6 Tdo 897/2024

6 Tdo 897/2024-3947

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 6 To 48/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 9/2018,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 69 T 9/2018 (dále jen „soud prvního stupně“), byl obviněný M. S. (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným - jednak zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen tr. zákoník), - jednak přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„v období od 25. 3. 2011 do 27. 11. 2015 ve společnosti Z. b. a. s., IČO: XY, se sídlem Praha 4, XY XY, na její pobočce v XY na ulici XY XY jako zaměstnanec společnosti s pracovním zařazením dispečer stavební výroby a jakožto osoba oprávněná obsluhovat software, tedy dispečerský program XY a řídící program XY sloužící k výrobě betonové směsi, bez vědomí a souhlasu poškozené obchodní společnosti mimo evidenci dispečerského programu vyrobil ze surovin náležejících poškozené obchodní společnosti minimálně 3 382,6 m3 betonu, s nimiž naložil přesně nezjištěným způsobem, přičemž nedovolená výroba se neobešla bez neoprávněných zásahů do dispečerského i řídícího programu spočívajících v mazání stop po ní zanechaných. K nedovolené výrobě a k neoprávněným zásahům do programu pak docházelo dvěma způsoby, když obžalovaný

1. po vytvoření kopie dispečerského programu XY jeho zálohováním vytvořil v originálu tohoto programu dodací listy, na jejichž základě zadal do výroby a následně i vyrobil betonové záměsi, následně zkopíroval jím vytvořenou kopii programu XY zpět do původního originálního adresáře programu XY s komunikačními soubory o provedené neoficiální výrobě, čímž tyto přemazal a docílil tak znovuobnovení dat do stavu před neoprávněnou výrobou, neboť znehodnotil jejich skutečný informační obsah, a dále pokračoval v originálním dispečerském programu v oficiální výrobě, čímž bylo umožněno vytvoření dodacího listu s totožným pořadovým číslem jako u utajované výroby betonových záměsí. Takto obžalovaný postupoval během uvedeného období v celkem 269 případech, kdy došlo k výrobě betonové směsi o celkovém objemu 1 880,1 m?;

2. po vytvoření kopie dispečerského programu XY jeho zálohováním vytvořil v originálu tohoto programu dodací listy, na jejichž základě zadal do výroby a následně i vyrobil betonové záměsi s určitým objemem namíchané betonové směsi, přičemž za účelem zastření tohoto svého počínání následně zkopíroval jím vytvořenou kopii programu XY zpět do původního originálního adresáře programu XY s komunikačními soubory o provedené neoficiální výrobě, čímž tyto přemazal a docílil tak znovuobnovení dat do stavu před neoprávněnou výrobou. Následně pak v originálním dispečerském programu vytvořil oficiální dodací listy s totožným pořadovým číslem, avšak s menším množstvím vyrobené betonové směsi než při neoficiální výrobě, a zadal tisk těchto dodacích listů, čímž došlo k vytvoření dodacích listů bez odeslání do řídícího počítače, v důsledku čehož zůstaly takto vytvořené objednávky zaevidovány v přehledu dispečerského programu XY, avšak tato výroba nebyla v systému kryta příslušným protokolem o výrobě betonové směsi, přičemž se však na základě těchto dodacích listů společnosti dostalo v nich uvedeného plnění. Takto obžalovaný postupoval během uvedeného období v celkem 268 případech, přičemž rozdíl mezi skutečným a evidovaným množstvím vyrobené betonové směsi činil 1.502,5 m?,

a tímto svým jednáním způsobil poškozené obchodní společnosti Z. b. a. s. celkovou škodu ve výši nejméně 4 975 804,60 Kč“.

2. Za to mu byl uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil během zkušební lhůty škodu, kterou trestným činem způsobil.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti Z. b. a.s. ve výši 4 975 804,60 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 6 To 48/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, resp. ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované, a to podstatné, důkazy.

7. K rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nastínil, že tvrzená trestná činnost zachycená obžalobou pod body 1 písm. a, b měla být páchána od 25. 3. 2011 resp. 7. 3. 2012 do 11/2015. K 07/2012 měla být nainstalována černá skříňka. Do tohoto data jsou veškeré tvrzené záměsi neověřitelným údajem či jdou mimo jakoukoli kontrolu. Během této doby nebyla zachycena jakákoliv nelegální výroba, tím méně nemohlo být a nebylo z žádných provedených důkazů ukázáno na jeho osobu.

8. Minimálně v závěrečném návrhu u soudu prvního stupně naznačoval případnou otázku promlčení či běhu promlčecích lhůt, kdy např. u období od 11. 11. 2011 do 21. 3. 2012 je vygenerována více jak čtyřměsíční přetržka zachycených tvrzených útoků (str. 2 „žaloby“). Možností promlčení části vytýkaného jednání se žádný ze soudů nezabýval.

9. V období páchané trestné činnosti nebyl zjištěn žádný upotřebitelný majetek a suroviny, které by postačovaly k výrobě betonové směsi, jejíž nelegální výroba je mu kladena za vinu. To přesto, že nebyly náležitě vysvětleny režimy povolených materiálových ztrát ve firemní směrnici a nebyla připuštěna či objektivizována možnost, kde by získal potřebný materiál (zejména cement, štěrk, kamenivo) bez povšimnutí kontrolních orgánů. Nebylo ani naznačeno, že by měl nelegální beton vyrobit z ušetřeného materiálu. Kontroly o žádných přebytcích či chybějícím materiálu nehovoří. Žádné reklamace betonových směsí dodávaných koncovým zákazníkům nebyly řešeny. Vůbec nebylo objasněno, zda je vůbec možné tvrzené útoky provést.

10. Protože nebyl zjištěn žádný schodek a povolené ztráty (které ani nebyly) se přirozeně odepisují, není možné akceptovat teorii o nelegální výrobě a už vůbec ne o škodě, kterou měl způsobit. Imaginární výpočet škody, který do řízení dodala poškozená, jde mimo realitu, protože aritmeticky vypočítaná hodnota betonu, která měla být nelegálně vyrobena a prodána, nevychází z identifikovaného a nalezeného surovinového majetku poškozené a nepočítá se ztrátami, které se běžně odepisují.

11. Hmotná odpovědnost dispečera nemůže bez dalšího vést k nalezení úmyslné trestní odpovědnosti v režimu zpronevěry, zvláště v situaci, kdy nikdo konkrétně obviněného nelegální betonovou směs míchat neviděl, on nebyl přistižen u jediné expedice a prodeje a případně inkasa finančních prostředků jako výnosu z nelegální výroby. Soudy dovozená právní kvalifikace je nepřípadná, a to vzhledem k neprokázanému úmyslu v jakékoliv formě. Nikdo ho nepřistihl při neoprávněném přístupu do počítačového systému a bylo prokázáno, že činnosti v programu dispečera ovládaly, či minimálně provozovaly v řízení identifikované osoby.

12. Počítačové programy byly identifikovány jeho jménem i tehdy, když prokazatelně nebyl v místě výkonu práce a výroba nestála. Pracoviště, které užíval, nebylo režimovým a svědci identifikovali rozhodným počítačem pro výrobu jakékoliv betonové směsi počítač míchače a jím obsluhovaný program, což bylo mimo jeho pracovní náplň.

13. Dovolatel pokračoval, že když přišel s jakoukoli námitkou vůči tvrzením poškozené, soud veškeré jeho argumenty předkládal ke komentáři a věcné přípravě této společnosti. Docházelo ke kooperaci nalézacího soudu s poškozenou, od které soud přebíral všechna vysvětlení a poznatky, a to přesto, že byla jednostranná a neobjektivní.

14. Není možné odhlédnout od toho, že množství surovin, které mělo sloužit k výrobě betonu, není zanedbatelným momentem, nutným k tvrzené nelegální výrobě. Nebylo vysvětleno, jak se obviněnému podařilo zabránit přirozeným ztrátám, jak mohl našetřit či získat komponenty nutné pro výrobu, když ztráty na materiálech jsou fyzikálně dané. Tato jistota nebyla vůbec nalezena. To vše mělo být hodnoceno nejen na základě vlastního přesvědčení, ale při této důkazní nouzi s ohledem na zásadu in dubio pro reo.

15. Obviněný též postrádal vysvětlení právní kvalifikace, neboť on právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry ve svém jednání nespatřoval.

16. Následně obviněný soudům vytkl opomenutí navrhovaných důkazů, resp. jejich nepoužitelnost. Odkázal zde na své námitky ke znaleckým posudkům, které byly v řízení opatřeny a na námitky učiněné v řádném opravném prostředku. Vyjádřil své přesvědčení o nemístné favorizaci soudního znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala. Poukázal na nutnost přibrat znalecký ústav a případně další znalecký posudek z oboru personalistika, kdy se mělo jednat o identifikaci osob k tvrzeným výrobám, o prověrku toho, že výrobu mohl zadat do počítače někdo další, o kterém vyšlo najevo, že ovládal příslušné počítačové programy a v daný den byl v práci. Konstatování, že za tvrzenou nelegální výrobu betonu nedostala společnost zaplaceno, neobstojí, protože technika výpočtu postrádá konkrétní odkazy „na obecnou připustitelnost vlastní realizace výroby a kontroly účetnictví“. Společnost nemohla být nikdy poškozena. Pokud by došlo k přezkoumání účetní evidence, musel by být učiněn závěr o neexistenci škody.

17. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a „Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně“ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

18. Ve věci se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

19. Předně konstatoval, že jestliže obviněný v dovolání odkazoval na dříve podané odvolání, tak v dovolacím řízení nelze odkázat toliko na odvolací argumentaci, tato musí být součástí podaného dovolání, aby se jí mohl dovolací soud vůbec zabývat. Jelikož Vrchní soud v Olomouci zamítl ve veřejném zasedání odvolání obviněného podle § 256 tr. ř., bylo na místě uplatňovat rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Navzdory tomuto nedostatku je však dovolání způsobilé k přezkoumání po věcné stránce.

20. Pokračoval, že výhrada obviněného, podle které užitá právní kvalifikace postrádá logické vysvětlení, zůstala jen v obecné rovině, aniž by byla adresněji rozvedena v podobě námitek hmotněprávního charakteru. Obviněný ani nedeklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I kdyby se vzala v potaz avizovaná otázka promlčení, není případná, nakolik trestná činnost byla páchána obviněným dlouhodobě, nepřestávala v celém časovém období od 25. 3. 2011 do 27. 11. 2015, tj. bez vytrhávání jednotlivých incidentů.

21. Jádro dovolací argumentace obviněného směřovalo do skutkových zjištění. Na vzniku zpronevěry ovšem nemá vliv absence ustanovení koncových zákazníků nelegálně vyráběné betonové směsi, z níž plynul zdroj příjmu pro obviněného.

22. Obviněný přichází s alternativním náhledem na dosud učiněná skutková zjištění. Prosazuje zástupné vysvětlení o vzniku škody, resp. popírá její existenci na úkor poškozené společnosti Z. b. a.s. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který by mohl nastat výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění. Soud prvního stupně uznal obviněného vinného opodstatněně a v návaznosti na doplňující zprávy poškozené společnosti Z. b. a.s. finálně korigoval stanovené množství nelegálně vyrobeného betonu a tím i výše způsobených škod. Na obviněného jako pachatele se dá spolehlivě usuzovat se zřetelem na určující a rozsáhlé kompetence jím zastávané v procesu výroby betonové směsi, aniž by je náhradním způsobem mohly vykonávat jiné subjekty. Absence zjištění nedostatků ve stavu surovin vynakládaných na výrobu je vysvětlitelná umělým přizpůsobením této výroby a sledováním tolerančních odchylky ve výsledcích inventur. Hmatatelné stopy po angažmá obviněného představují logy, tj. záznamy o činnosti řídícího počítače.

23. Jeho dovolací argumentace v naznačeném i v dalším ohledu představuje opakování a pokračování obhajoby z předcházejících fází dovolacího řízení, kterou se soudy zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly.

24. Ohledně části dovolací argumentace obviněného, která se vztahovala k neakceptování návrhů na doplnění dokazování, zejména k dalšímu znaleckému dokazování, je možné teoreticky uvažovat o třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Platí však, že soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování vznesené obviněným před Vrchním soudem v Olomouci, je zřejmé, že tento soud se jimi zabýval, přičemž až na výjimku v podobě interní metodické směrnice poškozené společnosti, nebyly připuštěny pro omezený důkazní potenciál. Z nastíněného pohledu se tedy nemůže jednat o opomenuté důkazy.

25. Co se týče znaleckého posouzení, tak po seznámení se s obsahem znaleckého posudku zpracovaného prof. Ing. Vladimírem Smejkalem lze konstatovat, že dostojí požadavkům standardně kladeným na expertní výstupy tohoto druhu, jde-li o proces utváření znaleckého důkazu. Před soudem prvního stupně byl dán též prostor iniciativě obhajoby, která předložila vlastní znalecký posudek zpracovaný Mgr. Martinem Ludmou. Po konfrontaci těchto dvou znaleckých posudků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně vysvětlil přesvědčivě, v čem a proč je třeba vycházet právě ze znaleckých závěrů prof. Ing. Vladimíra Smejkala. Okolnost, že dva znalecké posudky obsahují různé závěry, není důvodem pro zpracování revizního znaleckého posudku.

26. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k němuž může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

28. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 6 To 48/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

30. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

IV. Důvodnost dovolání

31. Obviněný ve svém dovolání uplatnil mnoho námitek, jak je patrno z obsahu rekapitulace jeho podání, které spočívaly primárně ve zpochybnění, zda vůbec došlo k nelegální výrobě betonu, v argumentaci, že na jeho pracovišti mohl výrobu zadat do počítačových programů někdo další, přičemž on nebyl při žádné nelegální činnosti přistižen, v tvrzení, že se soudy nezabývaly otázkou promlčení a dále ve výhradách, že nebyl přibrán znalecký ústav, popř. nebyl vyhotoven další znalecký posudek.

32. Tomu by podle něj měl odpovídat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech jeho variantách stanovených zákonem.

33. Uplatněné námitky mají jeden společný rys. Nejsou námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již byla soudy nižších stupňů podrobně a správně řešena v předchozích fázích trestního řízení. Jsou jimi uvedeny a rozebrány v odůvodněních jejich rozhodnutí. Za dané situace Nejvyšší soud připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právě tato situace nastala v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s v odvolání uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, není nezbytné, aby opětovně ve všech podrobnostech vykresloval, co již bylo soudy nižších stupňů popsáno. Postačuje tak poukázat na jejich rozhodnutí a připomenout následující skutečnosti.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě prvé

34. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

35. Dovolatel přitom musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

36. V posuzované věci obviněný v zásadě především uplatnil argumentaci, již lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byť do značné míry postupoval cestou vlastního hodnocení některých důkazů či jejich částí a vyvozování vlastních, od zjištění soudů nižších stupňů odlišných, skutkových závěrů. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by daná alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna. Obviněný totiž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (a to konkrétně označených) patřičně doložil.

De facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

37. Na tomto místě je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.

Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 6 Tdo 639/2024, nebo ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 548/2024).

38. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soudy nižších stupňů (především soud prvního stupně) v dané věci provedly velmi rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořily základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). O řádném procesním postupu mimo jiné svědčí i ta skutečnost, že odvolací soud se napoprvé nespokojil s důkazy a stanovisky zaujatými soudem prvního stupně a nejprve rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k opětovnému rozhodnutí a teprve napodruhé se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když podané odvolání zamítl. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že dotyčné soudy si byly dobře vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nutno zdůraznit, že postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech a je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Hodnocení provedených důkazů jimi provedené tedy neshledává dovolací soud vadným či dokonce svévolným.

39. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému možno navíc dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy, nezakládá zjevný rozpor.

40. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul výše, napadené rozhodnutí (resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť všechna skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně aprobovaná odvolacím soudem z provedených důkazů vyplývají.

41. Nad rámec uvedených skutečností považoval Nejvyšší soud za potřebné zmínit následující skutečnosti. Argumentace, kterou dovolatel uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku nepřekročila meze obvyklé polemiky s provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy nižších stupňů. Jak již Nejvyšší soud vyslovil výše, shledal po prostudování věci, že námitky předložené mu nyní nejsou ve věci novými. Dané námitky již obviněný vznesl v předchozích fázích řízení, přičemž soudy nižších stupňů na ně řádně reagovaly a odpovědi na ně tak může dovolatel nalézt právě v odůvodněních soudů nižších stupňů. V tomto ohledu dovolací soud toliko pouze zdůrazňuje pasáž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uvedenou v odstavcích 62. a násl., v níž po zrušení předchozího rozsudku uvedený soud reagoval na vznesené výhrady a shrnul skutkové závěry. Dále připomíná odstavec 33. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, kde se k námitkám obviněného v koncentrované podobě vyjádřil i jmenovaný soud. Na obviněného jako pachatele ve skutkové větě popsané trestné činnosti lze usuzovat se zřetelem na určující a rozsáhlé kompetence jím zastávané v procesu výroby betonové směsi, aniž by je mohly náhradním způsobem a v takové míře vykonávat jiné osoby na tomto pracovišti, na potřebu souslednosti vyvíjet přidružené operace a na možnost úspěšně provádět aktivitu po dobu několika let. Absence zjištění nedostatků ve stavu surovin vynakládaných na výrobu betonové směsi je vysvětlitelná umělým přizpůsobením této výroby a sledováním tolerančních odchylek ve výsledcích inventur. Hmatatelné stopy po činnosti obviněného přestavují logy, tj. záznamy o činnosti řídícího počítače. Ty korespondovaly se záznamy o výrobě v tzv. černé skříňce nainstalované v počítačovém systému na předmětné pobočce poškozeného. Dalším důkazem byly také tzv. reziduální soubory, které nebyly z počítače vymazány před jejich odesláním do archivu.

42. Pokud dovolatel v části své argumentace odkázal na své dříve podané odvolání (např. námitky vůči znaleckému zkoumání), připomíná dovolací soud, že nelze toliko odkázat na odvolací argumentaci, tato musí být součástí podaného dovolání, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat. K tomu viz usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, v němž uvedl, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě druhé a třetí

43. Obviněný dále uplatnil argumentaci, která se vztahovala k neakceptování návrhů na doplnění dokazování, zejména dalším znaleckým zkoumáním, již podřazoval pod druhou a třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz bod 2) jeho podání], avšak fakticky předložil námitky odpovídající třetí variantě daného dovolacího důvodu (neprovedené důkazy). Nejvyšší soud neshledal, že by daná alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna (alternativa druhá vůbec nebyla ani formálně relevantně uplatněna).

44. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

45. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: - prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, - druhým je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, - třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

46. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že se důkazními návrhy obviněného řádně zabývaly a považovaly již provedené dokazování za zcela dostatečné k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nejedná se proto o opomenuté důkazy. Zde je možno připomenout, že návrhy na doplnění dokazování učiněné obviněným před soudem druhého stupně tento soud nepominul, přičemž s výjimkou interní směrnice poškozené je nepřipustil pro omezený důkazní potenciál. Co se týče navrhovaného revizního znaleckého posudku, tak své stanovisko vyjádřil v bodu 23. odůvodnění svého rozhodnutí. V těchto souvislostech Nejvyšší soud dodává, že za situace dvou znaleckých posudků z oboru kybernetika (posudku zpracovaného prof. Ing. Vladimírem Smejkalem a oproti němu posudku zpracovanému Mgr. Martinem Ludmou) již soud prvního stupně řádně vyložil, z jakého důvodu je třeba vycházet právě ze znaleckých závěrů prof. Ing. Vladimíra Smejkala. Okolnost, že dva znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vypracování revizního znaleckého posudku (přiměřeně viz rozhodnutí č. 13/1971-II Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru personalistiky se potom odvolací soud zabýval v bodu 24. odůvodnění svého rozhodnutí.

47. Soudy nižších stupňů vzaly, jak již uvedeno, za základ skutkových zjištění znalecké posouzení prof. Ing. Vladimíra Smejkala. Svůj závěr patřičně odůvodnily a Nejvyšší soud nemá důvod tento závěr a úvahy k němu vedoucí zpochybňovat. Uvedené zdůvodnění soudů nižších stupňů shledává dovolací soud za správné a přiléhavé, a proto odkazuje v daném směru na obsah odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů. Hodnocení provedených důkazů není libovolným, z důkazů dovozená skutková zjištění jsou přiléhavá a správná.

48. Z uvedeného plyne, že ani vadou odpovídající třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí netrpí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

49. Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že dovolatel ve svém podání uvedl rovněž samostatnou větu, že postrádá logickou vysvětlivku „snesené“ právní kvalifikace, když on právní kvalifikaci zpronevěry „nevidí“. Tím se lze domnívat, že mohl směřovat k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak své tvrzení již dále nerozvinul. Zůstalo toliko v rovině obecného tvrzení, aniž by je dovolatel naplnil námitkami hmotněprávního charakteru, přičemž dovolacímu soudu nepřísluší domýšlet, čím chtěl snad dovolatel argumentovat. Za této situace zde nebyl podklad pro přezkoumání právní kvalifikace soudy zjištěného skutku.

50. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pokud chtěl dovolatel argumentovat avizovanou otázkou promlčení, tak tato námitka je kusá, neboť postrádá uvedení všech rozhodných skutečností, které by měly být relevantní pro posouzení otázky promlčení. Především však zcela pomíjí tu skutečnost, že soudy nižších stupňů vyšly z toho, že se v daném případě jedná o jediný celistvý skutek, jediný trvající trestný čin (od 25. 3. 2011 do 27. 11. 2015). V tomto směru obviněný nevznáší žádné konkrétní námitky, v důsledku čehož neposkytuje Nejvyššímu soudu žádný podklad pro případnou přezkumnou činnost.

V. Způsob rozhodnutí

51. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu