6 Tdo 680/2024-2366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 9. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 3 To 55/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 2/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2023, sp. zn. 50 T 2/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že (stručně shrnuto):
s T. O. v období od června 2013 do června 2018 společně ve snaze získat finanční prospěch vylákali ze společnosti BOMAR, spol. s r.o., IČ: 48908827, se sídlem Brno, Těžební 1236/1, (dále jen „BOMAR“) finanční částku v celkové výši 2 499 484 Kč, a to tak, že obviněný M. J. jako dodavatel po předchozí vzájemné dohodě s T. O., který byl ve společnosti BOMAR zaměstnán jako nákupčí, vystavil kupující společnosti BOMAR za dodání lepenek, vázacích pásek a lepicích pásek fiktivní daňové doklady a dodací listy, které předal T. O., který ačkoli věděl, že žádné zboží nebylo obviněným M. J. společnosti Bomar dodáno, potvrdil převzetí tohoto zboží a předal doklady do účtárny, která faktury zaplatila, čímž způsobili společnosti Bomar škodu ve výši 2 499 484 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a to za současného uložení povinnosti ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku. Dále byl obviněnému uložen podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty – peněžních prostředků specifikovaných v daném výroku rozsudku.
3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněných T. O., P. H. a M. D. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. J. uložena povinnost společně a nerozdílně s T. O. nahradit poškozené společnosti BOMAR, spol. s.r.o. (dále jen „poškozená společnost“) škodu ve výši 2 499 484 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. O., M. J., P. H. a M. D. odvolání, která Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 3 To 55/2023, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Skutkový stav nebyl podle jeho mínění dostatečně objasněn, a tudíž ve smyslu zásady in dubio pro reo se nepodařilo prokázat jeho vinu nade vši pochybnost, čímž byla porušena i jeho základní práva. Měl za to, že nebyla prokázána fiktivnost jím vystavených faktur, zboží fakticky dodáno bylo, neboť předložil dodací listy a z uhrazených faktur řádně odváděl i daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), jak vyplývá z kontrolních hlášení za roky 2016, 2017 a 2018. Na základě posledně uvedeného je pak dále nejasné, proč pouze část faktur byla vyhodnocena jako fiktivní, když v kontrolních hlášeních jsou evidovány i další vystavené faktury. Tuto svou námitku opřel také o tvrzení, že kvůli vadně vedenému účetnictví a interní evidenci poškozenou společností nelze usuzovat, že nedodal požadované zboží, a tedy že by šlo o fiktivní faktury. Uvedené měly objasnit jím vznesené důkazní návrhy, včetně zmíněných kontrolních hlášení k DPH, které však soudy zamítly. Soudy se ani nevypořádaly se skutečností, že byly-li faktury opatřeny poznámkami s razítkem č. 4, musel tak učinit až zaměstnanec poškozené společnosti a nebylo prokázáno, že by to mohlo mít spojitost s obviněným, nehledě na skutečnost, že některé faktury byly potvrzeny i razítkem č. 1 a 9. Dále namítl, že úvaha soudů o domluvě obviněného s T. O. nemá oporu v provedených důkazech, což také vyvrací závěr o fiktivnosti faktur. Není ani zřejmé, jak faktické nedodání zboží mohlo uniknout kontrole ze strany poškozené společnosti, která měla podle učiněných skutkových zjištění provádět pravidelnou inventuru. Soudy nižších stupňů se tak dopustily zásadní deformace provedených důkazů, jelikož je nehodnotily v souladu s jejich obsahem, ba naopak zjevně vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Tomu svědčí i skutečnost, že v odlišné kauze věcně a personálně navázané na tento případ byli obvinění zproštěni obžaloby. Ostatně i soud prvního stupně konstatoval řádné plnění závazků obviněným. V tomto ohledu proto navrhl provedení důkazů „kontrolních hlášení k DPH za roky 2016, 2017, 2018, doklady vztahující se k inventarizaci a přiložené faktury“. Rovněž vytkl, že soudy pouze předpokládaly jeho úmyslné zavinění, byť pro to neměly důkazní oporu. Závěrem se ohradil proti výši náhrady škody, která by podle něj měla být ponížena o DPH, které bylo z jeho strany řádně odvedeno.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. „přikázal věc k novému projednání“.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá nesouhlas obviněného se skutkovým závěrem stran fiktivnosti vystavených faktur. Touto námitkou nevyjádřil zjevný rozpor, neboť konkrétně neuvedl, v čem jej spatřuje. Nad rámec také podotkl, že údajně dodané zboží bylo označeno jako testy či vzorky a nepodléhalo tak evidenci vnitropodnikového systému a rovněž neexistoval žádný rozumný důvod k opakovanému dodávání takovéhoto typu zboží, neboť se nevyužívalo.
Uvedené v kombinaci s dalšími provedenými důkazy, jakož i nevěrohodnou obhajobou obviněného, vyvrací jím vznesené dovolací námitky. Vzhledem k učiněné právní kvalifikaci je pak dále bez významu, jestli obviněný řádně zdanil dodávku předmětného zboží. Neobstojí ani námitka zproštění v navazující trestní věci vzhledem ke skutkovým rozdílům. Státní zástupce tak uzavřel, že nelze mít rozumných pochybností o fiktivnosti dodávek předmětného zboží. Stran důkazních návrhů se s tímto již řádně vypořádaly soudy nižších stupňů.
Kontrolní hlášení k DPH se netýká podstaty trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán a inventarizace se této trestní věci netýká, protože fiktivně dodané zboží bylo označeno jako vzorek či test, což se v poškozené společnosti neevidovalo. Za této situace pak zamítnutí důkazních návrhů pro nadbytečnost odpovídá zákonu. Jelikož závěry soudů o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty a výsledky provedeného dokazování, nelze mít za to, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Podle státního zástupce naopak s určitou mírou tolerance námitky vztahující se k úmyslnému zavinění formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem na základě učiněných skutkových zjištění je závěr o naplnění subjektivní stránky dovozeného trestného činu správný a odůvodněný. Pokud jde o námitku proti stanovené výši náhrady škody, jelikož nereflektuje řádné odvedení DPH ze zdanitelného plnění, tak tu také lze podřadit pod posledně zmíněný dovolací důvod.
V tomto ohledu nebylo postaveno najisto, zda v rámci fakturace nepředstíral obviněný vůči poškozené společnosti, že je plátce DPH, a zda tedy nedošlo ze strany obviněného ke zneužití institutu DPH. Došlo tak sice k uhrazení ceny zboží zahrnující DPH, avšak poškozená společnost následně s ohledem na fiktivnost plnění nemusela mít nárok požadovat odpočet tohoto druhu daně. Stanovení výše náhrady škody bylo proto předčasné, což dopadá i na odsouzeného T. O., který byl zavázán společně a nerozdílně spolu s obviněným nahradit předmětnou škodu.
8. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného T. O. usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného týkající se výroku o náhradě škody, a zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, kterým byli obviněný a T. O. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti škodu ve výši 2 499 484 Kč. Dále státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhl též, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou obviněný a T. O. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti škodu ve výši 1 969 593 Kč (tedy po odečtu DPH z prodejní ceny nedodaného zboží), přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkáže poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 3 To 55/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., (byť nutno podotknout, že v dovolání je nesprávně označena forma rozhodnutí odvolacího soudu, což však nebrání meritornímu přezkumu dovolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí bylo přesně označeno datem jeho vydání, spisovou značkou a označením soudu, který je vydal, což materiálně naplňuje smysl dotčené části citovaného ustanovení trestního řádu), podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
14. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Ty výhrady, které polemizují se skutkovými zjištěními soudů, pak vzhledem k výše uvedenému nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.
15. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, která shledal rozpornými s obsahem provedených důkazů, konkrétně rozporuje závěr o fiktivnosti vystavených faktur. S tím spojuje i svou námitku proti zamítnutí jeho důkazních návrhů a své výhrady ohledně naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Samostatně pak brojí i proti adheznímu výroku, ve kterém měla být vadně vyměřena výše náhrady škody (ač ovšem svou vinu popírá).
K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první
16. Namítá-li obviněný, že učiněný skutkový závěr obecných soudů o fiktivnosti faktur nemá oporu v provedeném dokazování, neboť se rozchází s jeho skutkovými tvrzeními, zjevně tyto své výhrady spojuje s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
18. Nutno dále poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). V této souvislosti je vyžadováno podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.
19. Zmíněná polemika je však hlavní náplní námitek obviněného, jenž primárně brojil proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů týkajícím se fiktivnosti jím vystavených faktur, jelikož „nebyl prokázán skutkový stav v takové míře, aby bylo možné uzavřít, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu“. Podle argumentace obviněného byla vyvrácena skutková zjištění soudů jeho tvrzením, že své závazky řádně plnil a případné nedostatky vznikly v důsledku chyb ve vedení evidence poškozenou společností.
Vyjma níže akceptovaného však námitky dovolatele do skutkových zjištění byly v převážné části vymezeny pouze obecně a proklamativním způsobem, aniž obviněný přesně vymezil, která skutková zjištění jsou v rozporu se kterými důkazy, proč tedy obsah provedených důkazů neposkytuje náležitý podklad pro skutková zjištění, proč jsou namítaná skutková zjištění podstatná apod. Proto taková argumentace není způsobilá doložit (osvědčit) zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, zvláště, pokud se s těmito námitkami již adekvátně vypořádal odvolací soud, jak tomu bylo i v tomto případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). V takovém případě není ani v povinnostech Nejvyššího soudu, aby sám argumentaci dovolatele dotvářel a domýšlel, neboť takový postup by odporoval ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Za situace, kdy nebyl zjištěn zjevný rozpor mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování posuzující důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (jmenovitě výpovědi jednotlivých svědků, 91 faktur vedených jako tzv. „vzorky“ k testování mimo systém evidence nakupovaného materiálu a dokladujících pravidelné a objemově poměrně obsáhlé dodávky lepenek, vázacích a lepicích pásek, byť tento materiál obvykle zajišťoval jiný dodavatel, a skutečnost, že po odchodu T.
O. nebyl obviněný poptáván pro pokračování v dodávání předmětného zboží, ani nebyl novému nákupčímu poškozené společnosti prezentován jako dodavatel), což tvoří ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.).
20. Argumentace obviněného postrádá důvodnost i ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v důsledku které se popis jednotlivých skutkových závěrů nemusí nezbytně vztahovat ke všem (k oběma) obviněným. Jinými slovy, pro účely rozhodnutí o vině postačí, pokud spoluobvinění vedeni společným úmyslem svým jednáním působí ve vzájemné návaznosti, čímž postupně směřují k vykonání trestného činu (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009). Logicky je pak popis skutku ve vztahu k jednotlivým obviněným odlišný. Uvedené dopadá i na projednávaný případ, kdy primární role odsouzeného T. O. spočívala v potvrzování dokladů o dodávkách neexistujícího zboží, zatímco obviněný byl jedním z dodavatelů, kteří deklarovali prodej zboží, které ve skutečnosti nedodali. Na základě stejného scénáře a obsahově zcela totožným způsobem za součinnosti T. O. fiktivně dodávali do poškozené společnosti zboží (kovový materiál) též pravomocně odsouzení P.
H. a M. D. Stěží pak lze považovat za důkaz neviny obviněného, jak tvrdí, že reálnost dodávek zboží potvrzují právě existující dodací listy. Ty přitom, jak plyne přímo z popisu skutku, tvořily spolu s vystavenými fakturami prostředek k páchání trestné činnosti, jímž byla účtárna poškozené společnosti uvedena v omyl. Takto rozdělené role obviněného a T. O. tvořily články řetězu, které ve svém celku odpovídají popisu skutku. Pro správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně proto hrála roli zjištění propojující obviněného s trestnou činností T.
O., aniž na těchto závěrech mohlo cokoli změnit tvrzení o nedostatečné kontrole poškozené společnosti. V tomto ohledu je možno odkázat na pečlivé zdůvodnění odvolacího soudu v bodě 61. Nadto třeba reagovat, že právě způsobem zvoleným T. O., který byl nejlépe orientován ve způsobu vnitřní (skladové) kontroly poškozené společnosti, byla trestná činnost páchána tak, aby zboží nepodléhalo skladové evidenci a bylo vykazováno v režimu „vzorků“ nebo „testování“. Jelikož skutková zjištění soudů obou stupňů korelují s obsahem důkazů a zvolenou právní kvalifikací a to způsobem, který nejeví znaky tendenčního hodnocení, či libovůle, nýbrž jednotlivé poznatky navzájem propojují v souladu s požadavky podle § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr.
ř., není z hlediska formální logiky co vytknout. Nejvyšší soud se tedy nemohl ztotožnit ani s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku v plném souladu s uvedeným ustanovením velmi podrobně rozvedl, z kterých důkazů čerpal svá skutková zjištění a závěry o vině obviněného (zejména viz body 182. – 191. rozsudku).
21. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
22. Pro úplnost lze ještě dodat, že s jistou dávkou benevolence výhrady k číslování užitých razítek u jednotlivých faktur formálně naplňují první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však zcela nedůvodné. Jestliže obviněný namítl, že v případě několika faktur číslo kontrolního razítka neodpovídá tomu, které používal odsouzený T. O., nutno podotknout, že pouze jediná dovolatelem uváděná faktura č. P11400013 (č. l. 811) je zahrnuta v popisu skutku. Zbývající faktury tak ani nebyly předmětem řízení a jsou proto bezpředmětné i z pohledu dovolacího řízení. Pokud jde o onu singulární fakturu, již soud prvního stupně v bodě 148. svého rozsudku konstatoval, že u všech faktur vystavených obviněným spatřuje pojítko ve skutečnosti, že všechny obsahují totožně vypadající ručně psané poznámky odkazující na „testování“ a že pouze ve většině případů byly tyto poznámky zaznačeny u kontrolního razítka s číslem 4 (užívaným T. O.). Doplněno o další výše vyjmenované okolnosti, je zjevné, že spojujícím článkem mezi jednotlivými fiktivními fakturami není pouhé užití konkrétního kontrolního razítka, nýbrž širší komplex navzájem propojených skutečností (stručně viz výše bod 19.). Totéž lze uzavřít stran ručně psaných poznámek na fakturách (nejen obviněného ale i jiných dodavatelů), kdy žádný ze soudů netvrdil, že se jedná o poznámky obviněného, spíše lze reálně usuzovat na autorství T. O., avšak takovýto marginální skutkový závěr, který obviněný považoval za otevřený, není v kontextu ostatních důkazů způsobilý zvrátit závěr o vině obviněného. Nebyla tak osvědčena existence onoho zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. V této spojitosti pak, byť to obviněný opakovaně rozporuje, nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje jeho vinu a vyvrací jeho obhajobu. Odůvodnění soudů, proč shledaly vystavené faktury fiktivními, vycházela z konzistentnosti výpovědí vyslechnutých svědků a zmíněného souladu s dalšími důkazy, mimo jiné vyhodnocení jednotlivých faktur s ohledem na interní fungování poškozené společnosti. Na tomto závěru ničeho nezmění ani namítané zproštění obžaloby v trestní věci T. S. vedené pod sp. zn. 50 T 9/2023, především pak s ohledem na významné rozdíly ve skutkových zjištěních a odlišné povaze celého případu nemající spojitost s trestním řízením vedeným vůči obviněnému. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že obviněný vystavoval fiktivní faktury s vidinou podvodného vylákání peněz od poškozené společnosti, kterého společně s T. O. v konečném důsledku i dosáhli.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa třetí
24. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
25. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že soud prvního stupně patřičně (adekvátně) odůvodnil své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o kontrolní hlášení k DPH a inventurní soupisy a doklady v bodech 190. – 192. svého rozhodnutí z důvodu nadbytečnosti, na což následně odkázal i soud odvolací. Správnosti zamítavého stanoviska svědčí skutečnost, že tyto důkazní návrhy se týkají skutečností již prokázaných, příp. nesporných. Konkrétněji, zda vystavené faktury byly uhrazeny, nebo podrobnější popis průběhu inventur nad rámec toho, co již vypověděli jednotliví svědci. S uvedenými úvahami se Nejvyšší soud ztotožnil a dále na ně odkazuje. Soud prvního stupně postavil vlastní ucelený argumentační systém, který ve světle zásad elementární logiky obstojí, a v souladu se zákonem vyložil své hodnotící úvahy, podle kterých provedené důkazy ve vzájemné souvislosti tvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného, což činí navrhované důkazy nadbytečnými. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je namístě shrnout, že postup soudu prvního stupně stvrzený soudem odvolacím je vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci a Nejvyšší soud proto neshledal důvodu pro kasační zásah. Soud prvního stupně totiž postupoval při zamítnutí důkazního návrhu velmi důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů. Z nich, zejména z komplexu svědeckých výpovědí, jakož i souvisejících listinných důkazů, vyplynuly skutkové závěry, na nichž ani hypoteticky navržené důkazy nemohly ničeho změnit. To se týká zejména prokázání, že obviněný faktury řádně zahrnul do účetnictví a odvedl z nich DPH. Tuto skutečnost soudy nerozporovaly, nicméně nejedná se o skutečnost relevantní pro posouzení projednávané trestné činnosti a není neobvyklé ve srovnatelných případech podvodné trestné činnosti založené na fiktivní fakturaci, že pachatelé v rámci zastírání trestné činnosti navozují dojem reálného obchodu právě tím, že fakturaci nezamlčují a jsou ochotni i odvést DPH.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Alternativa první
26. Je třeba konstatovat, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve svém mimořádném opravném prostředku nenamítal, že by rozhodnutí soudů spočívala na nesprávném právním posouzení. Jeho výhrady stran naplnění znaků trestného činu, a to konkrétně subjektivní stránky, pramení z tvrzení, že žádná dohoda o fiktivním dodávání zboží neexistovala.
27. Je nutno odmítnout jeho předpoklad o jiném než soudem zjištěném skutkovém stavu, neboť jak bylo výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, nenamítl neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), nýbrž své námitky vůči právnímu posouzení (nenaplnění subjektivní stránky ve smyslu § 15 tr. zákoníku) bezprostředně navázal na svou vlastní interpretaci skutkových zjištění. Takovéto námitky se tedy s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí.
K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Alternativa druhá
28. K té části dovolání, v níž obviněný namítl, že výměra náhrady škody nesprávně zahrnuje i DPH (tedy obsahově namítal nesprávné užití § 137 tr. zákoníku při stanovení výše škody), je třeba uvést, že se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jelikož porušení hmotného práva ve vztahu k výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. spadá do oblasti problematiky (jiného) hmotněprávního posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 884/2023 a usnesení ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020).
29. Obviněný brojí proti výši přiznané náhrady škody, která by podle jeho mínění měla být ponížena o výši jím odvedené DPH. K této námitce je vhodné uvést, že nesouhlas obviněného stran neodpočtu DPH od kupních cen zboží v rámci stanovení výše způsobené škody je neodůvodněný. Při stanovení výše škody na věci podle § 137 tr. zákoníku se za splnění dalších podmínek vychází z ceny věci včetně daně z přidané hodnoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003, publikované pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně se zpravidla postupuje i při ukládání povinnosti nahradit škodu podle § 228 odst. 1 tr. ř. Případné daňové odpočty, dvojí úhrady téže daně a další instituty vyplývající z daňových předpisů se při stanovení výše škody ani při ukládání povinnosti k její náhradě v adhezním řízení nezohlední (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 Tdo 3/2023).
30. Výše citovaný právní názor představuje podle dosavadní rozhodovací praxe jednotné východisko jak pro určení výše škody, která je relevantní z hlediska výroku o vině, tak zásadně i pro stanovení rozsahu, v němž je v adhezním řízení uložena pachateli povinnost k její náhradě. V této souvislosti je možné odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1126/2016, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že otázka, zda poškozená společnost byla nebo nebyla plátcem DPH, je z hlediska vyčíslení škody nepodstatná.
Výše škody stanovená podle pravidel uvedených v § 137 tr. zákoníku musí zahrnovat i částku připadající na DPH, neboť její zahrnutí do ceny zboží určeného pro konečného odběratele je plně opodstatněné. Nejvyšší soud proto v odkazovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že není významné, zda si poškozená obchodní společnost mohla svoji daňovou povinnost o částku odpovídající DPH (na vstupu) snížit. Obdobně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1233/2011 (v dané věci byla ústavní stížnost zamítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15.
10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2766/12), konstatoval, že otázka případného daňového odpočtu poškozeného jako plátce DPH, jemuž je přiznána náhrada škody, je výlučně věcí vztahu mezi jím jako plátcem této daně a správcem daně a stojí mimo rámec trestního řízení, pro které zůstává rozhodným zjištění celkové výše škody způsobené v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním pachatele, tedy včetně daně z přidané hodnoty, a způsob zohlednění takové výše škody jak ve výroku o vině, tak i v navazujícím výroku o náhradě škody.
31. Pokud státní zástupce v těchto souvislostech ve shodě s námitkou dovolatele odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, jenž uzavřel, že [s]amotná okolnost, že poškozený je plátcem daně z přidané hodnoty, neznamená, že nemá nárok na náhradu škody včetně této daně, kterou zaplatil v rámci ceny opravy, jestliže není najisto doloženo, že zároveň uplatnil nebo byl oprávněn uplatnit u správce daně odpočet na vstupu u konkrétního přijatého zdanitelného plnění (opravy), není toto rozhodnutí pro projednávanou trestní věc aplikovatelné a relevantní pro poměrně zásadní odlišnosti skutkového charakteru. Nutno zejména zdůraznit, že trestná činnost dovolatele kvalifikovaná podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívala ve fiktivní fakturaci zboží fakticky poškozené společnosti nedodaného, za něž ovšem poškozená dovolateli zaplatila, a to cenu včetně DPH. Je tak zjevné, že předmětem vztahu s poškozenou nebylo žádné konkrétní plnění či poškození věci apod. a v případě škody způsobené trestnou činnosti se jednalo o prosté vylákání konkrétního objemu finančních prostředků poškozené. Ono fiktivní plnění obviněného tedy ani pro účely daňového řízení nemůže představovat relevantní podklad. Za daných okolností je plně logické, aby výše škody uvažovaná z hlediska viny i z hlediska povinnosti k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla pojímána jako celkový objem finančních prostředků, o něž byla poškozená trestnou činností připravena, bez ohledu na to, že fiktivní fakturace částečně obsahovala i vyčíslení DPH.
32. Nejvyšší soud dále v obecnosti odkazuje na celou řadu dalších rozhodnutí, z nichž jednoznačně vyplývá, že rozhodovací praxe je při řešení této problematiky ustálená a konstantně potvrzuje, že jak při stanovení výše škody způsobené trestným činem v rámci výroku o vině, tak i při vyčíslení povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu v navazujícím adhezním výroku je vždy potřeba vycházet z ceny (zboží, služby) včetně daně z přidané hodnoty (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 264/2006, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1215/2013, ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 107/2018, ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 6 Tdo 916/2006, nebo rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 75/2009).
33. S ohledem na všechny shora rozvedené skutečnosti nutno považovat stanovení výše škody rozsudkem soudu prvního stupně za správné a zákonné, a to jak ve výroku o vině, podle něhož obviněný skutkem způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 2 499 484 Kč (tedy včetně DPH), což odůvodnilo použití právní kvalifikace podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tak i v navazujícím adhezním výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti společně a nerozdílně s odsouzeným T. O. na náhradu škody peněžní částku ve stejné výši. Takový závěr nakonec koresponduje též se zněním ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle něhož mj. „…soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.“ Úvahy o tom, zda obviněný v minulosti z této částky odvedl DPH, resp. zda poškozená společnost byla či nebyla plátcem DPH a zda by jí případně vznikla povinnost tuto daň odvést, stojí mimo rámec předmětného trestního řízení, pro které zůstává rozhodná celková cena plnění, kterou poškozená společnost zaplatila. Obviněný nemůže obhájit snahu o snížení své povinnosti k náhradě škody tím, že již, údajně, odvedl DPH z jím přijatého plnění, neboť je získal trestným činem. Rozhodně mu nelze prospívat, že splnil svou daňovou povinnost, pokud podvodným způsobem získal finanční plnění, které mu vůbec nenáleželo. Již uvedená ustálená judikatura dlouhodobě setrvává na stanovisku, že adhezní řízení neposkytuje prostor pro zohlednění případných daňových odpočtů, dvojích úhrad téže daně apod. Jde o otázky, které nelze v rámci posouzení nároku poškozeného na náhradu škody nijak předjímat a které nacházejí své uplatnění výlučně ve vztahu příslušného daňového subjektu se správcem daně. Poškozená společnost tak má nárok na náhradu celé částky, která odpovídá jí realizované platbě, a to bez ohledu na případné vyúčtování takového zdanitelného plnění, které bude následovat po jejím zavedení do účetní evidence této obchodní společnosti a bude teprve zohledněno v příslušném zdaňovacím období. Nejvyšší soud proto nevidí žádný důvod, pro který by k obviněným fakturovaným částkám nemohlo být pro účely určení výše škody přihlédnuto, jak předpokládá ustanovení § 137 tr. zákoníku. Shora uvedené bylo podrobněji sumarizováno a rekapitulováno v již výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 5 Tdo 3/2023. Projednávaná trestní věc je na uvedené judikaturní závěry plně aplikovatelná, aniž by vznikl důvod se od těchto závěrů jakkoli odchylovat.
V. Způsob rozhodnutí
34. Obviněný M. J. své dovolání zdůvodnil výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 9. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu