7 Tdo 227/2024

7 Tdo 227/2024-593

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného A. O. F. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 7 To 314/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 24/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. O. F. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 7. 2023, sp. zn. 1 T 24/2023, byl obviněný A. O. F. shledán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [body I. 1) až I. 3)], přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku [bod I. 2)], zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [bod I. 3)] a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku [bod II.].

2. S přihlédnutím k tomu, kterých bodů se týkají obviněným uplatněné dovolací námitky, Nejvyšší soud nebude rekapitulovat skutky popsané v bodech I. 1) a I. 2) výroku o vině (resp. jeho skutkové věty).

3. Podle skutkového zjištění popsaného pod bodem I. 3) skutkové věty se obviněný dne 28. 12. 2022 v 1:07 hodin před domem č. p. XY v ulici XY na Praze 1, během služebního zákroku hlídky Policie České republiky ve složení J. B. a L. T. týkajícího se zajištění M. I., nejprve vrhl s dřevěnou baseballovou pálkou na poškozeného J. B., a v tomto napadení pokračoval i přesto, že poškozený opakovaně slovně prokázal svoji příslušnosti k Policii České republiky, aby zabránil obviněnému v dalším napadání. Obviněný poškozeného uhodil baseballovou pálkou třikrát zezadu do hlavy, načež tímto způsobené zranění nebylo kromě dočasné bolestivosti natolik závažné, aby si vyžádalo lékařský zákrok či pracovní neschopnost.

4. Podle skutkového zjištění popsaného pod bodem II. skutkové věty se obviněný protiprávního jednání dopustil v podstatě následujícím způsobem. Dne 24. 9. 2022 v 21:35 hodin na adrese XY, Praha 1, na ulici před klubem XY, z něhož obviněný zrovna odcházel, v návaznosti na bezprostředně předcházející konflikt s poškozenou A. P. (obviněný spolu s dalšímu osobami vyvolal strkanici v klubu, během které poškozená spadla, načež při odchodu obviněný bezdůvodně udeřil pěstí s ní se v klubu nacházející N. K., která upadla na zem a ztratila vědomí) poškozená A. P. s cílem zjistit totožnost obviněného a vyfotografovat jej na něj anglicky volala, aby zastavil, na což obviněný nereagoval, tak jej pronásledovala s mobilním telefonem v ruce a pokoušela se jej natočit, což se jí nepodařilo, avšak předstírala, že jej natáčí, aby jej přinutila na místě počkat na příjezd policejní hlídky. Obviněný si jejího jednání všiml a aby zabránil svému zadržení, zastavil se, otočil se na ni a šel do její bezprostřední blízkosti tak, že poškozená v obavě o své zdraví plynoucí z jeho předešlého chování před ním couvala, až se opřela zády o zeď a nemohla již více ustoupit, zvedl svou pravou ruku sevřenou v pěst k jejímu obličeji se slovy „bitch, close the phone or I will kill you“, což znamená „děvko, schovej ten telefon nebo tě zabiju“. Poškozená anglicky zopakovala, aby na místě počkal na příjezd policejní hlídky, obviněný po několika vteřinách svou ruku sklonil a z místa odešel.

5. Za spáchané trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, k jehož výkonu jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále soud obviněnému uložil trest propadnutí věci, konkrétně baseballové pálky, trest vyhoštění z území České republiky na dobu 3 let a peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč (20 denních sazeb po 5 000 Kč). Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky soud s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 7 To 314/2023, shledal odvolací argumentaci obviněného částečně důvodnou co do uloženého trestu, a proto zrušil prvostupňový výrok o trestu a sám nově rozhodl tak, že se obviněnému ukládá pouze trest vyhoštění z území České republiky, a to v délce 7 let; ve zbytku zůstalo prvostupňové rozhodnutí nezměněno.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

8. K učiněnému skutkovému zjištění pod bodem I. 3) výroku o vině a navazující právní kvalifikaci obviněný v souhrnu namítl, že nevěděl o příslušnosti poškozeného k Policii České republiky, protože poškozený byl v civilním oblečení a o své příslušnosti informoval obviněného až když útok ustal a získal příležitost tasit zbraň. Poukázal na krátký průběh útoku, na výpovědi svědků z jeho okolí, jejichž výpovědi podporují jeho verzi skutkového děje, na zásadu in dubio pro reo a rovněž i na samotnou výpověď poškozeného policisty, který uvedl, že obviněný nemohl vědět o jeho policejní příslušnosti. Obviněný tak „neměl v úmyslu útočit na zákonem chráněný zájem (objekt), a absentovala proto u něj objektivní stránka“ (pozn. – obviněný, resp. jeho obhájce zjevně mínili stránku subjektivní). I kdyby snad navíc poškozený policista skutečně zvolal „policie“ již při útoku, je spekulativní, zda to mohl slyšet, případně zda tomu vůbec musel uvěřit a zastavit svůj útok. Obviněný doplnil, že samotné potyčce předcházely podezřelé okolnosti odvíjející se od toho, že svědek M. I., který byl v určitém kontaktu s policisty, poničil vůz obviněného a s policisty na místě komunikoval.

9. K učiněnému skutkovému zjištění popsanému v bodu II. výroku o vině obviněný namítl, že se tohoto jednání nedopustil. Klíčovým důkazem mělo být podané vysvětlení poškozené, která si však v klíčových okolnostech odporovala a její vysvětlení bylo plné nepravdivých tvrzení; toto vysvětlení bylo navíc v rozporu s důkazem kamerovými záznamy. K tomu zejména uvedl tvrzení poškozené, zda k ní hovořil kromě obviněného i další člen (arabského původu) jeho skupiny (což měla v rámci jednoho vysvětlení uvést a v rámci druhého nikoli), a dále že vzala mobilní telefon z barového pultu nebo že nahrávala, resp. pokoušela se ho nahrávat. Přitom poškozená žádný telefon z baru nevzala, nezajímala se o zdravotní stav N. K. [poškozené osoby v rámci nerekapitulovaného skutku pod bodem I. 2) skutkové věty] a venku kolem obviněného a jeho doprovodu provokativně pobíhala a pokřikovala na ně, aniž by je nahrávala, přičemž telefon neměla. Obviněný rovněž vyjádřil nesouhlas s tvrzením odvolacího soudu, podle něhož kvalita kamerových záznamů vylučuje, aby tento důkazní prostředek potvrdil nebo vyvrátil tvrzené skutečnosti, stejně jako nesouhlasil s tím, že odvolací soud neprovedl jeho důkazní návrh (a tento tedy opomenul) na výslech poškozené. Soudy obou stupňů podle obviněného rozhodovaly a hodnotily důkazy svévolně a s přihlédnutím k dalším protiprávním jednáním, kterých se obviněný dopustil na jiných ženách, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu prvního a druhého stupně a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k námitkám do skutkového zjištění pod bodem I. 3) výroku o vině připomněla, že poškozený policista hlasitě prokázal svou příslušnost k Policii České republiky, a to jak česky, tak i anglicky, obviněný však v útoku pokračoval. To slyšeli a potvrdili rovněž zbývající dva policisté. K námitkám do skutkového zjištění pod bodem II. výroku o vině pak zdůraznila, že důkaz kamerovými záznamy koresponduje s podáním vysvětlení poškozené A. P.

12. Státní zástupkyně se tak neztotožnila s dovolací argumentací a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

13. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

15. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Poslední alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

17. Pod tento dovolací důvod byla podřaditelná jednak námitka do zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění ohledně toho, že poškozená A. P. podle bodu II. skutkové věty obviněného nahrávala na mobilní telefon, a jednak námitka do opomenutého důkazu výpovědí poškozené A. P. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

18. Nejvyšší soud k tomu shrnuje, že soud prvního stupně došel ke skutkovému zjištění, podle něhož poškozená „pronásledovala [obviněného] s mobilním telefonem v ruce a pokoušela se jej natočit“, na což mělo navazovat trestněprávně relevantní jednání obviněného (viz bod II. skutkové věty); tuto okolnost soud prvního stupně vyvodil především z obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozené, a také z kamerových záznamů, které sice neměly zabírat místo činu, ovšem ve zbytku podporovaly výpověď poškozené, a to také v tom, že se zpět do klubu vrátila s mobilním telefonem v ruce (body 61. až 65. prvostupňového rozhodnutí). Odvolací soud, vůči jehož rozhodnutí dovolání směřuje (§ 265a odst. 1 tr. ř.), toto skutkové zjištění mírně upřesnil, když uvedl, že poškozená obviněného (bez dalších specifikací stran toho, zda měla mobilní telefon v ruce, kapse apod.) pronásledovala (viz bod 15. odvolacího rozhodnutí), podstata skutkového zjištění tak však zůstala zcela zachována.

19. Pokud tedy obviněný namítl, že poškozená nevzala mobilní telefon z barového pultu, Nejvyšší soud připomíná, že podle odvolacího rozhodnutí tuto okolnost nelze z kamerového systému plně ověřit (viz bod 15. odvolacího rozhodnutí). Zde se Nejvyšší soud zčásti přiklání k obviněnému v tom, že z kamerového záznamu označeného M1_ch3 (nosič založen na č. l. 245) skutečně žádným zjevným způsobem neplyne, že by poškozená bezprostředně poté, co obviněný udeřil N. K., vzala z barového pultu mobilní telefon; zároveň však Nejvyšší soud souhlasně s odvolacím soudem uvádí, že v baru byla během posuzované doby zhaslá světla, mnoho lidí a rozruch způsobený potyčkou skupiny kolem obviněného, což je dostatečný důvod pro to, aby se odvolací soud v rámci zásady volného hodnocení důkazů (do kterého obecně Nejvyšší soud nesmí zasahovat, k tomu viz níže v rozhodnutí) rozhodl nevyvozovat z tohoto kamerového záznamu žádné závěry ve vztahu k namítané okolnosti. Tato část námitky je tak zjevně neopodstatněná.

20. K otázce pronásledování poškozenou s mobilem v ruce Nejvyšší soud opakuje, že odvolací soud pouze uvedl, že poškozená obviněného (bez dalších specifikací stran toho, zda měla mobilní telefon v ruce, kapse apod.) pronásledovala (viz bod 15. odvolacího rozhodnutí). Takový skutkový závěr je podložen jednak obsahem úředního záznamu o jejím podaném vysvětlení, jednak i obsahem kamerových záznamů. Potud, pokud obviněný namítl, že poškozená neměla při pronásledování mobilní telefon v ruce, je tak tato část námitky zjevně neopodstatněná, neboť se míjí s obsahem odvolacího rozhodnutí.

21. Dále obviněný namítl, že se nemohl dopustit jednání podle bodu II. skutkové věty proto, že poškozená vůbec neměla žádný mobilní telefon. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tato okolnost byla prokázána kamerovým záznamem označeným M1_ch1 (nosič založen na č. l. 245), na kterém se poškozená v 21:33:14 vrací zpět do klubu XY s mobilním telefonem v pravé ruce; i z kamerového záznamu označeného M1_ch17 (nosič založen na č. l. 245) lze vidět, že se poškozená v 21:33:09 vrací do klubu s tmavým lesklým předmětem v pravé ruce. Uvedené pak v souladu s pořízeným záznamem popsala i poškozená. Významné v tomto směru je, zda poškozená skutečně natáčela, resp. se pokoušela natáčet obviněného bezprostředně před jeho útokem nebo při něm, což sice nelze z kamerových záznamů ověřit (místo činu se nachází mimo prostor zachycení kamer, viz bod 61. prvostupňového rozhodnutí), ale důkazně tato skutková okolnost vyplývá z obsahu úředních záznamů o podaných výpovědí poškozené, které soudy posoudily jako věrohodné (což je otázka hodnocení důkazů, do kterého obecně Nejvyšší soud nesmí zasahovat, k tomu opět viz níže v rozhodnutí). Existence zákonného a relevantního důkazního podkladu tak v této věci vylučuje závěr o extrémním rozporu mezi sporovaným skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním. I tato část námitky je tak zjevně neopodstatněná.

22. Pokud obviněný k průběhu skutkového děje dodal, že se poškozená nezajímala o stav N. K. a na ulici na něj provokativně pokřikovala, Nejvyšší soud uvádí, že jde o okolnost, která nejenže je ve vztahu ke zjištěnému skutku zcela marginální, ale především není nijak významná pro hmotněprávní kvalifikaci, čímž takové namítání nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který míří na přezkum, jehož předmětem jsou slovy zákona pouze a právě „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. Jen na okraj však Nejvyšší soud uvádí, že z kamerového záznamu označeném M1_ch3 (nosič založen na č. l. 245) jasně vyplývá, že po útoku obviněného na N. K. poškozená hned seskočí z barového pultu a snaží se zachytit N. K., která v důsledku úderu obviněného padá z barové židle; poškozená se jí poté snaží zvednout, čehož však není fyzicky schopná, a teprve poté se vydá pronásledovat obviněného s cílem ho zastavit. Je tak evidentní, že se poškozená o stav N. K. zajímala a snažila se jí pomoct, a to na rozdíl od obviněného, jenž tuto zjevně menší a slabší ženu prudce udeřil pěstí, až se v bezvědomí sesunula na zem, a poté s nulovým zájmem o její další osud opustil klub. Na ulici pak poškozená především kontaktovala obviněného, který ji ovšem velmi agresivním postojem od dalšího počínání odradil; poté se skutečně poškozená chvíli pohybovala kolem skupiny obviněného, což však již na podstatě věci ničeho nemění.

23. Tato námitka je tak potud, pokud ji bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, v celé šíři zjevně neopodstatněná.

24. K námitce do opomenutého důkazu, resp. neprovedení důkazního návrhu výslechem poškozené, Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že byť obviněný učinil důkazní návrh ve svém odvolání (č. l. 205 nahoře), z protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem (č. l. 528) plyne, že nebyly dány žádné návrhy na doplnění dokazování, tedy že ani obviněný, ani jeho obhájci tento důkazní návrh před soudem nepotvrdili, resp. netrvali na něm. Obsah zmíněného protokolu Nejvyšší soud považuje prima facie za správný, neboť obviněný, navíc zastoupen třemi obhájci, proti němu neučinil žádné námitky ve smyslu § 55 odst. 1 písm. f) tr. ř. Už proto je tato námitka zjevně neopodstatněná.

25. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že ani v případě, že by obviněný u veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení stvrdil svůj důkazní návrh, nebyla by jeho námitka důvodná, k čemuž Nejvyšší soud obiter dictum nejdříve vysvětluje, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

26. Obecně pak platí, že soudy mají povinnost rozhodnout o vznesených důkazních návrzích a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, uveřejněné pod č. 22/2004 Sb. n. a u.). Porušení tohoto imperativu však nemusí vždy znamenat narušení pravidel spravedlivého procesu (a s tím naplnění uplatněného dovolacího důvodu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022). Jedním z takových případů je podle Ústavního soudu právě situace, kdy je důkazní návrh učiněn v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s ním nevypořádá, protože zjistí, že skutková zjištění a dokazování soudu prvního stupně nevyžadují další dokazování; za takové situace nelze dospět k závěru, že neodůvodněním zamítnutí provedení důkazu, který se vzhledem k dané důkazní situaci v přezkoumávané věci nemohl stát důkazem stěžejním a rozhodujícím pro vyvození jiných skutkových a tím i právních závěrů, bylo zasaženo do ústavního práva obviněného na spravedlivý proces (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/02, uveřejněné pod č. 18/2005 Sb. n. a u.).

27. V návaznosti na to Nejvyšší soud poukazuje na bod 7. odvolacího rozhodnutí, který se v rámci přezkumného řízení zabýval důkazní situací ve věci a konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a především úplná. Za takové situace – i kdyby odvolací soud neodůvodnil zamítnutí důkazního návrhu a zároveň by posoudil předchozí dokazování soudu prvního stupně za úplné – by musel Nejvyšší soud pro posouzení případné důvodnosti dovolací námitky posoudit, zda by mohl být navrhovaný důkaz ve smyslu shora citované judikatury Ústavního soudu stěžejní a rozhodující pro vyvození jiných skutkových (a tím i právních) závěrů. Vzhledem pak k tomu, že obviněný namítal navržení důkazu vyslechnutím poškozené, která byla vyslechnuta už v přípravném řízení a jejíž výpověď je přepsána do úředního záznamu, jenž byl zákonně (tedy mj. se souhlasem obviněného ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř.) proveden jako listinný důkaz před soudem prvního stupně, a tvoří důkazní základ pro učiněná skutková zjištění tohoto soudu, nešlo by dovodit (a obviněný k tomu nedokládá bližší argumentaci), že by výpověď poškozené před soudem více než duplikovala obsah již provedených důkazů úředními záznamy o jejich podaných vysvětleních, které navíc byly ve zjevném souladu s výše zmíněným kamerovým záznamem. V takovém případě by tedy nešlo o důkaz, kterým by mohla být potvrzena či vyvrácena jeho obhajoba a jehož neprovedení by bylo bránilo zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, uveřejněný pod č. 125/2005 Sb. n. a u.). Případné pochybení (existovalo-li by) by vzhledem k procesní a důkazní situaci ve věci nezasáhlo do práva obviněného na spravedlivý proces, a proto by nešlo o tzv. opomenutý důkaz, jak je vymezen shora v tomto rozhodnutí.

28. Pod uplatněný dovolací důvod naopak nebyly podřaditelné zbylé námitky týkající se hodnocení důkazů.

29. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

30. Jen na okraj tudíž Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný ve vztahu k bodu II. skutkové věty rozporuje pravdivost výpovědi poškozené, pak za prvé jde o obhajobu, se kterou se v tomto rozsahu pregnantně vypořádal již soud prvního stupně v bodě 62. svého rozhodnutí, za druhé jde o pouhou polemiku s hodnocením důkazů, která jak obecně, tak i v této věci není podřaditelná pod žádný zákonný dovolací důvod, jak již shora vysvětlil Nejvyšší soud. Jestliže obviněný upozornil na rozdílnost mezi úředními záznamy o podaném vysvětlení poškozené ze dne 3.

10. 2022 a následně ze dne 12. 12. 2022 co do účasti dalšího muže arabského původu na vyhrožování poškozené, pak jde o marginální okolnost, neboť svědectví o činnosti a účasti obviněného v tomto smyslu zůstává konzistentní; rozdílnostem mezi úředními záznamy se pak věnoval již soud prvního stupně v bodě 62. svého rozhodnutí, kde soud vysvětlil, že úřední záznamy se v rozdílnostech pouze doplňují; obecněji se těmto rozdílnostem věnoval i odvolací soud v bodě 15. svého rozhodnutí. Pokud obviněný namítl, že výpověď poškozené byla nepravdivá a rozporná kvůli jejímu tvrzení, že jí obviněný řekl, ať ho přestane natáčet, když přitom ona nenatáčela, pak jde o námitku postrádající logiku – obviněný si totiž mohl myslet, že ho poškozená skutečně natáčí, když nakonec poškozená sama si to podle obsahu dokazování v dané chvíli také myslela a až následně zjistila, že se jí nepodařilo videozáznam pořídit (viz bod 36.

prvostupňového rozhodnutí).

31. Ve vztahu k dalšímu obviněným rozporovanému bodu výroku o vině, totiž ke skutku podle bodu I. 3) skutkové věty, Nejvyšší soud jen na okraj uvádí, že verze skutkového děje převzatá do skutkové věty vychází z výpovědí jak poškozeného policisty, tak i svědka policisty J. T. a svědka M.

I. Obsah těchto výpovědí je podpořen kamerovým záznamem i výpověďmi dalších svědků, policistů J. V. a D. R. Soud prvního stupně zcela řádně a logicky vysvětlil, proč se přiklonil právě k této verzi skutkového děje (bod 58. a 59. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 14 odvolacího rozhodnutí). Pokud pak obviněný ve svém dovolání odkázal na alternativní verzi předkládanou jím a svědky z jeho okolí zejména R. H. a M. A., pak Nejvyšší soud odkazuje především na bod 60. prvostupňového rozhodnutí a bod 14.

odvolacího rozhodnutí, kde se soudy pregnantně věnovaly hodnocení těchto výpovědí i stran jejich věrohodnosti a řádně odůvodnily, proč se k tam podávané verzi skutkového děje nepřiklonily. Jestliže obviněný ve svém dovolání uvedl, že samotný poškozený policista ve své výpovědi potvrdil, že obviněný o jeho příslušnosti k Polici České republiky nevěděl, pak jde o zjevně účelovou desinterpretaci, neboť poškozený policista pouze uvedl, že obviněný nemusel vědět o jeho příslušnosti k Policii České republiky při prvním úderu, ale při všech dalších už ano, což je stejný popis skutkových okolností, ze kterého soud prvního stupně vycházel při následné právní kvalifikaci (zejména subjektivní stránky trestného činu, viz bod 66.

prvostupňového rozhodnutí), a totiž, že se poškozený policista obviněnému slovně prokázal (a to dokonce v anglickém jazyce) hned po prvním úderu, což obviněného v útoku nezastavilo (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2023 na č. l. 381). Soudy v předchozím řízení netvrdily a ani podle toho nepostupovaly při právní kvalifikaci, že by obviněný o příslušnosti poškozeného k Policii České republiky věděl již při prvním úderu.

32. Nejvyšší soud doplňuje, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

33. Za takového stavu Nejvyšší soud nemá žádné výhrady k učiněným skutkovým závěrům a jejich odůvodnění. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

34. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je potom možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

35. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku do naplnění subjektivní stránky trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

36. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je obecně vzato trestným činem tzv. úmyslným (dolózním), k jehož spáchání trestní zákon vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Myslitelný je jak úmysl přímý, tak úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku]. Naopak vyloučena je nedbalost (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), s výjimkou zavinění k těžšímu následku, který podmiňuje použití vyšší trestní sazby [§ 17 písm. a) tr.

zákoníku]. Subjektivní stránka trestného činu se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023). Navíc u alternativy v tomto písmenu [§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] se vyžaduje tzv. druhý úmysl (dolus coloratus), který přesahuje objektivní stránku, resp. je vyžadován cíl – působit na výkon pravomoci úřední osoby, a proto musí jít o úmysl přímý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 148/2017, a dále Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4091).

37. Pokud pak obviněný namítl, že během útoku nevěděl o příslušnosti poškozeného k Policii České republiky, pak Nejvyšší soud odkazuje na skutkové zjištění soudů v předchozím řízení, kterým je v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán [s polemikou nad výstupy důkazního řízení se Nejvyšší soud vypořádal shora v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a podle něhož poškozený policista stejně jako svědek policista J. T. volali „policie“ (a to i v anglickém jazyce) ihned po první ráně učiněné obviněným.

To však obviněného podle učiněného skutkového zjištění v útoku nezastavilo, ten naopak pokračoval, zvedl ze země druhou baseballovou pálku a třikrát s ní uhodil poškozeného policistu do hlavy (body 58. a 59. prvostupňového rozhodnutí). Jednání obviněného podle takto zjištěného skutkového děje soud prvního stupně kvalifikoval jako úmyslné (v úmyslu přímém), když po zvolání „policie“ obviněný „musel vědět, že se jedná o policistu“, přesto na něj s cílem působit na právě činěný výkon jeho pravomoci dále útočil.

Soud navíc přihlédl i k vznětlivé povaze obviněného (bod 59. prvostupňového rozhodnutí). S takto učiněnou kvalifikací subjektivní stránky trestného činu se Nejvyšší soud ztotožňuje. Ačkoli se totiž ze zjištěného skutkového děje jeví, že obviněný skutečně nemusel vědět o příslušnosti poškozeného k Policii České republiky ihned na začátku svého útoku (tedy před zvoláním slov „policie“), a to především proto, že policisté nebyli v uniformě, po zvolání slov „policie“ (srov. prokázání příslušnosti k policii podle § 12 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), ze strany napadených policistů byl obviněný plně a řádně informován o tom, že předmět jeho útoku je příslušník Policie České republiky.

Tento závěr ani existující situační okolnosti nijak nevylučovaly a obviněný žádné důvody nesdělil (takovým důvodem samozřejmě není skutečnost, že měl obviněný poškozené auto, neboť o konkrétním pachateli ničeho nevěděl, navíc pokud dojde na ulici k poškozování majetku druhých osob, lze celkem předvídat, že se návazně na místě začnou pohybovat policisté). Pokud pak ve svém útoku obviněný pokračoval, zjevně tím cíleně působil na policisty, kteří již v daném okamžiku vykonávali

vůči němu svoji pravomoc. Právní posouzení vyslovené soudy, podle něhož obviněný jednal v přímém úmyslu, je proto namístě akceptovat.

38. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

39. Nejvyšší soud pak nemohl pod tento ani jiný zákonný dovolací důvod podřadit námitky, kterými obviněný neurčitě podezíral Policii České republiky a zasahující policisty ze spolupráce se svědkem M. I., resp. související okolnosti shledával podezřelými. Z textu dovolání totiž nijak nevyplynulo, jak by tato tvrzená spolupráce mohla ovlivnit skutkové nebo hmotněprávní závěry učiněné odvolacím soudem, nebo že by snad mělo dojít k tzv. policejní provokaci (k pojmu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, uveřejněný pod č. 100/2003 Sb. n. a u.), k čemuž by však ani nebyl dán v této věci podklad. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Lze nicméně doplnit, že M. I. se mohl dopustit trestného činu proti majetku, pokud atakoval vozidlo obviněného, proto také byl v daném momentu v kontaktu s policisty, a proto také bylo následně pro takový útok vedeno jeho trestní stíhání (ve spise je založen související návrh na potrestání a trestní příkaz, přičemž pro nepodstatnost Nejvyšší soud dále neověřoval pravomocný výsledek této jiné věci).

40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn. V. Závěr

41. Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněného A. O. F. potud, pokud je bylo možné podřadit pod zákonné dovolací důvody, nemohl přiznat jakékoli opodstatnění, a proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu