6 Tdo 949/2024-1158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2024 o dovoláních, která podali obvinění M. Š., F. C., R. F. a M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 8 To 59/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 35/2020 takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Š., F. C. a R. F. odmítají. II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. 6 T 35/2020, uznal jmenované obviněné (a další dva spoluobviněné) vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněným M. Š. a F. C. za to shodně uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let a peněžité tresty ve výměře šedesáti denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy celkem 60 000 Kč. Obviněným R. F. a M. K. shodně uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a peněžité tresty ve výměře čtyřiceti denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Poškozené P. B. a Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání všech obviněných a státního zástupce v neprospěch obviněných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 8 To 59/2024, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že s úpravou skutkové a právní věty uznal výše jmenované obviněné opět vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zatímco dva spoluobviněné zprostil obžaloby. Obviněným M. Š. a F. C. shodně uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let a peněžité tresty ve výměře šedesáti denních sazeb po 500 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Obviněným R. F. a M. K. shodně uložil tresty odnětí svobody v trvání dvou let, jejichž výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozené P. B. a Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky odkázal s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle odvolacího soudu se obvinění trestné činnosti dopustili (stručně řečeno) tím, že 10. 12. 2018 přibližně v době od 18.00 do 20.00 hodin nejprve F. C. telefonicky pohrozil O. B., že si pro něj přijedou k jeho matce a vykopnou u ní dveře, pokud se tento poškozený nedostaví na náměstí v XY v okrese XY, kde kolem O. B. všichni obvinění vytvořili kruh, načež na podkladě vzájemné dohody všichni přejeli do XY k bydlišti V. Ch., kde M. Š. za přítomnosti všech uhodil tohoto poškozeného do obličeje, v důsledku čehož V. Ch. upadl na zem a z obličeje mu tekla krev, načež F. C. řekl O. B., aby zatelefonoval svému bratrovi P. B., a při tomto hovoru F. C. vytrhl O. B. telefon z ruky, P. B. vulgárně nadával a vyhrožoval, že si pro něj jedou do XY, kam následně jeli všichni ve třech vozidlech, z nichž do jednoho některý z útočníků strčil O. B. a v dalším jel V. Ch., načež přijeli do XY ulice v XY k bydlišti P. B., kde O. B., V. Ch. a P. B. v důsledku dosud provedeného nátlaku nasedli odděleně do vozidel a takto jeli se všemi obviněnými do XY k domu otce M. Š., kde tento obviněný silným úderem pěstí nad levé oko srazil poškozeného P. B. na zem, čímž mu způsobil tržné zranění na hlavě, a následně všichni obvinění opětovně přinutili V. Ch. a bratry B. k přesunu do XY k bydlišti L. Š., kde je poškození následovali do domu, a tam jim F. C. za účasti všech obviněných sdělil, že buď do pátku zaplatí k rukám M. Š. 60 000 Kč, nebo je zmlátí, načež všichni tři poškození úhradu peněz přislíbili, a proto jim bylo umožněno z domu odejít, a tohoto jednání se obvinění dopustili společně s nejméně dalšími třemi muži neznámé totožnosti. R. F. a M. K. tak nejpozději od fyzického útoku na V. Ch. činili s vědomím, že vůči poškozeným zesilují svojí přítomností tlak na to, aby nekladli odpor a podrobili se pokynům, které dostanou, přičemž důvodem útoku byl incident, ke kterému došlo 9. prosince 2018 mezi poškozenými a otcem obviněného M. Š.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadli obvinění prostřednictvím svých obhájců v rozsahu výroků, které se jich týkají, dovoláními. Obvinění M. Š., F. C. a R. F. tak učinili společným podáním, v němž odkázali na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný M. K. odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., slovně však vyjádřil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
5. Obvinění M. Š., F. C. a R. F. napadenému rozhodnutí vytkli, že skutek byl posouzen jako jeden celek, nikoli jako více skutků s odlišnou právní kvalifikací. Z provedeného dokazování pak podle nich vyplynul jiný skutkový stav, než je v rozsudku uveden. Jednání obviněných mělo na různých místech různý následek a bylo motivováno rozdílným úmyslem. Nebylo také prokázáno, že R. F. byl přítomen jednání obviněných M. Š. a F. C. na jiných místech než v obci XY, kde však nedošlo ke spáchání trestného činu vydírání. Skutek popsaný v rozsudku není podle obviněných jedním skutkem, ale minimálně dvěma. Jednání, ke kterému došlo v obci XY (místo příjmu telefonického hovoru poškozeným O. B.) a na XY náměstí v obci XY nevykazují znaky žádného trestného činu. Jednání, k nimž došlo v obci XY, XY a XY nevykazují znaky trestného činu vydírání, ale ve vztahu k M. Š. vykazuje jednání v obcích XY a XY znaky trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. Až jednání, k němuž došlo v domě č. p. XY na XY ulici vykazuje znaky trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, avšak pouze ve vztahu k obviněným M. Š. a F. C., přičemž není nepochybné, že jejich jednání lze kvalifikovat jako § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a zda by nemělo být kvalifikováno pouze jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Z provedených důkazů nevyplývá, že by se na tomto jednání další obvinění nějak podíleli, resp. mu byli přítomni. Podle obviněných Krajský soud v Plzni v předchozím zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně uložil zhodnotit jednání obviněných samostatně, nikoliv v souhrnu. Tento pokyn však nebyl dodržen.
6. Následně se dovolatelé podrobně vyjádřili k jednotlivým částem skutku. Nejprve k telefonickému hovoru, který F. C. vedl z XY a poškozený O. B. přijal v obci XY, konstatovali, že poškozený slyšel v telefonu také hlas M. Š., ale neuvedl, že by mu tento obviněný cokoli sdělil. Místo setkání bylo dohodnuto a poškozený se ve své výpovědi v hlavním líčení vyjádřil, že neměl důvod tam nejít, pokud by nechtěl, nikam by nejel a byl svolný k tomu, že se to vysvětlí. Neuvedl, že na setkání odjel z důvodu pohrůžky násilí či jiné těžké újmy. Pokud by měl pocit, že je vydírán, mohl už v tuto chvíli zavolat policii. Pohrůžka vykopnutí dveří v bytě matky poškozeného nemá logiku, neboť poškozený bydlí v bytě nad bytem své matky.
7. K jednání na náměstí v XY poukázali na výpovědi Z. a S. N., z nichž podle obviněných vyplývá, že stáli v kruhu, nikoli že vytvořili kruh kolem poškozeného. S poškozeným jednal M. Š. a občas do hovoru vstoupil F. C., zatímco ostatní osoby do jednání nezasahovaly a bavily se mezi sebou. Svědkyně situaci hodnotila jako standardní. Poškozený ve své výpovědi uvedl, že k odjezdu do obce XY došlo na jeho návrh, nikoliv že by s přesunem souhlasil pod vlivem nátlaku přítomných osob. Svědky N. s sebou poškozený přivedl nikoli ke své ochraně, ale proto, že Z. N. byl přítomen události z předešlého dne. Také v tuto chvíli mohl poškozený učinit oznámení na policii, pokud by se cítil vydírán.
8. K jednání M. Š. v obci XY před domem V. Ch. obvinění namítli, že poškozený Ch. nepotvrdil, že byl napaden, O. B. pak nebyl schopen specifikovat, jak přesně k napadení došlo. Napadení poškozeného neviděli E. T. ani Z. a S. N. Ke zranění, které poškozený V. Ch. utrpěl, mohlo dojít předchozího dne při konfliktu s M. Š. starším. Z provedených důkazů nevyplývá, že by obvinění poškozené k něčemu nutili. Napadení V. Ch. obviněným M. Š. bylo podle dovolatelů jednoznačně motivováno odplatou za fyzické napadení jeho otce předchozího dne, nesměřovalo k vynucení nějakého konání. Výpověď O. B. je navíc osamocena mezi výpověďmi ostatních svědků. Jednání M. Š. naplňuje po formální stránce znaky trestného činu výtržnictví či přestupku proti občanskému soužití.
9. K následnému telefonickému rozhovoru mezi F. C. a P. B. dovolatelé uvedli, že F. C. po poškozeném O. B. požadoval, aby před bratrem předstíral, že s ním mluví pouze on sám, a vyptal se ho na události předchozího dne. Poškozený však bratra ihned informoval, že vysvětlení požadují obvinění, což F. C. rozčílilo, a proto do hovoru vstoupil. Jeho jednání může naplňovat maximálně znaky přestupku proti občanskému soužití.
10. Ohledně odjezdu do obce XY dovolatelé napadli část výroku, podle které jeli všichni ve třech vozidlech, z nichž do jednoho některý z útočníků strčil O. B. a v dalším jel V. Ch. Poškozený O. B. v hlavním líčení vypověděl, že nebyl nikým nucen nastoupit do některého z přistavených osobních automobilů. Nucení nastoupit nepotvrdili ani další svědci. Poškozený neměl podle obviněných jinou možnost, jak se z obce XY dostat, resp. mohl odjet vozidlem manželů N. (kteří však odjeli domů).
11. Další část dovolání se týká událostí v obci XY. Také zde obvinění napadají skutkové zjištění, že z XY jeli všichni ve třech vozidlech, z nichž do jednoho některý z útočníků strčil O. B., a dále skutkové zjištění, že hned po příjezdu měl F. C. pěstí napadnout P. B., který v důsledku toho upadl na zem. P. B. však ve své výpovědi připustil, že jej obviněný neudeřil, ale jen se na něj napřahoval. Napadení vyloučila i svědkyně J. Z. Ohledně nástupu do vozidel poškození podle obviněných uvedli, že k tomu nebyli nuceni, ale dohodli se na tom.
12. V obci XY před domem M. Š. staršího podle výpovědí bratrů B. srazil obviněný M. Š. poškozeného P. B. pěstí (avšak M. Š. starší to nepotvrdil, naopak uvedl, že syn jej celou dobu podpíral), přičemž důvodem bylo, že urazil jeho otce. Toto jednání má podle dovolatelů znaky trestného činu výtržnictví nebo přestupku proti občanskému soužití. K nastoupení do vozidel opět nebyli poškození nijak nuceni. Neměli ani jinou možnost, jak z XY odjet, než přistavenými vozidly.
13. K poslední části skutku pak obvinění namítli kromě rozporu zjištěného skutku s provedenými důkazy také neprovedení podstatného důkazu. Poukázali na to, že poškozený O. B. jako osoby účastnící se jednání v domě L. Š. označil kromě poškozených obviněné F. C. a M. Š. a dále s určitostí tři neidentifikované osoby a L. Š., která pouze prošla. P. B. k této otázce uvedl „všichni kromě Š. staršího“. Svědkyně L. Š. uvedla, že v domě se nacházeli obvinění M. Š., F. C. a další tři osoby, v nichž poznala poškozené B. Před budovou se měl nacházet M. K. Jedná se o malou místnost, odhadem 3x4 m, ve které byl stůl se židlemi a další nábytek. Podle obviněných je proto otázka, kolik osob by se do místnosti vůbec vešlo. K tomu byl učiněn důkazní návrh provedení rekonstrukce, kterému soud nevyhověl. Množství osob přítomných vyslovení požadavku na zaplacení 60 000 Kč má přitom význam z hlediska právní kvalifikace. Obvinění nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že předmětné jednání tvoří jeden skutek (přičemž trestný čin vydírání byl dokonán už dříve), protože až do jednání v obci XY bylo jejich úmyslem získání informací k okolnostem zranění M. Š. staršího. Požadavek na odškodnění nebyl vysloven dříve než v obci XY. Poškození nebyli nuceni násilím, pohrůžkou násilí ani jiné těžké újmy se k okolnostem vyjadřovat a přemísťovat se přistavenými vozidly. Pokud mělo dojít k nějakému násilí, bylo toto motivováno odplatou za jednání poškozených. Zraněním M. Š. staršího byla tři zlomená žebra a propíchnutá plíce, což odpovídá spíše úderům než pádu ze stoje. Fyzické napadení poškozených je tak sice neomluvitelné, ale z lidského hlediska pochopitelné. Pokud měli poškození nějakou obavu, pramenila ze strachu z možné odplaty, nikoli z jejich nucení k vyjádření se. Poškození se sami snažili vyloučit vinu za zranění M. Š. staršího a nebylo nutné je k vyjádření nutit. Motivací poškozených k oznámení události na policii byl požadavek na zaplacení 60 000 Kč. Až jednání v obci XY se tedy od předchozího jednání odlišuje. Obvinění mají za to, že předchozí jednání znaky trestného činu vydírání nenaplňuje.
14. Podle dovolatelů mají poškození bratři B. a svědkyně J. Z. a K. B. na výsledku řízení své osobní zájmy spočívající v uplatnění nároku na náhradu škody a pramenící z pošramoceného mužského ega. Jejich výpovědi tak nejsou objektivní a nestranné. Hodnocena nebyla také okolnost, že bratři B. svou tělesnou konstitucí převyšují kteréhokoli z obviněných. Jednání obviněných bylo spontánní, předem nepřipravené, včetně jednání M. Š. a F. C. v přízemní místnosti domu č. p. XY v XY. Závěrem svého společného dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
15. Obviněný M. K. ve svém dovolání uvedl, že se skutkovými závěry soudů nesouhlasí, avšak nenapadá je, neboť si je vědom, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad právních, nikoli k přezkoumání skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle něj založeno na nesprávném právním posouzení spočívajícím v tom, že odvolací soud provedl nesprávný výklad procesního práva. Obviněný poukázal na to, že řízení proti němu bylo vedeno na základě nezákonného rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání vydaného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Karlovarského kraje dne 2. 4. 2019, č. j. KRPK-96109-116/TČ-2018-190372. Citované usnesení podle obviněného nesplňovalo požadavky na vymezení skutku a v důsledku toho mu nebylo od počátku řízení známo, co konkrétně je mu kladeno za vinu. Naplnění znaků trestného činu vydírání usnesení prezentovalo pouze ve vztahu ke spoluobviněným M. Š. a F. C., zatímco ve vztahu k obviněnému nelze dovodit ani to, že jeho jednání mělo být článkem řetězu, který směřoval k přímému vykonání trestného činu. V širším pojetí lze v podstatě konstatovat, že ostatním obviněným je zde kladena za vinu pouhá přítomnost u trestného jednání M. Š. a F. C. Je zjevné, že policejní orgán pouze bez úprav zkopíroval popis skutku obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání jmenovaných spoluobviněných. Došlo tak k porušení zákonnosti trestního stíhání a práva na obhajobu obviněného. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného M. K. konstatoval, že obviněný nezaznamenal novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. stran důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž fakticky uplatnil pouze druhý uvedený dovolací důvod. Námitka proti správnosti dílčího procesního rozhodnutí učiněného v přípravném řízení obsahově neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. V usnesení o zahájení trestního stíhání (jehož náležitosti dodrženy byly), podané obžalobě i odsuzujícím rozsudku byla zachována totožnost skutku. Podle ustálené judikatury je pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení podstatný skutek, nikoli jeho popis, a usnesení o zahájení trestního stíhání nemusí mít a mnohdy ani nemůže obsahovat podrobné uvedení okolností skutku. Otázkou zákonnosti tohoto usnesení se soudy obou stupňů již zabývaly a role dovolatele je z popisu skutku zřejmá. K porušení práva na spravedlivý proces tedy nedošlo.
17. Dovolání obviněných M. Š., F. C. a R. F. považoval státní zástupce za především polemizující se skutkovými zjištěními soudů, která však oporu v provedených důkazech mají. Je třeba odmítnout požadavek na dělení skutku do jednotlivých fází, ač je zřejmé, že všichni dovolatelé se neúčastnili na jednání stejnou měrou, nicméně ve vzájemné shodě, ať aktivně nebo pasivně (přítomností na místě), přispívali k vytvoření tlaku na vůli poškozených s cílem donutit je k požadovanému jednání. I přítomnost R. F. má v provedených důkazech oporu, zejména ve výpovědi J. Z. Státní zástupce neakceptoval ani zpochybnění donucení poškozených k určitému jednání, i kdyby jednali zdánlivě nenuceně, neboť čelili výhrůžnému jednání a podvolili se tlaku situace. I fyzické napadení V. Ch. je nutno vnímat jako součást celého komplexu jednání obviněných směřujících k donucení poškozených. Dobrovolnost přesouvání poškozených byla vyloučena vyvinutým tlakem a konkrétně i fotodokumentací, výpovědí E. T. a SMS komunikací V. Ch. s ní. Proč nebylo vyhověno návrhu na doplnění dokazování rekonstrukcí v domě L. Š., soudy náležitě odůvodnily nadbytečností a své rozhodnutí i odůvodnily, pročež se o opomenutý důkaz nejedná. Námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak státní zástupce vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
18. K námitkám podřaditelným pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zpochybňujícím použitou právní kvalifikaci státní zástupce zdůraznil, že každý z obviněných svým jednáním přispěl k celkovému působení na vůli poškozených a obvinění zjevně jednali ve vzájemné souhře. Proto také všichni naplnili všechny znaky skutkové podstaty podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Námitky v tomto případě státní zástupce vyhodnotil rovněž jako zjevně neopodstatněné.
19. Na základě výše uvedeného proto navrhl dovolání obviněného M. K. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání ostatních obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
20. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný M. K. replikou, v níž potvrdil, že měl v úmyslu uplatnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., označení písm. g) bylo zjevnou nesprávností v psaní, což plyne z vyjádření, že skutková zjištění soudů nejsou napadána, i ze samotného obsahu dovolání rozporujícího nesprávný výklad procesního práva stran posouzení určitosti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Dovolací námitky považoval za důvodné.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
21. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
22. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
23. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými v nich vznesenými výhradami zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III.
ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II.
ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
K dovolání obviněných M. Š., F. C. a R. F.
26. Tito obvinění odkázali ve svém dovolání na oba výše citované dovolací důvody. Skutkové i právní námitky uvedené v dovolání jsou však opakováním jejich obhajoby, kterou uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uvedli v řízení před okresním soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, podrobně rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, které by tvořily podklad jeho vlastního právního posouzení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Pouze v návaznosti na konkrétní dovolací výhrady lze uvést následující.
27. Skutkové námitky, byť jde ve své podstatě o polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (na němž Nejvyšší soud neshledal pochybení – viz níže) lze s notnou dávkou tolerance s ohledem na poukaz obviněných na údajnou rozpornost obsahu provedených důkazů s konstatovaným relevantním skutkovým dějem považovat za řádně uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkám však nelze přiznat opodstatněnost.
28. Ohledně obviněného R. F. dovolatelé uvádějí, že jeho přítomnost při jednání nebyla prokázána, mimo dění v obci XY. Toto tvrzení v každé pasáži dovolání znovu opakují. Pokud pak tento obviněný skutku přítomen byl, podle dovolatelů se na něm nijak nepodílel. V tomto směru jsou námitky v rozporu se závěry provedeného dokazování a v této části v podstatě ani uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť zde dovolatelé v podstatě předestírají vlastní verzi skutkového děje ignorující podstatnou část dokazování. R. F. a jeho vozidlo Audi šedé barvy v obci XY poznala svědkyně J. Z. Poškozený O. B. popsal ve své výpovědi tři vozidla, a to Audi A8, BMW X5 a Audi Q7. Dvě vozidla řídili obvinění F. C. a M. K., třetí „pán menší postavy“. Tyto osoby (stejně jako všechny ostatní) se vyskytovaly už na náměstí v XY a ani jeden z poškozených se nezmínil o tom, že by se snad v průběhu skutku agresoři střídali, tj. někteří mizeli a objevovali se místo nich jiní. Obviněného R. F. s vozidlem Audi Q7 spojuje také záznam z dopravní nehody ze dne 26. 11. 2017, kdy vozidlo řídil (viz bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jak bude ještě dále uvedeno, oba poškození bratři B. uvedli, že všichni obvinění se účastnili také jednání v domě L. Š. K tomu přistupuje objektivní důkaz výpisem telekomunikačního provozu, z něhož vyplynulo, že i mobilní telefon užívaný R. F. se v inkriminovanou dobu nacházel na všech místech spáchání skutku, což nemohlo být způsobeno pouhou souhrou náhod (viz body 26. a 30. rozsudku soudu prvního stupně). Ohledně obviněného R. F. tak ve věci není dán žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
29. Obvinění M. Š. a F. C. pak dění na jednotlivých místech podrobně rozebrali, přičemž ke každé části provedli vlastní hodnocení důkazů, resp. poukázali na dílčí pasáže svědeckých výpovědí. V souhrnu lze (s níže uvedenými výjimkami) k jejich námitkám uvést, že jednotlivá vyjádření svědků vytrhávají z kontextu, některé podstatné důkazy opomíjejí, místy argumentují proti něčemu, co není součástí rozsudku odvolacího soudu, nebo opakují námitky, s nimiž se již odvolací soud v dostatečné míře vypořádal. Stejně jako ve vztahu ke zpochybnění právní kvalifikace jednání obviněných tak dovolatelé i v rámci skutkových námitek zcela neadekvátně argumentačně postupovali cestou fragmentarizace jejich jednání, které ve své podstatě odmítli vnímat v celkovém nezpochybnitelném kontextu jimi nazíraných jednotlivých etap, které se nepochybně odehrávaly postupně, na různých místech, postupně v čase a s odlišným průběhem.
30. K telefonátu F. C. O. B. lze uvést, že účast M. Š. v tuto chvíli samozřejmě nemusela být aktivní, aby bylo zřejmé, že jedná s F. C. ve shodě, neboť to je zcela nepochybné z navazujícího jednání. Spekulace o tom, že snad O. B. jel na místo zcela dobrovolně bez ohledu na pohrůžku vykopnutím dveří v bytě jeho matky, je oproti správným a logickým závěrům soudů obou stupňů založena na několika vyjádřeních vytržených z kontextu celé výpovědi svědka. Z té naopak vyplynulo, že telefonát ve svědkovi vyvolal obavy (v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 21.
rozsudku odvolacího soudu). Vyjádření jako „neměl jsem důvod tam nejet“, tak lze chápat jako přesvědčení svědka, že věc je ochoten si vyříkat. Nepochybně však svědek vyjádřil své obavy, když „přikývl na příjezd za obviněným C. z důvodu jeho předchozí telefonické pohrůžky zmíněné výše“ (viz výpověď poškozeného u hlavního líčení na č. l. 636 a 636 verte). Logicky nevyznívá ani opakované poukazování na to, že poškození mohli v určitém okamžiku kontaktovat policii. Předně ne každý považuje v konkrétní situaci přivolání policie za efektivní či adekvátní prostředek ochrany, nutno poukázat, že projednávaná situace měl svůj vývoj a ne nutně od počátku musel poškozený pocítit potřebu volat policii, což ovšem nevylučuje nátlakové a výhrůžné jednání obviněných.
Zcela legitimně si tak poškozený zvolil zpočátku pro svůj pocit bezpečí doprovod svědků N. V další části děje pak jeho bratr opět nevolal policii, ale ze strachu jel celé skupině naproti, z čehož je zjevné, že měl obavu o své blízké (které by kontaktováním policie mohl eventuelně i ohrozit, pokud by se v důsledku toho ke schůzce nedostavil). Svědkům v žádném případě nelze klást k tíži, že nekontaktovali policii, a vyvozovat z toho, že neměli z obviněných strach, neboť z jejich výpovědí i jejich chování v průběhu skutku vyplynul opak.
Nepřivoláním tohoto druhu pomoci lze demonstrovat naopak efektivnost počínání obviněných a postupné vyvolání takového stupně a formy nátlaku, že je možnost kontaktovat policii buď ani nenapadla, popř. se k ní obávali přistoupit. Učinili tak až relativně v klidu po prodělaných událostech, po vzájemné konzultaci a při uvědomění si, že byla po nich navíc požadována i nemalá finanční částka. Nakonec ve vztahu k obviněným lze takovou námitku aplikovat mnohem racionálněji, tedy že právě oni, pokud měli potřebu řešit předchozí incident týkající se údajného napadení otce obviněného M.
Š. poškozenými, se měli obrátit na policejní orgán a nikoli organizovat kolektivní privátní vyšetřování, konfrontace, jednání o omluvě a odškodném, to vše za velmi důrazných pobídek, které, jak bude ještě uvedeno, nepochybně musí zakládat jejich trestní odpovědnost na základě přiléhavé právní kvalifikace.
31. Ohledně jednání, k němuž došlo na náměstí v XY, je třeba říci, že ze svědeckých výpovědí jednoznačně nevyplývá, zda účastníci dění „stáli v kruhu“ nebo obvinění „vytvořili kruh“ kolem O. B. Takové porovnávání však Nejvyšší soud považuje za naprostou marginálii a nuanci, která nemůže mít z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podstatný význam s ohledem na předtím již proběhnuvší pohrůžku a s ohledem na samotné umocňování vlivu na poškozeného samotnou koncentrací počtu osob přítomných z popudu obviněných na místě. V případě dalších námitek pak lze poukázat na hodnocení příslušných svědeckých výpovědí soudy obou stupňů. Dovolací námitka týkající se výpovědi O. B. k přesunu do XY se zcela míjí s popisem skutku v rozsudku odvolacího soudu (dále viz bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
32. K jednání v obci XY opět obvinění předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů, z nichž poukazují na ty, které údajně nepotvrzují napadení V. Ch. Zde lze opět odkázat na ucelené a přesvědčivé odůvodnění obou soudních rozhodnutí (Krajský soud v Plzni viz body 24.-27. jeho rozsudku). Pokud jde o tvrzení, že úmysl M. Š., který uhodil poškozeného, směřoval k jakési odplatě, je Nejvyšší soud toho názoru, že i pokud by tomu tak bylo, nijak se to nevylučuje se současným úmyslem směřujícím k vynucení určitého konání, který je zřejmý z jednání M. Š. v celém jeho souhrnu. Argumentace vztahující se k telefonátu F. C. s P. B., která má vysvětlit způsob jeho jednání, skutkové závěry odvolacího soudu také nijak nevylučuje. Závěrečné hodnocení telefonátu jako přestupku pak pouze bez odůvodnění vytrhává toto jednání z kontextu (o tom bude ještě dále pojednáno v části věnované právnímu posouzení).
33. Pokud jde o odjezd z obce XY do obce XY, v této části je třeba dát dovolatelům za pravdu. Odvolací soud k tomu pouze v bodě 28. odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že oproti soudu prvního stupně popis skutku upravil, z čeho však vyvodil, že „O. B. některý z obviněných strčil do vozidla“, to neuvádí. Sám O. B. přitom v hlavním líčení vypověděl, že do vozidla v tomto momentě nastoupil sám (č. l. 638), nikdo ho tam netlačil. Současně však svědek konstatoval, že tak učinil ze strachu ze situace navozené obviněnými, ve vozidle mu následně byl odebrán telefon a byl vulgárně upozorněn, aby byl zticha. Výpovědi svědka tak lépe odpovídá skutkové zjištění uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž přinucení k nastoupení do vozidel lze chápat v celkovém kontextu situace, kdy poškození už vzhledem ke všem okolnostem chápali, že jim nezbývá nic jiného. Ze srovnání obou variant skutkového děje je nicméně patrné, že mezi nimi není v kontextu celé události z hlediska naplnění znaků zločinu vydírání podstatný rozdíl, navíc jde pouze o jedno z vícero dílčích jednání, kterými obvinění naplnili danou skutkovou podstatu. Nejde tak o žádné fatální a zásadní pochybení ve formulaci skutku v návaznosti na obsah provedených důkazů, jež by mělo mít za následek závěr o zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů.
34. Totožnou námitku pak obvinění uplatnili ve vztahu k odjezdu z XY do XY. Zde nicméně fakticky napadají pouze odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde v bodě 28. soud nesprávně hovoří o odjezdu nikoli „do XY“, ale „z XY“, byť z textu rozhodnutí, kde je událost popsána chronologicky, je zjevné, že jde o chybu. K odjezdu z XY se soud vyjadřuje v závěru bodu 30. jeho rozsudku. K námitce opět postačí odkázat na znění skutkové věty. Totéž je možné v případě námitek týkajících se udeření P. B. F. C., neboť takové skutkové zjištění se zde nevyskytuje a odvolací soud pouze v odůvodnění hovoří o tom, že ho soud prvního stupně nesprávně vypustil (viz bod 14. jeho rozsudku). Shrnuto tedy obvinění brojí proti dílčímu skutkovému závěru, který soudy nižších stupňů vůbec neučinily.
35. K námitkám týkajícím se části skutku v obci XY lze v podstatě odkázat na to, co už bylo opakovaně řečeno, a dále na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 32. a soudu prvního stupně v bodě 61., v nichž se soudy s uplatněnou obhajobou obviněných v plném rozsahu vypořádaly.
36. Ohledně účasti obviněných při jednání v domě L. Š. v XY vyšly soudy z výpovědí svědků O. a P. B., kteří oba v hlavním líčení uvedli, že se jednání uvnitř domu účastnili (do domu vstoupili) všichni obvinění (resp. všichni pachatelé), kteří byli skutku přítomni v podstatě od počátku, byť O. B. si pak nebyl jist, zda byli také úplně všichni přítomni pronesení požadavku na zaplacení 60 000 Kč. Mimo poškozených k této části skutku vypovídala L. Š. a někteří obvinění. Nutno konstatovat, že soudy neměly v tomto případě žádný důvod svědkům B.
nevěřit. Z jejich výpovědí ostatně z velké části vycházely ohledně celého skutkového děje. Důkazní návrh na provedení rekonstrukce byl obhájcem obviněných přednesen v hlavním líčení, přičemž soudem prvního stupně byl zamítnut. Obvinění pak neprovedení tohoto důkazního návrhu konstatovali v odvolání, u veřejného zasedání odvolacího soudu však obhájce takový důkazní návrh nepřednesl a na dotaz soudu žádné návrhy na doplnění dokazování neměl. Námitka tak vlastně směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Shrnuto návrh soudem prvního stupně opomenut nebyl, neboť o něm bylo i formálně rozhodnuto, přičemž otázku jeho nadbytečnosti již vypořádal i odvolací soud (viz bod 34. jeho rozsudku). Proto se ve věci nemůže jednat o vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu třetí varianty § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud plně souzní se závěrem, že místnost o velikosti cca 3x4 m, jak ji obvinění odhadli, byť i vybavená nábytkem, se nejeví být tak malá, aby se do ní nemohlo vejít 10-11 osob (při započítání L.
Š.). Nadto účast každého jednotlivého obviněného v této závěrečné fázi skutku není podstatná pro naplnění znaků projednávané trestné činnosti s ohledem na popsanou účast obviněných ve fázích předcházejících. Pakliže soudy důvodně vycházely zejména z (věrohodných) výpovědí poškozených O. B. a P. B., kteří na místě (v domě sestry obviněného M. Š.) identifikovali všechny obviněné, včetně M. K., nelze takovým skutkovým závěrům ničeho vytknout, stejně jako věcně správnému závěru, že provedení (nadbytečné) rekonstrukce by nemohlo k objasnění věci nijak přispět.
37. K této části dovolací argumentace lze proto uzavřít, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Je třeba uzavřít, že odvolací soud přistoupil k precizaci skutkových zjištění a vyjádření s extrémní důsledností a dovršil v návaznosti na rozsudek okresního soudu co do popisu skutku i co do odůvodnění rozsudku pečlivé úvahy, z jakých důkazů jaká zjištění plynou.
Obvinění pak ve svých dovoláních akcentovali podle nich relevantní nesrovnalosti v částech výpovědí obviněných a svědků, odhlédli však od výpovědí v celkovém rozsahu a kontextu a zcela pominuli korespondenci s důkazy listinnými (např. že ač poškozený V. Ch., jeho přítelkyně E. T., Z. N. a S. N., na jejichž výpovědi bylo poukazováno, nebyli příliš ochotni k trestné činnosti vypovídat, byla eventuální zranění poškozených objektivizována lékařskou zprávou, zcela výmluvná je pak jednostranná SMS komunikace V.
Ch., že byl s ostatními poškozenými odvezen vozidly se specifikací registračních značek, že byl zbit do krve, má strach a musí zaplatit 20 000 Kč atd.). To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou proto dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
38. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy nesprávnému právnímu posouzení skutku, lze podřadit námitku obviněných, podle které měl být skutek posouzen nikoli jako jeden, ale jako více jednotlivých samostatných skutků, nejméně tedy dva, které nadto nevykazují zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nanejvýš (a to pouze ve vztahu k některým obviněným) přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku či přestupku proti občanskému soužití. Z podání obviněných však není zcela zřejmé, kolik skutků a na základě jakého dělení (tedy na základě jakých kritérií) by mělo být ustáleno. Kalkulovalo-li v bodě 3.2. o nejméně dvou skutcích, v následné pasáži lze dovodit podle rekapitulace všech míst, kde k jednání došlo, že skutky by měly být nejméně čtyři. Nejvyšší soud však není povolán k jakékoli konkretizaci dovolacích námitek, neboť je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
39. Přesto se ani s takto koncipovanou námitkou nelze v žádném případě ztotožnit. Především je třeba říci, že se s ní již poměrně důkladně vypořádal soud prvního stupně v bodech 81. až 90. rozsudku a odvolací soud v bodech 17. a 18. rozsudku a na tato odůvodnění by Nejvyššímu soudu mohlo postačit odkázat. Námitka v případě obviněných M. Š. a R. F. de facto směřuje v jejich neprospěch, neboť by se při tomto posouzení zřejmě dopustili více trestných činů (v takovém případě by v uvedeném rozsahu nebylo možno jejich dovolání považovat za přípustné, neboť by směřovalo v neprospěch obviněných). Především však obvinění svůj požadavek na rozdělení skutku v podstatě ničím nezdůvodnili, až v závěrečné pasáži argumentují úmyslem, který údajně k získání finanční „satisfakce“ pro M. Š. staršího směřoval až v domě L. Š., zatímco do té doby jim šlo pouze o vysvětlení incidentu z předešlého dne. To bylo však vyvráceno provedeným dokazováním, nehledě na to, že k jednání naplňujícímu znaky trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku docházelo již od počátku skutku, nikoli až v jeho závěru (viz bod 37. napadeného rozsudku, poslední věta).
40. Trestní zákoník pojem skutku nedefinuje, byť se o něm zmiňuje (např. v § 92 odst. 2). Skutkem je určitá událost ve vnějším světě, jejíž základ je v jednání člověka a která může mít znaky jednoho, dvou nebo více trestných činů (jednočinný souběh), ale nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu, z čehož vyplývá, že nikoli každý skutek je trestným činem. Naproti tomu každý trestný čin je skutkem. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek relevantní pro trestní právo, který pachatel chtěl způsobit nebo způsobil.
Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním (srov. R 8/1985). Jde-li o více způsobených následků významných z hlediska trestního práva hmotného, jde o jeden skutek tehdy, jestliže všechny následky byly způsobeny alespoň zčásti jedním jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného (viz R 5/1988). Podstatou skutku je tedy trestněprávní jednání pachatele a jím způsobený (zapřičiněný) trestněprávně významný následek.
Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky. K jednání pak musí přistoupit zavinění, přičemž je nutné, aby pachatel jednal v té formě zavinění, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. Proto nelze pokládat za samostatné skutky takové akty, které všechny směřují k témuž následku relevantnímu pro trestní právo.
(§ 13 [Trestný čin]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 276–277, marg. č. 18.)
41. K právnímu posouzení jednání obviněných jako více jednotlivých skutků tak v projednávané věci s ohledem na výše uvedené nebyl žádný důvod. Možno zopakovat, že pro úvahy o právní kvalifikaci jsou relevantní soudy stabilizovaná skutková zjištění, nikoli alternativy lépe vyhovující představám obviněných. Soudy nižších stupňů bylo dostatečně osvětleno a odůvodněno, že šlo o jednání všech obviněných kontinuální a bezprostředně navazující, postupně zahrnující popsané postupy vůči třem poškozeným. Zejména odvolací soud velmi detailně vymezil, který z obviněných od kterého okamžiku musel být plně orientován v tom, že se podílí (byť třeba i nikoli přímo fyzickým násilím či verbálními výhrůžkami, které lze připsat F.
C. a M. Š.) na nátlaku na poškozené, aby se tito podvolili dalším a dalším instrukcím a řetězícím se požadavkům. V návaznosti na obsah dovolání tedy není nutné, aby se dovolací soud opakovaně ve shodě se soudy nižších stupňů vyjadřoval k tomu, proč je třeba toho kterého obviněného považovat za spolupachatele projednávané trestné činnosti. Dovolání se totiž omezilo na požadavek rozfázování žalovaného jednání do vícero skutků s nezřetelným návrhem na eventuální právní kvalifikaci podle mírnějších ustanovení trestního zákoníku, popř. jako přestupku.
Přitom je zjevné, že jde o jedno celistvé, kontinuální počínání všech obviněných v průběhu pouhých dvou hodin, které sice bylo iniciováno F. C. a M. Š., ale nadále bylo rozvíjeno a aktivně podporováno ostatními obviněnými a dalšími pachateli, kteří byli postupně stále více „vtahováni do hry“, jejíž pravidla vědomě akceptovali a na trestné činnosti se podíleli postupným převážením poškozených, umocňováním nátlaku svojí fyzickou přítomností na místě apod. Nakonec k psychologickému efektu úspěšně praktikovaného zastrašení (množstvím osob na straně obviněných, třemi vozidly na převoz tří poškozených a zejména razantním fyzickým napadením P.
B. a V. Ch.) se poškození dostatečně barvitě a přesvědčivě vyjádřili v souladu s ostatními listinnými důkazy. Vytvořená atmosféra strachu a nátlaku byla průběžně obviněnými zneužívána k novým požadavkům na přemísťování poškozených a na jejich omluvy a ve finále zcela nepokrytě k vymožení tzv. finanční satisfakce vůči M. Š. staršímu pod pohrůžkou opakovaného fyzického násilí. I kdyby bylo lze připustit, že v určité fázi mohli být poškození biti v odvetě za problematický incident mezi nimi a otcem obviněného M.
Š., nic to za dané situace nemění na správném závěru, že šlo o pouze jedno souvislé jednání, jeden skutek, jímž především obvinění způsobem popsaným ve výroku rozsudku krajského soudu přímým násilím i jeho pohrůžkou postupně poškozené nutili k úkonům, které by ze svobodné vůle nečinili. Ti naopak postupně stále více (logicky) rezignovali na jakýkoli vzdor a pokyny plnili již pod tíhou fyzické agrese i výhrůžek. Námitku nutnosti koncepce vícero skutků tak nelze akceptovat.
42. Citovanému dovolacímu důvodu bylo ještě možno přiřadit námitku, podle které se R. F. žádného jednání nedopustil, skutku byl pouze přítomen, nijak do něj nezasahoval, proto žádný trestný čin nespáchal. V posuzovaném případě nicméně soudy dostatečně logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč považovaly přítomnost R. F. při jednání obviněných M. Š. a F. C. za spolupachatelství na trestném činu vydírání. Odvolací soud v tomto směru konstatoval, že nejpozději od jednání v obci XY, kde M. Š. poškozeného V. Ch. napadl pěstí, muselo být R. F. (a M. K.) jasné, k čemu směřuje jednání spoluobviněných, a od tohoto momentu nebylo pochyb o naplnění jejich subjektivní stránky. Tento závěr odvolací soud učinil s ohledem na to, že v posuzované věci nebylo objasněno, že a kdy případně došlo k nějaké výslovné dohodě spolupachatelů, co se bude přesně konat. Je nicméně zjevné, že další osoby včetně R. F. byly ke skutku přizvány, aby svou přítomností vytvořily jednoznačnou fyzickou převahu nad obviněnými a zesílily tak účinek prezentovaných hrozeb. Tato úloha musela být R. F. nepochybně zjevná nejpozději v momentě fyzického násilí na jednom z poškozených, nicméně s ohledem na všechny okolnosti není zřejmé, jaký jiný by od počátku jeho přítomnost mohla mít účel. Pokud by cílem setkání skutečně mělo být pouze jakési vysvětlování událostí předešlého dne, nebyla by početní převaha nad poškozenými vůbec nutná. Fakt, že M. Š šlo o získání satisfakce za údajné napadení jeho otce, a to za cenu nátlaku na poškozené, tak musel být od počátku zjevný. Zjevné muselo být také to, že početní převaha obviněných má sloužit právě k nátlaku na poškozené, k tomu, aby se podvolili požadavkům M. Š. a F. C., a to nejen konečnému požadavku na zaplacení 60 000 Kč, ale také průběžným požadavkům na setkání, „vysvětlování“, nastupování do vozidel a přemisťování se na další místa, které částečně byly vyslovovány, částečně už pak poškození sami pochopili, co se od nich požaduje, a spolupracovali jaksi automaticky, ovšem stále pod hrozbou násilí vyplývajícího nejen z výhružek a fyzického napadání, ale od počátku zejména také právě z výrazné početní převahy, k níž svou účastí přispíval i R. F.
43. I z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou proto dovolání obviněných zjevně neopodstatněná.
K dovolání obviněného M. K.
44. Obviněný M. K. (původně) označil jako dovolací důvod ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., slovně však vyjádřil formulací „nesprávné právní posouzení“ znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Patrně tedy měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (aniž tedy reflektoval změnu právní úpravy výčtu dovolacích důvodů novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb.). 45. V každém případě obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění. Výslovně totiž uvedl, že skutková zjištění nenapadá, neboť měl za to, že to v dovolacím řízení není vůbec možné. I když zároveň vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými závěry soudů, nemohl Nejvyšší soud bez jakékoli podrobnější argumentace z tohoto pohledu napadené rozhodnutí přezkoumat, neboť dovolací argumentaci nelze za obviněného domýšlet a doplňovat, jak již bylo výše uvedeno. Obviněný však svými námitkami nenaplnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v platném znění (k němuž se výslovně přihlásil v replice na vyjádření státního zástupce), neboť ten je vyhrazen nápravě vad spočívajících v nesprávné aplikaci hmotného práva, nikoli práva procesního. Pokud obviněný argumentoval porušením svého práva na obhajobu, tedy zásahem do svých ústavně zaručených práv, je třeba říci, že žádným způsobem ani neodůvodnil, jaký měla mít namítaná vada dopad na rozhodnutí ve věci samé. Podstatou dovolacích námitek obviněného bylo tvrzení o nesplnění zákonných náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř., pročež údajně nevěděl, co je mu vlastně v trestním řízení kladeno za vinu, což narušilo jeho právo na obhajobu. Taková námitka však jím označenému důvodu dovolání (ať již formálně označenému či obsahově vymezenému) vůbec neodpovídá, neboť „právní posouzení skutku“ (popř. jiné hmotněprávní posouzení) je vázáno na aplikaci norem práva hmotného, nikoli obviněným reklamovaného procesního ustanovení o zahájení trestního stíhání. K opakovanému přezkumu usnesení policejního orgánu podle § 160 tr. ř. učiněného v ranné fázi přípravného řízení není Nejvyšší soud jako soud dovolací v zásadě povolán. Nutno upozornit, že námitky dovolatele stran zahájení trestního stíhání (usnesením na č. l. 154 až 159) byly opakovaně dostatečně vypořádány již v rámci jeho stížnosti do usnesení usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 5 TZ 7/2019 (č. l. 233 až 235), jakož i po rozhodnutí okresního soudu usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 6 T 35/2020 o vrácení věci státnímu zástupci k došetření ke stížnosti státního zástupce usnesením krajského soudu ze dne 6. 8. 2020, sp. zn. 8 To 197/2020 (č. l. 569 až 571). Věcně zcela správně bylo uzavřeno, že byť stručným způsobem, leč přesto jsou i jednání dovolatele a jeho spolupráce s pachateli trestné činnosti výrazně aktivnějšími dostatečně patrné a usnesením vyjádřené. Nelze tedy přisvědčit, že by dovolatel nebyl orientován, pro jaký skutek se vůči němu řízení vede. O tom nakonec svědčí i průběžný způsob vedení jeho obhajoby a uplatnění četných procesních práv. Nelze tak shledat ani porušení práva obviněného na obhajobu. 46. Dovolání obviněného M. K. tak bylo podáno z jiného důvodu, než předpokládá § 265b tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
47. Vzhledem k tomu, že formálně relevantně uplatněnými námitkami obviněných M. Š., F. C. a R. F. nebyly dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. naplněny, Nejvyšší soud jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Obviněný M. K. neuvedl žádné námitky, na základě kterých by v dovolacím řízení Nejvyšší soud mohl napadené rozhodnutí přezkoumat. Jeho dovolání tak Nejvyšší soud § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí všech dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu