7 Tdo 477/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného Z. S. podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 14 To 134/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 85/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. S. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 4. 2023, č. j. 8 T 85/2017-1453, byl obviněný Z. S. uznán vinným zločinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v tomto rozsudku.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný Z. S. v podstatě tím, že v přesné nezjištěné době, místě a nezjištěným způsobem si bez příslušného povolení, ohlášení nebo výjimky podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen „zákon o zbraních“), a zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, opatřil a následně od přesně nezjištěné doby nejméně do 9. 12. 2015 a 10. 12. 2015, kdy byla u obviněného provedena domovní prohlídka, bez těchto povolení nebo výjimek přechovával a hromadil ve větším rozsahu v rozsudku vyjmenované zbraně, zbraně hromadně účinné, hlavní součástky těchto zbraní, střelivo, munici a v množství větším než malém výbušniny, a to konkrétně v místě svého trvalého bydliště v XY, v třídě XY, v objektu č. p. XY, v bytě č. XY v 7. patře domu, a dále v obci XY, v objektu č. p. XY, v rodinném domě a prostorách k němu přináležejících.

3. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30. 11. 2023, č. j. 14 To 134/2023-1503, bylo odvolání obviněného

4. Lze doplnit, že Okresní soud v Písku již dříve ve věci obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2018, č. j. 8 T 85/2017-1028, který byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 5. 2019, č. j. 14 To 72/2019-1067, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem. II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Z. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h), tj. rozsudek okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení výroku o vině obviněného a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále rovněž odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

6. Obviněný nejprve citoval obsah svého odvolání. Následně uvedl, že obě rozhodnutí učiněná ve věci spočívají na nesprávném právním posouzením skutku, jsou nepřezkoumatelná, jelikož se nevypořádávají s právně relevantní argumentací obviněného a důkazními návrhy, a rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle jeho přesvědčení je v tomto případě dovolací soud oprávněn přezkoumat skutková zjištění, a to pro zachování práva obviněného na spravedlivý proces, k čemuž odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Návazně měl za to, že v jeho případě se jedná o situaci, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudu a současně se jednalo o případ svévolného hodnocení důkazů a došlo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Poukazoval rovněž na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, v němž nebylo uvedeno, co konkrétně bylo kterým důkazem zjištěno a z jakého důvodu bylo v případě rozporu jednotlivých důkazů přistoupeno k upřednostnění důkazu v neprospěch obviněného. K nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvedl, že odborná vyjádření, vyjádření znalce doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr., byly součástí spisu, a dokonce těmito důkazy odvolací soud provedl doplnění dokazování v rámci veřejného zasedání. Nikde ve svém zamítavém usnesení však neuvedl, jaká konkrétní skutková zjištění zjistil, jak je posoudil a jaké právní závěry z nich dovozuje. Stejně tak se nezaměřil na argumentaci obviněného uvedenou v odvolání, pouze povšechně a obecně shrnul celé řízení.

7. Dále měl za to, že i ohledně položek uvedených v odvolání existovaly extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a následně i právním hodnocením, a to s ohledem na vyjádření znalce doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc., že předmětné věci osobně neviděl a část střeliva neposuzoval, a svévolné hodnocení důkazů. Z odborných vyjádření přitom vyplývá, že naprostá většina střeliva ráže 7,62 mm odpovídá svému dovolenému civilnímu provedení. Stejně bylo v této souvislosti pominuto vyjádření doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr. Taktéž i hodnocení některých položek zbraní je v rozporu s tím, co k těmto položkám bylo provedeno. Při hodnocení těchto důkazů pak byla pominuta zásada presumpce neviny, přičemž citoval judikaturu Ústavního soudu pojící se s touto zásadou a pravidlem in dubio pro reo.

8. Dovolatel dále konstatoval, že držení následujících zbraní a munice nemůže být trestným činem nedovoleného ozbrojování, neboť nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, kdy v rozhodné době byl držitelem zbrojního průkazu a byl oprávněn nabývat takovéto střelivo i zbraně. Při posuzování munice a zbraní soudy vycházely převážně ze znaleckého posudku doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc. Obviněný zdůraznil, že tento znalec neviděl zkoumané položky na rozdíl od znalce Ing. Miloše Kremly (nalézací soud v tomto případě nesprávně v odůvodnění uvádí, že Ing. Miloš Kremla zbraně neviděl). Doc. Ing. Jiří Chládek, Dr. se pak vyjadřoval pouze k položkám znaleckého posudku doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc. a k nábojům zcela obecně. Dále konstatoval, že znalci jsou oprávněni zkoumat

jednotlivé položky, tyto popisovat a nikoli provádět právní posouzení, tj. nejsou oprávněni kategorizovat jednotlivé zbraně, neboť jde o právní posouzení. To je oprávněn pouze soud. Soudy na toto také rezignovaly, když opomněly vzít v úvahu i jiné důkazní prostředky, v případě nábojů to byla odborná vyjádření policejní orgánu a vojenské policie.

9. Pokud jde o náboje, zákon o zbraních s účinností od 1. 1. 2003 definoval průbojnou střelu v části druhé přílohy k zákonu v bodu 9. jako střelu, jejíž jádro nebo celá střela je tvořena tvrdým materiálem. Od novely tohoto zákona účinné od 1. 2. 2009 byla doplněna specifikace tvrdého jádra, tj. průbojná střela je jednotná střela, která je tvořena materiálem tvrdším než 250 HB – tvrdost podle Brinella, nebo střela, která je laborována do střeliva, které svou konstrukcí nebo energií střely vykazuje průbojný účinek; zpravidla má střelivo průbojnou střelu s kombinovaným účinkem, určenou pro vojenské nebo speciální účely.

Ustanovení § 4 písm. b) zákona o zbraních stanoví, že zbraně kategorie A je střelivo se střelou průbojnou, výbušnou nebo zápalnou anebo jinou střelou obsahující aktivní náplně, nejde-li o signální náboje nebo střelivo obsahující pyrotechnický výrobek podle zákona o pyrotechnice. Tato právní úprava byla platná a účinná již v době, kdy u obviněného probíhala domovní prohlídka. Z tohoto důvodu proto následující střelivo a zbraně mohl obviněný držet, byl držitelem zbrojního průkazu, a jeho držením nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu:

- Náboje 7,62 x 25 mm – k tomuto střelivu odkázal na rozpor s odbornými vyjádřeními Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertíz ze dne 28. 7. 2016, 11. 5. 2016, z nichž vyplývá, že jde o náboje odpovídající civilnímu provedení. Nejde o zakázané střelivo, které by bylo zakázané nabývat a držet mimo výjimky. Navíc obviněný poukazoval na skutečnost, že střelivo nabyl zcela legálně (vlastnil zbrojní průkaz) od prodejců či osob, které měly zbrojní průkaz.

Toto střelivo se normálně prodávalo (viz vyjádření znalce doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr.), obviněný doložil do spisu i další důkazy, které svědčí o tom, že se tato munice prodává i v současnosti. Na nelegálnost těchto nábojů nemá ani vliv balení, ve kterém je obviněný skladoval. Obviněný poukázal na skutečnost, že armáda v současné době používá i munici 9 x 19 Luger, což je i střelivo používané v civilu. Dovolatel tak nemohl držením těchto nábojů spáchat trestný čin, neboť požadované povolení měl.

- Náboje 7,62 x 39 mm – v této souvislosti odkázal na to, že z odborných vyjádření Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertíz ze dne 28. 7. 2016, 8. 6. 2016, 11. 5. 2016 a 9. 7. 2016 vyplývá, že jde o náboje dovolené pro civilní použití. Jedinou výjimkou je „pár“ nábojů průbojně zápalných, které ovšem znalec doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. nemá uvedeny ve znaleckém posudku. V tomto případě šlo tedy podle obviněného v drtivé většině o dovolené provedení, které bylo i volně dostupné.

V řízení před soudy doložil obchodní nabídky na internetu, kde tyto vojenské armádní přebytky jsou uváděny na civilní trh. I v tomto případě pak balení, ve kterém bylo střelivo uloženo, nerozhoduje o kategorizaci. Dovolatel poukázal na to, že i v tomto balení se takovéto střelivo volně v minulosti prodávalo (viz vyjádření znalce doc. Ing.

Jiřího Chládka, Dr.) a šlo o dovolené civilní provedení střeliva a soudy nesprávně právně posoudily držení těchto nábojů. - Náboje 7,62 x 54 R – i v tomto případě zdůraznil, že v naprosté většině se jedná o dovolené provedení nábojů, když z odborných vyjádření Krajského ředitelství Jihočeského kraje, odboru kriminalistické techniky a expertíz ze dne 18. 3. 2016, 6. 4. 2016, 11. 5. 2016 a 9. 7. 2016 vyplývá, že jde o náboje dovolené pro civilní užití. Výjimku pak tvoří poškozené náboje položky 63, 62, 58 a pak asi i 56-58.

K používání a prodeji těchto nábojů pro civilní užití odkázal na to, že v minulosti byly prodávány naprosto běžně bez označení konkrétních nábojů. Rozhodující je konstrukce náboje a nikoli obal či označení. I v tomto případě soudy nesprávně právně posoudily držení těchto nábojů, když obviněný byl vlastníkem zbrojního průkazu. - Elektrické iniciátory EPIM – k vytýkanému nelegálnímu držení elektrických pyrotechnických iniciátorů „EPIM“ a k používání a prodeji této pyrotechniky pro civilní použití odkázal na výpověď a znalecký posudek doc.

Ing. Jiřího Chládka, Dr., kdy tyto armádní přebytky byly puštěny do civilního oběhu. I v tomto případě se tak podle něj jedná o pyrotechnický prostředek, který mohl držet a nejedná se o zakázané zbraně ani munici. V této souvislosti poukázal na to, že držel i ostatní iniciátory (zejm. EPIO), tudíž je otázkou, proč nalézací soud považoval iniciátory EPIM za nedovolené, zatímco ostatní za dovolené. Měl za to, že tyto iniciátory měly být hodnoceny stejně, a tedy podle posudku doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr.

I v tomto případě pak mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Držením těchto prostředků tak nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování.

10. Dovolatel dále poukázal na to, že v řízení ohledně zbraně – 1 ks pušková kulová hlaveň příslušná k opakovaní případně jednoranové pušce, nezjištěné značky a modelu, schopná střelby – nebylo v řízení prokázáno, o jaký model, značku se jedná a kdy byla vyrobena. Policejní orgán (OKTE) vycházel z předpokladu, že se jedná o pušku „Arisaku“. Doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. tuto položku nezkoumal a převzal závěry policejního orgánu. Tyto závěry vyvrátil znalec Ing. Miloš Kremla ve svém znaleckém posudku, kdy odůvodnil, že se nejedná o pušku Arisaka, neboť neobsahuje výrobní značení vztahující se k této zbrani. Bylo tedy nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť nelze s určitostí konstatovat, že se nejedná o zbraň kategorie D, tedy i o historickou zbraň vyrobenou do roku 1890, tj. zbraň, kterou je možné nabývat a držet od 18 let.

11. Dále poukázal na to, že zbraň – 1 ks sestavy hlavních částí – těla zbraně a závěru palné dlouhé brokové zbraně – samonabíjecí brokovnice belgické provenience Browning FN model 5 AUTO, nezjištěné ráže a výrobního čísla s neoriginální dřevěnou pažbou, neschopná střelby – je uváděna jako neschopná střelby. Oba znalci sice uvádějí, že by mělo jít o zbraň kategorie B, v tomto případě má však obviněný za to, že rozhoduje její technický stav – střelbyschopnost. Taková položka neměla být posuzována jako střelbyschopná zbraň a zařazena do zbraní kategorie B, ale D, ve které jsou zařazeny zbraně nefunkční a technicky nezpůsobilé střelbě. Zbraně této kategorie lze nabývat po dosažení věkové hranice 18 let a nenaplnil tak skutkovou podstatu vytýkaného trestného činu.

12. Konečně se obviněný vyjádřil i k položkám 1 ks trubičková tuhá pohonná hmota „TPH“ o délce 122 mm, 1 ks trubičkové tuhé pohonné hmoty „TPH“ o délce 213 mm, 4 ks trubičkových tuhých pohonných hmot „TPH“ o délce 110 mm. Tyto jsou doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc. hodnoceny ve znaleckém posudku jako „není zbraní podle zákona 119/2002 Sb.“. V tomto případě se jedná o tuhou pohonnou hmotu, která není výbušninou, a držení této položky není možné naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování.

13. Obviněný měl tudíž za to, že v případě shora uvedených položek došlo k nesprávnému právnímu posouzení, a to buď na základě správně zjištěného skutkového stavu (např. pohonné hmoty), nebo na základě nesprávných skutkových zjištění, která jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů (event. na základě neprovedeného důkazu doplňující výpovědi doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr. v rámci veřejného zasedání) ostatních položek. Shora uvedené věci neměly být do rozsudku zahrnuty, neboť je obviněný mohl držet (na základě dosažení věku 18 let nebo držení zbrojního průkazu). V případě pochybností mělo být postupováno v jeho prospěch.

14. Ohledně výše uvedených věcí neměl být podle přesvědčení dovolatele ani vysloven trest propadnutí věci, neboť je u těchto věcí nepřípustný. V rozporu s § 70 (zřejmě tr. zákoníku) jde o legálně nabyté věci. Poukázal rovněž na nesprávnost a nezákonnost názoru ohledně nemožnosti vrácení věci, neboť obviněný byl oprávněn tyto věci držet a zajištěním došlo k odejmutí možnosti s nimi volně nakládat. Navíc mu byl v souvislosti s tímto trestním stíháním zadržen zbrojní průkaz. Za současného stavu by věci mohl převést na jinou osobu; ač mu pak náboje nemohou být vráceny přímo, mohou být vydány jiné osobě, na kterou převedl vlastnické právo.

V opačném případě by totiž došlo k vyvlastnění věci bez náhrady a nerespektování vlastnického práva, když v době zajištění mohl být vlastníkem těchto věcí (střeliva). Tato situace je navíc řešena i § 64 zákona o zbraních, které upravuje postup držitele zbrojního průkazu, zbrojní licence nebo zbrojního průvodního listu pro trvalý vývoz zbraně a střeliva po zániku jejich platnosti. Vzhledem k tomu má obviněný za to, že nebyly dány ani podmínky pro uložení tohoto trestu, když nejde o věci, které držel v rozporu se zákonem, u těchto věcí jde o trest nepřípustný.

15. Obviněný dále deklaroval nesprávný postup ve věci, kdy mělo být trestní stíhání zastaveno z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení ve spojení s povahou, závažností a subsidiaritou trestní represe. Měl za to, že v tomto trestním řízení došlo ke vzniku nedůvodných průtahů, a tím i k poškození práva na rychlé projednání jeho věci, k čemuž měly oba soudy přihlédnout. Konstatoval, že domovní prohlídka u něj byla vykonána dne 9. 12. 2015, došlo k zajištění jeho věcí, trestní stíhání bylo následně zahájeno dne 15. 5. 2017, na základě obžaloby ze dne 21. 12. 2017 byl postaven před soud, který trval do 30. 11. 2023, tedy téměř 6 let. Obviněný měl za to, že nepřiměřená délka trestního řízení byla způsobena nezávisle na jeho vůli. Tímto došlo i k poškození jeho ústavně zaručených práv (celá doba trestního řízení významně zasáhla do jeho života) a jakýkoli trest je pro něj nepřiměřeně přísný, když v důsledku na něj dopadá po 8 letech, což je maximální trest, který na něj mohl dopadnout. Akcentoval nutnost hodnotit povahu a závažnost jeho činnosti, kdy předmětné věci hromadil jako sběratel, v tomto oboru byl vzdělán, navíc zbraně měl v rámci amnestie přihlásit, a tak „legalizovat“. Obviněný pak byl držitelem zbrojního průkazu a mohl vlastnit druh těchto zbraní a některé druhy i legálně držel. Rovněž není osobou nebezpečnou, nikomu nehrozil ani nikoho neohrožoval. S ohledem na tyto skutečnosti je možné nahlížet na tento druh jednání jako na minimálně společensky nebezpečný. V této souvislosti poukázal na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a deklaroval, že případné zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení může být považováno za dostatečnou nápravu. Upozornil rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09, v němž bylo poukázáno na využití tohoto prostředku, případně i dalších institutů jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Konečně konstatoval, že je mu znám rezervovaný přístup Nejvyššího soudu k případnému zastavení trestního stíhání. Nicméně podle něj je současný stav natolik výjimečný, že je k němu možné přistoupit i v případě obviněného. Za této situace měl za to, že měl soud zastavit trestní stíhání za případného současného uložení ochranného opatření zabrání věcí uvedených v čl. IV doplnění odvolání ze dne 3. 7. 2023 anebo upustit od trestu odnětí svobody.

16. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání je doslovným opakování obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě uvedl, že pod něj lze podřadit výtku obviněného, že skutková zjištění určující pro naplnění trestného činu jsou, pokud jde o výčet věcí, jimiž se měl trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustit, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nicméně postrádá opodstatnění.

Vymezil se přitom vůči závěrům znaleckého posudku zpracovaného doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc., a za správné označil závěry posudků zpracovaných v jeho prospěch znalci Ing. Milošem Kremlou a doc. Ing. Jiřím Chládkem, Dr. Předvídanou vadou však odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění učiněná soudy v této věci z provedených důkazů po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, dovodit lze. Okresní soud provedl úplné dokazování, přičemž stěžejním pro dovození trestní odpovědnosti a jejího rozsahu bylo primárně vyjádření odborně zdatné osoby způsobilé klasifikovat jednotlivé věci z pohledu toho, zda je obviněný byl oprávněn přechovávat bez příslušného povolení, ohlášení, event. zákonné výjimky či nikoli.

Nalézací soud měl v tomto směru k dispozici jak znalecký posudek z oboru ekonomika, kriminalistika a balistika zbraní a munice zpracovaný doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc., tak i posléze vypracované „oponentní“ posudky hodnotící obdobnou problematiku a zpracované Ing. Milošem Kremlou a doc. Ing. Jiřím Chládkem, Dr. Všechny znalce k jejich závěrům podrobně vyslechl, umožnil jim reagovat na závěry znalce předchozího a v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku v návaznosti na vyhodnocení jimi podaných informací rozvedl důvody, pro které při klasifikaci posouzení oprávněnosti držení věcí vycházel primárně z posudku doc.

Ing. Aloise Skoupého, CSc. (Ing. Miloš Kremla a doc. Ing. Jiří Chládek, Dr. posuzované věci fyzicky ani neviděli), jenž své závěry v návaznosti na posudky zbylých dvou znalců v některých případech ve prospěch obviněného drobně korigoval. Skutkovým závěrům soudů proto nelze nic vytknout a není možné tvrdit, že by byly s provedenými důkazy ve zjevném rozporu.

18. K dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že pod něj nemůže spadat především obecně formulovaná výhrada obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku na základě nesprávného skutkového zjištění v rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný totiž v této části dovolání údajnou nesprávnost právního posouzení skutku buduje nepřípustně na odlišných skutkových závěrech, než jsou ty, ke kterým dospěly obecné soudy, jelikož tvrdí, že tyto věci držet směl. Pod vytýkaný dovolací důvod podle názoru státního zástupce nelze podřadit ani tu část námitek, v jejichž rámci dovozuje nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k trubičkovým pohonným hmotám v počtu 1+1+4 ks, jejichž držení podle jeho přesvědčení nelze podřadit pod trestný čin nedovoleného ozbrojování, neboť znalec doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. se ve znaleckém posudku vyjádřil tak, že se nejedná o zbraně ve smyslu zákona o zbraních. I zde však dovolatel popíral skutková zjištění soudů. Je pravdou, že v písemném vyhotovení posudku je ve vztahu k oněm TPH uvedeno, že nejde o zbraně ve smyslu uvedeného zákona, nicméně fakticky se i v tomto případě jedná o munici k vojenskému užití v kategorii, přičemž uvedený znalec v rámci hlavního líčení konaného dne 16. 2. 2022 na dotaz k této položce původní nejasnost a své nepřesné vyjádření vysvětlil.

19. Státní zástupce se vyjádřil i k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jehož rámci obviněný označil trest propadnutí věci za nepřípustný. Konstatoval však, že jeho námitka v té podobě, v jaké ji přednesl, se s tímto dovolacím důvodem věcně rozchází. Obviněný sice zmínil, že trest propadnutí věci byl v jeho případě ve vztahu k věcem, jež neměly být zahrnuty do skutkové věty, nepřípustným, tuto svou námitku však budoval výlučně na rozporování správných skutkových zjištění soudů. Netvrdil totiž, že by nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto trestu předpokládané § 70 tr. zákoníku a nepřípustnost trestu stavěl toliko na vlastním přesvědčení, že ohledně jím zmiňovaných věcí se přisouzeného zločinu nedopustil a tyto tudíž nebyly nástrojem trestné činnosti.

20. Výhrady spočívající v tom, že nepřiměřená délka trestního řízení a související okolnosti zásadním způsobem snížily společenskou škodlivost a byly důvodem pro zastavení trestního stíhání či alespoň upuštění od potrestání, nelze pod žádný z jím výslovně označených dovolacích důvodů podřadit. Zdůraznil, že nepřiměřená délka trestního řízení není důvodem pro zastavení trestního stíhání. Současně platí, že doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je sice nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku, nemohou však odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 41/2020 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o upuštění od potrestání, na tento institut se vztahuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., kterým je reagováno na situace zcela opačné, tj. případy, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Pakliže by výhrady obviněného bylo možno vnímat i jako nespokojenost s výší uloženého trestu, připomenul, že námitky založené na údajné nepřiměřenosti trestu v rámci žádného, ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, nemůžou být relevantně uplatněny. Zásah do výroku o trestu by v takové situaci přicházel v úvahu jen zcela výjimečně, a to v případě trestu extrémně přísného a zjevně nespravedlivého, zasahujícího ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, což však tresty uložené obviněnému nejsou.

21. Z důvodu opatrnosti pak státní zástupce doplnil, že případnou námitku nedostatečné míry společenské škodlivosti by sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zjevně by však postrádala opodstatnění. Aplikace zásady vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je zpravidla namístě pouze ve výjimečných situacích, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, resp. pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový však trestní věc dovolatele považovat nelze.

22. Konečně k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě uvedl, že jak vyplývá z předchozích pasáží jeho vyjádření, rozsudkem okresního soudu žádným z předvídaných nedostatků není zatížen, a logicky tak nemůže být vadné ani usnesení krajského soudu z pohledu nedostatků, na které cílí druhá varianta předmětného důvodu dovolání. Námitka tak postrádá opodstatnění.

23. Závěrem tudíž státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že soudy dospěly ke správným skutkovým závěrům a těm přisoudily taktéž odpovídající právní kvalifikaci. Námitky uplatněné dovolatelem podle něj z větší části pod uplatněné dovolací důvody podřadit nelze a ve zbytku jsou neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

24. Obviněný Z. S. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se neztotožnil. Vyjádření označil za tendenční, rezignující na zákonnou úpravu. Zejména akcentoval, že namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, které se nevypořádaly s jeho právně relevantní argumentací ohledně charakteru munice a dalších „opomenutelných“ důkazů. Nesouhlasil s tím, že by užití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádalo opodstatnění. Nepoukazoval pouze na rozpor ve znaleckých posudcích doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc., oproti posudku zpracovaného Ing. Milošem Kremlou a doc. Ing. Jiřím Chládkem, Dr., ale i posudkem doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc., a odborných vyjádření a dalších provedených důkazů a podkladů. V tomto směru není možné opomenout jednotlivé důkazy a vybrat si pouze jeden, neboť znalecký posudek není žádným „super“ důkazem (viz § 2 odst. 6 tr. ř.). Státní zastupitelství podle něj pominulo, že soudy provedly důkaz i odbornými vyjádřeními a zpracovatelé měli k dispozici jednotlivé náboje. Soudní znalec doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. tyto náboje neviděl a nezkoumal. Doc. Ing. Jiří Chládek, Dr. tyto konkrétní náboje nezkoumal a vyjadřoval se zejména k uvádění „vojenských“ či dříve vojenských nábojů na civilní trh. Soudy se tak nevypořádaly s rozpory plynoucími z těchto závěrů. Znalec doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. konstatoval, že náboje jsou vojenské, tedy zakázané, aniž by toto blíže zkoumal, tj. nepřípustně činil právní závěry o určité kategorii nábojů. Naproti tomu zejména odborné vyjádření hovoří o konstrukci nábojů, tj. že tyto náboje odpovídají civilnímu provedení nábojů. K tomu doc. Ing. Jiří Chládek, Dr. uvedl, že tyto původně v ozbrojených silách a sborech užívané náboje byly následně schváleny a uvedeny na trh pro civilní použití. Dále za nepřípustné označil, že soudy hodnotily munici podle „obalu“, neboť je rozhodující obsah, tj. zda odpovídá civilnímu provedení či nikoli. Tyto náboje byly státem povoleny a uznány pro použití v civilu (viz znalecký posudek doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr. jeho výpověď i vyjádření) a následně je obviněný stíhán za to, že tyto státem povolené náboje držel. Rovněž poukázal na nepravdivost tvrzení státního zastupitelství, neboť posuzované věci fyzicky viděl Ing. Miloš Kremla, což vyplývá i z jeho znaleckého posudku, naopak při své výpovědi doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. uvedl, že je neviděl.

25. Státní zástupce se pak vůbec nevyjádřil k argumentaci ohledně zbraní, a to 1 ks kulové hlavně příslušné k opakovací případně jednoranové pušce, nezjištěné značky a modelu, schopná střelby a 1 ks sestavy hlavních částí – těla zbraně a závěru palné dlouhé brokové zbraně – samonabíjecí brokovnice belgické provenience Browning FN model 5 AUTO, nezjištěné ráže a výrobního čísla s neoriginální dřevěnou pažbou, neschopné střelby. V tomto případě jsou závěry znaleckých posudků opět v rozporu. Ze znaleckého posudku Ing. Miloše Kremly vyplývá, že znalec zbraň nezjištěné značky a modelu viděl a fotil, přičemž zcela jednoznačně určil (vyloučil), že se jedná o zbraň zn. Arisaka. S ohledem na to, že se rovněž znalci nepodařilo určit výrobce a model, nelze konstatovat, že by tato zbraň nebyla zbraní vyrobenou před rokem 1980. Za této situace je nutné vycházet ze zásady in dubio pro reo a nepředpokládat, že tato zbraň je zbraní podléhající registraci. Zbraň pak nemá žádnou ověřovací značku, která by ji umožňovala zařadit do zbraní vyrobených po roce 1890. Pokud jde o nestřelbyschopnou zbraň, pak měl obviněný za to, že se nejedná o střelbyschopnou zbraň, která by umožňovala její použití a registraci. Vzhledem k tomu, že u této zbraně nebyla zjištěna ani ráže, ani výrobní číslo, a dokonce nemá ani originální pažbu, pak nejde o nic jiného než o model, atrapu či repliku zbraně, která nepodléhá zákonu o zbraních. K tomu podotkl, že zákon o zbraních upravuje pouze takové zbraně, které svou konstrukcí umožňují střelbu. Pokud toto svojí konstrukcí vylučují, jsou nestřelbyschopné, zákon o zbraních je nezpracuje a jejich držením není možné naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování.

26. Stejně tak státní zástupce rezignoval na právní úpravu, a to i ve věci trubičkové pohonné hmoty, když pominul § 70a zákona o zbraních. Podle tohoto ustanovení se municí rozumí úplně i neúplně zkompletovaný výrobek obsahující výbušninu nebo nukleární, biologický nebo chemický materiál, speciálně konstruovaný pro použití ozbrojenými silami a bezpečnostními sbory. Druhy a skupiny munice jsou vymezeny v příloze č. 2 k tomu zákonu, kterou citoval. V tomto případě TPH není žádnou výbušninou, je to pouze tuhá pohonná hmota, která se mj. používá pro čištění vrtů či v modelářství (jako pohon do modelů raket atp.). Nejedná se o žádnou zbraň ani výbušninu či jinak nebezpečný materiál. Státní zastupitelství pak opomíjí, že znalci nepřísluší právně posuzovat předměty a hodnotit je a podřazovat do určitých kategorií, jak učinil.

27. Vzhledem k faktu, že uvedené věci lze nabýt do vlastnictví, pak za ně nemůže být obviněný postižen trestněprávně, a to navíc za situace, kdy naprosto totožné náboje 7,62 x 25 mm, 7,62 x 39 mm a 7,62 x 54R jsou prodávány na civilním trhu a obviněný je mohl volně nabývat a vlastnit na zbrojní průkaz, jehož byl držitelem. V takovém případě není možné, aby byl trestním soudem uznán vinným z nedovoleného ozbrojování a v této věci není možné shledávat zákonný trest propadnutí věci.

28. S ohledem na shora uvedené měl za to, že jeho dovolání je přípustné a důvodné. Setrval tak na svém závěrečném návrhu učiněném v podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

30. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a dále rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

31. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

33. Úvodem je vhodné předestřít, že dovolací argumentace obviněného kopíruje jeho obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, přičemž převážná část je věnována polemice se závěry znaleckého zkoumání provedeného znalcem doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc. Zejména dovodil, že část zbraní a munice byl oprávněn v souladu se zákonem o zbraních držet. Skutková zjištění soudů, jež se stala podkladem pro závěr o vině pak označoval za extrémně rozporná s provedenými důkazy (především jím předloženými posudky Ing. Miloše Kremly a doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr., případně i posudkem doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc.). Dále soudy opomněly vzít v úvahu i jiné důkazní prostředky, v případě nábojů odborná vyjádření policejního orgánu a vojenské policie (OKTE). S akcentem na vlastní popěrnou obhajobu a závěry jím předložených znaleckých posudků přitom zpochybnil mj. funkčnost zbraní a míru poškození a zdůraznil, že v řadě z nich jednotlivé posuzované věci neodpovídají zařazení do jednotlivých tříd A až D podle příslušných ustanovení zákona o zbraních tak, jak je v rámci znaleckého zkoumání klasifikoval znalec doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. Vznesenou dovolací argumentaci je možno podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel definoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestných činů s obsahem provedených důkazů, jak vyžaduje první alternativa shora citovaného dovolacího důvodu.

34. Nutno však současně akcentovat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

35. Dovolatel tedy nepopíral držení zbraní a munice, jež je mu kladeno za vinu, nýbrž vyslovil své přesvědčení, že byl oprávněn některé zbraně i střelivo nabývat a držet. S ohledem na tuto setrvalou obhajobu obviněného bylo i dokazování v rámci trestního řízení zaměřeno zejména na skutečnost, které z mnoha položek byl oprávněn držet a které držel v rozporu se zákonem. Nalézací soud v této otázce vycházel zejména ze závěrů doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc., který vypracoval původní znalecký posudek z oboru ekonomika, kriminalistika a balistika zbraní a munice a následně jeho doplnění, byl v rámci hlavního líčení vyslechnut a konečně i konfrontován se závěry znalců Ing.

Miloše Kremly a doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr. Pakliže doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. posléze připustil i jiný výklad a zařazení zbraní, střeliva či pyrotechniky do jiné kategorie, vycházel soud z kategorizace, na níž se znalci shodli. Lze přisvědčit dovolateli, že doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. opakovaně v rámci své výpovědi uvedl, že měl k dispozici spis, zprávu OKTE, fotodokumentaci a reálně položky v ruce neměl. Tato skutečnost však nezakládá svévolné hodnocení důkazů, kdy soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že ani doc.

Ing. Jiří Chládek, Dr. ve svém znaleckém posudku předloženém obhajobou neměl k dispozici střelivo, což koresponduje s jeho výpovědí u hlavního líčení. Nadto měl tento znalec k dispozici spisový materiál (včetně zmiňovaných odborných vyjádření), z něhož rovněž vycházel. Obdobně i Ing. Miloš Kremla uvedl, že zbraně, které posuzoval, neměl fyzicky k dispozici, jenom dva kusy (viz protokol o hlavním líčení ze dne 27. 3. 2023, na č. l. 1367v), tudíž tvrzení soudu prvního stupně, že zbraně k dispozici neměl (viz odstavec 12.

odůvodnění jeho rozsudku) nelze označit za nepravdivé. Jestliže soud přistoupil na závěr prezentovaný doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc., že dokud není střelivo označeno jako střelivo, které je možno užít i pro civilní sféru, je nutno považovat je za střelivo vojenské, nelze mu ničeho vytýkat. Zvolený postup lze označit za legitimní a odůvodněný, když soudy vzaly v potaz obsahovou protichůdnost některých dílčích závěrů a vysvětlily, proč vzaly za správný právě znalecký posudek vypracovaný doc. Ing.

Aloisem Skoupým, CSc. Tento postup je pak v souladu i se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nelze proto tvrdit, že by skutkové závěry byly s provedenými důkazy ve zjevném rozporu.

36. Obviněný dále deklaroval, že položky: 1 ks trubičková tuhá pohonná hmota „TPH“ o délce 122 mm, 1 ks trubičkové tuhé pohonné hmoty „TPH“ o délce 213 mm, 4 ks trubičkových tuhých pohonných hmot „TPH“ o délce 110 mm byly znalcem doc. Ing. Aloisem Skoupým, CSc. hodnoceny ve znaleckém posudku jako „není zbraní podle zákona č. 119/2002 Sb.“, a tudíž na základě správně zjištěného skutkového stavu došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Nicméně v tomto ohledu opomenul právě obviněný, že byť tento znalec ve svém písemném znaleckém posudku (položky 173, 189 a 190, na č. l.

1158, 1161, 1162) a jeho doplňku (položky 175, 191, 192, na č. l. 1255v a 1256) v rámci kolonky Kategorie podle zákona č. 119/2002 Sb. – zdůvodnění uvedl, že „není zbraní podle zákona č. 119/2002 Sb.“, současně již v tomto písemném vyhotovení posudku je v kolonce Kategorie podle zákona č. 119/2002 Sb. – Kategorie uvedena u všech těchto položek kategorie „A“, v kolonce Přesný druh uvedeno „munice“ a v kolonce použití „vojenská munice“. Skutečnost, že fakticky se i v tomto případě jedná o munici k vojenskému užití v kategorii A (tedy zakázané), znalec ozřejmil v rámci svého výslechu při hlavním líčení dne 16.

2. 2022, kdy u trubičkové pohonné hmoty uvedl, že se jedná o munici podle přílohy zákona o zbraních, přičemž se jedná o jeho chybu, neboť by mělo jít o zbraň typu A, tam patří i munice (viz s. 10 protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2022, na č. l. 1317v).

37. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Z tohoto důvodu nelze učinit ani závěr o nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.

38. Dovolatel dále namítal, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ve svém mimořádném opravném prostředku pak na jiném místě v konkrétní rovině výslovně uvedl, že nebyla provedena doplňující výpověď doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr. v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání. Tato námitka by pak mohla být podřaditelná pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.

39. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

40. Předmětná výtka směřuje vůči postupu odvolacího soudu. Tento však (viz odstavec 52. odůvodnění jeho usnesení) deklaroval, že nalézací soud provedl dostatek důkazů a získal kompletní důkazní rámec pro své rozhodnutí. Sám odvolací soud pak provedl některé důkazní prostředky, které soud prvního stupně v rámci hlavního líčení opomněl provést, obsahy daných listinných důkazů však nemohly zvrátit správné skutkové závěry, k nimž okresní soud dospěl. Konstatoval, že neshledal potřebu dokazování jakkoli doplňovat s výslovným odkazem na opětovné slyšení znalce doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr., případně provedení dalších důkazů. Lze tak dospět k závěru, že důkazní řízení vadou předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. netrpí, neboť předmětný důkazní návrh odvolací soud neopomenul. Pro úplnost lze doplnit, že obhájce obviněného k dotazu učiněného předsedkyní senátu při veřejném zasedání o podaném odvolání, zda trvá na doslechnutí doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr., uvedl, že podle něj „stačí vyjádření doc. Chládka“ (toto vyjádření bylo předloženo stranám k nahlédnutí podle § 213 odst. 1 tr. ř., viz protokol o veřejném zasedání ze dne 9. 11. 2023, na č. l. 1494) plus odborná vyjádření, záleží na uvážení soudu. Rozhodnutí o důkazních návrzích si pak senát vyčlenil do své závěrečné porady, kdy bylo rozhodnuto, že ve veřejném zasedání nebudou prováděny další důkazy (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 30. 11. 2023, na č. l. 1501).

41. Obviněný rovněž uplatnil shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V návaznosti na daná skutková zjištění však bylo přesvědčivě vysvětleno, proč soudy dospěly k závěru o znaku neoprávněnosti (tj. „bez povolení“), přičemž hmotněprávní výtky dovolatele jsou vystavěny výlučně na polemice se skutkovými závěry soudů, u nichž nebyl zjevný rozpor shledán. V tomto kontextu nelze opomenout námitky obviněného akcentující, že znalec nebyl oprávněn kategorizovat jednotlivé zbraně, neboť se jedná o právní posouzení, jež přísluší výhradně soudu. Nejvyšší soud proto pokládá za důležité uvést, že podle § 107 odst. 1 věta druhá tr. ř. platí, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Znalec tedy podává posudek pouze o skutkových otázkách, přičemž je omezen svou konkrétní znaleckou odborností, kterou nesmí překročit. Nicméně nelze dospět k závěru, že by znalec v nyní projednávané věci toto zákonné omezení překročil, kdy za pomocí svých odborných znalostí určil povahu předložených zbraní a střeliva odpovídající jednotlivým kategoriím, které následně stanovuje a rozebírá § 3 až § 7 zákona o zbraních. Jedná se o technickou specifikaci zbraně v souladu s předmětným zákonem o zbraních, přičemž konečné právní posouzení, zda jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty (především objektivní stránky) učinil soud.

42. Obviněným dále zvolený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

43. Dovolatel předně v rámci citovaného dovolacího důvodu namítal, že uložený trest propadnutí věci u shora rozporovaných věcí byl uložen v rozporu s § 70 tr. zákoníku, neboť jde o legálně nabyté věci (nedržené v rozporu se zákonem), a tudíž je u těchto věcí nepřípustný. Ustanovení § 70 odst. 1, 2 tr. zákoníku sice vskutku označuje věci (nástroje a výnosy z trestné činnosti), vůči nimž může být uložen trest propadnutí věci, a je tedy zpochybňováno splnění zákonného požadavku pro uložení předmětného trestu, avšak obviněný své výtky založil opětovně toliko na svých alternativních skutkových zjištěních. Jedná se tedy znovu ve své podstatě o námitku skutkové povahy, jež úzce navazuje na již výše odmítnutou argumentaci obviněného. Nejvyšší soud tak jen opakuje, že na základě stabilizovaných skutkových zjištění se jednalo o nástroje trestné činnosti, vůči nimž bylo možné podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyslovit trest propadnutí věci. Nelze tedy hovořit o nepřípustném trestu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání a argumentace obviněného stran případného vrácení věci je v tomto ohledu zcela irelevantní.

44. Dále dovolatel deklaroval nesprávný postup ve věci, kdy mělo být jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení (přičemž průtahy vznikly nezávisle na jeho vůli) ve spojení s povahou, závažností a subsidiaritou trestní represe. Jakýkoli trest označil v této situaci za nepřiměřeně přísný a pro konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby jeho jednání za minimálně společensky škodlivé. Případně též zmínil možnost „upuštění od trestu odnětí svobody“. Nicméně takto formulované výhrady nemůžou žádný z dovolatelem označených dovolacích důvodů naplnit.

45. Pro úplnost je nutno konstatovat, že trest odnětí svobody byl obviněnému uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Za spáchaný zločin mohl být obviněnému uložen podle § 279 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě dvě léta až osm let. V daném případě byla jeho výměra stanovena na samé spodní hranici zákonné hranice, tj. trest odnětí svobody trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání rovněž dvou let. Pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud musí zasáhnout toliko v případě, že by uložený trest (odnětí svobody) byl s ohledem na všechny skutečnosti v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny.

46. Nalézací soud své úvahy o výši a druhu trestu popsal v odstavci 19. odůvodnění jeho rozsudku, přičemž výslovně uvedl, že přihlédl k § 39 tr. zákoníku, tedy povaze a závažnosti jednání obviněného, k osobě samotného obviněného, k následkům jeho jednání a k možnostem jeho nápravy. Odvolací soud návazně v odstavci 59. odůvodnění jeho usnesení zejména akcentoval, že pakliže okresní soud dospěl k závěru, že na obviněného lze za jím spáchanou trestnou činnost působit trestem výhradně výchovného charakteru, nikterak nepochybil. Uložený trest označil za naprosto přiměřený, zákonný a spravedlivý, přičemž byla vzata v úvahu i samotná délka trestního řízení a oproti původně uloženému trestu z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. 11. 2018, č. j. 8 T 85/2017-1028, v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let, došlo k jeho výraznému snížení.

47. Pro úplnost lze doplnit, že v recentní rozhodovací praxi Ústavní soud řešil dopady mimořádně dlouhého trestního řízení na povinnost trestního soudu kompenzovat průtahy v trestním řízení patřičným zmírněním oproti trestu, který by jinak připadl do úvahy, kdyby zde žádné průtahy nebyly. Jedná se o nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24. Je nepochybné, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na přiměřenou délku řízení je nedílnou součástí základních práv garantovaných čl.

36 odst. 1 ve spojení s čl. 28 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně toto právo není absolutní, přičemž je nutno vždy zvážit požadavek na projednání věci v přiměřené lhůtě, na straně jedné, a zájem na řádném výkonu spravedlnosti, na straně druhé (viz rozsudek ESLP ze dne 3. 12. 2002 Debbasch proti Francii, č. 49392/99). Pakliže se ukáže, že délka trestního řízení byla v konkrétní trestní kauze nepřiměřená, trestní soudy na to musí reagovat. Mezi nástroje, které jsou vlastní trestnímu právu (a které Ústavní soud upřednostňuje), patří především zmírnění trestu (např. v podobě uložení na samotné dolní hranici trestní sazby či pod ní), což splňuje požadavek účinného nápravného prostředku.

Ústavní soud pak zejména vyjádřil svůj požadavek na to, aby kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení byla výslovná a měřitelná. Co se týče první podmínky – výslovnosti, lze uznat, že nalézací soud ve svém rozhodnutí opomenul výslovně uvést související úvahy, odvolací soud se pak spokojil s konstatováním, že byla vzata v potaz i samotná délka trestního řízení. Ze spisu vyplývá, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 15. 5. 2017 (na č. l. 3), čemuž předcházely domovní prohlídky ve dnech 9.

a 10. 12. 2015. Obžaloba byla poté podána dne 22. 12. 2017 (na č. l. 899). Nalézací soud vydal své první odsuzující rozhodnutí dne 23. 11. 2018, které bylo zrušeno soudem odvolacím dne 16. 5. 2019. Následně byl zejména dne 6. 8. 2020 okresnímu soudu doručeno písemné zpracování znaleckého posudku v oboru ekonomika, kriminalistika a balistika zbraní a munice (na č. l. 1102 až 1172), a posléze i 30. 7. 2021 jeho doplněk (na č. l. 1242 až 1259). Lze doplnit, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku proběhlo hlavní líčení ve dnech 24.

9. 2019, 2. 6. 2021, 16. 2. 2022, 27. 3. 2023, 24. 4. 2023 a 28. 4. 2023, a následně veřejné zasedání ve dnech 9. a 30. 11. 2023. Lze tedy připustit, že v nyní projednávané věci došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení a Nejvyšší soud napravil absenci odůvodnění soudy nižších stupňů. Nicméně druhá vyžadovaná podmínka, tj. měřitelnost kompenzace byla výslovně odvolacím soudem vzata do úvahy a následně i vyslovena, kdy akcentoval, jaký trest byl obviněnému uložen v původním odsuzujícím rozhodnutí. Není pak pochyb o tom, že délka řízení byla do trestu odpovídajícím způsobem promítnuta, kdy obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za spáchaný zločin, přičemž výkon trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na nejkratší možnou délku.

48. Pro úplnost lze dodat, že v posuzovaném případě nenastala ani situace uložení extrémně přísného trestu, neboť napadený uložený trest odnětí svobody se zohledněním všech okolností nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.

49. Jak pak podotkl sám obviněný, judikatura Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04) i Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 6 Tdo 102/2009, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1428/2015, nebo ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 275/2020) se k zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení staví zdrženlivě. Za výjimečné lze označit i užití institutu upuštění od potrestání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). V zásadě není žádoucí, aby se pachatelé vyhnuli potrestání jen z důvodu neústavních prodlev nastalých v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 30/24). Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že mělo dojít k jiné formě nastíněných rozhodnutí, neboť faktory uváděné v jeho prospěch byly vzaty soudy v úvahu při ukládání mírného trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou kritéria, k nimž je nutno přihlédnout právě a toliko při ukládání trestu podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku. Tyto kritéria však nemohou odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, uveřejněné pod č. 41/2020 Sb. rozh. tr.).

50. Pro celistvost argumentace lze doplnit, že obviněný rovněž namítal minimální společenskou škodlivost jeho činu. Námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze právně relevantním způsobem uplatnit v mezích důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak současně nutno podotknout, že obviněný její neuplatnění výslovně nenamítal. Lze tedy ve stručnosti uvést, že v nyní projednávané věci by nebylo možné dospět ani k závěru, že by posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného v zásadě odpovídá jiným, typově podobným případům zločinu nedovoleného ozbrojování, spáchaných srovnatelným způsobem a za srovnatelných okolností. V případě dovolatele je nutno zohlednit především množství neoprávněně opatřených a přechovávaných věcí, přičemž obviněným akcentované okolnosti našly svůj odraz zejména ve výši ukládaného trestu.

51. Dovolatel rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

52. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle písm. h) podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [kterýžto závěr platí i pro uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V.Závěr

53. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) či i) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

54. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného Z. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu