6 Tdo 1199/2023

6 Tdo 1199/2023-1639

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný B. C. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 8 To 188/2023-1549, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 29/2020, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují - usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 8 To 188/2023-1549, v části, jíž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného ve vztahu k výroku o uložení peněžitého trestu, - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 T 29/2020-1505, ve výroku, jímž byl obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve 100 denních sazbách po 1.000 Kč, v celkové výši 100.000 Kč, jakož i další rozhodnutí na zrušené části těchto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 T 29/2020-1505, byl obviněný B. C. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209, odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v dubnu 2014 kontaktoval M. Ch. s nabídkou výdělku 20.000 Kč za pomoc při koupi nemovitosti od Úřadu MČ Praha 15 ve výběrovém řízení a následným prodejem se ziskem, s čímž M. Ch. souhlasila a dne 25.

6. 2014 v advokátní kanceláři Mgr. Viktora Pakosty na adrese Václavské náměstí 823/33, Praha 1, podepsala zejména směnku na částku 1.600.000 Kč na řad M. Š., která měla sloužit jako záruka pro M. Š. za poskytnutí finančních prostředků na koupi bytové jednotky č. XY, vymezené v budově na adrese XY č.p. XY, XY, stojící na pozemcích parcelní čísla XY, XY, XY, XY, v katastrálním území XY [XY], spoluvlastnického podílu o velikosti XY/XY na společných částech budovy č.p. XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti XY/XY na pozemcích parcelní čísla XY, XY, XY, XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec XY, k.ú.

XY, LV č. XY (bytová jednotka) a LV č. XY (budova a pozemky), (dále jen „nemovitost“ či „byt“), ke které M. Ch. na základě podání nejlepší nabídky v tzv. obálkové metodě následně nabyla vlastnické právo, dále přesvědčil M. Ch., aby si pro tento účel založila bankovní účet č. XY vedený u mBank, S.A., a zřídila mu pro údajnou kontrolu financí z prodeje bytu plné dispoziční oprávnění k účtu a předala debetní kartu k účtu, po úspěšném převodu bytu na M. Ch. zařídil prodej této nemovitosti M. M., která prostřednictvím advokátní úschovy Mgr.

Jana Zajíčka převedla dne 24. 4. 2015 kupní cenu nemovitosti ve výši 1 665 000 Kč na bankovní účet M. Ch., dále dne 4. 6. 2015 zadal z internetového bankovnictví příkaz k převodu částky 913 694 Kč na účet MČ Praha 10, č. XY, vedený u České spořitelny, a.s., transakci autorizoval kódem, který obdržela na svůj mobilní telefon M. Ch., jež mu jej přeposlala v domnění, že transakce je splátkou půjčky M. Š., avšak obžalovaný bez jejího vědomí prostředky použil na úhradu kupní ceny bytové jednotky č. XY, vymezené v budově č.p.

XY, v části obce XY, postavené na pozemku parcelní číslo XY, a spoluvlastnických podílů, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro obec XY, k.ú. XY, LV č. XY, kterou nabízela ve výběrovém řízení k prodeji MČ Praha 10, a kterou zakoupil obžalovaný jménem B. D., a dále přesvědčil M. Ch., aby 17. 6. 2015 na pobočce mBank, S.A., ul. XY, Praha 2, dala příkaz k převodu finančních prostředků ve výši 701 306 Kč na účet K. K. č. XY, vedený u Raiffeisenbank, a.s., přičemž M.

Ch. se opět domnívala, že se jedná o splátku na účet M. Š., a následně přiměl K. K. dne 24. 6. 2015 k výběru částky ve výši 701 306 Kč, což učinila na pobočce Raiffeisenbank, a.s., XY, Praha 4, a peníze předala obžalovanému B.

C., který s nimi naložil neznámým způsobem, přičemž při souhlasu k převodům finančních částek dne 4. 6. 2015 i 17. 6. 2015 vycházela poškozená M. Ch. z nepravdivé informace získané od obžalovaného, že peníze na jí založeném účtu nejsou v jejím vlastnictví a dále z obecné dohody a představy o fungování způsobu vrácení půjčky, kdy ve všech ostatních případech došlo bezprostředně po prodeji bytů získaných tzv. obálkovou metodou jejími známými (G., N.) k vrácení půjčky investorovi (M. Š.), zajišťovací směnka byla právníkem Mgr. Pakostou zničena a dlužníci byli ze závazků vyvázáni, čímž obžalovaný B. C. způsobil poškozené M. Ch. škodu v celkové výši 1.615.000 Kč.

2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve 100 denních sazbách po 1.000 Kč, v celkové výši 100.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále byla uložena povinnost uhradit poškozené M. Ch., nar. XY, škodu ve výši 500.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2023, č. j. 8 To 188/2023-1549, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Krejčíčka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by mezi ním a poškozenou existovala dohoda o způsobu vyvázání poškozené ze směnečného závazku. Soudy pouze uvedly, že tato dohoda byla konkludentní či tacitní, což svědčí o nejistotě soudů, zda taková dohoda vznikla. Existence takové dohody nebyla poškozenou tvrzena ani prokázána. Není-li ovšem takové dohody, není ani trestného činu. Soud popisuje platby provedené se souhlasem poškozené ve špatném chronologickém pořadí, což má vliv na zjištění, zda věděla o tom, kam byly platby zasílány, resp. za jakým účelem. Od podepsání formuláře pro ÚMČ Praha 10 poškozená musela vědět, že platby nejsou činěny ve prospěch svědka Š. Odsouzený se se svědkem Š. řádně vypořádal, jak vyplývá z vyúčtování ekonomického výsledku předmětného obchodního modelu. Svědek Š. po něm požadoval toliko částku 700.000 Kč a nikoliv více než dvojnásobek, který následně ve směnečném řízení požadoval po poškozené.

6. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak pod ním dovolatel namítá, že soudy z pohledu občanského práva chybně právně posoudily jednotlivá právní jednání relevantní pro danou trestní věc. Podle obviněného byla mezi ním a svědkem Š. uzavřena smlouva o zápůjčce, která byla disimulovaným právním jednáním ve smyslu § 555 o. z. Obviněný takto zapůjčené peněžní prostředky použil na nákup bytových jednotek. Poškozená s těmito penězi nijak nenakládala ani se nechovala způsobem odpovídajícím jejímu formálnímu postavení, které jí mohlo vzniknout z daného simulovaného právního jednání.

Zmíněná smlouva o zápůjčce předpokládá vrácení peněžních prostředků skrze porušení smlouvy, což je podstatné pro posouzení právní povahy zapojení poškozené v celém obchodním modelu. Směnka vystavená poškozenou neplnila zajišťovací roli ve vztahu k zápůjčce, ale pouze měla být pojistkou, aby se poškozená nevymkla ze své role „agenta“ v daném obchodním modelu. Vzhledem k tomu, že poškozená s bytovou jednotkou nijak nemanipulovala, bylo uplatnění směnky excesem z ujednané směnečné dohody. Poškozená se vůči uplatnění směnky nedostatečně bránila.

Neopatrnost poškozené je mimořádná a vylučuje trestní odpovědnost obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Dále je s podivem, že soudy nehodnotily další právní jednání poškozené realizovaná v rámci daného obchodního modelu jako nicotná. Pokud jde o smlouvu o vedení účtu uzavřenou mezi mBank a poškozenou, tak s tímto účtem poškozená nikdy fakticky nedisponovala, disponovat nechtěla a plnou dispozici k němu svěřila obviněnému. Ve skutečnosti tak nikdy nebyla vlastníkem pohledávky na výplatu peněz z předmětného bankovního účtu, který byl zřízen na jméno poškozené ale ve prospěch obviněného.

Dovolatel tak nemohl nikoho uvést v omyl ohledně toho, že peníze na poškozenou založeném účtu nejsou v jejím vlastnictví. Zaprvé totiž na bankovním účtu nejsou peníze, ale pohledávka vůči bance, která ho vede a tato pohledávka byla fakticky vlastnictvím obviněného. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k bytové jednotce měla nabýt právě poškozená a jako taková byla též zapsána do katastru nemovitostí. Opomíjí však, že v katastru nemovitostí může být jako vlastník zapsána i osoba, která jím ve skutečnosti není.

Opačný názor by zcela popřel funkci žalob na určení vlastnického práva k nemovité věci. V předmětné věci došlo k nesouladu ohledně skutečného vlastníka a formálně zapsaného vlastníka v katastru nemovitostí kvůli nicotnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ÚMČ Praha 15 a poškozenou. Kupní smlouva uzavřená mezi poškozenou a M. M. je nicotná, to ale nemá vliv na nabytí vlastnického práva k bytové jednotce ze strany kupujícího, který jednal v dobré víře. Odvolací soud popisuje dohody mezi obviněným, poškozenou a svědkem Š.

jako trojstranné, na druhou stranu v rozporu s tím uvádí, že interní dohody mezi obviněným a svědkem Š. nejsou ve vztahu k poškozené relevantní. Poškozená v rámci zmíněných trojstranných dohod vystupovala aktivně s cílem dosažení vlastního zisku.

7. Dále došlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces, když byl třikrát zproštěn obžaloby a třikrát odsouzen a tím byla porušena zásada legitimního očekávání. Od posuzovaného skutku navíc uběhla doba 8 let, která oslabuje efektivitu dosažení účelu trestněprávní reakce na něj. Kritéria spravedlivého procesu nebyla dodržena i proto, že nebyly provedeny některé obhajobou navrhované důkazy, které dovolatel vyjmenovává, což svědčí o antipatii soudu vůči obviněnému.

8. Dovolateli byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a to peněžitý trest v celkové výši 100.000 Kč. Soudy obou stupňů odhlédly od skutečnosti, že obviněný je v insolvenci, k této skutečnosti vůbec nevedly dokazování. Je zjevné, že dovolatel nedisponuje žádnými peněžními prostředky ani majetkem k uhrazení peněžitého trestu. Uvedené je však zásadní pro řešení otázky, zda lze daný trest uložit (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku). Nadto soudem byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu poškozené, což by mělo mít přednost před peněžitým trestem.

9. Konečně obviněný dodává, že v předmětné věci byly prostředky trestního práva řešen soukromoprávní spor mezi ním a svědkem Š., do kterého byla tímto svědkem vtažena poškozená.

10. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 To 188/2023, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2023, č. j. 4 T 29/2020-1505, podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a aby ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obžalovaný se zprošťuje obžaloby, neboť skutek, pro který je trestní řízení vedeno, není trestným činem, případně aby ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2 věc znovu projednat.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Podle něj lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitku obviněného o tom, že nebyla prokázána existence dohody mezi ním a poškozenou a jeho nesouhlas s neprovedením navrhovaných důkazů. Státní zástupce k tomuto uvádí, že soudy dospěly k závěru o vině dovolatele na základě listinných důkazů (viz bod 53. jeho rozsudku), jakož i výpovědi poškozené a některých svědků (např. Mgr. Viktora Pakosty, B. D., K. G. a T. S.). Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný věděl o existenci směnečného závazku mezi poškozenou a svědkem M. Š. a byl seznámen s dalšími podrobnostmi fungování daného obchodního modelu, který ostatně sám i organizačně zajišťoval. Takové zjištění je přitom podporováno i ve věci provedenými důkazními prostředky v podobě nahrávek hovorů mezi obviněnými a poškozenou i některými svědky. Současně bylo prokázáno, že obviněný měl dispoziční právo k bankovnímu účtu poškozené, který založila v souvislosti s koupí bytu na jeho pokyn. Za této situace je proto možné akceptovat závěr soudů nižších stupňů, totiž že mezi poškozenou a obviněným existovala dohoda o tom, jak bude zmiňovaný „obchodní“ model uskutečněn. Ve chvíli, kdy poškozená převáděla peněžní prostředky na jiné účty měla za to, že se jedná o plnění na její dluh svědkovi Š. Dovolatel navíc poškozené nepravdivě tvrdil, že s těmito penězi není oprávněna volně disponovat. Soudy pak důvodně dospěly k právnímu závěru, že obviněný uváděl poškozenou takovým jednáním v omyl a také jí zamlčel to, že peněžní prostředky nebyly použity na splátku jejího dluhu vůči svědkovi M. Š. Státní zástupce v tomto ohledu uzavírá, že skutková zjištění soudu jsou plně v souladu s provedenými důkazy a navazuje na ně adekvátní právní hodnocení.

12. K důkazním návrhům obhajoby státní zástupce uvádí, že těm bylo částečně vyhověno (přehrání nahrávek telefonických hovorů mezi ním a svědkem Š. nebo mezi dovolatelem a svědkyní K.), případně se s nimi soudy procesně vypořádaly. Je na úvaze, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Pokud nějakému důkaznímu návrhu nevyhoví, je nutné, aby tento postup přesvědčivě odůvodnil, jak se stalo i v projednávané věci.

13. Pokud obviněný ve svých námitkách poukazuje na chronologický průběh skutkového děje, který měl podle něj soud prezentovat nesprávně, pak se jedná o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudu, neodpovídající zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále k otázce vrácení zápůjčky svědkovi Š. z výpovědi tohoto svědka vyplynulo, že platby neměly nic společného s peněžními prostředky poskytnutými poškozené.

14. Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že z rozhodných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný uvedl poškozenou v omyl ohledně povahy peněžních prostředků na jejím bankovním účtu, obdržených od M. M. za prodej bytu a zamlčel, že peníze nepoužil k zaplacení jejího dluhu svědkovi Š. Takovým jednáním způsobil škodu ve výši 1.615.000 Kč a státní zástupce má za to, že tak došlo k naplnění všech zákonných znaků zločinu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným.

Pokud jde o námitku, že soudy nesprávně posoudily ustanovení § 555 obč. zák., odkazuje na relevantní judikaturu a komentářovou literaturu a podotýká, že pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem. Podle státního zástupce nebylo skutečnou vůlí poškozené M. Ch. ponechat si ve svém vlastnictví kupovaný byt. Měla postavení nastrčené osoby splňující jednu z podmínek pro získání obecního bytu.

Je třeba konstatovat, že provedené dokazování umožňuje závěr, že právní jednání, která navazovala na smlouvu o smlouvě budoucí mezi poškozenou a svědkem Š., nebyla neplatná či dokonce zdánlivá, jak namítá obviněný. Poškozená skutečně chtěla uzavřít kupní smlouvu s městskou částí, byť si byt nemínila ponechat, stejně tak doopravdy chtěla vlastnit bankovní účet. Byla si totiž vědoma, že bez daných právních jednání by nebylo možné realizovat obchodní plán obviněného. Nadto skutečnost, že je nějaké právní jednání podle občanského práva neplatné či zdánlivé, k němuž nelze přihlížet, neznamená, že k němu nemůže být přihlíženo ani pro účely trestního řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023). Námitky obviněného týkající se hmotněprávního posouzení platnosti právních jednání poškozené ovšem nejsou důvodné již proto, že tato byla učiněna platně.

15. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, že v jeho věci mělo dojít k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Ve věci nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti hovořící o nutnosti aplikace této zásady. Ostatně ani obviněný na žádné takové skutečnosti nepoukazuje. Naopak povaha a rozsah jeho zásahu do vlastnického práva poškozené vypovídají o nutnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti. Dále ani snížená obezřetnost či přehnaná důvěřivost poškozené nemá vliv na trestnost jednání dovolatele, pokud jednala pod vlivem nepravdivých informací podaných obviněným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Tak tomu bylo i v právě řešené věci, kdy obviněný poškozené lhal o tom, že není oprávněna disponovat s peněžními prostředky na jejím bankovním účtu a taktéž o jejich skutečném příjemci poté, co byly odeslány. Ani to, že poškozená nevyužila kauzální námitky proti směnce, nesvědčí o její přílišné neopatrnosti. Trestní odpovědnost obviněného totiž není podmíněna tím, aby poškozený uplatnil své nároky s využitím prostředků soukromého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 5 Tdo 298/2010).

16. Námitka nepřiměřené délky trestního řízení, kterou obviněný vznesl, nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nadto v předmětné věci nelze shledat takovou nepřiměřenost. Trestní řízení trvalo od zahájení trestního stíhání do skončení řízení před soudem necelých 5 let v jejichž rámci došlo k opakovaným odsuzujícím i zprošťujícím rozsudkům, kdy doba řízení byla ve výsledku zohledněna ve výši uložených trestů. Není tedy na místě tvrdit, že došlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

17. K výhradě dovolatele týkající se uloženého peněžitého trestu státní zástupce uvádí, že tato je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a je i důvodná. K uložení peněžitého trestu došlo, aniž by soudy zohlednily majetkové poměry dovolatele a nebyly tak zkoumána zákonná hlediska pro jeho uložení vyplývající z § 68 tr. zákoníku. Soudy si neopatřily aktuální informace k majetkové situaci dovolatele, a to především v jakém stavu se nachází insolvenční řízení, v němž mu bylo povoleno oddlužení. Vzhledem k neúplnosti zjištění o majetkových poměrech obviněného tak nemohly soudy učinit závěr o dobytnosti peněžitého trestu. Jelikož soud prvního stupně uložil peněžitý trest za popsané situace a odvolací soud zamítl opravný prostředek obviněného je rovněž naplněna vada popsaná v druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

18. Státní zástupce dodává, že výroky o uloženém podmíněném trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti nejsou zatíženy žádnou vadou. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěje k závěru o vadě uloženého peněžitého trestu, nemohou být ani zbývající výroky o uložených trestech ponechány nedotčeny, neboť by byla vytvořena překážka věci pravomocně rozhodnuté.

19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 To 188/2023, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného B. C. ohledně výroku o trestu, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 4 T 29/2020, ve výroku o trestu, včetně dalších rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., s jehož konáním vyslovuje souhlas i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř.

22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) … … přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

23. Již úvodem Nejvyšší soud uvádí, že převážná část argumentace dovolatele se svojí povahou nevymyká běžným výhradám odvolacím, přičemž v předchozích stadiích trestního řízení byla vyvrácena. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený závěr je uplatnitelný i v případě, že dovolání obviněného je v jedné jeho části důvodné, ale zbytek jeho námitek je zjevně neopodstatněný. Nadto lze zmínit, že pokud dovolatel pouze opakuje již dříve vyvrácenou obhajobu, není úkolem Nejvyššího soudu zcela podrobně rozebírat každou jeho dílčí námitku, ale v zásadě postačí, když převezme odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, resp. na něj odkáže (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady pod něj podřaditelné jsou v zásadě srovnatelné s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.

25. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou.

26. Argumentaci obviněného nelze přisvědčit, přičemž již byla vypořádána v předchozím řízení. Nejvyšší soud nevidí důvod pro to, aby rozsáhle reprodukoval úvahy soudů nižších stupňů, a proto na ně odkazuje. Pokud jde o opakovanou námitku, že nebyla prokázána existence dohody mezi poškozenou a dovolatelem o způsobu vyvázání poškozené ze směnečného závazku, lze zmínit body 87. – 89. rozsudku soudu a body 49. – 50. usnesení odvolacího soudu. Z nich je zřejmé, že závěr o existenci dané dohody vyplývá z výpovědí poškozené, svědků Š., Pakosty, G. a S. a z audiozáznamů o telefonických hovorech mezi poškozenou a obžalovaným či obžalovaným a svědkem Š. Nelze tedy tvrdit, že by závěr o existenci takové dohody byl nepodložený.

27. K výhradě obviněného, že ohledně platby ze dne 17. 6. 2015, si již poškozená musela být vědoma, že tato nebude zaslána svědkovi Š., protože předtím podepsala formulář, z něhož mělo plynout, že předchozí odeslaná peněžní částka ze dne 4. 6. 2015 nebyla zaslána tomuto svědkovi jako úhrada dluhu. Tato jeho obhajoba byla vyvrácena v bodech 72., 80., 84. rozsudku soudu, který poukázal na skutečnost, že v informacích o platbě je napsána poznámka „splátka úvěru/dluhu“, což koresponduje s výpovědí poškozené, že jí tak daná platba byla obviněným prezentována. Uvedené, krom neustálé manipulace ze strany dovolatele, aby se poškozená o nic nestarala, v ní rovněž vzbuzovalo dojem, že se v případě platby ve výši 701.306 Kč ze dne 17. 6. 2015 jedná o součást realizace nastaveného obchodního modelu, a tedy i splátku svědkovi Š. Stran důvěry poškozené, že v případě obou plateb má jít o splátky dluhu, lze odkázat i na body 46. a 49. usnesení odvolacího soudu. Podle něj je zcela nelogické a nepředstavitelné, že by se poškozená směnečně zavázala v částce 1,6 mil. Kč, aniž by spoléhala na to, že jí dovolatel tohoto závazku zbaví. Přitom i v předchozích případech koupě bytových jednotek od ÚMČ, byly pokaždé finanční prostředky svědkovi Š. vráceny a směnky za jinými „bílými koňmi“ byly zničeny, čehož si poškozená byla vědoma. Obviněný rovněž opomíjí zjištění soudu obsažené v bodě 28. rozsudku soudu, podle kterého byl daný formulář při jeho podpisu poškozenou nevyplněný, přičemž poškozená byla neustále upozorňována na to, ať se o nic nestará, a domnívala se, že dané částky budou zaslány jako splátky dluhu svědkovi Š., neboť tak byl nastaven předmětný obchodní model. Nelze odhlédnout ani od zjištění soudu, že poškozená byla uváděna v omyl nejen ohledně toho, za jakým účelem a komu jsou jednotlivé částky zasílány, ale též stran rozsahu jejího oprávnění nakládat s peněžními prostředky na jejím bankovním účtu. Dovolatel tudíž pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudu a toliko vyslovuje svůj nesouhlas s nimi, aniž by je vnímal či ve svojí argumentaci představoval v jejich celistvosti. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Obviněný dále namítá, že pro věc relevantní právní jednání poškozené měla být ve smyslu § 555 o. z. posouzena tak, že byla činěna pouze „na oko“, ale fakticky to byl on, kdo se jich účastnil. Ani s touto námitkou nelze souhlasit. Jak vysvětluje odvolací soud v bodě 46., jeho usnesení, nelze „… ze zřetele ztrácet základní podstatu … celého obchodního modelu, jež spočívala v tom, že poškozená … byla pouhým nástrojem, pomocí něhož se obžalovaný chtěl domoci předmětného bytu, resp. finančních prostředků získaných jeho následným prodejem, přičemž to však byla právě poškozená, kdo byl kvůli zvolené konstrukci směnečně vázán vůči sv. Š. Ač to tedy byl obžalovaný, kdo fakticky disponoval s veškerými peněžními prostředky vloženými do operace sv. Š. a následně též s prostředky získanými prodejem bytu M. M., byla to právě výhradně poškozená, která nesla tíhu závazku vůči sv. Š.“. Uvedený poznatek je třeba spojovat se zjištěním, že obviněný klamal poškozenou o tom, jaký je rozsah jejího oprávnění disponovat s peněžními prostředky na jejím bankovním účtu, přičemž v rozporu s jejich dohodou odesílal peněžní prostředky za jiným účelem než splacení dluhu svědkovi Š. Poznámka o tom, jaké mělo být jeho faktické postavení v rámci daných právních vztahů, je potom zcela bezpředmětná, jelikož nic nemění na naplnění znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným. Je tomu tak proto, že bez ohledu na právě řešenou námitku bylo jednoznačně prokázáno, že úmyslně jednal v rozporu s dohodou mezi ním a poškozenou za účelem obohacení se, s důsledkem spočívajícím v zásahu do majetkových práv poškozené, když vůči ní svědek Š. uplatnil směnku, neboť mu obviněný nevrátil investované peněžní prostředky.

29. Stejně tak není podstatné, jaká byla o daném obchodním modelu dohoda mezi dovolatelem a svědkem Š., zejména z toho hlediska, k čemu bude sloužit směnka, z níž byla poškozená svědkovi Š. zavázána. V tomto směru je pro posouzení věci podstatné, jak danou situaci vnímala poškozená, tedy zda byla obviněným uvedena v omyl, přičemž soudy dospěly k závěru, že ta se domnívala, že po prodeji bytu obviněný peníze vrátí svědku Š. (viz bod 50. usnesení odvolacího soudu), což se nestalo. Dále lze doplnit, že ať už měla směnka podle obviněného plnit jakoukoliv roli, je zřejmé, jak podotýká odvolací soud v bodě 56. jeho usnesení, že svědek Š. ji uplatnil „… výhradně kvůli jednání obžalovaného – pokud by obžalovaný dodržel původní dohodu, kterou měl s poškozenou a na níž ona spoléhala, resp. i dohodu se svědkem, že mu budou finanční prostředky vráceny, neměl by svědek žádný důvod směnku uplatnit u soudu a tímto způsobem se finančně zahojit“. Obviněný přitom velmi dobře věděl, že pokud peníze jmenovanému svědkovi nevrátí, tak je tento svědek bude vymáhat po poškozené, což vyplývá jak z výpovědí poškozené a svědka Š., tak i z audiozáznamu telefonického hovoru mezi svědkem a obviněným ze dne 19. 2. 2016.

30. Nepřípadné jsou taktéž poznámky dovolatele o zdánlivosti právního jednání poškozené, jímž došlo k vytvoření jejího bankovního účtu či kupní smlouvy na bytovou jednotu mezi poškozenou a ÚMČ Praha 15. Poškozená totiž skutečně mínila uzavřít danou kupní smlouvu i otevřít na své jméno účet u banky, neboť to byly nutné předpoklady pro realizaci obchodu, kterého se účastnila. Skutečnost, že si bytovou jednotku nechtěla ponechat ani to, že nechala disponovat s bankovním účtem dovolatele, na tomto závěru nic nemění, neboť samotné uzavření daných smluv bylo skutečným záměrem poškozené (viz obdobně bod 90. rozsudku soudu a bod 47. usnesení odvolacího soudu).

31. Dále poznámka dovolatele o tom, že poškozená nevykazovala dostatečnou míru opatrnosti, jej nezbavuje trestní odpovědnosti. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že o podvodné jednání jde i v situaci, jestliže podvedená osoba je schopna zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna podáním nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací pachatelem, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). O takovou situaci se jedná i v projednávaném případě, neboť poškozená po celou dobu jednala pod vlivem klamavých informací podávaných jí dovolatelem, které se v konečném důsledku projevily narušením jejích majetkových zájmů. Dovolatel přitom velmi dobře věděl, že svědek Š. uplatní vůči poškozené směnku na částku ve výši 1,6 mil. Kč, pokud mu obviněný nevrátí investované peníze, jak vyplývá z audiozáznamu jeho telefonického rozhovoru se jmenovaným svědkem.

32. Pokud se dovolatel snažil namítnout porušení zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu použití prostředků trestního práva jako ultima ratio, když uvedl, že v předmětné věci je prostředky trestního práva řešena otázka ryze soukromoprávní, nelze s ním souhlasit. Nejvyšší soud v první řadě podotýká, že dovolatel danou námitku představil poměrně stroze. Vůbec z ní totiž nevyplývá, že by rozporoval míru společenské škodlivosti, která je primárním kritériem při zvažování případné aplikace zmíněné zásady vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zaměřuje se pouze na druhou její podmínku, tedy postačující užití jiných právních postupů než těch vyplývajících z trestního práva. Tato navíc není rozhodující, neboť prvotně musí být zjištěno, že projednávaný skutek není natolik škodlivý, aby odpovídal běžně se vyskytujícím činům spadajícím ke spodní hranici trestnosti dané skutkové podstaty. Pokud tedy společenská škodlivost činu obviněného tuto hranici překračuje, je irelevantní, že existují i jiné právní instrumenty než ty trestněprávní, které by bylo možné na něj aplikovat. V projednávané věci přitom nelze shledat, že by jednání dovolatele, kupř. kvůli jeho zvláštním ospravedlňujícím okolnostem, neodpovídalo běžně páchaným trestným činům podvodu. Navíc z hlediska jeho intenzity je vhodné zmínit, že nenaplnil pouze základní skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale i její kvalifikovanou podobu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jejíž hranici (značné škody) dokonce výrazně překročil. V návaznosti na právě uvedené Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout stanovisko ze dne 30. 01. 2013, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a v něm uvedený závěr, že „[z] hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti …“. Vzhledem k výše odkazovaným skutečnostem týkajícím se povahy skutku dovolatele a jeho právní kvalifikace jako zločinu podvodu, není možné uvažovat o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

33. Dovolatel namítl, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, jelikož mu byl uložený peněžitý trest, který bude v jeho případě nedobytný, kvůli jeho nepříznivé finanční situaci a tomu, že je vůči němu vedeno insolvenční řízení. Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).

34. Soud prvního stupně dovolateli uložil peněžitý trest podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to ve 100 denních sazbách po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč. Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku soud neuloží peněžitý trest, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Předpokladem pro závěr o dobytnosti ukládaného peněžitého trestu je zjištění osobních a majetkových poměrů obviněného podle § 68 odst. 3, 4, 5 tr. zákoníku.

35. Soud prvního stupně představil poměrně strohé úvahy, které ho vedly k uložení peněžitého trestu v bodech 94. a 95. jeho rozsudku. Majetkové poměry obviněného a adekvátnost výměry tohoto trestu přitom jen obecně zmínil, aniž by se těmito aspekty ukládání peněžitého trestu skutečně zabýval. Podobně se vyjádřil i odvolací soud v bodě 58. jeho usnesení. Ani jeden ze soudů nižších stupňů tedy nezohlednil, jaké jsou majetkové poměry obviněného. Z rozsudku soudu pouze vyplynulo, že v rámci svojí výpovědi obviněný zmínil, že pracuje jako řidič pro společnost BOLT a jeho měsíční příjem činí asi 25.000 Kč (bod 23.), přičemž k datu 4. 11. 2019 soud zjistil, že pro osobu obviněného je v centrální evidenci exekucí vedeno 16 záznamů v celkové výši 824.370 Kč (bod 67.).

36. Nejvyšší soud šetřením ve smyslu § 265o odst. 2 tr. ř. zjistil, že v době rozhodování soudu prvního stupně i soudu odvolacího byl obviněný v insolvenci s povoleným oddlužením. Tuto skutečnost soudy nereflektovaly, ani nezjišťovaly aktuální míru dluhů dovolatele, přestože zpráva z Centrální evidence exekucí ze dne 4. 11. 2019, kterou soud provedl k důkazu (aniž by ji náležitě hodnotil), byla v den jeho rozhodování (14. 6. 2023) zastaralá. Z výše zmíněného šetření Nejvyššího soudu dále vyplynula skutečnost, že výše dluhů (včetně podřízených pohledávek) obviněného ke dni 24. 11. 2021, kdy Městský soud v Praze (dále „insolvenční soud“) usnesením č. j. MSPH 78 INS 10080/ 2021-B-7 povolil oddlužení obviněného, činila 1.917.505,14 Kč. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 23. 1. 2024, č. j. MSPH 78 INS 10080/2021-B-32, bylo zrušeno schválené oddlužení obviněného a zastaveno insolvenční řízení, neboť obviněný nehradil stanovené splátky a nepředkládal daňové přiznání, přičemž mu vznikly další dluhy, a to na nájemném ve výši 39.694 Kč a jako pokuta ve výši 1.500 Kč. Insolvenční soud takto rozhodl na základě sdělení insolvenčního správce o plnění oddlužení a k němu připojenému návrhu na zrušení oddlužení. Ze sdělení o plnění oddlužení plyne, že ke dni 4. 1. 2024 nebyla žádná z přihlášených pohledávek uspokojena v jakékoliv výši. Podle nastíněných časových souvislostí došlo k povolení oddlužení obviněného ohledně pohledávek přesahující 1,9 mil. Kč povoleno dříve, než soud rozhodl v projednávané trestní věci, přičemž i po jeho rozhodnutí (a rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 9. 2023) se výše zmíněných pohledávek nezměnila, neboť obviněný neplnil svoje povinnosti v rámci insolvenčního řízení. Tato skutečnost, vzhledem k tomu, že poškozené byl přiznán nárok na náhradu škody ve výši 500.000 Kč a obviněný má příjmy okolo 25 tis. Kč, znamená, že nebyl splněn předpoklad dobytnosti peněžitého trestu nutný k jeho uložení podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Lze dodat, že s ohledem na to, že ke dni 4. 1. 2024 nebylo z výše uvedených dluhů obviněného nic uhrazeno (naopak tyto se navýšily o náhradu škody poškozené), by bylo neúčelné, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a rušil celý výrok o trestu a výrok o zamítnutí odvolání obviněného s tím, že by věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, jak navrhuje státní zástupce. Proto po dílčím doplnění dokazování v rozsahu výše uvedeném sám rozhodl způsobem upraveným ve výrokové části tohoto usnesení, tedy tak, že bez dalšího zrušil nezákonně uložený peněžitý trest (viz též bod 41.). IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

37. Výše popsaným pochybením soudů obou stupňů je založena vada vymezená v druhé variantě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť o zamítnutí odvolání obviněného soudem druhého stupně bylo rozhodnuto, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. IV./5. K námitkám nepodřaditelným pod jakýkoliv dovolací důvod

38. Dovolatel zmiňuje, že „[m]imořádné antipatie celého senátu směrem k odsouzenému byly doprovozeny zamítnutím některých jeho důkazních návrhů …“. Tuto svoji poznámku nijak argumentačně nerozvíjí. Z jejího vyjádření je přitom zřejmé, že takto formulovanou námitku nelze podřadit pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vůbec z ní totiž nevyplývá, že by dovolatel mínil vznést námitku nedůvodného neprovedení navrhovaných a pro rozhodná skutková zjištění podstatných důkazů.

O tom svědčí, že vůbec nespecifikuje, v čem spočívá nedůvodnost neprovedení navrhovaných důkazů, ani neuvádí proč jsou tyto podstatné pro učinění rozhodných skutkových zjištění, resp. kterých takových zjištění. Nadto zmínku o neprovedení navrhovaných důkazů přímo spojuje s tvrzením o tom, že nevyhovění důkazním návrhům vypovídá o „mimořádných antipatiích“ soudu. Dlužno podotknout, že tuto rovněž nikterak nerozvádí způsobem, který by vyvolal potřebu jejího posouzení Nejvyšším soudem z hlediska jím neuplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. řešícího problematiku vydání rozhodnutí vyloučeným (podjatým) orgánem. Z uvedených důvodů se daným poukazem dovolatele Nejvyšší soud dále nezabýval, jelikož není jeho úkolem přetvářet či domýšlet argumenty uplatněné obhajobou. Je totiž povinností dovolatele, aby řádně specifikoval pochybení, která v napadených rozhodnutích shledává ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náleží bdělým).

39. Ani námitka nepřiměřené délky řízení není podřaditelná pod žádný z důvodů dovolání. Dovolatel ji uplatňuje s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces, k takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl. Ačkoliv délka řízení v dané věci byla nestandardní vzhledem k tomu, že došlo k opakovanému zrušení rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení, nelze z toho dovozovat, že by za takové situace nemohl být dovolatel odsouzen. V tomto směru lze odkázat kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

7. 2023, sp. zn. 6 Tdo 331/2023, v němž dokonce byly konstatovány průtahy v řízení dosahující ústavněprávní dimenze. Nicméně i v tomto případě Nejvyšší soud uzavřel, že nepřiměřená délka trestního stíhání obviněného není důvodem pro zastavení trestního stíhání (a ani jiné rozhodnutí, které by mělo za následek nevyslovení viny trestným činem, jehož znaky pachatel svým jednáním naplnil – např. zproštění obžaloby) a nevyvstává tedy ani důvod, aby na podkladě uvedeného poznatku přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí.

Za takové situace je na místě zohlednit délku řízení v rámci úvah o druhu a výměře trestu. Tento postup přitom zvolil i soud prvního stupně, když mu uložil podmíněný trest, ačkoliv obžalobou byl navrhován trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, a to ještě ve výměře při spodní hranici zákonného rozpětí trestí sazby podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku (bod 94. jeho rozsudku a bod 58. usnesení odvolacího soudu). Ačkoliv Nejvyšší soud zrušuje výrok o peněžitém trestu bez dalšího z jiných důvodů, než je kompenzace délky řízení dovolateli (viz body 33.

– 36. tohoto usnesení), nelze odhlédnout od skutečnosti, že i zmíněný způsob jeho rozhodnutí přispívá vyrovnání neobvyklé doby, po kterou bylo řízení vedeno.

40. Konečně není na místě ani nesouhlas obviněného s tím, že byl odsouzen poté, co byl několikrát zproštěn obžaloby s odkazem na porušení zásady legitimního očekávání. Ačkoliv byl obviněný v trestním řízení opakovaně zproštěn obžaloby tato skutečnost v něm nemohla založit pochopitelné a podložené očekávání, že se tak stane i v případě jím napadeného aktuálního rozsudku soudu prvního stupně. V prvé řadě je tomu tak proto, že zásada legitimního očekávání je v trestním řízení uplatnitelná zejména v její obecné podobě, kdy obdobné věci mají být rozhodovány obdobně. Tedy kupříkladu kdyby obdobné skutky, jako ten dovolatelům, vzhledem k jejich okolnostem nebyly soudní praxí obecně hodnoceny jako trestný čin. Není ji však možné chápat tak, že dává obviněnému právo na pro něj příznivé rozhodnutí, jenom proto, že v předchozím řízení došlo i k (nyní zrušenému) rozhodnutí o jeho zproštění obžaloby. Tento závěr plyne již z právní úpravy opravného řízení, která s výjimkou uplatnění zásady zákazu reformace in peius nezapovídá soudu, jemuž je věc vrácena odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, odsoudit obviněného po zrušení jeho původního zprošťujícího rozsudku v odvolacím řízení. V projednávané věci lze navíc zmínit, že možná eventualita jeho opětovného odsouzení vyplývala již z toho, že odvolací soud opakovaně rušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně s tím, že pro posouzení věci, resp. případné viny, dovolatele bude nutné důkladnější dokazování a jeho hodnocení obsažené v adekvátním odůvodnění rozsudku soudu (viz body 12. – 29. usnesení odvolacího soudu). Již z toho je zřejmé, že odvolací soud připouštěl i možnost odsouzení obviněného, kterou ostatně připouštěl i soud prvního stupně, když dovolatele nejen opakovaně zprostil obžaloby, ale i vícekrát odsoudil.

V. Způsob rozhodnutí

41. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že poté, co Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí na podkladě námitek směřujících vůči výroku o peněžitém trestu, shledal opodstatněnou pouze jeho námitku stran existence vady naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. zatěžující tento výrok. Vzhledem k tomu, že tento výrok je výrokem oddělitelným, přistoupil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů pouze v části týkající se tohoto výroku o trestu. Neučinil však rozhodnutí podle § 265l tr. ř., neboť další řízení v tomto smyslu není potřebné, když z výše provedeného výkladu je zřejmé, že u obviněného nemůže být splněna podmínka k uložení peněžitého trestu podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku.

42. Zbývající námitky obviněného, buď nenaplnily jím zvolený důvod dovolání, nebo – pokud k tomu došlo – nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto částečně vyhovujícím výrokem popsaným výše, Nejvyšší soud nevyslovil zároveň výrok odmítající dovolání v jeho zbývající části (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 3. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu