7 Tdo 534/2025

7 Tdo 534/2025-586

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2025 o dovolání obviněného A. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 44 To 368/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 57/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 40 T 57/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Tohoto trestného činu se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 19. 4. 2024 přibližně mezi 13:15 až 14:15 hodin v Praze XY, XY XY, ve vnitřních prostorech zde se nacházející ubytovny, nejdříve v přízemí přinejmenším v kuchyňce fyzicky napadl poškozeného P. K. Učinil tak poté, co vědomě požil přesně nezjištěné větší množství alkoholu a přivedl se tím do stavu těžké opilosti, v důsledku které měl zcela vymizelé ovládací schopnosti a rozpoznávací schopnosti významně snížené. Poškozeného napadl opakovanými silnými údery otevřenou dlaní a rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy. Ve fyzickém napadání pokračoval i na pokoji s označením XY, který poškozený v té době obýval. I zde mu opakovaně zasazoval údery otevřenou dlaní a pěstí do oblasti hlavy a minimálně dvakrát ho kopl nohou do hlavy. Tímto jednáním způsobil poškozenému následující zranění: zlomeninu spodiny pravé očnice s výhřezem části nitroočního tuku do pravé čelistní dutiny a průnikem vzduchu do pravé očnice, podezření na puklinu vnitřní stěny pravé očnice, šikmou zlomeninu krčku dolní čelisti vlevo, zlomeninu nosních kostí, brýlový krevní výron, otok měkkých tkání v okolí obou očí, otok měkkých tkání obou tváří a tržnou ránu nad pravým obočím délky 5 cm. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, lze tato zranění hodnotit jako středně těžká poranění, která mají ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví. S ohledem na opakované údery pěstí a kopy do oblasti hlavy, vedené velkou silou, mohl obviněný poškozenému způsobit i poranění vážná, dosahující ze soudně lékařského hlediska charakteru těžké újmy na zdraví, a v případě nitrolebních poranění i život ohrožující. S touto možností byl obviněný minimálně srozuměn.

3. Za tento trestný čin uložil soud prvního stupně obviněnému trest odnětí svobody v trvání 2 let, při jehož výměře soud využil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K výkonu tohoto trestu ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě, stejně jako povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 12 117 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Naopak poškozený P. K. byl s celým svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti prvostupňovému rozhodnutí se obviněný, státní zástupce i poškozený odvolali. Městský soud v Praze coby soud odvolací svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 44 To 368/2024, se s odvoláním obviněného neztotožnil, naopak se v podstatné části ztotožnil s odvoláním státního zástupce a poškozeného. Proto zrušil jednak výrok o trestu a jednak výrok, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a nově rozhodl, že se obviněný za spáchaný trestný čin odsuzuje k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let (tedy bez uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody), k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, a dále k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let; současně soud obviněnému uložil povinnost k náhradě nemajetkové újmy poškozenému ve výši 57 276,45 Kč, přičemž se zbytkem nároku soud odkázal obviněného na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstalo prvostupňové rozhodnutí nezměněno.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i), k) a m) tr. ř.

6. Obviněný nejdříve v rovině skutkového zjištění namítl, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Poukázal zejména na nedostatečné hodnocení výpovědi svědka D. H., ze které měly vyplynout poznatky o nižší intenzitě útoku, než jakou dovodily soudy v předchozím řízení, a o opilosti, provokativnosti a agresivitě poškozeného. K tomu upozornil na nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného, zejména pokud jde o délku škrcení, kterou v podstatě vyloučila i znalkyně činná ve věci, a o útok na hruď, který měl vyloučit protokol o prohlídce těla. S těmito i dalšími nesrovnalostmi (např. rozpor mezi tvrzeným útokem na žebra a lékařskými zprávami) se soudy nevypořádaly. V rovině věrohodnosti poškozeného také uvedl, že jde o osobu omezenou na svéprávnosti, která je závislá na alkoholu a zneužívá návykové látky. Připomněl, že z vlastní vůle ukončil útok na poškozeného, což vyplývá i z toho, že při příjezdu policejní hlídky již opouštěl místnost, kde k útoku došlo; od oznámení činu do příjezdu policie navíc uběhly jen 4 minuty, což opět svědčí o nižší intenzitě jeho jednání. Připojil i další skutková tvrzení, příkladem že udeřil poškozeného kolenem do obličeje jen proto, že poškozený nešťastně pohnul hlavou. Obviněný také nesouhlasil se závěrem znalce činného ve věci, že znal vliv alkoholu na svou osobu, a připojil, že znalec nesprávně interpretoval jeho sdělení, nedostatečně své závěry odůvodnil a nezabýval se možností tzv. amnézie jako důvodem ztráty paměti, na rozdíl od důvodu opilosti. Soudy také nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

7. V rovině právní kvalifikace skutku namítl, že soudy nesprávně posoudily, že mohl svým útokem způsobit těžkou újmu na zdraví, stejně jako že neprokázaly úmysl takovou újmu poškozenému způsobit. Nemělo potom navíc jít o pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví, ale o trestný čin ublížení na zdraví, neboť podle znalkyně činné ve věci bylo poškozenému způsobeno jen běžné ublížení na zdraví.

8. V rovině trestání, resp. ukládání ochranných opatření obviněný namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, současně bylo uloženo předčasně, neboť se tak mělo stát až po výkonu trestu odnětí svobody, v němž bude abstinovat. Zároveň upozornil na vybrané rozpory ve znaleckých závěrech stran návrhů na uložení trestu nebo ochranného léčení. Pokud jde o trest vyhoštění, namítl, že ten nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, resp. do práv souvisejících. Vysvětlil, že na území České republiky má družku a dceru, která navíc trpí závažnou nemocí, vyžaduje péči a její právo na rodinný život je tímto trestem také narušeno.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, a aby prvostupňovému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s dovolací argumentací obviněného neztotožnil. Nejdříve upozornil, že podstatná část argumentace míří do hodnocení důkazů a do skutkových zjištění, aniž by přitom obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani kdyby ho však uplatnil, v dovolání uvedená polemika a vlastní hodnocení důkazů by jej nemohly naplnit. Pokud jde o subjektivní stránku k činu jinak trestnému, je z vnějších okolností zjevné, že obviněný ve své nepříčetnosti svým jednáním směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Při hodnocení této kvazivůle je možné odkázat zejména na následky jednání obviněného, které však mohly být vzhledem k intenzitě, způsobu a umístění útoku horší. Za neopodstatněné považoval státní zástupce i námitky týkající se jeho nepříčetnosti (z hlediska zjištění své nepříčetnosti obviněný argumentuje v podstatě proti sobě, resp. ve svůj neprospěch), uložení ochranného léčení a vůbec znaleckých závěrů, pokud jde o zkoumání jeho osoby. Pokud pak šlo o trest vyhoštění, sám obviněný měl ve své výpovědi vyloučit, že by se svou družkou a dcerou vedl rodinný život, že by na její výchově nebo péči hrál aktivní roli, a tedy uložení tohoto trestu nebylo nepřiměřeným zásahem do jeho práv.

11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze shodně se státním zástupcem zhodnotit, že podstatná, ne-li převažující část dovolací argumentace spočívá ve sporování skutkových zjištění. Proto Nejvyšší soud ve prospěch obviněného v další části tohoto rozhodnutí posoudil i naplnění tohoto, byť neuplatněného, dovolacího důvodu.

15. Obviněný tedy reálně tvrdil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. i s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

17. Pod uplatněný důvod byla podřaditelná námitka zjevného rozporu mezi skutkovým zjištěním o podobě útoku, resp. jeho způsobilosti přivodit těžké ublížení na zdraví a obsahem provedených důkazů. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

18. Již soud prvního stupně odůvodnil, že z výpovědí zejména poškozeného a svědka D. H., ale i z výpovědi obviněného nebo ze znaleckých závěrů MUDr. Markéty Kulvajtové vyplynulo, že obviněný na poškozeného útočil pěstmi, fackami a kopy do obličeje (bod 7 prvostupňového rozhodnutí), a to velkou silou, čímž objektivně bezprostředně směřoval k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví, a to zvláště s důrazem na kopnutí do hlavy poškozeného, o čemž svědčí i shora zmíněné znalecké závěry (body 6 a 8 prvostupňového rozhodnutí). S tímto skutkovým zjištěním a jeho odůvodněním se ztotožnil i odvolací soud, který opět připomněl poznatky plynoucí z výslechů poškozeného a svědka D. H. a uvedených znaleckých závěrů (bod 11 odvolacího rozhodnutí), ze kterých připomněl, jaká závažná zranění mohou podle znalkyně při učiněném útoku do hlavy a zmíněnou silou (intenzitou) vzniknout (bod 12 odvolacího rozhodnutí). Je tak zjevné, že skutkové zjištění má v obsahu dokazování bohatý podklad, se kterým soudy v předchozím řízení pracovaly a řádně své závěry odůvodnily. Proti postupu soudů v předchozím řízení v tomto směru Nejvyšší soud nemá žádných výhrad.

19. Pokud jde o sporované skákání po hrudi a škrcení, pak Nejvyšší soud upozorňuje, že tyto nebyly přijaty jako skutková zjištění, a tedy nejsou součástí skutku, na jehož základě vznikla obviněnému trestní odpovědnost (k tomu ještě viz níže).

20. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

21. Ke zbylým skutkově mířeným námitkám Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti důkazu) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.

Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

22. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud alespoň stran věrohodnosti svědků uvádí, že pokud obviněný odkázal na omezenou svéprávnost poškozeného, čímž chtěl snížit jeho důvěryhodnost, pak je nejdříve třeba uvést, že omezená svéprávnost bez dalšího nesnižuje věrohodnost svědka, neboť takové hodnocení není prizmatem zásady volného hodnocení důkazů předem determinováno žádnou typovou okolností. Pokud na to však obviněný upozornil, pak Nejvyšší soud připojuje, že soud prvního s poznatkem o omezené svéprávnosti poškozeného pracoval a zohlednil ji při hodnocení důkazů (bod 3 prvostupňového rozhodnutí). Stejně tak soud prvního stupně zohlednil při hodnocení důkazů i duševní onemocnění svědka D. H. (bod 4 prvostupňového rozhodnutí).

23. Ani jeden ze svědků pak v rámci své výpovědi v hlavním líčení neuvedl, že by měl obviněný poškozenému skákat po hrudi, stejně jako ani jeden neuvedl, že by měl být škrcen takovou dobu, jak uvádí obviněný ve svém dovolání. Proto také soudy nepřevzaly tyto okolnosti do svých skutkových zjištění, jak zmíněno shora a jak je zřetelné už z popisu skutku; obviněný se tedy evidentně pouze snaží sporovat věrohodnost svědeckých výpovědí, což obecně nelze podřadit pod tento dovolací důvod, jak již bylo vysvětleno. K tomu je vhodné připojit, že poškozený naopak vypověděl, že nevěděl, jak dlouho byl škrcen, a ačkoli svědek D. H. odhadl, že měl obviněný poškozeného držet tzv. v kravatě asi 10 minut, zároveň uvedl, že nebyl přítomný celému incidentu, přičemž vyplynulo, že byl přítomný jen přibližně polovinu času útoku (viz protokoly o hlavním líčení ze dnů 25. 7. 2024 a 5. 9. 2024). Nad tento rámec lze také uvést, že to, že někdo někoho drží tzv. v kravatě, ještě neznamená, že ho drží vší silou nebo že ho skutečně škrtí, resp. narušuje dýchání a krevní oběh. V takovém případě by nemusel takto vedený útok vést k zástavě srdce nebo ztrátě vědomí. To je konzistentní se znaleckou výpovědí MUDr. Markéty Kulvajtové, která nevyloučila, že by byl poškozený škrcen, ale pokud ano, tak to podle jejího názoru muselo být činěno malou až střední silou, jinak by se to projevilo ve zraněních v oblasti krku (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 9. 2024). Tyto úvahy jsou však nadbytečné, neboť – jak zmíněno shora – škrcení ani skákání po hrudi nejsou součástí skutkového zjištění.

24. Nejvyšší soud se pak nezabýval námitkou obviněného směřující do znaleckých závěrů MUDr. Jakuba Šimka ohledně toho, že ten měl nesprávně vyhodnotit jeho (obviněného) výpověď a že se nezabýval amnézií jako možným důvodem výpadků paměti, neboť z dovolání obviněného nijak nevyplynulo, v čem obviněný spatřuje význam těchto okolností pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu [srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a není úlohou Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet a doplňovat jeho dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Navíc je taková dovolací argumentace opět pouze polemikou s odborným postupem znalce a s hodnocením poznatků vyplývajících z jeho závěrů, což obecně nelze podařit pod uplatněný dovolací důvod.

25. Existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

28. Pod uplatněný dovolací důvod byla nejdříve podřaditelná námitka zavinění k činu jinak trestnému. Tato námitka však byla zjevně neopodstatněná.

29. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že v případě trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku není zavinění k činu jinak trestnému pro právní kvalifikaci vyžadováno, neboť zavinění takového činu je z podstaty vyloučeno nepříčetností pachatele. Tím se také trestný čin opilství odlišuje od institutu actionem liberam in causa ve smyslu § 360 odst. 2 tr. zákoníku. Je však potřebné, a na to nejspíše obviněný ve svém dovolání naráží (byť ne výslovně), zkoumat, jaká forma zavinění by šla spatřovat v jednání pachatele, kdyby nebylo jeho nepříčetnosti, neboť od toho se odvíjí kvalifikace činu jinak trestného (zejména v rozlišení úmyslných a nedbalostních trestných činů). Jde o tzv. kvazizavinění ke kvazideliktu (srov. příkladem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 2009, sp. zn. 6 Tdo 663/2009).

30. Dále Nejvyšší soud vysvětluje, že trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, a tedy k naplnění jeho znaků je vedle dalšího zapotřebí, aby pachatel jednal úmyslně, ať už formou přímého úmyslu, ve kterém pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímého (eventuálního) úmyslu, ve kterém pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pachatel přitom musí jednat zaviněně ve vztahu ke všem znakům objektivní stránky trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 226/2023), přičemž aby se pachatel dopustil trestného činu ve stadiu pokusu, při kterém pojmově chybí následek trestného činu (trestný čin není dokonán), musí se zavinění vztahovat k možnosti vzniku tohoto následku, tedy pachatel musí jednat v úmyslu trestný čin spáchat (viz § 21 odst. 1 tr. zákoníku). To se obdobně uplatní i v případě, že je posuzováno kvazizavinění pachatele v rámci kvalifikace trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Soud prvního stupně úmyslné kvazizavinění obviněného dovodil s ohledem na závažnost, sílu a umístnění útoků, které byly schopné způsobit závažné poranění mající charakter těžké újmy na zdraví, k čemuž připojil, že při takto intenzivním útoku na hlavu poškozeného si musel být obviněný vědom toho, že může svým jednáním tuto těžkou újmu na zdraví způsobit (bod 8 prvostupňového rozhodnutí). S takovým hodnocením se ztotožnil i odvolací soud (zejm. bod 13 odvolacího rozhodnutí), a to i s ohledem na předchozí násilné jednání obviněného, pro které byl odsouzen v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 8/2024, a kterým způsobil napadené osobě těžkou újmu na zdraví ranami pěstí. Nejvyšší soud se s tímto hodnocením bez dalšího ztotožňuje. Nakonec obviněný ani neposkytl konkrétní námitky, proč by neměl jednat (zohlední-li se jeho skutečně realizovaný útok, bez ohledu na to, co způsobilo jeho ukončení) v úmyslné formě kvazizavinění, a to směrem ke způsobení těžké újmy na zdraví.

32. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

33. Dále byla pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná námitka, podle níž neměl být jeho skutek kvalifikován jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví, neboť svým jednáním způsobil pouze běžnou újmu na zdraví, jak mělo vyplývat i ze znaleckých závěrů, na které odkázal. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

34. K této námitce Nejvyšší soud ve zkratce uvádí, že ačkoli je pravda, že obviněný svým jednáním nezpůsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba připomenout, že obviněnému není přičítáno spáchání dokonaného činu jinak trestného, resp. dokonaného kvazideliktu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož kvalifikaci by vzhledem ke způsobenému zranění poškozeného skutečně nebyl podklad, ale za spáchání tohoto činu jinak trestného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v rámci něhož zákon nevyžaduje, aby byly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu, ale postačí, pokud jednání pachatele bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, resp. k naplnění těchto znaků a pokud pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat. Tomu se Nejvyšší soud věnoval shora.

35. Protože dovolací argumentace v této části mířila pouze do faktického nezpůsobení zranění, jež by odpovídalo znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, je tato námitka shora uvedeným vyčerpána a je zjevně neopodstatněná. Pro právní kvalifikaci totiž v této věci nebylo významné, jak vážné zranění obviněný skutečně způsobil, ale k jaké újmě na zdraví poškozeného kvaziúmyslně směřoval.

36. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

iii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

38. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod obviněný zjevně neuplatnil v kombinaci s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť sporuje zákonnost trestu, který mu byl uložen až odvolacím soudem.

39. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka nezákonnosti trestu vyhoštění vzhledem k nepřiměřenému zásahu do jeho práv na soukromý a rodinný život. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

40. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že sám zákon pamatuje na citlivou otázku ochrany soukromého a rodinného života při ukládání trestu vyhoštění, a proto v rámci zákonných podmínek jeho uložení v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku formuloval (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2023), že soud tento trest neuloží, jestliže by v jeho důsledku došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života pachatele.

41. Podle odvolacího soudu tato negativní podmínka nebyla naplněna, čemuž se šířeji věnoval ve svém odůvodnění, kde uvedl, že „uložením tohoto trestu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života pachatele, neboť [obviněný] sice má na území ČR dítě, ale s ním i matkou dítěte se nestýká, pouze dle svých slov občas něco přispěje matce dítěte, nemá na území ČR trvalý pobyt a ani nějaké stálejší místo pobytu skutečného“ (bod 17 odvolacího rozhodnutí).

42. Jakkoli pak obviněný ve svém dovolání hodnocení odvolacího soudu sporuje, zejména pokud odkazuje na společný kontakt s partnerkou při jeho pobytu ve věznici nebo na její přání obnovit s ním partnerský život, Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu. Jak vyplynulo z výpovědi obviněného (viz protokol z hlavního líčení ze dne 25. 7. 2024), má na území České republiky dvě děti – syna a dceru, a to s různými matkami. S prvním dítětem – synem – kontakt neudržuje, ani s jeho matkou, dokonce ani neví, kde se syn nachází. I proto zjevně svou dovolací argumentaci směřoval pouze směrem ke své dceři. Ani v této části však v provedeném dokazování není podklad pro zhodnocení, že by obviněný vedl s dcerou nebo její matkou rodinný život, navíc jeho přítelkyní měla být jiná žena, bydlící na ubytovně, kde došlo k útoku (s níž ovšem rovněž rodinný život nevedl). Nakonec ani okolnosti tvrzené v dovolání, tedy že je obviněný v určitém kontaktu s matkou své dcery a zajímá se o její zdravotní stav, nejsou dostatečné významné pro to, aby na jejich podkladě soudy měly vyloučit uložení trestu vyhoštění.

43. Nejvyšší soud pak při posouzení intenzity narušení tvrzeného rodinného života obviněného přihlédl i ke kritériím, které ve své judikatuře uvedl i Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39), a to zejména k míře, ve které by byl trestem vyhoštění skutečně narušen rodinný život pachatele, k povaze a rozsahu vazeb na území České republiky a k případným překážkám, které by pro něj a jeho rodinu existovaly pro to, aby se mohli opět setkat ve státě původu jednoho z nich, typicky vyhoštěného pachatele, případně i jiné související vazby na území České republiky (srov. přiměřeně č. 3330/2016 Sb. NSS). Neshledal však (a obviněný v tomto směru ani dostatečně neargumentuje), že by vazby obviněného, ať už rodinné či jiné, na území České republiky byly tak rozvinuté a intenzivní, že by převážily veřejný zájem na ochraně veřejné bezpečnosti a pořádku; především je třeba zmínit, že obviněný nevede řádný život, mění zaměstnání nebo zaměstnaný není, v důsledku čehož se i dostal do stavu bezdomovectví, má deliktní minulost a problémy s alkoholem (viz jeho opakovaná trestná činnost), dále nevede s matkou dítěte a dítětem společnou domácnost, ani se v dostatečné míře finančně nebo jinak nepodílí na péči o dítě, a jeho vyhoštění tak nezpůsobí takový zásah do jeho rodinného života, jaký předpokládá ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak uzavírá, že vzhledem k okolnostem případu, závažnosti trestného činu a osobě obviněného, je trest vyhoštění přiměřeným zásahem do práv obviněného, neboť veřejný zájem na shora zmíněných právních statcích v této věci převážil nad zájmy obviněného (srov. přiměřeně č. 1230/2007 Sb. NSS).

44. Pokud pak jde o zájmy dcery obviněného, z provedeného dokazování se nejeví, že by obviněný sehrával v jejím životě instrumentální otcovskou nebo jinak pečovatelskou roli, a sám to vlastně ani netvrdí, neboť jen poukazuje na to, že se zajímá o její stav, neboť je v kontaktu s matkou dítěte. Nejvyšší soud také musí vyslovit pochybnost nad tím, zda by přítomnost obviněného v životě jeho dcery skutečně vzhledem k jeho osobě znamenala – alespoň v tomto čase – pro dítě pozitivní hodnotu.

45. Nad tento rámec Nejvyšší soud připomíná, že sama o sobě existence určité vazby v podobě zplození dítěte, o které se pachatel reálně nestará, nemůže být bezmezným štítem před trestem vyhoštění. Tento, stejně jako každý jiný trest, je odrazem odpovědnosti pachatele za své jednání, kterým zasáhl do chráněných společenských zájmů. Ačkoli stát musí v rámci výkonu svého nároku na potrestání pachatele přiměřeně přihlížet i k zájmům jiných vybraných osob, zejména dětí [a také tak činí právě prostřednictvím ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku], je to především sám pachatel, který si případnou újmu na svém osobním životě sám volí, pokud se rozhodne jednat způsobem pro společnost škodlivým a trestným.

46. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl naplněn.

iv) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

48. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

49. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná dovolací námitka, podle které nebyly naplněny podmínky pro uložení ochranného léčení, ať už proto, že bylo uloženo předčasně, resp. mělo být uloženo až po vykonání nepodmíněného trestu odnětí svobody, nebo proto, že k jeho uložení nebyl dostatečný podklad v rovině skutkového zjištění. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

50. V první části (předčasnost uložení) je neopodstatněnost argumentace dána už proto, že přijetí rozhodnutí o uložení ochranného opatření nelze vázat až na čas po vykonání trestu odnětí svobody, jak by naznačoval obviněný. Pokud je obviněný uznán vinným z trestného činu a jsou naplněny podmínky pro uložení ochranného opatření, pak se toto ochranné opatření zpravidla uloží v rámci stejného meritorního rozhodnutí, kterým mu byla vyslovena vina a uložen trest (srov. § 230 tr. ř.). Tato část námitky nezákonnosti uložení ochranného opatření tak zcela postrádá zákonný podklad.

51. Nejvyšší soud připojuje, že shora uvedeným nejsou nijak dotčena práva obviněného na pozdější změnu, ukončení nebo upuštění od výkonu ochranného léčení podle § 351a a násl. tr. ř., budou-li k tomu naplněny zákonné podmínky.

52. V druhé části (nedostatečný skutkový podklad zejména v znaleckém dokazování) Nejvyšší soud nejdříve připomíná, že soud prvního stupně skutkově vycházel především ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Jakubem Šimkem, který zejména zdůraznil význam abstinence obviněného, bez níž není jeho pobyt na svobodě bezpečný, proto doporučil ochranné léčení v ambulantní formě, jehož účelem by bylo především zabezpečit kontrolu a podporu obviněného v jeho abstinenci. Obsah tohoto znaleckého posudku znalec stvrdil i ve své výpovědi v rámci hlavního líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 17. 10. 2024), byť v rámci této výpovědi znalec pracoval i s návrhem na uložení ochranného léčení v ústavní formě, a to opět za účelem upevnění obviněného v jeho abstinenci, přičemž ústavní léčba v tomto může být efektivnější a poskytnout obviněnému kvalitnější náhled na svůj stav (lépe než výkon trestu odnětí svobody, kde by měl být obviněný rovněž izolovaný od alkoholu; nelze totiž srovnávat výkon zmíněného trestu, byť fakticky omezující přístup obviněného k alkoholu, a terapeutický smysl ochranného léčení). Jak nicméně vyplynulo v rámci dalšího dotazování jak ze strany předsedy senátu, tak ze strany státní zástupkyně, znalec obecně setrval na svém návrhu na uložení ambulantní formy ochranné léčby. Soud pak podle tohoto doporučení postupoval. Není tedy možné akceptovat tvrzení, že by soud neměl ke svému postupu podklad v dokazování (naopak by ve výpovědi znalce měl podklad k uložení ochranného léčení v obou formách, ovšem zvolil formu méně zasahující do svobody obviněného).

53. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že soud pro uložení ochranného léčení správně postupoval podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, k čemuž byly splněny zákonné podmínky. Obviněný totiž zneužívá návykovou látku – alkohol, jak vyplynulo z okolností případu, z jeho předchozí trestné činnosti, a nakonec i z jeho výpovědi v hlavním líčení (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 7. 2024), a pod vlivem této látky i v souvislosti s jejím zneužíváním se dopustil trestného činu, a to opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku (viz shora).

54. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

55. Rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

v) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

56. Jak opakovaně zmíněno shora v souvislosti s dalšími uplatněnými dovolacími důvody, obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

57. Protože obviněný v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady, které by vylučovaly přijetí odvolacího rozhodnutí, a svou námitku tak nijak neodůvodnil, nemůže být uplatněný dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn.

58. Protože pak jsou všechny další námitky zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, která je evidentně vázána na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24).

59. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

60. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

61. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu