6 Tdo 179/2024

6 Tdo 179/2024-658

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 7 To 74/2023-577, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 4/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 T 4/2023-519, byl obviněný J. Š. (dále též „obviněný“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 26.06.2022 v době mezi 15:10 hod. a 15:30 hod. v obci XY po slovních a fyzických konfliktech s poškozeným J. K., nar. XY, k nimž došlo postupně v ulici XY a v ulici XY, kdy J. K. od obžalovaného již ustupoval a natočil se k němu zády, se obžalovaný proti němu rozběhl a nožem, který držel v pravé ruce, jej před domem ve XY č.p. XY bodl silou vyšší intenzity do levého boku pod lopatku, čímž poškozenému J. K. způsobil bodnou ránu délky cca 2 cm přibližně v úrovni dolního pólu levé lopatky v zadní podpažní čáře s krevním výronem v podkoží a bodným kanálem procházejícím hrudní stěnou do levé pohrudniční dutiny a v rámci bodného kanálu táhlé naštípnutí sedmého žebra vlevo vzadu a zevně, přítomnost vzduchu v měkkých tkáních hrudní stěny vlevo, prokrvácení plicní tkáně v zadní části levé plíce a několik bublin vzduchu v horní části dolního laloku vzadu a dále kolaps levé plíce s přítomností vzduchu a krve v levé pohrudniční dutině, v důsledku čehož musel být poškozený J. K. ošetřen a hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Plzni od 26.06.2022 do 30.06.2022 a byl omezen na běžném způsobu života na dobu delší než 7 dní a kratší než 6 týdnů, přičemž jen náhodou poškozenému nezpůsobil poranění srdce a velkých cév za vzniku bezprostředně ohrožujícího a ke smrti vedoucího krvácení, kdy obviněný musel vědět, že může poškozenému takový následek způsobit a pro takový případ s tím byl srozuměn.

2. Obviněný byl za tento zvlášť závažný zločin odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře sedmi let a pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 12 903 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení počínaje dnem 26. 4. 2023, a to ročně do zaplacení.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 7 To 74/2023-577, jímž ho podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále i „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného. Označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

5. Nejvyšší státní zástupce po připomenutí závěrů obou soudů uzavřel, že odvolací soud dospěl k naprosto odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně. Připustil sice, že na základě provedených důkazů nebylo možné určit, jakým způsobem probíhal konflikt mezi obviněným a poškozeným v momentě, který bezprostředně předcházel útoku nožem, neboť v této době se oba aktéři nacházeli mimo záběry kamer a nebyli v té době sledováni ani svědkem J. M. V nastalé důkazní situaci však podle něj nebyl prostor pro užití zásady in dubio pro reo.

6. Závěr o tom, že nůž měl u sebe poškozený a zaútočil jím na obviněného za současného použití slovních výhrůžek zabitím, vyplynul výlučně z výpovědi obviněného. Sám poškozený vyloučil držení nože v předmětný moment, o čemž svědčí kamerový záznam zachycující oba aktéry těsně před užitím nože. Z kamerových záznamů je zřejmé, že poškozený u sebe žádný nůž neměl, respektive měl na sobě pouze tílko a šortky a neměl žádné zavazadlo, ve kterém by jej mohl mít uložený, a to na rozdíl od obviněného, který měl tašku přes rameno, triko s dlouhým rukávem a tepláky. To, že obviněný byl zručný při manipulaci s nožem, vyplynulo i z následujícího děje, neboť po ukončení konfliktu si nůž ukryl do rukávu svého trika, kde ho měl, aniž by to kdokoli zaznamenal. To dokládá tvrzení samotného obviněného, který uvedl, že následně měl nůž celou dobu v rukávu, aby nebyl vidět. Odvolací soud se uvedenou skutečností nezabýval a nevysvětlil, proč tomuto zjištění nepřiložil žádnou váhu.

7. Je důležité zmínit, že obviněný v průběhu času svoji výpověď o průběhu konfliktu měnil, neboť odlišně vypověděl ve vazebním zasedání, při rekonstrukci činu i v hlavním líčení. Oproti tomu výpověď poškozeného ohledně inkriminovaného incidentu nožem zůstala po celou dobu konstantní.

8. Nejvyšší státní zástupce zásadně odmítá vyjádření odvolacího soudu, že v daném případě nebylo nutné zjišťovat skutečný mechanismus vzniku poranění na těle poškozeného, neboť to bylo způsobeno v rámci nutné obrany. I k posouzení reálnosti jednotlivých verzí mechanismu vzniku bodného zranění totiž existoval vedle výpovědi obou aktérů další důležitý důkaz, a to znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpověď znalkyně. Ve vztahu k němu je třeba vyzdvihnout jeho komplexní závěry, nikoliv z kontextu vytržené vyjádření znalkyně, že určitý průběh incidentu úplně vyloučit nemůže, který ve skutečnosti vyzníval v tom smyslu, že s absolutní jistotou nelze v zásadě vyvrátit vůbec nic.

9. Ze znaleckého posudku vzhledem k prvnímu zásadnímu poranění vyplynulo, že na nůž, který pronikl do levé pohrudniční dutiny, bylo působeno silou vyšší intenzity. Ke vzniku bodného poranění mohlo dojít pouze ve chvíli, kdy se poškozený nacházel vůči zraňujícímu násilí a útočící osobě natočen buď převážně levým bokem až mírně čelně, v případě, že by zraňující nástroj byl veden zprava z pohledu útočníka po oblouku proti trupu poškozeného nebo převážně levým bokem až mírně zády v případě, že by zraňující nástroj byl veden přibližně zpříma. Co se týče popisovaného škrábance evidentně soudem prvního stupně vnímaného jako druhého poranění, k tomu došlo zasažením hrotu ostrého nástroje v průběhu jednoho promáchnutí či výpadu proti oblasti břicha poškozeného ve chvíli, kdy se vůči zraňujícímu násilí nacházel natočen přibližně čelně, kdy intenzita zraňujícího násilí již byla mírná.

10. Popis poškozeného ke vzniku zásadního zranění soudní znalkyně označila za možný a odpovídající, naopak popis mechanismu vzniku zranění poškozeného popisovaný obviněným označila za prakticky vyloučený. Tvrzení obviněného ohledně máchání nožem proti čelně stojícímu poškozenému shledala soudní znalkyně s ohledem na nález škrábanců až povrchních ranek možným a odpovídajícím. Navíc v hlavním líčení znalkyně uvedla, že pokud by došlo k přetahování o nůž tak, jak to líčil obviněný, bylo by možné detekovat typická poranění, a to řezná poranění prstů a dlaně. Tato poranění by znalkyně očekávala s ohledem na přirozený reflex obrany. Pokud dále uvedla, že způsob, jakým bodnutí nožem popsal obviněný, nebyl vyloučen, byl tento závěr současně relativizován jejím setrváním na tom, že bodná rána musela být vedena aktivní silou, tedy nemohlo jít o bezděčné bodnutí, jak bylo popisováno obviněným.

11. K tomu dovolatel zdůraznil, že důkaz výpovědí znalkyně ve veřejném zasedání znovu proveden nebyl, byť závěry soudní znalkyně vyhodnotil odvolací soud ve svém důsledku zcela rozdílně od soudu nalézacího, přičemž i na základě hodnocení tohoto důkazu dovodil odlišná skutková zjištění.

12. Pokud jde o poškozeným uváděný počet utrpěných bodných ran, je třeba zdůraznit, že ve skutečnosti utrpěl jednu bodnou ránu na levém boku pod lopatkou a řeznou ránu na břichu. Jestliže tvrdil, že utrpěl bodné rány dvě, znalkyně dospěla k závěru, že tvrzení poškozeného odpovídá jeho vnímání, byť ve skutečnosti toto poranění vedlo pouze ke vzniku škrábanců až povrchních ranek vlevo od pupku, nikoliv ke vzniku jizvy vlevo vpředu na hrudníku, což byla rána vzniklá v souvislosti s nemocniční péčí v důsledku zavedení hrudního drénu. Byl to rozpor, který byl vyjasněn již při rekonstrukci.

13. Dovolatel dospěl k závěru, že útok nožem se dal rozdělit do dvou fází – v první fázi mimo záběry kamer došlo k bodné ráně pod lopatku poškozeného ohrožující jeho život, ve druhé fázi již k život neohrožujícím řezným poraněním vlevo od pupku. Poškozený k prvnímu útoku uvedl, že jej pociťoval jako útok nízké intenzity, zatímco druhý jako útok intenzity vyšší, neboť ho to bolelo, polilo ho horko a tekla mu krev. Vysvětlení ohledně těchto subjektivních pocitů poskytla soudní znalkyně, která konstatovala, že hlubší poranění paradoxně nejsou tak bolestivá jako povrchová zranění. Závěr odvolacího soudu o lživosti výpovědi poškozeného v tomto směru nemá proto podklad v provedených důkazech. Pokud tedy nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil dva útoky, což mu odvolací soud vytknul, jednalo se o odpovídající závěr, byť druhý útok do popisu skutku ve výroku o vině zahrnut nebyl, což na druhou stranu nebylo k tíži obviněného.

14. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že poté, co označil za nevěrohodná některá tvrzení poškozeného, mechanicky tak přistoupil k celé jeho výpovědi, a to i v těch částech, kdy byla potvrzována dalšími ve věci pořízenými důkazy. Odhlédl přitom od skutečnosti, že naopak verze obviněného v konfrontaci s těmi důkazy obstát nemohla, včetně okolností, že to byl právě obviněný, kdo se cíleně nože zbavil, což nepodporuje jeho verzi oběti, stejně tak jako od skutečnosti, že v posuzované trestní věci nejde o první konflikt, při němž sáhl obviněný k užití nože. Ten dokonce použil vůči vlastní matce, která však nedala souhlas s jeho trestním stíháním, takže v konečném důsledku tento incident nepoznamenal jeho trestní minulost.

15. Uzavřel proto, že odvolací soud učinil v odůvodnění svého rozsudku nesprávná skutková zjištění, která neměla podklad v provedených důkazech, přičemž od takto nesprávných skutkových zjištění se pak odvíjelo i nesprávné hodnocení jednání obviněného jako jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, byť útok ze strany poškozeného již byl ukončen, poškozený se od obviněného odvracel a odcházel, čemuž vedle výpovědi poškozeného nasvědčoval i zjištěný mechanismus vzniku zranění na jeho levém boku pod lopatkou.

16. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 7 To 74/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Obviněný se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Martiny Novotné. Předně se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, přičemž vyjádřil nesouhlas s dovoláním. Má za to, že stejně tak, jak soud prvního stupně vykládal provedené důkazy v jeho neprospěch, činí tak nyní i nejvyšší státní zástupce.

18. Za správný označil závěr odvolacího soudu, že nebyl iniciátorem konfliktu. Na samém počátku ho totiž svědkyně I. M. opakovaně fyzicky napadla. Zjevně se jí od počátku vyhýbal, snažil se od ní odejít či ji od sebe odstrkoval. Víceméně stejně to probíhalo i poté, co přiběhl poškozený, který rozhodně nemohl přiběhnout proto, že obviněný táhl jeho přítelkyni za vlasy, neboť nic takového není na záznamech patrné. Patrné je, že obviněného napadl. Ačkoli se ve smyslu § 89 odst. 1 tr. ř. nepochybně jedná o poměrně podstatnou okolnost bezprostředně předcházející žalovanému jednání, soud prvního stupně ji ve výroku napadeného rozsudku nezmínil.

19. Vyloučil, že by poškozený chtěl odejít, neboť byl po celou dobu agresivnější, měl stále potřebu dobíhat obviněného a útočit na něj. Poškozený ve své výpovědi uvedl, že mu musel nadběhnout, jinak by mu utekl. Proč by tedy najednou po opakovaných útocích přestal, otočil se a šel zpět. Toto zcela nekoresponduje s tím, co bylo možné shlédnout na kamerových záznamech.

20. Nepopíral, že v rámci přetahování o nůž jej držel v ruce. Pokud jde o svědka M., tento u něj viděl nůž v závěru útoku. Poškozený popsal, že odcházel, byl k obviněnému zády a tento jej zezadu bodl do zad. Obviněný je pravák, tedy s větší pravděpodobností by byla rána na pravé straně zad, navíc znalecký posudek z odvětví soudního lékařství uvádí nejpravděpodobnější postavení aktérů konfliktu jako převážně levým bokem až buď mírně čelně nebo mírně zády. V dovolání je uvedeno, že znalkyně verzi obviněného označila za „prakticky vyloučenou“, ta ovšem u hlavního líčení uvedla: „samozřejmě vyloučit se to nedá… (viz čl. 482)“. Jde o další deformaci důkazů, resp. zřejmou setrvalou snahu vykládat provedené důkazy v jeho neprospěch.

21. K otázce věrohodnosti poškozeného se odvolací soud vyjádřil jednoznačně a obviněný se s těmito závěry jednoznačně ztotožňuje. Opakovaně bylo uváděno, že ve výpovědi svědků K. a M. je řada rozporů, které činí jejich výpovědi nevěrohodné. Připomenul části výpovědi poškozeného neodpovídající kamerovým záznamům a poukázal na rozlišné výpovědi poškozeného ohledně počtu bodných ran. Současně není nikterak prokázáno, že by poškozený ve fyzickém útoku vůči obviněnému ustal a odvrátil se od něj. Toto tvrzení uvádí pouze poškozený a není podloženo žádným důkazem.

22. Podle znalkyně postoj poškozeného vůči obviněnému nebyl zcela zády, mohla být zachována zraková kontrola situace z jeho strany. Je pravděpodobné, že těla obou byla v ten moment v pohybu. Aby se poškozený dostal do pozice, kdy je vůči obviněnému převážně levým bokem až mírně čelně, mohl postačit nápřah pravou rukou, aby obviněnému zasadil ránu a obviněný švihnul rukou, ve které měl nůž. Není pravdou, že rozpor ohledně bodnutí byl vyjasněn při rekonstrukci. Nejvyšší státní zástupce se snaží do řízení vnést novoty ohledně spekulací, kdo z aktérů mohl mít u sebe nůž. Z kamerových záznamů je zřejmé, že nejen poškozený, ale ani obviněný u sebe žádný nůž neměl.

23. Pokud jde o údajný incident s jeho matkou, ten se nikdy nestal. Nejvyšší státní zástupce tak zasahuje do jeho práva na presumpci neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, neboť se orgán činný v trestním řízení nepřímo pokouší prokazovat jeho vinu tím, že se dovolává toho, že se měl dopustit neexistujícího a nikterak neprokázaného protiprávného činu.

24. Nedostál-li tedy nejvyšší státní zástupce své povinnosti prokázat vinu, přičemž k odsuzujícímu rozsudku dospěl soud prvního stupně pouze na základě deformace důkazů, jak správně seznal odvolací soud, nemůže být dovolání důvodné. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. 7 To 74/2023-577, a zamítl dovolání. Vyjádřil také souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší státní zástupce své dovolání založil primárně na tvrzení o existenci první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil ve vztahu k závěru o aplikaci institutu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku v návaznosti na tvrzení o vadnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění nejvyšším státním zástupcem vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

27. Nejvyšší soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda tvrzení dovolatele ohledně prvně uvedeného dovolacího důvodu ve variantě zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] má své opodstatnění a zda nejvyšší státní zástupce existenci uvedeného rozporu svou argumentací přesvědčivě doložil.

28. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

29. S ohledem na shora uvedené je pro naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. třeba, aby dovolatel jednoznačně identifikoval konkrétní skutková zjištění (jež jsou „rozhodná“ pro posouzení věci – mají tedy zásadní význam pro popis jednání obviněného a jeho právní kvalifikaci) a zároveň, aby konstatoval, s jakými konkrétními důkazy jsou taková skutková zjištění ve zjevném (evidentním) rozporu. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že dovolatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

30. Dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce však neoznačuje jediný důkaz, který by jednoznačně svědčil o tom, že skutkový závěr, který s oporou o princip in dubio pro reo učinil odvolací soud, je očividně nesprávný, resp. že existuje zjevný rozpor mezi takovýmto důkazem a skutkovým závěrem odvolacího soudu. Podstata dovolací argumentace spočívá ve snaze přesvědčit dovolací soud o vadnosti hodnotících úvah odvolacího soudu a v předestření faktů, které by mohly vést k odlišným závěrům, resp. v navození představy, že skutkové závěry soudu prvního stupně a jeho vyhodnocení důkazů byly odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Tak tomu však zjevně není. Odvolací soud zcela důvodně a přesvědčivě vyložil, že některá skutková zjištění tohoto soudu, která převzal z podané obžaloby, byla zjevně nepodložena jakýmkoli důkazem (např. „se obžalovaný proti němu rozběhl s nožem“), že některé zásadní skutečnosti z dokazování plynoucí soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu při hodnocení věrohodnosti provedených důkazů a že se tudíž jeho hodnocení dostalo do rozporu s požadavkem § 2 odst. 6 tr. ř.

31. Jádrem dovolatelových námitek je tvrzení, že uvedená důkazní situace správně neměla vést k použití zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) odvolacím soudem. Nejvyšší státní zástupce snáší argumenty k závěru, proč měl odvolací soud hodnotit provedené důkazy obdobným způsobem jako soud prvního stupně. Takové hodnocení důkazů by pak podle přesvědčení dovolatele mělo soudy vést k odmítnutí závěru o využití nutné obrany obviněným, tedy závěru o vyloučení protiprávnosti jeho jednání. Dovolatelovy námitky jsou však pouze polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem, resp. hodnocením důkazů, které směřovalo k pochybnostem o skutkovém stavu, které vedly k aplikaci zásady in dubio pro reo.

32. K využití zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3494/22, kdy konstatuje, že zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.“

33. Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

34. V předmětné věci odvolací soud věcně a logicky vysvětluje, proč má za splněné podmínky užití zásady in dubio pro reo v kontextu celého dokazování. Znaky nelogičnosti či libovůle rozhodně nenese hodnocení důkazů akcentující pochybnosti vyplývající z provedeného dokazování. Dovolatel se ve své argumentaci opírá o výpověď poškozeného, kterou hodnotí jako konstantní, aniž bere na zřetel, že ji odvolací soud (a podle úsudku Nejvyššího soudu vzhledem k jím vzneseným argumentům důvodně) označil (minimálně zčásti) za lživou a vyvrácenou objektivním důkazem v podobě videozáznamů, které k důkazu opětovně provedl při veřejném zasedání. Vytýká-li dovolatel, že v důsledku tohoto hodnocení nepřevzal další údaje tvrzené poškozeným, které mají být podporovány dalšími ve věci pořízenými důkazy, nezmiňuje v dané souvislosti, které důkazy má na mysli. Vytýká-li odvolacímu soudu, že dezinterpretoval odborné závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a zmiňuje-li některé její odborné závěry, které podle ní zpochybňují skutková zjištění soudu, pak (a obdobné platí i o zmiňované rekonstrukci, u níž však nejsou uváděny žádné konkrétnější poznatky z ní plynoucí) ani tento důkaz není možno označit za takový, jež by svědčil o zjevné vadnosti dovoláním napadeného rozsudku. Není-li takového jednoznačného důkazu, pak je nutno přijmout vývod odvolacího soudu, že rozhodný okamžik konfliktu má podklad jen v protikladných tvrzeních obviněného a poškozeného a že se tedy jedná o příklad tvrzení proti tvrzení, u něhož – i s ohledem na prokázané skutečnosti neodpovídající údajům poškozeného, přes zjištění, že ani údajům obviněného nelze přiznat naprostou přesvědčivost – se musí uplatnit princip in dubio pro reo.

35. Dovolací soud k tomu dodává, že ambicí zjišťování skutkového stavu v trestním řízení je zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností pro případ, že by orgány činné v trestním řízení na základě takto zjištěného skutkového stavu konstruovaly trestní odpovědnost obviněného jako pachatele trestného činu. V případě, že na základě provedeného dokazování existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich je pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze, pak je soud povinen učinit pro obviněného příznivější rozhodnutí (o konkrétním skutkovém stavu i komplexně ve věci samé). Není úkolem soudu (který má důvodné pochybnosti) zvážit, která z takto protichůdných verzí je „pravděpodobnější“, tuto pravděpodobnější verzi si vybrat a na základě takového postupu konstatovat spáchání trestného činu obviněným.

36. V daném případě odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč má pochybnosti minimálně o skutkovém závěru, kdo na místo reálně přinesl nůž, kterým nakonec byla způsobena zranění poškozeného, kdo na koho mimo záběry kamer tímto zraňujícím nástrojem jako první zaútočil, jak došlo k nejzávažnějšímu zranění poškozeného a jaká byla vzájemná komunikace a chování obviněného a poškozeného po časový úsek necelé minuty, kdy nebyli snímáni kamerovým systémem. Argumentace dovolatele směřující k tomu, že poškozený měl jen triko a šortky, a tedy neměl kam nůž v první fázi vzájemného konfliktu skrýt, není sama o sobě schopna případné odůvodněné pochybnosti odvolacího soudu rozptýlit, stejně jako tvrzená zručnost obviněného při manipulaci s nožem nebo odhození tohoto nože do křoví.

Žádná z těchto skutkových marginálií nedokáže sama o sobě vyvrátit verzi obviněného, že na místo konfliktu nůž nepřinesl a že jeho jednání bylo obranou proti útoku poškozeného. Zvlášť za situace, kdy primárním agresorem byl poškozený a svědkyně I. M. (jak vyplývá z kamerových záznamů). V důsledku striktního použití zásady presumpce neviny má Nejvyšší soud za nepoužitelný (byť opět veskrze okrajový) argument dovolatele, že „obviněný použil (v minulosti) nůž vůči vlastní matce“, neboť toto jednání nebylo v žádném řízení obviněnému prokázáno a on sám je popírá.

37. Předkládaný případ může být dokonce hodnocen i tak, že „výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze skutkového stavu“ [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Dovolací soud by nepovažoval za vyloučený závěr soudu, že po vyhodnocení veškerých důkazů (včetně většího počtu kamerových záznamů, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství nebo výpovědí slyšených svědků) lze mít pochybnosti o pravdivosti výpovědí jak obžalovaného, tak poškozeného. Výpovědi obou účastníků předmětného konfliktu totiž v určitých částech odporují některým dalším provedeným důkazům. Jak již bylo konstatováno shora, není pochybením, pokud odvolací soud uzavřel, že má pochybnosti o tom, že skutkový děj proběhl způsobem popsaným v obžalobě, případně jiným způsobem, v němž by bylo možno spatřovat naplnění všech znaků některého trestného činu, včetně znaku protiprávnosti. Závěr o pochybnostech o verzi obžaloby totiž nemusí nutně znamenat nekritické přitakání verzi obhajoby. Základní princip hodnocení důkazů v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), vyvěrající ze zásady presumpce neviny dle čl. 48 Listiny základních práv a svobody, je totiž výrazem celospolečenského konsensu o tom, že v demokratickém právním státě založeném na respektu k právům člověka a občana jsme ochotni nepotrestat některé pachatele (o jejichž vině má nezávislý a nestranný soud pochybnosti) výměnou za jistotu, že státní moc neoznačí za pachatele byť jediného nevinného. (Srovnej rovněž čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a KMEC, J., in KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M., Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 787s.)

38. S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že vadou v podobě první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není rozsudek odvolacího soudu zatížen. Při tomto zjištění je zřejmé, že nemůže být naplněn ani druhý dovolatelem uplatněný důvod dovolání, tedy dovolací důvod dle § 265b

odst. 1 písm. h), neboť i podle vymezení dovolatele nesprávné právní posouzení (chybná aplikace institutu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku) je bezprostředně vázáno na odlišné skutkové závěry.

39. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou ani třetí alternativu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech; ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), ani žádná z jeho námitek pod tyto alternativy není podřaditelná.

V.

Způsob rozhodnutí

40. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky nejvyššího státního zástupce, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek