6 Tdo 961/2025

6 Tdo 961/2025-704

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 7 To 322/2024-643, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 12/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 12/2022-555 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu se spoluobviněnou I. K. tím, že:

„dne 21. 3. 2021 v době od 19:23 hodin do 19:39 hodin, v prostoru autobusu pro cestující tov. zn. SOR, VIN: XY, RZ: XY, jehož řidičem byl obviněný J. K., na otočném parkovišti poblíž autobusové zastávky ve XY v ulici XY XY, XY, po předchozí domluvě fyzicky napadli poškozenou M. E. H., nar. XY, způsobem, že obviněná I. K. poškozenou H. fyzicky napadla údery dlaní do hlavy a obličeje, čemuž se poškozená bránila chycením obviněné K. za vlasy a vytažením obviněné do uličky mezi sedadly, přičemž v tom k poškozené H. přistoupil obviněný K., který jí nakázal, aby obviněnou K. pustila a posadila se zpět na sedadlo, což poškozená uposlechla a obviněný K. následně poškozené H. stáhl batoh, položil jej vedle obviněné K. na protější sedadlo, zkroutil poškozené ruce za záda a zatímco ji držel, obviněná K. prohledala batoh, ze kterého poškozené H. vzala její mobilní telefon zn. Huawei P9 Lite s vloženou SIM kartou, načež obviněný K. poškozenou pustil ze sevření, vrátil jí batoh bez mobilního telefonu se slovy, že o mobilní telefon přišla, následně ji odvezl autobusem do ulice XY ve XY, kde ji bez mobilního telefonu vysadil, čímž poškozené M. E. H. způsobili škodu ve výši 1 200 Kč a drobná zranění, která si nevyžádala lékařské ošetření a poškozenou neomezily na obvyklém způsobu života“.

2. Za to byl obviněný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Rozsudkem bylo rozhodnuto taktéž o vině a trestu spoluobviněné I. K.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným, tedy J. K. a I. K., uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě majetkové škody poškozené M. E. H. částku 1 200 Kč. Současně byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak oba obvinění, tak státní zástupce. O nich Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 7 To 322/2024-643. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výrocích o trestech ohledně obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. V návaznosti na to znovu rozhodl tak, že podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku obviněného J. K. odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře 24 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně rozhodl i o trestu spoluobviněné I. K. Podle § 256 tr. ř. pak odvolání obviněných J. K. a I. K. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 7 To 322/2024-643 (dále také „napadený rozsudek“), napadl obviněný J. K. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Přes to, že ve svém dovolání upozornil na změnu výčtu dovolacích důvodů, která byla zakotvena novelou zákona č. 220/2021 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2022, mezi uplatněnými dovolacími důvody označil (patrně) na místo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dovolací důvod podle písm. l), který spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí výrok chybí a nebo je neúplný, a dále také uvedl, že „nad rámec uplatněných dovolacích důvodů je v dovolání namítán i tzv. extrémní nesoulad (§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu) mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a tedy i s jejich následným právním posouzením, který zároveň představuje výjimečný důvod umožňující i v řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění“. V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí podle něj nebyl důsledně respektován ústavní princip presumpce neviny garantovaný čl. 40 odst. 2 Listiny.

6. Obviněný následně zopakoval svoji obhajobu z odvolacího řízení a uzavřel, že soud prvního stupně nepřípustným hodnocením důkazů zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 36 Listiny, a dále porušil čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud pak v podstatě bez dalšího převzal právní argumentaci soudu prvního stupně, na níž postavil závěry o jeho vině. Nedokázal přitom přesvědčivě vysvětlit existenci rozporů ve výpovědích poškozené.

7. Upozornil, že si uvědomuje, že způsob vysvětlení svého postoje k projevům citů poškozené nebyl úplně šťastný, v daný okamžik se mu nicméně jevilo jako jediné vhodné řešení říct poškozené svůj názor za přítomnosti třetí osoby. To, že průběh setkání byl odlišný od jeho představy, nemohl změnit. Situace popisovaná poškozenou v části naplnění znaků zvlášť závažného zločinu loupeže se nicméně nestala a jednání, kterého se dopustil, nenaplňuje znaky tohoto zvlášť závažného zločinu, když žádný mobilní telefon nebyl poškozené odcizen.

8. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že se jej dovolává proto, že soudy nižších stupňů, byť hodnotily dvě skupiny (v dovolání jmenovaných) protichůdných důkazů, nepostupovaly v souladu se zásadou, podle které je třeba hodnotit důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. U všech důkazů svědčících ve prospěch obhajoby odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) usilovně hledal a pátral, proč je relativizovat, dát jim jiný smysl, než měly, či se podivovat nad okolnostmi vyhledání důkazů prokazujících obhajobu a zpochybňující výpověď poškozené. Pokud měly soudy za to, že svědci i přes řádné poučení nevypovídali pravdu, měly postupovat podle § 346 tr. ř.

9. V podstatě oba soudy se dále v rámci hodnocení obhajoby soustředily na osobu spoluobviněné K. a zcela opominuly osobu obviněného. Hodnocení spoluobviněné v rozsudku soudu prvního stupně je zcela vyčerpávající, u obviněného se soud spokojil s konstatováním jeho osobních poměrů nezbytných pro ukládání trestu. K nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněné K. pak soud prvního stupně dospěl na základě zjištění, že tato měla lhát ve dvou případech, kdy ani jeden z nich nesouvisí s danou věcí.

10. K důkazní situaci obviněný dále uvedl, že kromě svědka B. neměl nikdo ze svědků, kteří ať už přímo nebo nepřímo podporovali jeho výpověď (a výpověď spoluobviněné), negativní vztah k poškozené. Svědek K. neznal spoluobviněnou, viděl ji poprvé u soudu. Obviněného zná jako řidiče. Uvedený svědek byl přitom přítomen tomu, když měla poškozená říkat obviněnému, že pokud mu soud nestačil, nechce mít podmínku a jeho (dnes bývalá) přítelkyně nechce jít do vězení, ať za ní večer přijde a vše spolu vyřeší. Poškozená však tuto událost popřela, nicméně přesně jak uvedla, tak se stalo. Svědek P. potvrdil, že se s ním poškozená setkala a dotazovala se jej, zda obviněného již vyhodili. Z výslechu je přitom zřejmé, že dotaz poškozené na ukončení pracovního poměru dávala do souvislosti s údajným znásilněním obviněným, které popřela nakonec i sama poškozená. Ta dokonce popírala, že by o znásilnění vůbec hovořila. Je to tedy poškozená, kdo má k obviněnému ambivalentní vztah, když jej na jedné straně milovala, na druhé straně mu chtěla ublížit. Svědkyně H. dále bez přímé vazby na oba obviněné popsala, jak událost, jako její přímý účastník, vnímala. Popis přitom odpovídá výpovědím obviněných, a naopak je v kolizi s výpovědí poškozené. V případě šepotu si sice nebyla jistá, zda by jej slyšela, nikdo však netvrdil, že by se v autobuse šeptalo. Z výpovědi poškozené také plyne, že obviněný měl říci spoluobviněné, aby poškozené vzala telefon. Pokud by se tak stalo, svědkyně by to musela slyšet, když slyšela i to, že řekl poškozené, ať si jde sednout dozadu a nedělá problémy. Pokračování šarvátky tak, jak ji popsala poškozená, však vylučují jak oba obvinění, tak svědkyně H., která by nepochybně tento průběh zaznamenala.

11. Rozhodnutí soudů nižších stupňů označil za zásadně ovlivněná negativními zjištěními k spoluobviněné K. Podle jeho názoru, pokud by byla stejně „občansky zachovalá“ jako on, hodnocení důkazů odvolacím soudem by bylo v souladu se zásadou vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23, podle něhož platí, že „pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného“. Přes uvedené odvolací soud jeho odvolání neshledal důvodným (k tomu citoval bod 14. jeho odůvodnění).

12. Obviněný dále uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle „§ 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř., nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuji v nesprávném právním posouzení a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, k němuž došlo v řízení předcházejícím vydáním rozsudku potvrzujícího závěry o vině“.

13. Zopakoval, že jednání, pro které byl odsouzen, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně kvalifikovat jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když nebyly naplněny všechny obligatorní znaky jeho skutkové podstaty, a to zejména pokud jde o naplnění jeho subjektivní stránky. Od počátku trestního řízení totiž popíral, že by se tohoto skutku dopustil. Nejednal s poškozenou v úmyslu zmocnit se jakékoli její věci, o čem podrobně v průběhu trestního řízení vypovídal a označil důkazy prokazující jeho skutkovou verzi. Neexistuje ani žádný motiv k tomu, aby se jejího telefonu zmocnil, což je zřejmé z toho, že i po zahájení trestního stíhání, jej poškozená dále vyhledávala a snažila se s ním být v kontaktu. Soud prvního stupně dále hodnocení výpovědí svědků zatížil nepřípustnou deformací, přičemž toto pochybení nenapravil ani soud odvolací.

14. Poté zrekapituloval znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu, což se stalo i v jeho případě, kdy hodnocení věrohodnosti klíčového svědka (poškozené) považuje za naprosto nedostatečné a nepřesvědčivé. K tomu nastínil rozpory ve výpovědí této svědkyně, které zazněly před soudem prvního stupně, a které byly tímto soudem ignorovány nebo byla jejich důležitost bagatelizována. Tuto vadu neodstranil ani odvolací soud, byť některé důkazy provedl.

15. Konkrétně uvedl, že poškozená tvrdila, že podala trestní oznámení na ve XY, ačkoli úřední záznam o jeho podání byl sepsán v XY. Místo oznámení jejich konfliktu bez zbytečného odkladu tak učinila až za dvě hodiny. Její výpověď nebyla od počátku trestního řízení neměnná, teprve při druhém podání vysvětlení dne 5. 5. 2021 tvrdila skutečnosti, které byly podkladem pro popis skutku (včetně okolností zmocnění se jejího telefonu). Teprve při tomto vysvětlení počala uvádět, co měla spoluobviněná K. na sobě a kde si měla přesně sednout a popisovat průběh skutkového děje. V další své výpovědi ze dne 21. 10. 2021 si již vzpomněla, že při vstupu do autobusu pozdravila, sedla si naproti spoluobviněné K. a teprve potom si ji všimla. Dále upřesnila, že ji měla spoluobviněná mlátit do hlavy v sedě přes uličku, batoh měla spoluobviněnému podávat bez odporu a přesně popsala, co měla dělat spoluobviněná s jejím telefonem. Vzpomněla si také na výhrůžky a konkretizovala zranění, o němž se dne 5. 5. 2021 nezmiňovala. Teprve při tomto výslechu uvedla, že mělo být v autobuse zhasnuto. Ke svému mobilnímu telefonu nejprve uvedla, že si jej spoluobviněná K. schovala neznámo kam, a potom doplnila, že si s ním měla spoluobviněná hrát.

16. I přes to, čeho se vůči poškozené měl obviněný dopustit, tato jej dále kontaktovala, omlouvala se a chtěla, aby s ní šel k ní domů. Poškozená dále tvrdila, že s ní měl jet obviněný do obce XY autobusem s linkou XY. Tato linka však do této obce nezajíždí, k čemuž obviněný přiložil „vzorovky“ linek. U hlavního líčení dále poškozená popřela, že kdy uvedla, že ji měl obviněný znásilnit, a to ačkoliv to potvrdil svědek P. Kromě toho také popřela, že na obviněného měla dne 21. 3. 2021 asi dvě hodiny čekat na zastávce, ačkoli tato skutečnost plyne z kamerového záznamu z tohoto dne. Nesouhlasila také s tím, že by bylo v době konfliktu v autobuse vidět, naopak tvrdila, že tam byla tma, a to ačkoli místo, kde mělo ke konfliktu dojít, je osvětleno veřejným osvětlením. Poškozená dále velmi komplikovaně u hlavního líčení dne 11. 11. 2022 popisovala situaci z 8. 10. 2022, kdy se jej s ohledem na probíhající trestní řízení pokoušela vydírat, a to ačkoliv uvedené potvrdil svědek K. Obviněný s poškozenou nikdy neprobíral svůj osobní život, ona však ve svém dopise ze dne 6. 2. 2023 adresovaném soudu tvrdila opak. U hlavního líčení dne 11. 11. 2022 navíc na přímý a opakovaný dotaz obhájce uvedla, že má pouze jeden mobilní telefon, aby poté připustila, že má mobilní telefony dva.

17. Poškozená má velmi negativní vztah k spoluobviněné K. U soudu ji vulgárně napadala. Její projev nasvědčuje v kontextu dalších okolností tomu, že její věrohodnost nelze přeceňovat, což učinily oba soudy. Nakonec chování poškozené vůči jeho osobě, s ohledem na dárky, dopisy i přiložené nahrávky z jejich setkání, odvolací soud posoudil tak, že tyto posilují věrohodnost její osoby a výpovědi s tím, že on sám neměl reagovat na její sdělení ohledně toho, že „to s tím telefonem již bylo moc, neboť přišla o kontakty a nemohla si zavolat do zaměstnání, aby se omluvila“. On měl však obavu, aby nebyl obviněn z jejího ovlivňování jako svědka v trestním řízení. Průběh obou schůzek s poškozenou zadokumentoval a podepsané listiny soudu předložil. Poškozená jejich věrohodnost nijak nezpochybňovala, pouze popisovala okolnosti jejich podpisu jinak, a to v rozporu s tím, jak se uskutečnily. Zvukové záznamy přitom v žádném případě nedokládají, že by na poškozenou vyvíjel tlak, aby podepsala předložené listiny. Také vyvrací její tvrzení, že neměla možnost se důkladně s obsahem předložené listiny seznámit.

18. S ohledem na uvedené dále připomněl, že z rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009, vyplývá, že je povinností všech orgánů činných v trestním řízení využít veškerých nabízejících se důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší a takto byl také v odůvodnění každého rozhodnutí co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen.

19. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 7 To 322/2024-643, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 3. 2024, č. j. 4 T 12/2022-555, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby současně podle § 265l tr. ř. Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

20. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shrnul, že z obsahu dovolání je patrno, že tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Děčíně, a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný patrně napadnout dovolacím důvodem podle písm. m) citovaného ustanovení, avšak zřejmě jej omylem označil písmenem l) citovaného ustanovení. Ve svém dovolání pak obviněný zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Ve vlastní dovolací argumentaci pak vyslovil dvě dovolací námitky – jednak proti právnímu posouzení skutku, jednak proti hodnocení výpovědi poškozené.

21. Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání neobsahuje žádnou argumentaci odpovídající tomuto dovolacímu důvodu. Po jeho deklaraci totiž obviněný vzápětí přešel do argumentace procesněprávní, když namítl níže uvedené nesprávné hodnocení důkazů. V případě takové absence argumentace nelze učinit závěr, že by námitky obviněného odpovídaly uvedenému dovolacímu důvodu. K tomu státní zástupce odkázal např. na bod 114. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. 11 Tdo 320/2024-4509, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že taková námitka sice v obecných rysech směřuje na hmotněprávní posouzení skutku, avšak s ohledem na absenci relevantní právní argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Stran námitky nesprávných skutkových zjištění pak státní zástupce uvedl, že dovolatel opakuje a rozvádí své tvrzení o nevěrohodnosti klíčové svědkyně H. a o nepravdivosti její výpovědi, pokud tato uvedla, že proti ní bylo v autobusu užito násilí a byl jí zde odňat mobilní telefon. K tomu připomněl, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“, jak je patrno z bodu 13. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Ústavní soud k tomu v následném bodu 14. citovaného odůvodnění dodal následující hodnocení dovolacího důvodu podle písm. g) citovaného ustanovení, na rozdíl od důvodu podle písm. h) tamtéž: „Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. Obdobně odkázal také na odůvodnění usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24.

23. Dovolatel však takovým způsobem své dovolání nevymezil a již na počátku části IV. 2 dovolání uvedl, že žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňovat nehodlá a namítl pouze nesprávné hodnocení věrohodnosti svědkyně Hájkové a s tím i porušení zásad spravedlivého procesu. K tomu vyjmenoval řadu okolností, pro které by uvedená svědkyně měla být považována za nevěrohodnou a její výpověď o odnětí mobilního telefonu za nepravdivou. S verzí obviněné vyjádřil nesouhlas. Blíže se pak nezabýval ani otázkou, zda z této výpovědi vůbec plyne jasný vztah mezi zmocněním se mobilního telefonu a užitím či hrozby násilím. Podstatné však podle státního zástupce je, že ani v této části dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

24. Státní zástupce nakonec shrnul, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Souhlasil přitom podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

26. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 7 To 322/2024-643, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

27. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

30. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nutno uvést, že ten je dán tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Posouzení dovolání

31. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jeho dovolací argumentace de facto směřovala do oblasti dokazování, neboť teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto zjišťoval, zda by nebylo možno jeho námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přitom se s ohledem na obsah argumentace obviněného zaměřil zejména na první alternativu tohoto dovolacího důvodu.

32. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

33. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

34. Námitky obviněného vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené způsobilé osvědčit zjevný rozpor nejsou. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

35. Vedle toho je třeba v daných souvislostech také zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jak tomu bylo i v posuzované věci, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující.

36. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘.

… Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatel svými námitkami nesplňuje to, co pro něj vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními, navíc nikoliv určujícími pro naplnění znaků trestného činu, a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu.

Nejenže tedy argumentace obviněného nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod).

37. Obiter dictum lze připomenout, že dokazování a činění skutkových závěrů je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

38. V návaznosti na to je na místě konstatovat, že soud prvního stupně učinil své rozhodnutí, se kterým se odvolací soud ztotožnil, na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy také patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání (primárně výroku o vině), a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Při tom se co do výroku o vině ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud nicméně uvádí následující.

39. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že ve věci existuje množství důkazů svědčících ve prospěch verze poškozené. Nejvyšší soud přitom považuje za vhodné upozornit na dvě, pro tento závěr zásadní, skutečnosti. Předně se jedná o sdělení poškozené, které bylo zachyceno na záznamu pořízeném na jejím setkání s obviněným, o kterém ani nevěděla, že je nahráván. Zde v průběhu hovoru obviněnému sdělila, že „to s tím telefonem už bylo moc, přišla o kontakty a nemohla ani zavolat do zaměstnání, aby se omluvila“. Tato setkání se uskutečnila v návaznosti na konflikt mezi poškozenou, obviněným a spoluobviněnou K. Uvedené sdělení (v kontextu výpovědi poškozené) přitom s dostatečnou mírou spolehlivosti svědčí o tom, že v rámci tohoto konfliktu hrál telefon poškozené podstatnou roli, je patrné, že o tento telefon přišla, a to evidentně v důsledku jednání obviněného a spoluobviněné K.

40. Ačkoliv to soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vzpomněly, je třeba upozornit, že kruciální není to, jak obviněný na tuto výtku poškozené reagoval (resp. že na tuto výtku nijak nereagoval – nelze přitom uvěřit, že důvodem absence jeho reakce je obava, že bude „nařčen“ z ovlivňování svědka – pokud by takovou obavu skutečně měl, pak by se vůbec nemohl s poškozenou v průběhu trestního řízení soukromě potkat), mnohem důležitější je vůbec ta skutečnost, že poškozená uvedené při rozhovoru s obviněným zmínila, a to bez jakéhokoliv vědomí toho, že je nahrávána, přičemž tato nahrávka bude později užita jako důkaz v trestním řízení. Na druhou stranu, jenom pro dokreslení situace, se lze vyjádřit také k oné zmíněné absenci reakce obviněného, kdy soudy ve prospěch výpovědi poškozené patrně hodnotily to, že obviněný poškozené nijakým způsobem její výtce neoponoval, nesdělil ji, že se nezakládá na pravdě (což by se těžko dalo považovat za ovlivňování svědka).

41. Verzi skutkového děje poškozené pak podporuje také zpráva společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. (č. l. 179) týkající se telefonního čísla XY, což je číslo mobilního telefonu poškozené, ke kterému směřují námitky obviněného. Podle tohoto výpisu byla dne 21. 3. 2021 (tedy v den projednávaného skutku) ve 22:44 hod. SIM karta s tímto telefonním číslem blokována. Blokace byla uskutečněna na základě telefonické žádosti poškozené, a to prostřednictvím zákaznického centra dané společnosti. Uvedený hovor se uskutečnil dne 21. 3. 2021 v čase 22:42:50 hod. – 22:44:18 hod. V průběhu hovoru poškozená požádala o blokaci telefonního čísla a uvedla, že jí byl odcizen telefon. Z uvedeného je tedy zřejmé, že již v den incidentu (před tím než ještě téže noci na Policii České republiky, lhostejno, zda v XY nebo ve XY, podala vysvětlení) poškozená hovořila o tom, že jí byl „telefon“ odcizen, nikoliv např. o tom, že by jej ztratila.

42. Nakonec Nejvyšší soud uvádí, že soudům nižších stupňů nelze oprávněně vyčítat, pokud neuvěřily výpovědi svědkyně H., na kterou obviněný ve svém dovolání taktéž odkazuje. Odvolací soud pak v bodě 23. odůvodnění svého rozhodnutí logicky uzavřel, že její výpověď byla ovlivněna spoluobviněnou K., která jí situaci měla sama popisovat a svěřovat se jí s dopady domnělého křivého obvinění na její osobu, a to ještě dříve, než si tato svědkyně vůbec měla uvědomit, že vlastně konfliktu byla přítomna. Je přitom zarážející, že svědkyně, pocházející zXY, zrovna v den, kdy mělo dojít ke konfliktu, měla být na návštěvě ve XY, kde měla ve večerních hodinách v dešti venčit psa okolo nádraží a zaznamenat při tom dotčený konflikt, načež se pak náhodně pracovně telefonicky seznámit s osobou účastnou na tomto konfliktu, tedy s obviněnou, kterou sice nikdy osobně do jednání soudu neviděla, ale která se jí přesto svěří s tak soukromou věcí, jako je její trestní stíhání, načež si tato svědkyně uvědomí, že jde vlastně o konflikt, který viděla. I kdyby přitom bylo možno této výpovědi uvěřit, svědkyně sama vypověděla, že nemůže říct, že by slyšela úplně všechno. Pokud by navíc, jak tvrdí, stála od autobusu ve vzdálenosti cca 4 metry, lze pochybovat o tom, že by slyšela běžný rozhovor. Nadto se lze ztotožnit s odvolacím soudem v tom, že nelze přisvědčit tomu, že by výpověď svědkyně byla v souladu s výpovědí obviněného. Ten totiž oproti svědkyni uvedl, že měl autobus nastartovaný motor, přičemž za daného stavu by zjevně slyšitelnost uvnitř probíhajícího děje nemohla být nijak vysoká. Svědkyně navíc ve své výpovědi nijak nezmínila ani tu podstatnou skutečnost, že obviněný manipuloval s batohem poškozené (v němž se nacházel dotčený telefon), byť toto obviněný ve své výpovědi sám výslovně uvedl a připustila to i spoluobviněná K.

V. Způsob rozhodnutí

43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že vznesl námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu