6 Tdo 476/2024

6 Tdo 476/2024-582

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný L. I., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2024, č. j. 9 To 9/2024-543, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 108/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. I. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 21. 11. 2023, č. j. 2 T 108/2020-504, byl obviněný L. I. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že

1. v XY, okr. týž, v přesně nezjištěné době od počátku února 2019 do dne 13. 3. 2019, v odpoledních hodinách mezi 13:45 hod. až 14:30 hod., v ulici XY, v blízkosti domu č. p. XY, šel po veřejném chodníku proti procházející M. C., kdy měl při chůzi z tepláků vyndaný obnažený penis, který držel v ruce a při chůzi masturboval, 2. v XY, okr. týž, v blíže nezjištěný pracovní den v době od počátku měsíce března roku 2019 do konce dubna 2019, vyjma období od 26. 3. do 14. 4. 2019, v přibližné době od 13:00 hod. do 13:30 hod., v ulici XY, v domě č. p. XY, stál v otevřeném okně přízemního bytu č. 1, kdy měl spodní část oděvu svlečenou do poloviny stehen, v ruce držel svůj penis a masturboval, kdy v uvedené době procházela po veřejném chodníku za domem K. M., kterou při masturbaci sledoval, kdy na sebe upozornil tím, že vydal přesně nezjištěný zvuk, který zaslechla poškozená, která ho následně při masturbaci v okně viděla, avšak i přesto v masturbaci pokračoval, přičemž K. M. poté rychle odešla z místa pryč, 3. v XY, okr. týž, v blíže nezjištěný den od 13. do 17. 5. 2019, okolo 13:00 hod., v ulici XY, v domě č. p. XY, stál v otevřeném okně přízemního bytu č. 1, oblečený pouze do trika, v ruce držel svůj penis a masturboval, kdy v uvedené době procházela po veřejném chodníku za domem nezl. AAAAA (pseudonym), kterou při masturbaci sledoval, kdy na sebe upozornil tím, že vydal přesně nezjištěný zvuk, který zaslechla poškozená nezletilá, která ho následně při masturbaci v okně viděla, avšak i přesto v masturbaci pokračoval, přičemž nezl. AAAAA poté rychle odešla z místa pryč.

2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněnému bylo rovněž podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 9 To 9/2024-543 (dále i „napadený rozsudek“), jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 358 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře třiceti denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč. Jinak zůstal předmětný rozsudek nezměněn.

4. Lze doplnit, že shora uvedená rozhodnutí nejsou prvními rozhodnutími v této věci. Okresní soud v Rokycanech již rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 2 T 108/2020-421, uznal obviněného vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněnému bylo rovněž podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

5. Tento rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2023, č. j. 9 To 190/2023-443 v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Pavlíny Kim Truxové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

7. Dovolatel uvádí, že jeho vina ve vztahu ke skutkům, kterými byl uznán vinným, nebyla nade vši pochybnost prokázána a že naopak předloženými důkazy prokazuje svoji nevinu. Soud doplnil skutkový stav o svoje úvahy nemající oporu v provedeném dokazování, odvolací soud nereagoval na zcela rozporná skutková zjištění. Opakuje pouze odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které doplňuje o nic neříkající konstatování. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého vzhledem k časovému odstupu od spáchání skutku v r. 2019 již nelze upřesnit časové údaje, byť jsou ze strany svědkyň nadále uváděny údaje rozporné. Nesouhlasí ani s tím, že rozpory nelze považovat za podstatné. Zjevné nesrovnalosti ve skutkových zjištěních podle dovolatele přisvědčují k jeho tvrzení, že k jednání popsanému v soudních rozhodnutích nemohlo dojít v období vymezeném soudy obou stupňů. Svým postupem odvolací soud zcela zásadně zasahuje jeho do procesních práv Dovolateli nemůže přitěžovat délka řízení, kterou nezavinil. Pokud byly první výslechy svědkyň v přípravném řízení provedeny až s odstupem jednoho roku od spáchání skutku, lze z toho dovozovat, že orgány činné v trestním řízení od počátku nepostupovaly řádně.

8. Podle obviněného odvolací soud přehlédl důkazy nově jím předložené v odvolacím řízení, a to jeho komunikaci s matkou ve dnech 13. - 15. 5. 2019. Ta podle něj dokazuje, že v té době se obviněný nemohl nacházet na místě činu. Tyto důkazy obviněný předložil až v odvolacím řízení v návaznosti na změnu časového zařazení skutků provedenou soudem prvního stupně.

9. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. výroku o vině dovolatel vytýká, že soud prvního stupně svévolně rozšířil časové období, v němž mělo ke spáchání skutku dojít, nad rámec časového určení provedeného svědkyní C., která jednoznačně uvedla, že ke skutku mělo dojít někdy v průběhu března v době kolem 13.30 hod. Tím eliminoval dovolatelem předkládané důkazy, podle kterých ke skutku v době uváděné svědkyní nemohlo dojít. Soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný poukazuje na skutečnost, že v době spáchání skutku byl studentem střední odborné školy a vyučování mu končilo nejdříve ve 14.10 hod. Ve dnech, kdy měl podle kopie omluvného listu absenci, svědkyně C. nebyla v práci nebo měla odpolední směnu. Ke skutku při tom mělo podle svědkyně dojít kolem 13.30 hod., kdy se vracela z práce. Soud se těmito nesrovnalostmi nezabýval, nepostupoval v souladu s pravidly logiky a učinil neurčitý závěr, podle kterého měl obviněný na jaře 2019 mnoho absencí, které mohl využít ke spáchání trestné činnosti. Obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů soudem, pokud ohledně doby odchodu svědkyně C. ze zaměstnání přikládá větší význam výpovědi svědkyně Z. jako manažera prodejny Albert. Obviněný zdůrazňuje, že výpověď této svědkyně má být jediným usvědčujícím důkazem předmětného jednání, což považuje za nedostačující, neboť jím předložené důkazy vylučují, že by ke skutku mohlo dojít v době uváděné svědkyní. Věrohodnost výpovědi svědkyně C. zpochybňuje též na základě výpovědí svědkyň I. a B. Následně dovolatel zpochybňuje též závěry, které k možné době spáchání skutku učinil Krajský soud v Plzni v kasačním rozhodnutí ze dne 15. 6. 2023.

10. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2. výroku o vině dovolatel rozebírá časové údaje obsažené ve výpovědi svědkyně M. a zdůrazňuje, že svědkyně den spáchání skutku a jeho časové zařazení odvozovala od skutečnosti, že k němu mělo dojít v době vyzvedávání syna z družiny v pracovní den, kdy v družině bylo divadelní představení. Dále uvedla, že ke skutku mělo dojít asi měsíc před tím, než se to stalo její dceři, tj. poškozené nezl. AAAAA. Bez ohledu na jednoznačné časové vymezení provedené touto svědkyní soudy dobu spáchání skutku vymezily od počátku března do konce dubna roku 2019. Možnost zařazení skutku do měsíce března není podložena žádnými důkazy, když svědkyně tuto možnost ani náznakem nepřipustila a vždy uváděla měsíc duben. Opakuje, že soud provádí časové vymezení skutku nad rámec provedeného dokazování ve snaze eliminovat důkazy předkládané obviněným o jeho nevině. Dovolatel uvádí data, kdy se v měsících březnu a dubnu 2019 podle sdělení školy konaly kulturní akce ve školní družině syna svědkyně, a konstatuje, že sám soud uvádí důvody, pro které v žádném z těchto dat nemohlo ke spáchání skutku dojít. Současně opět rozebírá a hodnotí výpověď svědkyně B. a svědkyně M. a dovozuje, že ke spáchání skutku nemohlo dojít po 13. 3. 2019, kdy svědkyně B. nastoupila na dlouhodobou pracovní neschopnost a nemohla již po tomto datu s M. o záležitosti komunikovat.

11. Ke skutku pod bodem 3. výroku o vině dovolatel uvádí, že k jeho spáchání mělo dojít v době, kdy byl ve škole. Opakuje, že vyučování mu vždy končilo nejdříve v 14.10 hod., přičemž v měsíci květnu 2019 v odpoledních hodinách neabsentoval. Odmítá závěr soudu, podle kterého se ve dnech 13. 5. až 15. 5. 2019 konaly školní akce, kdy v podstatě docházku a účast obviněného na školní akci a její ukončení nelze přesně prokázat. Ze svého hlediska detailně rozebírá a hodnotí okolnosti účasti na školních akcích a dovozuje, že ve dnech 14.

5. a 15. 5. 2019 se v průběhu druhé vyučovací hodiny vrátil do vyučování. Podrobně rozebírá obsah své komunikace s matkou ve dnech 13. 5. - 15. 5. 2019 a dovozuje, že v době uvedené ve výroku o vině se nemohl zdržovat doma a skutku se nemohl dopustit. Poukazuje rovněž na skutečnost, že poškozená AAAAA při hlavním líčení dne 7. 3. 2023 uvedla, že obviněného, se kterým se setkala před jednací síní, nezná. Dále hodnotí a rozebírá výsledky prověrky na místě činu a dovozuje, že vzhledem k výhledovým poměrům nemohla poškozená AAAAA vidět spodní část jeho těla, tj. ani jeho přirození.

Na základě vlastního hodnocení výpovědi poškozené a svědkyně B. dále dovozuje, že nezletilá poškozená mohla zaměnit dovolatele s jeho mentálně retardovaným bratrem J. Současně zpochybňuje schopnost správného vnímání poškozené AAAAA v době činu s ohledem na její tehdejší věk a zdravotní stav. Nebyli zjištěni žádní další svědci jednání obviněného, ačkoli se tohoto měl dopustit na frekventovaném místě. Obviněný poukazuje na vztahy mezi svědkyněmi, kdy svědkyně AAAAA je dcerou svědkyně M., která je zase spolupracovnicí svědkyně C.

Upozorňuje, že u žádného z předmětných skutků není výpověď svědkyně podpořena žádným jiným důkazem. Dále poukazuje na skutečnost, že je svědkyním M., C. a B. osobně znám, čímž lze vysvětlit výsledek rekognice prováděné se svědkyněmi v hlavním líčení. Podle obviněného výsledky rekognice jsou zkreslené též proto, že svědkyně spolu v práci věc konzultovaly; svědkyně C. a M. ho označily jako pachatele skutků proto, že jim byl dříve svědkyní B. identifikován jako osoba bydlící v místech, kde mělo ke skutkům dojít.

Nevěrohodnost svědkyň C. a M. je podle dovolatele umocňována též skutečností, že v rámci prvních úkonů trestního řízení byly jako pachatelé identifikovány jiné osoby (D. U., další dovolatelův bratr D. I.).

12. Obviněný spatřuje zásadní rozpory ve zjištěních znalců z oboru sexuologie MUDr. Berana a MUDr. Bittnerové. Zpochybňuje závěry MUDr. Bittnerové s poukazem na skutečnost, že její znalecký posudek byl zpracován v říjnu 2022 s tří a půlletým odstupem od domnělého jednání a též se značným časovým odstupem od vyšetření dovolatele znalcem v březnu 2022. Současně provádí vlastní hodnocení znaleckého posudku a dovozuje, že závěr o přítomnosti exhibicionismu na straně dovolatele nebyl podložen použitím průkazné znalecké metody. Cituje odlišné závěry MUDr. Berana, podle kterých vyšetření obviněného neposkytuje podklad pro závěr, že se dopustil popsaného jednání, resp. že má k jednání tohoto typu sklony. Následně dovolatel polemizuje s hodnocením rozdílných závěrů znaleckých posudků soudem a vytýká, že soud závěrům MUDr. Bittnerové ochotně přisvědčil a závěry MUDr. Berana odmítl akceptovat. Soud měl přistoupit k novému znaleckému zkoumání nebo s plnou vážností kriticky zhodnotit skutečnost, že dva znalci zvolení orgány činnými v trestním řízení došli ke zcela rozdílným závěrům.

13. Ke své trestněprávní minulosti podatel uvádí, že šlo o trestnou činnost zcela jiného charakteru než trestná činnost nyní projednávaná a že se jí dopustil až po období, kdy mělo dojít k projednávaným skutkům. Poukazuje též na skutečnost, že v minulosti se ke svému protiprávnímu jednání vždy doznal.

14. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“), který úvodem shrnuje principy uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výklad pojmu „zjevný nesoulad“. O takovýto zjevný rozpor se jedná v případě, když skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Takovouto vadu však dovolatel nevytýká. Mimo obecné kritiky kvality skutkových zjištění se ve své argumentaci soustřeďuje na časové souvislosti spáchání jednotlivých útoků, když na základě vlastního, mnohdy velmi detailního hodnocení časových údajů poškozených dovozuje, že v době, kdy měly být jednotlivé skutky spáchány, se na místě činu nemohl nacházet. Současně zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědkyň, pokud jej označily za pachatele, popsaly jeho jednání a svědkyně C. a M. ho ztotožnily též při provedené rekognici in natura.

15. Na základě těchto vlastních důkazních hodnocení pak dovolatel prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se trestné činnosti dopustila jiná osoba, popř. ke spáchání stíhaného skutku vůbec nedošlo. V podstatě se tedy domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném způsobu hodnocení důkazů.

16. Navíc úvahy soudů při hodnocení důkazů nebyly v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložily, proč považovaly výpovědi svědkyň C., M. a AAAAA za hodnověrné bez ohledu na to, že v důsledku velkého časového odstupu od předmětné události vykazovaly určité nepřesnosti a rozpory v časových údajích. Dovolatel se soustřeďuje právě na tyto ne zcela přesné časové údaje a jiné „nehodící se“ skutečnosti pomíjí. Tak útoky pod body 2) a 3) výroku o vině byly spáchány v okně bytu rodiny I., kde reálně nebylo možno uvažovat o jiné osobě pachatele nežli o obviněném. K záměně s jeho mentálně postiženým mladším bratrem J. I. nemohlo dojít, neboť měl v té době postavu dítěte vysokého 144 cm, k dalšímu bratrovi D. sám dovolatel uvádí, že v inkriminované době pobýval na internátě. Údaje o školní docházce a délce vyučování, kterými dovolatel opakovaně operuje, nejsou spolehlivé. Podle zjištění odvolacího soudu nebyly ve školou poskytnutém výkazu absencí obviněného zachyceny ani všechny „řádné“ absence, jako byla např. prokazatelná návštěva lékaře. V případě útoku pod bodem 1. výroku o vině navíc mohlo k jeho spáchání dojít i o víkendových dnech. Svědkyně C. uvedla, že k předmětné události došlo při jejím návratu ze zaměstnání, jako zaměstnankyně prodejny Albert ovšem pracovala i o některých víkendech. Pokud se týká rekognice in natura, pak soudy její omezenou důkazní hodnotu výslovně připustily a považovaly ji za důkaz pouze podpůrný. Charakter polemiky s hodnocením důkazů soudy mají též výhrady dovolatele proti hodnocení znaleckých posudků. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (bod 9. rozhodnutí soudu nalézacího, bod 13. odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího) vysvětlily, proč nevycházely z posudku znalce MUDr. Jiřího Berana, ale z posudku znalkyně MUDr. Pavly Bittnerové. Tato znalkyně učinila svoje závěry na základě podrobného zkoumání obviněného psychiatrickým, sexuologickým, přístrojovým a tělesným vyšetřením. Naproti tomu znalec MUDr. Beran, CSc. zpracoval posudek povrchně, neprovedl podrobné vyšetření obviněného, bagatelizoval některé okolnosti týkající se osoby obviněného a exhibicionismus „jako takový“.

17. V závěru dovolání obsažená argumentace týkající se trestní minulosti dovolatele se vůbec nevztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

18. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

IV. Důvodnost dovolání

21. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.

22. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vzneseného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

24. Předně je možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou ani třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) a že žádná z jeho námitek pod ně není podřaditelná. Rovněž námitky týkající se provedené rekognice nejsou formulovány tak, že by obviněný měl za to, že rekognice byla provedena nezákonným způsobem a jde o procesně nepoužitelný důkaz. Namítá pouze, že (podle jeho názoru) „výsledky rekognice jsou výsledky zkreslenými a je tedy k tomuto třeba v rámci hodnocení výsledků rekognice přihlédnout“. Jde tedy ryze o námitku směřující do hodnocení rekognice jako jednoho z důkazů.

25. Veškeré námitky obviněného směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně a s jistou mírou tolerance formálně odpovídají první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů).

26. Úvodem lze konstatovat, že argumentace obviněného týkající se nesprávného zjištění skutkového stavu je primárně vedena skrze námitky vůči hodnocení důkazů soudem prvního stupně (a s ohledem na způsob rozhodnutí o odvolání obviněného i soudem odvolacím). Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu však nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr.

ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, zda mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Za zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními s obsahem provedených důkazů se považuje situace, kdy skutková zjištění soudu nemají v provedených důkazech vůbec žádný obsahový podklad, resp. pokud nevyplývají z důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). K uvedené situaci v daném případě nedošlo.

27. Lze konstatovat, že podstatou dovolatelových námitek je vyjádření nesouhlasu se závěry soudů, že skutky, pro které na něj byla podána obžaloba, se staly a že je jejich pachatelem. Nastalou důkazní situaci označuje za tvrzení proti tvrzení (tedy tvrzení tří svědkyň proti tvrzení obviněného) a domáhá se aplikace zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo). Z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí však plyne, že soudy nižších stupňů pochybnosti, které by aplikaci tohoto pravidla měly odůvodnit, neměly. Své závěry opřely o přímé důkazy v podobě svědeckých výpovědí M. C., K. M. a (nezletilé) AAAAA, které – přes výtky dovolatelem vznášené již v řízení před soudem prvního i druhého stupně – vyhodnotily jako důkazy věrohodné, na nichž lze závěr o vině obviněného založit. Neexistuje jediný důvod se domnívat, že by všechny tři svědkyně hovořily o skutečnosti, že před nimi někdo masturboval, nepravdivě a že by tudíž existovala pochybnost o tom, že se skutek (všechny tři dílčí útoky) stal. Z výpovědí poškozených, které jsou v základu po celou dobu vnitřně konzistentní a vzájemně souladné (pokud jde o místo, čas, způsob jednání pachatele, včetně jejich reakce, apod.), tedy soudy správně uzavřely, že k jednání pachatele ve třech obžalobou zmiňovaných případech došlo. Uvedenými důkazy tedy bylo prokázáno, že se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin [§ 89 odst. 1 písm. a) tr. ř.], tedy se někdo (pachatel) ve třech dnech na počátku roku 2019 na místech svědkyněmi označených choval tak, že před jejich zraky masturboval.

28. Druhým klíčovým aspektem, který soudy řešily (a to i s vědomím všech námitek, které obviněný nyní předkládá k řešení v rámci dovolání), bylo zjištění, zda to byl právě obviněný (nebo někdo jiný), kdo se uvedeného jednání dopouštěl. I pro řešení této otázky soudy logicky vyšly z výpovědi všech tří poškozených, jejichž výpovědi, i stran tvrzení, kdo byl pachatelem činu, hodnotily jako věrohodné. Za podstatnou lze považovat skutečnost, že žádná ze svědkyň nemá jediného důvodu vypovídat ve věci nepravdivě, úmyslně v neprospěch obviněného, kterého v podstatě neznají.

29. Závěr soudů o nezjištění motivace svědkyň k nedůvodnému přivození nepříznivých následků pro obviněného (v podobě trestního stíhání a právních následků nastalých v důsledku jeho odsouzení pro čin, který by nespáchal), je podpořen zjištěním, že ani jedna z dospělých poškozených neměla zájem jednání pachatele skutku popsaného v rozsudku hlásit orgánům činným v trestním řízení. K ingerenci policie došlo až po nahlášení věci poškozenou K. M. poté, co se obdobná věc stala i její nezletilé dceři.

30. Pachatelství obviněného soudy dovodily nejen z posouzení časových možností spáchaného jednání – viz níže – ale především z věrohodných výpovědí poškozených M. C. a K. M., které nejenže označily obviněného za pachatele v rámci hlavního líčení (agnoskace) a při provedené rekognici, ale rovněž i mimo rámec trestního řízení, když ho viděly v zaměstnání (nakupovat v obchodě). Soudy k tomuto „znovupoznání“ (v nejširším možném slova smyslu) nepřistoupily nekriticky (tj. že by bez dalšího převzaly závěry rekognice), ale výslovně konstatovaly, že formální rekognice podle § 104b tr. ř. mohla být ovlivněna tím, že svědkyně pachatele viděly a identifikovaly (shodly se na něm) v předchozí realitě. Zároveň k tomuto důkazu přistupovaly jako k důkazu podpůrnému, resp. zapadajícímu do spektra dalších (usvědčujících) důkazů.

31. Soudy nepochybily v logice hodnocení důkazů ani tehdy, vyšly-li při vyslovení závěru o pachateli činu i z údajů svědkyň týkajících se místa, kde se označeného jednání dopustil (v případech uvedených v bodech 2. a 3. výroků rozsudku), a tyto konfrontovaly s dalšími poznatky z provedeného dokazování zjištěnými. Okno domu, v němž se dílčí útoky popsané pod body 2. a 3. rozsudku udály, bylo na podkladě jejich výpovědí jednoznačně určeno. Z dalších důkazů vyplynulo, že jde o byt, kde bydlí obviněný s matkou a dvěma bratry. Jelikož nenastala alternativa, podle níž by měla být brána v úvahu možnost pachatelství dalších osob, tj. jedinců (mužů), kteří do bytu nemají přístup, logicky se soudy zaměřily na posouzení otázky, kdo z osob byt obývajících připadá v úvahu jako pachatel činu. Jejich závěr o vyloučení záměny obviněného s jeho bratry není důvod zpochybnit. Pachatelství D. I. je vyloučeno zjištěním o jeho pobytu na internátě, pachatelství J. I. zjištěním o jeho věku a tomu korespondující fyzické konstituci, neodpovídající údajům svědkyň popisujících jimi sledovanou osobu. Na těchto logických závěrech pak nic nemění skutečnost, že se v počátcích uvažovalo jako o pachateli právě o osobě D. I. (mylně označovaného „U.“). Vzhledem ke zjištění, že v předmětném bytě nikdo jiný, kdo by vzhledově odpovídal sdělením svědkyň o osobě pachatele, v inkriminované době nebydlel, nelze mít vyhodnocení důkazů provedené soudy vedoucí k závěru, že pachatelem jednání popsaného v bodech 2. a 3 výroku je obviněný, za vadné.

32. Při tomto zjištění nelze soudům vytýkat, že dospěly k závěru o pachatelství obviněného též ohledně jednání popsaného pod bodem 1. výroku rozsudku. Nelze totiž odhlížet od faktu, že tohoto jednání se pachatel dopustil v místě nepříliš vzdáleném od místa spáchání útoků výše označených. Šlo přitom o obdobné jednání pachatele. Nadto poškozená M. C. identifikovala obviněného jako pachatele v rámci rekognice, agnoskace i v reálném životě. V popsaném hodnocení důkazů není možno spatřovat zjevnou nelogičnost a v důsledku toho pak ani zjevný rozpor se skutkovými zjištěními, které z nich soudy dovodily.

33. Námitky obviněného by zjevný nesoulad skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů osvědčovaly pouze v situaci, kdy by soudy uzavřely, že k jednání obviněného došlo v době, kdy by to objektivně, vzhledem ke zjištěním plynoucím z důkazů, které by obviněný označil, nebylo možné. Takový závěr však učinit nelze.

34. Je-li z provedeného dokazování zjištěno, že se stal skutek, ohledně něhož se řízení vede, že tento je trestným činem, a že se ho dopustila konkrétní osoba (současně příčetná a zákonem vyžadovaného věku), nemůže být odůvodněno její zproštění obžaloby jen proto, že z důvodů, které lze akceptovat (např. časový odstup), nelze zcela přesně určit, kdy k činu došlo. K identifikaci skutku, nezbytné k tomu, aby nemohl být zaměněn za jiný, v takovém případě dostačuje vymezení časového úseku, v němž byl spáchán. Jakkoli je žádoucí, aby okolnosti spáchaného trestného činu byly zjištěny co nejpřesněji (nejen z hlediska jednání pachatele, ale i místa a času jeho spáchání, případně další okolností), je třeba uvažovat s limity, které toto objektivně vylučují. Ostatně i Ústavní soud zastává názor, že „cílem soudů není nikdy popsat se stoprocentní přesností konkrétní běh a detaily skutku, ale posoudit v dostatečné míře právně relevantní okolnosti pro učinění příslušných závěrů“ (usnesení ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. III. ÚS 494/24). Relevantní okolnosti pro učinění rozhodnutí – vyslovení viny obviněného žalovaným trestným činem byly v posuzované věci zjištěny.

35. Soudy v daném případě nekonstruují vinu obviněného v rozporu s provedenými důkazy. Za situace, kdy vzaly za prokázané, že se skutek stal a že jej spáchal obviněný, nelze jim ve výše vyloženém směru vytýkat, pokud jednotlivé dílčí útoky časově zařadily do určitého časového období. Tím spíše, že z provedeného dokazování dospěly k závěru o nespolehlivosti listinných důkazů, které mají vinu obviněného relativizovat či zpochybňovat. Soudy nepochybily v logickém úsudku, pokud označily jak evidenci docházky poškozených K. M. a M. C. (i svědkyně M. B.) do zaměstnání, tak evidenci docházky obviněného do školského zařízení za nespolehlivou s tím, že z dalších důkazů bylo prokázáno, že exaktní vymezení časových údajů v těchto listinách není v některých dnech pravdivé. Tím spíše není chybou, pokud byly označeny výpovědi poškozených či svědkyně M. B. za v určitých časových aspektech nepřesné, avšak věrohodné. Z jednotlivých výpovědí je zároveň zřejmé, že čím časově později od popisovaného děje svědkyně vypovídají, tím obtížnější je pro ně časové ukotvení popisovaných dějů. Není na úkor jejich věrohodnosti, pokud tedy pro časový odstup jsou časové údaje nepřesné nebo se svědkyně jednoduše mýlí. Zároveň to není možno chápat tak, že je obviněný kriminalizován v důsledku délky trestního řízení, kterou nezpůsobil.

36. Do sféry hodnocení důkazů pak spadají námitky obviněného, že „svědkyně C. by se nemýlila, pokud jde o odchody z práce“, kdy bylo v družině divadelní představení a jaké informace o něm poškozená C. dostala, kdy a za jakých okolností se svědkyně v práci o incidentech bavily, apod. Zásadní pochybnosti do zjištěného skutkového stavu pak nepřináší ani sdělení nezletilé svědkyně AAAAA ohledně toho, že obviněného stojícího před jednací síní nezná, resp. „věkově by to odpovídalo, nebo od pohledu, ale opravdu nevím“. Otázka identifikace pachatele činu byla spolehlivě vyřešena na základě výpovědi svědkyň M. C. a K. M., včetně agnoskace a rekognice s nimi provedenými (viz shora).

37. Totéž pak platí o skutkových zjištěních založených na znaleckém zkoumání obviněného znalci doc. MUDr. Jiřím Beranem, CSc. a MUDr. Pavlou Bittnerovou. Soudy logicky vysvětily, proč vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Pavly Bittnerové a závěry doc. MUDr. Jiřího Berana, CSc. považují za nepoužitelné, ať již pro bagatelizaci exhibicionismu, povrchnost závěrů, absenci vyšetření či neschopnost obhájit závěry před soudem. I takovýto postup odpovídá hodnocení důkazů soudem prvního stupně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pokud pak obviněný poukazuje na to, že by v takové situaci nemělo být uloženo ochranné opatření – ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě – pak nejde o polemiku s právním hodnocením (resp. zákonnými podmínkami ukládání ochranného opatření), ale o nesouhlas se skutkovým závěrem založeným na znaleckém posudku MUDr. Pavly Bittnerové. Hodnocení i tohoto důkazu však nepostrádá logiku a neodporuje zásadě volného hodnocení důkazů.

38. I na tomto místě je třeba připomenout, že hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení je primárně úkolem soudu prvního stupně na základě použití zásad přímosti, ústnosti a bezprostřednosti a korekce dovolacím soudem je namístě pouze v případě zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a tedy v případě, pokud skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. K tomu však v daném případě (z výše uvedených důvodů) nedošlo. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017).

39. Lze proto uzavřít, že dovolatelovy námitky i ve vztahu k první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány neopodstatněnými.

IV./2. K otázce porušení základních práv obviněného

40. Obviněný v dovolání argumentuje rovněž tak, že „soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo“, „porušily právo obviněného na obhajobu“ a „právo na spravedlivý proces“.

41. Pokud jde o námitku týkající se porušení zásady in dubio pro reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud však nebyl zjištěn „zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními“, není možno platně v dovolacím řízení namítat nesprávné použití (či nepoužití) uvedené zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), neboť jde o zásadu nacházející uplatnění právě v rámci zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. K tomu lze doplnit, že zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří- li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016).

42. Dovolací soud rovněž dospěl k závěru, že postupem soudů nedošlo k zásahu do práva na obhajobu obviněného spočívajícího v tom, že změnami časového vymezení skutků bylo znemožněno obviněnému se efektivně hájit. Je pravdou, že v průběhu trestního stíhání došlo k jisté konkretizaci časových údajů spáchaných skutků, avšak obviněný měl vždy možnost na tento postup procesně reagovat. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že již od počátku trestního stíhání byly některé dílčí útoky vymezeny nejasně, resp. určitým okamžikem v delším časovém období a k posunu, resp. konkretizaci časového určení došlo v závislosti na průběhu dokazování. Obviněný však vždy věděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu a měl možnost uplatňovat svá obhajovací práva, což také činil (ať již v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím). Tímto postupem soudů tedy nedošlo k zásahu do práva obviněného na obhajobu, a to ani v materiální, ani ve formální rovině.

43. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) přitom není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu pro porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

V. Způsob rozhodnutí

44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, které formálně vyhověly jím uplatněnému dovolacímu důvodu, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o jeho dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 8. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek