USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněného M. Ž. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 7 To 177/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 109/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 3. 2024, č. j. 2 T 109/2023-196, byl obviněný M. Ž. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 7 To 177/2024-221, zrušil k odvolání obviněného podaného do výroku o vině napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 11. 3. 2023 v době kolem 08:15 hod. ve svém bydlišti v rodinném domě na adrese XY č. p. XY, okres XY, porušil svou zákonnou povinnost pečovat o svého syna AAAAA (pseudonym), danou mu § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), když nad nezletilým nevykonával potřebný dohled a umožnil mu pohyb bez dozoru v místnosti, kde bylo otevřené okno, čehož chlapec využil, pod okno přistrčil dětskou dřevěnou židličku, vylezl na vnitřní parapet okna v prvním patře a vypadl z výšky 3,9 metrů na betonový povrch před domem, čímž utrpěl vpáčenou zlomeninu lební kosti a pohmoždění mozku, s nutností okamžitého operačního zákroku s následnou hospitalizací v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem do 22. 3. 2023, a v důsledku toho částečné ochrnutí dominantní pravé horní končetiny spojené s částečnou paralýzou v oblasti úchopu, což ho omezovalo v běžném způsobu života nejméně do 20. 4. 2023.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto spočívá výhradně na posouzení mezí povinnosti uložené § 858 občanského zákoníku. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že pro řešení otázky, zda rodič z nedbalosti porušil povinnost náležitého dohledu nad dítětem, je stěžejní rozsah a intenzita rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke konkrétnímu případu. Podle Ústavního soudu při určování požadované míry náležitého dohledu nelze přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem stává prakticky absolutní (srov. rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 1587/15). I podle judikatury Nejvyššího soudu pod rodičovskou povinnost nelze podřadit povinnost rodičů nepřetržitě fyzicky dohlížet na své nezletilé dítě. Trestáno by mělo být toliko takové jednání, při kterém se bez důvodných pochybností prokáže, že rodič všestrannou péči o dítě soustavně nebo zásadním způsobem zanedbával (srov. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 1249/2014). Podle dovolatele soudy nezohlednily obecné závěry učiněné v citované judikatuře, které jsou aplikovatelné bez ohledu na skutkové okolnosti případu.
5. Dovolatel zopakoval skutkový stav věci s akcentem na skutečnost, že když odešel z pokoje, kde stlal postele a větral, učinil opatření proti tomu, aby neponechal poškozeného samotného v dětském pokoji; poškozený šel do ložnice před obviněným a za jeho neustálého dohledu. Následně se dal do hovoru s dcerou a nepostřehl, že poškozený z ložnice odběhl zpět do dětského pokoje. Obviněný byl přesvědčen, že v dané chvíli jednal obezřetně a snažil se v maximální, pro něj v daný moment myslitelné, míře udržovat dohled nad poškozeným a eliminovat dobu, po kterou jej nechal bez dozoru samotného. Nepředpokládal, a dle svých dosavadních zkušeností s chováním poškozeného ani nemohl předpokládat, že by se tento samostatně ve velmi krátkém nepozorovaném okamžiku (cca 30 vteřin) sám z ložnice vytratil a vydal se cíleně k otevřenému oknu. U poškozeného nebylo v minulosti běžné, že by sám někam utíkal, lezl na nábytek či se snad snažil dostat k oknu, také proto nepřijal žádné další technické opatření. Odvolací soud nevzal v úvahu, že nějaké opatření v dané chvíli učinil, nýbrž mu přikládá k tíži, že nepřijal další, jiná technická opatření spočívající ve vytvoření fyzických překážek poškozenému, které by mu zamezily v odchodu z místnosti či pádu z okna. Taková další opatření však nebyla vzhledem k předchozí zkušenosti s výchovou a péčí o poškozeného běžně potřebná. Ex post se dá konstatovat, že se naprosto každé nehodě dalo zabránit, což je dáno až dodatečným zjištěním o reakci dítěte.
6. Odvolací soud se nezabýval ani tím, že výpadek dohledu obviněného nad poškozeným trval řádově pouhých několik vteřin, kdy věnoval oční kontakt své malé dceři a domníval se, že je jeho syn s ním. Při posuzování intenzity porušení standardu péče a dohledu je zásadní okolností také to, po jakou dobu k tomuto zanedbání došlo. V případě obviněného nebylo příčinou jeho zranění to, že by byl delší dobu bez náležitého dozoru, neboť poškozený zamířil k oknu zcela vědomě. V tomto případě hrála mnohem zásadnější roli pohnutka k tomu podívat se z okna, jak venku sněží do stodoly než to, že byl poškozený bez dozoru.
7. Přestože odvolací soud vyhodnotil skutek jako zásadní zanedbání péče, v dalším obsahu odůvodnění popisuje, že se jedná v první řadě o situaci nešťastnou, o lidsky pochopitelné selhání zapříčiněné tím, že v jeden okamžik obviněný dostatečně nepředvídal a neuvědomil si hrozící rizika. V této souvislosti měl obviněný za to, že odvolací soud nesprávně vykládá pojem zásadní zanedbání péče, neboť je zjevné, že situaci sám považuje za pochopitelné lidské selhání. Napadené rozhodnutí si v odůvodnění v tomto ohledu samo odporuje.
8. Dále se dovolatel domníval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku stran jeho trestní odpovědnosti v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Rozsudek o vině, kterým soud konstatuje zavinění rodiče a jeho odpovědnost za újmu jeho dítěte, invazivním způsobem zasahuje do rodinného života daného rodiče, jeho vztahu s poškozeným dítětem, ale i partnerem či ostatními členy rodiny nebo jeho blízkého okolí. Stejnou měrou je zasaženo do osobnostní sféry obviněného, který nejen že si v sobě nese pocity spojené s traumatickou událostí, ale nadto je ve veřejném trestním řízení odsouzen a shledán vinným. Orgány činné v trestním řízení by proto o to důsledněji měly posuzovat, zda je dovození trestní odpovědnosti v konkrétním případě skutečně namístě. Závěr o společenské škodlivosti se podle něj jeví jako nedůvodně přísný a odporující zásadě subsidiarity trestní represe. Shrnul, že výpadek dohledu nad nezletilým trval pouze cca 30 vteřin, jednalo se o pochopitelné lidské selhání a s ohledem na funkční rodičovský vztah obviněného s poškozeným je samotný průběh trestního řízení i tragická událost natolik úkorná, že jakákoli trestní sankce se jeví jako nepřiměřeně přísná. V tomto ohledu předestřel právní teorií nabízená východiska pro hodnocení společenské škodlivosti. Z hlediska kategorie trestného činu se u obviněného jednalo o přečin. Stran celkového komplexu trestněprávně relevantních jednání pachatele uvedl, že poškozeného ponechal bez dozoru po dobu cca 30 vteřin. Nelze pak u něj hovořit o míře sofistikovanosti jeho jednání či agresivitě. Co se týče následků pro poškozeného, tento se až na mírné zhoršení hybnosti prstů jedné ruky při úchopu zcela zotavil, přičemž i hybnost při úchopu se časem zlepšuje rehabilitací, až by nakonec měla zcela vymizet, nemá tudíž trvalé následky. Odvolací soud dovodil míru zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, nelze tedy hovořit o pohnutce či cílenosti jednání obviněného, a míra předvídatelnosti nastalé situace byla v daném případě naprosto mizivá. Stran míry spoluzavinění poškozeného konstatoval, že si zranění, byť neschopen řádně vyhodnotit své jednání, poškozený přivodil sám; obviněný byl odsouzen za omisivní čin. Dospěl tedy k závěru, že čin, pro který je trestně stíhán, je natolik společensky neškodný, že vedle upuštění od potrestání nelze uvažovat ani o uplatnění trestní odpovědnosti, když zásada subsidiarity trestní represe by měla jeho trestní odpovědnost vylučovat. Postup veřejné moci v obdobných případech udává precedent, když i takto nepatrná nepozornost rodiče může mít dalekosáhlé následky v rovině trestního práva. Mělo též být přihlédnuto k tomu, že vykonával dohled nad oběma jeho dětmi najednou.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, in eventum aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. při zrušení rozhodnutí také sám rozhodl o zproštění obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného týkající se podmínek rodičovské odpovědnosti a zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve vazbě na právní kvalifikaci ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Vzneseným námitkám pak nepřiznal opodstatnění.
11. Obviněný byl tím, kdo primárně rizikovou situaci vytvořil, neboť opustil místnost s otevřeným oknem v prvním patře rodinného dobu ve výšce 3,9 m nad betonovým povrchem před domem, čehož si byl vědom. Sněžení, na které byl upozorněn dcerou, nepředstavovalo naléhavou situaci, která by vyžadovala okamžitý zásah nebo zvýšenou pozornost o dceru. Z hlediska předvídatelnosti dalšího vývoje je podle něj nutné přihlédnout k tomu, že právě sněžení bývá pro malé dítě natolik atraktivní, že jej motivuje k přiblížení se k oknu a snaze nahlédnout ven. Takové chování mělo být obviněným předvídáno. Rizikovost situace gradovala v momentě, kdy se obviněný rozhodl odejít do vedlejší místnosti, neboť se u něj měla přirozeně zvýšit míra pozornosti vůči tomu, co činí poškozený syn, zvláště ponechal-li okno otevřené a současně nepřijal žádné jiné opatření, které by omezilo návrat dítěte do sousedního prostoru s rizikem pádu. Dovolatel tak rezignoval na základní preventivní kroky, které by bylo možné a očekávatelné učinit k minimalizaci zjevného nebezpečí. Povinnost dohledu nad dítětem nelze absolutizovat, je však třeba zohlednit, že u malých dětí se vyžaduje trvalý a přímý dohled, jehož intenzita se s přibývajícím věkem postupně snižuje. Z vývojového hlediska je zcela předvídatelné, že dítě může reagovat na takový podnět tím, že se pokusí přiblížit k oknu, a to i za cenu překonání překážek. Tyto schopnosti by měly být zohledněny při rozhodování o tom, zda dítě ponechá bez dozoru při existenci volného přístupu do sousední místnosti s otevřeným oknem. Konstatoval proto, že soudy nižších stupňů správně dovodily, že obviněný porušil svou zákonnou povinnost dohledu nad nezletilým dítětem, přičemž toto porušení bylo v přímé příčinné souvislosti s následkem v podobě ublížení na zdraví. Jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku a pouze souhrou šťastných okolností na místě, v kombinaci s rychlým zásahem a následným urgentním převozem do nemocnice, nedošlo k přivození závažnější újmy na tělesné integritě poškozeného.
12. Nepřisvědčil ani námitkám obviněného, jimiž se domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V nyní posuzované věci nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, že by neodpovídalo typovým znakům daného trestného činu. Nejedná se o případ hraniční, který by odůvodňoval odklon od standardního právního posouzení. Přistoupily zde však další významné okolnosti, které odůvodnily mírnější přístup při rozhodování o trestu, neboť bylo upuštěno od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Tento postup představuje přiměřenou reakci na spáchaný čin. Současně je třeba oddělovat zásadu subsidiarity trestní represe a institut upuštění od potrestání, neboť se jedná o dva odlišné právní nástroje s rozdílnou funkcí a účelem. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k samotnému rozhodnutí o vině. Oproti tomu institut upuštění od potrestání předpokládá, že trestný čin byl spáchán a že pachatel je za něj trestně odpovědný, avšak soud může rozhodnout, že uložení trestu není nezbytné. Akcentoval, že celá událost musela být silně traumatizující pro oba rodiče, neboť byli náhle konfrontováni s vážným zraněním svého malého syna. I pro samotného obviněného představovala událost určitý druh trestu v přeneseném významu – šlo o přímou konfrontaci s následky vlastního pochybení, které ohrozilo zdraví jeho dítěte. Tato zkušenost mohla působit jako silný morální apel a vnitřní sankce, která přesahuje rámec formálního trestního postihu.
13. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Obviněný právně relevantním způsobem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku v nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (zřejmě objektivní i subjektivní stránky, jak bude osvětleno dále) ublížení na zdraví z nedbalosti s ohledem na nesprávné posouzení mezí rodičovské odpovědnosti podle § 858 občanského zákoníku a také stran trestní odpovědnosti v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe.
17. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že bezpochyby shora popsaný incident významně zasáhl do života obviněného i jeho rodiny, a tudíž přistupoval k celé kauze velmi citlivě. Současně je však ze své pozice coby dovolacího soudu vázán přezkumem rozhodnutí soudů nižších stupňů z hlediska zvolené právní kvalifikace jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Lze připomenout, že tohoto se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Odvolací soud přitom dovolatele uznal vinným za to, že poškozenému synu AAAAA z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (§ 858 občanského zákoníku), když nad nezletilým nevykonával potřebný dohled a umožnil mu pohyb bez dozoru v místnosti, kde nechal otevřené okno, čehož dvou a půl letý chlapec využil, přičemž následně z okna vypadl, a to z výšky 3,9 m na betonový povrch před domem.
K námitce nesprávného posouzení mezí rodičovské odpovědnosti
18. Jestliže tedy obviněný v první části svého mimořádného opravného prostředku brojí proti nesprávnému posouzení dodržení potřebné míry opatrnosti a náležitého dohledu ze strany rodiče dítěte, tímto rozporuje naplnění subjektivní (zavinění ve formě nedbalosti) i objektivní stránky (příčinná souvislost mezi jednáním a následkem) spáchaného trestného činu.
19. Obsah rodičovské odpovědnosti podle § 858 občanského zákoníku je dán dikcí předmětného ustanovení tak, že pojímá povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Tato odpovědnost musí být vykonávána způsobem odpovídajícím stupni vývoje dítěte, jak vyplývá z § 880 odst. 1 občanského zákoníku.
20. Soudy spatřovaly příčinu nehodového děje ve faktu, že obviněný ponechal otevřené okno v dětském pokoji a následně nezletilý poškozený z tohoto okna vypadl v důsledku toho, že nad ním nevykonával náležitý dohled. Nejvyšší soud nemá pochyb, že takové počínání odporovalo požadavkům § 858 občanského zákoníku, který ukládá rodičům povinnost mj. pečovat o zdraví dětí a děti chránit, a to z následujících důvodů.
21. Výkon rodičovské odpovědnosti je činnost náročná a výkon dohledu nad dětmi vyžaduje značnou míru opatrnosti, obzvláště vykonává-li rodič některé další činnosti, jako tomu bylo v konkrétním případě. Této náročnosti však musí odpovídat i zvýšená míra ostražitosti rodičů, a nelze tak pouze s ohledem na náročnost takové činnosti opomíjet případy, kdy míra jejich ostražitosti poleví, neboť následky takového nedostatečného dozoru mohou být tragické. V takových případech je tedy vždy nutné posuzovat především to, zda byl výkon rodičovské odpovědnosti vykonáván při maximální míře ostražitosti, při využití všech dostupných informací a prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 276/2018). Náležitý dohled nad nezletilým musí odpovídat celkovému stupni vývoje nezletilého, a to jak v obecné rovině, tak i s přihlédnutím k jeho osobním a osobnostním vlastnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1028/2023). Pokud je výkon dozoru jakkoli zanedbán, nelze takové pochybení přičítat jeho náročnosti, ale pouze lidskému selhání, které se může projevit i ve formě trestněprávní odpovědnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 8/2016).
22. Obviněný si musel být vědom nebezpečí plynoucího z otevřeného okna v patře, uspořádání dětského pokojíku, neboť tento dům rovněž obýval. Volně přístupné otevřené okno představovalo (ostatně prakticky vždy představuje) zjevné nebezpečí pro tak malé dítě ve věku dvou a půl let. Dovolatel si byl vědom především věku svého dítěte, v němž není samo schopno vyhodnotit nebezpečnost volně přístupného otevřeného okna, ale také toho, že jej ponechal, byť na krátkou chvíli, v potenciálně rizikovém prostoru. Absenci dozoru je nutno vnímat jako porušení primární povinnosti rodiče, jejíž nesplnění vyústilo k popsanému následku. V posuzovaném případě k újmě na zdraví dítěte došlo primárně proto, že jeho otec nad ním nevykonával v nastalé situaci dozor, přičemž nepochybně porušil povinnost uloženou v § 858 občanského zákoníku. Rozhodně nelze přistoupit na to, že v daném případě nebylo příčinou zanedbání náležitého dozoru, nýbrž počínání poškozeného, jenž se cíleně vydal podívat, jak venku sněží do stodoly, neboť dítě takto útlého věku není samo o sobě s to posoudit následky svého počínání, není schopno dostatečně vyhodnocovat rizikové situace ani předvídat jejich možné následky, přičemž je přirozeně zvídavé, impulzivní a snadno podléhá vnějším podnětům – například atraktivnímu jevu v podobě sněžení, jak tomu bylo v tomto případě.
23. Z hlediska subjektivní stránky soud prvního stupně u obviněného shledal zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz odstavec 26. odůvodnění jeho rozsudku), načež soud odvolací tento závěr modifikoval na závěr o zavinění přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si v danou dobu zjevně riziko a důsledky jeho jednání neuvědomil, ač vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům o nich vědět měl a mohl (viz odstavec 20. odůvodnění jeho rozsudku).
24. U nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Lze akcentovat, že mají- li soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je dána spojením tzv. objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.).
25. Nicméně obviněný nenaplnil potřebnou míru opatrnosti z hlediska objektivního ani subjektivního. Z hlediska objektivního kritéria se jedná o standardní opatrnost danou obecnou zákonnou regulací (§ 858 občanského zákoníku), přičemž péče o dítě se posuzuje podle míry opatrnosti, kterou by v pozici pachatele vynaložil rozumný člověk. Obviněný přitom jako rodič měl dohlížet na pohyb a činnost dítěte, obzvláště za situace, kdy ponechal otevřené okno v dětském pokoji, k němuž umožnil i nadále přístup.
Z hlediska subjektivní míry opatrnosti každý člověk přizpůsobuje míru svého dohledu a opatrnosti nebezpečí, které v konkrétní situaci podle jeho vědomí (opírajícího se o reálné poznatky) hrozí, tj. zákon vyžaduje větší míru opatrnosti po rodiči, který ví o riziku pro zdraví nebo život svého dítěte než po rodiči, který dohlíží na své dítě v prostředí a za stavu, které považuje za bezpečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 Tdo 845/2024, a řešený případ dítěte, které pozřelo tabletu extáze, o jejíž existenci v bytě rodiče nevěděli, a která byla umístěna způsobem neumožňujícím její běžné zpozorování).
Soudy tak musí zohlednit zejména předchozí zkušenost obviněného (rodiče), jeho skutečné povědomí o případných rizicích pro zdraví nebo život poškozeného (jeho dítěte), prostředí, ve kterém se poškozený nacházel, případně pokud poškozeného nechali nějakou dobu bez dozoru, pak délku této doby a její adekvátnost ve vztahu k dalším okolnostem případu (srov. zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 Tdo 845/2024). S ohledem na tyto předestřené obecné předpoklady lze v nyní posuzovaném případě dospět k závěru, že obviněný coby rodič o nesporně významné okolnosti – otevřeném oknu – věděl, tudíž jí měl přizpůsobit a upravit i výkon svého dohledu.
26. Pakliže se nyní dovolává toho, že učinil konkrétní opatření, neboť syna do vedlejšího pokoje vzal s sebou, je též nutno posoudit, zda takové preventivní opatření bylo provedeno způsobem, který skutečně vedl k požadovanému účelu, tj. mít dítě pod dozorem ve chvíli, kdy ponechal otevřené okno. Nutno však dospět k závěru, že přijaté kroky nebyly dostatečné k tomu, aby bez dalšího znamenaly efektivní zajištění dítěte, a to zejména s ohledem na skutečnost, že rodič ztratil (byť na krátkou dobu) syna z dohledu, do dětského pokoje nebylo vidět (nejednalo se o přehledné místo), přičemž mu bylo známo, že okno je otevřené, jakož i umístění dětské židličky v tomto pokoji.
Učiněné opatření tedy nebylo zdaleka dostatečné k tomu, aby byl reálně fyzicky omezen přístup k otevřenému oknu s přihlédnutím k situaci a hrozícímu nebezpečí, což obviněný do svého postoje vůbec nepromítl (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 245/2025, a situace, kdy strýc nezajistil náležitý dohled nad svým nezletilým synovcem, byť jej držel za ruku, kdy dítě vběhlo pod nákladní vozidlo na závodu, přičemž takové zajištění jeho pohybu bylo shledáno nedostatečným, když obviněný znal rizika spojená s konáním automobilových závodů pro jejich návštěvníky a mohl je předvídat).
Situace ponechání otevřeného okna vyžaduje vysokou kontrolu nad pohybem dítěte a takto vyžadovanou míru opatrnosti obviněný nezachoval. Jeho jednání nespočívalo v tom, že by (před nehodovým dějem) nechal dítě zcela bez jakékoli formy kontroly, ale zvolená forma nebyla efektivní a adekvátní okolnostem případu, kterých si obviněný měl být vědom. Rovněž v takovém případě nelze považovat za stěžejní zjištění, po jakou dobu byl poškozený zanechán obviněným bez dozoru (ačkoli se v tomto případě nejednalo řádově toliko o několik sekund), ale podstatný je samotný fakt umožnění vstupu do dětského pokojíku (resp. neomezení návratu dítěte základními očekávatelnými preventivními kroky k minimalizaci zjevného nebezpečí), kde ponechal otevřené okno, neboť si měl být vědom možnosti vzniku výše popsaného následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 276/2018).
27. Takové odůvodnění je i v souladu s recentní judikaturou Nejvyššího soudu v oblasti odpovědnosti za zdraví a život dítěte, podle které je třeba při posuzování, zda obviněný zachoval dostatečnou míru opatrnosti, zohlednit všechny okolnosti případu, které zejména mohou v očích obviněného indikovat hrozící nebezpečí pro zdraví nebo život dítěte, a podle kterých obviněný měl uzpůsobit své jednání. Pokud se dítě, zejména v nízkém věku, nachází v prostředí, ve kterém se vyskytuje určité nebezpečí, musí osoba vykonávající dohled nad dítětem vzhledem k této okolnosti upravit svůj aktuálně vykonávaný dohled tak, aby zamezila ohrožení zdraví nebo života dítěte. Pokud tato osoba zmíněnou povinnost poruší, může být za splnění dalších podmínek trestně odpovědná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 7 Tdo 845/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 245/2025). Právě na tyto okolnosti soudy v předchozím řízení správně odkázaly a z nich dovozovaly, jakou míru opatrnosti šlo po obviněném v tomto případě spravedlivě požadovat. Lze souhlasit s dovolatelem, že není v možnostech rodiče vždy zabezpečit nepřetržitý dohled nad dítětem, na druhou stranu tento je třeba bezpodmínečně zabezpečit v případě, pokud se dítě (útlého věku) pohybuje v prostoru s potenciálním rizikem, jímž může být i otevřené okno v prostředí domova. Nelze se přitom ztotožnit s argumentem, že nezletilý poškozený se takto v minulosti nechoval, neboť do určitého věku dítěte je jeho chování nevyzpytatelné a nepředvídatelné, obzvláště při zpozorování atraktivního jevu, jímž sníh nepochybně je. Až v průběhu etapovitého nabývání zralosti dítěte a schopnosti činit samostatná rozhodnutí přiměřená věku a hodnotit důsledky svého jednání lze akceptovat postupné snižování pozornosti a bdělosti odpovídající konkrétním rizikovým situacím, jakož i zkušenostem s chováním nezletilého, jež se pro pečující osobu stávají předvídatelnými a odpovídající stupni jeho vývoje.
28. Byť se tedy bezpochyby jedná o tragickou událost, tato není nezaviněná. Mezi jednáním obviněného spočívajícím v porušení jeho zákonné povinnosti náležitého dohledu a povinnosti chránit nezletilé dítě a způsobeným následkem, resp. účinkem – újmou na zdraví poškozeného – je též dána příčinná souvislost. Lze dodat, třebaže tato skutečnost nebyla explicitně namítána, že nedodržení pravidel rodičovské odpovědnosti je pak nutno považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z toho, že se jedná o rodiče dítěte, který je povinen ho před obdobnými nehodami chránit a učinit veškerá možná v úvahu připadající preventivní opatření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1452/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 276/2018). Nelze pak souhlasit s názorem dovolatele, že by si napadené rozhodnutí odvolacího soudu samo odporovalo, neboť zásadní zanedbání péče optikou trestního práva může mít svůj původ i v lidsky pochopitelném selhání.
29. Z hlediska té části dovolací argumentace obviněného, v níž opětovně poukazuje na závěry judikatury vyjádřené ve dvou konkrétních rozhodnutích, je nutno reagovat tak, že soudy obou stupňů adekvátně a přezkoumatelně vysvětlily, proč tyto na nyní projednávanou věc nelze vztáhnout. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1249/2014, se Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěry, že se jedná o věc charakterově odlišnou. Skutkově šlo o situaci, kdy si byl syn poškozených schopen (i přesto, že rodiče na postýlce odmontovali dvě kolečka, zbývající dvě kolečka utáhli a přemístili ji ke zdi mezi nábytek) postýlku posunout k oknu, otevřel si sám nezajištěné okenice a následně došlo k jeho pádu z okna na chodník před domem.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zastával názor, že učiní-li rodiče vyčerpávajícím způsobem všechna opatření, která jsou ve vztahu k péči o dítě představitelná, nemohou být vinnými spácháním trestného činu. K úrazu totiž došlo vlivem okolností, které v daném případě nemohli rodiče nezletilého předvídat ani předpokládat. Avšak v případě zanechání otevřeného okna v prvním nadzemním podlaží za současného nezajištění dozoru nad dítětem (nezamezení přístupu k tomuto oknu) se o takový případ jednat nemůže, neboť se jedná o zásadní zanedbání potřebné péče (v podrobnostech viz odstavec 25.
rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 18. rozsudku odvolacího soudu).
30. Obdobně ani obecné závěry učiněné Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I ÚS 1587/15, nemůžou zvrátit nahlížení Nejvyššího soudu na nyní posuzovanou věc. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval otázkou rozsahu a intenzity rodičovské odpovědnosti ve spojitosti s náhradou nemajetkové újmy. Podává se z něj, že v případě rodičů povinnost dohledu nad dítětem vyplývá z rodičovské odpovědnosti, jejíž součástí je i ochrana dítěte podle § 858 občanského zákoníku; tato povinnost je přitom zjevně ochrannou normou, jejímž účelem je ochrana individuálních zájmů dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti.
Účelem péče o dítě je zajistit, aby dítě s přibývajícím věkem dosahovalo vyšší stupeň samostatnosti a bylo schopno stále lépe hodnotit důsledky svého jednání. Než bude dítě plně schopno odpovídajícím způsobem vyhodnocovat své chování, je povinností rodičů děti chránit a zabezpečit, aby nebyly vystaveny nebezpečí z důvodu své nezralosti (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 1022/16). Lze dodat, že soudy obou stupňů se uvedeným východiskům věnovaly a učinily z něj odpovídající závěry (viz odstavec 25.
rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 19. rozsudku odvolacího soudu). V souladu zejména s názorem odvolacího soudu lze zdůraznit, že výchovné prostředky i míra dohledu nad dětmi v rámci rodičovské odpovědnosti musí reflektovat věk dětí, jejich mentální vyspělost, charakterové rysy, avšak i situaci, v níž se zrovna nachází. Je rozdíl v rámci výchovy na úseku dopravy pod dohledem rodiče, kde se pohybuje osmileté a pěti a půl leté dítě na přechodu pro chodce a je tak vedeno k výchově na úseku dopravy (jak tomu bylo právě ve věci řešené Ústavním soudem), od situace, kdy rodič dvou a půl letého dítěte tomuto umožní, aby se bez jakéhokoli dohledu pohybovalo u otevřeného okna.
Takové jednání nemůže být posouzeno jako součást výchovy, tj. získávání nových dovedností odpovídajících rozumovému vývoji a věku poškozeného. Volnost, která se poškozenému u otevřeného okna naskytla, neodpovídá jeho věku a stupni rozvoje dětské osobnosti. Jde o zřejmé vystavení poškozeného rizikové situaci, v níž si nebyl schopen její nebezpečnost vzhledem ke svému věku uvědomit a vyvarovat se potencionálních nepříznivých důsledků.
31. Z hlediska judikatury lze naopak poukázat na nedostatečný dozor nad dítětem v následujících případech. Trestní odpovědnost rodičů byla shledána v případě ponechání dvouletého dítěte bez dozoru v blízkosti nezabezpečené nádrže na vodu, do které spadlo (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 3 Tdo 122/2024, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2193/24). Obdobně tomu bylo i v případě ponechání tříletého dítěte na zahradě bez dozoru, jež matka nechala pohybovat se v blízkosti nezabezpečeného bazénu, do něhož spadlo a utopilo se (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1028/2023). Rovněž v případě, kdy matka nechala (ač krátkodobě a jednorázově) bez dozoru méně než tříleté dítě, které spadlo do bazénu, ani Ústavní soud nepotvrdil, že by soudy k obviněné zaujaly hraniční pozici takřka absolutní odpovědnosti za cokoli, co se svěřenému dítěti přihodí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1452/2015, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 1022/16). Přiměřeně lze konečně uvést i případ, v němž otec umožnil poškozenému pětiletému synu vstup na oplocený pozemek, na kterém se nacházela smečka psů, která způsobila jeho úmrtí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 276/2018).
K zásadě subsidiarity trestní represe
32. Dovolatel dále vznesl výhradu vůči neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
33. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
34. Předně lze poznamenat, že soudy uplatnění zásady subsidiarity trestní represe zvážily (viz odstavec 27. rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 20. rozsudku odvolacího soudu), přičemž – ač ve stručnosti – deklarovaly, že míra společenské škodlivosti vyžaduje posouzení věci v intencích trestního práva, kdy jde o standardní případ jednání subsumovaného pod § 148 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Je zřejmé, že nelze automaticky vyvodit trestní odpovědnost rodičů za každou nešťastnou náhodu, při které se dítě zraní, avšak závěr soudů o vině byl úzce svázán s konkrétními okolnostmi případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2193/24). Jak již bylo řečeno, úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V případě obviněného však nelze shledat, že by se jeho čin vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a uplatnění subsidiarity trestní represe tudíž nenachází své místo. Lze mít proto za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
36. Nejvyšší soud se po striktně individuálním posouzení tohoto případu neztotožnil s dovolatelem, resp. jím předkládanými jednotlivými východisky jeho optikou podstatnými pro vyhodnocení společenské škodlivosti daného jednání. Trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 tr. zákoníku bude pro nutnost nedbalostní formy zavinění vždy přečinem (srov. § 14 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž právě u nedbalostních trestných činů předkládaná míra sofistikovanosti jednání, agresivita jednání, pohnutka nebo cíl pachatele nemůže z logiky věci hrát svou roli.
Rozhodně pak nelze poukazovat na míru spoluzavinění poškozeného dvou a půl letého dítěte, jež nebylo schopno vyhodnotit důsledky svého počínání a bylo zcela závislé na korigování jeho chování ze strany odpovědné osoby. Především však následek, resp. účinek na zdraví poškozeného (jakožto jedno ze stěžejních kritérií při posuzování společenské škodlivosti) nelze považovat za zcela marginální, ba naopak rozhodně nelze hovořit ani o tom, že by se nacházel na samé spodní hranici trestnosti. Nutno zopakovat, že dne 11.
3. 2023 pádem z okna poškozený utrpěl vpáčenou zlomeninu lební kosti a pohmoždění mozku, s nutností okamžitého operačního zákroku s následnou hospitalizací do 22. 3. 2023, a v důsledku toho částečné ochrnutí dominantní pravé končetiny spojené s částečnou paralýzou v oblasti úchopu, což ho omezovalo v běžném způsobu života nejméně do 20. 4. 2023. Lze připomenout, že ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu (na základě ustálené judikatury je tento pojem vykládán tak, že musí jít zpravidla o dobu nejméně sedmi kalendářních dnů), obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Již z tohoto pohledu je zřejmé, že zranění poškozeného se rozhodně nenacházela při spodní hranici určující pro posouzení, zda se bude jednat o ublížení na zdraví. Jen dílem náhody pak poškozený neutrpěl vážnější zranění. Skutečnost, že poškozený (jak tvrdí dovolatel) nebude mít trvalé následky, je bezesporu pozitivní, nicméně z hlediska zvolené právní kvalifikace není směrodatná. Komplex trestněprávně relevantních jednání pachatele (byť se jednalo o jakýsi jednorázový exces), jakož i míra zavinění, byla naopak dostatečným způsobem reflektována odvolacím soudem při rozhodování o trestu společně se zřetelem na osobu obviněného a specifický charakter věci, neboť bylo podle § 46 odst. 1 tr.
zákoníku upuštěno od potrestání. Uvedené skutečnosti tedy nelze považovat za natolik výjimečné, aby odůvodňovaly neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Konečně možno též poukázat na závěr, že i jednorázové a krátkodobé pochybení (jinak zcela vzorné matky) s tragickými následky lze považovat za standardní případ jednání podřaditelného pod danou nedbalostní skutkovou podstatu, kdy ochrana prostředky práva civilního nepostačovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2015, sp. zn.
37. I v případech, kdy v důsledku nedostatečného dohledu dojde k ohrožení života nebo zdraví dítěte, tak může být odpovědnost rodiče posuzována v rovině trestního práva. Ve věci obviněného se jednalo o flagrantní selhání, neboť nedocenil svou rodičovskou roli, zvláště pokud jde o výkon dohledu nad dítětem ve věku dvou a půl let. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu.
V.Závěr38. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. Ž. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu