7 Tdo 1102/2024

7 Tdo 1102/2024-1273

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 4. 2025 o dovoláních obviněných 1. M. N. a 2. A. N. podaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 4 To 88/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 98/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. N. a A. N. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. 2. 2024, č. j. 10 T 98/2022-1112, byly obviněné M. N. a A. N. shodně uznány vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byla obviněná M. N. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a obviněná A. N. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byly obě obviněné povinny podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobily. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustily obviněné v podstatě tím, že ačkoliv zdravotní stav obviněné M. N. po prodělání cévní mozkové příhody v březnu roku 2014 nikdy neodpovídal možnosti přiznání žádného stupně příspěvku na péči, příspěvku na zvláštní pomůcku, průkazu osoby se zdravotním postižením označený symboly ZTP a ZTP/P (druhý a třetí stupeň), ani přiznání invalidity II. či III. stupně, ale odpovídal pouze invaliditě I. stupně z důvodu kombinace poruchy zorného pole, lehké levostranné hemiparézy a úzkostně depresivní poruchy, tak v období od prosince roku 2014 do roku 2020 v úmyslu se obohatit po předchozí domluvě ve vzájemné dohodě

uváděla obviněná M. N. při následných lékařských vyšetřeních u praktických lékařů a odborných lékařů nejméně z oborů psychiatrie, neurologie, oftalmologie a rehabilitace, jejichž odborné závěry byly podkladem pro posouzení její invalidity, vědomě nepravdivé subjektivní potíže ohledně svého zdravotního stavu anebo cíleně zveličené, a to za účelem získání vyššího invalidního důchodu, v důsledku čehož jí byl od 15. 3. 2015 přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně, který jí byl Českou správou sociálního zabezpečení vyplácen až do 7. 8. 2020, čímž vznikla České správě sociálního zabezpečení škoda v celkové výši 415 057 Kč,

podala obviněná A. N. jako zmocněnkyně na základě plných mocí udělených obviněnou M. N. jako zmocnitelkou dne 12. 11. 2014 na Úřadu práce ČR v Jihlavě žádost o příspěvek na péči a dále opakované žádosti o zvýšení příspěvku na péči, kdy při samotných šetřeních ve dnech 20. 11. 2014, 19. 11. 2015, 3. 3. 2017 a 14. 2. 2020 v místě trvalého bydliště obviněné M. N. a A. N. uváděly sociálním pracovníkům Úřadu práce České republiky skutečnosti ohledně zdravotního stavu obviněné M. N., o kterých věděly, že jsou nepravdivé nebo záměrně zveličené, přičemž i na základě těchto sociálních šetření byl poté obviněné M. N. poskytnut příspěvek na péči nejprve od listopadu 2014 pro III. stupeň, následně od prosince 2015 do září 2020 pro IV. stupeň, a dále přiznán a vyplácen příspěvek na mobilitu, čímž došlo k neoprávněnému vyplacení finančních prostředků ze strany Úřadu práce ČR jako příspěvku na péči v různých stupních závislosti na druhé osobě v celkové výši 974 000 Kč, a dále k neoprávněnému vyplacení finančních prostředků jako příspěvku na mobilitu v celkové výši 31 700 Kč, celkem tedy byly ke škodě Úřadu práce České republiky neoprávněně vyplaceny finanční prostředky ve výši 1 005 700 Kč, a dále

podala obviněná A. N. jako zmocněnkyně na základě plné moci udělené obviněnou M. N. jako zmocnitelkou dne 27. 5. 2015 na Úřadu práce České republiky žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo v hodnotě 300 000 Kč, ačkoliv ještě dne 18. 5. 2015 byla obviněná M. N. majitelkou motorového vozidla značky Roomster, které ovšem do doby podání žádosti prodala, a následně v této žádosti uváděla nereálně skutečnosti ohledně nutnosti užívání motorového vozidla s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu obviněné M. N., kdy však žádost byla zamítnuta a finanční prostředky vyplaceny nebyly, neboť v dané věci nebylo shledáno, že obviněná M. N. je osobou mající nárok na tuto pomůcku dle zákona, a v případě, že by finanční prostředky vyplaceny byly, vznikla by Úřadu práce České republiky škoda ve výši až 200 000 Kč.

88/2024-1181, byla odvolání obviněných proti napadenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k nim

Dovolání obviněných A. a M. N.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podaly obě obviněné – M. N. a A. N. dovolání, přičemž tak učinily jedním podáním, tudíž byla jejich argumentace shodná. Dovolání byla opřena o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) tr. ř. spatřovaly v tom, že skutkové zjištění stran uvádění nepravdivých a zveličovaných údajů o zdravotním stavu M. N., a příčinné souvislosti tohoto jednání se stanovením invalidity III. stupně, jsou ve zjevném rozporu se závěry znalce, jakož i jednotlivými posudky o invaliditě. Předně obviněné uvedly, že skutkový závěr, že invalidní důchod III. stupně byl M. N. přiznán a vyplacen v důsledku jejího jednání, je v příkrém rozporu se zjištěním soudního znalce MUDr. Vítězslava Lorence, že posuzovaná na stanovení své invalidity neměla žádný vliv. Nalézací soud tento závěr neučinil předmětem svých úvah, odvolací soud se pak dopustil nepřípustné fabulace, neboť mu vzhledem k absenci odborných znalostí nepřísluší, aby dospěl k jiným závěrům než soudní znalec. Rovněž měly za to, že závěr znalce je s ostatními důkazy i kontextem systému zcela v souladu. Všechny posudky o invaliditě M. N. zjistily zdravotní stav M. N. vždy stejně a stejné zjištění zdravotního stavu, avšak s jiným podřazením totožného zdravotního stavu pod konkrétní položku posudkové vyhlášky potvrdil i soudní znalec při své výpovědi. Z toho je evidentní, že k ovlivnění posudkových lékařů nedošlo, přičemž žádná z dovolatelek se s posudkovým lékařem nikdy nesetkala. Nebylo jim pak zřejmé, jak by subjektivní potíže uváděné obviněnou M. N. u obvodních a odborných lékařů mohly mít za následek nesprávné podřazení jinak správně zjištěného zdravotního stavu pod konkrétní položku posudkové vyhlášky. Příčinou určení invalidity III. stupně podle nich byla posudková chyba učiněná opakovaně posudkovými lékaři. Z dokazování pak neplyne, že by obviněná M. N. uvedla v omyl vyšetřujícího lékaře. Akcentovaly též, že popisování aktivit obviněné M. N. se nemůže vztahovat k invaliditě coby neschopnosti vykonávat výdělečnou činnost, nýbrž pouze k příspěvku na péči.

6. Dále měly za naplněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) tr. ř. v jeho alternativě předpokládající specifikovaný zjevný rozpor a písm. h) téhož ustanovení, neboť nebylo zřejmé, jak se na přiznání invalidního důchodu III. stupně M. N. podílela obviněná A. N. Popsaný skutek nemohl být ve vztahu k obviněné A. N. kvalifikován jako trestný čin podvodu, přičemž došlo k porušení procesních předpisů, a zejména pak práva na spravedlivý proces i zásady obžalovací. Z formulace výroku je patrné, že A.

N. nevyvíjela žádnou konkrétní činnost k určení stupně invalidity a invalidního důchodu. Při tomto vymezení jednání této obviněné nelze vůbec přezkoumat otázku dodržení obžalovací zásady, neboť otázku totožnosti skutku nelze přezkoumat ani v části jednání, ani v části následku. Popis skutku pak nesplňuje náležitosti § 120 odst. 3 tr. ř., neboť zcela chybí označení způsobu spáchání ze strany obviněné. Obviněná A. N. nemůže být odsouzena za skutek, resp. za jednotlivý útok, který podle popisu ve výroku rozhodnutí a podle skutkových zjištění měla spáchat pouze M.

N. sama. V odůvodnění nelze nad rámec výroku rozsudku doplňovat údaje, které jsou pro posouzení rozhodné, tak, že obviněná A. N. měla doprovázet svou matku k lékařům, čímž dle soudu budila dojem, že je zdravotní stav M. N. horší než ve skutečnosti. Takové odůvodnění nadto považovaly za absurdní.

7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. h) tr. ř. spatřovaly rovněž v tom, že se soudy nevypořádaly s argumentací obhajoby o nepřípustnosti uplatňování nároku Úřadu práce ČR v adhezním řízení, což mělo představovat porušení jejich práva na spravedlivý proces. Soudy opominuly judikaturu i právní předpisy umožňující Úřadu práce ČR, aby sám vymáhal nedoplatky, připustily účast úřadu práce v řízení a přiznaly mu náhradu škody proti dovolatelkám. Konstatovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr.

ř. nárok vyplývající ze zkrácené daně (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Podle rozsudku Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 154/2003 zkrácená daň, zkrácené pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na sociální politiku zaměstnanosti nepředstavují škodu, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Nárok na náhradu škody, uplatněný Úřadem práce ČR proti dovolatelkám, sestává z neoprávněně vyplaceného příspěvku na péči a příspěvku na mobilitu.

Podle § 22 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, příjemce příspěvku na péči, který přijal příspěvek, ačkoli musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, je povinen přeplatek vrátit. Podle § 22 odst. 3 téhož předpisu o povinnosti vrátit přeplatek na příspěvku na péči rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce. Podle § 15 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, jestliže dávka příspěvku na mobilitu byla přiznána nebo vyplácena ve vyšší částce, nebo byla přiznána nebo se vyplácí neprávem, dávka se odejme nebo se její výplata zastaví nebo sníží.

Z těchto právních předpisů označily za patrné, že vymáhání neoprávněně vyplaceného příspěvku na péči a na mobilitu je upraveno přímo v příslušných zákonech, a proto nemohou představovat škodu, kterou by bylo možné uplatňovat v občanském soudním řízení. Za takové situace neměl okresní soud procesní podmínky pro postup podle § 43 odst. 3 a § 228 odst. 1 tr. ř. a měl rozhodnout podle § 206 odst. 4 per analogiam ve spojení s § 44 odst. 3 tr. ř. tak, že Úřad práce ČR není oprávněn uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody.

Podle citovaných právních předpisů může úřad práce vymáhat dluhy přímo, kdy exekučním titulem je jeho rozhodnutí.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) tr. ř. byl dále podle názoru obviněných dán, neboť soud z provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění ohledně výše nároku na náhradu škody a přičitatelnosti poškozenému, a ve spojení s písm. h) téhož ustanovení, neboť rozhodnutí o nároku škody spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení spočívajícím v neaplikaci § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Pokud škoda vznikla nebo se zvětšila také následkem okolností přičitatelných poškozenému, povinnost škůdce k její náhradě se poměrně sníží.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2544/2020 platí, že přičítají-li se poškozenému okolnosti, v jejichž důsledku škoda vznikla, není podstatná forma zavinění a pro uplatnění přičitatelnosti nemusí jít ze strany poškozeného dokonce ani o porušení právní povinnosti. V posuzovaném případě se soudy k aplikaci § 2918 občanského zákoníku nijak nevyjádřily. Z dokazování přitom vyplývají četná pochybení Úřadu práce ČR, jež se na přiznání příspěvku na péči významnou měrou podílely. Konkrétně uvedly, že pracovnice úřadu práce svědkyně L.

V. vypověděla o svých pochybnostech již v r. 2017 při šetření v bytě posuzované, dále měla vidět posuzovanou v obchodě, své pochybnosti však do záznamu o šetření neuvedla ani je nenahlásila. Dále zmínily přepisy protokolů z ručně psaných záznamů, zhotovených při místním šetření a podepsaných dovolatelkami, do verze psané na počítači, vyhotovené úřednicemi úřadu práce již bez kontroly posuzovaných osob. Posuzující lékař zjevně vycházel z těchto přepisů, které ručně psaným záznamům neodpovídají. Zejména je v přepise protokolů uvedeno, že posuzovaná vyžaduje 24hodinovou péči, což však dovolatelky nikdy neřekly, tj. jsou zde údaje výhodnější pro přiznání příspěvku na péči.

Konečně konstatovaly, že úřednice nezjišťovaly důvody zvládání či nezvládání životních potřeb, posudek posudkového lékaře nezjistil diskrepance a neobsahuje odůvodnění, tedy při postupu úřednic i posudkového lékaře zjevně nebyla dodržena Instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, vydaná Ministerstvem práce a sociálních věcí. Přičitatelnost okolností vedoucích ke vzniku škody poškozenému Úřadu práce ve smyslu občanskoprávních předpisů je tudíž podle jejich přesvědčení zcela zjevná.

9. Obviněné rovněž vznesly výhrady ve vztahu k žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) tr. ř. shledávaly v tom, že k „četnosti doprava“ a její „nereálnosti“ ani „nutnosti“ nebylo vedeno žádné dokazování, navíc o nutnosti dopravy žádná z obviněných v žádosti o příspěvek nic netvrdila, natož aby údaj nadsazovala, a ve spojení s písm. h) téhož ustanovení, neboť zákon pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo nestanoví „nutnost“ dopravy, ale jen samotný fakt, že je osoba dopravována.

Údaj o četnosti konání cest, a tudíž ani jejich nadsazení, není údajem, který by bezprostředně směřoval k přiznání nároku na požadovaný příspěvek. Konstatovaly, že příspěvek na motorové vozidlo je zcela nezávislý na nároku na invalidní důchod, na příspěvku na péči i na příspěvku na mobilitu. Odvolací soud správně uvedl, že pro přiznání příspěvku nebylo rozhodné, zda žadatel či člen domácnosti vlastnil automobil, nicméně přitakal soudu prvního stupně, co se týká uvedení nereálných skutečností ohledně nutnosti užívání motorového vozidla.

Avšak k četnosti či nereálnosti přepravy ani její nutnosti se dokazování nevedlo (byť ze spisu plyne, že se obviněná M. N. skutečně opakovaně v měsíci dopravovala). Ustanovení § 6 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 6 zákona č. 329/2011 Sb. jako jednu z podmínek pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo stanoví, že se osoba opakovaně v kalendářním měsíci dopravuje, avšak nestanoví frekvenci. Z kolonky ve formuláři žádosti o příspěvek „četnost dopravy“ není rovněž zřejmé, zda se jedná o četnost dopravy, kterou již žadatel koná, nebo kterou by konal, pokud by příspěvek dostal, případně kterou je schopen konat.

Rozhodujícím kritériem pro přiznání příspěvku je, že žadatel buď utrpěl anatomickou ztrátu končetiny, nebo trpí těžkou mentální retardací, přičemž žádná z dovolatelek takový zdravotní stav nikdy netvrdila. Žádost o příspěvek byla příslušným orgánem zamítnuta, neboť zdravotní stav obviněné M. N. zdravotní podmínky nesplňoval.

10. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. g) a h) tr. ř. spatřovaly v nesprávném právním posouzení otázky zavinění, tedy v nesprávném skutkovém zjištění (vědomost obviněné A. N. o skutečném zdravotním stavu obviněné M. N.) a v právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (nesprávné podřazení subjektivního přesvědčení obviněné M. N. pod úmyslné podvodné jednání). Soudy obou stupňů rezignovaly na zjišťování podvodného úmyslu, kdy skutková podstata podvodu vyžaduje úmysl přímý.

Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by některá z obviněných úmyslně uváděla nepravdivé skutečnosti a jednala s úmyslem obohatit se. Sumarizovaly opětovně průběh událostí v návaznosti na cévní mozkovou příhodu, jež prodělala obviněná M. N., s akcentem na fakt, že když obviněná A. N. odjela do Brna, byla přesvědčena, že o matku nadále pečuje její sestra ve stejném rozsahu, o aktivitách matky (posilovna, procházky) nevěděla, dokonce před ní rodina tyto skutečnosti tajila. Nalézací soud sice připustil, že obviněná A.

N. chtěla pomoci své matce a byla jí do jisté míry psychicky ovlivněná i s ohledem na svůj nízký věk, ale bez dalšího odůvodnění konstatoval, že si byla vědoma, že zdravotní stav M. N. není natolik vážný, aby odpovídal přiznaným stupňům. Tuto vědomost nelze dovozovat z faktu, že v hlavním líčení odmítla vypovídat, a její odsouzení na základě pouhého „dojmu soudu“ označily za naprosto nepřípustné. Zřejmě byla porušena zásada in dubio pro reo a právo na spravedlivý proces. Akcentovaly pak, že ze samotného faktu, že došlo k čerpání sociálních dávek ve vyšší výměře, než náležely, nelze dovozovat podvodný úmysl příjemce dávek a již vůbec ne člena domácnosti, který o něj pečuje tak intenzivně, až se z toho zhroutí.

Ve vztahu k obviněné M. N. obhajoba poukazovala na závěry soudu prvního stupně, jenž přisvědčil obviněné, že si subjektivně myslela, že je na tom velice špatně. Takové skutkové zjištění není možné podřadit pod úmyslné podvodné jednání. Zdůraznily, že pokud existuje rozpor mezi skutečnostmi prezentovanými jako aktuální zdravotní stav a mezi objektivním zdravotním stavem, bez dalšího to neznamená, že má dotyčná osoba podvodný úmysl, ale může to znamenat, že je sama v omylu (tj. subjektivně si myslí, že je na tom špatně).

Odkaz soudů na rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 80/2012 byl označen za nepřiléhavý; ve vztahu k A. N. je nepoužitelné, neboť se netýká pečující osoby, a ve vztahu k M. N. je rozdíl dán tím, že odsouzená nebyla vůbec nemocná a své potíže simulovala.

11. Konečně dovolatelky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) ve spojení s písm. h) tr. ř. spatřovaly v tom, že se soudy dostatečně nevypořádaly s argumentací obhajoby o subsidiaritě trestní represe, čímž zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces. K otázce sociálních dávek Ústavní soud v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 722/09 judikoval, že je v kompetenci příslušných orgánů sociální péče, aby se postaraly o nápravu svými prostředky. V případě obviněných měl úřad práce plně v kompetenci zjednat nápravu včetně vymáhání nesprávně vyplacených dávek. Za nesprávný označily i závěr soudů o nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe z důvodu výše škody, neboť se bez zdůvodnění odklonily od judikatury Ústavního soudu (viz nález pod sp. zn. II. ÚS 698/19). Za lichý označily argument užitý soudem prvního stupně pro odmítnutí zásady subsidiarity trestní represe spatřující společenskou nebezpečnost v tom, že finanční prostředky mohly být využity pro osoby, které mají v některých případech problém na dávky dosáhnout, ač pomoc potřebují. Pro použití předmětné zásady hovoří to, že obviněná M. N. byla až do prodělání cévní mozkové příhody v r. 2014 aktivně pracující, zdravotní problémy má trvale, je poživatelkou invalidního důchodu I. stupně, v souvislosti se zdravotním stavem se léčila ze závislosti na Lexaurinu a dosud opakovaně pobývá v nemocnicích. Akcentovaly též, že na přiznání příspěvku na péči se významnou měrou podílely pracovnice úřadu práce. K použití subsidiarity trestní represe u obviněné A. N. navíc uvedly, že byla blízká věku mladistvých, nacházela se v těžké životní situaci, měla o matku strach, pečovala o matku i mladší sestru, opakovala ročník na střední škole, vysokou školu nedodělala, o aktivitách matky nevěděla, naopak se jí snažila všemožně ulehčit a bezmezně jí věřila. Minimálně osoba A. N. pak rozhodně nepředstavuje závažnou hrozbu pro společnost.

12. Závěrem proto učinily shodný návrh, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k dovoláním obviněných. Nejprve tak učinil ve vztahu k deklarovanému zjevnému rozporu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž dovolatelky spatřovaly mezi zjištěním uvedeným ve skutkové větě, podle kterého obviněná M. N. uváděním vědomě nepravdivých nebo cíleně zveličovaných subjektivních potíží ohledně svého zdravotního stavu dosáhla přiznání invalidního důchodu III. stupně, a vyjádřením znalce z oboru zdravotnictví se specializací posudkového lékařství, podle něhož obviněná na přiznání invalidity neměla žádný vliv. Podle jeho přesvědčení obviněné v tomto směru zdůraznily jediné z kontextu vytržené vyjádření znalce a nebraly v potaz další znalecké závěry. Dále uvedl, že závěry znaleckého posudku a výpověď znalce podléhají hodnocení důkazů soudem a vyslovil svůj souhlas s hodnocením provedeným odvolacím soudem, podle kterého obviněná M. N. nemohla přímo ovlivnit stanovisko posudkového lékaře, nepravdivé informace podávané obviněnou jednotlivým odborným lékařům, z jejichž lékařských zpráv posudkový lékař vycházel, však byly přinejmenším jednou z příčin neoprávněného přiznání vyššího stupně invalidity a invalidního důchodu pro III. stupeň. Pakliže obviněné odkázaly na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. též v souvislosti s dalšími námitkami, v tomto směru neuvedly žádný konkrétní případ předpokládaného zjevného rozporu. Tyto námitky však s jistou mírou tolerance státní zástupce podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

14. K výtce obviněných, že v soudních rozhodnutích není vymezeno, jakým způsobem se měla obviněná A. N. podílet na jednání, které se týkalo přiznání invalidního důchodu III. stupně obviněné M. N., předně konstatoval, že nepřiléhavě odkázaly na zásadu obžalovací, která je zásadou práva procesního. Zdůraznil, že obviněné se trestného činu dopustily jako spolupachatelky ve smyslu § 23 tr. zákoníku a obě tak odpovídají za celou způsobenou škodu bez ohledu na to, že na krocích vedoucích k vylákání jednotlivých dávek se podílely s různou intenzitou. Trestní odpovědnost obviněné A. N. není ve vztahu k přiznání invalidního důchodu III. stupně zpochybňována tím, že její podíl na podvodném jednání spočíval převážně pouze v tom, že obviněnou M. N. doprovázela k lékařským vyšetřením a utvrzovala tak lékaře v tom, že není soběstačná. Zdůraznil rozdíl mezi pojmy skutek a jeho slovním popisem, kdy případná neobratnost, nevýstižnost nebo zkratkovitost popisu skutku ve výroku o vině nezakládá vadu rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud příslušná skutková zjištění měl soud k dispozici a vymezil je alespoň v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

15. K námitkám obviněných, jimiž zpochybňovaly existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu, konstatoval, že spíše nežli na kritice nesprávné aplikace § 15 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku se zakládají na předkládání vlastních skutkových tvrzení o subjektivním přesvědčení dovolatelek o velmi špatném zdravotním stavu obviněné M. N. Uvedl, že životní aktivity realizované M. N. vylučovaly, aby se sama obviněná považovala za osobu prakticky nemohoucí ve vysokém stupni invalidity, případně aby ji za takovouto osobu subjektivně považovala spoluobviněná A. N.

16. K výhradám týkajícím se části skutku spočívající v neúspěšném podání žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, uvedl, že zákon č. 329/2011 Sb. sice výslovně nepodmiňuje nárok na přiznání tohoto příspěvku přiznáním invalidního důchodu, s ohledem na další podmínky pro přiznání příspěvku si však lze v praxi stěží představit, že by tento příspěvek byl přiznán dospělé osobě, která by zároveň neměla nárok na invalidní důchod ve vysokém stupni. Šlo tedy o součást jednoho podvodného jednání obviněných, nikoli o samostatný skutek. Obviněná A. N. při podání žádosti uváděla naprosto nereálné údaje o potřebě přeprav obviněné M. N., jež měly zdůraznit naléhavost potřeby motorového vozidla, a jejich uvádění bylo jednáním bezprostředně směřujícím k přiznání příspěvku. Za irelevantní považoval polemiku obviněných v tom směru, že ke splnění podmínek pro přiznání příspěvku postačuje, aby se osoba v kalendářním měsíci dopravovala opakovaně. Skutečnost, že s ohledem na další podmínky pro přiznání příspěvku měla žádost, i přes uvedení nepravdivých údajů o potřebě užívání motorového vozidla, nízkou naději na úspěch, nijak nevylučuje užitou právní kvalifikaci.

17. Za důvodné nepovažoval ani námitky, podle nichž nárok Úřadu práce nebylo v trestním řízení vůbec možno uplatnit. Nárok na zaplacení plateb chráněných § 240 tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nevzniká v důsledku jednání, které má znaky trestného činu, ale na základě skutečností stanovených mimotrestními předpisy pro vznik daňové nebo jiné povinnosti. Trestněprávně relevantní jednání směřuje „pouze“ k tomu, aby pachatel tuto povinnost nesplnil. V daném případě šlo o zcela jinou situaci, kdy příspěvek na péči byl vyplacen v důsledku podvodného jednání obviněných. Šlo tedy o škodu způsobenou trestným činem, která je nárokem plně uplatnitelným v řízení občanskoprávním, a nic nebránilo tomu, aby o něm bylo rozhodováno v řízení adhezním. Na okraj dodal, že ani v případě řízení o trestném činu podle § 240 tr. zákoníku není uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení zcela vyloučeno; mohlo by přicházet v úvahu např. tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není poplatníkem zkrácené nebo neodvedené daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané tímto trestným činem. Pokud by hypoteticky byla akceptována argumentace obviněných, bylo by analogicky podle těchto zásad možno posuzovat postavení A. N., která sama příjemkyní předmětné dávky nebyla.

18. Ani námitku formálně podřaditelnou pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterou se dovolatelky domáhaly aplikace § 2918 občanského zákoníku, nepovažoval za důvodnou. Deklaroval, že ani při úmyslném zavinění škůdce sice nelze a priori vyloučit poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného, tyto případy však budou zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného. Měl za to, že v předmětné trestní věci se pak jednalo o situaci, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, kdy nedbalost poškozeného bude zpravidla v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného nebude přicházet v úvahu. Způsobená škoda spočívala v prostředcích neoprávněně vyplacených na příspěvku na péči, který byl obviněné M. N. přiznán na základě nepravdivých a zveličených údajů. Základní a hlavní příčinou vzniku škody bylo úmyslné jednání obviněných. Údajná pochybení pracovnic úřadu práce mají charakter jednání nedbalostního a pro vznik škody nepatrný význam. Pokud by žádost o příspěvek, který obviněné M. N. nepříslušel, nebyla vůbec podána, pak by k těmto pochybením nemohlo vůbec dojít. Nebyly tudíž dány předpoklady pro užití § 2918 občanského zákoníku.

19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konečně podřadil též námitky, jimiž se obviněné domáhaly užití zásady subsidiarity trestní represe, avšak nepovažoval je za důvodné. Poukázal na předpoklad pro aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v nedostatku společenské škodlivosti činu, kdy výklad obviněných o tom, že věc měla být řešena prostředky Úřadu práce ČR nemohou užití této zásady odůvodnit. Připomněl, že trestný čin byl spáchán v kvalifikované skutkové podstatě podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, což bez dalšího nevylučuje aplikaci předmětné zásady, půjde však o postup spíše výjimečný a okolnosti snižující škodlivost činu by musely být velmi intenzivní. Žádná z dalších okolností (mimo soukromoprávního charakteru věci) rozváděných v dovolání nesnižovala podle názoru státního zástupce společenskou škodlivost činu natolik, aby nedosahovala škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů trestného činu podvodu spáchaného v dané kvalifikované skutkové podstatě. Uvedl, že nelze samozřejmě dost dobře dovozovat, že trestnou činností dovolatelek by bylo zmařeno přiznání sociálních dávek nějaké osobě skutečně potřebné, samotná skutečnost, že došlo ke zneužití systému sociálních dávek a parazitování na tomto systému, však společenskou škodlivost činu zvyšuje.

20. Protože dovolatelky neuplatnily žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jehož rámci je tvrzena existence vad uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu.

21. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

Replika obviněných k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

22. Obviněné využily možné uplatnění repliky a vyjádřily se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnily. Ohradily se proti vyjádřenému názoru, že by stavěly dovolací důvod na jediném z kontextu vytrženém vyjádření znalce. Ze znaleckého posudku podle nich rozhodně neplyne, že by příčinou přiznání invalidity ve vyšším stupni bylo jejich jednání. Závěr soudního znalce, že M. N. neměla žádný vliv na posouzení své invalidity, je pak v souladu s ostatními důkazy. O trestném činu podvodu by bylo možno uvažovat jen tehdy, pokud by v důsledku nepravdivých informací byl zdravotní stav této obviněné nesprávně zjištěn, nicméně tento byl zjištěn správně. Obviněné nerozporovaly, že invalidita byla přiznána ve vyšším stupni, než náležela, to však neznamená bez dalšího, že by takové chybné přisouzení invalidity bylo následkem jejich jednání. Pakliže jednou z příčin neoprávněného přiznání vyššího stupně invalidity měly být nepravdivé informace podávané obviněnou M. N., žádný ze soudů nepopsal, ani jaké konkrétní nepravdivé údaje měla podat a jak měly takové údaje vést k nesprávnému podřazení správně zjištěného zdravotního stavu pod kapitolu a položku posudkové vyhlášky. Povšechné vyjmenování několik lékařských zpráv považovaly za zcela nedostatečné. Byť je pak znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, které soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nicméně odborné závěry v něm obsažené nepodléhají revizi soudem a nemohou být nahrazeny jeho vlastním názorem.

23. Neztotožnily se ani s tvrzením státního zástupce stran chybějícího popisu skutku, jak konkrétně se měla na přiznání invalidity podílet obviněná A. N., neboť jakýkoliv popis jejího podílu na jednání ve vztahu k přiznání invalidního důchodu zcela chybí. Z doprovázení matky k lékařům jednotliví odborní lékaři zjevně neučinili žádné závěry o zdravotním stavu, navíc tento byl zjištěn správně. I zde chybí zjištění i příčinná souvislost s přiznáním invalidního důchodu vyššího stupně. Připomněly pak, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění nelze považovat za dostačující (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 672/2008).

24. Dále zopakovaly, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na nesprávném právním konstatování, že Úřad práce ČR nemá možnost vymáhat přeplatky sám. Argumentace státního zástupce, že nárok na zaplacení plateb chráněných § 240 tr. zákoníku nevzniká v důsledku jednání, které má znaky trestného činu, ale na základě skutečností stanovených mimotrestními předpisy, byla podle nich nepřiléhavá, neboť důvodem pro nemožnost uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení není, jak škoda vznikla, nýbrž skutečnost, že si příslušný orgán může vymáhat škodu sám. Tvrzení státního zástupce, že nárok úřadu práce je nárokem plně uplatnitelným v občanskoprávním řízení měly za nepřípadný, neboť podle předmětného ustanovení soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva. Nicméně při čerpání příspěvku na péči se mezi žadatelem dávky a příslušným úřadem nejednalo o soukromoprávní vztah.

25. K poměrnému snížení škody z důvodu § 2918 občanského zákoníku připomněly, že se ke snížení náhrady škody nevedlo dokazování a soudy se touto otázkou nezabývaly. Pochybení soudů nelze zhojit tím, že se podíl poškozeného na škodě bude poprvé řešit až v rámci dovolání. Blíže neodůvodněný názor státního zástupce, že pokud škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, nebude poměrné snížení náhrady škody zpravidla přicházet v úvahu, je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2544/2020. Podle názoru obviněných není zřejmé, z čeho státní zástupce dovozuje, že pochybení úřednic úřadu práce bylo pouze nedbalostní a že má pro způsobení škody nepatrný význam, kdy se podle jejich názoru jednalo minimálně o úmysl nepřímý.

26. Dále označily za nepřípadnou argumentaci státního zástupce stran propojení nároku na příspěvek na pořízení motorového vozidla a nároku na invalidní důchod ve vysokém stupni, neboť zákon mezi těmito příspěvky nezakládá žádnou souvislost. Zopakovaly, že k četnosti či nereálnosti přepravy ani její nutnosti se nevedlo žádné dokazování. Pokud státní zástupce uvedl, že trestnost pokusu není bez dalšího vyloučena ani v případě pokusu provedeného nezpůsobilými prostředky, připomněly, že je vždy třeba zvážit širší okruh okolností konkrétního případu, zejména z toho hlediska, zda povaha a závažnost posuzovaného skutku ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za nedokonaný trestný čin nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů. Důvodem zamítnutí žádosti nebyla v posuzovaném případě náhoda, nýbrž skutečnost, že žadatelky nesplňovaly podmínky pro přiznání příspěvku, přičemž nesplnění podmínek bylo ostatně patrné již ze žádosti samotné, kdy četnost dopravy podmínkou pro přiznání příspěvku není.

27. K nedostatečnosti zjištění a posouzení subjektivní stránky trestného činu uvedly, že pokud státní zástupce odkázal na aktivity obviněné M. N., tak MUDr. Vítězslav Lorenc ve svém znaleckém posudku výslovně poukázal na rozdíl mezi invaliditou jako neschopností pracovat, přičemž tento stav nebrání např. ježdění na dovolené, kterou nelze zaměňovat s bezmocností, a tedy s čerpáním příspěvku na péči. To samé se týká i příspěvku na pořízení motorového vozidla.

28. Konečně k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe k vyjádření státního zástupce namítaly, že čerpání různých dávek od příslušného úřadu nemá soukromoprávní základ, nýbrž se jedná o veřejnoprávní vztah práva správního. Nesouhlasily s názorem, že společenská nebezpečnost projednávaného případu je zvýšena tím, že došlo ke zneužití systému sociálních dávek, neboť tento je v rozporu s nálezem Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 722/09. Trvaly tedy na tom, že minimálně osoba A. N. rozhodně nepředstavuje závažnou hrozbu pro společnost, kterou by bylo nutné řešit trestní represí.

29. S ohledem na tyto skutečnosti setrvaly na svém dovolání.

III. Přípustnost dovolání

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

31. Dovolání obou obviněných M. a A. N. byla opřena o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Rovněž obě obviněné uplatnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je pak především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Dovolatelky v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítaly zjevný rozpor ve smyslu první alternativy tohoto důvodu dovolání. Konkrétně pak rozporovaly skutkový závěr, že byl obviněné M. N. invalidní důchod přiznán a vyplácen na základě jí uváděných nepravdivých a zveličovaných skutečností, neboť je v příkrém rozporu se zjištěním soudního znalce MUDr. Vítězslava Lorence, podle něhož obviněná neměla na stanovení své invalidity žádný vliv, a dále s jednotlivými posudky o invaliditě.

34. Byť jej zmiňovaly i ve vztahu k dalším uplatněným námitkám, v jejichž rámci již požadovaný zjevný rozpor neidentifikovaly. Platí přitom, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Nicméně Nejvyšší soud připustil, že je lze povětšinou s jistou mírou tolerance podřadit pod rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a tudíž jim bude věnována pozornost následně.

35. Nejprve je pak nutno k podaným mimořádným opravným prostředkům akcentovat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

36. Podle tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně v části zpochybňované dovolatelkami měla obviněná M. N., ačkoli její zdravotní stav nikdy neodpovídal přiznání invalidity II. a III. stupně, ale odpovídal pouze invaliditě I. stupně z důvodu kombinace poruchy zorného pole, lehké levostranné hemiparézy a úzkostně depresivní poruchy, uvádět při následných lékařských vyšetřeních u praktických lékařů a odborných lékařů nejméně z oboru psychiatrie, neurologie, oftalmologie a rehabilitace, jejichž odborné závěry byly podkladem pro posouzení její invalidity, vědomě nepravdivé subjektivní potíže ohledně svého zdravotního stavu anebo cíleně zveličené, a to za účelem získání vyššího invalidního důchodu. Obviněné v tomto ohledu označovaly skutková zjištění soudů o uvádění nepravdivých a zveličených údajů M. N. (tj. znaku uvedení v omyl) a o příčinné souvislosti tohoto jednání se stanovením invalidity III. stupně za zjevně rozporné s obsahem provedených důkazů, konkrétně se zjištěním soudního znalce a s jednotlivými posudky o invaliditě.

37. Nicméně, jak ostatně konstatoval již soud prvního stupně, při určování poklesu pracovní schopnosti, což je stěžejní pro určení stupně invalidity, se vychází ze zdravotního stavu člověka doloženého výsledky funkčních vyšetření; jinak řečeno stupeň invalidity je přímo úměrný tomu, jak zdravotní stav zjistí odborná vyšetření. Vyšetřovaná osoba je schopna výsledky, na jejichž základě je stupeň invalidity posuzován, přímo ovlivnit, což potvrdil i znalec MUDr. Vítězslav Lorenc. V řízení pak bylo prokázáno, že zdravotní stav obviněné M.

N. objektivně neodpovídal tomu, jak jej prezentovala lékařům (v tomto ohledu lze odkázat na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Výsledky lékařů zaznamenané v lékařských zprávách (obsahující sdělení obviněné M. N. a různá vyjádření k vlastnímu zdravotnímu stavu a potížím), jež byly předloženy lékařské posudkové službě, tudíž neobsahovaly údaje odpovídající skutečnosti (s ohledem na důkazy dokumentující reálný zdravotní stav této obviněné a způsob jejího života), a na jejich základě byla obviněné přiznána invalidita nejvyššího stupně.

Dovolatelky vychází ze zcela lichého předpokladu, podle něhož popis subjektivních potíží pacientem nemá pro stanovisko lékaře o jeho zdravotním stavu žádný význam. Lékaři totiž své zprávy vypracovávají na podkladě vyšetření pacienta, tj. na základě jeho subjektivního popisu příznaků a objektivních zjištění s pomocí vyšetřovacích metod a testů. Jejich obsah byl tedy ovlivňován již při pobytu obviněné M. N., resp. obou obviněných v ordinaci lékařů, přičemž rozhodující je úmyslné simulování či agravování příznaků, na jehož základě pak lékaři tyto zprávy vypracovali (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

8. 2023, sp. zn. 6 Tdo 752/2023). Právě díky skutečnostem a informacím uváděným obviněnými došlo k ovlivnění posudkových lékařů, je tudíž nutno zcela odmítnout tvrzení obviněných, že šlo toliko o posudkovou chybu příslušného lékaře, jenž zařadil správně zjištěný zdravotní stav obviněné podle posudkové vyhlášky.

38. Dovolací soud naopak souhlasí s názorem státního zástupce, že se ze strany obviněných jedná o z kontextu vytržené vyjádření znalce MUDr. Vítězslava Lorence, kdy obviněné pominuly další vyjádřené znalecké závěry. V rámci svého výslechu tento znalec hovořil o posudcích o invaliditě, přičemž následně měl uvést větu: „Dá se říct, že lékař to vyhodnotil podle toho, jak mu to přišlo a paní posuzovaná na to neměla žádný vliv“ (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2023, na č. l. 1040). Nejvyšší soud si pak ze zvukové nahrávky předmětného hlavního líčení ověřil, že na otázku koncipovanou obhájkyní, zda mělo na hodnocení posudků o invaliditě v r. 2015 a 2017, tj. zařazení postižení oka jako praktická nevidomost, vliv nějaké subjektivní sdělení posuzované nebo jiné osoby, nebo zda znalec našel jinde ve spisovém materiálu, že by nějaké prohlášení posuzované právě inspirovalo posudkáře, aby to zařadil do III. stupně, odpověděl znalec pouze ne, a k dotazu, zda se dá spíše říct, že lékař to vyhodnotil, jak mu to přišlo, a paní posuzovaná na to víceméně neměla vůbec vliv, zněla odpověď ano (na č. l. 1042). S ohledem na výše uvedené je možno se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který toto vyjádření znalce vysvětlil jako přímý vliv obviněné M. N. a poukázal na celý systém procesu posuzování, kdy posudkoví lékaři vycházejí z informací o zdravotním stavu, jak se podává z jednotlivých lékařských zpráv vyhotovených lékaři, které obviněná navštěvovala. Je esenciální si uvědomit, že znak uvedení v omyl byl vztáhnut na jednání obviněných primárně vůči vyšetřujícím lékařům a nikoli vůči v systému dalším posuzujícím přiznání příslušné dávky státní sociální podpory. Dovolatelky přitom mohly ovlivnit obsah lékařských zpráv, a to simulací či agravací příznaků obviněné M. N.

39. Nejedná se pak rozhodně o situaci, kdy by se soudy odkláněly od prezentovaných odborných závěrů, nýbrž o jejich hodnotící proces, jemuž podléhá i znalecký posudek, byť je nepochybně důkazem významným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Odvolací soud se ani neodchýlil od hodnocení provedeného soudem prvního stupně, neboť jen reagoval na vznesenou námitku. Polemikou dovolatelek stran významu vyslovených vět nelze naplnit předpokládaný zjevný rozpor. V tomto směru lze též připomenout, že jestliže pachatel vědomě před vyšetřujícími lékaři, resp. sociálními pracovníky, kteří posuzují přiznání příslušné dávky státní sociální podpory, v rozporu se skutečností předstírá podstatně horší zdravotní stav, než odpovídá skutečnosti, a lékaři na základě tohoto podvodného jednání nesprávně posoudí jeho zdravotní stav pro výše uvedený účel, není z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu významné, zda v takovém případě došlo k profesnímu pochybení posuzujících lékařů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 80/2012).

40. Nejvyšší soud proto prezentovaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu podvodu, tj. znaku uvedení v omyl a příčinné souvislosti, se závěry znalce a posudky o invaliditě neshledal. Aktivity svědčící o běžném způsobu života obviněné jsou v protikladu se zdravotním stavem tak, jak jej prezentovala u příslušných lékařů, kdy byly též dostatečně konkretizovány skutečnosti uváděné obviněnou v rámci subjektivních potíží (k tomu blíže odstavec 52. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Soud prvního stupně velmi podrobně popsal, na základě kterých důkazů dospěl k závěru, že obviněná své zdravotní symptomy simulovala či zveličovala, a zevrubně také vysvětlil, z jakých důvodů má obhajobu za vyvrácenou. Nejedná se přitom jen o izolované cestování a rekreační aktivity, jak se snaží bagatelizovat obviněné, které podle nich nemají vliv na invaliditu coby neschopnost vykonávat výdělečnou činnost, nýbrž o komplex jejího každodenního fungování, jenž neodpovídá informacím podávaným v rámci lékařských vyšetření. Z provedených důkazů jasně vyplývá, že obviněná M. N. v předmětném období netrpěla inkriminovaným zdravotním postižením v rozsahu jí uváděným, přičemž soudy dospěly ke správnému závěru, že své potíže předstírala a zveličovala, a to s cílem vylákat na státu, resp. jeho orgánů peníze v podobě invalidního důchodu vyššího stupně. Poukazy dovolatelek na skutečnost, že onemocnění obviněné M. N. bylo diagnostikováno lékaři a potvrzeno znalcem jsou tedy mylné, neboť lékaři vycházeli ze subjektivního popisu obtíží udávaného obviněnou.

41. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, přičemž není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž o správnosti jejich skutkových zjištění soudů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněnými subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

43. Obviněné předně namítaly porušení zásady obžalovací, které spatřovaly v tom, že není zřejmé, jak se na přiznání invalidity podílela obviněná A. N. Z formulace skutku je patrné, že tato obviněná nevyvíjela žádnou činnost k určení stupně invalidity a invalidního důchodu, popis skutku tak podle jejich přesvědčení nesplňuje náležitosti § 120 odst. 3 tr. ř., neboť ve vztahu k této obviněné chybí popis způsobu spáchání. Obviněná A. N. pak nemůže být odsouzena za skutek, jenž měla spáchat pouze obviněná M. N.

44. Předně je nutno k tvrzenému porušení zásady obžalovací uvést, že podle této procesněprávní zásady vyjádřené v § 2 odst. 8 tr. ř. platí, že řízení před soudem je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, které podává státní zástupce. Podle § 176 odst. 2 věty prvé tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Vedle toho může soud ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Navíc je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. Totožnost skutku může být založena jak totožností trestněprávně relevantního jednání, tak totožností následku. Jednání obviněných i následek v podobě způsobené škody jsou jasně popsány ve výroku rozsudku a v průběhu trestního stíhání jsou obě tyto složky v podstatě neměnné. Obviněným bylo také po celou dobu trestního stíhání známo, pro jaký skutek jsou stíhány. Formulovaná dovolací argumentace tudíž neodpovídá tvrzenému porušení předmětné zásady, nýbrž poukazuje na neuspokojivý popis skutku s ohledem na nedostatečnou ingerenci ze strany obviněné A. N. při posuzování invalidity její matky.

45. Námitka obviněných tedy spíše míří k neurčitosti popisu skutku s absencí náležitostí uvedených v § 120 odst. 3 tr. ř., jak již byla ostatně uplatněna i v odvolacím řízení. Avšak soudy obou stupňů zcela přesvědčivě osvětlily, že jednání obou obviněných bylo popsáno jako jeden celek a nebylo vyčleněno do samostatných skutků, což vyplývá z popisu skutku. Byť je nepochybně z důvodu přehlednosti graficky rozčleněn, nejedná se o jednotlivé oddělitelné skutky. Celý popsaný skutek je nutno vnímat jako jeden celek, na němž se obviněná A. N. podílela a přispívala k tomu, že odpovědným osobám byly předkládány nepravdivé či zveličené údaje o zdravotním stavu obviněné M. N.

46. Nelze pak přehlédnout, že obě obviněné se vytýkaného trestného činu dopustily jako spolupachatelky podle § 23 tr. zákoníku, když tento trestný čin spáchaly společným jednáním a vedeny společným úmyslem dosáhnout výplat různých dávek uváděním nepravdivých a zveličovaných údajů o zdravotním postižení M. N. Podle předmětného ustanovení přitom platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou (či více) osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Obě dovolatelky tudíž odpovídají za celou způsobenou škodu bez ohledu na to, že na krocích vedoucích k vylákání jednotlivých dávek se podílely s různou intenzitou. Podíl obviněné A. N. i ve vztahu k přiznání invalidního důchodu III. stupně byl následně rozebrán v odůvodnění rozsudku, podle něhož svým doprovodem matky k lékařským vyšetřením, někdy až do ordinace, utvrzovala lékaře v tom, že zdravotní stav obviněné M. N. je natolik špatný, že potřebuje dopomoc jiné osoby; v lékařských listinách zaznamenávajících průběh vyšetření pak bylo několikrát uvedeno, že ke stavu obviněné M. N. uváděla též mnohé skutečnosti. I kdyby pak u vyšetření obviněná A. N. jen neuváděla sdělení obviněné M. N. na pravou míru a nechala ji lékařům sdělovat nepravdivá či zveličená tvrzení, pak se v podstatě na tomto pasivně účastnila. Ačkoli by tyto skutečnosti byly uvedeny až v odůvodnění rozsudku, nelze přehlédnout, že i podle skutkové věty měla obviněná M. N. při lékařských vyšetřeních vědomě uvádět nepravdivé informace stran svého zdravotního stavu po předchozí domluvě a ve vzájemné dohodě s obviněnou A. N. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněné za trestný čin je bez významu, která ze spolupachatelek činila příslušné kroky, tj. k naplnění nebylo třeba, aby se spolupachatelky zúčastnily na trestné činnosti stejnou měrou. Postačí totiž i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

47. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením dovolatelek, že by skutková věta neobsahovala úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty. Současně nutno akcentovat, že skutek byl dostatečně specifikován časem, místem a způsobem spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř.

48. Obviněné dále namítaly nenaplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu, přičemž soudům vytýkaly, že na zjišťování podvodného úmyslu rezignovaly, a tvrdily, že trestný čin podvodu vyžaduje úmysl přímý. Zejména měly za to, že soudy neuvedly, z čeho dovodily vědomost A. N. o porušení zákona, čímž byla též porušena zásada in dubio pro reo. Stran obviněné M. N. konstatovaly, že pakliže soud dovodil, že si tato obviněná subjektivně myslela že je na tom velmi špatně, nelze dané zjištění podřadit pod úmyslné podvodné jednání, přičemž mohla být sama v omylu o svém zdravotním stavu.

49. Předně nutno konstatovat, že trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. V obecné rovině však postačuje úmysl nepřímý, nemusí se jednat toliko o úmysl přímý, jak mylně uvedly dovolatelky. V jejich případě nicméně soudy dospěly k závěru, že se trestného činu podvodu dopustily v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděly, že porušují zájem chráněný trestním zákoníkem, a porušit jej chtěly; obě zejména uvedly v omyl osoby odpovědné za tvorbu podkladů pro vyplácení sociálních dávek či invalidního důchodu, kdy musely vědět, že se takto neoprávněně obohatí na úkor státního rozpočtu. Jednání vůči orgánům státu, zajišťujícím jeho úkoly v oblasti sociální politiky, tak bylo v součinnosti obou obviněných zcela cílené.

50. Dále je též potřeba předeslat, že ač formálně obviněné rozporovaly

právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu pro absenci subjektivní stránky, svá tvrzení vystavěly majoritně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, jenž byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť zejména deklarovaly nedostatečné prokázání tohoto znaku. Až sekundárně z uvedených skutkových výhrad, jimiž polemizovaly s obsahem provedeného dokazování, a především se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, vyvozovaly závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nicméně v návaznosti na již stabilizovaná skutková zjištění soudy obou stupňů správně učinily závěr o naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. Nemohla být porušena ani zásada in dubio pro reo, neboť pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Zejména je nutno uvést následující.

51. V obecné rovině zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018). Výtka obviněných, že nebyla naplněna subjektivní stránka vytýkaného zločinu podvodu neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Jejich výhrady nelze akceptovat se zřetelem na konkrétně zjištěné okolnosti, za nichž obviněné vůči úřadu práce, sociálním pracovnicím a ošetřujícím lékařům jednaly.

52. Ve vztahu k oběma obviněným dospěly soudy k závěru o jejich úmyslném zavinění zcela důvodně na základě skutkových zjištění, podle nichž společně uváděly nepravdivé údaje sociálním pracovnicím a ošetřujícím lékařům, aby získaly nepravdivé podklady o předstíraném nepříznivém stavu obviněné M. N., a na základě těchto vědomě nepravdivých dokumentů a nepravdivě uváděných údajů podávaly žádosti o sociální dávky, které by jim v případě, uvedly-li by údaje správné, nebyly vyplaceny, čehož si byly obě vědomy. Skutečnosti, které uváděly obě obviněné odpovědným osobám o fyzických a psychických schopnostech obviněné M. N. či zvládání základních životních potřeb, byly v příkrém rozporu s tím, čeho všeho byla v reálném životě schopna. Obě též věděly, že jimi uváděné informace budou následně využity jako podklad pro rozhodování o různých dávkách.

53. S ohledem na skutečnost, že obviněná A. N. po část doby žila se svou matkou a byla s ní v blízkém vztahu (dokonce jí za dovolenou v Egyptě zaplatila či se jí účastnila), byla si zcela jistě vědoma toho, že jimi uváděné skutečnosti jsou nepravdivé. S ohledem na skutečnost, že její matka od ní nevyžadovala tvrzenou péči, si byla vědoma skutečnosti, že nepříznivý stav (v deklarovaném rozsahu) obviněné M. N. se nezakládal na pravdě. Přesto navozovala dojem, že obviněná M. N. je daleko méně schopna základních životních potřeb, přičemž o těchto rovněž sama sociálním pracovnicím vykládala a utvrzovala je v jejich přesvědčení, když obviněnou M. N. viděly. Byť mohla být primárně motivována tím, aby své matce pomohla a bezpochyby jí byla psychicky ovlivněna, musela si být vědoma toho, že zdravotní stav její matky není natolik vážný, aby odpovídal přiznaným stupňům. Z uvedeného je evidentní její záměrné a vědomé uvádění rozhodných osob a institucí v omyl a snaha zabránit zjištění o skutečném zdravotním stavu obviněné M. N.

54. Stran úmyslného zavinění u obviněné M. N. nebylo zpochybňováno, že tato svůj zdravotní stav vnímala jako vážný a těžké příkoří. To ji však neopravňovalo svůj zdravotní stav zveličovat, aby z něj mohla vytěžit co největší užitek. Je zřejmé, že činila vše pro to, aby jim byly přiznány dávky v co největší možné částce, a nelze přistoupit na její tvrzení, že mohla být sama v omylu o svém zdravotním stavu již s ohledem na zřetelný rozpor mezi způsobem jejího reálného života se skutečnostmi, které (opakovaně) tvrdila příslušným osobám. Její životní aktivity zcela vylučovaly, aby se sama obviněná považovala za osobu prakticky nemohoucí ve vysokém stupni invalidity. Musela si též být velice dobře vědoma, že závažnost jejího zdravotního stavu rozhodně nedosahuje takové míry neschopnosti vykonávat základní životní potřeby, kdy věděla, že jí byly přiznány nejvyšší stupně jednotlivých dávek.

55. Současně tedy i navazující právní závěr soudů lze hodnotit jako správný. V klamavém jednání dovolatelek je zřetelný jejich podvodný úmysl, neboť oklamaným subjektům naprosto záměrně a vědomě poskytovaly nepravdivé údaje. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zcela správný, odůvodněný konkrétními okolnostmi zjištěného skutkového děje.

56. Obviněné vznesly své výhrady rovněž vůči právnímu posouzení té části skutku, v níž obviněná A. N. jako zmocněnkyně na základě plné moci udělené obviněnou M. N. podala žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo, neboť zákon nestanoví „nutnost“ dopravy, ale jen samotný fakt, že je osoba dopravována. Rovněž namítaly, že k „četnosti dopravy“, její „nereálnosti“ či „nutnosti“ nebylo vedeno žádné dokazování, kdy nadto o nutnosti dopravy nebylo v žádosti nic tvrzeno, natož aby byl tento údaj nadsazen.

57. Nejprve je nutno uvést, že i v této části šlo o součást jednoho podvodného jednání obviněných, kdy záměrem obviněných bylo získat další sociální dávku, a to příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo. Podstata tohoto klamavého počínání pak měla spočívat zejména v tom, že v žádosti o předmětný příspěvek byly uvedeny nereálné skutečnosti ohledně nutnosti užívání motorového vozidla s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu obviněné M. N. Pro úplnost lze doplnit, že byť nebylo rozhodné, zda člen domácnosti vlastnil automobil či nikoli, úvahy týkající se prodeje vozidla Škoda Roomster dokreslovaly celkový prokázaný skutkový stav a motivaci obviněných.

58. Pakliže obviněné předkládaly dovolacímu soudu své přesvědčení, že uvádění takovýchto nereálných skutečností bezprostředně nesměřuje k přiznání nároku na dávku, opak je pravdou. Podvodné jednání obviněných spočívající v uvedení zcela nereálných údajů o potřebě přeprav obviněné M. N. totiž právě přímo k přiznání předmětného příspěvku cílilo (tj. aby trestný čin dokonaly), byť by samotné obviněné věděly již při podání žádosti o minimální šanci na úspěch, neboť s ohledem na charakter uváděných skutečností nelze mít za to, že by byly nezpůsobilé uvést úřad práce v omyl. K tomu je též vhodné doplnit, že trestnost pokusu není bez dalšího vyloučena ani v případě pokusu provedeného nezpůsobilými prostředky. Konkrétně bylo v předmětné žádosti, jež byla provedena k důkazu, uvedeno, že zdravotní stav obviněné vyžaduje neustálou péči lékaře a další skutečnosti obsahující potřebu přeprav obviněné M. N. v řádu několika stovek přeprav ročně, které byly nepravdivé a naprosto nadsazené s ohledem na ustálené skutkové závěry stran zdravotního stavu této obviněné a měly zdůraznit naléhavost potřeby motorového vozidla pro tuto obviněnou. Žadatelka, resp. její zástupkyně rovněž ve formulářové žádosti stvrdila, že veškeré uváděné údaje jsou pravdivé. Polemika obviněných o toliko požadavku opakované dopravy v kalendářním měsíci je tudíž z hlediska znaků trestného činu podvodu irelevantní. Dovolatelky pak žádost o tento příspěvek včetně nedostatečného dokazování k četnosti přepravy zcela izolují od dalších částí jejich podvodného počínání, byť spolu imanentně souvisí. Peněžité dávky osobám se zdravotním postižením podle zákona č. 329/2011, o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, jsou podle § 1 tohoto předpisu určeny ke zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postižení a k podpoře jejich sociálního začleňování. Podmínky nároku na příspěvek na zvláštní pomůcku jsou upraveny v § 9 téhož předpisu v obecné rovině předpokládající (i v tehdy platném znění) těžkou zdravotní vadu. Celkový obraz o závěru stran jednání bezprostředně směřujícímu ke kýženému následku dotváří i chování obviněných po prvotním rozhodnutí úřadu práce, jímž nebyl příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo obviněné M. N. přiznán, neboť proti němu obviněná A. N. brojila v zastoupení své matky odvoláním, v němž uváděla, že se žadatelka potýká s velkými zdravotními obtížemi, přičemž požadovala i osobní přítomnost obou obviněných při jednání posudkové komise.

59. Lze tedy uzavřít, že v této části skutku jednání obviněných bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu podvodu a obě obviněné měly v úmyslu zločin spáchat, neboť záměrně nadsadily četnost přepravy obviněné M. N. tak, aby bylo na první pohled zřejmé, že zvláštní pomůcku – motorové vozidlo skutečně potřebují, přičemž jejich tvrzení se ukázala nepravdivými.

60. Dovolatelky též vyslovily svůj názor o nepřípustnosti uplatňování nároku na náhradu škody Úřadem práce ČR v adhezním řízení, neboť měl využít své zákonné možnosti vymáhat si nedoplatky mimo trestní řízení podle § 22 odst. 1, 3 zákona č. 108/2006 Sb. a § 15 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb. Tento svůj názor podpořily odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž zkrácená daň, zkrácené pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na sociální politiku zaměstnanosti nepředstavují škodu, kterou by bylo možno uplatnit v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Třebaže tyto námitky nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, poněvadž nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení, je namístě uvést následující.

61. K totožné námitce se již vyjádřil soud odvolací (viz odstavec 17. odůvodnění jeho usnesení), jenž konstatoval, že (shodné) námitky obviněných by byly relevantní v případě příslušného finančního úřadu či České správy sociálního zabezpečení, když tyto subjekty mohou vymáhat daňové nedoplatky či nedoplatky ze zdravotního a sociálního zabezpečení přímo na základě zvláštních předpisů pomocí platebního výměru. Úřad práce ČR však takovou možnost nemá a jde o nárok uplatnitelný v rámci občanskoprávního řízení. Nejvyšší soud se pak s uvedeným náhledem ztotožnil.

62. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, platí, že příjemce příspěvku, který přijal příspěvek nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo jinak způsobil, že příspěvek byl vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši, je povinen tento přeplatek vrátit; povinnost vrátit příspěvek nebo jeho část má též osoba, která po smrti oprávněné osoby přijala příspěvek nebo jeho část, které jí nenáleží. Podle odst. 3 téhož ustanovení o povinnosti vrátit přeplatek mj. podle odstavce 1 rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce, která příspěvek vyplácí nebo naposledy vyplácela. Přeplatky vybírá krajská pobočka Úřadu práce, která o povinnosti vrátit přeplatek rozhodla. Dále § 15 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, dopadá na situace, jestliže dávka byla přiznána nebo je vyplácena ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byla přiznána nebo se vyplácí neprávem. V takovém případě se dávka odejme nebo se její výplata zastaví nebo sníží, a to od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, za který dávka již byla vyplacena (obviněné toto zákonné ustanovení necitovaly v úplné podobě, neboť je z něj zřejmé, že jeho dosah míří toliko do budoucna).

63. Z těchto obviněnými citovaných zákonných ustanovení však nelze dovozovat nepřípustnost uplatňování nároku Úřadu práce v adhezním řízení. Je pravdou, že v adhezním řízení může být uplatňován a přiznán jen takový nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, který lze obecně uplatňovat i v občanskoprávním řízení, tj. projednat ho a rozhodnout o něm ve smyslu § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, resp. v řízení před jiným příslušným orgánem (srov. R 52/1998-I. a č. 26/1999 Sb. rozh. občanskoprávní). Zkrácená nebo neodvedená daň se přitom nevymáhá žalobou ani v občanskoprávním řízení, ale na její nedoplatek vydá finanční úřad platební výměr, který je sám o sobě podkladem pro doplacení a vymáhání zkrácené (neodvedené) platby a zároveň exekučním titulem pro případný nucený výkon rozhodnutí (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr.). Stran nedoplatků na sociálním zabezpečení či zkrácení pojistného na zdravotním pojištění rozhodují zdravotní pojišťovny a územní správa sociálního zabezpečení výkazem nedoplatků, resp. platebním výměrem, které jsou přímým titulem pro výkon rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 154/2003). Úřad práce však takový platební výměr, resp. výkaz nedoplatků nevydává.

64. Zásadní rozdíl mezi platbami chráněnými § 240 tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby s podvodně vylákanými dávkami různorodého charakteru na státu je pak nutno spatřovat ve vzniku povinnosti hradit konkrétní škodu. Zatímco při zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby jde o veřejnoprávní povinnost platit konkretizované zákonem uložené platby, kdy jejich zkrácení není škodou, jež by bylo možné vymáhat občanskoprávní žalobou (nárok na zaplacení těchto plateb nevzniká v jednání, které má znaky trestného činu), kdežto v případech vylákání nyní projednávaných dávek škoda vznikla přímo v důsledku trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Jinak řečeno úřad práce může požadovat náhradu škody za podvodně odčerpané sociální dávky, neboť jde o částky, které byly neoprávněně vyplaceny konkrétní osobě. Jde tedy o škodu, kterou lze vymáhat občanskoprávní cestou, tj. soud o ní může v trestním řízení rozhodnout v rámci tzv. adhezního řízení. Ačkoli se jedná o dávky vyplacené v rámci veřejného práva, jak akcentuje obhajoba, neoprávněně vyplacená částka na příspěvku na péči a příspěvku na mobilitu může být považována za soukromoprávní nárok (představuje škodu). Poškozený subjekt pak svou povinnost řádného připojení k trestnímu řízení splnil, a to v rozsahu vylákané částky na neoprávněně vylákaných dávkách. S ohledem na tyto závěry proto nebylo možno dovolatelkám přisvědčit.

65. Obviněné rovněž deklarovaly nesprávné zjištění výše náhrady škody, neboť byla pominuta aplikace ustanovení § 2918 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Nicméně zdánlivě hmotněprávní námitku vztahující se k výroku o náhradě škody nemohl Nejvyšší soud věcně hodnotit, neboť nebyla podložena pravdivými skutečnostmi. Obviněné sice deklarují, že z provedeného dokazování vyplývají četná konkretizovaná pochybení úřadu práce, jež se měly na přiznání příspěvku na péči významnou měrou podílet, avšak realitou je, že žádné spoluzavinění poškozeného soudy shledáno nebylo.

66. Za této situace lze jen v krátkosti poznamenat, že soudy obou stupňů nepostupovaly chybně, když neaplikovaly § 2918 občanského zákoníku, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by byla škoda, byť částečně, vyvolána či zvětšena i samotným poškozeným. Za daných okolností nelze úřadu práce přičítat jako spoluzavinění na vzniku (či zvětšení) škody. V této části dovolání tedy obviněné mylně poukazovaly na chybný postup úřadu práce, jenž podle nich přispěl ke způsobení škodlivého následku mj. porušením jeho vlastních interních předpisů.

67. Jednání obviněných bylo v plném rozsahu příčinou následku, kdy se nejedná o objektivní nejistotu o tom, na kolik se podílelo jednání poškozeného na škodě. Předkládané účelově vyjmuté okolnosti nelze považovat pro posouzení odpovědnosti za významné. Z hlediska aplikace § 2918 občanského zákoníku škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněných, kdy soudy správně považovaly za rozhodující příčinu vzniku škody jednání obviněných, bez jejich jednání by k následku nedošlo, přičemž nebyly splněny předpoklady pro případné poměrné snížení náhrady škody. Bylo tedy zdůvodněno, byť implicitně, proč nebyly shledány podmínky pro snížení náhrady podle § 2918 občanského zákoníku, tudíž případná moderace nepřichází v úvahu.

68. K tvrzeným dílčím pochybením lze uvést, že byly bez vlivu na způsobení či zvětšení škody, tj. nelze akceptovat, že by se na přiznání příspěvku na péči významnou měrou podílely. Ve vztahu k výpovědi svědkyně L. V., zejména k jí dříve deklarovaným pochybnostem a nesouladu ručně psaného zápisu s jeho počítačovou verzí lze ve stručnosti předeslat, že ručně psaný zápis nemusí být zcela totožný s jeho počítačovou verzí, kdy svědkyně ve své výpovědi vysvětlila charakter psaného zápisu jako pomůcku k interním účelům. Stran informace, že posuzovaná vyžaduje 24hodinovou péči, přičemž tuto nikdy dovolatelky neřekly, je vhodné zmínit, že již nalézací soud bral v potaz, že tento termín při sociálním šetření nemusel padnout, nicméně obviněnými udávané skutečnosti svědčily o tom, že je obviněná M. N. zcela závislá na jiné osobě, kdy popisovaly neschopnost vykonávat převážnou většinu základních životních potřeb, tj. sociální pracovnice jej tak důvodně vnímat mohly (v podrobnostech odstavec 72. odůvodnění jeho rozsudku). Spoluzavinění nelze spatřovat ani v jistých pochybnostech, jež mohly sociální pracovnice mít, neboť tyto obviněné v rámci sociálních šetření negovaly, případně vědomě lživě uváděly skutečnosti, které nebyly ze strany sociálních pracovnic ověřitelné. Je-li jim nyní vyčítáno, že nezjišťovaly důvody zvládání či nezvládání životních potřeb, též z výpovědi sociální pracovnice L. V. vyplývá, že stěžejními jsou sdělení posuzované a pečující osoby ohledně samoobsluhy posuzované osoby, nicméně sociální pracovnice nejsou schopny odhalit, zda zjištěný stav koresponduje s jejím zdravotním stavem. Co se pak týče výhrad vůči úsudku posuzujícího lékaře, jenž podle jejich přesvědčení nesprávně vyhodnotil nezvládání životních potřeb, je nutno poznamenat, že posudkoví lékaři vycházejí z výstupu sociálních pracovnic, který svým charakterem podporoval výsledky, k nimž došli lékaři během svých vyšetření. Nelze dospět ani k závěru, že by mezi výsledky sociálního šetření a zaznamenaným zdravotním stavem byly výrazné diskrepance.

69. Konečně dovolatelky spatřovaly důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tom, že nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména akcentovaly skutečnost, že ani podle Ústavního soudu sociální dávky nemají řešit orgány činné v trestním řízení, neboť definitivní řešení této otázky je plně v kompetenci příslušných orgánů sociální péče. U obviněné M. N. za skutečnosti svědčící ve prospěch užití předmětné zásady uvedly, že byla až do prodělání cévní mozkové příhody aktivně pracující a současně zdůraznily její přetrvávající zdravotní problémy. V případě obviněné A. N. nadto zdůraznily, že byla ve věku blízkém mladistvých, jakož i její obtížnou životní situaci a vliv matky, přičemž nepředstavuje hrozbu pro společnost. Současně zdůraznily pochybení ze strany pracovnic úřadu práce, jež se měly významnou měrou podílet na přiznání příspěvku.

70. Nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dané námitce nelze přisvědčit.

71. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

72. Subsidiarita trestní represe přitom neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, či ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1114/2022).

73. V konkrétní věci obviněných se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné. Nutno podotknout, že závěr o nezbytnosti užití trestní represe coby prostředku ultima ratio učinil již soud prvního stupně (viz odstavec 100. odůvodnění jeho rozsudku), s čímž se po zvážení odvolací námitky následně ztotožnil i soud odvolací akcentující společenskou škodlivost jejich jednání (viz odstavec 18. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud pak, vázán rámcem vznesených námitek, jež fakticky neobsahují žádné konkrétní okolnosti, jež by snižovaly společenskou škodlivost činu, dospěl k závěru, že čin obviněných vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku a je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněných. Především je nutno zdůraznit, že je potřeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o nějaký jednorázový exces, nýbrž o záměrné a opakované uvádění vědomě nepravdivých či cíleně zveličených informací za účelem získání neoprávněných finančních prostředků (tzv. parazitování na systému), jehož se dopustily v úmyslu přímém. Byla přitom naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku, neboť byla způsobena škoda v celkové výši přesahující hranici značné škody [srov. 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Ačkoli (jak ostatně samy dovolatelky připomínají) aplikace zásady subsidiarity trestní represe není zcela vyloučena ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.), po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií nelze dospět k závěru, že by společenská škodlivost tohoto případu nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, stupeň trestního bezpráví by byl extrémně nízký, případně by existovaly okolnosti snižující míru společenské škodlivosti na úroveň jednání zcela bagatelního.

74. Bylo-li obviněnými poukazováno na počínání ze strany poškozeného, resp. na pochybení pracovnic úřadu práce, jež se měly významnou měrou podílet na přiznání příspěvku, částečně se s touto argumentací dovolací soud již vypořádal shora. Lze toliko dodat, že skutečnost, že sociální pracovnice nedisponovaly kontrolními mechanismy pro verifikaci údajů předložených obviněnými, nelze přeceňovat ve prospěch dovolatelek a vyvozovat z ní výjimečnost daného případu. Podstatou podvodného jednání zůstává, že obviněné uvedly úřadu práce, sociálním pracovnicím a ošetřujícím lékařům nepravdivé či záměrně zveličené skutečnosti, čímž je uvedly v omyl (případně se o to pokusily), a zároveň je v omylu dlouhodobě utvrzovaly, čímž se protiprávně obohacovaly. Stupeň společenské škodlivosti pak nelze odvozovat od stupně ochrany, kterou poškozený poskytuje svému majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 80/2012). Naopak společenskou škodlivost jednání obviněných výrazně zvyšuje, že se trestné činnosti dopouštěly plánovitě a soustavně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 8 Tdo 190/2022).

75. Konečně, pakliže obviněné odkazovaly na nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 722/09 (zřejmě mínily nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09), podle kterého je řešení sociálních dávek plně v kompetenci příslušných orgánů sociální péče a nemá být řešeno orgány činnými v trestním řízení, nutno poznamenat, že Ústavní soud zde řešil skutkově zcela odlišný případ. Jednalo se o souběžné pobírání dávky sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory za současného neoznámení rozhodné změny, přičemž nebylo vyvráceno, že by obviněná v daném případě obě sociální dávky nepobírala v dobré víře. Obiter dictum Ústavní soud vyjádřil své přesvědčení, že eventuální porušení právních povinností nedosahující patřičného stupně společenské nebezpečnosti lze sankcionovat i jinými právními prostředky a v daném případě bylo plně v kompetenci příslušných orgánů sociální péče, aby otázku splnění ohlašovací povinnosti samy definitivně vyřešily a v případě pochybení se postaraly o nápravu dostupnými prostředky. Současně však k přepínání trestní represe akcentoval zhodnocení všech specifických okolností případu, jakož i přihlédnutí k vcelku velmi nízké peněžní hodnotě údajně neoprávněného obohacení. Nejvyšší soud akcentuje, že v nyní projednávané věci došlo naproti tomu k výraznému obohacení obviněných, jakož i způsobení značné škody (dílem se o ní též pokusily), přičemž právě po zhodnocení konkrétních okolností bylo nutné dospět k závěru o nutnosti užití trestní represe.

76. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit ani s výtkou chybějící aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podstata jednání obviněných se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

77. Obviněné též namítaly naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

78. Dovolatelky jej uplatnily v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci jimi dále upotřebených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže však byla jejich dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledána zjevně neopodstatněnými, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V.Závěr

79. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) či m) tr. ř. nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.

80. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných M. a A. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 4. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu