6 Tdo 917/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný S. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 4 To 320/2023-306, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 40/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. N. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 8. 2023, č. j. 42 T 40/2023-253, byl obviněný S. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

dne 31. 8. 2020 podal na Okresním státním zastupitelství v Mostě písemné trestní oznámení na soudkyni Okresního soudu v XY I. D., nar. XY, která rozhodovala jeho občanskoprávní spor vedený pod sp. zn. XY, kterou obvinil ze „spolčení se stranou žalobkyně a z nedůstojné manipulace se žalovaným S. N.“, dále ji obvinil z psychického nátlaku při soudním jednání konaném dne 21. 11. 2019, z přimění jeho osoby k přijetí smíru ve prospěch žalobkyně a zejména zpochybnil pravost protokolu z jednání před Okresním soudem v XY ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. XY, s tím, že mu soudkyně D. dala podepsat čistý list papíru a znění protokolu na tento papír dotiskla dodatečně, kdy toto tvrzení zopakoval i při svém podání vysvětlení před policejním orgánem dne 10. 11. 2021, ačkoliv následnými výslechy zúčastněných osob a odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Policie ČR Praha bylo zjištěno, že se tvrzení obžalovaného S. N. týkající se podpisu čistého listu papíru nezakládá na pravdě, neboť podpisy osob byly na protokol prokazatelně učiněny až po vytisknutí textu.

2. Za tento přečin jej soud prvního stupně odsoudil podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 4 To 320/2023-306, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o stanovené zkušební době podmíněného odsouzení a dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon dříve uloženého trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 4 To 320/2023-306 (dále také jen „napadený rozsudek“), podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a h) tr. ř. Nejprve obecně uvedl, že je přesvědčen, že jednání, které mu je kladeno za vinu, není způsobilé ke „vzniku trestní odpovědnosti“. Nebylo prokázáno, že by se dopustil protiprávního jednání.

5. Následně již konkrétněji namítl, že od počátku přípravného řízení, příp. od okamžiku, kdy byla věc předána soudu, nebyl zastoupen obhájcem. Jako starší osoba neznalá práva, i s ohledem na své projevy („prolíná“ civilní i trestní proces a není schopen tyto záležitosti oddělit), měl u orgánů činných v trestním řízení vzbudit důvodné obavy, zda plně chápe veškeré aspekty trestního řízení, a to v souladu s § 36 odst. 2 tr. ř. Vyjádřil proto přesvědčení, že v jeho případě mělo jít o případ nutné obhajoby, tedy je věc již od počátku přípravného řízení stižena vadou. To navíc za situace, kdy je osobou dříve netrestanou, vedoucí řádný život, tedy nemající zkušenosti s chodem soudního systému. Neměl-li obviněný obhájce, ač byly splněny podmínky nutné obhajoby, jedná se podle něj o závažné porušení práva na obhajobu, jež může mít různé důsledky [např. vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., podání stížnosti pro porušení zákona či dovolání].

6. Dále uvedl, že jeho práva byla poškozena i činností Okresního státního zastupitelství v XY „ve věci vyřizování jeho námitek ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. ze dne 21.10.2022“. Státní zástupkyně podle něj nereagovala na zjevně věcně nesprávný a nedostatečný postup policejního orgánu v trestním řízení, které bylo vedeno na podkladě jeho trestního oznámení.

7. Státní zastupitelství navíc v dané věci spolu s obžalobou předložilo soudu nekompletní spis, ve kterém dále absentuje opatření o přibrání Kriminalistického ústavu v Praze, jako znaleckého ústavu k podání odborného vyjádření. Obviněný je přesvědčen, že tuto vadu nelze zhojit pouhým konstatováním, že v samotném odborném vyjádření je uvedeno, kým a za jakým účelem bylo vydáno, neboť proti takovému opatření je přípustný opravný prostředek.

8. Vyjádřil také nesouhlas s tím, že byl za trestný čin křivého obvinění odsouzen, byť nepravomocně, dříve, než bylo skončeno vyšetřování skutku, jehož se měla dopustit poškozená a ze kterého ji měl obviněný křivě obvinit. Rozsudek soudu prvního stupně byl totiž vyhlášen dne 9. 8. 2023, kdežto usnesení o odložení věci (trestního řízení proti poškozené) bylo vydáno až 25. 10. 2023.

9. Obviněný dále uvedl, že je třeba zkoumat i tu skutečnost, zdali nebylo na místě věc delegovat zcela mimo Ústecký kraj, a to s ohledem na skutečnost, že poškozenou v trestním řízení byla soudkyně Okresního soudu v XY, který spadá pod Krajský soud v Ústí nad Labem. Z toho podle něj plynou určité, ať již osobní či pracovní, vazby mezi poškozenou a dalšími zainteresovanými osobami z řad orgánů činných v trestním řízení.

10. K samotnému přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku namítl, že tento vyžaduje úmysl pachatele přivodit jinému trestní stíhání. V předkládané věci nebyl takový jeho úmysl nejen prokázán, ale ani tvrzen. Jeho úmyslem nebylo způsobit poškozené trestní stíhání, které by skončilo jejím odsouzením a zákazem činnosti soudkyně, chtěl se pouze domoci práva, které bylo z jeho pohledu poškozenou pokřiveno a dosáhnout tak šance nikoliv na potrestání jiného, ale na revizi nespravedlnosti, které se mu podle jeho přesvědčení v rámci civilního řízení dostalo. Rozhodně neměl zájem poškozené ublížit. Ačkoliv tedy namítl, že absentuje subjektivní stránka daného přečinu, na druhou stranu uvedl, že je jeho věc třeba řešit také z pohledu subsidiarity trestní represe, která má nastoupit až tehdy, pokud jiné prostředky nepostačují.

11. V předkládané věci podle obviněného nebyl dále proveden jím navržený důkaz, a to časový snímek, kdy volal na Městskou policii v XY. Je přesvědčen, že se tak stalo dříve než v 9:40 hodin, což je v inkriminovaném protokolu uvedený čas konce civilního řízení.

12. Podle obviněného soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, neboť jeho vina nebyla spolehlivě prokázána. Rovněž je podle něj třeba přihlédnout k délce trestního řízení a jeho odstupu od doby, kdy měla být daná trestná činnost spáchána. Závěrem pak obviněný uvedl, že celé řízení provází řada prapodivných skutečností a postupů vyšetřování dvou trestních kauz současně. Ačkoliv bylo na místě užití principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo a zproštění obviněného obžaloby (orgány činné v trestním řízení podle něj totiž nade vši rozumnou pochybnost neprokázaly jeho vinu), byl uznán vinným. K tomu dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001).

13. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že „výroky rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 8. 2023, č. j. 42 T 40/2023-253, o vině S. N. a o uloženém trestu pro něj, stejně tak výroky rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 4 To 320/2023-306, se zrušují“ a dále, že se zprošťuje obžaloby.

14. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle něj naplněn nebyl, protože skutečnosti uváděné obviněným nezakládají existenci nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. (ani jiného důvodu nutné obhajoby). Podle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce zejména tehdy, pokud vzhledem „k tělesným nebo duševním vadám“ lze mít pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Takovou pochybnost podle ustálené praxe vyvolává např. neblahý duševní stav obviněného, vady či poruchy smyslů, řeči, závažná onemocnění či úrazy, neschopnosti číst či psát apod. (rozhodnutí Najvyššieho súdu SSR ze dne 20. 5. 1976, sp. zn. 4 Tz 88/76, publikované pod č. 27/1977 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 8. 1977, sp. zn. 5 Tz 29/77, publikované pod č. 65/1978 Sb. rozh. tr.). V předkládaném případě však nic z uvedeného podle státního zástupce dáno není a obviněný to ani netvrdí. Neodbornost, neznalost či nezkušenost v oblasti trestního práva nezakládají důvod nutné obhajoby, neboť tuzemský trestní proces nezakládá všeobecnou povinnost zastoupení obviněného obhájcem. V řešeném případě se nejednalo o nijak skutkově či právně složitou věc. Z projevů obviněného v trestním řízení navíc vyplývá, že právo na obhajobu využíval, nebyl rozhodně pasivní a byl ve všech stadiích trestního řízení náležitě poučován.

15. K namítaným pochybením policejního orgánu a okresního státního zastupitelství státní zástupce uvedl, že takové námitky nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Z materiálního hlediska však tato namítaná pochybení nikterak neovlivnila správnost rozhodnutí ve věci samé ani se negativně nepromítla do postavení obviněného. Výtku, podle které je nesprávné, že došlo k odsouzení obviněného dříve, než byla prošetřena související kauza týkající se poškozené, označil státní zástupce za neopodstatněnou. Z žádné normy totiž nevyplývá, že by bylo nutno vyčkat formálního prošetření skutku, na který ukázal pachatel křivého obvinění. Z povahy věci navíc posouzení trestní odpovědnosti pachatele za křivé obvinění přichází v úvahu eventuálně i tehdy, pokud by vůbec nebylo žádné šetření v „související věci“ vedeno. Ke zcela obecné úvaze obviněného týkající se vhodnosti „delegace“ věci dále státní zástupce stručně konstatoval, že obviněný neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by vylučovaly, aby věc byla projednána ve věci činnými soudy, které byly nepochybně soudy příslušnými podle zákona.

16. Ke zpochybněné subjektivní stránce státní zástupce dodal, že o jejím naplnění nelze mít pochybnosti, protože skutková zjištění jednoznačně nasvědčují tomu, že obviněný uváděl údaje, o kterých musel vědět, že jsou nepravdivé, tudíž vědomě lhal, přičemž si musel být vědom toho, že poškozená v rozhodné době vystupovala jako soudkyně, tedy vykonávala svou pravomoc a plnila své povinnosti. Bez ohledu na to, že je obviněný právním laikem, musel alespoň v hrubých obrysech vědět, že jeho lživá tvrzení naznačují, že poškozená se v pozici úřední osoby dopustila soudně trestného deliktu. I laici totiž vědí, že závažná porušení povinností úředních osob zakládají trestný čin. Tvrzení obviněného, že neměl úmysl způsobit poškozené trestní stíhání, je s ohledem na právní kvalifikaci činu bezpředmětné.

17. Ohledně porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce konstatoval, že posuzovaná věc nevykazuje výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tak na místě. Nakonec stran námitky nesprávného hodnocení důkazů uvedl, že z provedených důkazů vina obviněného vyplývá naprosto spolehlivě, jakékoliv pochybnosti o ni neexistují, a především nelze hovořit o zjevných rozporech či opomenutých důkazech ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je dokazování úplné a skutková zjištění mají na provedené důkazy jednoznačnou vazbu.

18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a takto učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

20. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 4 To 320/2023-306, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Posouzení dovolání

25. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř. Část skutkových (procesních) námitek obviněného pak lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

26. Uvedenému dovolacímu důvodu formálně odpovídá námitka obviněného, že v jeho případě mělo jít o důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., neboť je starší osobou neznalou práva, přičemž jeho projevy v trestním řízení měly v orgánech činných v trestním řízení vzbudit důvodné obavy, zda plně chápe veškeré aspekty trestního řízení.

27. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá, jak již shora řečeno, v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř.

28. Podle § 36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

29. Pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit mají zásadně vyplývat z tělesných nebo duševních vad obviněného. Konkrétně mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti (např. trpí některou duševní nemocí), dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst nebo psát apod. (srov. R 27/1977, R 65/1978). Takovým důvodem může být mimo jiné i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci. [Šámal, P. Důvody nutné obhajoby (§ 36). In: Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 446].

30. Je sice pravdou, že judikatura dovodila takovou pochybnost také ze skutečnosti, že obviněný je osobou velmi vysokého věku, avšak podle judikovaného případu jde zejména o obviněného, který je trvale umístěn v domově důchodců, neboť vysoký věk, nutnost péče jiné osoby o něj i jistá odlišnost od obvyklého samostatného způsobu vedení života jsou výraznými omezeními, jež vedou k oslabení racionálního úsudku a tím i podstatnému snížení jeho schopnosti uplatnit vlastní obhajovací práva bez pomoci obhájce (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 713/2011, publikováno pod č. 28/2012 Sb. rozh. tr.).

31. Nejvyšší soud se stran této námitky ztotožňuje se státním zástupcem, že v předkládané věci nenastala žádná z výše uvedených (ani jiných) skutečností, ze kterých by vyplývala pochybnost o způsobilosti obviněného náležitě se hájit. Obviněný je sice osobou vyššího věku, avšak v době trestního řízení nebyl umístěn v domově pro seniory, naopak byl schopen obvyklého samostatného způsobu vedení života, tedy byl plně schopen se sám o sebe postarat. O tom svědčí i skutečnost, že před tímto trestním řízení vedl civilní spor o pozemek, který obhospodařoval nebo skutečnost, že byl aktivním řidičem (jak sám uvádí, dne 21. 11. 2019 dostal pokutu za špatné parkování). Taktéž z nejrůznějších podání obviněného, jejich rozsahu, logické struktury, zpravidla správně uvedených adresátů a z v těchto podání, byť nesprávně, uvedených odkazů na ustanovení zákonů nevyplývají důvodné pochybnosti o tom, že duševní (či tělesný) stav poškozeného mu neumožňuje se náležitě hájit. Po poslechu nahrávek z hlavního líčení Nejvyšší soud dále konstatuje, že ani hlasový projev obviněného v tomto směru nezakládá žádné pochybnosti. Obviněný v průběhu trestního řízení aktivně a přiléhavě podstatě věci využíval právo na obhajobu. Nad to se mu ve všech jeho stadiích dostalo náležitého poučení. Neodbornost, neznalost či nezkušenost v oblasti trestního práva však nezakládají důvod nutné obhajoby. V předkládané věci navíc nešlo o skutkově či právně složitou věc, když obviněnému je jednoduše kladeno za vinu, že skutečnosti uvedené v jím podaném trestním oznámení (zejména to, že by jej D. nechala podepsat dva prázdné listy papíru) jsou nepravdivé, přičemž průběh trestního řízení nevykazoval žádné zvláštnosti.

32. Nejvyšší soud proto uzavřel, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první

33. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24).

34. Ve vztahu k alternativě první (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů), musí dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně poukázat, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů či vlastní skutková tvrzení a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

35. Vedle toho není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 18/2024).

36. Argumentace obviněného v tom smyslu, že nebylo prokázáno, že se dopustil protiprávního jednání a že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy je zcela nekonkrétní (neuvádí, jaké konkrétní důkazy soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily a proč) a jako taková nemůže mít žádný potenciál k osvědčení existence uvedeného dovolacího důvodu (ani jiného důvodu dovolání) a nemůže vyvolávat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. V tomto směru je třeba poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

37. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že v předkládané věci není zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, které nepochybily, pokud vycházely z výpovědí ve věci vyslechnutých svědků, které vyvrací tvrzení obviněného, jež tak zůstávají zcela osamocena, a dále ze závěrů odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Policie České republiky ze dne 22. 2. 2022, které taktéž vyvrací tvrzení obviněného a korespondují s výpověďmi všech svědků.

38. Jakkoliv se na první pohled zdá, že námitka obviněného, podle které nebyl prokázán jeho úmysl, že by chtěl způsobit poškozené trestní stíhání, jehož výsledkem by bylo její odsouzení a zákaz výkonu činnosti soudkyně, směřuje proti hmotněprávnímu posouzení skutku, a tím k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., není tomu tak. De facto totiž svojí podstatou směřuje do oblasti skutkové, neboť primárně prosazuje vlastní tvrzení o skutkovém základu věci, a teprve na základě něho vyvozuje závěr o absenci popsaného úmyslu jako znaku skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění.

39. Z hlediska subjektivní stránky zákon u trestného činu podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý, tedy pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit. Na rozdíl od odstavce 2 se u této skutkové podstaty nevyžaduje tzv. další úmysl (úmysl jinému přivodit trestní stíhání), a proto k jejímu naplnění postačí jen zjištění, že pachatel uvádí nepravdivé skutečnosti o tom, že jiná konkrétní osoba jednala tak, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012, publikováno pod č. 45/2013 Sb. rozh. tr.). Pachatel se tohoto trestného činu může dopustit např. tím, že před jinou osobou lživě obviní někoho z trestného činu, aniž by tím sledoval jakýkoli další cíl, zpravidla tak však činí v úmyslu dosáhnout jiný (z hlediska trestního práva i nerelevantní) cíl, např. učinit svou obhajobu, že se činu nedopustil, věrohodnější, získat výhodu v zaměstnání, ukončit vztah jiné osoby s poškozeným, aniž by současně byl alespoň srozuměn s možností trestního stíhání lživě obviněného (např. důvodně spoléhal na to, že osoba, které nepravdivé informace sděluje, je neoznámí orgánům činným v trestním řízení). Nevyžaduje se, aby pachatel znal právní kvalifikaci skutku, který je předmětem křivého obvinění. Stačí, že měl laickou představu o tom, že jím sdělované skutkové okolnosti zakládají znaky nějakého trestného činu [Šámal, P. Rizman, S. Tejnská, K. Křivé obvinění (§ 345). In: Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4323].

40. Obviněný tedy ani nemusel sledovat odsouzení nebo zbavení funkce poškozené. Stačí, že si byl vědom nepravdivosti svého tvrzení, čehož si vědom být musel, jak vyplývá z provedených důkazů. Nad to si lze těžko představit, že by jednání obviněného nesledovalo následky pro poškozenou takto závažné, když nepravdivé informace obviněný sděloval ve formě trestního oznámení, jehož prostřednictvím je policejnímu orgánu běžně sdělováno podezření, že daná osoba spáchala trestný čin (a takto je to i obecně veřejností vnímáno). Ze stejného důvodu si musel být obviněný vědom také toho, že jím sdělované skutkové okolnosti zakládají znaky určitého trestného činu. Kromě toho, že je obecně známo, že Česká republika je právním státem, přičemž soudy, jako jedna ze složek státní moci, jsou nezávislé a nestranné, obviněný si musel být alespoň v hrubých obrysech (jak ostatně uvedl i státní zástupce) vědom toho, že jeho lživá tvrzení naznačují, že poškozená se v pozici úřední osoby dopustila soudně trestného deliktu (pravděpodobně zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku).

41. Protože obviněný se v souvislosti s hodnocením důkazů dovolává také zásady in dubio pro reo, je vhodné uvést, že uvedené pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť provedenými důkazy byl shora popsaný skutek spolehlivě prokázán (jak je ostatně uvedeno i výše). Jinak řečeno, soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí. Pokud tedy neměly výše nastíněné pochybnosti, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Tak tomu bylo i v předkládané věci.

42. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že ta část skutkových námitek obviněného, které formálně bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, není způsobilá jej také naplnit.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa druhá

43. Pod druhou variantu uvedeného dovolacího důvodu obviněný zřejmě mínil podřadit námitku, že státní zastupitelství předložilo soudu nekompletní spis, ve kterém absentuje i opatření o přibrání Kriminalistického ústavu v Praze, jako znaleckého ústavu k podání odborného vyjádření.

44. K otázce procesní nepoužitelnosti označovaného důkazu, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

45. Nejprve je však třeba krátce upozornit na to, že obviněný nepředložil žádné konkrétní námitky, ze kterých by vyplývalo, proč má za to, že se jedná o neúplný spis a jaké listiny či jiný důkazní materiál mají ve spisu chybět. Lze navíc předpokládat, že obviněný převzal námitku, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem použil při odvolacím řízení. S tou se však odvolací soud náležitě vypořádal (viz bod 7. jeho rozhodnutí), když vysvětlil, že ve věci byla vedena celkem dvě trestní řízení, které spojuje protokol o jednání Okresního soudu v XY dne 21. 11. 2019 pod sp. zn. XY. Každé z těchto řízení má tedy svůj vlastní spis, přičemž důkazní materiál v jednom z nich může obsahovat některé listiny, které ve druhém z nich nenalezneme. To však neznamená, že by jeden ze spisů byl neúplný.

46. Pokud pak jde o absenci opatření o přibrání Kriminalistického ústavu v Praze k podání odborného vyjádření, i s touto námitkou se odvolací soud vypořádal (bod 8. jeho rozhodnutí), a to tak, že uvedl, že je sice pravdou, že opatření o přibrání Kriminalistického ústavu v Praze, jako znaleckého ústavu, k podání odborného vyjádření ve spisu chybí, nicméně ze samotného odborného vyjádření je zcela zřejmé, kým a za jakým účelem bylo vyžádáno. Samotné odborné vyjádření (č. l. 89) přitom splňuje všechny zákonné náležitosti, včetně uvedení metod zkoumání a postupů, které byly použity, zpracovatel měl k dispozici originální spis Okresního soudu v XY sp. zn. XY a jeho odborný rezultát nevzbuzuje pochybnosti. Navíc je třeba upozornit na to, že se v dané věci jednalo o odborné vyjádření, nikoliv znalecký posudek, byť jej vypracoval znalecký ústav. Opatření odborného vyjádření přitom trestní řád nespojuje s žádným konkrétním rozhodnutím, které by bylo třeba vydat před opatřením tohoto vyjádření. Děje se tak neformálním postupem, a to prostou žádostí orgánu činného v trestním řízení, proti němuž není přípustný opravný prostředek. Ze zákona nevyplývá ani možnost podat námitky proti osobě zpracovávající odborné vyjádření, případně proti formulaci otázek v něm položených, jako tomu je u osoby znalce (a otázek mu položených, viz § 105 odst. 3 tr. ř.). Taktéž, na rozdíl od znaleckých posudků, není třeba o vyžádání odborného vyjádření vyrozumívat obviněného (srov. § 105 odst. 1 tr. ř.).

47. Nad to je třeba upozornit také na to, že odborné vyjádření bylo vypracováno pro účely paralelně vedeného trestního řízení, ve kterém jako obviněná vystupovala D., nikoliv obviněný. Lze tedy předpokládat, že uvedené opatření bude součástí spisu vedeného pro toto (v minulosti) paralelní trestní

řízení. Nejvyšší soud se pro úplnost zabýval také tím, zda bylo možno v trestním řízení vedeném proti obviněnému použít důkazy z trestního řízení vedeného proti D. a došel k závěru, že použití odborného vyjádření vypracovaného v trestním řízení vedeném proti D. ve věci trestního řízení vedeného proti obviněnému je přípustné. Samotná (ne)přípustnost určitého důkazu v pozdějším trestním řízení totiž musí být podle Ústavního soudu posuzována podle obecných pravidel dokazování vážících se k orgánům činným v trestním řízení. Nepřípustným tedy není mimo jiné takový důkaz, který byl získán v dřívějším právním řízení za obdobných podmínek, za jakých by byl mohl být získán i v pozdějším trestním řízení (nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22). Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod, proč by nemohlo být uvedené odborné vyjádření použito jako důkaz i v trestním řízení vedeném proti obviněnému.

48. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa třetí

49. Uvedenému dovolacímu důvodu pak formálně odpovídá námitka obviněného, že v předkládané věci nebyl proveden jím navržený důkaz, a to časový snímek, ze kterého by bylo zjistitelné, kdy volal na Městskou policii v XY.

50. V obecné rovině lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).

51. Předně je třeba poznamenat, že obviněný učinil tento důkazní návrh v přípravném řízení, nikoliv v řízení před soudem, které je těžištěm trestního procesu, a tedy i dokazování. I pokud by obviněný v řízení před soudem takový návrh učinil, pak je třeba připomenout, že konkrétní návrh na doplnění dokazování je učiněn v určitém čase a za určité skutkové situace, která se nepochybně mění z pohledu provedeného dokazování, takže může logicky dojít a dochází k tomu, že určitý navrhovaný a dosud neprovedený důkaz se může následně jevit jako nadbytečný, popř. může dokonce i vést k zhoršení důkazní situace, pro toho, kdo tento návrh učinil, takže tato strana na jeho provedení již netrvá. Pokud pak soud na základě provedeného dokazování dospěje k závěru, že v dané věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a tudíž dokazování považuje za komplexní, musí podle § 216 odst. 4 tr. ř. vyzvat strany, zda mají návrhy na doplnění dokazování, čímž nepochybně dává soud stranám najevo, že považuje dokazování za skončené. Jestliže pak strany žádné návrhy na doplnění dokazování neučiní, tedy nemají žádné návrhy na doplnění dokazování, tak nepochybně dávají soudu najevo, že na svých původních návrzích na doplnění dokazování netrvají. Za takové situace není povinností soudu odůvodňovat, proč původně požadovaný důkaz neprovedl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 468/2024).

52. Nejvyšší soud z protokolů a z poslechu audiozáznamů pořízených při hlavním líčení zjistil, že obviněný provedení výše uvedeného důkazu před soudem ani nenavrhoval. Při prvním hlavním líčení byly provedeny listinné důkazy (listiny pod bodem 2. a 3. obžaloby a listiny, které dodal obviněný). Na dotaz soudce, zda strany žádají o obstarání dalších důkazů (kromě těch, které byly u tohoto hlavního líčení provedeny) k odročenému hlavnímu líčení, obviněný odpověděl negativně. Před konáním odročeného hlavního líčení obviněný zaslal soudu návrh na doplnění dokazování opětovným výslechem poškozené. U odročeného hlavního líčení se soud s tímto návrhem řádně vypořádal a daný důkazní návrh zamítl. Následně se soudce obviněného dotázal, zda má další důkazní návrhy, na což obviněný odpověděl, že nikoliv. Soudce pak prohlásil dokazování za skončené.

53. Pokud jde odvolací řízení, pak, jak uvedl i odvolací soud, obviněný jako odvolatel proti rozsudku soudu prvního stupně, a z hlediska podstaty žalovaného činu, žádné návrhy na doplnění dokazování neuplatňoval. Podstatou jeho odvolání byly především výhrady ve vztahu k občanskoprávnímu řízení vedenému u Okresního soudu v XY pod sp. zn. XY a v něm prováděných důkazů, resp. absence řešení jeho důkazních materiálů. Je sice pravdou, že v rámci svého doplnění odvolání namítal, že policejnímu orgánu předkládal svoji žádost o zjištění, kdy volal na Městkou policii v XY, a tento se s ním nevypořádal, uvedené však nelze pokládat za důkazní návrh, ale pouze za výtku k postupu policejního orgánu. Nutno zopakovat, že u soudu prvního stupně návrh na provedení tohoto důkazu nevznesl. Stejně tak z poslechu audiozáznamu pořízeného při veřejném zasedání v odvolacím řízení Nejvyšší soud neshledal, že by snad obviněný při veřejném zasedání učinil důkazní návrh na doplnění dokazování zajištěním časového okamžiku, kdy volal na Městskou policii XY.

54. Nad uvedené lze uvést, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Vzhledem k tomu, že v předkládané věci v neprospěch verze obviněného stojí vzájemně (i vnitřně) konzistentní výpovědi čtyř svědků a dále jim korespondující odborné vyjádření zpracované Kriminalistickým ústavem v Praze, je možno obviněným zmíněný důkaz považovat za nadbytečný.

55. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

56. Pod tento dovolací důvod lze formálně podřadit námitku obviněného, že v předkládané věci mělo dojít k uplatnění principu subsidiarity trestní represe, neboť obviněný není „závadovou osobou, celý život pracoval, nejedná se o tzv. kverulanta“, a dále proto, že trestní oznámení na poškozenou podal ve stavu silného rozrušení.

57. Stran námitek subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud podotýká, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).

58. Jednání obviněného v tomto ohledu představuje zcela běžný způsob naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.

59. Pokud jde o emoční stav obviněného při podání trestního oznámení, tato námitka je naprosto lichá, neboť obviněný tzv. „trval na svém“ i po podání tohoto trestního oznámení, tedy nestalo se, že by ve stavu silného rozrušení podal trestní oznámení a následně se omluvil s tím, že byl rozrušen a nepochopitelně lhal. Naopak, obviněný popisoval závadové jednání poškozené nejen při podání trestního oznámení, ale dále také v celém přípravném řízení i v řízení před soudem.

60. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že není možné dovodit ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K dalším námitkám obviněného

61. Ostatní námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a proto se k nim Nejvyšší soud již podrobněji vyjadřovat nebude, pouze krátce uvádí následující.

62. K námitce, že jeho práva byla poškozena i činností Okresního státního zastupitelství v XY, když státní zástupkyně činná u tohoto státního zastupitelství nereagovala na zjevně věcně nesprávný a nedostatečný postup policejního orgánu v trestním řízení, které bylo vedeno na podkladě jeho trestního oznámení, nutno připomenout, že přípravné řízení není předmětem přezkumu dovolacího soudu. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Navíc, trestní řízení, které bylo vedeno na podkladě trestního oznámení obviněného je oproti předkládané věci sice paralelně vedeným, avšak zcela jiným, trestním řízením, které bylo vedeno proti poškozené, nikoliv obviněnému. Obviněný tak v daném případě vznáší námitky k jinému trestnímu řízení než k tomu, ve kterém se rozhoduje o tomto dovolání. Tato dvě, paralelně vedená, trestní řízení jsou na sobě nezávislá (v tom smyslu, že by bylo třeba počkat pro rozhodnutí v jedné věci na skončení trestního řízení ve druhé věci), a proto není vadou, že byl obviněný za trestný čin křivého obvinění odsouzen dříve, než bylo skončeno vyšetřování skutku, jehož se měla dopustit poškozená a ze kterého ji měl obviněný křivě obvinit. Stran této situace je možno odkázat také na § 9 odst. 1 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně. Předběžnou otázkou se rozumí otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Předběžnou otázkou může být mimo jiné i otázka, která je sama předmětem trestního řízení, ale v jiné trestní věci [Šámal, P. Posuzování předběžných otázek (§ 9). In: Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 170]. Je zřejmé, že před samotným odsouzením si soud prvního stupně, jako orgán činný v trestním řízení, položil a vyřešil (jako předběžnou) otázku, zda se poškozená, jako křivě obviněná osoba, dopustila jednání, ve kterém je možno spatřovat trestný čin.

63. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje se státním zástupcem, že tvrzení obviněného, zda nebylo na místě věc delegovat zcela mimo Ústecký kraj, je nežli námitkou, spíše obecnou úvahou, kterou navíc nelze podřadit pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Obviněný v rámci řízení před soudem námitku podjatosti ani nevznesl. Aby se ve věci předešlo případné podjatosti soudců Okresního soudu v XY, jehož soudkyní byla i poškozená, byla věc Krajským soudem v Ústí nad Labem na návrh samosoudkyně Okresního soudu v XY tomuto soudu odňata a přikázána Okresnímu soudu v Mostě. Pokud by však snad obviněný zamýšlel (ačkoliv to výslovně nevyjádřil) tvrzení spojit s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pak je nutno pro úplnost poznamenat, že tento dovolací důvod nemohl být naplněn již vzhledem k jeho dikci za středníkem („ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta“).

V. Způsob rozhodnutí

64. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu