USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 o dovolání
obviněného S. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 11 To 213/2021, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 16 T 57/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 6. 2021, č. j. 16 T
57/2020-141, byl obviněný S. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem
jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl obviněnému uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na dobu dvou let.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil
obviněný tím, že dne 14. 5. 2020 v čase kolem 1:08 hod. v blízkosti ulic XY a
XY v Nové Pace, okres Jičín, na účelové pozemní komunikaci u řadových garáží
řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault Kangoo, a to poté, co požíval
alkoholické nápoje, a hladina alkoholu v jeho dechu činila ještě ve 2:24 hod.
2,18 promile a ve 2:30 hod. 2,34 promile, v důsledku čehož, když se rozhodl z
místa prostoru garáží odjet, nezvládl řízení vozidla a při pokusu vyjet na
silnici I. třídy č. 16 sjel vpravo mimo mostek do silničního příkopu, kde se s
vozidlem převrátil na bok.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2021, č. j.
11 To 213/2021-177, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům
rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v
nesprávném právním posouzení skutku soudy, neboť jej chybně kvalifikovaly jako
přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, přestože nešlo o trestněprávní
jednání, jelikož skutek nespáchal.
5. Obviněný s odkazem na svou výpověď v hlavním líčení, svědecké
výpovědi, zvukový záznam a veškeré další důkazy uvedl, že z dokazování
nevyplynulo, že by se dopustil jednání, které je mu obžalobou kladeno za vinu.
Důkazní prostředky byly vyhodnoceny v jeho neprospěch, existovaly důvodné
pochybnosti o jeho vině, a proto měl být viny zproštěn v souladu se zásadou in
dubio pro reo. Dále konstatoval, že prohlášení viny nemělo být přijato, soud se
s tím neměl spokojit a důkazní situaci prověřovat a řádně odůvodnit. Namítal
také, že byl odsouzen za jízdu pod vlivem alkoholu, aniž by byl zastaven
policií a hladina alkoholu byla zjištěna bezprostředně po jízdě. Vozidlo
neřídil on. Poté, co uslyšel ránu, šel k autu, přičemž zloděj již utekl a byla
přivolána policie. Má za to, že T. K. si zpětně nic nepamatuje, protože byl v
podnapilém stavu, takže vozidlo mohl klidně řídit i on, což představuje další
pochybnost. Nakonec uvedl, že je velmi podivné, proč chybí v dané věci kamerové
záznamy.
6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla
argumentace obviněného založená na tom, že mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným, ačkoli se obviněný daného skutku vůbec nedopustil a skutek vymezený v
rozhodnutí soudu prvního stupně se nestal tak, jak je uveden.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu
přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. obviněný nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových
zjištění a zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel pouze odmítl skutková
zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině a na základě vlastního hodnocení důkazů
nabídl vlastní skutkovou verzi. Státní zástupce dále poukázal na fakt, že
obviněný přitom ani formálně neučinil součástí dovolání námitku tzv. extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými zjištěními, když pouze
prezentoval vlastní hodnocení důkazů a mnohonásobně opakoval, že se skutku
nedopustil. Dle názoru státního zástupce hodnotící úvahy nalézacího soudu
nejsou v žádném rozporu s pravidly formální logiky a skutková zjištění učiněná
soudy nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Konstatoval, že námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu tak směřují
výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu
důvodu obsahově neodpovídají. Dále uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. uplatnil dovolatel zcela zmatečně, neboť pouze opakoval, že
skutek nespáchal, přičemž v rámci tohoto dovolacího důvodu vůbec nelze vznášet
námitky proti výroku o vině. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však
nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst.
1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále
dovolací soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b tr. ř.
11. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání
úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání
proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu
obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak
jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění
dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl
široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho
omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr.
ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
12. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení
zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o
průběhu děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat
zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2
tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné
pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba
rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se
tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových
okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Není tudíž způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný
jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady
presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo
418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo
92/2018).
13. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací
důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž
soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc byly, podle názoru
obviněného, pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se
tedy, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s obsahem dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 míjí.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména
tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek
porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely
tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem
řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem
i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí
jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily
případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem
a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí
oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění
soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv.
deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se
o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež
vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním
posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých
námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech
závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z
logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho,
co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento
dovolací důvod (shodného obsahu) podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen
písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod
nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že
vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená
pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí
extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud
konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného S. P. shledat nelze.
Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek
obviněného, které uplatnil v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou
stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Dovolání obviněného bylo založeno výlučně na
námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují
proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny
důkazy. Soudům nelze vytknout, že dospěly k závěru o vině obviněného, když
skutková zjištění opřely především o nepřímé důkazy, které se vzájemně
podporují, doplňují a tvoří ucelený řetězec, na základě něhož lze mít vinu
obviněného za bezpochyby prokázanou. Je možno shrnout, že z odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené
důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
17. Svá skutková zjištění soudy opřely především o důkaz svědeckými
výpověďmi T. K., T. B., R. K., E. K., ve spojení se zvukovým záznamem, na
kterém je zachycen telefonní hovor T. K. na linku 158, a listinnými důkazy,
především protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací, plánkem,
protokolem o nehodě v silničním provozu, mapkou, záznamem o dechové zkoušce
obviněného a usnesením Policie ČR ze dne 11. 6. 2020, č. j.
KRPH-38889-20/TČ-2020-050414-CB, o odložení trestní věci pro podezření ze
spáchání zločinu krádeže. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří
logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve
svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel
dopustil shora popsaného jednání. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit,
že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely
pouze z nepřímých důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění
byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo
jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS
3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu
mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být
založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje
z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. K námitce obviněného, že prohlášení viny nemělo být přijato, soud se
s tím neměl spokojit a měl dokazovat a důkazní situaci prověřovat a řádně
odůvodnit, Nejvyšší soud uvádí, že není patrno, jaké prohlášení viny má v této
souvislosti obviněný na mysli, neboť k přijetí prohlášení viny ze strany soudu
podle § 206c tr. ř. v řízení nedošlo. Naopak, obhajoba obviněného byla
postavena na tom, že se předmětný skutek nestal tak, jak mu byl kladen za vinu,
přičemž jeho verzi soudy neuvěřily, což také náležitě odůvodnily.
19. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové
vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy (byť nikoli výslovně v
podobě extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež
vyplývají z provedených důkazů, ale spíše v podobě jejich nesprávného
hodnocení), není možné mu přisvědčit.
20. V obecném smyslu je namístě doplnit, že pokud obviněný zmíněný
extrémní či zjevný rozpor [srov. již zmíněné znění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění od 1. 1. 2022, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] dovozoval z toho, že z
jednotlivých důkazů vyplývaly rozdílné závěry, takový stav není bez dalšího
žádným rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou skutečností. V řadě
řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající
informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr, dovozený po řádném
hodnocení důkazů zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě,
neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in
dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu takového skutkového závěru s
obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci
extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí
skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy
provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez
dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo,
případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
21. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, z nichž v
napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné, a
provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková
zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které
nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku.
Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
22. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o
dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat,
porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné
je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
23. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
s argumentací, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ačkoli se
předmětného skutku nedopustil, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky jsou pod
užitý dovolací důvod nepodřaditelné. Výrok o trestu lze napadnout
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve
znění účinném do 31. 12. 2021 byl tento dovolací důvod uveden v § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř.), a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který
zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu,
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Daná
situace však v případě obviněného nenastala. Obviněný pouze obecně vznesl
námitky proti výroku o vině opíraje se o tvrzení, že skutek nespáchal, a tudíž
námitce obviněného vztahující se k uloženému trestu nemohl Nejvyšší soud
přisvědčit.
24. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za přečin ohrožení
pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
mohl být obviněnému uložen trest odnětí svobody v rozpětí šest měsíců až tři
roky, jeho výměra byla v daném případě stanovena při dolní hranici zákonné
trestní sazby, tudíž v souladu se zákonem, stejně jako zkušební doba v délce
dvou let v souladu s § 82 odst. 1 tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti byl
uložen v délce dvou let, přičemž podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku je zákonná
sazba v rozmezí jeden rok až deset let. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a
výši trestu detailně popsal v odstavcích 33. až 36. odůvodnění svého rozsudku,
soud odvolací se pak s těmito závěry ztotožnil v odstavci 9. odůvodnění svého
usnesení, přičemž uložený trest v daném případě označil za mírný, nicméně v
souladu se zásadou zákazu reformatio in peius, neboť odvolání bylo podáno
toliko obviněným, uložený trest zpřísnit nemohl. Pochybení soudu spočívající v
nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku
a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu,
nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002,
sp. z. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že
dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je z části podřaditelná pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší
soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.