7 Tdo 344/2015-65
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. července 2015 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného L. I., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2.
2014, sp. zn. 5 To 361/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
7 pod sp. zn. 25 T 124/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 25 T
124/2011, byli obvinění JUDr. A. P., P. V. a L. I. pod bodem ad I. výroku o
vině, JUDr. A. P. též pod bodem II., uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, ve znění účinném do 13. 3. 1990 (správně 30. 11. 2011). Za to byl
podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný L. I. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho
roku, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do
věznice s dozorem. Pokud jde o další obviněné, JUDr. A. P. byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jeden a půl roku, a obviněný P. V.
k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl
podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění, manželka obviněného
L. I. a státní zástupce v neprospěch všech obviněných. Z podnětu těchto
odvolání Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 5 To 361/2012, podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil
rozsudek soudu I. stupně a sám rozhodl tak, že z důvodu § 11 odst. 1 písm. b)
tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných, protože dospěl k závěru, že je
promlčeno. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v
neprospěch všech obviněných, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013, zrušil uvedené usnesení o zastavení trestního stíhání, a
Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl, když dospěl k závěru, že k promlčení trestního stíhání obviněných
nedošlo. Městský soud v Praze poté věc znovu projednal, a rozsudkem ze dne 24. 2. 2014,
sp. zn. 5 To 361/2012, k odvolání státního zástupce, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, a podle §
259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všechny obviněné uznal vinnými pod
bodem ad I. výroku o vině, a obviněného JUDr. A. P. též pod bodem II., zvlášť
závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění platném do 30. 11. 2011, a uložil jim
stejný trest, jak byl uložen již soudem I. stupně. Podle § 256 tr. ř. zamítl
odvolání všech obviněných a E. I.. Důvodem zrušení rozsudku soudu I. stupně
byla pouze náprava formální vady jeho výroku o vině, spočívající v uvedení
nesprávného data účinnosti použitého znění trestního zákoníku. Zvlášť závažného zločinu podle § 329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, se obvinění dopustili tím, že „ad I. JUDr. A. P., jako příslušník
Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci vedoucího
staršího referenta specialisty 3. oddělení, II. Odboru, P. V., jako příslušník
Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci staršího
referenta, 3. oddělení, II. odboru, L. I., jako příslušník Sboru národní
bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci staršího referenta, 4. oddělení, II. odboru, všichni jako příslušníci odboru II. zabývajícího se tzv. „bojem s vnitřním nepřítelem“ a tedy obeznámeni s činností P. P., v rozporu s
čl. 28, 30, 34 Ústavy ČSSR, zák. č. 100/1960 Sb. (ve znění platném do 29. 11. 1989), a § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní
bezpečnosti (ve znění platném do dne 13. 3. 1990), dne 21. 6. 1989 okolo 17:30
hodin v P. .. v parku S. u Š. r., kde se konala ekologická demonstrace
organizovaná nezávislou iniciativou České děti, přinutili P. P., .....,
neformálního mluvčího a vedoucího nezávislé iniciativy České děti, dlouhodobě
sledovaného správou StB Praha, pro podezření z aktivní podpory nezávislých
iniciativ zasazujících se za dodržování lidských práv na území Československé
socialistické republiky, násilím nastoupit do osobního motorového vozidla,
které řídil P.
V., odvezli ho za neustálých výhružek ve smyslu ublížení na
zdraví až po fyzickou likvidaci na přesně nezjištěné místo v křivoklátských
lesích, kde poškozeného P. L. I. přidržoval zezadu rukama a A. P. spolu s R. Š. (narozen ...., zemřel .....), rovněž příslušníkem Sboru národní bezpečnosti,
Správy státní bezpečnosti Praha, bili za neustálých nadávek a výhružek pěstmi
do oblasti břicha, žaludku a hrudi, po pádu na zem, kdy se k bití připojil i L. I., i do zad, na závěr útoku kopl R. Š. poškozeného P. ještě dvakrát nártem
nohy do hlavy, přičemž celému jednání přihlížel P. V., poté odebrali
poškozenému P. doklady, ponechali jej v lese a z místa odjeli, když poškozený
P. P. po celou dobu nezákonného omezení osobní svobody prožíval odůvodněné
obavy o své zdraví a život, ad II. JUDr. A. P., jako příslušník Sboru národní
bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci vedoucího staršího
referenta specialisty 3. oddělení II. odboru, v rozporu s ust. čl. 28, 30, 34
Ústavy ČSSR, zák. č. 100/1960 Sb. (ve znění platném do dne 29. 11. 1989), a § 3
odst. 1, 2, § 15 odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti (ve
znění platném do dne 13. 3. 1990), dne 22. 6. 1989 v ranních hodinách, ve
službě Správy StB v P. .., v B. ulici, když se poškozený P. P. dostavil pro
odebrané doklady, tak se jej pod pohrůžkou „že zase pojedeme na výlet do
křivoklátských lesů a tentokrát z toho hajzle už nevylezeš“ snažil donutit
napsat na čistý list papíru co všechno iniciativa České děti v předmětném roce
prováděla, což se mu nepodařilo, tak jej alespoň srazil ze židle na zem,
přičemž poškozený P. po dobu přítomnosti ve služebně a útoku prožíval
odůvodněné obavy o svou čest, své zdraví a vzhledem k útoku ze dne 21. 6. 1989
i obavy o svůj život“. Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný L. I. řádně a včas dovolání
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Především namítal, že jednání popsané ve skutkové větě nenaplňuje znaky zvlášť
závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a),
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednání všech obviněných mělo být posouzeno
podle § 158 odst. 1 tr. zákona a s aplikovanou právní kvalifikací zásadně
nesouhlasí. Je přesvědčen, že při posuzování jeho jednání mělo být vycházeno z
právního předpisu platného v době jeho spáchání a při jeho výkladu bylo nutno
vyjít z dobové právní praxe a judikatury. Uvedl, že v době spáchání trestného
činu právní praxe shledávala za zásadní újmu osobní, těžkou újmu na zdraví nebo
extrémní majetkovou škodu prakticky výlučně na veřejném majetku, nikoli však
újmu na tzv. právech politických. Podle obviněného pozdější rozšíření pojmu i
na sféru tzv. politických práv jedince nelze retroaktivně vztáhnout na
kvalifikování posuzovaného trestného činu. Má za to, že jeho skutek byl soudy
posuzován extenzivně a v rozporu se zásadou retroaktivity. Přičemž se domnívá,
že ani újma poškozeného nedosahuje potřebné intenzity pro uvedenou kvalifikaci,
když zranění, která poškozený utrpěl, si kromě jedné návštěvy lékaře nevyžádala
žádnou léčbu.
Takový následek nelze podle obviněného považovat ani za lehké
ublížení na zdraví. I podle pozdější rozhodovací praxe soudů by újma na zdraví
poškozeného byla hodnocena nejvýše jako přestupek nebo např. podle § 158 odst. 1 tr. zákona v souběhu s § 221 odst. 1 tr. zákona. Obviněný tedy zdůrazňuje, že
zasažení do shromažďovacího práva poškozeného nemohlo být posouzeno jako zvlášť
závažný následek, při aplikaci práva platného v době spáchání činu. Soudy tedy
podle něj pochybily, pokud zásah do shromažďovacího práva hodnotily jako
porušení povinnosti příslušníků StB. Právo shromažďovací bylo podle obviněného
zakotveno v Ústavě platné v předmětné době a podle dalších souvisejících
předpisů musela být veřejná shromáždění (demonstrace) řádně ohlášena. Z pouhého
konstatování, že poškozený byl zadržen při demonstraci a odvezen z demonstrace,
bez bližšího odůvodnění jaký režim veřejné shromáždění mělo, tj. zda bylo řádně
ohlášeno nebo bylo zakázáno, nelze tedy podle obviněného učinit závěr, že bylo
porušeno ústavní právo poškozeného podle čl. 28 Ústavy ČSSR, když naopak
příslušníci StB mohli důvodně vycházet z toho, že je jejich povinností omezit
práva a svobody jednotlivců v zájmu ochrany socialistického společenského a
státního zřízení a veřejného pořádku. Aplikací ustanovení zák. č. 17/1989 Sb. a
č. 40/1974 Sb., by soudy podle obviněného dospěly k závěru, že zadržení
poškozeného na demonstraci mohlo být v souladu s tehdejší právní úpravou a
zásahem příslušníků StB tak nemohl být způsoben zvlášť závažný následek v
podobě omezení politických práv poškozeného. Obviněný poukazuje, že aplikovaná
skutková podstata podle § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v době spáchání
činu neexistovala, aplikovala se tedy podle něj retroaktivně nová skutková
podstata, když v dané věci podle něj přicházelo v úvahu jen trestní stíhání
podle § 158 odst. 1 tr. zákona s horní hranicí trestní sazby 3 roky. Toto
trestní stíhání je však již podle obviněného promlčené a tedy podle § 11 odst. 1 tr. ř. nepřípustné. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. namítá obviněný, že skutkové závěry soudů nevyplývají z provedených
důkazů. Především zdůraznil, že k otázce toho, co se dělo po odjezdu ze
Stromovky, mají soudy k dispozici pouze výpověď poškozeného, který však během
řízení několikrát měnil výpověď, když v hlavním líčení jednou přisvědčil, že se
obviněný k bití připojil, a podruhé konstatoval, že neví jestli ho obviněný
přímo bil. Přitom skutečnost, že se k bití připojil také obviněný, byla pro
soudy naprosto zásadní při úvaze o výměře trestu. Přijetí verze poškozeného je
podle obviněného nepřípustným excesem, kterým je třeba se v rámci dovolání
zabývat. Podle obviněného také závěr soudu, že jako příslušník zabývající se
výhradně problematikou církví ve 4. oddělení, byl obeznámen s činností P. P.,
postrádá obsahovou spojitost, neboť on byl příslušníkem 4. oddělení
zabývajícího se výhradně problematikou církví a sekt, kdežto poškozený P. P. byl sledován 2. a 3. oddělením, jejichž členy byli další obvinění.
Podle
obviněného nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokazováno, jakým
způsobem či jak detailně byli příslušníci různých oddělení obeznámeni s
činností jiných oddělení. Obviněný vyjádřil rovněž nesouhlas s výrokem o
trestu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v uložení extrémně
přísného trestu za neobvyklých okolností. Uložení nepodmíněného trestu po
pětadvaceti letech od spáchání trestného činu je i s ohledem na jeho plnou
trestní zachovalost bezprecedentně zdrcující a vyvolávající obavu, že jde o
mstu či úlitbu tlaku veřejného mínění. K tomu obecně poukázal na rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu, který ve výjimečných případech akceptoval namítanou
nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod, a to v případech neslučitelných s
principem proporcionality trestní represe, jakož i v případech projednávání
trestné činnosti po dlouhé době od jejího spáchání či v případech existence
mimořádně dlouhých průtahů v řízení. Podle obviněného v jeho případě došlo k
bezprecedentní dlouhé době nejen do odsouzení, ale již do samého zahájení
trestního stíhání, které bylo zahájeno teprve po 22 letech od spáchání
trestného činu. Dostal tak příležitost uplatnit svou verzi s časovým odstupem
jedné generace, aniž by se o kritizované prodlení nějak přičinil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc
přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby
prakticky od samého počátku trestního řízení, zabývaly se jimi nejen soudy
nalézací a odvolací, ale také Nejvyšší soud. Konstatovala, že právní
kvalifikací jednání obviněného se podrobně zabýval Nejvyšší soud, který dospěl
k závěru, že činy obviněných, z hlediska úvah spojených s časovou působností
trestních zákonů, byly posouzeny podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve
znění účinném do 30. 11. 2011, a byly tak kvalifikovány jako zločin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, tedy podle zákona pro pachatele příznivějšího z hlediska trestní
sazby, kterou je možno za uvedený zločin uložit. Pokud jde o trest uložený
obviněnému L. I., pak jde o trest uložený v zákonné trestní sazbě zločinu,
kterým byl uznán vinným. Pokud jde o námitky stran nedostatečných skutkových
zjištění, má státní zástupkyně za to, že se jimi dostatečně podrobně zabýval
již soud II. stupně, na jehož závěry odkázala. Státní zástupkyně proto navrhla,
aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již
zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako
mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných
důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí obhajoby obviněného v
průběhu celého trestního stíhání, zabýval se jimi již nalézací soud a zejména v
otázce promlčení dokonce i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2013,
sp. zn. 7 Tdo 886/2013. Toto, po již výše zmíněném dovolání nejvyššího státního
zástupce v pořadí již druhé dovolání v téže trestní věci, tentokrát obviněného
L. I., se tak v podstatě týká otázek, které již byly v řízení soudy všech
stupňů vyřešeny.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g)
a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona
nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze na situace, kdy je dán
některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř.
(resp. § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto
ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání.
Obviněný má za to, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo promlčeno. Předně se domnívá, že jeho
jednání nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění
účinném do 30. 11. 2011, a mělo být posouzeno jen jako trestný čin zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zákona (účinného v době
spáchání trestného činu). Obviněný v této části dovolání především argumentuje
tím, že na jeho jednání (resp. na společné jednání všech obviněných, pod bodem
ad I.) nemohla být aplikována kvalifikovaná skutková podstata trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť jejich činem nemohl být způsoben
„jiný zvlášť závažný následek“ ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zákona. Z
důvodu nenaplnění tohoto znaku, by tak mohl být uznán vinným maximálně trestným
činem podle § 158 odst. 1 tr. zákona, který však byl již promlčen. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně
neopodstatněnou. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je nepochybné, že se
podrobně zabýval otázkou právní kvalifikace jednání obviněných, když shledal
naplněnou i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zákona (pokud by
obvinění podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu byli
souzeni), neboť svým činem nepochybně způsobili „jiný zvlášť závažný následek“. Jiný zvlášť závažný následek musí být podle zákona účinného v době spáchání
trestného činu svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi
podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v odstavci 2 ustanovení §
158 tr. zákona (opatření značného prospěchu, způsobení vážné poruchy v činnosti
socialistické organizace, způsobení značné škody). Již soud I. stupně v této
souvislosti zmínil na str. 8 rozsudku, že vychází z judikatury Nejvyššího
soudu, který v rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 260/2001 (rozsudek ze dne 28. 11. 2001)
uvedl, že jiným zvlášť závažným následkem by mohl být např. obzvlášť závažný
zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných
základních práv a svobod. Výše citovaným jednáním obviněných bylo zcela
evidentně hrubým způsobem zasaženo do práv poškozeného garantovaných i tehdy
platnou Ústavou a jejich jednání bylo i na tehdejší dobu nezákonné. Svým
jednáním nejen že flagrantně porušili své povinnosti jakožto příslušníků StB
(jak je popsáno ve skutkové větě), ale také nepochybně takovým činem způsobili
jiný zvlášť závažný následek v podobě nemyslitelného a zvlášť závažného zásahu
do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana a do jeho
základních práv a svobod. Na jednání obviněných tak bylo možné aplikovat
ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona ohroženého
sazbou odnětí svobody od tří do deseti let. Nalézací soud pak správně uzavřel,
že za takových okolností, není trestní stíhání obviněných promlčeno.
Nejvyšší
soud nebude v tomto rozhodnutí blíže rozebírat námitku obviněného týkající se
promlčení jeho trestního stíhání, neboť již ve svém rozhodnutí v této trestní
věci ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013, uzavřel, že trestní stíhání
obviněných promlčeno nebylo, když na toto své rozhodnutí obviněného zcela
odkazuje. Nalézací soud také nepochybil, pokud na jednání obviněných neužil
zákona platného v době spáchání uvedeného trestného činu, ale aplikoval jako
celek nový trestní zákoník ve znění účinném k 30. 11. 2011, neboť je pro ně ve
smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona (potažmo § 2 odst. 1 tr. zákoníku) příznivější,
neboť přisouzená skutková podstata zvlášť závažného zločinu podle § 329 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je ohrožena mírnější trestní sazbou
odnětí svobody od dvou do deseti let. Nalézací soud v této souvislosti logicky
a přesvědčivě vyložil znaky srovnávaných skutkových podstat uvedených trestných
činů a shledal, že obě posuzované právní úpravy v otázce viny obviněných nečiní
rozdíly. Soudy tak správně obviněného L. I. uznaly vinným zvlášť závažným
zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném 30. 11. 2011, přičemž shledaly, že
obviněný jako úřední osoba, v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, vykonával
svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a takový čin
spáchal na jiném pro jeho politické přesvědčení. Ve vztahu k poškozenému se
jednalo o hrubé pošlapání jeho ústavně zaručených práv a svobod. V této souvislosti nemohou obstát námitky obviněného, že ani újma na zdraví
poškozeného nedosahovala intenzity k užití uvedené právní kvalifikace, neboť
následek na zdraví poškozeného nebylo možno hodnotit ani jako ublížení na
zdraví. V uvedeném případě je totiž nepochybné, že obvinění (včetně obviněného
L. I.) postupovali vůči poškozenému již s ohledem na brutalitu zásahu evidentně
v úmyslu způsobit mu „jinou závažnou újmu“, a to na jeho právech, zdraví, jeho
cti atd., přičemž úmysl způsobit jinému jinou závažnou újmu charakterizuje
pohnutku pachatele, takže k dokonání není třeba, aby újma skutečně vznikla. Pro
posouzení jednání obviněného rovněž není vůbec podstatné zjištění, zda byla
předmětná demonstrace, ze které byl poškozený odvlečen, a bylo s ním nakládáno
mimořádně hrubým a protizákonným způsobem, povolena či nikoli, neboť ani jedna
z těchto možností jej neopravňovala k popsanému postupu vůči poškozenému. Nelze
tedy akceptovat námitku obviněného, že uvedený zásah proti poškozenému mohl být
legální. Totéž platí i o námitce obviněného, že by měla být použita „dobová
právní praxe a judikatura“, která za zvlášť závažný následek považovala těžkou
újmu na zdraví nebo extrémní majetkovou škodu, ale nikoliv újmu na tzv. politických právech. Kde nebyla vůle státu určité trestné činy stíhat, jak
Nejvyšší soud uvedl již v předchozím rozhodnutí v této trestní věci (usnesení
ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013; viz druhý odstavec na str. 7),
nemohla judikatura soudů postihnout činy, které se před soud vůbec nedostaly.
Aplikací ustanovení nového trestního zákoníku včetně kvalifikované skutkové
podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném 30. 11. 2011, na
jednání obviněného, tak nedošlo k porušení zákazu retroaktivity ani k porušení
principu nullum crimen sine lege, jak se domnívá obviněný. Námitky, o které obviněný opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř., jsou tedy zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Z námitek obviněného uplatněných k tomuto dovolacímu důvodu ale vyplývá, že
nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou
zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu
posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti
hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu
uvedeného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Obviněný především namítá
věrohodnost poškozeného P. P., poukazuje na to, že poškozený vypovídal u
hlavního líčení rozdílně o jeho účasti na celém jednání a uvádí, že soudy bez
dalšího přijaly jeho verzi, která je však podle něj v rozporu s objektivně
provedeným dokazováním. Obviněný v dovolání nabízí k posouzení také svou verzi,
že sice byl příslušníkem II. odboru SNB, zabýval se však problematikou církví a
sekt a nebyl obeznámen s činností P. P., jak se uvádí ve skutkové větě. Z výše uvedeného je zřejmé, že jde o skutkové námitky, které dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle § 265b tr. ř.,
nenaplňují. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku
vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním
líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl
dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se ztotožnil,
a uvedl je také ve výroku o vině, i Městský soud v Praze, a provedenými důkazy,
neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Přitom obviněný existenci takového
rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající
obsahový základ především ve výpovědi poškozeného, kterou soudy po pečlivém
hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídal
podrobně, logicky a neměně o průběhu útoku. Výpověď poškozeného navíc nestojí
osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Je pravdou,
že pokud jde o samotné jednání, které se odehrálo po natlačení poškozeného do
vozidla, a po odjezdu poškozeného s obviněnými ze S. do křivoklátských lesů,
mohl soud vycházet pouze z výpovědi poškozeného, jako jediného přímého svědka,
který vypovídal, neboť obvinění se k tomu nevyjádřili. Z výpovědi poškozeného u
hlavního líčení je zřejmé, že nejaktivnější roli na celém jednání měl obviněný
JUDr. A. P., a to již během cesty vozidlem, kdy zejména on poškozenému
vyhrožoval a verbálně ho napadal, ale také po vystoupení z vozidla. Není pochyb
o tom, že bití a kopání se účastnil nejvíce obviněný JUDr. A. P. a již zemřelý
R. Š.. Pokud jde o účast obviněného L. I., z výpovědi poškozeného vyplývá, že
ho při bití zezadu přidržoval. Ohledně přímého bití poškozený nejdříve uvedl
(hlavní líčení na č. l. 222 a násl.
tr. spisu), že také obviněný L. I. se k
bití přidal, přičemž později (v témže hlavním líčení) připustil, že si tím není
jistý a uvedl, že každopádně ho tento obviněný přidržoval. S ohledem na to, že
obvinění se činu dopustili společným jednáním, kdy postačí i jen částečné
přispění jednoho ze spolupachatelů k trestné činnosti a podstatné je, že jejich
jednání bylo vedeno stejným úmyslem, není tato skutečnost pro právní posouzení
jednání obviněného L. I. podstatná. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou
obviněného, že poškozeného P. P. neznal a nebyl obeznámen s jeho činností, když
z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se touto otázkou zabývaly a
konstatovaly, že obvinění jakožto příslušníci Sboru národní bezpečnosti, II. odboru zabývajícího se tzv. „bojem s vnitřním nepřítelem“ byli všichni
nepochybně obeznámeni s činností P. P. jako neformálního mluvčího a vedoucího
nezávislé iniciativy České děti, neboť jeho činnost byla dlouhodobě (v řádu
roků) sledována Správou StB. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti
o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými
zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy,
není dovolacím důvodem.
Obviněný v dovolání uplatnil rovněž výhrady proti výroku o trestu, a to pod
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy poukázal na jiné
nesprávné hmotně právní posouzení a pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., který je dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný považuje jemu uložený trest za extrémně přísný, jež mu byl uložen
přesto, že od spáchání činu do jeho uložení uplynulo téměř 25 let, ale také s
ohledem na jeho plnou trestní zachovalost. Uložený trest považuje spíše za
pomstu či úlitbu tlaku veřejného mínění. Má za to, že uložení takového trestu
je v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Přiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, avšak hmotně
právní povahu má i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzájemný
vztah obou dovolacích důvodů je takový, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je
vyňata otázka samotného trestu, která je předmětem speciálního hmotně právního
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odpovídá to také povaze
dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen
těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu. Nejde-li o situaci, kdy
výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný
výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo
uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněnému L. I. byl
odvolacím soudem uložen přípustný druh trestu, a jeho výměra byla stanovena
nikoliv v rámci zákonné trestní sazby od 2 až do 10 let odnětí svobody, ale za
použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí této zákonné
trestní sazby v trvání 1 roku nepodmíněně. Tento trest odvolací soud, i přes
zjištěnou vysokou závažnost jednání, odůvodnil právě tím, že od spáchání činu
uplynula velmi dlouhá doba. Nejvyšší i Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatovaly nutnost
respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které
je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1
ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované
pod č. 209/1992 Sb.). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti
jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená
délka trestního stíhání jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje
smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními
zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov.
rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne
7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324-2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a
nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS
70/97 ze dne 10. 7. 1997, a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).
Je nesporné, že doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí
má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu
dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů,
zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu,
aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se
zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak
prvek individuální, tak i generální prevence. Jestliže doba od spáchání
trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze
její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do
upuštění od potrestání pachatele. Současně je ovšem třeba zvážit, aby využitím
takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení,
například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že trestní stíhání
obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 23. 5. 2011 (č. l. 47 a násl. tr. spisu), obžaloba byla podána dne 31. 10. 2011 (č. l. 188 tr. spisu),
rozsudek nalézacího soudu byl vynesen dne 15. 5. 2012 (č. l. 298 tr. spisu). Věc byla, po zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dovolání,
pravomocně skončena rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2014 (č. l. 506 a
násl. tr. spisu). S ohledem na všechny okolnosti případu lze souhlasit, že
posuzovaný případ nelze označit za jednoduchý. Z rozhodnutí soudů obou stupňů
(zejména soudu nalézacího) je zřejmé, že při úvahách o vině a trestu obviněného
přihlížely k okolnostem a složitosti případu. Pokud jde o ukládání trestu,
nalézací soud při vědomí nutnosti zohlednit časový odstup (23 let) od doby
spáchání skutku na straně jedné, a po zvážení všech okolností případu, jeho
závažnosti a následků trestného činu na straně druhé, postupoval právě tak, že
přistoupil k uložení, byť nepodmíněného, trestu odnětí svobody v trvání jednoho
roku (pokud jde o obviněného L. I.), tedy k uložení trestu pod spodní hranici
trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy ukládal
trest za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně, resp. soud
druhého stupně, tedy dostatečně zohlednil dobu, která uplynula od spáchání činu
při ukládání trestu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry, které podrobně a především
přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí již soud I. stupně. Opakuje, že
kriteriem při posuzování proporcionality zásahu do osobní svobody pachatele, je
vedle obtížnosti předmětu trestního řízení i závažnost spáchané trestné
činnosti, včetně jejího následku. Byť tedy od posuzovaného skutku uplynula do
pravomocného odsuzujícího rozsudku značně dlouhá doba, nelze přehlížet a
podceňovat to, o jak závažné jednání za strany obviněného šlo.
Společně s
dalšími obviněnými totiž jako příslušník bezpečnostních složek úmyslně, za
použití hrubého násilí, zastrašování a výhrůžek, vyvíjel nátlak na poškozeného,
a to zcela jednoznačně pro jeho politické přesvědčení a názory. V podrobnostech
Nejvyšší soud plně odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů, s jejichž závěry
se ztotožnil. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a
ostatní námitky uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř., neodpovídají. Proto
dovolání obviněného L. I. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.