7 Tdo 568/2022

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného P. N., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 1 To 56/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 T 1/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021, č. j. 29 T 1/2011-8032, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., dále jen „tr. zák.“) ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za tento trestný čin a za sbíhající se přípravu zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, dále „tr. zákoník“), kterou byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4.

12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2018, č. j. 5 To 22/2018-3295, a dále ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, č. j. 7 Tdo 395/2019-3683, a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, byl odsouzen k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v přesvědčení o svém nároku na nabytí rodinného domu na ulici XY č. XY v Přerově do svého vlastnictví, které pramenilo především z dávných příslibů otce M. N., nar. XY, že „tento dům staví pro sebe“, v rámci pozdějších dlouhodobých sporů se svým otcem, jež se týkaly zejména užívání předmětného domu, z obav, že jej otec definitivně zbaví přístupu do domu a že učiní právní kroky, v jejichž důsledku vlastnictví domu přejde na jinou osobu, nejpozději na počátku měsíce října 2009 začal rozvíjet úvahy o usmrcení svého otce a jeho manželky Z. N., nar. XY, během kterých zpovzdálí domu XY č. XY v Přerově sledoval jejich denní režim a jejich reakce na výpadek elektrické energie v domě po vypnutí hlavního jističe umístěného v rozvodné skříni před domem, přičemž svůj plán se jal realizovat ve večerních hodinách dne 7. 11. 2009, kdy v časovém rozmezí 20:44 až 21:15 hod. ozbrojen nezjištěným nástrojem způsobilým k usmrcení jiného vypnul v rozvodné skříni před domem hlavní jistič, v důsledku čehož přiměl otce k otevření vstupních dveří domu, načež v úmyslu usmrtit napadl před vstupními dveřmi jak otce, tak posléze v chodbě domu, kde útok pokračoval, i Z. N., která po prvotním napadení manžela mu přispěchala na pomoc, opakovanými razantními údery nezjištěným předmětem, zejména vedenými na jejich hlavy, čímž jim způsobil masivně krvácející zranění, kterým na místě podlehli, a následně v době nejpozději do 03:44 hod. dne 8. 11. 2009 jejich těla odvezl osobním automobilem svého otce zn. Škoda Felicia a ukryl na neznámém místě a rovněž se snažil o úklid místa činu.

3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021, č. j. 1 To 56/2021-8253, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného podaného do všech výroků napadeného rozsudku a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a o povinnosti k náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněnému za uvedené trestné činy ukládá podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 1, 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. výjimečný souhrnný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 12. 2017, č. j. 81 T 1/2017-2978, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2020, č. j. 5 To 22/2018-4190, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

4. Soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně. Nejprve Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 29 T 1/2011-3598, jímž byli podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěni jak obviněný P. N., tak i obviněná H. N. (která v mezidobí zemřela a jejíž trestní stíhání bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3890). Z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného tento rozsudek Vrchní soud v Olomouci zrušil ve vztahu k obviněnému P. N. usnesením ze dne 7. 3. 2013, č. j. 1 To 5/2013-3896. Následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 29 T 1/2011-4127, kterým obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. I podruhé Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného rozsudek krajského soudu zrušil usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 1 To 55/2013-4442, a věc vrátil soudu prvního stupně. Nato rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 T 1/2011-4819, o zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. I tento rozsudek byl z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného zrušen, a to usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1To 19/2015-5057, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ovšem s tím, že současně bylo podle § 262 tr. ř. nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Následně Krajský soud v Ostravě rozhodl shora uvedeným způsobem.

Argumentace dovolatele

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i), m) a podle § 265b odst. 2 tr. ř. Citoval zákonná znění jednotlivých dovolacích důvodů a dodal, že dovolání je podáno i z důvodu, že napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, představuje nepřípustný zásah do základních lidských práv a svobod dovolatele garantovaných Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, neboť v řízení byla konkrétně závažným způsobem porušena základní lidská práva a svobody, mezi které řadil právo nebýt stíhán z jiného důvodu a způsobem, než který stanoví zákon, právo na nedotknutelnost obydlí a respektování soukromí, právo na zákonného soudce, právo na spravedlivý proces, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, právo na obhajobu a právo na účinný prostředek nápravy. Tato porušení ve svém souhrnu způsobila, že byla dovolateli v trestním řízení odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae). Ač takový důvod explicitně nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., z konstantní judikatury Ústavního soudu plyne, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. Zvláště zdůraznil, že výklad dovolacích důvodů, který by a priori odhlížel od procesních vad řízení a odmítal by se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, by stavěl postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Obviněný dále stručně shrnul svou dovolací argumentaci, kterou následně podrobně rozvedl.

6. Nejprve se obviněný vyjádřil v obecné rovině k trestnímu řízení, přičemž trval na tom, že je v této trestní věci nevinen, neboť se trestného činu, pro který byl obžalován, nedopustil. S ohledem na přisuzovaný trestný čin vraždy patřící mezi nejzávažnější trestné činy s nejpřísnější hrozící sankcí bylo třeba důsledně dodržovat ustanovení hmotného i procesního práva, aby byla zvlášť pečlivě chráněna veškerá práva dovolatele. Účelem trestního řízení totiž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i fair proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03). Avšak orgány činné v trestním řízení se podle obviněného v průběhu trestního řízení dopustily celé řady závažných pochybení zpochybňující výsledek trestního řízení. Za nejzásadnější skutečnost označil to, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud prvního stupně jej třikrát zprostil obžaloby, neboť nebyly zjištěny a označeny skutečnosti, které by vyloučily, že trestný čin spáchala osoba odlišná od obviněného. Odvolací soud se pak pokusil vnutit soudu prvního stupně neúspěšně vlastní hodnocení důkazů a poté mu věc odňal a nařídil její projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, čímž dovolatele odňal zákonnému soudci.

7. Konkrétně pak dovolatel namítl, že odvolací soud závažně zasáhl do jeho práva na obhajobu, když dne 9. 12. 2021 konal veřejné zasedání navzdory tomu, že obviněný již dne 2. 12. 2021 požádal o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, neboť trpěl velkými bolestmi pravé ruky. Ve dnech 16. 11. 2021 a 24. 11. 2021 podstoupil lékařská vyšetření, přičemž mu ošetřující lékař sdělil, že zdravotní stav jeho končetiny je vážný a je pravděpodobné, že dojde k operaci ruky. Obviněný proto nemohl psát, dělat si poznámky ani se odpovídajícím způsobem připravit.

Odvolací soud žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl s odkazem na vyžádanou zprávu od Zdravotního střediska Věznice Mírov, podle níž byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání, ačkoli tato zpráva je věcně chybná a postup odvolacího soudu byl nesprávný. Předmětná zpráva byla sepsána J. Ch. dne 7. 12. 2021 bez toho, že by obviněného vůbec vyšetřil, přičemž tak nepřípustně revidoval závěry specialistů. Lékařské zprávy dokládající jeho skutečný zdravotní stav obviněný nemohl předložit odvolacímu soudu u veřejného zasedání, protože je v té době neměl k dispozici.

Obviněný pak dne 8. 12. 2021 opětovně požádal o odročení veřejného zasedání s tím, aby si odvolací soud vyžádal lékařské zprávy sám, avšak odvolací soud jeho žádosti vyhodnotil jako nedůvodné. Podle názoru obviněného však dané lékařské zprávy jednoznačně vyvracejí tvrzení, že byl schopen účasti na veřejném zasedání. V této souvislosti zdůraznil, že předvolání k veřejnému zasedání mu bylo doručeno dne 15. 11. 2021, tedy v době, kdy již trpěl uvedenými zdravotními problémy, z čehož je zjevné, že se na veřejné zasedání nemohl řádně připravit.

Odvolací soud pak konkrétně neodůvodnil, proč jeho žádost považoval za nedůvodnou, a tento závěr je proto nepřezkoumatelný. Jako nesprávný a nekorektní odmítl obviněný argument odvolacího soudu, že si v průběhu veřejného zasedání téměř celou dobu činil pravou rukou poznámky, což bylo v naprostém rozporu s jeho tvrzením, že nemůže psát. Obviněnému totiž nezbylo nic jiného, než pravou ruku při veřejném zasedání používat, a to přesto, že tím porušil nařízený léčebný režim, přinášelo mu to fyzickou bolest a obavu z toho, že se jeho zdravotní stav zhorší.

Za této situace se nemohl plně koncentrovat, dělat si poznámky a reagovat na průběh veřejného zasedání. Odvolací soud ho fakticky dotlačil k tomu, aby ohrozil své zdraví, a pak to použil jako důkaz toho, že byl ve skutečnosti zdráv, což svědčí o naprosté neúctě k právům dovolatele, zejména k jeho právu na obhajobu. Písemná forma přípravy na procesní úkony přitom byla pro dovolatele zcela klíčová, neboť své právo vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, a k důkazům o nich, realizoval zásadně písemně a pravá horní končetina je jeho dominantní rukou.

Tvrzené skutečnosti pak obviněný doložil souvisejícími dokumenty. Uzavřel, že veřejné zasedání dne 9. 12. 2021 se konalo přesto, že to jeho zdravotní stav neumožňoval, a v důsledku tohoto pochybení se na něj nemohl řádně připravit ani se jej plnohodnotně účastnit.

8. Další závažné pochybení představovala podle dovolatele skutečnost, že jeho účast na veřejném zasedání dne 9. 12. 2021 byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a to přes jeho výslovný nesouhlas. Došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, zásady veřejnosti, bezprostřednosti a také porušení práva na obhajobu. Dovolatel na počátku předmětného veřejného zasedání zdůraznil, že s jeho konáním formou videokonference nesouhlasí. Za ryze účelový označil argument odvolacího soudu rizikem nákazy SARS-CoV-2, neboť z jeho postupu, kdy ho fakticky donutil porušit léčebný režim, bylo zjevné, že odvolacímu soudu na zdraví dovolatele nikterak nezáleželo.

Při skutečné obavě měl soud za situace, kdy obviněný trval na své osobní účasti, odročit veřejné zasedání o několik měsíců, než dojde ke zlepšení epidemiologické situace. Současně při dosavadní délce řízení by odročení veřejného zasedání o pouhé tři až čtyři měsíce znamenalo zanedbatelné a akceptovatelné prodloužení, které by umožňovalo doléčení dovolatele a konání veřejného zasedání za výrazně lepší epidemiologické situace. Z doporučení Ministerstva spravedlnosti ve vztahu k fungování soudů s ohledem na vyhlášený nouzový stav ze dne 13.

3. 2021 (správně 2020), č. j. MSP-15/2020-SDJ-SP/1, pak vyplývá, že prodlení v soudních řízeních vzniklá v důsledku aplikace doporučení přehodnotit již nařízená soudní jednání nebudou Ministerstvem spravedlnosti v rámci výkonu jeho dohledových pravomocí považována za průtahy v řízení. Kategoricky obviněný nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu, že účast u veřejného zasedání formou videokonference nebyla na újmu jeho práv, protože mu byla zachována možnost být v bezprostředním kontaktu s obhájcem a byly realizovány i zásady ústnosti a bezprostřednosti.

Podle dovolatele nelze účast u veřejného zasedání formou videokonferenčního zařízení považovat za plnohodnotnou alternativu osobní účasti. Neverbální složka komunikace je totiž značně potlačena, obviněný nemůže bezprostředně a v prostoru vnímat a ovlivnit členy senátu a další osoby přítomné v jednací síni, a naopak, tyto osoby nemohou bezprostředně vnímat obviněného a vzájemný kontakt probíhá pouze zprostředkovaně, přičemž se vytrácí osobní dojem, obviněný není vnímán v prostoru, ale redukuje se na plochý videozáznam.

Za další obecně známý fakt označil to, že řadu lidí znervózňuje, že jsou natáčeni kamerou. Rovněž pak nemohl odvolacímu soudu krátkou cestou předat listiny, které chtěl navrhnout k důkazu. Současně upřesnil, že dle jeho názoru lze videokonferenční zařízení použít v případě, kdy s jeho použitím obviněný souhlasí, neboť se tím dobrovolně vzdává plného uplatnění zásady ústnosti a bezprostřednosti. Jestliže však nesouhlasí, neměla by mu být tato forma jednání ze strany soudu vnucena. Pro potvrzení své argumentace citoval stanovisko Unie obhájců ČR k využívání videokonferenčních zařízení ze dne 11.

6. 2020, č. 3/2020, ve kterém se mj. uvádí, by mělo být ponecháno na obviněném, aby rozhodl, zda je z jeho pohledu videokonference přijatelná.

Uvedené závěry platí o to více, že dovolateli byl uložen nejpřísnější možný trest. Je pak z jeho pohledu absurdní, jak se o jeho uložení dozvěděl. Závěrem této dovolací námitky uvedl, že použití videokonferenčního zařízení konkrétním způsobem omezilo jeho procesní práva, neboť nosí brýle kvůli vadě zraku, a z tohoto důvodu řádně neviděl obrazy jednotlivých soudců na televizní obrazovce a nevěděl, kteří soudci jsou členy příslušného senátu, čímž mu bylo efektivně zabráněno vznést námitku podjatosti (vznesl by minimálně námitku podjatosti soudce JUDr. Libora Losy, nicméně o tom, že je členem senátu, se dozvěděl až ex post z napadeného rozsudku). Podle názoru dovolatele tak nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání prostřednictvím videokonferenčního zařízení i proti vůli obviněného, neboť jde o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení zásady veřejnosti, bezprostřednosti a ústnosti.

9. V souvislosti s touto námitkou obviněný uvedl, že senát odvolacího soudu neměl dostatečný časový prostor pro nastudování jeho trestní věci. Senát 1 To fungoval ve složení JUDr. Libor Losa, Mgr. Daniel Plšek a Mgr. Tomáš Kurfiřt od 1. 11. 2021 do 31. 12. 2021, přičemž v uvedené době rozhodl 28 trestních věcí, jejichž spisový materiál čítá přes 50 000 listů. Vzhledem k tomu, že se jedná o pouhých 42 pracovních dnů, je podle obviněného vyloučeno, aby členové senátu řádně prostudovali trestní spis k jeho věci.

10. Dále obviněný namítal, že v trestním řízení nebyl řádně zastoupen obhájcem, a to jak u veřejného zasedání dne 9. 12. 2021, tak ani v předchozích fázích trestního řízení, přestože podle zákona měl obhájce mít. Rovněž tato skutečnost představovala závažné porušení jeho práva na obhajobu. V souvislosti s tímto argumentem uvedl, že formálně mu byl v trestním řízení ustanoven jako obhájce Mgr. František Stratil. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) však vyplývá, že v žádném případě nepostačuje formální ustanovení obhájce, neboť zájmy spravedlnosti vyžadují, aby měl obviněný zajištěnu účinnou (efektivní) obhajobu. Proto označil za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud mu sice byl obhájce formálně ustanoven, avšak tento krok obviněnému negarantoval výkon účinné obhajoby (zejm. rozsudek ESLP ze dne 13. 5. 1980, č. 6694/74 ve věci Artico proti Itálii a rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 1984, č. 8966/80 ve věci Goddi proti Itálii). Ustanovený obhájce mu totiž v rozporu s § 41 odst. 1 tr. ř. neposkytoval potřebnou právní pomoc, účelně nevyužíval k hájení zájmů dovolatele prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně a nepečoval o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které dovolatele zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují. Náleželo proto, aby soud obhájce vyměnil, neboť obviněný opakovaně podával návrhy na zproštění Mgr. Františka Stratila funkce obhájce podle § 40 tr. ř. z důvodu absolutní ztráty důvěry mezi obhájcem a obviněným. Soudy však jeho návrhům nevyhověly a obviněný byl nucen vést svou obhajobu v podstatě sám. Poukázal i na své vyhrocené vztahy s obhájcem, na něhož podal dvě stížnosti k České advokátní komoře, trestní oznámení, žalobu na ochranu osobnosti, dále i na vyjádření Mgr. Františka Stratila civilnímu soudu, ve kterém konstatoval, že je mu vyhrožováno ze strany obviněného smrtí. Ve svých procesních podáních obviněný opakovaně uváděl, že Mgr. František Stratil jeho obhajobu přímo sabotoval. V této souvislosti dodal, že Mgr. František Stratil ho zastupoval i v občanskoprávním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 123/2011, přičemž žádosti obviněného o zproštění funkce zástupce obviněného bylo vyhověno mj. s odůvodněním, že důvěra v řádné právní zastupování je zcela vymizelá, což potvrzuje absolutní ztrátu důvěry i to, že tuto skutečnost uznal i sám Mgr. František Stratil.

11. V trestním řízení tedy podle obviněného existovaly důležité důvody pro zproštění Mgr. Františka Stratila funkce obhájce obviněného, neboť absentovala oboustranná důvěra. Nicméně soud prvního stupně žádosti obviněného o zproštění obhajoby Mgr. Františka Stratila označil za účelové s tím, že je dovolatel podával vždy až před vyhlášením rozhodnutí ve věci samé. Takový postup však obviněný označil za logický, neboť v této fázi řízení směřoval na obhájce největší množství požadavků a odborných dotazů.

Žádosti podával s ohledem na neuspokojivé vyřízení jeho požadavků a nepředstavovaly účelovou obstrukci, nýbrž logický důsledek procesní fáze, ve které se řízení nacházelo. Svou žádost o zproštění zopakoval i po vynesení zprošťujícího rozsudku ze dne 24. 5. 2013, což prokazuje, že důvodem nebyla jeho nespokojenost s výsledkem trestního řízení jako takového (o této žádosti pak nebylo dodnes procesním způsobem rozhodnuto). Kategoricky odmítl názor odvolacího soudu, podle kterého na rozdíl od zvolení obhájce, kdy se předpokládá po uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci určitý vzájemný vztah důvěry, ustanoveného obhájce určuje orgán státní moci bez ohledu na to, zda mezi obhájcem a obviněným existuje nějaký vztah důvěry, neboť smyslem institutu není, aby mezi nimi vznikal či se upevňoval vztah vzájemné důvěry.

Důvěra je přitom podle dovolatele předpokladem pro účinnou realizaci práva obviněného na obhajobu a elementárním stavebním kamenem jakéhokoli vztahu mezi obviněným a obhájcem bez ohledu na to, zda jde o obhájce zvoleného nebo ustanoveného. Současně zdůraznil, že nešlo o obecnou a nepřezkoumatelnou proklamaci, nýbrž existovaly konkrétní a důležité důvody, aby byl obhájce své funkce zproštěn. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně nedokázal adekvátně vyhodnotit důvody pro výměnu obhájce, protože má (podle svého vyjádření v hlavním líčení dne 13.

6. 2017) zjevně za to, že Mgr. František Stratil nevykonával obhajobu obviněného, nýbrž toliko činnost poskoka, přičemž vykonávání funkce poskoka, sluhy a sekretářky rozhodně nepředstavuje výkon efektivní obhajoby.

12. Závěrem této námitky se obviněný vyjádřil k názoru prezentovanému soudy, že si mohl kdykoli na plnou moc zvolit obhájce, se kterým by byl spokojen, čehož však nevyužil. Uvedl k tomu, že právo zvolit si obhájce mu svědčilo pouze formálně, fakticky jej však realizovat nemohl, neboť nedisponoval finančními prostředky na úhradu odměny obhájce. Proto opakovaně žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, soudy obou stupňů však tyto žádosti opakovaně zamítaly. Nárok na bezplatnou obhajobu dovolateli přiznal až Krajský soud v Ostravě v jiné trestní věci, přičemž konstatoval, že je dlouhodobě osobou se zjevným nedostatkem finančních prostředků a do současné doby nedošlo k podstatným změnám.

Teprve po tomto rozhodnutí reagoval i soud prvního stupně v tomto trestním řízení a usnesením ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 T 1/2011-5246, právo na bezplatnou obhajobu dovolateli konečně přiznal. Obviněný uzavřel, že Mgr. František Stratil měl být zproštěn funkce obhájce v tomto trestním řízení s odkazem na rozhodnutí ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice, č. 64935/01, ve kterém bylo konstatováno, že pokud vyjádření soudce svědčí o tom, že dotyčný soudce nedokázal dodržet potřebný odstup, chybí u soudu objektivní nestrannost.

Podle obviněného mu dále soud v rozporu se zákonem nepřiznal právo na bezplatnou obhajobu, přestože byl dlouhodobě osobou se zjevným nedostatkem finančních prostředků, čímž byl fakticky zbaven možnosti zvolit si obhájce na plnou moc. Po přiznání nároku na bezplatnou obhajobu se intenzivně snažil najít obhájce, který by se jeho obhajoby ujal, to se mu však nepodařilo vzhledem k rozsahu a složitosti této trestní věci i vzhledem k jisté negativní publicitě. Soudy svým jednáním bránily v řádném uplatnění práva obviněného na obhajobu.

I pro tuto závažnou procesní vadu – absenci efektivní obhajoby – je napadený rozsudek nesprávný, nezákonný a protiústavní.

13. Dovolatel dále namítl, že byl odňat svému zákonnému soudci. Tuto skutečnost konkrétně spatřoval v tom, že odvolací soud opakovaně zrušil zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako soudu prvního stupně, přičemž opakovaným rušením zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně se pokoušel prosadit vlastní hodnocení důkazů a své vlastní závěry. Jelikož si soud prvního stupně nenechal názor odvolacího soudu vnutit, odvolací soud rozhodl o projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu, ačkoli pro to neexistovaly zřetelné, zřejmé, nepochybné, a především prokázané důvody.

Obviněný zdůraznil, že tato trestní věc je velmi podobná trestní věci, kterou posuzoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12 – Tempel proti České republice. Akcentoval shodné prvky obou věcí i rozdíl spočívající v tom, že pan Robert Tempel byl usvědčován přímým důkazem, zatímco proti dovolateli žádný přímý usvědčující důkaz zajištěn nebyl. Závěry ESLP jsou podle obviněného plně aplikovatelné i na jeho nyní posuzovanou trestní věc, což se týká zejména stěžejního závěru, podle kterého sled událostí v dané věci významně svědčí o selhání justice, jímž utrpěla celková spravedlivost řízení.

Obviněný se následně podrobně vyjádřil k vývoji soudního řízení a k jednotlivým rozhodnutím vydaným soudy v této jeho trestní věci.

14. Stran usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 1 To 19/2015-5057, kterým zrušil i třetí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a podle § 262 tr. ř. nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, dovolatel uvedl, že odůvodnění pro tento postup spočívalo v tom, že je soud prvního stupně zatížen předcházejícími závěry učiněnými ve věci a není tak možné očekávat spravedlivé rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku přitom dle názoru obviněného vyplývá, že oním zatěžujícím závěrem je přesvědčení soudu prvního stupně, podle kterého neshledává dostatečnou oporu pro závěr o otázce, kdo je pachatelem trestného činu.

ESLP ve věci Tempel proti České republice v této souvislosti zdůraznil, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu může odvolací soud postupovat tímto způsobem pouze v případě, že jsou dány zřetelné, zřejmé a bezpochybné důvody pro takový postup a existence těchto důvodů byla jednoznačně prokázána. Odvolací soud pak konstatoval, že k pochybení nedošlo, protože popsaný postup neshledal protiústavní ani Ústavní soud, když usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16, odmítl podanou ústavní stížnost dovolatele.

Takový argument nemůže podle obviněného obstát, neboť i ve věci Tempel proti České republice došlo k tomu, že Ústavní soud aproboval jako správný postup, který následně ESLP označil jednoznačně za rozporný s Úmluvou. Kromě toho se Ústavní soud věcí samou vůbec nezabýval, neboť ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti a stále probíhajícího řízení. Současně obviněný poukázal na komentář k § 262 tr. ř., který uvádí, že předmětný postup nelze použít proto, aby bylo dosaženo za každou cenu jiného rozhodnutí soudu prvního stupně shodného s míněním odvolacího soudu, a na nález Ústavního soudu ze dne 7.

9. 2009, sp. zn. I ÚS 1922/2009, podle něhož se při výtce ze strany odvolacího soudu pro porušení zásady volného hodnocení důkazů musí jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, přičemž musí být zdůvodněno, v čem a proč jsou spatřovány rozpory a vadné hodnocení a pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí. V nyní projednávané věci odvolací soud vytknul soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, přestože na straně soudu prvního stupně nebylo dáno zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, a své rozhodnutí podle obviněného řádně neodůvodnil.

Z rozsudku ESLP ve věci Tempel proti České republice přitom obviněný dovozuje, že odvolací soud nemá oprávnění vytýkat soudu prvního stupně způsob hodnocení důkazů nebo skutková zjištění. V této trestní věci neexistovaly podle obviněného bezpochybné důvody pro to, aby byl odňat svému zákonnému soudci. Pro potvrzení nestandardnosti postupu odvolacího soudu poukázal obviněný i na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98, dle kterého by postup odvolacího soudu podle § 262 tr.

ř. neměl být pravidlem, ale spíše výjimkou.

15. Opakované nezákonné rušení zprošťujících rozsudků odvolacím soudem bylo podle obviněného také hlavním důvodem toho, že trestní řízení trvalo naprosto nepřiměřenou dobu více než 12 let, přičemž tato délka nebyla akceptovatelná ani v těch nejsložitějších případech organizované kriminality s mezinárodním prvkem. Evropský soud pro lidská práva ve věci Tempel proti České republice považoval za nepřiměřenou délku řízení v dané věci 10 let a 1 měsíc (včetně rozhodnutí o dovolání a o ústavní stížnosti).

16. Ve zmiňovaném rozhodnutí ESLP je rovněž uvedeno, že procesní postup uplatněný odvolacím soudem je protiprávní i proto, že mohl vést v důsledku k tomu, že soud prvního stupně považoval rozhodnutí o vině stěžovatele za jediné možné rozhodnutí. Dovolatel má za to, že výše uvedeným způsobem byl také on v nyní projednávané věci odňat svému zákonnému soudci. Navíc byl připraven o účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Bylo totiž zcela zřejmé, že odvolací soud je pevně rozhodnut prosadit svůj právní názor na věc a akceptovat toliko odsuzující rozsudek. Dovolatel uzavřel, že v důsledku uvedených závažných procesních vad je napadený rozsudek věcně nesprávný, nezákonný a protiústavní.

17. Dále obviněný namítl, že rovněž přesunem trestní věci od Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě došlo k závažným procesním pochybením, která ve svém důsledku vedla k tomu, že byl v rozporu s čl. 38 Listiny odňat zákonnému soudci. K přesunu trestní věci ke Krajskému soudu v Ostravě neexistoval žádný důvod, neboť odvolací soud rozhodl o tom, že věc má být projednána v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu, přičemž tyto dvě formulace je nutno striktně odlišovat.

Zatímco projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu znamená, že věc rozhodne tentýž senát a rozhodování se účastní někteří členové původního senátu, projednání a rozhodnutí věci v jiném senátu znamená, že věc projedná úplně jiný senát a žádný z členů původního senátu se již projednání a rozhodnutí věci neúčastní. Správnost těchto závěrů jednoznačně potvrzuje odborná literatura, která uvádí, že není vyloučeno, aby se nového projednání a rozhodnutí věci účastnil některý z členů původního senátu, přičemž v takovém případě je nutno výrok rozhodnutí odvolacího soudu přesně specifikovat.

Odvolací soud podle obviněného přesně specifikoval, že věc je nutné rozhodnout v jiném složení senátu, nikoli v jiném senátu Případnou jinou vůli by musel odvolací soud přesně vyjádřit. Věc měl podle obviněného i po zrušujícím rozhodnutí projednat senát 29 T pod předsednictvím JUDr. Vladimíra Hendrycha, pouze v jiném složení, tj. za změny některého či obou přísedících. Jedině takový procesní postup by byl v souladu s jazykovým vyjádřením § 262 tr. ř., jakož i v souladu s výrokem třetího rozhodnutí odvolacího soudu.

Bylo-li by postupováno tímto způsobem, nebyl by důvod se zabývat případným vyloučením předsedů dalších senátů a přesouvat věc ke Krajskému soudu v Ostravě. Odvolacímu soudu šlo podle obviněného ve skutečnosti o to, aby byl podílu na rozhodování zbaven předseda senátu JUDr. Vladimír Hendrych, avšak jeho jméno není ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu vůbec zmíněno. Soud prvního stupně tak vyložil formulaci „v jiném složení senátu“ nepřípustně extenzivním způsobem jako „v jiném senátu“.

18. I při přesunu věci k onomu jinému senátu však došlo podle obviněného k závažným pochybením. Krajský soud v Ostravě v rozsudku uvedl, že dále byli stávající předsedové senátů Mgr. Eduard Ondrášek a JUDr. Aleš Vašků z projednání věci vyloučeni, a věc proto byla podle aktuálního rozvrhu práce přidělena do senátu 30 T předsedovi senátu JUDr. Miroslavu Muchovi. Takové konstatování označil obviněný za nepravdivé. Podle Krajského soudu v Ostravě měl být Mgr. Eduard Ondrášek vyloučen na základě ustanovení rozvrhu práce, podle něhož se oddělení 28 T, jehož předsedou senátu je Mgr. Eduard Ondrášek, nepřidělují trestní věci, v nichž jako státní zástupkyně působí jeho manželka JUDr. Alice Ondrášková, přičemž ta byla v projednávané trestní věci dozorovou státní zástupkyní. Obviněný namítl, že o vyloučení určitého soudce nemůže být rozhodnuto rozvrhem práce, neboť takový postup je v přímém rozporu s § 31 odst. 1 tr. ř., který stanoví, že o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu, a o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Dále je uvedený postup v rozporu i s § 31 odst. 2 tr. ř., podle kterého je proti rozhodnutí o vyloučení přípustná stížnost. Pokud je určitý soudce z projednávání určité věci vyloučen rozvrhem práce, znamená to, že nerozhodl orgán, který podle zákona rozhodnout měl, a dále i to, že byl obviněný zbaven práva podat stížnost, kterou mu zákon přiznává. Není možné suspendovat platnost a účinnost jednoznačného ustanovení zákona administrativním opatřením, kterým je i rozvrh práce, jen proto, že je to pro soud jednodušší. Při postupu souladném se zákonem by podal proti rozhodnutí stížnost, čímž by byla otázka případného vyloučení Mgr. Eduarda Ondráška postavena najisto, a to procesním způsobem. Pokud by měl obstát jako správný názor, podle kterého je možno soudce vyloučit ustanovením rozvrhu práce, pak by mohl být tento krok zneužíván k porušování práva na zákonného soudce i v jiných, méně jednoznačných případech, než je rodinný poměr. Takový stav nelze podle obviněného akceptovat.

19. O nestandardnosti přesunu svědčil podle obviněného i fakt, že jeho trestní věc měla ke Krajskému soudu v Ostravě (v dovolání zřejmě chybně pobočky v Olomouci) napadnout přesně v 10 hod. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žádná jiná trestní věc nenapadla v celou hodinu, kteroužto okolnost považoval za podezřelou.

20. Dovolatel rovněž upozornil na fakt, že na straně 45 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě je uvedeno, že trestní věci k řízení v prvním stupni z obvodu Krajského soudu v Ostravě s určenou místní příslušností pro pracoviště Olomouc nenapadají na pracoviště Ostrava (vyjma trestných činů vojenských). Pravidlo, že trestní věci nelze přesouvat mezi Krajským soudem v Ostravě a Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci bylo součástí rozvrhů práce od r. 2016 do r. 2022. Z ustanovení § 42 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) vyplývá, že v rozvrhu práce se zejména stanovuje okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, a dále se stanoví pravidla přidělování věcí soudním oddělením tak, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce.

Z toho dovolatel dovozoval, že předmětným přesunutím věci byl závažně porušen rozvrh práce. Měl za to, že pokud mělo dojít ke změně místní příslušnosti, věc měla být odňata Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci a přikázána jinému soudu. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 29/01, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16 a ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1872/16. Uzavřel, že i v souvislosti s přesunem věci od Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě došlo k závažnému pochybení, které zasáhlo do jeho práva na zákonného soudce.

21. „Z procesní opatrnosti“ dovolatel namítl, že věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý je i uložený souhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Vzhledem k tomu, že se jedná o nejpřísnější možný trest, lze ho uložit jen v případě kumulativního naplnění podmínek podle § 29 odst. 3 tr. zák., jež však naplněny nebyly. Byl tedy uložen trest, který zákon nepřipouští. Především dovolatel namítal, že v jeho trestní věci nebyla naplněna podmínka podle § 54 písm. b) tr. zákoníku [zřejmě míněn § 29 odst. 3 písm. b) tr.

zák.], podle které uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (správně nad patnáct až do dvaceti pěti let). Pokud jde o hledisko účinné ochrany společnosti, tento trest je na místě pouze v případech nejnebezpečnější kriminality, která velmi negativním a nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty (organizovaný zločin, teroristické akce apod.).

Avšak žádný z těchto znaků není v případě dovolatele dán. Stran absence naděje na nápravu pachatele trestem kratšího trvání musí soud na základě všestranného, pečlivého zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života a příčin a podmínek jeho trestné činnosti dospět k závěru, že je dána rozumná jistota, že mírnější trest není způsobilý zajistit dostatečnou nápravu pachatele, což zpravidla bude vyžadovat psychologickou, psychiatrickou, případně i sexuologickou expertizu. Nicméně ani tato podmínka nebyla naplněna.

K osobě obviněného byl vypracován znalecký posudek MUDr. Bohumila Navrátila a PhDr. Pavla Koldy ze dne 3. 5. 2010, ke kterému následně vyhotovili dodatek ze dne 14. 7. 2011. S ohledem na stáří posudku neměl odvolací soud v době rozhodnutí o uložení trestu odnětí svobody na doživotí aktuální psychologickou a psychiatrickou expertizu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000). Avšak ani tento zjevně zastaralý znalecký posudek nezakládal rozumnou jistotu o absenci naděje na nápravu dovolatele mírnějším trestem.

Na podporu svých tvrzení poukázal obviněný na některé pasáže znaleckého posudku, ze kterých vyplývá, že nemá zásadnější sklony k agresivnímu řešení situací a dominuje u něj sklon ke konvenčnímu, neagresivnímu chování, a dále skutečnost, že jeho pobyt na svobodě není (z psychiatrického hlediska) pro společnost nebezpečný a jeho resocializace není zcela vyloučena. Za těchto okolností nemůže uložení doživotního trestu odnětí svobody obstát. Doplnil, že soud prvního stupně měl k dispozici i znalecký posudek ze dne 16.

7. 2016, který však nemůže zhojit zastaralost zmíněného znaleckého posudku, neboť byl v této trestní věci zprocesněn jako listinný důkaz. Avšak i v tomto znaleckém posudku znalci MUDr. Petr Nedoma a Mgr. Michal Pernička dospěli k závěru, že pobyt obviněného na svobodě není nebezpečný a resocializace je možná.

22. V souvislosti s touto námitkou dovolatel přiložil znalecký posudek MUDr. Pavla Žádníka, CSc. ze dne 17. 12. 2008 a znalecký posudek prof. MUDr. Jiřího Králíka, DrSc. ze dne 8. 9. 2008, které byly vypracovány v trestní věci vedené v minulosti proti dovolateli pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit vůči svému otci. Oba znalci v podstatě dospěli k závěru, že k jednání došlo v afektu, bez kontroly jeho jednání, podle MUDr. Pavla Žádníka s ovládacími schopnostmi vymizelými a rozpoznávacími podstatně sníženými. Dovolatel byl přesvědčen, že pokud hned dva znalci potvrdili jeho jednání v afektu, v důsledku čehož nebyl trestně odpovědný, nelze považovat za přesvědčivý závěr jiných znalců, že při údajném dalším konfliktu by byl plně trestně odpovědný. Zjevně proti sobě stojí několik znaleckých posudků, které diametrálně odlišně hodnotí otázku, zda u dovolatele dochází v zátěžových situacích k městnání afektu, a jaký vliv má tato skutečnost na zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností dovolatele. Podle dovolatele měl být proto přibrán znalecký ústav podle § 110 odst. 1 tr. ř., jelikož se jednalo o výjimečný, zvlášť obtížný případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.

23. O reálné možnosti resocializace obviněného svědčí podle něj i skutečnost, že se v době rozhodování odvolacího soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody za jiný trestný čin, v rámci něhož rozhodl Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 3. 11. 2021, č. j. 5 Nt 210/2020-120, o jeho přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že chování obviněného je dobré, účastní se vzdělávacích aktivit, nad rámec svých aktivit je nápomocen vychovatelům a byl sedmkrát kázeňsky odměněn. Ředitel věznice ho za jeho přístup k výkonu trestu odnětí svobody přeřadil do 1. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Tyto skutečnosti byly soudem zhodnoceny tak, že dosavadní chování obviněného svědčí o nadstandardním výkonu uloženého trestu odnětí svobody a přeřazení do věznice s mírnějším režimem přispěje k jeho nápravě. Současně tyto skutečnosti vylučují závěr, že není naděje na nápravu obviněného mírnějším trestem než doživotím. Je zjevné, že resocializace obviněného je nejen možná, ale už k ní došlo. Odvolací soud neprovedl navrhované usnesení Okresního soudu v Šumperku k důkazu u veřejného zasedání, neboť nenabylo právní moci, což je pravdou, protože dovolatel vzal svou žádost o přeřazení do mírnějšího typu věznice zpět, neboť už trpěl bolestmi ruky a jeho eskorta by mohla zkomplikovat léčbu. Absence právní moci předmětného usnesení ale nic nemění na závěru o chování dovolatele ve výkonu trestu odnětí svobody jako příkladného. I z tohoto důvodu měl odvolací soud přistoupit ke zpracování aktuálního znaleckého posudku z psychologie a psychiatrie. Soudy však hodnotily znalecké posudky tendenčně a neobjektivně, když z nich vybraly pouze závěry svědčící v neprospěch dovolatele, zatímco opačné závěry ignorovaly.

24. Obviněný dále namítl, že v této trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na straně druhé. Konkrétně má být v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním samotný klíčový závěr soudů obou stupňů, podle kterého to byl právě obviněný, kdo usmrtil M. N. a jeho manželku Z. N. Soud prvního stupně dospěl opakovaně k jednoznačnému závěru, že neexistují žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možno takový závěr vyvodit, ani v náznaku se v trestním řízení neobjevily argumenty, které by vylučovaly variantu, že poškozené usmrtila H. N., a fakticky není známo, co na straně obviněných předcházelo trestnému činu.

25. Další námitka dovolatele se týkala skutečnosti, že trestní řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož došlo k zásahu do jeho základních práv. V této souvislosti poukázal na znění čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a § 2 odst. 4 tr. ř. Nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně, že ve věci nezjistil záměrné, nedůvodné průtahy v důsledku nečinnosti soudu či jeho nedbalosti, ani s tím, že za průtahy nelze považovat rozdílný názor soudu prvního stupně a soudu odvolacího na skutkový děj a procesní postupy.

Obviněný měl naopak za to, že k průtahům došlo v důsledku toho, že se odvolací soud v rozporu se zákonem opakovaně pokoušel vnutit soudu prvního stupně své vlastní hodnocení důkazů. Nicméně i kdyby ve věci nedošlo k průtahům na straně soudů, přesto by bylo nutné hodnotit délku trestního řízení jako naprosto nepřiměřenou. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, ve kterém je mj. konstatováno, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat (také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 531/2012). Za takové důvody jsou v judikatuře považovány případy organizovaného zločinu, trestní věci s mezinárodním prvkem, případy, v nichž je nutné vyčkat na výsledky dožádání do ciziny nebo překladů apod. Žádný z těchto důvodů však není v trestní věci dovolatele dán. Po dobu 12 let se řešilo v podstatě jen to, jestli odvolací soud prosadí svůj pohled na hodnocení nepřímých důkazů. Obviněný zdůraznil, že sám se na délce trestního řízení nepodílel a řízení neprotahoval, nemařil ho ani ho jinak neobstruoval.

Svými podáními pouze realizoval své právo na obhajobu, což nelze považovat za procesní obstrukce. Odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2000 č. 31070/96 ve věci Van Pelt proti Francii, ve kterém Soud akceptoval jako přiměřenou délku osm let a osm měsíců, avšak pouze proto, že se jednalo o mezinárodní organizovaný zločin. V této souvislosti obviněný uvedl, že Ústavní soud vyvodil z práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny povinnost soudů zohlednit při ukládání trestu odnětí svobody délku trestního řízení.

Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze kterého vyplývá mj. povinnost kompenzace porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle názoru obviněného tedy bylo povinností odvolacího soudu zohlednit zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení v uloženém trestu, pokud dospěl k závěru o jeho vině.

26. Dovolatel rovněž namítal porušení zásady ne bis in idem, neboť byl v jiné trestní věci (výše citovanými rozsudky) shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 20 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vyjádřil názor, že v této jiné trestní věci se soudy zabývaly otázkou, zda se dopustil skutku, který je předmětem trestního řízení v této věci. Formulace skutkové věty a výslovný odkaz na trestní věc vedenou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2011 ve skutkové větě obžaloby v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 81 T 1/2017 podle dovolatele znamená, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se musel v trestní věci vedené pod sp. zn. 81 T 1/2017 s ohledem na zásadu vyčerpání obžaloby zabývat i skutkem, který je předmětem řízení v této trestní věci, čímž došlo k porušení zásady ne bis in idem.

27. Dovolatel trval na své námitce, že měl o úkonech v přípravném řízení rozhodovat Okresní soud v Přerově, neboť zde mělo dojít k trestnému činu a zde žili oba obvinění i poškození. V přípravném řízení proto podle dovolatele rozhodoval o ustanovení obhájce a nařízení domovních prohlídek místně nepříslušný soud. Dovolatel nesouhlasil s tím, že běžná praxe státních zástupců byla také v souladu se zákonem, a navíc v té době už „platilo“ rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tz 69/2009, které vyslovilo prakticky totožné závěry jako (později) Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14.

28. Obviněný dále namítal i místní nepříslušnost Krajského soudu v Ostravě s tím, že obžaloba napadla a o věci původně rozhodoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Ač se de iure jedná o jeden a tentýž krajský soud, obviněný byl přesvědčen, že de facto jde o dva různé soudy. Důkazem je rozdílné označení, rozdílná adresa umístění, odlišný způsob zřízení a fakt, že zatímco Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci byl zřízen zákonem o soudech a soudcích, v příloze č. 5 bod 2, tak Krajský soud v Ostravě byl zřízen přílohou č. 2 bodem 8 téhož zákona. Nadto je podle § 42 tohoto zákona vyžadováno, aby se s pobočkami soudů kvůli zachování místní příslušnosti zacházelo jako s plnohodnotnými soudy. Z uvedeného podle názoru obviněného plyne, že ani podle zákona nejde o stejný soud, a tudíž se plně uplatní čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 91 odst. 2 Ústavy, které shodně předepisují určení místní příslušnosti předpisem minimálně v síle zákona. Rozvrh práce tak nemůže ani stanovit, natož měnit, místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. S ohledem na str. 45 rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě Spr 3770/2015 platil zákaz přesunu věcí z Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě. Pokud mělo dojít k přesunu, mělo se jednat o Krajský soud v Brně – pobočku ve Zlíně, který je místu spáchání trestného činu výrazně blíže.

29. Soudy obou stupňů podle obviněného svévolně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pokud se jim to hodilo, aplikovaly judikaturu pouze s účinky pro futuro a tvrdily, že podle těchto judikátů nelze posuzovat skutkové okolnosti vzniklé před jejich vyhlášením. Jindy aplikovaly závěry vyplývající z judikatury i zpětně v neprospěch dovolatele. Takový postup označil za nekonzistentní a svévolný s tím, že vnitřní rozpornost rozhodnutí je dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002). Dospěje-li Ústavní soud k nějakým právním závěrům, musí být aplikovány ve všech dosud neskončených trestních řízeních. Dovolatel se neztotožnil s konstatováním odvolacího soudu, podle kterého je třeba veškeré úkony činěné orgány přípravného řízení posuzovat ve vztahu k době, kdy byly učiněny, a nikoli s ohledem na pozdější závěry vyslovené v judikatuře vyšších soudů. Navíc upozornil na to, že odvolací soud např. ve vztahu k domovním prohlídkám neaplikoval judikaturu aktuální v době jejich provádění, nýbrž judikaturu novou (nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13) a nedostál tak svému vlastnímu konstatování.

30. Dále dovolatel trval na tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem, pokud v rodinném domě na ulici XY provedly ohledání, ačkoli správně měla proběhnout domovní prohlídka. Ztotožnil se se závěrem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 11 Tdo 161/2014, dovodil, že důkazy zajištěné při ohledání místa činu v rodinném domě poškozených a při ohledání automobilu M. N. je třeba vyloučit z procesu hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu pro neodstranitelné procesní vady a jejich absolutní neúčinnost. Ohledání je kriminalistickým institutem založeným toliko na pasivním smyslovém vnímání a nemůže nahrazovat jiné právní instituty, k jejichž provedení je nezbytný přesně stanovený zákonný povolovací proces. Za těchto podmínek byl policejní orgán oprávněn provést pouze úkony směřující k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení, a důkazy v rodinném domě XY měly být získávány až na základě zákonem aprobované a procesně povolené domovní prohlídky. Obviněný setrval i na námitce, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zákonem a zasáhly bez zákonného podkladu do jeho domovní svobody. Nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu, podle kterého nelze z trvalého bydliště vyvozovat nárok na ochranu domovní svobody, neboť domovní svoboda chrání oprávněného uživatele i proti majiteli s vykonatelným rozsudkem o vyklizení (k tomu odkázal na rozhodnutí označené jako R 1/1980). V této souvislosti upozornil obviněný na výpověď svědkyně I. N., že neví, kdy se odstěhoval z dotčeného domu, pokud ví, tak tam měl své věci, a z fotografií, které jí posílal, dovozovala, že do domu docházel.

31. Obviněný namítl i nezákonnost obou domovních prohlídek provedených v jeho bydlišti na adrese XY, Přerov. Jako nezákonné je rovněž posoudil jak soud prvního stupně, tak odvolací soud v předchozím řízení. Pokud odvolací soud nyní vyhodnotil předmětné domovní prohlídky jako souladné se zákonem, jeho rozhodování je nekonzistentní. Existovala celá řada důvodů pro závěr o jejich nezákonnosti (absence předchozího výslechu, absence razítka soudu na příkazu k domovní prohlídce, vadné označení trvalého pobytu dovolatele aj.).

32. Odposlech jeho osoby v této trestní věci označil dovolatel za nezákonný, a to zejména z důvodů uvedených na č. l. 4308 trestního spisu, na který odkázal.

33. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že daktyloskopické vzorky a DNA vzorky jsou procesně nepoužitelné, protože byly odebrány podle zákona o policii a nikoli podle trestního řádu. V této souvislosti vyjádřil názor, že žádost o provedení identifikačních úkonů ze dne 30. 10. 2017 na č. l. 6389 je antedatované falzum.

34. Obviněný dále poukázal na závěr odvolacího soudu, podle kterého jsou zajištěné otisky pachových stop nepoužitelné pro jejich nevložení do předepsaných bezpečnostních sáčků. Odvolací soud v této souvislosti upozornil obviněného, že nemůže zároveň zpochybňovat výsledky pachového porovnávání a zároveň se domáhat závěrů pachového srovnání v tom případě, kdy mu to dle jeho názoru prospívá. Takový názor obviněný označil za nesprávný, neboť z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, vyplývá, že obviněný se může dovolávat i nezákonných důkazů, pokud z nich vyvozuje závěry ve svůj prospěch, a soud je nemůže bez dalšího přejít. Dodal, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno dne 10. 11. 2009, avšak v podstatě všechny významné důkazy byly získány dne 9. 11. 2009, aniž byly jednotlivé úkony označeny, natož odůvodněny jako neodkladné nebo neopakovatelné. Takto získané důkazy tudíž nejsou s ohledem na konstantní judikaturu procesně použitelné.

35. Dovolatel konečně namítal, že dne 24. 1. 2021 navrhl odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., tomuto návrhu mělo být vyhověno, jelikož soud prvního stupně dovolateli opakovaně poskytoval nepravdivé informace na jeho žádosti o informace, což vyústilo v celkem čtyři správní žaloby. Za této situace nemá dovolatel žádnou důvěru v objektivitu soudu prvního stupně. Na podporu svých tvrzení přiložil dokumenty, které dle jeho názoru prokazují, že se cestou žádostí o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, domáhal po soudu prvního stupně informací, které hodlal následně využít ve své obhajobě. Soud prvního stupně však dovolateli požadované informace neposkytl, což bylo posouzeno jako nezákonný zásah.

36. Závěrem obviněný poukázal na fakt, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu trestní proces nesmí vzbuzovat, byť i jen hypotetické podezření o projevu libovůle, neboť vždy je třeba neztrácet ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale i fair proces. S ohledem na předestřené vady zatěžující napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, je napadený rozsudek věcně nesprávný, nezákonný a nespravedlivý a trestní řízení rozhodně nenaplňuje zásady fair procesu.

37. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1, odst. 3 věta druhá tr. ř. věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to buď Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, nebo Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně.

38. Současně s podaným dovoláním obviněný učinil návrh (přesněji podnět), aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o podaném dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon doživotního trestu, který byl obviněnému uložen.

Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

39. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací argumentace obviněného ne zcela odpovídá označeným dovolacím důvodům. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nemohl být, neboť obviněný byl veřejnému zasedání přítomen. Pokud jde o tvrzený diskomfort, z ničeho nevyplývá, že by obviněný kvůli své nepohodě průběh veřejného zasedání nevnímal nebo mu bolest ruky znemožňovala výkon jeho práv. Poznámky si standardně pořizoval. V tomto ohledu k žádnému zásahu do práv obviněného nedošlo. Ještě před konáním veřejného zasedání si odvolací soud vyžádal lékařskou zprávu, ze které vyplývá, že účast obviněného je z hlediska jeho zdravotního stavu možná.

40. Státní zástupce se neztotožnil s tvrzením, že videokonference znamená zásah do principu bezprostřednosti a porušuje právo být osobně přítomen při jednání soudu či právo na obhajobu. K takovému zásahu nedošlo a nebylo narušeno ani právo na obhajobu ve formě přítomnosti obhájce. Zákon eventualitu přítomnosti obviněného formou videokonference explicitně připouští (§ 52a tr. ř., § 202 odst. 1 tr. ř., § 234 odst. 1 tr. ř.), ať již s tím obviněný souhlasí či nikoli. Současně z citovaných norem vyplývá, že zákon postavil tuto formu účasti obviněného prostřednictvím videokonference (též jiných osob) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti.

Zásadně se proto nejedná o nepřítomnost na jednání soudu či narušení principu bezprostřednosti a ústnosti, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází. V projednávané věci bylo zajištěno právo aktivně se účastnit jednání, bez omezení slyšet a sledovat jednání soudu, radit se se svým obhájcem a případně v průběhu jednání klást dotazy vyslýchaným svědkům a vyjadřovat se k prováděným důkazům. Podle názoru státního zástupce je zdůvodnění provedení videokonference rizikem nákazy koronavirem akceptovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 368/2021). Fakt, že taková účast obviněného na jednání není sama o sobě v rozporu se základními právy obviněného, vyplývá i z judikatury ESLP, a to za podmínky zachování procesních práv obviněného, což v řešeném případě splněno bylo.

41. K námitce, že dovolateli nebyla poskytnuta skutečná, efektivní obhajoba, neboť byl zastoupen obhájcem pouze formálně, se státní zástupce vyjádřil tak, že naplnění v úvahu připadajícího dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nelze na základě předestřených námitek dovodit. Podle citovaného důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, avšak neodpovídá mu každé porušení práva na obhajobu. Z dikce zákona plyne, že tento dovolací důvod směřuje na případy, kdy byla porušena ustanovení o nutné obhajobě, a to v té formě, že obviněný obhájce skutečně neměl, ačkoli ho mít měl. V řešeném případě byl obviněnému opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 obhájce ustanoven z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Obhájce přitom měl možnost účastnit se všech relevantních úkonů trestního řízení. Ustanovení o nutné obhajobě porušena nebyla a nemohl tak být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V některých případech může být tento dovolací důvod naplněn i tehdy, bylo-li u obviněného pravomocně rozhodnuto, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 tr. ř., přičemž mu byl na podkladě jeho žádosti podle § 33 odst. 4 tr. ř. ustanoven obhájce, pokud takto ustanovenému obhájci bylo znemožněno, aby se účastnil úkonů trestního řízení, např. v důsledku nesprávného rozhodnutí soudu o zrušení ustanovení obhájce s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). Ani taková situace však v této kauze nenastala a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. naplněn nebyl, a to ani při zohlednění jeho širšího výkladu. Obviněný nebyl na svém právu na obhajobu nijak zkrácen. Jde-li o rovinu formální, obhájce měl, a na tom nic nemění, že případně nebyl spokojen s tím, jak obhájce postupoval. Pokud jde o materiální rovinu, obviněný měl plnou možnost osobně se účastnit jednání před soudem, vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, mohl navrhovat provedení důkazů apod. Ve výkonu obhajoby mu tedy nebylo nijak bráněno.

42. K další dovolací námitce státní zástupce uvedl, že Vrchní soud v Olomouci nepochybil, pokud postupoval podle § 262 tr. ř. a nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu. Výtku, podle níž vrchní soud zasáhl do práva obviněného na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, označil za nedůvodnou. Odvolací soud řádným způsobem vysvětlil příčiny aplikace § 262 tr. ř. K takovému postupu ho přiměla opakovaná závažná pochybení soudu prvního stupně vedoucí k pochybnostem o jeho schopnosti spravedlivě rozhodnout. Nešlo tedy o projev libovůle vrchního soudu ani o projev snahy prosadit za každou cenu vlastní názor na hodnocení důkazů a skutková zjištění podle subjektivní, nepodložené představy odvolacího soudu. Sám Ústavní soud uvedený postup v této věci aproboval usnesením ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2293/16.

43. Za neopodstatněnou označil státní zástupce výtku, že věc byla nesprávně rozhodnuta zcela jiným senátem, ačkoli měla být rozhodnuta pouze v jiném složení senátu. Rozhodl-li vrchní soud o projednání věci „v jiném složení senátu“, zahrnuje tato formulace též jiný senát krajského soudu. Ustanovení § 262 tr. ř. nebylo překročeno. Nový senát byl určen v souladu s rozvrhem práce, bez jakýchkoliv chyb, které by mohly znamenat zásah do základních práv a svobod dovolatele.

44. Státní zástupce nepřitakal obviněnému ani v tom směru, že by snad Vrchní soud v Olomouci z pozice odvolací instance neadekvátně a nepřípustně v rozporu se zákonem zasahoval do činnosti krajského soudu, dával mu závazné pokyny k hodnocení důkazů či svévolně vnucoval svou vlastní představu o hodnocení důkazů. Odvolací soud je oprávněn udělovat soudu nižšího stupně závazné pokyny, což vyplývá z instanční koncepce soudního řízení, která sama o sobě neodporuje zásadám ústavnosti. Současně vrchní soud neporušil zákaz vnucovat nižšímu soudu vlastní hodnocení důkazů. Vrchní soud v pozici odvolacího soudu v řešeném případě soud prvního stupně jako soud instančně mu podřízený pouze upozornil na nedostatky v postupech podle § 2 odst. 5, 6 a § 125 odst. 1 tr. ř., které vykazovaly rysy nepřezkoumatelného odůvodnění rozsudku, významných logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, závažné chyby v hodnocení důkazů, jakož i opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Z usnesení vrchního soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 1 To 19/2015, je dobře patrné, že vrchní soud relevantní pravidla týkající se postupu odvolacího soudu respektoval a k vytýkanému pochybení nedošlo.

45. Ani výhrady nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí nebyly podle názoru státního zástupce důvodné a dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (§ 265b odst. 2 tr. ř.) nebyl naplněn. Předpokladem pro uložení výjimečného trestu na doživotí bylo naplnění specifických předpokladů daných § 29 odst. 3 tr. zák., které byly splněny, přičemž v podrobnostech státní zástupce odkázal na odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci.

46. Státní zástupce nepřisvědčil ani tomu, že by existovaly extrémní vnitřní rozpory přezkoumávaných rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce naplněn nebyl. Obviněnému šlo primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, a existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky popsané v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Usvědčující důkazy označené soudy, byť nepřímé, nestojí osamoceně, naopak navzájem plně korespondují a žádnými významnými rozpory netrpí. Učiněná skutková zjištění v provedených důkazech podklad mají. Fakt, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, nemůže předmětný dovolací důvod naplnit.

47. Dále se státní zástupce vyjádřil k délce trestního řízení, která v daném případě nemohla být promítnuta do délky trestu odnětí svobody, neboť vrchní soud shledal naplněnými veškeré podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. S ohledem na obsah a podstatu takového trestu nelze v jeho rámci zohledňovat délku trestního řízení. Ani k namítanému porušení zásady ne bis in idem podle státního zástupce nedošlo. Bylo evidentní, že obviněným označená jednání nejsou totožnými, obviněný nebyl uznán vinným jedním a týmž činem dvakrát. Pokud jde o údajnou místní nepříslušnost soudu, tu nelze v dovolacím řízení namítat. K nesouhlasu obviněného s tím, že soudy přihlédly k určitým judikatorním rozhodnutím, státní zástupce uvedl, že taková námitka nemohla naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, navíc odkazy soudů považoval za přiléhavé.

48. K výhradám obviněného stran procesních pochybení a navazující nepoužitelnosti důkazů konstatoval státní zástupce, že i pokud by byly zjištěny určité nedostatky v rámci realizace některých úkonů trestního řízení, rozhodující bylo, že závěry soudů o vině jsou vybudovány výlučně na základě důkazů procesně účinných a použitelných. Závažné vady, které by činily usvědčující důkazy neúčinnými, neshledal a ztotožnil se se závěry soudů, které na výtky obviněného již dostatečně reagovaly a namítanou existenci závažných procesních vad odmítly, resp. následně nevyužily důkazy, které mohly být označeny za procesně neúčinné.

49. Z hlediska obviněným naznačené podjatosti ve věci činných soudců konstatoval, že není naplněna žádná z podmínek, která by ve smyslu § 30 tr. ř. některého z nich vylučovala z rozhodování. Ostatně ani sám obviněný fakticky žádnou z relevantních zákonných podmínek nepopsal.

50. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Přípustnost dovolání a obecná východiska

51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

52. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

53. Obviněný uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), c), d), g), h), i), m) a § 265b odst. 2 tr. ř.

54. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

55. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

56. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

57. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

58. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, spočívá- li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

59. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ten je naplněn, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

60. Dovolání bylo podáno rovněž z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

61. Dovolání lze podle § 265b odst. 2 tr. ř. podat též tehdy, byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody na doživotí.

62. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněného nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody (pouze na ně obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně odkázal), Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k námitkám obsahově korespondujícím s uplatněnými dovolacími důvody a následně pak k námitkám, jež by byly podřaditelné pod jiné než zvolené důvody dovolání i k námitkám nepodřaditelným pod žádný dovolací důvod. Již na tomto místě je však možno uvést, že uplatněným a shora citovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b) a h) tr. ř. obsahově neodpovídaly žádné námitky dovolatele.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

63. Obviněný podrobně argumentoval, že nebyl v průběhu trestního řízení řádně zastoupen obhájcem, přestože ho podle zákona mít měl, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu. Formální ustanovení obhájce Mgr. Františka Stratila mu totiž údajně nezajistilo právo na efektivní obhajobu garantované Úmluvou. Ustanovený obhájce neplnil své povinnosti vyplývající mu z trestního řádu, přičemž ani opakovaným návrhům obviněného na zproštění obhájce povinnosti obhajování z důvodu ztráty důvěry nebylo vyhověno a návrhy byly vyhodnoceny jako účelové obstrukce.

64. V této souvislosti je vhodné zopakovat, že s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti.

65. Tvrzení obviněného o tom, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, nemůže být považováno za opodstatněné, neboť evidentně obviněný

v řízení obhájce měl. Dovolatel svou námitkou napadá okolnosti jiné, tj. především způsob obhajoby. Naplnění předmětného dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem. Akceptace názoru, že nedostatečný, nekvalitní výkon obhajoby naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., by ve svém důsledku mohla vést k nepřípustnému rozšíření tohoto důvodu dovolání vlastně na veškeré případy, kdy je obviněný s obhajobou nespokojen, respektive kdy se domnívá, že jeho obhájce zanedbal, neplnil své povinnosti podle zákona apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 6 Tdo 504/2020, ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11Tdo 600/2022). Pokud jde o rovinu formální, obviněný obhájce k dispozici měl, a na tom nic nemění, že případně nebyl vždy spokojen s tím, jak obhájce postupoval.

66. Nejvyšší soud i přesto přezkoumal, zda tvrzeným porušením procesního ustanovení nemohlo být pro svou materiální intenzitu skutečně do práva obviněného na spravedlivý proces zasaženo.

67. K posouzení námitky je vhodné připomenout skutečnosti plynoucí z obsahu trestního spisu. Opatřením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009 (na č. l. 289) byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. František Stratil, a to z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Obviněný pak svými četnými podáními žádal nalézací soud o zproštění obhajoby ustanoveného obhájce z důvodu narušení nezbytné důvěry mezi obhájcem a obviněným. Na jeho žádosti bylo ze strany soudu odpovídajícím způsobem reagováno. Lze poukázat na opatření Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 5. 2013 (č. l. 4053), ze dne 9. 6. 2014 (č. l. 4515) a ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 4780), kterými soud zaujal stanovisko, že se Mgr. František Stratil nezprošťuje povinnosti obhajování obviněného, neboť nebyly zjištěny okolnosti, které by bylo možno hodnotit jako důležité důvody pro zproštění povinnosti obhajování. Stručně řečeno bylo akcentováno, že ač soud není principiálně orgánem, který by mohl posuzovat kvalitu realizované obhajoby, argumentace obviněného stran nedostatků v jeho obhajobě není v souladu s realitou, neboť Mgr. František Stratil se obhajobě svého klienta věnoval nadstandardním způsobem, aktivně se účastnil i úkonů, kde jeho přítomnost nebyla nezbytná, za klienta uplatňoval opravné prostředky i obsáhlé a kvalifikované důkazní návrhy. Argumenty obviněného tak byly zhodnoceny jako ryze účelové, jejichž jediným smyslem bylo vytvoření stavu, za kterého by byl obhajován obhájcem, kterého si sám vybral, což však nebylo možno hodnotit jako důležitý důvod ke zproštění povinnosti obhajování podle § 40 tr. ř. V posledním ze zmíněných opatření bylo rovněž upozorněno na fakt, že všechny žádosti byly podány ve velmi krátké lhůtě před konáním nařízených hlavních líčení, a takový postup soud hodnotil jako cílenou snahu mařit nařízená hlavní líčení, přičemž žádosti pak vyhodnotil nejen jako účelové, ale rovněž jako obstrukční. Dále lze zmínit i odmítnutí žádostí obviněného o zproštění obhájce povinnosti obhajování během hlavních líčení, patrné ze souvisejících protokolů, a to ze dne 13. 6. 2017 (č. l. 5392), ze dne 5. 8. 2019 (č. l. 7045 p. v. až 7046) a ze dne 25. 1. 2021 (č. l. 7804), neboť soudem nebyly shledány důležité důvody pro tento postup.

68. Lze rovněž vyzdvihnout, že soud vždy před svým rozhodováním o žádosti vyzval ustanoveného obhájce k vyjádření, přičemž obhájce uvedl, že obhajobu vykonával standardně, byl s obviněným v kontaktu a s důvody obviněného nesouhlasil, neboť se jeho tvrzení nezakládala na pravdě. Proto odmítl své profesní pochybení, pouze postupem času avizoval jejich problematický vztah, nicméně ani v roce 2021 (č. l. 7799 p. v.) neměl po poradě s obviněným pocit, že by byla nekonstruktivní nebo že by s jejím obsahem a výsledkem nebyl obviněný spokojen. Otázku případného zproštění povinnosti obhajování pak nechával obhájce plně na uvážení soudu.

69. Nalézací soud při řešení naznačené otázky vždy vysvětlil, proč dospěl k uvedeným závěrům. Tyto důvody následně i pojal do svého rozhodnutí (viz odstavec 33. odůvodnění jeho rozsudku). V žádném případě nevyjádřil své přesvědčení, že by obhájce měl vykonávat funkci poskoka, sluhy a sekretářky, a jedná se tak o dezinterpretaci jeho výroku (obviněný poukazuje na str. 49 protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 6. 2017, nicméně tento výrok je zaznamenán v protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 8. 2019, na č. l. 7043 p. v.), neboť soud jím (byť poněkud expresivním způsobem) obviněného v podstatě pouze upozorňoval na fakt, že má při nespokojenosti s ustanoveným obhájcem možnost volby obhájce na plnou moc. Naopak svým kontinuálním postojem dával soud najevo to, že profesních pochybení se ustanovený obhájce nedopouštěl (k tomu srov. vyjádření v odstavci 33. odůvodnění jeho rozsudku, ve kterém uvádí, že ustanovený obhájce není „sluhou“ obviněného).

70. Jelikož totožnou argumentaci obviněný vtělil také do odvolání, i odvolací soud se s námitkou vypořádal v odstavci 33. odůvodnění svého rozsudku. Především lze uvést, že namítal-li obviněný, že o jeho žádosti ze dne 6. 6. 2013 (na č. l. 4243) nebylo rozhodnuto, tato žádost obsahovala oznámení, že si obviněný podle § 37 odst. 2 tr. ř. volí obhájce nového, načež předseda senátu reagoval přípisem ze dne 6. 6. 2013 (č. l. 4247), v němž plně akceptoval právo obviněného si obhájce zvolit, nicméně takovou volbu podmiňoval doložením plné moci. Odvolací soud rovněž akcentoval skutečnost, že obviněný měl možnost si místo ustanoveného obhájce zvolit jiného (tím spíše za situace, kdy mu byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2017, č. j. 29 T 1/2011-5246, přiznán nárok na obhajobu bezplatnou od 8. 9. 2016), čehož však nevyužil.

71. Nejvyšší soud dodává, že obviněný ve svých žádostech vyjadřoval svou nespokojenost s tím, jakým způsobem ho ustanovený obhájce zastupoval. Podroboval ho však zcela nemístné kritice ke způsobu vedení obhajoby, ke způsobu komunikace apod., ačkoli ze spisového materiálu vyplývá, že obhájce činil úkony ve prospěch obhajoby obviněného, účastnil se relevantních úkonů trestního řízení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by došlo k situaci, kdy by se obhájce plnění svých povinností vyhýbal či je jinak zjevně neplnil. Z obsahu spisu nejsou patrny skutečnosti dokladující tvrzení obviněného o tom, že by jej obhájce nezastupoval řádně, a proto narušení důvěry nemá objektivní podklad. Naopak z požadavků obviněného plyne účelová až obstrukční snaha oddálit rozhodování ve věci. Současně lze zmínit, že obsahem části jeho žádostí je zpočátku i prosba o ustanovení nového konkrétního obhájce, ačkoli je mu opakovaně vysvětlováno, že tímto způsobem soud postupovat nemůže.

72. Jak vyplývá přímo z dikce § 40 tr. ř. (srov. použití slova „může“), není zde formulována povinnost soudu automaticky podle žádosti rozhodnout o zproštění obhajoby, nýbrž je na úvaze soudu, zda jsou naplněny důležité důvody pro takové rozhodnutí či nikoli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1401/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 792/2017). Důležitost uváděných důvodů podle citovaného ustanovení posuzuje výlučně soud, nikoli obviněný, přičemž nejde o opatření obligatorní, neboť jeho účelem není zprostit obhájce jeho povinností zastupovat obviněného jen na základě formálních tvrzení nebo přání obviněného či obhájce. Vždy je totiž nutné pečlivě zkoumat, zda je objektivně splněna důležitost takových důvodů. Samotné odmítnutí žádosti obviněného o zproštění obhájce, s nímž není spokojen, není namístě považovat za porušení jeho práva na soudní ochranu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2314/17).

73. Důležitými důvody ve smyslu § 40 věty druhé tr. ř. se pak rozumí i narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a obhájcem. Důvěra je pojem neurčitý a k jejímu narušení může dojít mnoha způsoby. Podobně jako je důvěra synallagmatický, tedy vzájemný vztah mezi advokátem a klientem, i nedůvěra mezi těmito dvěma stranami by měla být oboustranná. Otázku ztráty důvěry trestní řád ani zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, blíže nevykládají. Podmínkou zproštění povinnosti obhajování je, že takový stav vzájemné nedůvěry skutečně nastal a současně jde o reálnou, vážnou ztrátu důvěry ve smyslu důležité okolnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 123/2020). Zde je třeba poznamenat, že předmětné ustanovení zcela jistě nebylo do trestního řádu zakotveno proto, aby obviněný mohl kdykoli a bez zjevného opodstatnění požadovat po soudu změnu ustanoveného obhájce, např. kvůli smyšlenkám týkajícím se výkonu prováděné obhajoby (ač podpořeným trestním oznámením, stížností k České advokátní komoře či žalobou na ochranu osobnosti). V případech, jako je tento, kdy obviněný žádá změnu obhájce na základě tvrzené nespokojenosti s vedením obhajoby, aniž by k tomu byl dán objektivní důvod, je třeba rovněž podle okolností zvažovat, zda obviněný podobné návrhy nečiní pouze proto, aby trestní řízení zdržoval, resp. činil obstrukce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 296/2020). Obviněný nemá právo na změnu ustanoveného obhájce, nevyžadují-li to zájmy spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lagerblom proti Švédsku, č. 26891/95, rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 1992 ve věci Croissant proti Spolkové republice Německo, č. 13611/88). V dané věci soud po přezkoumání žádostí obviněného zjevně neshledal naplnění důležitých důvodů, které by mohly vést ke zproštění obhájce povinnosti obhajování pro narušení nezbytné důvěry mezi obviněným a jeho obhájcem, a tudíž obhájce povinnosti obhajovat nezprostil.

74. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly své úvahy, na jejichž základě nebylo vyhověno žádostem obviněného. Nejvyšší soud neshledává zákonných důvodů k tomu, aby na věc nahlížel odlišným způsobem. Nadto lze poznamenat, že měl-li obviněný k postupu svého ustanoveného obhájce výhrady, mohl sám odpovídajícím způsobem na subjektivně vnímanou nežádoucí situaci reagovat. Je třeba mít na paměti, že obviněný má kdykoli v průběhu trestního řízení přednostní právo si zvolit obhájce (§ 37 odst. 1, 2 tr. ř.), čímž může eliminovat jakékoli i jím nevyřčené důvody, které jej ke změně obhájce mohou vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 544/2013). V takovém případě by jeho volba byla akceptována, ustanovení Mgr. Františka Stratila by tak bylo zrušeno. S ohledem na to, že obviněný takto nepostupoval a předseda senátu shledal, že nejsou dány důležité důvody podle § 40 tr. ř. pro zproštění obhájce povinnosti obhajovat, povinnost obhájce Mgr. Františka Stratila trvala.

75. Proklamuje-li obviněný porušení svého práva na obhajobu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nebylo možno mu přisvědčit. Nelze konstatovat, že by k porušení práva na obhajobu obviněného došlo, neboť byl obhájcem zastoupen po celou dobu trestního řízení, a to vždy korektním způsobem. Pokud byl obviněný řádně zastoupen obhájcem, není pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podstatné, zda komunikace mezi ním a jemu ustanoveným obhájcem nesplňovala představy obviněného. Důležité je to, že obviněný řádně plnil své obhajovací povinnosti a obviněný neutrpěl újmu na svých právech nebo oprávněných zájmech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1089/2015).

76. Shrnuto, námitka obviněného, že neměl v řízení obhájce, neodpovídá skutečnosti. Námitky zpochybňující řádnost a kvalitu obhajoby vykonávané ustanoveným obhájcem nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné. Postupem soudu ve vztahu k této otázce nebylo ani zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivé řízení. Naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Dovolací námitka obviněného je zjevně neopodstatněná. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

77. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný předně namítal, že veřejné zasedání o odvolání bylo dne 9. 12. 2021 konáno navzdory jeho opakovaným žádostem o odročení ze zdravotních důvodů, neboť trpěl bolestí pravé ruky, v důsledku čehož se nemohl na veřejné zasedání řádně připravit ani se jej plnohodnotně účastnit, čímž bylo porušeno jeho právo na obhajobu.

78. Z výše citovaného zákonného vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. plyne, že tento dovolací důvod předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a obviněný tím byl zkrácen zejména na svém právu na obhajobu. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v hlavním líčení a v odvolacím veřejném zasedání v jeho přítomnosti je především to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena, a aktivně se podílet na dokazování.

79. Odvolací soud neporušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání, neboť je konal v jeho přítomnosti. Pokud nevyhověl návrhům obviněného na odročení veřejného zasedání, nejednalo se o svévoli, nýbrž o odůvodněný postup soudu s odkazem na vyžádanou zprávu ze Zdravotnického střediska Věznice Mírov ze dne 7. 12. 2021 (č. l. 8233), podle které byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání. Odvolací soud se k problému vyjádřil v odstavci 17. odůvodnění svého rozsudku, ve kterém uvedl, že z předmětné zprávy vyplývá, že obviněný P. N. je schopen jednání a jeho zdravotní stav nevylučuje účast na veřejném zasedání. Dále odvolací soud doplnil, že si obviněný, pokud sám nehovořil, téměř celou dobu činil pravou rukou písemné poznámky, což bylo v naprostém rozporu s jeho tvrzením, že nemohl psát.

80. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, pokud návrhy obviněného na vyžádání si lékařských zpráv a jeho požadavek na odročení veřejného zasedání neakceptoval a konal veřejné zasedání předmětného dne. Za takto zjištěných okolností nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud shledal návrhy obviněného neopodstatněné. Pakliže obviněný usiloval o odročení veřejného zasedání a nesouhlasil se stanoviskem Zdravotnického střediska Věznice Mírov ze dne 7. 12. 2021, bylo na něm, aby soudu doložit takové akceptovatelné důvody, ze kterých by plynula jeho objektivní neschopnost účastnit se jednání soudu. Poukazuje-li na lékařské zprávy, ve kterých je mu především nařízen klidový režim, je potřeba konstatovat, že z přiložených lékařských zpráv ze dne 16. 11. 2021 J. H. (č. l. 8394) a 24. 11. 2021 L. P. (č. l. 8395), neplyne, že by obviněný nebyl schopen osobní účasti u veřejného zasedání, resp. že by jeho potíže byly takového rázu, aby mu bránily se nařízeného veřejného zasedání zúčastnit. Nadto lze poznamenat, že zpráva J. Ch. byla aktuální, na rozdíl od lékařských zpráv staršího data. O průběhu veřejného zasedání byl pak sepsán protokol a pořízen zvukový záznam, který měl obviněný k dispozici, tudíž měl zajištěn přístup ke všem informacím, které ten den zazněly.

81. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není naplněn, jestliže obviněný vytýká svou zdravotní nezpůsobilost k tomu, aby se plnohodnotně zúčastnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání, resp. aby mohl vnímat jeho průběh, byť mu byl fyzicky přítomen. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, tedy rozhodující je skutečnost, zda obviněný je fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, či nikoli. Je však nutné i v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. alespoň v minimální míře hodnotit i materiální aspekt přítomnosti obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání, aby bylo možné postihnout některé – byť zřejmě zcela výjimečné a extrémní, ale přesto teoreticky představitelné – případy, kdy by obviněný sice byl fyzicky přítomen u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, avšak z důvodu např. naprostého ovlivnění aplikovanými léky by jeho přítomnost byla skutečně jen formální a neumožnila mu reálně uplatňovat příslušná procesní práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 992/2019).

82. V předmětné trestní věci však obviněný, jak již bylo zmíněno, naplnil oba požadované aspekty přítomnosti u veřejného zasedání, a proto k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání nedošlo. Z protokolu o veřejném zasedání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2021 v nyní posuzované trestní věci vyplývá, že obviněný byl spolu se svým obhájcem přítomen celému veřejnému zasedání odvolacího soudu (č. l. 8240 až 8250). Ani tvrzený nepříznivý zdravotní stav obviněného nebyl za popsaných okolností sám o sobě reálně způsobilý negativně zasáhnout do realizace práva na obhajobu a ani jej v tomto smyslu nijak neovlivnil. Navíc byl obviněný po celou dobu tohoto řízení zastoupen obhájcem.

83. Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován, aby v konkrétním případě rozlišily situace, ve kterých je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by neodročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení základního práva nebo k nenaplnění účelu trestního řízení. V tomto případě tak odvolací soud postupoval a svůj postup i v napadeném rozhodnutí odůvodnil.

84. Vrchní soud v Olomouci důvodně dospěl k závěru, že obviněný byl schopen účasti na veřejném zasedání o odvolání, a nepochybil, když veřejné zasedání za účasti obviněného konal. Zmíněným postupem nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a nedošlo ani k porušení práva obviněného na obhajobu, včetně práva vyjadřovat se ke všem skutečnostem. Z hlediska této dovolací námitky je dovolání zjevně neopodstatněné.

85. Obviněný dále namítal, že jeho účastí na předmětném veřejném zasedání o odvolání dne 9. 12. 2021 prostřednictvím videokonferenčního zařízení přes jeho výslovný nesouhlas došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, zásady veřejnosti a bezprostřednosti a také k porušení jeho práva na obhajobu.

86. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, upravuje § 202 odst. 2, 3 a 4 tr. ř., ve vztahu k veřejnému zasedání pak může naplnění zmíněného dovolacího důvodu nastat především při porušení § 263 odst. 4 tr. ř. Takovou vadou však soudní řízení zatíženo nebylo.

87. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že byl u veřejného zasedání konaného o odvolání přítomen pouze prostřednictvím videokonferenčního zařízení, a nikoli fyzicky. Taková námitka je pod zmíněný dovolací důvod podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná.

88. Argumentace dovolatele směřuje proti způsobu jeho účasti u veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci. Nenamítá tudíž, že by se veřejného zasedání neúčastnil, ale vyjadřuje nesouhlas s jeho provedením s ohledem na svůj explicitně projevený opakovaný nesouhlas se svou účastí formou videokonference.

89. K tomu je vhodné uvést, že právě s tím, že některý z účastníků řízení bude na jiném místě, než řízení probíhá, tento způsob provádění procesních úkonů počítá, protože podle § 52a tr. ř. se videokonference použije, je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné. Zákon postavil v § 234 odst. 1 věta druhá tr. ř. videokonferenční formu účasti obviněného na soudním jednání na roveň jeho fyzické přítomnosti. Zásadně se proto nejedná o nepřítomnost při veřejném zasedání, jestliže ohledně osoby obviněného je využito uvedeného technického prostředku, byť se obviněný fyzicky v místnosti, kde zasedání soud koná, nenachází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 567/2019).

90. Podmínky pro konání veřejného zasedání formou videokonference byly v projednávané trestní věci naplněny, přičemž předmětný postup byl zvolen zcela v souladu se zjevně legitimním cílem, a sice zamezením možného šíření nákazy koronavirem označovaným jako SARS CoV-2. Odvolací soud konstatoval, že se obviněný nacházel ve výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, přičemž předmětný postup byl realizován s ohledem na epidemiologickou situaci v České republice spojenou se zvýšeným rizikem nákazy nejen obviněného, ale i všech přítomných osob v případě jeho eskorty, přičemž toto riziko konáním veřejného zasedání formou videokonference bylo alespoň částečně eliminováno, aniž by to bylo na újmu práv obviněného (viz odstavec 18. odůvodnění napadeného rozsudku). Za legitimní cíl, pro jehož dosažení je možno v praxi užít tento způsob provedení procesního úkonu v trestním řízení, je pak nutno považovat i zájem na ochraně zdraví osob v souvislosti se související světovou pandemií. V žádném případě proto není možno chápat takovou účast obviněného v řízení před soudem jinak, než že mu je přítomen, byť v určité virtuální formě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 6 Tdo 368/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021). Obviněný byl s tímto procesním postupem, s ohledem na svou přítomnost u videokonferenčního hovoru, nepochybně obeznámen a osobně se veřejného zasedání účastnil. Lze dodat, že předestírá-li obviněný v rámci dovolání polemiku o zlepšení epidemiologické situace v poměrně krátké době jako opodstatněný důvod pro odročení veřejného zasedání, jedná se (optikou rozhodování vrchního soudu v předmětném čase) o čirou spekulaci, nadto by se prodlužovalo probíhající řízení, což současně obviněný kritizoval.

91. Namítá-li obviněný, že nesouhlasil s tím, aby jeho přítomnost u veřejného zasedání konaného o odvolání byla zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení, je třeba uvést, že o takové formě zajištění přítomnosti osob zásadně rozhoduje příslušný orgán činný v trestním řízení, tedy v daném případě odvolací soud. Lze přitom přihlédnout i ke stanovisku osob, jichž se úkon týká, ale soud jím není vázán. Využití videokonferenčního zařízení je z důvodu zajištění bezpečnosti a hospodárnosti vhodné např. při výslechu osob nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 8 Tdo 38/2020, uveřejněné pod č. 37/2020 Sb. rozh. tr.) Jinak řečeno, provedení úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení není podmíněno souhlasem osob, které mají být vyslechnuty, resp. které se mají účastnit provedení úkonu trestního řízení.

92. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci přítomnost dovolatele u veřejného zasedání dne 9. 12. 2021 zajistil v souladu se zákonem prostřednictvím videokonferenčního zařízení a příslušná ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u soudního jednání tedy neporušil. Svůj postup následně odůvodnil jak v průběhu jednání (srov. protokol o veřejném zasedání ze dne 9. 12. 2021 na č. l. 8240 p. v.), tak i v odstavci 18. svého rozsudku. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněný i jeho obhájce byli po celou dobu veřejného zasedání společně přítomni ve věznici a veřejného zasedání se zúčastnili prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Obviněný byl poučen o svých právech a o průběhu veřejného zasedání, k čemuž uvedl, že poučení rozumí. Z protokolu o veřejném zasedání lze zjistit, že jeho verbální aktivita během soudního jednání bylo široká a strukturovaná. Řízení před odvolacím soudem tak bylo konáno s plnohodnotnou účastí obviněného P. N. prostřednictvím videokonferenčního zařízení při dodržení všech zákonných, organizačních i technických podmínek.

93. Tento postup, který je čistě na uvážení soudu a má zjevnou oporu v zákoně, pak v obecné rovině není v rozporu ani s právem na spravedlivý proces, a to včetně práva obviněného na osobní účast u soudu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Soud respektoval všechna procesní ustanovení upravující průběh veřejného zasedání formou videokonference. Práva obviněného ve smyslu práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu nebyla dotčena, neboť jejich realizace mu byla umožněna v plné šíři, čehož také aktivně využíval. Výhrady vznesené v rámci dovolání k nezákonnosti postupu podle § 52a tr. ř. jsou z hlediska obecných zásad trestního řízení zcela formální povahy, byla respektována i zásada ústnosti ve smyslu § 2 odst. 11 tr. ř. (byl zaručen ústní projev) i zásada bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. (byl zajištěn současný přenos zvuku i obrazu). Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že tento úkon jako řádný procesní nástroj plně respektuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. Marcello Viola proti Itálii, rozsudek ze dne 5. 1. 2007, stížnost č. 36705/2012), který při jeho užití za současného zachování veškerých procesních práv obviněného neshledal porušení čl. 6 Úmluvy.

94. Vystavěl-li obviněný dále svou argumentační konstrukci na faktu, že nebyl schopen identifikovat jednotlivé členy senátu pro svou oční vadu a nemohl tak ani vznést námitku podjatosti vůči členům senátu (minimálně vůči JUDr. Liboru Losovi), není mu možno přisvědčit. Ačkoli nebyl se jmény jednotlivých členů senátu výslovně obeznámen, nic mu nebránilo vznést kdykoli související dotaz, což však neučinil. Neakceptovatelný zásah do ústavně garantovaných práv by v krajním případě bylo možno dovodit pouze při zjištění, že by obviněný byl v efektivním výkonu práva na obhajobu reálně omezen objektivními překážkami, v tomto případě zhoršenou kvalitou přenosu obrazu a zvuku nebo jejich úplnými výpadky v klíčových fázích soudního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 610/2022), k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Nelze přehlédnout, že dovolatel v průběhu veřejného zasedání svou neschopnost kvalitně vidět členy senátu nesignalizoval, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Současně lze poznamenat, že obviněný mohl námitku podjatosti vznést i dodatečně, nicméně tento problém nastínil až v dovolání.

95. Nejvyšší soud tak s ohledem na předchozí výklad neshledal (po formální ani materiální stránce) porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání. Nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu ani právo na řádné projednání jeho odvolání, naopak postup byl odpovídající dané situaci, v níž bylo nutno minimalizovat styk obviněného s osobami mimo věznici za trvání pandemie. Samotné veřejné zasedání neztratilo rysy spravedlivého procesu, neboť obviněnému byla účast zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení.

96. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

97. Dále obviněný namítl, že v této trestní věci existoval extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištění soudů. Konkrétně však uvedl jen to, že v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním je samotný klíčový závěr, podle kterého to měl být právě on, kdo usmrtil oba poškozené. Zdůraznil, že soud prvního stupně opakovaně dospěl k závěru, že neexistovaly žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možno učinit tento závěr, neboť nebyla vyloučena varianta, že poškozené usmrtila (sama) matka obviněného H. N., a fakticky není známo, co na straně obviněných předcházelo trestnému činu.

98. Pokud obviněný výslovně uvedl, že v souladu s konstantní judikaturou lze danou námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 byl pod § 265b odst. 1 písm. g) zařazen nový (dovolatelem rovněž uplatněný) dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nicméně bez ohledu na posun v dikci zákona, který dovolatel nereflektoval, Nejvyšší soud konstatuje, že zde namítané pochybení ve věci obviněného P. N. shledat nelze.

99. Z obecného konstatování obviněného o existenci extrémního rozporu není patrno, v čem jej konkrétně spatřuje. Nejvyšší soud v návaznosti na shora řečené proto rovněž v obecné rovině zdůrazňuje, že soudy svá skutková zjištění opřely o celou řadu důkazů, jimiž se velmi podrobně zabývaly (jak je patrno i z precizního a podrobného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), ať se jednalo o řadu svědeckých výpovědí, které korespondovaly s podanými znaleckými posudky (včetně následného výslechu znalců) i důkazy listinnými (zde lze poukázat na protokoly o ohledání místa činu, protokoly o vydání věcí, protokoly o domovních prohlídkách, protokol o ohledání věci, sdělení Interpolu aj.). Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nelze shledat jakékoliv, natož zjevné rozpory mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem. Provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů. Ve svém celku spolehlivě a bez důvodných, rozumných pochybností prokazují skutečnost, že se obviněný dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Procesní námitky, které obviněný nevztahoval k tomuto důvodu dovolání, budou pojednány níže.

100. V reakci na dovolací argumentaci obviněného, že nebylo vyloučeno, že předmětný čin spáchala jen sama mezitím zemřelá (dříve obviněná) H. N., je třeba uvést, že bylo bez odůvodněných, rozumných pochybností prokázáno, že právě obviněný P. N. skutek spáchal, a to ze zištných pohnutek. Znovu lze připomenout řadu věcných důkazů (zajištěné věci, stopy), svědeckých výpovědí (obviněný byl po činu viděn řídit automobil poškozeného) a znaleckých posudků. Lze poukázat na vyhodnocení jednotlivých vztahů soudem, jak vzájemných mezi oběma v této věci obviněnými (přičemž nalézací soud dospěl k závěru, že dominantnější osobou v jejich vztahu byl právě obviněný P. N.), tak i vztahů k poškozeným a motivu, který u H. N. shledán nebyl. I s ohledem na její nedobrý zdravotní stav bylo konstatováno, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno nic, co by reálně připouštělo možnost, že by H. N. mohla tak razantní a dynamický útok vůči tělesné integritě poškozených (zejména vůči daleko fyzicky zdatnějšímu poškozenému) sama spáchat (viz odstavec 422. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

101. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně by nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo zjištění by byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Je třeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů nejrůznějšího charakteru, neznamená to, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mělo jednat o zjevný rozpor (resp. extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

102. Veškeré své závěry soudy obou stupňů komplexně rozebraly i odůvodnily, v podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. Při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

103. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Tato zásada, která vyplývá z principu presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba ji rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Nebyly-li vyjasněny některé detaily spáchaného skutku, nic to nemění na tom, že byla spolehlivě učiněna ta rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu.

K důvodům dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

104. Důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. je samostatným dovolacím důvodem spočívajícím ve skutečnosti, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Vázanost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. na trest odnětí svobody na doživotí znamená, že jeho podstatou je zjištění, zda byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu.

105. Je třeba předeslat, že pro posuzování této otázky byla významná i časová působnost trestních zákonů, tj. kterého trestního zákona účinného od spáchání činu do vydání napadeného rozsudku je namístě použít. Soudy správně aplikovaly zákon účinný v době činu, tedy trestní zákon č. 140/1961 Sb., neboť později účinný zákon by nebyl pro obviněného příznivější (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 tr. zák.). Jde tedy zejména o výklad § 29 odst. 3 tr. zák., který stanoví podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí tak, že tento trest může soud uložit pouze pachateli, který spáchal některý ze zde vyjmenovaných trestných činů, mimo jiné trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák., a to za podmínek, že a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.

106. Nejde přitom o původní znění § 29 odst. 3 tr. zák. Do 31. 12. 2001 trestní zákon vyžadoval kumulativní naplnění podmínek (krom splnění dalších zákonných podmínek), že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti a (zároveň) není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Ke změně došlo zákonem č. 265/2001 Sb., na základě něhož jsou od 1. 1. 2002 uvedené dvě podmínky v zákoně pojaty alternativně, tj. postačí (za splnění dalších zákonných podmínek) splnění pouze jedné z nich. V důvodové zprávě k zákonu č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se ke změně podmínek uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí uvádí: „Obdobně se upravuje i ustanovení § 29 odst. 3, které stanoví podmínky pro výjimečný trest na doživotí, kdy u pachatelů mimořádně závažných trestných činů se smrtelným následkem způsobeným úmyslně nebylo možno uložit trest na doživotí, i když to vyžadovala účinná ochrana společnosti, neboť jen velmi obtížně lze dovodit i splnění podmínky (dosud kumulativně stanovené), že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, kdy se v praxi jedná o obtížně stanovovanou prognózu na základě psychiatrických a psychologických znaleckých posudků. Proto se navrhuje, aby postačilo mimo podmínek stanovených v návětě a v písm. a) § 29 odst. 3 splnění jen jedné z těchto podmínek, a to buď, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti, anebo že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.“ Zbývá dodat, že i nyní účinný trestní zákoník v § 54 odst. 3 písm. b) stanoví uvedené dvě podmínky alternativně, nikoli kumulativně. Není tudíž důvod uvažovat o jeho aplikaci na základě ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku jako zákona pro obviněného příznivějšího.

107. V nyní posuzované věci nebylo tedy na překážku uložení doživotního trestu odnětí svobody, že odvolací soud v odst. 75. odůvodnění napadeného rozsudku dovodil, že neshledává za naplněnou alternativní podmínku spočívající v tom, že „není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let“, neboť resocializace obviněného není zcela vyloučena, trestných činů se dopustil v relativně mladém věku 34 a 40 let, předtím nebyl soudně trestán a z výkonu vazby i trestu odnětí svobody je převážně kladně hodnocen. Odvolací soud dovodil a odůvodnil naplnění druhé alternativní podmínky, tj. že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti.

108. Předmětem námitek vztahujících se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 2 tr. zákoníku může být především samotný výrok o trestu, např. neexistence mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti činu pro společnost [§ 29 odst. 3 písm. a) tr. zák.] nebo nesplnění požadavku, aby uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžadovala účinná ochrana společnosti nebo aby nebyla naděje na nápravu pachatele mírnější alternativou výjimečného trestu [§ 29 odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Rozsah přezkumu dovolacím soudem při uplatnění tohoto důvodu dovolání je omezen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003, publikované pod č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).

109. Dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. byl tedy dovolatelem uplatněn relevantně, když namítal nenaplnění zákonem vyžadovaných podmínek. Především podle jeho názoru nebyla naplněna podmínka, podle které uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (správně nad patnáct až do dvaceti pěti let). Zejména dovolatel poukázal na absenci podkladu pro závěr, že neexistuje rozumná jistota, že by mírnější trest nebyl způsobilý zajistit dostatečnou nápravu pachatele, neboť jeho resocializace není vyloučena mj. i s ohledem na závěry znaleckých posudků i jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody.

110. Dále je třeba poznamenat, že ve smyslu ustanovení § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. bude stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. pro společnost mimořádně vysoký s ohledem na zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, tedy takový, který svědčí o zvláštní míře zákeřnosti a brutality pachatele, ve vztahu k okolnostem činu, osobám obětí apod. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka je pak zpravidla charakterizována morální bezcitností, zvrhlostí či bezohledným sobectvím pachatele, u kterého způsob provedení činu svědčí o pohrdavém postoji k základním hodnotám, zejména lidskému životu. Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek u trestného činu vraždy nespočívá pouze v tom, že pachatel jiného úmyslně zbaví života, neboť tato skutečnost je pojmovým znakem trestného činu vraždy. Proto je k naplnění tohoto znaku současně zapotřebí, aby následek způsobený pachatelem svou intenzitou vybočil z mezí u trestného činu vraždy obvyklých.

111. První alternativně uvedená podmínka podle § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák. stanoví, že trest odnětí svobody na doživotí je možno uložit jen tehdy, vyžaduje-li to účinná ochrana společnosti. Je zde tedy zdůrazněn požadavek tzv. generální prevence. Jejím účelem je ochránit společnost před nejnebezpečnější trestnou činností (se všemi s ní spojenými důsledky, včetně hlubokého znepokojení široké veřejnosti), která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty, lze-li zároveň důvodně očekávat, že ani nejcitelnější jiné tresty nebudou s to společnost účinně ochránit. Druhá alternativně stanovená podmínka podle § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák., jejímž účelem je především tzv. prevence individuální, spočívá v tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let. Takový závěr musí vycházet ze znalostí soudu (v době jeho rozhodování) založených na pečlivém zhodnocení osobnosti pachatele, příčin, podmínek a pohnutek jeho trestné činnosti. Přitom je současně nezbytné, aby soud dospěl k určité (rozumné) jistotě (prognóze), že uložení mírnějšího trestu odnětí svobody nepřichází v daném případě v úvahu.

112. Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ obviněného P. N., je zřejmé, že základní podmínka uvedená v ustanovení § 29 odst. 3 tr. zák. byla splněna, neboť obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Zjištěný skutkový stav věci, jak je formulován v tzv. skutkové větě výroku a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, plně odpovídá soudem použité právní kvalifikaci. Dovolatel ostatně v tomto směru žádné námitky nevznesl.

113. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje přesvědčivé argumenty (viz zejm. odstavce 72. až 76.) svědčící pro závěr, že požadované zákonné podmínky pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí byly u dovolatele splněny. Nejvyšší soud s ohledem na mimořádnost a závažnost posuzované věci přece jen považuje za vhodné některé okolnosti dále rozvést, přičemž připomíná, že obviněnému byl ukládán souhrnný trest za dva zločiny.

114. Co se týče naplnění podmínky podle § 29 odst. 3 písm. a) tr. zák. o mimořádně vysokém stupni nebezpečnosti spáchaného činu, odvolací soud shledal, že zatímco podmínky zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu i zvlášť zavrženíhodné pohnutky byly naplněny, další alternativa v podobě zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku naplněna nebyla.

115. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu spatřoval odvolací soud zejména v tom, že oba trestné činy byly obviněným předem připravené, promyšlené a naplánované. Zatímco v případě usmrcení poškozených M. N. a Z. N. obviněný odklidil jejich těla a částečně se pokusil o úklid místa činu, v případě přípravy vraždy poškozené J. S. uvažoval o více způsobech, přičemž vražedný útok měla provést podle jeho instrukcí třetí osoba. V obou případech se pak nastrčenými stopami snažil svést vinu na jinou osobu. Objektem útoku byl jeho otec ve věku 63 let, jeho manželka ve věku 56 let a jeho teta ve věku 73 let. Způsob provedení činu rovněž charakterizovalo plánování vraždy tety, kterého se dopustil poté, co byl stále stíhán pro usmrcení svého otce a jeho třetí manželky v době, kdy byl z vazby propuštěn na svobodu (viz odstavec 72. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

116. K tomu lze dodat, že zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Především bude záležet v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká je obvykle spojena s tímto trestných činem, nebo v povaze situace, místa činu, okolností apod. Pokud se vezme v potaz výlučně dokonaný trestný čin vraždy směřovaný vůči otci obviněného a jeho manželce, lze dospět k závěru, že se jednalo o čin obzvláště závažný a vymykající se obvyklým měřítkům. Předně je nutno akcentovat skutečnost, že obviněný se na svůj čin předem připravil a vykonal jej plánovitě, před jeho provedením se vybavil smrtícím nástrojem a za účelem usmrcení nic netušících obětí nejprve vypnul v rozvodné skříni hlavní jistič, čímž přiměl svého otce k otevření vstupních dveří domu, načež napadl jak svého otce, tak i Z. N., která mu přispěchala na pomoc, a to opakovanými razantními údery nezjištěným předmětem, zejména vedenými na jejich hlavy, zjevně bez možnosti jakékoli účinné obrany. Oběti byly vystaveny zvláštním fyzickým útrapám, a to i s ohledem na jejich věk. Nadto obviněný usmrtil svého rodiče. Zvolený zákeřný způsob dokládá bezcitnost a brutalitu obviněného. Ze všech okolností případu vyplývá, že předmětný trestný čin byl spáchán zvlášť zavrženíhodným způsobem, při němž obviněný své počínání do detailů naplánoval a beze zbytku a neochvějně realizoval a dokončil, včetně následného odklízení těl a (v mezích možností) stop. Neváhal naložit těla svého zavražděného otce a jeho manželky do kufru jejich auta a odvézt je na neznámé místo a tam je ukrýt.

117. Pohnutku obviněného označil odvolací soud za zvlášť zavrženíhodnou s ohledem na skutečnost, že neváhal plánovat usmrcení své tety ze zištných důvodů i poté, co se dopustil úmyslného usmrcení svého otce a jeho manželky a byl pro to trestně stíhán, z toho téměř dva a tři čtvrtě roku vazebně (viz odstavec 73. odůvodnění jeho rozsudku). V této souvislosti je nutno akcentovat především kontinuální zištný motiv obviněného, svědčící o jeho pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, neboť pojal plán, jak se obohatit i za cenu zmaření lidských životů. Obviněný chtěl docílit majetkového zisku, přičemž své zištné jednání se jal realizovat s plným vědomím jeho následků. Současně lze zdůraznit i bezprecedentní otrlost obviněného, neboť probíhající trestní stíhání pro jinou vraždu (za současného vědomí, že ji spáchal), na něj nemělo v případě dalšího obdobného jednání žádný odrazující vliv.

118. Z hlediska účinné ochrany společnosti jakožto první z alternativních podmínek stanovených v § 29 odst. 3 písm. b) tr. zák. bylo zdůrazněno, že obviněný byl schopen po předchozím (poměrně závažném) fyzickém konfliktu s otcem připravit a detailně naplánovat a provést vraždu otce i jeho manželky, včetně následného odklizení těl a pokusu alespoň o částečný úklid místa činu. Nejvyšší soud tuto argumentaci odvolacího soudu akceptuje. Je skutečností, že když vše neprobíhalo podle představ obviněného a když dospěl k závěru, že se mu dvojnásobnou vraždou nepodařilo plně dosáhnout svého zištného cíle, respektive že tento cíl je ohrožen, řešil to tím, že přistoupil k přípravě další vraždy. Tentokrát připravoval vraždu své tety. Uvedené skutečnosti v jejich souhrnu vedly odvolací soud k odůvodněnému závěru, že obviněného je třeba izolovat od zbytku společnosti (viz odstavec 75. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

119. Obviněný měl za to, že pokud jde o hledisko účinné ochrany společnosti, je namístě pouze v případech nejnebezpečnější kriminality, jež velmi negativním a nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty, mezi kterou řadil především organizovaný zločin, teroristické akce apod. Účinná ochrana společnosti však může vyžadovat uložení trestu odnětí svobody na doživotí i tehdy, když došlo (byť jen ojedinělým trestným činem) k hlubokému ovlivnění a znepokojení široké veřejnosti, např. činem tak výjimečně závažným, že se zcela vymyká obvyklým případům. Důrazný postih z hlediska generální prevence vyžadují také závažné případy vražd spáchaných ze zištných pohnutek.