6 Tdo 513/2024-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. 7. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 55 To 414/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 92/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 1 T 92/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
v době od 2. července 2014 do června 2021 v Liberci v ulici XY a na dalších přesně nezjištěných místech poté, co se rozešel s P. T., narozenou XY, vytrvale a proti její vůli vyhledával její přítomnost tím způsobem, že na ni čekal před jejím bydlištěm na adrese XY XY, Liberec či na blízké autobusové zastávce, opakovaně jí nechával za dveřmi bytu nevyžádané nákupy, ustavičně ji kontaktoval nejprve telefonicky, a to až ve 20 případech denně, a poté, co si změnila telefonní číslo, prostřednictvím e-mailové adresy XY@seznam.cz, z níž P. T. zaslal na její e-mailovou adresu XY@seznam.cz nejméně 442 e-mailů, a prostřednictvím písemností, které P. T. vhazoval do poštovní schránky, přičemž jejich obsahem bylo zejména vyznání lásky, a současně od září roku 2015 do května roku 2021 vyhledával přítomnost její dcery AAAAA (pseudonym), a to tím způsobem, že na ni čekal před jejím bydlištěm na adrese XY XY, Liberec, při návratu ze základní školy ve snaze si s ní promluvit, a dále čekal ve svém osobním vozidle v okolí autobusové zastávky v ulici XY v době, kdy se AAAAA vracela domů ze školy, přičemž jednání vůči AAAAA se dopouštěl v době, kdy byla mladší 18 let, a to i přesto, že mu P. T. opakovaně sdělila, aby je nijak nekontaktoval a nevyhledával, když jednání obžalovaného P. T. i AAAAA velmi obtěžovalo a vzbuzovalo v nich obavy ze stupňování tohoto jednání, a v důsledku čehož musela poškozená P. T. vyhledat psychologickou lékařskou pomoc
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 354 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
3. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 55 To 414/2023, jímž podle 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněné skutkové větě znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, za který ho podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání proti výroku o vině i trestu, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že většina vyslechnutých svědků nebyla přítomna tvrzeným skutečnostem a vycházela tak pouze z vyprávění poškozené P. T. (dále jen „poškozená“), s níž je pojil blízký vztah a jejíž výpověď proto představuje osamocený důkaz, což činí celé dokazování nepřesvědčivým. Tvrzení poškozené byla natolik obecná co do času a místa, kde mělo docházet k jeho nevhodnému chování, že se k nim nemohl fakticky vyjádřit, zejména zda se vůbec mohl na popisovaném místě nacházet. Oproti tomu soudy obou stupňů nedostatečně vyhodnotily výpovědi P. Č. a A. R., kteří měli být osobně přítomni urážlivým výrokům a jednáním poškozené a její dcery, což odvolací soud zhodnotil jako známku frustrace z jednání obviněného. Obviněný se zásadně vymezil i proti předložené lékařské zprávě, jelikož se nejednalo o vyšetření psychologem nebo psychiatrem, ale šlo pouze o ambulantní vyšetření, ze kterého nevyplývá, že by poškozená trpěla zdravotními potížemi v důsledku jeho jednání, čemuž však navzdory uvedenému soud přisoudil důkazní význam. V tomto ohledu dále vytkl soudům obou stupňů, že nevedly dokazování ve snaze ověřit, zda poškozená navštívila psychoterapeuta, zda pokračovala v léčbě, zda a po jakou dobu používala antidepresiva, a pokud ano, který lékař je předepisoval. V jeho neprospěch nebyl přibrán ani znalec k posouzení poškozené, který by posoudil jí prožitá traumata a věrohodnost její dcery.
5. Z odeslaných e-mailových zpráv za sledované období pouze menší část obsahovala vyjádření náklonnosti obviněného k poškozené, v žádném případě nenaléhala k jejímu návratu, a to ještě v relativně malém množství s ohledem na délku komunikace. Zbylé zprávy byly nezávadné, týkají se jiných věcí, fotek, odkazů na písně, články a snahy obviněného řešit dluh poškozené za telefon a nábytek, který měla odvézt z jeho bytu. Ostatně podle obviněného samotný počet emailových zpráv nemůže představovat obtěžování, jelikož v současné době je běžné být zahlcen mnohem mohutnější formou nevyžádané pozornosti v podobě reklam, které je možno toliko ignorovat, avšak není namístě podávat trestní oznámení. I vzhledem k malému počtu fyzických setkání s poškozenou soudy nižších stupňů nedostatečně odůvodnily svůj závěr o dlouhodobém pronásledování z jeho strany. Namítl, že poškozená ani nedala jednoznačně najevo nesouhlas s obnovením vztahu, ač měla k dispozici řadu institutů, jak toho dosáhnout (intervenční centrum, Bílý Kruh Bezpečí, Policii České republiky), ale i technických možností (zablokování zpráv). Jednání obviněného ani nemohlo vzbudit u poškozené důvodnou obavu o zdraví, neboť i soudy obou stupňů potvrdily absenci násilných nebo vulgárních projevů a rovněž to, že od spáchání skutku vedl obviněný řádný život. Uvedené jednání podle jeho mínění ani nedosáhlo takové společenské nebezpečnosti, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož opravňující zásah Nejvyššího soudu. Výpověď poškozené nestála osamoceně, ale byla podpořena výpověďmi i dalších svědků a také zajištěnými emailovými a textovými zprávami. S ohledem na obsah uvedených zpráv, ale i jejich velké množství, kterým zahlcoval poškozenou proti její vůli, je zjevný záměr obviněného rozvíjet u poškozené negativní pocity. Obviněný svůj nežádoucí tlak na poškozenou vyvíjel na základě své vlastní představy o možném obnovení vztahu s poškozenou, což však z ničeho nevyplývalo. Výhrady k popisu nebezpečného pronásledování taktéž neobstojí, neboť vzhledem k povaze trvajícího trestného činu se nepožaduje, aby byl popsán a konkrétně zadokumentován časově či místně každý jednotlivý případ útoku či projevu, jímž se pronásledování realizuje. Nelze ani přisvědčit, že poškozená měla být podrobena znaleckému zkoumání, jelikož rozhodná skutková zjištění byla nade vši pochybnost prokázána již provedenými důkazy, nehledě na skutečnost, že tuto svou námitku obviněný nepodřadil ani pod jednu z variant podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a návrh na doplnění dokazování před odvolacím soudem nevznesl. Výhrada nedosažení nezbytné společenské škodlivosti činu je pak jedinou relevantní hmotněprávní námitkou podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., která však také postrádá důvodnost pro podstatu popisovaného skutku, který se vyznačuje zejména dlouhodobostí jednání obviněného a širší škálou vtíravé ingerence do privátního sektoru poškozené, což se projevilo naplněním dvou alternativních znaků objektivní stránky trestného činu. Absence násilí v tomto ohledu nehraje roli, neboť v opačném případě byla naplněna závažnější skutková podstata v podobě vyhrožování ublížením na zdraví s odkazem na § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Třebaže obviněný napadl rovněž výrok o trestu, v této souvislosti nevznesl žádnou argumentaci, což ji činí neopodstatněnou.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 55 To 414/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., byť tyto obviněný jednotlivě zřetelně nepodřadil pod jednotlivé formálně označené dovolací důvody, pročež Nejvyšší soud musel vycházet z obsahu dovolání a vlastní úvahy o záměru dovolatelovy argumentace. Současně je však nebylo možno vyhodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
15. Obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, které nemají mít oporu v provedeném dokazování. Své skutkové námitky primárně vztáhl na hodnocení důkazů, které podle jeho mínění vychází pouze z tvrzení poškozené, od které se odvíjí i zbylé, a tedy i nepřesvědčivé, důkazy v podobě ostatních svědeckých výpovědí. Oproti tomu soudy obou stupňů nesprávně hodnotily výpovědi ve prospěch obviněného a současně se spokojily s neúplně zjištěným skutkovým stavem ve vztahu k poškozenou tvrzenému psychickému traumatu. Soudy rovněž nesprávně vyhodnotily podstatu a množství zajištěných zpráv a fyzických setkání s poškozenou, což se následně promítlo i do vadného právního posouzení. Ve vztahu ke svému jednání uzavřel, že ani nedosahovalo nezbytné míry společenské škodlivosti.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Argumentuje-li obviněný, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, s jistou dávkou benevolence formálně naplňuje první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
18. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Určení rozhodných skutkových zjištění je projevem aplikace zásad ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci na již odkázanou zásadu volného hodnocení důkazů, prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu. V posuzovaném případě soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotil právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr.
ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijal-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry především na výpovědi poškozené, což zdůvodnil logickou návazností na ostatní provedené důkazy (především výpovědi svědkyň blízkých poškozené, listinných důkazů v podobě obsahu elektronické komunikace uskutečněné mezi obviněným a poškozenou, obsahem dopisů obviněného adresovaných poškozené a lékařských zpráv k psychickému stavu poškozené), postupoval v souladu s uvedenými zákonnými východisky.
Nelze proto přisvědčit námitce, že výpověď poškozené je osamoceným důkazem, ba právě naopak (jak uzavřel též státní zástupce) provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.
20. K namítané nepřesvědčivosti svědeckých výpovědí (dcery AAAAA, matky Z. H., kamarádky poškozené L. B. a kamarádky dcery poškozené BBBBB (pseudonym)) ve prospěch tvrzení poškozené, jelikož „neměly být osobně přítomny tvrzeným důkazům poškozené a nesporně tak čerpaly z jejích vyprávění“, nutno konstatovat, že tímto (obecně formulovaným tvrzením) obviněný v podstatě brojí proti tzv. svědectvím z doslechu, tedy odvozeným důkazům. Je nutno prvně v obecné rovině uvést, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů, a tedy ani nevylučuje použití odvozeného důkazu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13.
3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13, publikované pod č. 72/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). K tomu je nicméně třeba dodat, že provedením výslechů jmenovaných svědků se soud prvního stupně informoval o stavu poškozené, o jejich vnímání vztahu poškozené s obviněným, o jejich vlastním vztahu s obviněným atd., tedy o skutečnostech, které samy prožily a vnímaly svými smysly, třebas i společně s poškozenou. Jak ostatně plyne i z popisu skutku ve skutkové větě, dcera poškozené byla taktéž napříč jejímu výslovnému nesouhlasu opakovaně vyhledávána obviněným, který se jejím prostřednictvím snažil dosáhnout komunikace s poškozenou.
Vzhledem k uvedenému, ale i vzhledem k obsahu výpovědí zbylých svědků popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně, na které tímto Nejvyšší soud odkazuje, nemůže obstát tvrzení obviněného, že jmenované svědkyně vycházely pouze ze sdělení poškozené, tedy že by šlo o svědectví z doslechu. Dlužno dále podotknout, že popis událostí poškozenou byl ve vzájemné shodě s výpověďmi uvedených svědkyň a rovněž i s obsahem písemné komunikace mezi obviněným a poškozenou (jak věcně správně konstatoval i odvolací soud v bodě 6.
svého rozhodnutí), což jen dále stvrzuje přesvědčivost učiněných skutkových závěrů. V tomto ohledu Nejvyšší soud také konstatuje, že pokud jde o namítanou nevěrohodnost dcery poškozené, k jejíž osobě měl podle mínění obviněného být vypracován znalecký posudek, jedná se z důvodu uvedeného souladu s ostatními důkazy taktéž o neopodstatněnou námitku. Podání svědecké výpovědi v neprospěch obviněného samo o sobě žádným způsobem nečiní tuto výpověď nevěrohodnou. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily, přičemž ani v tomto směru nelze dovodit jakýkoliv, natož potom zjevný, rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními podstatnými pro právní kvalifikaci a provedenými důkazy.
21. Neopodstatněnou je i úvaha obviněného o nedostatečně konkrétním vymezení místa a času, „kde mělo docházet k nevhodnému chování dovolatele“ ze strany poškozené. Nutno podotknout, že podstatná část jednostranných snah obviněného o komunikaci s poškozenou probíhala ve virtuálním prostoru prostřednictvím nejméně 442 emailů, které mimo jiné obsahují i přesné datum odeslání. Přesný čas i místo významné části těchto snah tedy výslovně vyplývá ze zálohované emailové komunikace (jež byla součástí provedeného protokolu o ohledání emailové schránky na č. l.
68 až 69 procesního spisu) i vytištěné části této zálohy (na č. l. 71 až 136 procesního spisu). Namítá-li proto obviněný obecně neurčitost popisu jeho jednání poškozenou, přehlíží tím, že svého trestněprávního jednání se dopouštěl v několika formách, které se svou podstatou výrazně liší [čemuž ostatně odpovídá i učiněná právní kvalifikace podle § 354 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku], včetně způsobu jejich provedení a informací, které jsou díky tomu následně zjistitelné. Z uvedeného důvodu pak takto uplatněná námitka pomíjí významnou část rozhodných skutkových zjištění.
Pokud jde o fyzická setkání, která výše uvedenou elektronickou stopu nezanechávají, nelze odhlédnout od délky projednávané trestné činnosti probíhající po dobu 7 let, přičemž v průběhu celého období se zvyšovala intenzita vnucování obviněného do osobní sféry poškozené. I vzhledem k časové prodlevě od prožitých událostí a k postupné psychologické rekonvalescenci poškozené, která zahrnuje potlačení negativních vzpomínek, je více než pochopitelné, že si poškozená nemůže pamatovat a přesně specifikovat konkrétní dny a časy, v nichž měl obviněný na ni čekat před jejím bydlištěm, příp. u blízké autobusové zastávky apod. Bylo by zcela nekritickým vyžadovat po poškozené, aby pro značně dlouhé období zpětně konkretizovala, kdy a kde přesně se s obviněným setkala, popř. vnímala jeho negativní jednání.
Argumentuje-li pak obviněný, že tím bylo narušeno jeho právo uvádět okolnosti a důkazy na svou obhajobu (srov. čl. 40 odst. 3, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, § 33 odst. 1 tr. ř., § 92 odst. 2 tr. ř.), rozhodně takové právo neznamená, že musí mít v každém případě možnost předložit své alibi ve vztahu k přesně specifikovanému časovému okamžiku, k němuž by musela být trestná činnost svým popisem vázána (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 77/2024).
22. S uvedeným se úzce pojí i námitka, že poškozená obviněnému nedala dostatečně najevo nesouhlas s obnovením vztahu a s intenzivními kontakty. Toto tvrzení ovšem nemá oporu (resp. je v přímém rozporu) v učiněných skutkových zjištěních založených na důkazech, podle kterých i přes výslovný a opakovaný nesouhlas poškozené jí obviněný v průběhu 7 let zaslal nejméně 442 emailů a dopouštěl se dalšího jednání, které zahrnuje vyhledávání fyzické přítomnosti poškozené, opakované telefonické volání, ale i nevyžádané projevy náklonnosti prostřednictvím písemností a zanecháváním nákupů potravin v místě bydliště poškozené, stejně jako snahy kontaktovat poškozenou prostřednictvím její dcery.
Bylo tak nepochybně prokázáno, že obviněný usiloval o kontakt s poškozenou opakovaně, v nepřiměřené intenzitě dalece se vymykající běžně lidské interakci, a to vše zcela zjevně proti vůli poškozené (jak ostatně shrnul i soud prvního stupně v bodě 26. svého rozhodnutí), která v reakci na toto jednání dala svůj nesouhlas explicitně verbálně i písemně najevo, kromě toho nejprve omezovala telefonický kontakt s obviněným a odkazovala jej na e-mail, posléze dokonce změnila telefonní číslo a přestala reagovat na e-maily a vracela obviněnému jeho nákupy atd.
Za těchto okolností obviněný nemůže uspět se skutkovou námitkou nedostatku vědomí o názorovém postoji poškozené, které dokonce připisuje, že tento (jemu za vinu kladený jako závadový) stav vůbec připustila.
23. Pokud dovolatel dále argumentuje nesprávným hodnocením výpovědí P. Č. a A. R., cílí tím na přehodnocení důkazů podle představ obviněného, což však (jak bylo výše uvedeno) nezakládá právo na hodnocení týchž důkazů v dovolacím řízení odlišně od soudů nižších stupňů. Jak již shrnul odvolací soud v bodě 7. svého rozhodnutí, tito svědci obviněného ze stíhaného jednání neusvědčovali, rovněž ale nebyli ani přítomni žádnému jednání, které je mu kladeno za vinu. K soudem projednávaným skutečnostem se dotyční fakticky vůbec nevyjádřili a pouze konstatovali svou neznalost konkrétních skutkových reálií projednávaného případu, resp. v obecné rovině vypověděli o svém obecném povědomí o problémovém vztahu mezi obviněným a poškozenou.
Pokud obviněný v tomto ohledu klade důraz na skutečnost, že P. Č. měl být svědkem negativních (ne-li vulgárních) projevů ze stany poškozené a její dcery na adresu obviněného, nelze než konstatovat, že uvedené postrádá relevanci pro účely předmětného důkazního řízení. Především totiž obviněným zdůrazněná svědectví nemohou svým obsahem závěry o vině obviněného vyvrátit. I kdyby bylo odhlédnuto od toho, že případné negativní reakce poškozené a její dcery jsou neodmyslitelným důsledkem intruzivního jednání obviněného, které bude vzbuzovat negativní emoce, tato marginální a osamocená skutková okolnost není schopna zvrátit základní a komplexní skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Uvedená reakce poškozené a její dcery pak nebyla, a z podstaty věci ani nemohla být, skutečností, která by představovala zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Ty naopak zprostředkovaly uvěřitelnou rekonstrukci událostí, čímž naplnily účel dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V projednávaném případě tedy proti sobě nestály dvě skupiny důkazů, jež by soudy nižších stupňů musely hodnotit z hledisek úplnosti, přesnosti a věrnosti, neboť pouze skupina důkazů podporující obžalobu se vztahovala k okruhu skutečností nezbytných pro rozhodnutí v trestním řízení.
24. Neobstojí ani námitka o nedostatečně vedeném dokazování (že stejně jako kvůli dovolateli nebyl přibrán znalec) ve vztahu k psychickému stavu poškozené, jelikož již z právního posouzení skutku podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že určení přesné medicínské diagnózy, které se obviněný domáhá, je nadbytečné. Použitá právní kvalifikace totiž nevyžaduje, aby ani tzv. důvodná obava (mj. sem spadá obava o fyzické ale i psychické zdraví) musela vzniknout, postačuje reálnost vzniku takové obavy (blíže viz níže bod 27.), tím méně nutno prokazovat konkrétní následky na zdraví poškozené.
Přesto podstatný negativní dopad chování obviněného na poškozenou, resp. pro použitou právní kvalifikaci podstatnou způsobilost jeho jednání vyvolat důvodnou obavu poškozené o její duševní zdraví, jsou s to prokázat již provedené důkazy. Zhoršení psychického stavu poškozené v důsledku chování obviněného je popsáno ve zprávě o ambulantním vyšetření (č. l. 29 procesního spisu), byť v ambulanci praktického lékaře (který předal kontakt pro psychoterapie a předepsal medikaci na úzkosti), a i potvrzeno dalšími svědky, tedy dcerou, matkou i kamarádkou poškozené (jak přiléhavě konsta0toval i odvolací soud v bodě 7.
svého rozhodnutí), proto byla tato skutečnost dostatečně prokázána. Nelze také pominout zjištění soudů nižších stupňů, plně odůvodněné (viz zejména rozsudek soudu prvního stupně v bodě 15. a bod 8. rozsudku soudu odvolacího), že část obsahu e-mailové komunikace obviněného se týkala pro poškozenou nepříjemných témat (důvodů rozchodu s obviněným, svalování důvodů rozchodu na poškozenou, umělé ukončení těhotenství), což jen dále podtrhuje, že obviněný psychickou sféru poškozené cíleně zasahoval. Pro úplnost je vhodné ještě dodat, že konstatování dovolatele o nezbytnosti doplnění dokazování o znalecký posudek k osobě poškozené a zjištění, zda poškozená navštívila psychoterapeuta a pokračovala v léčbě (včetně užívání antidepresiv a kdo je předepsal), nemůže být bez dalšího tvrzení a argumentace považováno ani za uplatnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (tedy, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Obviněný totiž v dřívějších fázích trestního řízení pouze obecně brojil proti hodnocení psychického stavu poškozené, a příslušný důkazní návrh neučinil ani v řízení před soudem prvního stupně (viz č. l. 340a), ani v řízení před soudem odvolacím (viz č. l. 365v). Pokud návrh na doplnění dokazování neučinil, nemůže se jednat o vadu tzv. opomenutého důkazu.
Jde toliko o dodatečnou snahu obviněného zpochybnit skutkové závěry soudů nižších stupňů. Namítané nedostatky ve skutkových zjištěních k osobě poškozené jsou tedy bezpředmětné, neboť obviněný na základě svých vlastních představ o skutkovém ději brojí proti skutečnostem, které nejsou podstatné pro skutková zjištění, ani pro závěry právní. Výše uvedené pak beze zbytku dopadá i na obdobné vyjádření obviněného stran znaleckého zkoumání pravdomluvnosti dcery poškozené.
Prostý nesouhlas obviněného s obsahem svědecké výpovědi (která nadto koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy) sám o sobě bez dalších relevantních poznatků nemůže přivodit závěr o tom, že by bylo třeba pro složitost posuzované otázky a k posouzení skutečnosti důležité pro trestní řízení angažovat znalce podle § 105 odst. 1 tr. ř.
25. Je pak třeba shrnout, že dovolatelem uplatněné skutkové námitky nemohly relevantně zpochybnit závěry soudu prvního stupně vybudované na patřičném hodnocení celé řady provedených důkazů.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
26. Obviněný taktéž brojil právní kvalifikací jeho jednání jako přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, jelikož podle jeho mínění takové právní posouzení nemá oporu v učiněných skutkových zjištěních, zvláště pokud samy soudy obou stupňů konstatovaly, že jeho jednání nevykazovalo násilné a vulgární projevy. V případě zaslaných e-mailů neměl být naplněn znak dlouhodobého pronásledování, jelikož z jejich obsahu je patrné, že se ve většině případů týkají běžných věcí, a proto, obdobně jako v případě reklam a jiných obtěžujících jevů mediálního prostředí, by se neměla dovozovat trestněprávní odpovědnost za jejich odeslání. Rovněž zpochybnil, že jen několik náhodných fyzických setkání s poškozenou mohlo naplnit uvedenou skutkovou podstatu.
27. Znakem objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku je jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné pachatelem taxativně vymezenými formami [pod písm. a) až e) uvedeného ustanovení], které jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Tyto požadavky ovšem nesplňují ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, publikované pod č. 79/2011 Sb. rozh. tr.).
28. Soudy obou stupňů v souladu s uvedeným odpovídajícím způsobem výše shrnutá skutková zjištění stran jednání obviněného podřadily pod znaky této skutkové podstaty. Je nepochybné, že obviněný si úmyslně vynucoval kontakt s poškozenou, a to v mylné představě, že tím dosáhne obnovení jejich vztahu. Jak správně konstatoval odvolací soud v bodě 8. svého rozhodnutí, toto jednání (jehož jednotlivé projevy shrnul Nejvyšší soud výše) bylo způsobilé ohrožovat poškozenou minimálně v rovině zdraví duševního a vzbuzovat u ní diskomfort a důvodné obavy o zdraví.
Tento právní závěr je odůvodněn mimo jiné kvantitou zaslaných e-mailů, které ve spojitosti s ostatními formami jednání obviněného, včetně záměrného vyhledávání fyzických setkání atp., v souhrnu vypovídají o jeho obsesivní snaze si vymoci pozornost poškozené a její přízeň. Pro účely právního posouzení takto komplexního jednání jsou z hlediska obsahu e-mailů významné nejen explicitní návrhy znovu navázat romantický vztah, nýbrž všechny zprávy, které se nějakým způsobem týkaly okolností rozchodu a obnovení společného soužití (včetně zaslaných článků o psychice ženy po umělém přerušení těhotenství, písní, ale i sporů o finanční vyrovnání), které jí měly zahlcovat nechtěnou, nevyžádanou a posléze i důrazně odmítanou pozorností.
Uvedenou kombinací několika způsobů pronásledování při posouzení dlouhodobosti jednání obviněného po období cca 7 roků je pak pouze akcentován závěr obou soudů nižšího stupně o zjevném soustavném narušování soukromého života poškozené spočívající v dlouhodobém systematicky prováděném pronásledování specifikovanými formami, které jsou schopné v jiném vyvolat zmíněnou důvodnou obavu. Na tomto nezbytném komplexním posouzení jednání obviněného, které naplňuje zákonný znak „dlouhodobého pronásledování“ přečinu podle § 354 odst. 1 tr.
zákoníku pak nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatele na určitou část e-mailové komunikace, která je podle jeho názoru „nezávadná“ (avšak objektivně navazuje na „závadový“ motiv jeho postupů), či na to, že fyzické kontakty s poškozenou nebyly četné. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že zcela bezpředmětným je nelogické srovnání s reklamními sděleními, neboť pomíjí zjevné rozdíly mezi veřejnosti adresovaným sdělením a intruzivním chováním narušujícím chod běžného života konkrétní osoby. I v tomto případě se tak dovolatel zcela nepřístojně snažil bagatelizovat trestní podstatu svého jednání tím, že na poškozenou přenáší povinnost strpět jeho ataky a tyto ignorovat bez možnosti trestněprávní ochrany.
Přitom objektem trestného činu je zde právě ochrana nerušeného mezilidského soužití konkretizovaná ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince před projevy tzv. stalkingu, které byly jednáním obviněného hned několika zákonem předvídanými způsoby naplněny.
29. Namítal-li obviněný, že jeho jednání nevykazovalo násilné nebo vulgární projevy, Nejvyšší soud konstatuje, že uvedené není obligatorním znakem aplikované právní normy ve smyslu § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku. V opačném případě by totiž přicházelo v úvahu kvalifikovat posuzovaný skutek i podle písm. a) stejného ustanovení tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný nenaplnil nad rámec již dovozeného další alternativu skutkové podstaty trestného činu, nemůže být vykládána jako okolnost vylučující jeho trestní odpovědnost.
30. Nejvyšší soud pak považuje za dostačující v podrobnostech dále odkázat na hodnotící úvahy a závěry odvolacího soudu vyjádřené ve výše odkazovaném bodě 8. jeho rozsudku. K tomu dodává, že problematikou nutností reakce (odpovědí) na opakující se otázky (argumentaci) obviněného se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Postačí proto jen dodat, že odvolací soud hodnotil učiněná skutková zjištění v celé jejich komplexnosti včetně vynucených fyzických setkání a zaslaných e-mailů. Jednotlivé pokusy obviněného o kontakt s poškozenou v celkovém kontextu permanentně a dlouhodobě obtěžovaly a stresovaly a nežádoucím způsobem zasahovaly do jejího osobního života a byly tak jednoznačně způsobilé vzbudit v ní důvodnou obavu o zdraví. Jednání obviněného tudíž vykazuje znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku.
31. Stran hmotněprávních námitek dovolatel také zmínil, resp. konstatoval nedostatek společenské škodlivosti jeho jednání. V tomto směru však dovolatel svou argumentaci nikterak nerozvinul a neodůvodnil a jeho námitka tak zůstala pouze v proklamativní rovině, aniž by na ni dovolací soud měl nebo mohl jakkoli reagovat. Nejvyšší soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Proto tato námitka nebyla a ani nemohla být vypořádána.
32. Právní posouzení skutku jako přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku je tedy plně v souladu se zákonem. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody
33. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává (ve shodě se státním zástupcem), že obviněný výslovně napadl v úvodu dovolání (jeho bod 4.) i výrok o trestu, k čemuž však rovněž nevznesl žádnou relevantní argumentaci. Samotný výrok o trestu lze v dovolacím řízení zásadně napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Uvedený dovolací důvod ovšem obviněný ani formálně neuplatnil. Lze se pak pouze domnívat, že nesouhlas s výrokem o trestu byl podmíněn nesouhlasem se skutkovými závěry a hmotněprávním posouzením projednávaného skutku. Ani v tomto případě však dovolací soud absentující argumentaci dovolatele nemůže dovozovat a doplňovat.
V. Způsob rozhodnutí
34. Obviněný J. V. své dovolání zdůvodnil výhradami, které materiálně nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 7. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu