USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o
dovoláních obviněných 1. A. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Věznici Břeclav, 2. Jana Meceroda, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, 3. Daniela
Marečka, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice a 4. T. F.,
t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon
zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.
5. 2023, č. j. 4 To 56/2022-3822, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 43 T 3/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných A. G., Daniela
Marečka, Jana Meceroda a T. F. odmítají.
1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6.
2022, č. j. 43 T 3/2019-3586 uznal vinnými obviněné A. G., Jana Meceroda,
Daniela Marečka, M. G., T. F. a obviněné obchodní společnosti INTERBRANDS
s.r.o., IČO: 241 89 031, se sídlem Senovážné náměstí 992/8, 110 00 Praha 1 -
Nové Město a Motox EuroTrucks, s.r.o., IČO: 262 24 828, se sídlem nám. Svobody
93/22, 602 00 Brno, vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového
podvodu podle § 211 odst.1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Soud prvního stupně rozhodl též o trestech výše uvedených obviněných a
obviněných obchodních společností. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou
obchodní společnost Oberbank AG – Česká republika, IČO: 260 80 222, se sídlem
náměstí Přemysla Otakara II. 6/3, České Budějovice (dále jen „poškozená
banka“), odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění A. G., Jan Mecerod,
Daniel Mareček, M. G., T. F., obchodní společnost INTERBRANDS s.r.o. (dále jen
„společnost INTERBRANDS“), obchodní společnost Motox EuroTrucks, s.r.o. (dále
jen „společnost Motox EuroTrucks“), státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Brně a poškozená banka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále
jen „odvolací soud“) rozhodl o těchto rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 4 To
56/2022-3822, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu, § 223 odst. 1 tr.
řádu a § 11 odst. 1 písm. e) tr. řádu per analogiam částečně zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně, a to ohledně zaniklé obviněné právnické osoby
INTERBRANDS s.r.o. a její trestní stíhání pro v rozsudku vymezený skutek
zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
3. Dále odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu z podnětu
odvolání obviněných G., Meceroda, Marečka, G., F., společnosti Motox
EuroTrucks, státního zástupce a poškozené banky napadený rozsudek zrušil v
celém rozsahu (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a za splnění podmínek § 259
odst. 3 tr. řádu ve věci nově rozhodl tak, že obviněné G., Meceroda, Marečka,
G., F. a společnost Motox EuroTrucks uznal vinnými ze zvlášť závažného zločinu
úvěrového podvodu pod § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a to pro skutek spočívající v tom, že:
v úmyslu vylákat pro svoji potřebu finanční prostředky prostřednictvím
společnosti INTERBRANDS s.r.o. a Motox EuroTrucks, s.r.o. od bankovního ústavu
Oberbank AG ve výši 30 000 000 Kč, v rámci poskytnutého účelového úvěru
společnosti INTERBRANDS s.r.o., na který poskytne ručení společnosti Motox
EuroTrucks, s.r.o., s úmyslem, že tento úvěr nebude splácen, se domluvili v
přesně nezjištěné době, počátkem roku 2015 na společném postupu, kdy
obviněný A. G., jako fyzická osoba a jediný majitel nemovitosti hotel a
restaurace Landštejnský dvůr, účelově podepsal dne 1. 1. 2015 fiktivní nájemní
smlouvu na tuto nemovitost se společností CLABOAN, s.r.o., IČO: 292 76 543, se
sídlem Mariánské náměstí 617/1,617 00 Brno, kdy výše nájmu byla stanovena na
365 000 Kč měsíčně, kdy tuto smlouvu Jan Mecerod následně předložil při žádosti
o účelový úvěr v bance Oberbank AG pobočka Česká republika a dále A. G. předložil internímu odhadci banky, R. S. dne 17. 2. 2015, jako podklad k
vypracování znaleckého posudku na předmětnou nemovitost pro banku Oberbank AG
pobočka Česká republika, nepravdivou nájemní smlouvu uzavřenou dne 2. 9. 2013,
mezi jeho osobou a společností INTERSERVICE & Co., a.s., IČO: 252 77 111, se
sídlem Beckovského 2045, 580 01 Havlíčkův Brod, kdy výše nájmu byla stanovena
na 15 000 EUR měsíčně (375 000 Kč),
obviněný Jan Mecerod jako jednatel (od 25. 4. 2015 do 16. 9. 2015) společnosti
Motox EuroTrucks, s.r.o., který žádal u banky Oberbank AG, pobočka Česká
republika, v prvním čtvrtletí roku 2015, v Brně, o poskytnutí účelového úvěru
ve výši 30 000 000 Kč na nákup nemovitostí od A. G., kdy obviněná právnická
osoba Motox EuroTrucks, s.r.o. v zastoupení obviněným Janem Mecerodem
předložila bance před schválením účelového úvěru nepravdivé a hrubě zkreslené
údaje, kdy se jednalo především o: - výkaz zisku a ztráty k 31. 3. 2015
společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., - účetní rozvahu k 31. 3. 2015
společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., - nájemní smlouvu ze dne 1. 1. 2015 mezi
pronajímatelem A. G. a nájemcem obchodní společností CLABOAN, s.r.o., IČO: 292
76 543, se sídlem Mariánské náměstí 617/1, 602 00 Brno, kdy nájemné za
nemovitost bylo dle této smlouvy stanoveno ve výši 365 000 Kč měsíčně, a
následně Jan Mecerod bankovnímu ústavu sdělil, že po vzájemné dohodě bude místo
společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o. žádat o úvěr společnost INTERBRANDS s.r.o. zastoupená jednatelem Danielem Marečkem a obviněná obchodní společnost Motox
EuroTrucks, s.r.o. se stane ručitelem společnosti INTERBRANDS s.r.o.
za
požádaný účelový úvěr, kdy Jan Mecerod dne 16. 7. 2015 podepsal ručitelské
prohlášení č. 1/15/330 společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o. pro společnost
INTERBRANDS s.r.o., ve kterém prohlásil, že na první písemnou žádost uspokojí/
uhradí veškeré dluhy vůči bance na základě smlouvy o poskytnutí účelového úvěru
č. 29/15/330, uzavřené dne 16. 7. 2015 mezi bankou jako věřitelem a obchodní
společností INTERBRANDS s.r.o. jako dlužníkem, pokud je včas a řádně neuhradí
dlužník, ačkoliv v době podepsání ručitelského prohlášení věděl, že vzhledem ke
své špatné finanční situaci, jakož i finanční situaci společnosti Motox
EuroTrucks, s.r.o., nebude schopen poskytnout plnění v případě neplnění
dlužníka,
obviněný Daniel Mareček jako jednatel společnosti INTERBRANDS s.r.o., IČO: 241
89 031, se sídlem Senovážné náměstí 992/8, 110 00 Praha - Nové Město, uzavřel
dne 3. 2. 2015 s A. G. Smlouvu o smlouvě budoucí kupní na nákup nemovitostí v
obci Landštejn, kdy se jednalo o hotel a restauraci Landštejnský dvůr, č. p. 3,
378 81 Staré Město pod Landštejnem a přilehlé pozemky za celkovou částku ve
výši 40 000 000 Kč, ačkoliv A. G. věděl, že uvedené nemovitosti takovou hodnotu
ve skutečnosti nemají a byly za účelem získání úvěru ve výši 30 000 000 Kč
několikanásobně nadhodnoceny, kdy dohodnutá kupní cena ve výši 40 000 000 Kč
měla být částečně uhrazena z vlastních finančních zdrojů společnosti
INTERBRANDS s.r.o., a to ve výši 10 000 000 Kč dle kupní smlouvy a požadavku
banky a zbylých 30 000 000 Kč mělo být uhrazeno poskytnutým účelovým úvěrem od
banky Oberbank AG pobočka Česká republika, přičemž Daniel Mareček věděl, že
společnost INTERBRANDS s.r.o., nemá dostatečné vlastní finanční prostředky v
uvedené výši 10 000 000 Kč na nákup nemovitostí, kdy z tohoto důvodu dále
Daniel Mareček jako jednatel společnosti INTERBRANDS s.r.o., uzavřel dne 1. 5. 2015 jménem této společnosti se společností Financiere Privee Jean De
Montpellier & Cie Limited, IČO: 201 01 798, se sídlem Centre Montpellier, PB
788, Fomboni, State od Mwali, Comoros Union, (dále jen FPJDM), zastoupené
Martinem Grohem, smlouvu o revolvingovém úvěru č. BM0201205015 na částku ve
výši 12 000 000 Kč, aby získal finanční prostředky na úhradu kupní ceny
obviněnému G., s kterým následně uzavřel kupní smlouvu dne 16. 7. 2015, kterou
od něj koupil za společnost INTERBRANDS s.r.o. nemovitosti Landštejnský dvůr za
částku 40 000 000 Kč, kdy následně Daniel Mareček po dohodě s Janem Mecerodem,
jednatelem společnosti Motox EuroTrucks, s.r.o., sjednal a uzavřel dne 16. 7. 2015 jménem společnosti INTERBRANDS s.r.o., s bankou Oberbank AG pobočka Česká
republika „Smlouvu o poskytnutí účelového úvěru č. 29/15/330“ na poskytnutí
finanční částky ve výši 30 000 000 Kč, kdy uvedený a poskytnutý účelový úvěr
byl zřízen na období od 16. 7. 2015 do roku 2030 a měl společnosti INTERBRANDS
s.r.o.
sloužit výhradně k nákupu nemovitostí a pozemků Landštejnský dvůr,
přičemž před uzavřením Smlouvy o poskytnutí účelového úvěru Daniel Mareček
předložil a doložil bance nepravdivé přiznání k dani z příjmů právnických osob
za kalendářní rok 2013 společnosti INTERBRANDS s.r.o., pozměněné potvrzení od
zdravotní pojišťovny Revírní bratrská pokladna, se sídlem Michálkovická 108,
710 15 Slezská Ostrava, pozměněné potvrzení od Okresní správy sociálního
zabezpečení Karviná, se sídlem Náměstí Budovatelů 1333/31, 735 06 Karviná a
pozměněné potvrzení od Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem Na
Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava, Územní pracoviště v Karviné, se sídlem
Zakladatelská 940/20, 735 06 Karviná, a to vše za společnost INTERBRANDS
s.r.o., kdy následně při podpisu Smlouvy o poskytnutí účelového úvěru dne 16. 7. 2015 podepsal také Směnku vlastní č. 31/15/330, přestože věděl, že nemá a
ani nebude mít společnost INTERBRANDS s.r.o. dostatek finančních prostředků k
plnění dle „Dohody o vyplnění bianco směnky č. 31/15/330“ a kdy také následně
po poskytnutí účelového úvěru, který byl bankou uvolněn k datu 30. 7. 2015,
tento nesplácel, kdy společnost INTERBRANDS s.r.o., uhradila pouze sedm splátek
po 166 667 Kč, a to ve dnech 30. 7. 2015-29. 1. 2016, celkem tedy ve splátkách
uhradila 1 166 669 Kč,
obvinění M. G., A. G. a T. F. dále postupovali společně tak, že vymysleli a
úmyslně napomohli tomu, aby společnost INTERBRANDS s.r.o., zastoupená Danielem
Marečkem, získala účelový úvěr ve výši 30 000 000 Kč od banky Oberbank AG
pobočka Česká republika, na nákup nemovitostí a pozemků od osoby A. G. v
celkové hodnotě ve výši 40 000 000 Kč, kdy musela společnost INTERBRANDS
s.r.o., prokázat bance Oberbank AG pobočka Česká republika, že sama disponuje
finančními prostředky ve výši minimálně 10 000 000 Kč na předmětný nákup
nemovitostí, a to tím způsobem, že dne 21. 7. 2015 obdržela společnost FPJDM,
zastoupená Martinem Grohem, na svůj bankovní účet č. XY, vedený u banky
UniCredit B. Czech Republic, a.s. z bankovního účtu č. XY, vedeného u banky A. B. a.s., majitelky P. F., nar. XY, trvale bytem XY, manželky T. F., finanční
částku ve výši 5 000 000 Kč, jako údajnou splátku dluhu - půjčky T. F. vůči
společnosti FPJDM, kdy poukázané finanční prostředky ve výši 5 000 000 Kč téhož
dne 21. 7. 2015 Martin Groh poukázal z bankovního účtu č. XY společnosti FPJDM
na bankovní účet č. XY, vedený u banky Oberbank AG pobočka Česká republika,
společnosti INTERBRANDS s.r.o., a to jako část platby sjednané půjčky v celkové
výši 12 000 000 Kč, kdy ještě téhož dne 21. 7. 2015 byly finanční prostředky ve
výši 5 000 000 Kč převedeny z bankovního účtu č. XY společnosti INTERBRANDS
s.r.o., na účet č. XY, vedený u Fio Banky, a.s., majitele A. G., a to jako
zálohová platba na nemovitost hotel a restaurace Landštejnský dvůr, kdy
následující den 22. 7. 2015 převedl A. G. těchto 5 000 000 Kč ze svého
bankovního účtu č. XY, jako splátku dluhu - půjčky na bankovní účet č. XY
společnosti FPJDM a kdy ten samý den 22. 7. 2015 byly finanční prostředky ve
stejné výši 5 000 000 Kč převedeny z bankovního účtu č.
XY společnosti FPJDM
opět na bankovní účet č. XY společnosti INTERBRANDS s.r.o., a to jako další
část platby z dohodnuté půjčky v celkové výši 12 000 000, kdy následující den
23. 7. 2015 bylo z účtu č. XY společnosti INTERBRANDS s.r.o. převedeno
předmětných 5 000 000 Kč na účet č. XY A. G. jako druhá zálohová platba na
nemovitost hotel a restaurace Landštejnský dvůr, čímž tímto A. G. obdržel od
společnosti INTERBRANDS s.r.o., celkem 10 000 000 Kč, kdy tyto dva finanční
převody v celkové výši 10 000 000 Kč zaznamenala banka Oberbank AG pobočka
Česká republika, a kdy tato následně po splnění uvedené podmínky uvolnila 30
000 000 Kč z poskytnutého účelového úvěru společnosti INTERBRANDS s.r.o., na
účet č. XY A. G., jako zbývající platbu za nákup nemovitostí hotel a restaurace
Landštejnský dvůr a přilehlých pozemků od společnosti INTERBRANDS s.r.o., kdy
následně dne 24. 7. 2015 A. G. převedl poukázaných 5 000 000 Kč od společnosti
INTERBRANDS s.r.o., ze svého bankovního účtu č. XY na účet č. XY P. F. jako
splátku dluhu - půjčky, kdy se tímto tzv. „dvojitý kruh" finančních transakcí,
kdy šlo vždy o stejnou finanční částku ve výši 5 000 000 Kč, kterou fakticky
poskytl obviněný T. F., a o prokázání toho, že společnost INTERBRANDS s.r.o. disponuje finanční částkou ve výši minimálně 10 000 000 Kč, během 4 dnů uzavřel,
kdy obvinění A. G., Jan Mecerod, Daniel Mareček, Martin Groh, T. F.,
INTERBRANDS s.r.o. a Motox EuroTrucks, s.r.o. svým společným jednáním způsobili
bance Oberbank AG pobočka Česká republika, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6/3, 370 01 České Budějovice, škodu ve výši nejméně 19 333 331 Kč.
4. Za uvedený zvlášť závažný zločin odvolací soud obviněnému G. uložil podle §
211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Obviněnému Mecerodovi uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému Marečkovi
uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti)
let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do
31. 3. 2024, tomuto obviněnému uložil též trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu a člena kolektivního
statutárního orgánu obchodních korporací na dobu 6 (šesti) let. Obviněnému
Grohovi uložil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6
(šesti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému F. uložil podle § 211 odst. 6 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle
§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněné
obchodní společnosti Motox EuroTrucks uložil podle § 16 odst. 1 zákona č.
418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest
zrušení právnické osoby. Všechny obviněné pak odvolací soud podle § 228 odst. 1
tr. řádu zavázal povinností společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené
Oberbank AG, se sídlem A-4020 Linz, Untere Donaulände 28, Rakouská republika,
jednající pobočkou Oberbank AG, pobočce Česká republika, IČO: 260 80 222, se
sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6/3, České Budějovice 1, a to ve výši 20 442
961,57 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázal tuto poškozenou se zbytkem
nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění A. G., Jan Mecerod,
Daniel Mareček a T. F. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. Obviněný A. G. tak činí prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera,
advokáta, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. řádu, jejichž znění doslovně cituje a přibližuje. Obviněný předně vytýká
odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, což samo o sobě
činí napadený rozsudek tohoto soudu nepřezkoumatelným a Nejvyšší soud by tento
rozsudek měl zrušit a věc tomuto soudu vrátit. Dále cituje skutkovou větu
rozsudku odvolacího soudu, přičemž zdůrazňuje slova „fiktivní“ a „nepravdivou“
a konstatuje, že tímto jsou dány mantinely. Následně připomíná, že byl uznán
vinným ze zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a),
odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo uvede 1) nepravdivé
údaje, 2) údaje hrubě zkreslené nebo 3) podstatné údaje zamlčí. Tím, že z
těchto variant státní zástupce při podání obžaloby zvolil variantu užití
nepravdivého údaje, vytvořil podle názoru obviněného mantinel, v němž se musí
soudy pohybovat. Obviněný přibližuje rozdíl mezi nepravdivým údajem a
zkresleným údajem a dodává, že je nesporné, že nájem v hotelu a restauraci
Landštejnský dvůr existoval, tudíž tento údaj nemohl být nepravdivý. Poukazuje
též na to, že se státní zástupce při obžalobě „netrefil“ do toho, co měl
obviněný spáchat. K tomu doplňuje, že státní zástupce použil pojem fiktivní
smlouva, který však § 211 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje. Obviněný dále cituje
část nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, z něhož
plyne, že obecné soudy se nesmí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby.
Podle obviněného by tak celá věc mohla být shrnuta tak, že státní zástupce
nesprávně vymezil mantinely, ve kterých se má soud pohybovat, a není tudíž
právně „co řešit“, neboť soud se nemůže stavět do role pomocníka obžaloby.
7. Následně obviněný rozebírá otázku výše nájmu. V rámci této argumentace
připomíná závěry odvolacího soudu a výpověď svědka K. B., který při hlavním
líčení uvedl, že výše nájmu byla nízká z důvodu krátké výpovědní lhůty a nájmu
pouze restaurace. Tento svědek též uvedl, že za čtyři měsíce jeho nájmu
vydělával v průměru 2 500 000 Kč a že by z nemovitosti Landštejnský dvůr šlo
udělat velký hotel, který by vydělával podstatně více peněz, a že částka
uvedená v obžalobě není nereálná. Obviněný pro úplnost dodává, že dnes je cena
v hotelu Landštejnský dvůr za jednu osobu se snídaní 2 300 Kč/noc a v hotelu
může přespat 30 osob. Denně je tak možné vydělat 69 000 Kč/noc, měsíčně: 2 070
000 Kč, ročně: 24 840 000 Kč. Tato čísla pak nezohledňují další příjmy z
restaurace a parkování. Podle obviněného tyto skutečnosti svědčí o reálnosti
jeho projektu. Obviněný zdůrazňuje, že chtěl v této souvislosti slyšet i svědka
Beneše, který mohl dosvědčit nájemní smlouvu s obchodní společností
INTERSERVICE & Co., a.s. (dále jen „společnost INTERSERVICE“) z roku 2013.
Pouze tuto smlouvu měl R. S., nikoli smlouvu s obchodní společností CLABOAN,
s.r.o. (dále jen „společnost CLABOAN“) a dostal i předpoklad výnosů. V této
části obviněný též cituje část výpovědi svědkyně P. N. ohledně možných výnosů
nemovitosti.
8. Další okruh námitek obviněného směřuje na problematiku relevantního údaje.
Podle jeho přesvědčení odvolací soud aplikoval znak uvedení nepravdivého údaje
zcela mechanicky a bez přihlédnutí k jeho funkci při ochraně úvěrového vztahu.
Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu, pak
podle obviněného musí soudy pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje
bylo způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to z hlediska
reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru. Zdrženlivost je
podle něj namístě zejména tam, kde obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního
postihu vůbec nenašly naplnění, a právně to nazývá relevantním údajem pro
sjednání úvěrové smlouvy, k čemuž cituje závěry z rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Obviněný dále doplňuje, že byl odsouzen za to, že fiktivními nájemními
smlouvami oklamal nejprve S. a posléze i znalecký posudek pro banku, který
rovněž stanovil hodnotu nemovitosti na částku ve výši 1 473 000 EUR (tedy
přibližně cca 40 000 000 Kč). Ze strany soudů jde však o tvrzení, které se
podle něj nezakládá na pravdě. V této souvislosti připomíná závěry S., který
uvedl, že posudek Ing. Horského nepotřeboval, nevycházel z něj a ani nemohl,
neboť poškozená banka tzv. výnosovou metodu, kterou užil Ing. Horský,
neakceptuje. Proto pro S. neměly nájemní smlouvy a v nich uvedené nájemné ani
znalecký posudek Ing. Horského žádný vliv. Poškozená banka vyžadovala použití
metody provozních výsledků a S. u hlavního líčení jasně uvedl, že vycházel
pouze z údajů od svědka B. Obviněný tak uzavírá, že jestliže by byl úvěr
pachateli poskytnut i bez ohledu na zmiňované nepravdivé údaje, nepřicházela by
trestní odpovědnost za citovaný zločin v úvahu. Tyto závěry potvrdila i
svědkyně N., která u hlavního líčení uvedla, že nájemní smlouvy byly
irelevantní a že pro ni bylo důležité, jaká je kapacita ubytování, jaké jsou
nájmy obvyklé, nikoli nájmy předložené obviněným G.
9. Obviněný se v rámci této části své argumentace pozastavuje u výslechu svědka
Wilfrieda Anzengrubera, který uvedl, že pro stanovení ceny nemovitosti použil
výnosovou metodu a cenu stanovil k 17. 2. 2016. Tento znalecký posudek označuje
za nepoužitelný již vzhledem k datu, k němuž znalec stanovil cenu, neboť
správně ji měl stanovit k datu, které je v této trestní věci projednáváno.
Tento znalec navíc užil výnosovou metodu, kterou však poškozená banka, podle
výpovědi S., nepoužívá. Znalec Anzengruber uvedl, že chybou S. bylo, že při
svých výpočtech užil nájemní smlouvy, což však S. odmítá. V souvislosti s tímto
rozporem pak obviněný G. prezentuje možnosti, jak tento vyřešit. Obviněný
připomíná výslech svědka Anzengrubera, který uvedl, že ke stanovení ceny užil
nájem svědka B., který však vysvětlil, proč byl sjednaný nájem tak nízký, a že
pokud by byl v provozu celý hotel, nájemné by bylo výrazně vyšší. Podle
obviněného je neobhajitelné, že svědek Anzengruber počítal s nájmem 30 000 Kč
měsíčně. Obviněný dále připomíná, že svědek Anzengruber, uvedl, že S. převzal
do svého posudku nesprávné údaje o ploše předmětné nemovitosti. Podle
obviněného je tomu však přesně naopak, když svědek Anzengruber si onu plochu
vůbec nepřeměřil, ale pouze „obhlédl“. Naopak, S. uvedl, že měl k dispozici
přesné zaměření nemovitosti s přesností na cm. Obviněný též upozorňuje na to,
že svědek Anzengruber je zaměstnanec poškozené banky a je zde důvodná obava, že
znalecký posudek této bude stranit. Proto bylo podle obviněného namístě, aby
byl ve věci proveden revizní znalecký posudek. Obviněný připomíná § 105 odst. 2
tr. řádu a dochází k závěru, že svědek Anzengruber je jako znalec vyloučen a
přibírající orgán měl rozhodnout o jeho vyloučení pro zajištění objektivity, a
že soudy nemohly k jeho posudku přihlédnout pro jeho podjatost. Obviněný tuto
část argumentace uzavírá s tím, že objektem trestného činu úvěrového podvodu je
právo banky na svobodné a z dostatečných informací vycházející rozhodnutí o
poskytnutí či neposkytnutí úvěru (a tím i ochrana jejího majetku). Proto je
podstatné, zda pachatel banku uvedl při uzavírání úvěrové smlouvy v omyl
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit její rozhodnutí a další postup a tím i
ohrozit její majetková práva. Obviněný je přitom přesvědčen, že v projednávaném
případě tomu tak nebylo a trestní odpovědnost za projednávaný zločin nepřichází
v úvahu.
10. Další linie argumentace obviněného směřuje k naplnění znaku skutkové
podstaty daného trestného činu „jako člen organizované skupiny“. Obviněný
připomíná definici organizované skupiny a konstatuje, že v souvislosti s ním
nebyly tyto znaky naplněny. Odvolací soud podle něj neuvedl nic, co by
prokazovalo, že se včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti.
Pokud organizovaná skupina existovala, pak lze podle přesvědčení obviněného
její členy hledat mezi osobami přítomnými u procesu uzavírání smlouvy o úvěru.
Obviněný byl přitom v pozici pouhého prodejce nemovitosti, přičemž nebylo
prokázáno, že by se s dalšími dvěma osobami na něčem domlouval. Jediný, s kým
komunikoval byl budoucí kupující. Na úvěrovém procesu se sám nijak nepodílel a
ani do něj nezasahoval. Pouze jednou jel do Prahy uzavřít zástavní smlouvu, což
je u prodávajícího běžný postup. Obviněný též popírá, že by došlo k rozdělení
úkolů, když nejprve si nechal vyhotovit znalecký posudek a až poté jej
kontaktoval kupující, tedy naprosto opačně, než jak tvrdí odvolací soud.
Následně prezentuje situaci očima kupujícího, přičemž postup soudu, který ve
svém rozsudku záměrně nemluví o předání celé složky s podklady, nýbrž se věnuje
pouze podle něj závadovým listinám, shledává nepřijatelným. Dále rozvíjí tento
scénář, přičemž dochází k závěru, že i kdyby kupující přemýšlel o potenciálním
úvěrovém podvodu, nedává smysl do něj zapojovat prodávajícího, neboť jej k tomu
nepotřebuje. Obviněný dále uvádí, že pokud nějaká organizovaná skupina
existovala, pak on jejím členem nebyl, jelikož jí neměl co nabídnout, což
dokazuje i to, že se sám účastnil toliko prohlídky nemovitosti a podpisu
zástavní a kupní smlouvy. Tím je tedy jeho účast na organizované skupině
vyloučena. Tvrzení odvolacího soudu, že byl hlavou organizované skupiny, nemá
podle něj oporu v dokazování a učinění tohoto závěru pouze na podkladě
skutečnosti, že měl dluhy, je účelové.
11. Obviněný se též vymezuje vůči toku peněz, který soud ve svém rozsudku
rozebírá, a konstatuje, že tento nemohl ovlivnit. Zároveň připomíná, že nebyl
účastníkem úvěrové smlouvy. Tvrzení soudu, že vymyslel a napomohl tomu, aby
společnost INTERBRANDS, zastoupená obviněným Marečkem získala účelový úvěr, je
pak podle něj nerealizovatelné s cílem obhájit ničím nepodložená tvrzení soudu
a jde o pouhé spekulace ze strany soudu. Obviněný trvá na tom, že se zúčastnil
pouze prohlídky nemovitosti a podpisu zástavní smlouvy. Pokud by šlo o podvod,
tak podle něj prohlídka nemovitosti vůbec neproběhla a zúčastnil by se pouze
podpisu smlouvy. Skutečnost, že se prohlídky nemovitosti účastnili i zástupce
poškozené banky a její znalec podle obviněného též dokládá, že se úvěrového
podvodu nedopustil.
12. Další část argumentace obviněného se týká otázky způsobení škody velkého
rozsahu. K té nejprve cituje závěry rozhodovací praxe a následně připomíná §
138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Konstatuje, že státní zástupce hovořil o
tom, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl výši způsobené škody, na což
obviněný upozorňoval již při hlavním líčení. K této skutečnosti se však ani
jeden ze soudů podle obviněného nevyjádřil. Jelikož má za to, že není možné
toto pochybení napravit v rámci dovolacího řízení, kdy není jasné, jakou měla
nemovitost hodnotu ke dni spáchání trestného činu, musí Nejvyšší soud bez
dalšího zrušit napadený rozsudek, věc vrátit soudu prvního stupně s pokynem,
jak má postupovat. Obviněný též uvádí, že poškozená banka hotel a restauraci
Landštejnský dvůr prodala. Další procesní chybou podle jeho názoru bylo, že si
soud prodejní smlouvu nevyžádal a při hlavním líčení či veřejném zasedání ji
neprovedl. Obviněný cituje část usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013,
sp. zn. 4 Tdo 427/2013, podle něhož nelze hodnotu zástavy zaměňovat s její
výtěžností při veřejné dražbě; ke zpeněžení zástavy totiž dochází až po určité
době od spáchání trestného činu a za poněkud odlišných tržních podmínek, než
jaké pachatel mohl předpokládat v době spáchání trestného činu; v tomto směru
se tak jedná o nepředvídatelnou budoucí okolnost, která stojí mimo skutkovou
podstatu trestného činu a nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele za trestný
čin úvěrového podvodu. Obviněný připomíná, že předmětná trestná činnost se měla
uskutečnit v roce 2015. Daná nemovitost však byla prodána až v roce 2021, a
tudíž se z prodejní ceny nedá vycházet, neboť se do ní promítla pandemie
COVID-19, a proto je třeba zjišťovat cenu obvyklou v roce 2015, nikoliv v roce
2021. Podle obviněného za daného stavu nelze rozhodnout, jaká škoda byla
způsobena, a není tedy možné projednávané jednání právně kvalifikovat, což může
vést i k věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně.
13. Dále upozorňuje na to, že zástavní právo plní nejenom funkci zajišťovací,
ale též uhrazovací, neboť v případě nesplnění zajištěné splatné pohledávky
představuje podpůrný zdroj k jejímu uspokojení přímo ze zástavy. Trestný čin
úvěrového podvodu by mohl být spáchán jen tehdy, pokud by poskytnutý úvěr byl
zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím
prodejem byl závazek splacen a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že
hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. Zdůrazňuje,
že za situace, kdy byl veden třemi znaleckými posudky, nemohl být srozuměn s
tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku. O existenci čtvrtého
posudku od pana Anzengrubera se pak dozvěděl až z policejního spisu, a proto je
zřejmé, že u něj není dána subjektivní stránka ke znaku škody velkého rozsahu.
14. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud se nezabýval ani jeho „mírou
zavinění“ ve vztahu ke způsobení škody, kdy s ohledem na poměr výše
poskytnutých úvěrů a hodnoty jejich zajištění, jež byla stanovena na základě
znaleckých posudků S. a N., nelze v žádném případě dovodit ani nedbalostní
zavinění ve vztahu ke kvalifikovanému znaku škody velkého rozsahu. Současně
připomíná výpověď svědkyně Steinhauserové, která podrobně popsala proces
schvalování žádosti o úvěr. Tato svědkyně vypověděla, že společnost INTERBRANDS
zaplatila minimálně sedm splátek, tedy nikoliv dvě a půl splátky uváděné
státním zástupcem. Tím podle aktuální judikatury nemůže být dán úmysl
nesplácet. Tuto skutečnost měl státní zástupce prokázat, což však nečiní. Navíc
svědkyně uvedla, že nemůže být ovlivněna, protože i kdyby se o to někdo
pokusil, jsou zde další pojistky, a současně, že obviněného G. nezná a v
jednací síni ho nepoznala.
15. Následně se obviněný věnuje otázce, zda může být pachatelem úvěrového
podvodu, když není účastníkem úvěrového vztahu. K tomu připomíná závěry z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 507/2018. Poukazuje
na to, že pro něj vypracovaný znalecký posudek nebyl podkladem pro S. a N.
Připomíná dílčí závěr citovaného usnesení, podle něhož jestliže by byl úvěr
pachateli poskytnut i bez ohledu na zmiňované nepravdivé údaje, nepřicházela by
trestní odpovědnost za citovaný zločin v úvahu. Tuto část námitek uzavírá s
tím, že jeho podíl na způsobení následku je nulový. V závěru svého dovolání se
pak vyjadřuje ke znaleckému posudku Ing. Karla Fišery. Podle obviněného je s
podivem, že na jedné straně soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech
občanskoprávních, aby na straně druhé precizoval způsobenou škodu, aby mohl
obviněné uznat vinnými. Tato skutečnost podle jeho názoru postrádá logiku a
soud si měl nejprve ujasnit, zda zná škodu, což podle obviněného nezná. Je
přesvědčen, že tato skutečnost pak vede k závěru, že soud nemůže projednávanou
věc právně kvalifikovat. Obviněný současně opakuje svou argumentaci ohledně
nutnosti vyloučení svědka Anzengrubera pro jeho podjatost. Závěrem obviněný
navrhuje přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu a dále zrušení rozsudku
odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí, případně, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud sám.
16. Obviněný Jan Mecerod podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr.
Jany Strachoňové Drexlerové, advokátky, a to s odkazem na dovolací důvody podle
§ 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Nejprve rekapituluje předchozí soudní
rozhodnutí a skutek kladený mu za vinu, přičemž se závěry odvolacího soudu,
jejichž část ve svém dovolání cituje, nesouhlasí.
17. Obviněný trvá na tom, že v jeho případě nedošlo k naplnění všech znaků
skutkové podstaty daného trestného činu Připomíná, že jeho trestná činnost má
být prokazována listinnými důkazy, a to tím, že předložil poškozené bance
nepravdivé a hrubě zkreslené údaje – výkaz zisku a ztráty společnosti Motox
EuroTrucks k 31. 3. 2015, účetní rozvahu společnosti Motox EuroTrucks k 31. 3.
2015, nájemní smlouvu ze dne 1. 1. 2015 mezi pronajímatelem A. G. a nájemcem
obchodní společností CLABOAN. Namítá, že z dokazování ovšem nevyplývá, že by
vůbec kdy měl uvedenou nájemní smlouvu k dispozici, že by mu byla předána a že
by snad tuto dále předával poškozené bance. I v případě, že by tuto nájemní
smlouvu snad měl k dispozici a byla mu někým předána, nemohl vědět, že tato
obsahuje nepravdivé údaje. Těmito okolnostmi se podle obviněného soud prvního
stupně nijak nezabýval.
18. Vady předchozího řízení podle mínění obviněného nenapravil ani odvolací
soud, když z dokazování nevyplývá, že by snad přímo předával poškozené bance
účetní doklady společnosti Motox EuroTrucks. Svědek M. V. potvrdil, že doklady
byly předávány e-mailem, rovněž tak svědkyně Steinhauserová potvrdila, že
podklady byly doručovány různým způsobem, i e-mailem. Namítá, že z ničeho
nevyplývá, že by nepravdivé údaje jmenované společnosti předával poškozené
bance a jakým způsobem. Dokazování k těmto skutkovým zjištěním nevede, zejména
k těm, že listiny předal poškozené bance konkrétně on. Nadále pak trvá na tom,
že žádné nepravdivé údaje bance nepředkládal. Z dokazování vyplývá, že veškeré
listiny v podstatě byly předávány prostřednictvím M. V., který ale zřejmě s
těmito nakládal podle svého uvážení a poškozené bance se dostávaly listiny v
jiné podobě. Vytýká rovněž, že v rámci dokazování nebyl soudem zajištěn
kompletní klientský spis poškozené banky se zápisy o schůzkách, při kterých
měly být poškozené bance předávány podklady k úvěru. Samotné výpovědi svědků V.
a Steinhauserové označuje za nevěrohodné, když tyto jsou i ve vzájemném rozporu
(předávání a dodávání dokumentů poškozené bance). O nevěrohodnosti svědkyně
Steinhauserové svědčí i to, že popřela intimní vztah s M. V., ačkoliv tento byl
potvrzen samotným V. i dalšími svědky. V rámci dokazování nebylo podle
obviněného postaveno najisto, jakým způsobem se nepravdivé listiny do banky
dostaly, kdo a v jaké formě je předával.
19. Obviněný je přesvědčen, že ani odvolací soud se důsledně nezabýval
relevantností nepravdivých údajů obsažených v listinách předkládaných poškozené
bance; tímto by se měl soud vždy zabývat při posuzování naplnění skutkové
podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Přesto nadále není tato zásadní
otázka řešena. Odvolací soud tuto námitku pojal zcela jinak a v podstatě
reaguje tak, že pokud by úvěrující banka věděla, že úvěr nebude splácen, tak by
úvěr neposkytla. Uvádí, že tímto směrem ovšem jeho námitka nebyla vedena. Soud
by se měl vždy při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového
podvodu zabývat tím, zda poškozená banka při uzavírání úvěrové smlouvy byla
uvedena v omyl takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit její rozhodnutí a další
postup, tj. zda se jedná o údaj podstatný pro uzavření smlouvy. V případě
zejména předložených nájemních smluv lze mít za to, že se v žádném případě
nejednalo o pro banku podstatné údaje. I svědci S. a P. N. uvedli, že z
nájemních smluv nevycházeli, ale použita byla tzv. výnosová metoda.
20. Ze skutkových okolností, tak jak byly zjištěny soudy obou stupňů, nelze
podle mínění obviněného dospět k závěru, že se svým jednáním dopustil zvlášť
závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a),
odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že aplikace uvedeného ustanovení
neodpovídá skutkovým zjištěním a napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném
právním posouzení skutkového zjištění. I když odvolací soud napravil některé
vady rozsudku soudu prvního stupně, tak nadále zůstaly bez povšimnutí jiné
závažné nedostatky a vady rozsudku tohoto soudu. Z těchto důvodů obviněný
navrhuje kasaci rozsudků obou soudů nižších stupňů a přikázání věci soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
21. Obviněný Daniel Mareček podává dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr.
Aleny Sayduevy Knapové, advokátky, a to s odkazem na dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, přičemž jejich znění doslovně cituje. Po
rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a závěrů odvolacího soudu konstatuje,
že trvá na své nevině, přisouzený trestný čin nespáchal a už vůbec ne jako člen
organizované skupiny.
22. Obviněný uvádí, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud při svém hodnocení
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Doplňuje
závěry Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně připomínal, že
dovolání má sloužit k nápravě právních vad rozhodnutí z pohledu hmotného práva,
nikoli z hlediska procesních předpisů. Nejvyššímu soudu však náleží povinnost
zjišťovat, zda lze posuzovaný skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního,
případně také druhého stupně a jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku,
kvalifikovat jako trestný čin, a tedy zda byly naplněny všechny znaky příslušné
skutkové podstaty trestného činu, respektive trestných činů. V intencích
opakovaně citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 8
Tdo 337/2013, pak obviněný zdůrazňuje, že výrok o jeho vině lze vznést pouze za
předpokladu, že soud nashromáždí přímé důkazy hovořící o vině obžalovaného či
logicky uzavřený řetězec důkazů nepřímých. Soud prvního stupně pak z několika
důkazů provedených v nyní projednávané věci výslovně, coby usvědčující, v
otázce viny neoznačil ani jeden z důkazů. Odvolací soud poté pouze částečně
doplnil ve vztahu ke skutkovému stavu dokazování, přičemž následně sám vyslovil
vinu obviněného. Ten je přesvědčen, že soud dospěl k nesprávným skutkovým
zjištěním, která jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, a to zejména ve
vztahu k údajnému předání nepravdivých potvrzení (uvedení nepravdivých údajů)
poškozené bance při procesu žádosti o poskytnutí úvěru.
23. Obviněný cituje znění § 211 odst. 1 tr. zákoníku a konstatuje, že tuto
skutkovou podstatu nenaplnil. Podle něj se soudy zabývaly především otázkou
uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při vyřizování žádosti o
úvěr, dospěly však k chybným závěrům, které činí jejich rozhodnutí nezákonnými.
Připomíná, že již v rámci odvolání namítal, že soud prvního stupně vycházel při
zjištění skutkového stavu zejména ze svědeckých výpovědí, a to ve většině
nevěrohodných svědků. Takto proběhlé dokazování pak převzal odvolací soud,
který je doplnil pouze ve vztahu k hodnotě zástavy, a tedy ve vztahu ke
stanovení výše škody. Obviněný následně předestírá závěry odvolacího soudu k
předkládání nepravdivých listin při sjednávání úvěru. Ten uvedl, že je oproti
tvrzení obviněného z důkazů naprosto zřejmé, že s předmětnými listinami, které
byly následně předloženy v žádosti o poskytnutí úvěru, obviněný disponoval,
neboť mu byly v minulosti vydány a následně byly upraveny a využity v rámci
úvěrového řízení, kdy v těchto byly uvedeny nepravdivé údaje. Za tyto důkazy
pak odvolací soud považuje jednotlivá vystavená potvrzení pro něj jako fyzickou
osobu. Ve spise však absentuje jakýkoliv důkaz o tom, kdo předložená potvrzení
upravil a kdo je poté předložil poškozené bance, přičemž jde o naprosto zásadní
důkaz. Podle názoru obviněného nebyl proces předkládání listiny poškozené bance
nikdy dostatečně osvětlen a prokázán, přitom však soud dovozuje jeho vinu. Dále
připomíná, že v rámci trestního řízení konzistentně tvrdí, že jednotlivá
potvrzení poškozené bance nepředával. Navíc svědci Steinhauserová a V. ve svých
výpovědích potvrdili, že jednotlivé podklady byly poškozené bance dokládány
různými způsoby i e-maily, a to pouze panem V., nikoli jím.
24. Proto obviněný uzavírá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující
pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů [§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], kdy soudy obou
stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, přičemž zcela jistě nepostupovaly v
pochybnostech ve prospěch obviněného. Obe? rozhodnutí soudů je nutno považovat
za nezákonná a zasahující do jeho základních práv a svobod. Soudy obou stupňů
pak nesprávně právně posoudily skutek [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu],
jelikož v nyní projednávaném případe? nedošlo k naplnění skutkové podstaty
trestného činu úvěrového podvodu.
25. Dále obviněný nesouhlasí s tím, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního
jednání, a to navíc ve formě spolupachatelství jako člen organizované skupiny.
Odmítá jakoukoliv plánovitost či koordinovanost mezi jednotlivými členy údajné
organizované skupiny, kdy většinu spoluobviněných vůbec nezná a trvá na tom, že
jakákoliv dohoda či koordinovanost nebyla důkazy prokázána, přičemž ji soudy
dovozují bez jakýchkoliv důkazních prostředků.
26. Ve vztahu k tvrzení, že kupoval předmětnou nemovitost – Landštejnský dvůr
za účelem podnikání a tedy na základe? jistého podnikatelského záměru, obviněný
namítá, že nelze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu, který tvrdí, že na
realizaci podnikatelského záměru mu chyběly finanční prostředky. Uvádí, že
Landštejnský dvůr je nemovitostí s vysokým potencionálem pro provoz úspěšného
ubytovacího a restauračního zařízení s předpokladem, že bude generovat zisk,
který pokryje vstupní i provozní náklady. V závěru dovolání obviněný opětovně
poukazuje na nestandardní kroky a možná pochybení samotné poškozené banky,
resp. jejích pracovníků a zprostředkovatele. Poškozená banka při sjednávání
úvěru postupovala naprosto nestandardně, kdy mezi žadatelem a bankou nebyla
žádná komunikace, poučení a vysvětlení podmínek pro získání úvěru. A ostatně do
dnešního dne chybí v rámci spisového materiálu klientský spis, který musela
poškozená vést, kdy tuto absenci nezhojil v rámci dokazování ani odvolací soud.
Obviněný je pak přesvědčen, i s ohledem na výše uvedené, že pracovníci
poškozené postupovali při vyřizování tohoto konkrétního úvěru nanejvýš
nestandardně.
27. Obviněný má rovněž za to, že řízení před soudem prvního stupně je stiženo
procesní vadou, kterou pak odvolací soud nezhojil. Jak již namítal v odvolání,
soud prvního stupně nemohl z malého množství důkazního materiálu dostatečně
zjistit a prokázat skutkový stav. Navrhoval proto již v rámci řízení před
soudem prvního stupně provedení několika dalších důkazů (zejména kompletního
úvěrového spisu, zprostředkovatelské smlouvy pana V. s poškozenou či znalecký
posudek z oboru písmoznalectví), jeho návrhům však soud nevyhověl a navržené
důkazy neprovedl. Vytýká, že v rámci odůvodnění rozsudku se pak soud žádným
způsobem s jeho návrhem na doplnění dokazování nevypořádal. Toto procesní
pochybení měl možnost zhojit odvolací soud, který však tímto způsobem
nepostupoval a namísto toho odůvodnění svého rozsudku odkázal na protokol o
hlavním líčení ze dne 1. 6. 2022, v rámci kterého došlo k ukončení důkazního
řízení a obviněný a jeho obhájkyně se vyjádřili tak, že nemají další důkazní
návrhy. Namítá, že přes toto vyjádření však nelze opomínat již jednou vznesené
návrhy na doplnění dokazování (které nebyly ze strany navrhovatele vzaty zpět),
se kterými se navíc soud nevypořádal. Požadovat, aby obviněný neustále opakoval
již jednou vznesené návrhy na doplnění dokazování by bylo nutno považovat za
přepjatý formalismus, resp. formalistický přístup ze strany soudu. Obviněný má
za to, že dovolání je přípustné také z toho důvodu, jelikož ve vztahu k
rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z těchto důvodů
obviněný navrhuje kasaci rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu
prvního stupně a zproštění obžaloby.
28. Obviněný T. F. podává dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Filipa
Opatřila, advokáta, které následně doplnil jeho druhý obhájce JUDr. Pavel Hála,
advokát, a to s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. řádu. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, závěrů obou soudů nižších
stupňů a podstaty skutku, který mu je kladen za vinu, prezentuje svou dovolací
argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je
přesvědčen, že v projednávané trestní věci došlo k nesouladu mezi obsahem
provedených důkazů a skutkovými zjištěními, neboť učiněná skutková zjištění
jsou podle jeho názoru opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento
nesoulad pak obviněný spatřuje ve dvou oblastech. První je otázka srozumění
obviněného s podmínkami uzavřené úvěrové smlouvy. V pořadí druhou z těchto
oblastí je otázka částky 5 000 000 Kč zaslaných z bankovního účtu jeho bývalé
manželky, kdy tyto prostředky měly sloužit k uvedení poškozené banky v omyl.
29. Obviněný připomíná, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že byl součástí
organizované skupiny, přičemž byl srozuměn s tím, co je podmínkami úvěrové
smlouvy, tedy byl údajně srozuměn s tím, co musí být bance předloženo, aby tato
poskytla společnosti INTERBRANDS úvěr ve výši 30 000 000 Kč. Tyto skutkové
závěry však jsou podle obviněného opakem obsahu provedených důkazů. Z
dokazování vyplynulo pouze to, že zná spoluobviněné G. a G., další
zainteresované osoby nezná, což vyplynulo i z výpovědí obviněných Marečka a
Meceroda. Obviněný G. uvedl, že ho sice zná, nicméně tento nemá nic společného
s prodejem nemovitosti Landštejnský dvůr. Obviněný G. popsal, že se s ním na
ničem nedomlouval s tím, že prostředky odeslané z účtu společnosti Financiere
Privee Jean De Montpellier & Cie Limited (dále jen „FPJDM“) ve výši 5 000 000
Kč na účet společnosti INTERBRANDS nebyly prostředky obviněného. Výslechem
svědků S. a V. bylo prokázáno, že ho neznají, stejně jako i znalci S. a N.,
kteří se podíleli na ocenění nemovitosti Landštejnský dvůr. Z dokazování tedy
vyplynulo, že obviněný se nepodílel na sjednávání úvěrové smlouvy, nepřišel do
styku s žádnými zástupci poškozené banky ani s osobami, které zpracovávaly
odhady nemovitostí, nepředkládal v souvislosti s úvěrovou smlouvou žádné
dokumenty a v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy neobdržel žádný prospěch.
Nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na sjednávání úvěrové smlouvy nebo
procesu směřujícím k jejímu uzavření či k čerpání úvěru, že by znal kohokoliv,
kdo se účastnil nebo jakkoliv podílel na sjednávání úvěrové smlouvy, že by
věděl o skutečnosti, že společnost INTERBRANDS bude žádat o úvěr a že v rámci
této žádosti uvede nepravdivé údaje. Obviněný zdůrazňuje, že ke společnosti
INTERBRANDS nemá naprosto žádný vztah, nezná ji a na její bankovní účet
neposílal žádné prostředky. Závěr odvolacího soudu, že proto byl vymyšlen celý
tento mechanismus, do něhož byl zapojen, jakožto osoba solventní, považuje za
absurdní a jde podle něj o holou spekulaci, která je navíc v extrémním rozporu
s provedenými důkazy, když soud svévolně dotvořil skutkový stav a porušil
zásadu in dubio pro reo, k čemuž odkazuje na pozdější část svého dovolání a v
ní obsaženou judikaturu.
30. Obviněný svůj podíl na úvěrovém podvodu popírá. Je přesvědčen, že jeho
účast na trestné činnosti není prokazována ani žádným dalším spoluobviněným.
Namítá, že absentují důkazy o tom, že by byl srozuměn s podmínkami úvěrové
smlouvy, s tím že o úvěr bude žádáno, že za účelem jeho získání budou sdělovány
nepravdivé údaje či že prostředky ve výši 5 000 000 Kč zaslané z účtu jeho
manželky na účet společnosti FPJDM budou nějak užity v rámci žádosti o
poskytnutí úvěru k prokázání schopnosti společnosti INTERBRANDS uhradit část
kupní ceny z vlastních prostředků. Podle obviněného tak došlo k pravomocnému
uznání jeho viny pouze na základě jeho známosti se dvěma dalšími obviněnými,
kteří navíc jeho podíl na trestné činnosti zcela vyloučili. Dále připomíná
objektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu a dodává, že v žádné
žádosti o poskytnutí úvěru žádné údaje neuváděl a navíc nebyl proveden jediný
důkaz, ze kterého by vyplývalo, že předložil poškozené bance jakékoliv
nepravdivé údaje. Z provedeného dokazování je navíc zřejmé, že úvěr byl získán
na základě nepravdivých údajů předložených ze strany společnosti INTERBRANDS,
což potvrdil ostatně i soud prvního stupně, jehož závěry cituje. S ohledem na
výše uvedené obviněný uzavírá, že skutkový závěr, že by byl srozuměn s
podmínkami úvěrové smlouvy, je v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem
provedených důkazů. Rovněž se jedná o porušení zákazu libovůle v rozhodování
soudu a nepřípustné dotváření skutkového děje soudem.
31. Obviněný dále poukazuje na to, že jeho pravomocné odsouzení je postaveno
také na tom, že bez 5 000 000 Kč, které byly z účtu jeho bývalé manželky
zaslány na účet společnosti FPJDM, by nemohlo dojít k uvedení poškozené banky v
omyl. Odvolací soud dokonce na s. 46 napadeného rozsudku hovoří o tom, že „na
počátku všeho je částka ve výši 5 000 000 Kč“. Rovněž tento skutkový závěr je
podle obviněného v extrémním (zjevném) rozporu s provedenými důkazy, jelikož i
bez prostředků pocházejících z bankovního účtu jeho bývalé manželky obviněného
by společnost FPJDM měla dostatek vlastních prostředků, aby mohla zaslat
prostředky společnosti INTERBRANDS.
32. V daných souvislostech obviněný odkazuje na výpis z bankovního účtu
společnosti FPJDM č. 2108123992 vedeného u UniCredit B. (na který byla zaslána
částka ve výši 5 000 000 Kč) za měsíc červenec 2015 (č. l. 2560 až 2564).
Počáteční zůstatek účtu ke dni 1. 7. 2015 byl 732 525,27 Kč. Na páté straně
výpisu je patrná odchozí platba ve výši 5 000 000 Kč na bankovní účet
společnosti INTERBRANDS. Na následující šesté straně výpisu je potom patrná
příchozí platba ve výši 5 000 000 Kč z bankovního účtu jeho bývalé manželky.
Již jen z těchto základních souvislostí je zcela zřejmé, že závěry obou soudu
nemohou obstát a jsou v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem provedených
důkazů. Rozhodně tomu tedy nebylo tak, že by na účet společnosti FPJDM přišla
částka 5 000 000 Kč od jeho bývalé manželky a posléze tato částka byla odeslána
na účet společnosti INTERBRANDS. Bylo tomu přesně naopak. Z bankovního účtu
společnosti FPJDM byla nejprve odeslána částka 5 000 000 Kč na účet společnosti
INTERBRANDS a až teprve poté přichází na účet částka ve výši 5 000 000 Kč z
bankovního účtu jeho bývalé manželky. Závěr soudů o tom, že částku, kterou
společnost FPJDM obdržela od jeho bývalé manželky, obratem odeslala na účet
společnosti INTERBRANDS, je tedy v extrémním rozporu s důkazy v podobě
bankovního výpisu. Navíc zdůrazňuje, že jakmile byly prostředky od bývalé
manželky obviněného připsány na bankovní účet společnosti FPJDM, tak se tyto
prostředky staly vlastnictvím uvedené společnosti, přičemž ta mohla s danými
prostředky zcela volně nakládat a obviněný neměl prostor a možnost jakkoliv
ovlivnit, jak bude s těmito prostředky naloženo.
33. Ze zmiňovaného výpisu z bankovního účtu je rovněž patrné, že společnost
FPJDM měla prostředky k provedení platby ve výši 5 000 000 Kč i bez prostředků
pocházejících z účtu jeho bývalé manželky. Obviněný v tomto směru opět
poukazuje na šestou stranu zmiňovaného výpisu, z níž se podává, že dne 21. 7.
2015 přichází částka ve výši 5 000 000 Kč od jeho bývalé manželky, kdy
následujícího dne 22. 7. 2015 je z bankovního účtu společnosti FPJDM vybírána v
hotovosti obviněným G. částka ve výši 3 000 000 Kč. Podstatná část prostředků,
které přišly od jeho bývalé manželky, tedy byla z účtu vybrána v hotovosti a
vůbec nebyla použita na provedení platby ve prospěch bankovního účtu
společnosti INTERBRANDS. Z listin založených na č. l. 2560 až 2564 plyne, že
společnost FPJDM měla na účtu (v okamžiku příchozí platby z účtu jeho bývalé
manželky obviněného) k dispozici částku ve výši 10 243 593,40 Kč, přičemž pokud
od uvedené částky odečteme částku ve výši 5 000 000 Kč představující prostředky
pocházející od jeho bývalé manželky, tak je zřejmé, že společnost FPJDM měla k
dispozici dostatek vlastních prostředků k tomu, aby mohla částku ve výši 5 000
000 Kč poslat společnosti INTERBRANDS, je tedy naprosto zřejmé, že společnost
FPJDM vůbec nepotřebovala prostředky pocházející od jeho bývalé manželky.
Zdůrazňuje, že ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu tedy mohlo dojít
bez jakéhokoliv jeho zapojení, tedy jeho součinnost nebyla ke spáchání
uvedeného trestného činu potřebná. Obviněný tak uzavírá, že zde nastal extrémní
nesoulad (rozpor) mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, přičemž odkazuje
na jím uvedenou judikaturu. Dále zdůrazňuje, že k prostředkům zaslaným od
společnosti FPJDM na bankovní účet společnosti INTERBRANDS se vyjádřil obviněný
G., který uvedl, že souvislost splátky půjčky od obviněného s poskytnutím
prostředků společnosti INTERBRANDS je spekulace s tím, že z částky 5 000 000 Kč
pocházející od obviněného druhý den sám vybíral z účtu společnosti FPJDM 3 000
000 Kč, a proto je konstrukce obžaloby nesmyslná, vymyšlená a nepravdivá. S
ohledem výše uvedené obviněný uzavírá, že nebylo prokázáno, že peníze zaslané z
účtu jeho bývalé manželky na účet společnosti FPJDM jsou těmi, které byly z
tohoto účtu odeslány na účet společnosti INTERBRANDS, že by byl jakkoliv
srozuměn s tím, že prostředky zaslané z účtu jeho bývalé manželky mají u
společnosti INTERBRANDS sloužit k prokázání vlastních prostředků při čerpání
úvěru, ani že by byl obviněný jakkoliv srozuměn s tím, že z účtu společnosti
FPJDM budou vůbec nějaké prostředky odcházet na účet společnosti INTERBRANDS,
když tuto společnost vůbec neznal.
34. Dále obviněný zmiňuje, že finanční prostředky na bankovním účtu jsou věcí
druhově určenou a nelze je od sebe navzájem odlišit. Pokud se tedy na bankovním
účtu společnosti FPJDM nacházely určité peněžní prostředky a následně na tento
účet přišly další prostředky, došlo tak ke smísení všech těchto peněžních
prostředků a není možné určit, odkud jednotlivé „koruny“ pochází. Tuto
argumentaci však neshledal odvolací soud jako relevantní a poukázal v daném
směru na to, že za měsíc červenec 2015 činily příjmy cca 15 900 000 Kč, výdaje
cca 12 300 000 Kč a rozdíl byl cca 3 600 000 Kč na konci měsíce, tudíž rozhodně
neměla společnost FPJDM na účtu finanční prostředky v takové výši, jak to
obviněný tvrdí ve svém odvolání. S tímto zjištěním se obviněný rovněž
neztotožňuje, jelikož toto je v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem
provedených důkazů. Má za to, že nelze posuzovat obrat za celý měsíc červenec
2015 a z tohoto činit závěr o tom, zda uvedená společnost měla dostatek
prostředků k provedení platby ve prospěch společnosti INTERBRANDS či nikoliv.
Není totiž možné posouzení provést celkově k celému měsíci, ale takové
posouzení je nutné provést ve vztahu k datu, kdy byla platba provedena. V této
věci byla provedena platba ve prospěch společnosti INTERBRANDS, přičemž až poté
přicházejí prostředky z bankovního účtu jeho bývalé manželky. I kdyby
přistoupil na spekulaci soudů, že peníze na účet společnosti INTERBRANDS odešly
až poté, co přišly peníze od jeho bývalé manželky, tak je podstatné, že k
momentu příchozí platby bylo na účtu společnosti FPJDM i s touto příchozí
platbou celkem 10 243 593,40 Kč. Po odečtení 5 000 000 Kč zaslaných jeho
bývalou manželkou bylo tedy na účtu 5 243 593,4 Kč, z čehož plyne, že
společnost FPJDM měla dostatek svých vlastních finančních prostředků na
odeslání 5 000 000 Kč na účet společnosti INTERBRANDS. Dále obviněný připomíná
výpověď obviněného G., který uvedl, že to nebyly peníze zaslané od bývalé
manželky obviněného, které odeslal na účet společnosti INTERBRANDS, ale že z
peněz od bývalé manželky obviněného druhý den sám vybíral částku ve výši 3 000
000 Kč. Nelze však k posouzení přistoupit způsobem, jaký zvolil odvolací soud,
který od sebe odečetl příjmy a výdaje účtu za červenec roku 2015 a takto
zjistil, že rozdíl je nižší než 5 000 000 Kč. Takový postup je zjevně zcela
nesprávný, jelikož po provedení platby ve prospěch společnosti INTERBRANDS a
přijetí prostředků od jeho bývalé manželky mohlo dojít k dalším odchozím
platbám z účtu, které způsobily pokles zůstatku na účtu (ke konci měsíce
července 2015), čímž rozdíl mezi příjmy a výdaji je nižší než částka 5 000 000
Kč.
35. Obviněný připomíná, že v rámci dokazování byl proveden výpis z účtu
společnosti FPJDM, kterým se však soudy obou stupňů nezabývaly (tzn. daný důkaz
byl proveden, ale nebyl hodnocen). Soudy obou stupňů se o tomto důkazu
nezmiňují ani v odůvodnění svých rozsudků, přestože na něj poukazovala obhajoba
a taktéž o jeho existenci vypovídal obviněný G. Soudy obou stupňů se tedy bez
adekvátního odůvodnění tímto důkazem nezabývaly, čímž byla založena nejen
nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí, ale též jejich protiústavnost. Tímto
postupem soudů obou stupňů došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy
a skutkovými zjištěními. Primární pochybení nastalo u soudu prvního stupně,
které odvolací soud nenapravil, čímž nedostál své zákonné přezkumné povinnosti.
V podrobnostech obviněný odkazuje na jím uvedenou judikaturu a uzavírá, že
skutkový závěr, že prostředky pocházející od jeho bývalé manželky byly použity
k uvedení poškozené banky v omyl a že bez těchto prostředků by poškozená banka
v omyl uvedena být nemohla, je v extrémním (zjevném) rozporu s obsahem
provedených důkazů.
36. Pokud jde o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení, má
obviněný za to, že tento je naplněn hned ve dvou oblastech: jednak pokud jde o
řešení otázky jeho pachatelství (či spolupachatelství) na trestném činu
úvěrového podvodu a jednak co se týče řešení otázky spáchání tohoto trestného
činu jako členem organizované skupiny. K tomu obviněný předkládá závěry z
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10.
2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017,
sp. zn. 6 Tdo 778/2017) a komentářové literatury.
37. Pro účely právního posouzení je podle názoru obviněného nutné vyjít ze
skutkové věty, z níž se podává, že úmyslně napomohl tomu, aby společnost
INTERBRANDS získala úvěr ve výši 30 000 000 Kč od poškozené banky. Uvedenou
pomoc měl podle závěrů obou soudů realizovat tak, že z účtu jeho manželky měla
být odeslána částka ve výši 5 000 000 Kč na bankovní účet společnosti FPJDM,
přičemž tyto prostředky měly být využity k tomu, aby před poškozenou bankou
bylo vzbuzeno zdání, že společnost INTERBRANDS má vlastní prostředky ve výši 10
000 000 Kč. Ze závěrů soudů obou stupňů je zřejmé, že uvedené je jediné
jednání, kterého se měl obviněný dopustit. Ze skutkových závěrů obou soudů
nižších stupňů se podává, že obviněný nebyl účastníkem úvěrové smlouvy a že se
nepodílel na jejím sjednávání. Dále obviněný opakuje, že nebyl účastníkem
smlouvy, její účastníky nezná a na sjednávání úvěrové smlouvy se nijak
nepodílel a že finanční prostředky společnosti INTERBRANDS neposílal. S ohledem
na tyto skutečnosti je podle obviněného zřejmé, že ze strany obou soudů nižších
stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení.
38. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že ze skutkových závěrů soudů je zřejmé, že
nemůže být pachatelem přisouzeného trestného činu a mohl být maximálně v pozici
pomocníka ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Ani takový závěr ovšem
podle jeho názoru nelze z provedených důkazů učinit. Ze skutkových závěrů soudů
se podává, že pouze měl straně úvěrové smlouvy opatřit nepravdivé podklady.
Těmito „nepravdivými podklady“ bylo oněch výše zmiňovaných 5 000 000 Kč, které
podle závěrů obou soudů měly pomoci vzbudit dojem před poškozenou bankou, že
společnost INTERBRANDS disponuje částkou ve výši 10 000 000 Kč z vlastních
zdrojů na úhradu části kupní ceny. Konstatuje, že pachatelem trestného činu
úvěrového podvodu v předmětné věci by mohl být pouze tehdy, pokud by při
sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, popř.
pokud by podstatné údaje zamlčel. Takového jednání se však v žádném případě
dopustit nemohl, jelikož se na procesu sjednávání úvěrové smlouvy naprosto
žádným způsobem nepodílel, rovněž se nepodílel na jakémkoliv procesu směřujícím
k čerpání úvěru. Obviněný tedy uzavírá, že právní posouzení obou soudů nižších
stupňů je zjevně nesprávné, jelikož jeho jednání by mohlo být posouzeno
maximálně jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku, nikoliv však jako pachatelství. Obviněný je ale
přesvědčen, že nebyly provedeny důkazy ani k tomu, aby mohl být označen (a
odsouzen) jako pomocník.
39. V dalším textu dovolání obviněný připomíná znaky organizované skupiny a
dodává, že z již poměrně konstantní judikatury plyne, že existence organizované
zločinecké skupiny (sic! pozn. Nejvyššího soudu) není zásadně podmíněna tím,
aby všichni její členové byli současně spolupachateli ve smyslu § 23 tr.
zákoníku. Současně však platí, že skutečnost, že se určitá osoba jako účastník
podílela na činnosti organizované skupiny (např. pomocník), neznamená, že se
tím stává spolupachatelem ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Obviněný je přesvědčen,
že soudy obou stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení, když
uzavřely, že přisouzený čin spáchal jako člen organizované skupiny. V prvé řadě
zdůrazňuje že se mohl na vytýkaném jednání účastnit maximálně v pozici
pomocníka, což automaticky neznamená, že byl spolupachatelem. Dále uvádí závěry
rozhodovací praxe ohledně znalosti dalších členů skupiny. Namítá, že v
předmětné věci nebylo prokázáno, že by byl jakkoliv obeznámen s účelem činnosti
organizované skupiny. V této souvislosti opakuje, že údajná vědomost obviněného
o účelu činnosti organizované skupiny je podle závěrů soudů obou stupňů
postavena pouze na známosti obviněného s obviněnými G. a G. K tomu znovu
připomíná, že ostatní obvinění jej neznají, že obviněný G. popřel, že by
obviněnýXY F. měl něco společného s prodejem nemovitosti a že obviněný G.
uvedl, že obviněný F. mu pouze půjčil peníze. Podle obviněného tedy nebylo
prokázáno, že by se s kýmkoliv domluvil na společném postupu úmyslu vylákat
finanční prostředky od poškozené banky prostřednictvím společnosti INTERBRANDS.
Má za to, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, a že z pouhé jeho známosti s
dalšími dvěma obviněnými nelze dovodit to, že byl obeznámen s účelem jednání
dané skupiny osob. Aby takový závěr bylo možno přesvědčivě učinit, tak by musel
být proveden další důkaz, který by takovému závěru nasvědčoval. Ten však
proveden nebyl. Obviněný následně opakuje, že nepřišel do kontaktu s nikým, kdo
uzavíral úvěrovou smlouvu, neúčastnil se žádných jednání, nepředával poškozené
bance žádné doklady, na procesu sjednávání úvěrové smlouvy se naprosto žádným
způsobem nepodílel. Za tohoto stavu věci podle jeho názoru neexistuje žádný
důkaz o tom, že byl obeznámen s účelem činnosti dalších osob, tedy s tím, že
účelem jejich činnosti je vylákat od poškozené banky na základě nepravdivých
údajů úvěr. O tom svědčí rovněž to, že nebylo prokázáno, že by mu měl plynout
jakýkoliv prospěch z toho, že úvěr bude ze strany poškozené banky poskytnut.
Uvádí, že motivem pro páchání hospodářské trestné činnosti je typicky vidina
získání nějakého majetkového prospěchu, a proto je naprosto nelogické, aby
participoval na úvěrovém podvodu, pokud by z toho neměl žádný majetkový
prospěch. Tato skutečnost svědčí o tom, že nebyl obeznámen s účelem jednání
spoluobviněných osob.
40. Obviněný poukazuje na to, že oba soudy nižších stupňů v odůvodnění svých
rozhodnutí konstatovaly, že nezná další obviněné, dále neuvedly žádné konkrétní
důkazy, který by ho jakkoliv spojovaly s organizovanou skupinou; závěr o tom,
že byl součástí organizované skupiny je tedy založen pouze na nepřípadné
spekulaci odvolacího soudu a tento též příkře koliduje s judikaturou uvedenou v
jeho dovolání.
41. Obviněný následně cituje judikaturu Ústavního soudu, na niž v dovolání
odkazuje. V tomto ohledu připomíná nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp.
zn. III. ÚS 271/1996, z něhož se podává, že z odůvodnění rozhodnutí musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění
neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v
případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro
nesrozumitelnost nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního
principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Obviněný dodává, že závěr o
tom, že byl součástí organizované skupiny, je spekulací, nikoliv závěrem
založeným na zákonně provedených důkazech, a v jeho případě proto došlo k
porušení principu zákazu libovůle v rozhodování soudu. Dále připomíná závěry
nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, z něhož
vyplývá, že ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a
důkazů mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a
situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na
podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Pouze ta jsou
totiž způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce
jeho osobní svobody. K tomu obviněný doplňuje, že v předmětné trestní věci však
byl uznán vinným za situace, kdy jsou závěry obou soudů v extrémním nesouladu
(resp. rozporu) s provedenými důkazy.
42. Dále obviněný prezentuje nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn.
III. ÚS 464/99, věnující se zásadě volného hodnocení důkazů. Z citovaného
nálezu lze podle názoru obviněného dovodit, že důkazní nouze nemůže být důvodem
k nepřípustnému dotváření skutkového stavu ze strany rozhodujícího soudu.
Vytýká, že k popsané situaci však došlo v předmětné trestní věci, kdy při
naprosté absenci důkazů o tom, že byl součástí organizované skupiny, byl v
tomto směru ze strany rozhodujících soudů nepřípustně dotvořen skutkový stav v
jeho neprospěch. Poukazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a ze dne
13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98. Z uvedených nálezů je možno primárně
dovodit, že podstatou principu in dubio pro reo je to, že pokud po provedeném
dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových
okolností, které nelze odstranit ani provedením dalšího dokazování, tak jsou
orgány činné v trestním řízení povinny rozhodnout ve prospěch obviněného. Má za
to, že v předmětné věci i po provedení dokazování zůstávaly pochybnosti o tom,
zda byl součástí organizované skupiny, kdy za této procesní situace byly
rozhodující soudy povinny rozhodnout v jeho prospěch, tedy, že součástí
organizované skupiny nebyl. Z citovaných nálezů Ústavního soudu je možno dále
dovodit, že ani jakkoliv vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit
zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Po komplexním provedení dokazování
v této trestní věci je podle jeho názoru možno konstatovat, že nebylo dosaženo
jistoty (na základě provedených důkazů) v tom, že byl součástí organizované
skupiny, maximálně zde může panovat určité podezření, což však pro vynesení
odsuzujícího výroku rozhodně není postačující.
43. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu, obviněný
připomíná, že úmysl účastníka ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zákoníku se musí
vztahovat i na okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. v
předmětném případě je touto okolností spáchání činu jako členové organizované
skupiny. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je možné přičítat
účastníkovi pouze a jedině tehdy, pokud je z jeho strany dáno zavinění (viz
rozhodnutí č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Zdůrazňuje, že jeho zavinění obviněného k
dané okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby by mohlo být dáno pouze
tehdy, pokud by bylo prokázáno, že jednal s vědomím, že se činu dopouští v
souvislosti s jednáním dalších pachatelů, resp. s vědomím, že za účasti všech
pachatelů bude čin realizován. Vědomí tohoto charakteru (druhu) však rozhodně
prokázáno nebylo. Z pouhé skutečnosti, že zná obviněné G. a G. (kteří navíc
jeho podíl na trestné činnosti popřeli) totiž nelze se současnou absencí
dalšího důkazu dovozovat, že věděl o tom, že by měl údajně jednat v souvislosti
s jednáním dalších osob (dalších pachatelů). Obviněný tudíž uzavírá, že právní
posouzení obou soudů nižších stupňů je zjevně nesprávné, jelikož v případě jeho
jednání nelze shledat naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby podle § 211 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
44. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal
soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Obviněný též
navrhuje, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval v intencích § 265o
odst. 1 tr. řádu a přerušil výkon rozhodnutí, tj. výkon jemu uloženého
nepodmíněného trestu odnětí svobody na základě rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Obviněný též podal doplnění svého
dovolání prostřednictvím svého druhého obhájce, které se v podstatných částech
shoduje s výše uvedeným dovoláním.
45. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství P. R. (dále jen „státní zástupce“). K argumentaci obviněného A.
G. státní zástupce uvádí, že námitky uplatněné pod body III. až VI. (odvolací
soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, nepravdivá či fiktivní
nájemní smlouva, reálná výše nájemného, posouzení významu znaleckého posudku
Ing. Horského, hodnocení výpovědi svědka Anzengrubera), nelze podřadit pod
žádné uplatněné ani jiné dovolací důvody. Podle jeho názoru totiž obviněný
pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a nabízí vlastní
verzi hodnocení provedených důkazů, přičemž jednotlivé důkazy vytrhává z
celkového kontextu jiných důkazů, které ve své argumentaci zamlčuje. Takto
uplatněná argumentace ovšem nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, v jeho první variantě, jehož podstatu státní zástupce
přibližuje.
46. Ke skutkovým námitkám obviněného státní zástupce stručně odkazuje na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého plyne, že soud vzal za
prokázané, že jediným nájemcem nemovitosti Landštejnský dvůr v roce 2015 byl K.
B., kterému společnost INTERBRANDS pronajímala nemovitost za 30 000 Kč měsíčně.
Důvodně je z toho tedy dovozováno, že nájemní smlouvy se společnostmi CLABOAN
(s výší nájemného 365 000 Kč) a INTERSERVICE (nájemné 15 000 EUR měsíčně) byly
fiktivní, resp. simulované, neboť nemohly být uzavřeny s vážně míněným projevem
vůle, když v daném časovém období či dokonce souběžně byla nemovitost
pronajímána za zcela diametrálně nižší nájemné K. B. V té souvislosti jsou
podle státního zástupce neopodstatněné další námitky poukazující na výpověď
svědka B. či aktuální ceny hotelového pokoje v nemovitosti, neboť pokud by
reálně mohla být nemovitost v dané době pronajímána za vyšší částky, nebyl
důvod tuto pronajímat K. B. Pro posouzení věci pak není podstatné se podrobně
zabývat významem posudku Ing. Horského pro zpracování posudku S., na což
poukazuje obviněný, neboť ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vůbec není o
posudku Ing. Horského pojednáváno. Není tedy třeba řešit, nakolik tento měl
vliv na zpracování posudku k ocenění nemovitosti S. Podstatné je, že S. byla
předložena nepravdivá nájemní smlouva, aby tak výslednou hodnotu nemovitosti
ovlivnila. Zcela irelevantní jsou i námitky vůči stanovení ceny nemovitosti
svědkem Anzengruberem a jeho naznačovaná podjatost vzhledem k jeho zaměstnání u
poškozeného. Soud prvního stupně totiž při stanovení hodnoty nemovitosti
vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Fišera (viz bod 36. odůvodnění
rozsudku). V tomto smyslu tedy námitky obviněného odvádí spíše pozornost od
podstaty věci, nijak neodůvodňují námitku zjevného nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy, a proto fakticky nespadají pod žádný ze
zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu.
47. Námitku obviněného tvrdící, že ve vztahu k němu nebyly naplněny znaky
členství v organizované skupině, lze podle názoru státního zástupce sice
formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. řádu, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Obviněný primárně
opět činí polemiky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, který se však v
tomto ohledu s členstvím všech obviněných v organizované skupině v návaznosti
na provedené důkazy náležitě vypořádal (viz bod 45. odůvodnění rozsudku tohoto
soudu). Následně státní zástupce přibližuje definici organizované skupiny a
závěry soudní praxe k tomuto pojmu. Dodává též, že o členství obviněného v
organizované skupině nemůže být pochyb, když soud prvního stupně jej v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku označuje za hlavního organizátora skupiny,
který potřeboval (úvěrem) získat finanční prostředky v řádech desítek milionů
korun. V tomto rozsudku je poukázáno i na to, že obvinění F., G. a G. se
navzájem znali již před spácháním činu. Z popisu skutku odsuzujícího rozsudku
pak plyne, že obviněný G. musel jednat ve vědomé součinnosti s obviněnými
Mecerodem (podpis nájemní smlouvy), Marečkem (podpis budoucí kupní smlouvy), G.
a F. (přeposílání finančních prostředků za účelem prokázání finanční
spoluúčasti na koupi nemovitosti). Takto tedy závěru o úmyslném členství
obviněného G. na aktivní činnosti organizované skupiny nelze nic vytknout,
neboť během trestněprávně relevantního jednání přímo vešel ve styk s nejméně 4
osobami, kdy jednotlivé akty obviněných na sebe navazovaly a měly za cíl
vylákání úvěru ze strany poškozené.
48. Státní zástupce je přesvědčen, že irelevantní je námitka obviněného, že
nebyl stranou úvěrové smlouvy. V té souvislosti už odvolací soud správně
poukázal, že znakem sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 odst. 1 tr.
zákoníku se nemyslí toliko onen akt podpisu smlouvy samotné, ale veškerá
jednání tomuto předcházející a s tímto související (str. 50 rozsudku odvolacího
soudu). Tento výklad zastává i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, 8 Tdo 1286/2016). Státní
zástupce připomíná též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 4
Tdo 799/2016, podle nějž za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu přečinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat také
uzavření smluv navazujících na samotnou úvěrovou smlouvu, bez kterých by
úvěrující neposkytl úvěrovanému peněžní prostředky ve sjednané výši. Není tedy
pravdou, že obviněný nemohl ovlivnit jednání mezi kupujícím a úvěrující bankou,
neboť podle popisu skutkové věty sám předkládal odhadci poškozené banky za
účelem ocenění nemovitosti nepravdivou nájemní smlouvu a dále se podílel na
simulaci solventnosti úvěrované osoby ve smyslu finanční spoluúčasti na koupi
nemovitosti, na kterou byl čerpán úvěr. Vzhledem k tomu, že jednotlivé kroky
uvedené v popisu skutku odsuzujícího rozsudku na sebe navazují a směřují k
podvodnému vylákání úvěru, je odůvodněn závěr nalézacího soudu, že se tak událo
po společné domluvě obviněných.
49. Státní zástupce dále konstatuje, že v bodech VIII. až XII. obviněný opět
činí polemiky se skutkovými zjištěními, které navíc nejsou relevantní, neboť se
s nimi již odvolací soud vypořádal (přihlédl k hodnotě zástavy pro určení výše
škody) nebo se netýkají důkazů a zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní
zástupce se jimi proto věcně nezabývá.
50. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhuje, aby dovolání obviněného
A. G. bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněné. Podle státního zástupce pak není Nejvyšší soud příslušný k
přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, jak obviněný navrhuje, neboť o
takovém návrhu by měl ve smyslu § 325 odst. 1 tr. řádu rozhodnout předseda
senátu soudu, v jehož obvodu je trest vykonáván. Vzhledem k neopodstatněnosti
dovolacích námitek pak není dán důvod k přerušení výkonu trestu ani dle § 265o
odst. 1 tr. řádu.
51. Dále se státní zástupce věnuje dovolací argumentaci obviněného Daniela
Marečka. Ve vztahu ke skutkovým námitkám uvádí, že tyto nijak nedokládají
zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť obviněný
v zásadě jen paušálně odmítá skutkové závěry obou soudů s tím, že nejsou
podloženy konkrétními důkazy. S takovou argumentací se státní zástupce
neztotožňuje. Soud prvního stupně přesvědčivě v odůvodnění svého rozsudku (viz
bod 48. odůvodnění) vyšel z toho, že obviněný uzavřel za společnost INTERBRANDS
smlouvu o úvěru a zároveň byl jediným jednatelem a společníkem společnosti, z
čehož vyplývá, že doklady předložil on. Takové odůvodnění se může jevit na
první pohled sice poměrně strohé, ale soud prvního stupně posléze zmiňuje i
další okolnosti – zjevnou finanční nezpůsobilost společnosti INTERBRANDS i
obviněného ke splácení úvěru. Za těchto okolností tedy muselo být obviněnému
zřejmé, že proces sjednávání úvěrové smlouvy je nestandardním postupem.
Obviněný jako kontraktor si zároveň měl ověřit, jaké doklady poškozená banka
vyžaduje, a jejich zaslání zajistit. Zároveň nevyznívá logicky, že by obviněný
předkládal poškozené bance prostřednictvím jiné osoby pravdivé doklady, které
by však zároveň s ohledem na finanční nezpůsobilost úvěrované společnosti
nebyly způsobilé poskytnutí úvěru zajistit. Především pak lze závěry o
participaci obviněného na vědomém předkládání upravených dokladů opřít o
skutkové závěry odvolacího soudu uvedené na str. 40 odůvodnění rozsudku, ze
kterého plyne, že obviněný požadoval od finančního úřadu, pojišťovny a ČSSZ
doklady v rozhodném období ke své osobě, které pak svým obsahem odpovídají
dokladům předloženým poškozené bance s tím rozdílem, že v nich byly upraveny
údaje ohledně časové datace a jména oprávněné (dotčené) osoby. Tyto doklady
předložené poškozené bance pak byly označeny jako padělky. V obecné rovině lze
shledat, že obviněný v zásadě opakuje námitky uplatněné již v odvolání, se
kterými se odvolací soud řádně vypořádal, a to včetně námitky ohledně návrhu na
provedení dokazování (viz str. 40 a 41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z
judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že pokud obviněný toliko opakuje
námitky již řádně vypořádané soudy nižších stupňů, jedná se v zásadě o dovolání
zjevně neopodstatněné.
52. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhuje, aby dovolání
obviněného Daniela Marečka bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
53. Následně se státní zástupce vyjadřuje k dovolací argumentaci obviněného
Jana Meceroda. Předně konstatuje, že pokud se týká uplatněné námitky podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívající v nesprávném právním posouzení
skutku, pak tato námitka není náležitě konkretizována v tom ohledu, z čeho
obviněný dovozuje, že skutková zjištění nelze subsumovat pod uvedenou skutkovou
podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Proto v této části dovolání
neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Převážná část námitek obviněného podle
státního zástupce směřuje proti skutkovým zjištěním, zejména ohledně toho, že
obviněný sám poškozené bance nepředkládal v souvislosti s žádostí o úvěr
nepravdivé doklady. Podobně jako v případě obviněného G. státní zástupce
rekapituluje podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
54. Pokud se týká uvedených skutkových námitek, s těmito se navíc podle
státního zástupce odvolací soud řádně vypořádal, kdy s odkazem na skutkové
závěry soudu prvního stupně poukázal na to, že podle sdělení samotné poškozené
banky ze dne 19. 1. 2016, které se nachází na č. l. 1779 a násl. spisu, je
zřejmé, jaké doklady byly v souvislosti s žádostí o úvěr ze strany obviněného
Meceroda předloženy, přičemž se jedná o doklady, které jsou popsány ve skutkové
větě odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce poukazuje na to, že obviněný ve
svých námitkách nijak obsah uvedeného sdělení poškozené banky nevyvrací, pouze
uvádí, že doklady měly být předávány prostřednictvím M. V. Tato skutečnost, i
kdyby byla pravdivá, však nijak podle státního zástupce nevylučuje naplnění
znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, neboť není rozhodné, zda
obviněný předloží nepravdivé doklady v souvislosti se sjednáváním úvěrové
smlouvy sám nebo prostřednictvím jiné osoby. Jestliže obviněný naznačuje, že M.
V. mohl dotčené listiny upravit, pak tato námitka je čistě spekulativní povahy
a nekoresponduje s dovolacím důvodem zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními. Závěr soudů nižších stupňů, že obviněný se dopustil činu
vědomě a úmyslně, je tak logický. Lze v tomto smyslu totiž argumentovat obdobně
jako u obviněného Marečka. Pokud z provedeného dokazování zároveň vyplynulo, že
obviněný Mecerod a stejně tak společnost Motox EuroTrucks nebudou pro svou
finanční situaci schopni dostát ručitelskému závazku (což obviněný nijak
nezpochybňuje), pak je nelogické, aby se poskytnutí úvěru obviněný domáhal
předložením pravdivých dokladů, které by tuto špatnou finanční situaci musely
vyjevit. Pokud se jedná o hodnocení věrohodnosti namítaných svědků, státní
zástupce poznamenává, že posouzení této otázky je v kompetenci soudu, který
výslechy těchto svědků na základě zásad bezprostřednosti a ústnosti prováděl.
55. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nijak nedokládají zjevný rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a z převážné části se jedná o
námitky, se kterými se již odvolací soud vypořádal, jedná se podle státního
zástupce o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto navrhuje jej postupem podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítnout.
56. Závěrem se státní zástupce též vyjadřuje k dovolání obviněného T. F. Po
rekapitulaci jeho dovolací argumentace uvádí, že obviněným uvedené skutkové
námitky jsou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu zjevně neopodstatněné, neboť nedokládají, že došlo ke zjevnému
nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce
zdůrazňuje, že ani samotné porušení zásady in dubio pro reo není dovolacím
důvodem, pokud její porušení právě nedosáhne intenzity extrémního nesouladu
mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými zjištěními. Konkrétně pak dodává, že
odvolací soud se s uplatněnou argumentací obviněného již podrobně a logicky
vypořádal, kdy pro stručnost odkazuje na str. 44 až 48 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, neboť se s jeho závěry ztotožňuje. Předně státní zástupce
neshledává podstatným, zda společnost FPJDM měla dne 21. 7. 2015 zůstatek na
účtu mírně přesahující 5 000 000 Kč a zda toho dne nejdříve došlo k zadání
příkazu k odeslání částky 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti INTERBRANDS. Je
totiž zřejmé, že bez obdržení částky 5 000 000 Kč od obviněného (resp. jeho
prostřednictvím z účtu jeho manželky) by společnost FPJDM nebyla schopná zaslat
společnosti INTERBRANDS celkově 10 000 000 Kč na finanční spoluúčast
(předpokládanou úvěrem) na koupi nemovitosti od obviněného G. Jakoukoliv
relevanci pak v daném případě nemá námitka, že peníze na účtu jsou věcí
genericky určenou, neboť tím nikterak není zpochybněna toliko simulace
finančních transakcí tak, jak je popsána ve výrokové části napadeného rozsudku.
57. K argumentaci obviněného, že nebyl účasten sjednávání úvěrové smlouvy,
neznal její obsah a podmínky finanční spoluúčasti, státní zástupce připouští,
že v rozsudcích soudů obou stupňů není poukázáno na žádný konkrétní důkaz v
tomto smyslu. Nicméně v rámci volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr.
řádu soudy oprávněně dospěly k závěru o vědomé spoluúčasti obviněného na
trestném činu. Státní zástupce poukazuje na blízkou časovou souvislost
finančních transakcí uvedených v popisu skutku, které probíhaly v rámci
několika málo bezprostředně po sobě jdoucích dní, a dále na to, že obviněný sám
neposkytl soudu prvního stupně žádné věrohodné vysvětlení zaslání finančních
prostředků ve prospěch FPJDM, kdy naopak jeho tvrzení o vrácení údajné půjčky
bylo provedeným dokazováním vyvráceno, neboť soud prvního stupně v tomto ohledu
poukázal na nevěrohodnost tvrzení (půjčení vysoké částky v hotovosti) i rozpory
ve výpovědích svědků. Ze samotné nepravdivé výpovědi obviněného sice nelze
dovozovat závěry o jeho vině, ale je zřejmé, že při absenci věrohodného
vysvětlení o zaslání finanční částky 5 000 000 Kč na cizí bankovní účet si
nelze představit, že by tak obviněný činil bez znalosti celého pozadí dané
věci, resp. s tímto nebyl alespoň srozuměn. Státní zástupce zdůrazňuje, že z
dokazování na základě bankovních výpisů jednoznačně vyplynulo, že obviněný
zasílá částku 5 000 000 Kč z účtu své manželky na účet FPJDM dne 21. 7. 2015 a
dne 24. 7. 2015 mu je tato částka ve stejné výši zaslána zpět. Takové počínání
postrádá ekonomický smysl a nelze si představit, že by obviněný ze své
dispozice uvolnil tak vysokou částku ve prospěch jiných osob, aniž by se
předtím seznámil s důvody takového postupu. Vzhledem k tomu, že z provedeného
dokazování nevyplývá, že by finanční prostředky mohly být poskytnuty z jiného
důvodu než uvedeného a ani v tomto smyslu neexistuje žádná indicie, jsou závěry
soudů o vědomé spoluúčasti obviněného na trestné činnosti ještě v souladu se
zásadou volného hodnocení důkazů, podle které soud hodnotí důkazy jednotlivě a
v jejich vzájemných souvislostech.
58. Státní zástupce dále rekapituluje dovolací argumentaci obviněného k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. K ní uvádí, že právní
posouzení jednání obviněného jako spolupachatele trestného činu úvěrového
podvodu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a doktrinálními
východisky. Předně podle státního zástupce není relevantní, že obviněný nebyl
účastníkem úvěrové smlouvy, ani se na jejím sjednávání nepodílel, neboť
skutková podstata přisouzeného činu je naplněna i tehdy, pokud jsou nepravdivé
údaje uvedeny při čerpání úvěru, což v daném případě naplněno bylo, neboť
předstírání finanční spoluúčasti na koupi nemovitosti se událo bezprostředně
před poskytnutím úvěru a jako jedna z podmínek jeho poskytnutí. V právní větě
odsuzujícího rozsudku sice tato alternativa není vyjádřena, když se souhrnně ke
všem obviněným uvádí, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé
údaje, takové pochybení však ještě nečiní napadený rozsudek nezákonný. V daném
případě není ani rozhodné, že obviněný sám nepředkládal poškozené bance
jakékoliv podklady, neboť uvedení nepravdivého údaje může spočívat nejen v
předložení písemných či jiných hmotných podkladů, ale právě může jít i o
simulaci bankovních transakcí, které má poškozená banka možnost na konkrétním
účtu sledovat.
59. Podle názoru státního zástupce jednání popsané ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku nelze považovat toliko za účastenství ve formě pomoci,
jak se v dovolání namítá. V té souvislosti poukazuje na komentářovou literaturu
k výkladu pojmu spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, podle níž společné
jednání spolupachatelů může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na
sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu
společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou
součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání
trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. Šámal P. a
kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, výklad k
ustanovení § 23 trestního zákoníku, s 532 až 533). Právě o takovou situaci se v
daném případě jednalo, neboť obviněný převedl částku 5 000 000 Kč na účet
společnosti FPJDM s tím, že tato byla v bezprostřední časové souvislosti
převedena na účet společnosti INTERBRANDS, která tímto úvěrující poškozené
bance předstírala finanční způsobilost ke spoluúčasti na úhradě kupní ceny.
60. Pokud jde o další část námitek obviněného, jež se týká zpochybňování jeho
členství v organizované skupině, státní zástupce uvádí, že tyto námitky jsou
svým charakterem převážně skutkové povahy, kdy obviněný poukazuje na to, že
nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by plynulo, že se domluvil na společném
postupu s dalšími obviněnými, případně že závěry o členství obviněného v
organizované skupině jsou založeny na čiré spekulaci, dotváření skutkové stavu
atd. Státní zástupce konstatuje, že v tomto ohledu ovšem námitky nespadají pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívající v nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Pokud se jedná o
pojem organizované skupiny, pak odkazuje na shora uvedenou argumentaci
obviněného G. a uvádí, že pro závěr o členství v organizované skupině není
třeba, aby existoval důkaz o přesném obsahu domluvy jednotlivých členů. Takový
výklad by podle státního zástupce vedl k situaci, že organizovaná skupina by
nemohla být nikdy prokázána, pokud by snad přímo nebyla během páchání trestné
činnosti monitorována orgány činnými v trestním řízení, případně pokud by po
sobě nezanechala obsah dohody na nějakém médiu. Státní zástupce má za to, že
pro závěry o členství obviněného v organizované skupině plně postačuje navenek
objektivně zřejmá koordinace jednotlivých kroků, které na sebe bezprostředně
časově navazují a ve své podstatě mají vliv na způsobený následek – zde
vylákání úvěru na základě nepravdivě předložených údajů. Z části popisu skutku
je zřejmé, že obviněný F. poukázal částku 5 000 000 Kč ve prospěch společnosti
FPJDM, kterou ovládal obviněný G., posléze v krátké časové návaznosti jsou tyto
prostředky poukázány obviněnému F. (resp. ve prospěch bankovního účtu jeho
manželky) zpět, avšak již ze strany spoluobviněného G. Takto tedy obviněnému F.
muselo být zřejmé, že se na trestné činnosti krom něho podílí minimálně další 2
osoby a jejich činnost je koordinovaná a vyznačuje se určitou dělbou úkolů,
tedy jedná se o organizovanou skupinu. Proto lze podle názoru státního zástupce
považovat skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů v tomto smyslu za
správné a rozhodně se ani v tomto případě nejedná o zjevný rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
61. Státní zástupce dodává, že dne 14. 11. 2023 obviněný F. svou dovolací
argumentaci rozšířil prostřednictvím svého druhého obhájce JUDr. Pavla Hály.
Ačkoliv je dovolací argumentace v tomto případě rozsáhlejší čítající bez příloh
29 stran, svým obsahem je podle mínění státního zástupce fakticky totožná s
dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Opatřila. Proto státní
zástupce poukazuje na svou shora uvedenou argumentaci zejména ohledně sledu
plateb na účtu společnosti FPJDM, kdy v tomto ohledu bylo zaslání finanční
částky 5 000 000 Kč obviněným pro dokonání činu významné. Pokud se v doplnění
dovolání poukazuje, že obviněnému nebyl znám obsah úvěrové smlouvy a že tato
smlouva samotná sama neobsahovala podmínku finanční spoluúčasti, není tato
námitka pro posouzení věci podstatná. Podstatné podle státního zástupce je, že
podmínka finanční spoluúčasti vyplývá z vyjádření poškozené banky. Ačkoliv toto
vyjádření bylo podáno ex post po uzavření úvěrové smlouvy, z jednotlivých kroků
obviněných plyne, že si této podmínky (jakkoliv dohodnuté) museli být vědomi,
jinak by totiž svou finanční spoluúčast ve výši 10 000 000 Kč na koupi
nemovitosti nedokládali. Ostatně úvěr byl poukázán právě až po doložení této
skutečnosti. V daném směru tedy nespatřuje žádný zjevný nesoulad mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
62. Státní zástupce proto navrhuje, aby dovolání obviněného T. F. bylo podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně
neopodstatněné. Státní zástupce ve svém vyjádření též vyslovil z hlediska §
265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
63. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům
obviněných k jejich případným replikám, od žádného z nich ale repliku do dne
vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
64. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda
jsou dovolání obviněných A. G., Jana Meceroda, Daniela Marečka a T. F.
přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda
byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě
a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i
oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále
Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti
tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší
soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné
náležitosti.
65. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně
vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými
uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž
existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
66. Jak již bylo uvedeno, všichni obvinění uplatňují dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Obviněnými uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
67. Smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho
novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např.
nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací
důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám
ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně upravuje tři
okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu
mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich
základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je
opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně
nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem,
např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu,
důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
68. Další obviněnými deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. řádu, je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je
možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění
uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny
hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že
dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou obviněným spatřovány v právním posouzení skutku,
jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
69. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a
aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v
předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného (obviněného),
včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
70. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího
soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem
řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky
obviněných z části neodpovídají jimi uplatněným, ani žádným jiným zákonným
dovolacím důvodům, zčásti pak jejich argumentace sice uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) odpovídá, je však zjevně neopodstatněná.
Současně platí, že Nejvyšší soud na podkladu dovolání obviněných neshledal, že
by v řízení došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod
obviněných. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst.
2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.
IV. A
Ke společným dovolacím námitkám více obviněných
71. Pokud jde o argumentaci uplatněnou obviněnými G. a Mecerodem ohledně
relevantnosti údajů předaných poškozené bance (nepravdivé nájemní smlouvy,
upravené doklady společnosti Motox EuroTrucks, atd.), pak Nejvyšší soud uvádí,
že tato sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,
neboť skrze ni obvinění brojí proti právnímu posouzení skutku, jímž byli uznáni
vinnými, je však zjevně neopodstatněná. Již na úvod Nejvyšší soud upozorňuje,
že totožnou argumentaci obvinění uplatnili již dříve v trestním řízení, když
těmito námitkami se zabývaly již oba soudy nižších stupňů.
72. K této problematice je třeba též připomenout související rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, jak ostatně činí ve svém dovolaní obviněný G. Z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 308/2017, uveřejněného pod
č. 22/2018 Sb. rozh. tr., vyplývá, že pro posouzení toho, zda jde ve smyslu §
211 odst. 1 tr. zákoníku o nepravdivý údaj při sjednávání úvěrové smlouvy, musí
být z obsahu sjednávané úvěrové smlouvy nebo úvěrových podmínek jako její
součásti patrné, k jaké skutečnosti nebo informaci se konkrétní nepravdivý údaj
vztahuje a zda jde o údaj podstatný pro uzavření smlouvy. Z tohoto usnesení a
dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2018, sp.
zn. 7 Tdo 845/2018, ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 6 Tdo 254/2017, nebo ze dne 8.
1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1421/2013) se rovněž podává, že nepravdivé informace,
které pachatel uvede v souvislosti se sjednáváním či čerpáním úvěru, musí
dosahovat takové kvality, že jsou schopné ovlivnit rozhodnutí subjektu
poskytujícího úvěr o jeho (ne)poskytnutí. Tímto směrem se ubírají i námitky
obviněných G. a Meceroda, když tvrdí, že nájemní smlouvy, které byly poškozené
bance předloženy, nepředstavovaly podstatné podklady, na jejichž základě by
došlo k rozhodnutí o poskytnutí úvěru, neboť jak svědek S., tak svědkyně XYN.
uvedli, že z nájemních smluv nevycházeli.
73. Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle skutkových závěrů soudu prvního
stupně došlo k předání smlouvy o nájmu Landštejnského dvora uzavřené se
společností CLABOAN, výkazu zisku a ztrát ke dni 31. 3. 2015 společnosti Motox
EuroTrucks, a účetní rozvahy této společnosti ke stejnému datu, a to při
sjednávání úvěrové smlouvy, přičemž tyto podklady byly zjevně nepravdivé.
Stejně tak došlo k uvedení nepravdivých údajů v rámci čerpání následně
poskytnutého úvěru od poškozené banky spočívajících v účelovém a opakovaném
převedení finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč k prokázání zaplacení
části kupní ceny nemovitosti Landštejnský dvůr (srov. bod 44. rozsudku soudu
prvního stupně). Soud prvního stupně přitom zmíněné údaje považoval za
podstatné podklady, neboť pokud by poškozená banka věděla o tom, že tyto údaje
nejsou pravdivé, resp. že společnost INTERBRANDS nemá dostatek prostředků na
zaplacení části kupní ceny nemovitosti, tak by předmětnou úvěrovou smlouvu s
touto společností neuzavřela. S těmito závěry prvostupňového soudu se pak
ztotožnil i soud odvolací. Ten shledal postup soudu prvního stupně správným,
přičemž odkázal zejména na bod 45. odůvodnění jeho rozsudku a dodal, že v
projednávané věci lze logicky uzavřít, že pokud by poškozená banka věděla o
celém mechanismu, tak jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, předmětný úvěr by neposkytla, neboť se jednalo o
skutečnosti podstatné a významné, když tyto prokazovaly solventnost společnosti
INTERBRANDS, schopnost společnosti Motox EuroTrucks ručit za úvěr a též
souvisely s posouzením hodnoty předmětné nemovitosti (srov. bod 29. na str. 34
rozsudku odvolacího soudu).
74. Nejvyšší soud se s výše prezentovaným názorem soudů nižších stupňů
ztotožňuje. V tomto směru lze poukázat jednak na to, že předložené nájemní
smlouvy byly v rámci řízení o úvěru zohledněny, a to při odhadu ceny
nemovitosti, byť obvinění s tímto závěrem nesouhlasí. O tom, jak bylo uvedeno
výše, svědčí jednak výpovědi svědků S. a N., kteří uvedli, že předložené
nájemní smlouvy pro ně představovaly relevantní podklady pro odhad ceny
nemovitosti (srov. bod 29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu a protokol o
hlavním líčení ze dne 25. 1. 2021, č. l. 3180 verte). V rámci tohoto hlavního
líčení svědek S. totiž jasně uvedl, že při zpracování svého odhadu hodnoty
nemovitosti Landštejnský dvůr vycházel z podkladů, které obdržel od obviněného
G. Stejně tak i svědkyně N. uvedla, odlišně od tvrzení obviněného G., že pro ni
bylo důležité mít k dispozici nájemní smlouvu pro zpracování odhadu (srov. bod
29. na str. 34 rozsudku odvolacího soudu, bod 12. rozsudku soudu prvního stupně
a protokol o hlavním líčení ze dne 25. 1. 2021, č. l. 3186). Nejvyšší soud tedy
ve shodě se soudy nižších instancí uzavírá, že nepravdivé nájemní smlouvy,
které předložili obvinění G. a Mecerod představovaly relevantní údaj ve smyslu
výše nastíněné judikatury. Proto je závěr o tom, že pokud by o této skutečnosti
poškozená banka věděla, předmětný úvěr by neuzavřela a pokud by tomu tak bylo
zcela jistě nikoli na částku 30 000 000 Kč, odůvodněný, logický a správný.
75. Současně též z provedeného dokazování vyplynulo, že čerpání úvěru bylo
podmíněno zaplacením části kupní ceny konkrétně 10 000 000 Kč. Pokud obvinění
účelovým a opakovaným převedením finančních prostředků ve výši 5 000 000 Kč de
facto dokládali zaplacení části kupní ceny, lze i tuto skutečnost pokládat za
uvedení nepravdivého údaje, a to v souvislosti s čerpáním úvěru. Za takovéto
situace je nesporné, že i toto jednání obviněných uvedlo poškozenou banku v
omyl, což ve svém důsledku vedlo k uvolnění peněžních prostředků na účet
obviněného G. Nelze se přitom podle názoru Nejvyššího soudu domnívat, jak
ostatně uvedly i soudy nižších stupňů, že by poškozená banka při vědomí toho,
že společnost INTERBRANDS nemá dostatek finančních prostředků na splnění svých
smluvních povinností, finanční prostředky uvolnila.
76. Další argumentací, která je společná více obviněným, je otázka pachatelství
přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku ze strany osoby,
která není stranou úvěrové smlouvy. Tuto námitku obviněných G. a Mgr. Bc. F.
sice lze podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. řádu, je však zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud předně konstatuje, že
i touto argumentací obviněných se již dříve zabýval odvolací soud. Ten nejprve
přiblížil znění skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1
tr. zákoníku, přičemž podotkl, že v projednávané věci je podstatný znak
„sjednávání“. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací obviněných, kteří
tvrdili, že se sjednávání úvěrové smlouvy neúčastnili. V tomto směru poukázal
na komentářovou literaturu a též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8.
2016, sp. zn. 3 Tdo 889/2016, z něhož vyplývá, že za sjednání úvěrové smlouvy
je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech
souvisejících jednání, která uzavírání takové smlouvy předcházejí nebo
provázejí. Sjednání úvěrové smlouvy tedy nelze chápat zúženě a považovat za něj
jen vlastní uzavření smlouvy. Obdobně podle názoru tohoto soudu vyznívá i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1286/2016.
77. V této souvislosti tedy odvolací soud uzavřel, že pachatelem trestného činu
úvěrového podvodu může být jak fyzická, tak právnická osoba, může jít o
kteréhokoliv z účastníků úvěrové smlouvy, ale i osobu odlišnou, která se
bezprostředně nebo zprostředkovaně na sjednávání smlouvy podílí a v souvislosti
s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí,
a to nejen v dané úvěrové smlouvě, ale také i v dalších k ní náležejících
dokumentech. Odvolací soud přitom konstatoval, že role a jednání jednotlivých
obviněných vyplývající ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně
jednoznačně potvrzují správnost závěrů tohoto soudu o jejich pachatelství,
přičemž neopomenul zohlednit i skutečnost, že tohoto jednání se obvinění
dopustili, coby členové organizované skupiny (srov. bod 26. rozsudku odvolacího
soudu).
78. S těmito závěry obou soudů Nejvyšší soud souhlasí, neboť taková argumentace
je logická a správná a má též oporu v provedeném dokazování. V tomto ohledu
odvolací soud správně vypořádal otázku spolupachatelství osob, které nejsou
stranou úvěrové smlouvy, na trestném činu úvěrového podvodu podle § 211 tr.
zákoníku. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že obvinění nebyli účastníky
předmětné úvěrové smlouvy, což ostatně netvrdí ani soudy nižších stupňů,
nicméně tato skutečnost sama o sobě nevylučuje jejich (případnou) trestní
odpovědnost za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku. Jak
správně podotkl již odvolací soud, pachatelem daného trestného činu nemusí být
pouze strana úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2016, sp. zn. 8 Tdo 308/2016). Současně je správný též závěr odvolacího soudu
ohledně znaku „sjednávání“, když tento skutečně nelze interpretovat natolik
zúženě jak činí obvinění. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že nepravdivé údaje
lze uvést i v souvislosti s čerpáním úvěru, a to i osobou, která není stranou
úvěrové smlouvy (např. uvedením údaje o zaplacení části kupní ceny z vlastních
prostředků). Konkrétní skutečnosti, kterých se může uvádění nepravdivých nebo
hrubě zkreslených údajů nebo zamlčování podstatných údajů týkat, budou vyplývat
z předmětné úvěrové smlouvy nebo ze souvisejících smluvních podmínek (srov.
obdobně ŠÁMAL, P., In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271.
Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2721).
79. Také argumentaci týkající se účasti obviněných na organizované skupině
uplatnilo více obviněných, a to konkrétně obvinění G., Mareček a F. Ke
zmíněnému je třeba doplnit, že soud prvního stupně k dané námitce uvedl, že
všechny obviněné spojuje obviněný G., který zná obviněné Meceroda, Marečka a G.
Zmiňovaný soud dále připomněl znaky organizované skupiny, včetně skutečnosti,
že tato nemusí mít trvalejší charakter. Poukázal též na to, že není nutné, aby
se všichni členové organizované skupiny navzájem znali a dodal, že v
projednávané věci tedy nebylo třeba, aby obvinění G. a F. znali obviněné
Meceroda a Marečka. Následně popsal strukturu organizované skupiny existující v
projednávané trestní věci a dodal, že bez koordinace všech jejích členů by ke
spáchání trestného činu nemohlo dojít a již ze samotného způsobu provedení
trestného činu vyplývá, že se jednalo o organizovanou skupinu (srov. bod 45.
rozsudku soudu prvního stupně).
80. S těmito závěry se pak ztotožnil i odvolací soud, který mimo jiné odkázal
právě na bod 45. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud ve svém rozsudku
v souladu s ustálenou judikaturou vymezil pojmové znaky organizované skupiny a
obdobně jako soud prvního stupně uzavřel, že bez konkrétního přičinění
jednotlivých obviněných a bez jejich vzájemné koordinace by ke spáchání
trestného činu nedošlo. Dále poukázal na sofistikovanost jednání obviněných v
rámci páchaného trestného činu. K otázce přijetí za člena organizované skupiny
pak tento soud doplnil, že v projednávané věci plně postačovala aktivní účast
toho konkrétního z obviněných na její činnosti, jak to vyplývá ze skutkové věty
napadeného rozsudku, přičemž nepochybně se jednalo o sdružení nejméně tří
trestně odpovědných osob (v podrobnostech srov. bod 27. rozsudku odvolacího
soudu).
81. Nejvyšší soud považuje za podstatné na tomto místě připomenout, že, jak
správně uvedly oba soudy nižších stupňů, pojem organizovaná skupina není
trestním zákoníkem definován. Její vymezení je dáno ustálenou judikaturou,
podle níž se organizovanou skupinou rozumí sdružení více (nejméně tří) trestně
odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy
sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a
koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného
činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí
Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To
13/76, uveřejněné pod č. 53/1976 Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu
České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85,
uveřejněný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Současně není ani pro účast na
organizované skupině třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na
její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto
koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016).