7 Azs 145/2022- 28 - text
7 Azs 145/2022 - 30 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: R. A., zastoupena JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2022, č. j. 34 Az 23/2020 103,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 7. 2020, č. j. OAM 20/ZA ZA11 P16 2020 byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastaveno. II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro postup dle § 10a odst. 1 písm. e), resp. § 25 písm. i) zákona o azylu. Nesouhlasila s opačnými závěry žalovaného a krajského soudu. Žalovaný ani krajský soud důkladně nezkoumali okolnosti dané věci ve všech souvislostech. Zejména důkladně nezkoumali okolnosti trestního stíhání stěžovatelky. Navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Požádala i o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnil s posouzením provedeným krajským soudem. Navrhl kasační stížnost zamítnout, popř. odmítnout pro nepřijatelnost. V.
52. Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i rozhodnutí krajského soudu požadavkům této judikatury plně dostála. Nesouhlas stěžovatelky s jejich věcnými závěry nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku, resp. správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 163 atd.). [10] I postup při zjišťování skutkového stavu věci má oporu v judikatuře zdejšího soudu, srov. např. rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 42, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 65, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 43, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 67, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008
66. Správní orgán a krajský soud důkladně zkoumali veškeré okolnosti dané věci, přičemž zohlednili i stěžovatelkou akcentované skutečnosti a podklady. V řízení nedošlo ani k žádným podstatným vadám s vlivem na výsledek daného řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 60, ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 83, č. 2406/2011 Sb. NSS, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 112, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018 28). [11] K problematice opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009
65. Svůj závěr formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 96, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že: „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje li opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ [12] Z citované judikatury vyplývá, že správní orgán při posouzení opakované žádosti zjišťuje, zda se objevily nové závažné skutečnosti, ať již na straně samotného žadatele nebo v zemi jeho původu, které nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a které současně svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a tohoto zákona. Aby tyto skutečnosti byly pro danou věc relevantní, musely by mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Jak žalovaný, tak krajský soud postupovali v souladu s touto judikaturou a dospěli ke správnému závěru, že stěžovatelka takové skutečnosti netvrdila. [13] I podle názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatelka uváděla shodné důvody, pro které žádost o mezinárodní ochranu podala již v minulosti, přičemž nebylo zjištěno, že by se situace v domovské zemi od doby rozhodnutí o její první žádosti zásadním způsobem změnila. Jak správně uvedl krajský soud, primárním důvodem, pro který se stěžovatelka obává návratu do vlasti, je probíhající trestní stíhání za podvod v souvislosti s prodejem jejího automobilu, resp. z toho plynoucí konsekvence k její osobě. Takový důvod však uváděla i v rámci řízení o své první žádosti. V dalším řízení jej pouze rozvedla o další souvislosti (úkony spojené s trestním stíháním). Trestní stíhání přitom nelze považovat za pronásledování ani vážnou újmu, a to ani v případě, že je vedeno v zemi, jejíž právní a institucionální prostředí nedosahuje úrovně západních států. Mezinárodní ochrana není nástrojem pro to, aby se cizinec vyhnul snášení negativních důsledků trestního stíhání v zemi původu. Azylovou relevanci může mít trestní stíhání v případě, že se s ním pojí hrozba vážné újmy, případně je li vedeno z účelových důvodů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2020, č. j. 1 Azs 3/2020 70). Obsah předloženého správního a soudního spisu však nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o takový případ. Ani v řízení o kasační stížnosti stěžovatelka nepředložila žádný podklad, ze kterého by bylo lze usuzovat na existenci vážné újmy, resp. na účelovost trestního stíhání ve smyslu výše uvedené judikatury. Její argumentace byla koncipována obecně; jednalo se o obecnou a nepodloženou polemiku s konkrétními závěry žalovaného a krajského soudu. Jejich závěry přitom mají plnou oporu v právní úpravě a judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 107, č. 2289/2011 Sb. NSS, a rozhodnutí téhož soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 68, ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 66, ze dne 13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 112, ze dne 27. 8. 2019, č. j. 1 Azs 343/2018 28, atp.). [14] Pro úplnost soud dodává, že úlohou krajského soudu nebylo posuzovat, jestli měl být stěžovatelce udělen azyl či doplňková ochrana, ale pouze to, zda byla její opakovaná žádost přípustná, tj. byly v ní uvedeny nové skutečnosti či zjištění, které nemohla bez své viny uvést již v první žádosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 96). Jelikož žádné takové skutečnosti uvedeny nebyly, žalovaný ani krajský soud nepochybili, pokud tyto důvody věcně nezkoumali. Pro danou věc je přitom nerozhodné, že stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí ve věci její první žádosti kasační stížnost. [15] Závěrem kasační soud zdůrazňuje, že nikterak nezlehčuje situaci stěžovatelky. Poskytnutí azylu, resp. doplňkové ochrany, je však zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky. Nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, které jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Azs 52/2020 41). [16] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. [17] Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 44). [18] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4., usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021 32). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. září 2022
Tomáš Foltas předseda senátu