7 Tdo 643/2025

7 Tdo 643/2025-1029

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění Luboš Stojec, bytem Přezletice, Pod Hájem 398, okres Praha-východ, Petr Pouzar, bytem Praha 5 – Řeporyje, Všerubská 373/25, obviněná právnická osoba – obchodní společnost Luboss, s. r. o., se sídlem Praha 5 – Řeporyje, Všerubská 373/25, a nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 167/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 140/2022, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 11 To 167/2023, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 3 T 140/2022.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 2. 2023, č. j. 3 T 140/2022-734, byli obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., uznáni vinnými každý přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi byly uloženy tresty odnětí svobody každému v trvání 9 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu 2 let s povinností ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit způsobenou nemajetkovou újmu.

Dále jim byly uloženy peněžité tresty každému ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Obviněné právnické osobě Luboss, s. r. o., byl uložen peněžitý trest ve výměře 70 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 70 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že všichni obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu čtyřem poškozeným, kterými jsou H. D., O. P. M., Z. M. a O. J., každé ve výši 400 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly všechny poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. O odvoláních, která podali obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., proti všem výrokům, státní zástupce v neprospěch obviněných Luboše Stojece, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., proti výroku o vině a trestu a všechny čtyři shora jmenované poškozené proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 11 To 167/2023-815, ve znění opravného usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Praze ze dne 29.

2. 2024, č. j. 11 To 167/2023-896, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, č. j. 8 To 32/2024-914. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozených byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci nově rozhodnuto. Obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., byli uznáni vinnými každý přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzeni obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar podle § 143 odst. 2 tr.

zákoníku každý k trestu odnětí svobody na 24 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 3 roků s povinností ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit způsobenou nemajetkovou újmu a podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 400 Kč, tedy v celkové výši 20 000 Kč. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., byla odsouzena podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.

ř. bylo rozhodnuto, že všichni obvinění jsou povinni společně a nerozdílně nahradit nemajetkovou újmu, a to ve výši 454 068 Kč každé z poškozených, kterými jsou H. D. a O. J., a ve výši 605 424 poškozeným, kterými jsou O. P. M. a Z. M. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly všechny poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Skutek, který byl u každého z obviněných posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, záležel podle zjištění Krajského soudu v Praze a předtím i podle zjištění Okresního soudu v Mělníku v podstatě v tom, že obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar jako jednatelé obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., v rámci její podnikatelské činnosti dne 3. 4. 2021 v jejím areálu v obci XY, místní část XY, okres XY, sjednali s poškozeným I. M., nar. XY, ústní dohodu o provedení práce v tomto areálu spočívající v úpravě svahu pomocí bagru, přičemž nesplnili povinnost podle § 101 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, poškozeného nepoučili o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a možných rizicích a umožnili mu, aby podle jejich pokynů začal pracovat na zemních úpravách svahu s bagrem, ke kterému neměli žádnou průvodní ani provozní dokumentaci a u kterého neprováděli kontrolu bezpečnosti provozu podle § 4 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, postupovali v rozporu i s dalšími požadavky na bezpečný provoz a používání pojízdných zařízení uvedenými v příloze č. 3, bod 4 citovaného nařízení vlády, podle něhož byli povinni zabezpečit zařízení před převrácením, a to ochranným zařízením, které zajistí, že se pojízdné zařízení nenakloní o více než čtvrtinu maximálního náklonu, a pokud existovalo riziko přimáčknutí obsluhy při převrácení zařízení, zajistit, aby bylo použito pouze takové zařízení, které je vybaveno zádržným systémem, v důsledku čehož bagr nebyl vůbec způsobilý pro bezpečný provoz, neověřili, zda poškozený disponuje průkazem o oprávnění k obsluze stavebních strojů podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů, a tím způsobili, že při provádění zemních úprav poškozeným došlo k pádu bagru ze svahu s přetočením na kabinu strojníka a k deformaci kabiny, v níž byl poškozený přimáčknut, takže utrpěl mnohačetná zranění neslučitelná se životem, v jejichž důsledku na místě zemřel.

Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali dovolání obvinění Luboš Stojec, Petr Pouzar a právnická osoba Luboss, s. r. o., a nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara a ve prospěch i v neprospěch právnické osoby Luboss, s. r. o.

5. Obviněný Luboš Stojec napadl rozsudek Krajského soudu v Praze v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že účelem příjezdu poškozeného a následné schůzky bylo pouhé projednání možnosti jeho zaměstnání, tj. nikoli okamžitý výkon zaměstnání. Uvedl, že s poškozeným nejednal s úmyslem uzavřít s ním pracovní či jinou obdobnou smlouvu. Vytkl chybějící ohledání bagru a jeho zkoumání znalcem a v návaznosti na to uvedl, že nebyl zjištěn skutečný technický stav bagru včetně jeho vybavení. Nebylo dokonce ani zjištěno, o jaký konkrétní stavební stroj se jednalo, a není zřejmé, z čeho byl učiněn skutkový závěr, že bagr nebyl vybaven zařízením zabraňujícím převrácení. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by příčinou nehody byl nevyhovující technický stav bagru či jeho technické vybavení. Za bezvýznamné obviněný označil zjištění, zda obviněný disponoval průkazem k obsluze stroje podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., když bylo prokázáno, že s bagry dlouhodobě pracoval a disponoval k tomu ukrajinským průkazem, tudíž si musel být i vědom rizik této práce. Zároveň nebylo prokázáno, že by k následku nedošlo, pokud by obviněný disponoval dokumentací k bagru a pokud by u bagru byla prováděna pravidelná kontrola bezpečnosti a pokud by byl bagr vybaven zařízením proti převrácení a zádržným systémem. Obviněný rovněž namítl, že nebyl přibrán znalec z oboru kriminalistiky se specializací na forenzní biomechaniku, a z toho vyvozoval, že nebyla zjištěna skutečná příčina převrácení bagru, kdo jeho pád zavinil a další okolnosti pádu. Za nesprávné označil zjištění, podle něhož poškozený s bagrem pracoval. V této spojitosti poukázal na okolnost, že převrácený bagr měl složenou lžíci i rameno, tj. v poloze určené pro přesun. Z dokazování podle obviněného nevyplynulo, že předmětné místo bylo pracovištěm společnosti Luboss, s. r. o.

6. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spojil námitky v tom smyslu, že s poškozeným nebyla uzavřena žádná pracovní či jiná obdobná smlouva, že příčinou následku bylo jednání poškozeného, že sám obviněný neporušil žádnou povinnost, a pokud by se o případném porušení nějaké jeho povinnosti dalo uvažovat, šlo o tak bezvýznamnou příčinu následku, že z ní nelze vyvozovat trestní odpovědnost s ohledem na to, že příčinnou souvislost je nutno posuzovat nejen na základě teorie podmínky, ale také podle zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Odvolací soud neuvedl, které konkrétní porušení povinnosti či povinností obviněným je příčinou způsobeného následku, pročež je neakceptovatelné jeho vyhodnocení příčinného vztahu. Ze skutkového závěru odvolacího soudu, že poškozený s bagrem dojel téměř až na konec nově vytvořeného sypkého nájezdu, v důsledku čehož došlo k převrácení stroje, obviněný dovozuje významný podíl poškozeného na nehodovém ději.

7. Z namítané nesprávnosti výroku o vině podle obviněného vyplývá také nesprávnost dalších výroků včetně výroku o náhradě nemajetkové újmy. Nesprávnost tohoto výroku spatřoval také v tom, že mu byla uložena solidární povinnost k náhradě. V tomto směru vyjádřil souhlas s dovoláním nejvyššího státního zástupce. Připomněl i kritéria stanovení výše náhrady nemajetkové újmy a požadavek, že v adhezním řízení je soud povinen postupovat co do odůvodnění svého rozhodnutí se stejnou pečlivostí jako soud v občanskoprávním řízení. Rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy označil za nepřezkoumatelné.

8. Obviněný zmínil také stav právní nejistoty s ohledem na to, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze nerozhodl o jeho odvolání.

9. Obviněný Luboš Stojec se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Obviněný Petr Pouzar napadl rozsudek Krajského soudu v Praze v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávnost zjištění, že bagr neměl zařízení bránící nadměrnému náklonu či překlopení a že neměl zádržné zařízení, pokud byl pro nadbytečnost zamítnut návrh na znalecké zkoumání bagru. Za nesprávné označil zjištění, že poškozený vykonával zemní úpravy svahu s jeho vědomím, resp. s vědomím obou obviněných jako jednatelů a na základě jejich pokynů. Uvedl, že účelem příjezdu poškozeného do areálu bylo pouze projednání možnosti jeho zaměstnání. Vytkl, že pokud byly zamítnuty návrhy na doplnění důkazů znaleckým posudkem z oboru dopravy a znaleckým posudkem zaměřeným na forenzní biomechaniku, má to ten důsledek, že nebyla zjištěna příčina pádu bagru a že nebyl objasněn pohyb těla poškozeného při pádu bagru.

11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, podle nichž soudy nesprávně posoudily příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Zpochybnil závěr, že by následek v podobě úmrtí poškozeného nastal z důvodu nevyhovujícího technického stavu bagru. Nesouhlas projevil také se závěrem, že by se na vzniku uvedeného následku podílel nějakým relevantním porušením svých povinností, a zdůraznil, že příčinou následku bylo jednání poškozeného, který se stejnými či podobnými stroji dlouhodobě pracoval, živil se touto prací a měl k ní ukrajinské oprávnění. Vyjádřil názor, že výrok o vině je v rozporu s teorií podmínky, umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. Zdůraznil význam spoluzavinění poškozeného s tím, že odvolacím soudem stanovený podíl spoluzavinění ve výši 20 procent je nepřiměřeně nízký. Poukázal na to, že i sestra poškozeného jej (po zaslání fotografií z místa poškozeným) prostřednictvím komunikace telefonem upozorňovala na nebezpečí převrácení.

12. Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy obviněný namítl jeho nesprávnost jednak z důvodu solidární povahy povinnosti k náhradě (v tomto směru se ztotožnil s dovoláním nejvyššího státního zástupce) a jednak z důvodu výše náhrady neodpovídající míře zavinění poškozeného. Ztotožnil se s dovoláním nejvyššího státního zástupce i v tom, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje výrok, kterým by bylo rozhodnuto o odvolání obviněných.

13. Obviněný Petr Pouzar se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., napadla rozsudek Krajského soudu v Praze v celém jí se týkajícím rozsahu. Odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m), l) tr. ř. Na základě vlastního zhodnocení svědeckých výpovědí vyjádřila nesouhlas s tím, na podkladě jakých důkazů soudy učinily zjištění, že poškozený byl do jejího areálu přivezen jedním z jednatelů proto, aby zde začal ihned pracovat, a že práci vykonával podle jejich pokynů. Vytkla, že bagr nebyl podroben žádnému odbornému zkoumání, takže není žádný spolehlivý podklad k závěrům o jeho technickém stavu. Za nesprávné označila zjištění, že s poškozeným uzavřela nějakou pracovní smlouvu, neboť jednatelé se s poškozeným pouze dohadovali o jejím budoucím uzavření, které odložili na příští den. Podle obviněné právnické osoby tedy žádná smlouva nebyla uzavřena, poškozený se rozloučil a odešel, a pokud začal manipulovat s bagrem, činil tak pouze ze své vůle. Příčinu nehody a vzniklého následku pak spatřovala výlučně jen v nedostatku potřebné opatrnosti na straně poškozeného, a nikoli v tom, že by porušila nějaké povinnosti. Namítla rovněž, že následek jí nemůže být přičítán, neboť předmětný bagr nebyl v jejím vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví obviněného Luboše Stojce, zatímco ona vlastnila pouze areál, kde se předmětná událost odehrála. Poukázala na to, že žádným výrokem nebylo rozhodnuto o jejím odvolání.

15. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadený rozsudek a aby ji zprostil obžaloby nebo přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci.

16. Nejvyšší státní zástupce napadl rozsudek Krajského soudu v Praze s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejvyšší státní zástupce uplatnil ve prospěch obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara a v neprospěch obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., proti výroku o jejich povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Namítl, že při správném hmotně právním posouzení náhrady nemajetkové újmy měla být povinnost k náhradě uložena jen obviněné právnické osobě Luboss, s. r. o., a nikoli solidárně též obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi. Uvedl, že nebyl žádný důvod k tomu, aby solidární povinnost k náhradě nemajetkové újmy byla uložena obviněným Luboši Stojcovi a Petru Pouzarovi. Argumentoval ustanovením § 167 občanského zákoníku (o. z.) a jeho výkladem ve vztahu k ustanovení § 2914 o. z., jak byl podán v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/20222, a v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2947/18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nejvyšší státní zástupce uplatnil ve prospěch obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., proto, že v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jejich odvoláních, konkrétně výrok, jímž se tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítají.

17. Nejvyšší státní zástupce v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o povinnosti obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara k náhradě nemajetkové újmy, jakož i další obsahově navazující rozhodnutí, a aby sám podle § 256 tr. ř. zamítl nedůvodná odvolání obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o.

18. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním obviněných označil jejich námitky proti skutkovým zjištěním soudů za neopodstatněné a konstatoval, že tato zjištění mají odpovídající podklad v důkazech, přičemž se ztotožnil s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Žádné pochybení soudů nespatřoval v tom, že nevyhověly návrhům obviněných na doplnění důkazů, neboť soudy jejich neprovedení náležitě odůvodnily. Souhlasil se závěry soudů v otázce vzniku pracovněprávního vztahu mezi obviněnou právnickou osobou a poškozeným, v otázce porušení povinností obviněných a významu těchto povinností co do jejich důležitosti i v otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinností obviněných a smrtelným následkem. Za důvodné považoval dovolání obviněných, pokud namítli, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze nebylo rozhodnuto o jejich odvoláních. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno v dovolání nejvyššího státního zástupce.

19. Obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar ve vyjádřeních k dovolání nejvyššího státního zástupce, která pojali do svých dovolání, projevili souhlas s jeho argumentací, pokud směřovala proti výroku o jejich povinnosti k náhradě nemajetkové újmy a pokud se týkala chybějícího výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o jejich odvoláních.

20. Obviněná právnická osoba Luboss, s. r. o., v písemném vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla, že souhlasí s námitkami týkajícími se chybějícího výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím odvolání. Nesouhlasila ovšem s tím, že by jí vůbec měla být uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy. V tomto směru zdůraznila, že podle svých subjektivních možností jednala se vší opatrností, že výlučnou příčinou smrtelného následku bylo jednání poškozeného a že jí tento následek nelze přičítat.

Řízení před Nejvyšším soudem

21. V době, kdy věc byla dne 22. 1. 2025 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaných dovoláních, připadla podle rozvrhu práce senátu č. 7 trestního kolegia. Ten ji usnesením ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 68/2025, podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Důvodem byl odlišný právní názor senátu č. 7 oproti právnímu názoru senátu č. 4 trestního kolegia vyslovenému v usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, v otázce solidární odpovědnosti obviněných za nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Usnesením senátu č. 4 v dovolání argumentoval nejvyšší státní zástupce (viz výše). Senát č. 4 v citovaném usnesení totiž dospěl k závěru, že pokud nejde o exces z plnění úkolů, tak protiprávní čin způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci její činnosti, nezakládá odpovědnost této osoby, zakládá její odpovědnost pouze vůči právnické osobě v tzv. vnitřním vztahu, tzn. podle pracovněprávních předpisů apod. S tím se senát č. 7 neztotožnil a s poukazem na aktuální judikaturu civilního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že není vyloučeno, aby se v případě splnění podmínek odpovědnosti podle § 2910 o. z. uplatnila odpovědnost jak právnické osoby, tak zároveň i odpovědnost tzv. pomocné osoby, kterou právnická osoba při své činnosti použila. Vzhledem k odlišnému názoru dvou senátů trestního kolegia Nejvyššího soudu na tuto zásadní obecnou otázku hmotného práva považoval senát č. 7 za nezbytné, aby se k ní vyjádřil velký senát.

22. Velký senát shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a nejvyšším státním zástupcem jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž dovolání obviněných byla podána prostřednictvím obhájců podle § 265d odst. 2 tr. ř., všechna dovolání byla podána ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.

23. Velký senát však shledal, že nejsou splněny podmínky § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pro předložení věci velkému senátu. Velký senát dospěl především k předběžnému závěru, že jsou opodstatněné dovolací námitky obviněných vztahující se k důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Za této situace uzavřel, že není namístě, aby se zabýval výrokem o náhradě nemajetkové újmy, neboť jestliže dosud nebyla ustálena skutková zjištění a vyřešena otázka právního posouzení skutku, ke zmíněné sporné otázce nelze v dané fázi řízení zaujmout definitivní stanovisko. Důvody, na nichž senát č. 7 založil své rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu, se podle názoru velkého senátu opíraly o námitky, jimiž velkému senátu nepřísluší se v této fázi řízení zabývat. Hmotněprávní otázka, která je sporná mezi senáty č. 4 a 7 Nejvyššího soudu, není zásadní pro posouzení, jak má být o podaných dovoláních Nejvyšším soudem rozhodnuto. Velký senát proto usnesením ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 15 Tdo 287/2025, senátu č. 7 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože nejsou splněny podmínky § 20 zákona o soudech a soudcích.

24. Na základě citovaného usnesení velkého senátu se věcí znovu zabýval senát č. 7, jemuž příslušelo o podaných dovoláních rozhodnout.

Posouzení důvodnosti dovolání

25. Poté, co senát č. 7 konstatoval přípustnost a včasnost podaných dovolání, jejich podání oprávněnými osobami a s předepsanými náležitostmi, neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Přezkoumal proto podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v podaných dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že všechna podaná dovolání jsou částečně důvodná.

K dovoláním nejvyššího státního zástupce a obviněných z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

27. Všichni dovolatelé namítli, že v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze chybí výrok, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněných. Tato námitka je však bez opodstatnění, neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že podle § 256 tr. ř. se odvolání obviněných Luboše Stojce, Petra Pouzara a právnické osoby Luboss, s. r. o., zamítají. Ve vyhotovení rozsudku a v jeho opisech však došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající v tom, že zde výrok o zamítnutí odvolání obviněných chyběl. Písemné vyhotovení rozsudku tak bylo odlišné od výroku rozsudku, jak byl vyhlášen. Předseda senátu Krajského soudu v Praze proto postupoval podle § 131 tr. ř. a usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 11 To 167/2023-896, rozhodl o opravě uvedené nesprávnosti. Stížnosti obviněných proti tomuto usnesení byly jako nedůvodné zamítnuty usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2024, č. j. 8 To 32/2024-914.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může být úspěšně uplatněn jen tehdy, pokud vada spočívající v částečné nebo úplné absenci výroku rozhodnutí, který byl soud povinen vyslovit, existuje v tom znění rozhodnutí, které bylo vyhlášeno, a nikoliv tehdy, pokud se tato vada vyskytla pouze ve vyhotovení nebo v opisech rozhodnutí. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu jsou proto podaná dovolání nedůvodná.

K dovoláním obviněných z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. Prvním rozhodným skutkovým zjištěním ve smyslu citovaného ustanovení, ohledně kterého obvinění namítli zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, je zjištění týkající se toho, co bylo ujednáno mezi jednateli obviněné právnické osoby a poškozeným, tj. jaké práce, kde a odkdy bude poškozený vykonávat a zda sjednané místo výkonu práce bylo pracovištěm Luboss, s. r. o. V tomto směru nejsou zjištění soudů v žádném zjevném rozporu s důkazy, naopak v nich mají jasný obsahový podklad.

31. Skutečnost, že místo nehody bylo pracovištěm obviněné právnické osoby, jednoznačně vyplývá kromě výpovědi samotných obviněných zejména z výpovědí svědků J. V., P. F. i z listinných důkazů týkajících se předmětu činnosti Luboss, s. r. o., na daném místě (viz např. zpráv č. l. 510 spisu, rozhodnutí č. l. 514, zprávy č. l. 546, 666 aj.). Zjištění, podle kterého mezi jednateli obviněné právnické osoby a poškozeným bylo ujednáno, že poškozený pro obviněnou právnickou osobu v jejím areálu provede bagrem zemní práce na předmětném místě ve svažitém terénu a že s touto prací začne ještě téhož dne, má odpovídající podklad v několika důkazech.

Především tu je protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací dokládající, že bagr se převrátil na svahu v areálu obviněné právnické osoby a že v kabině bagru byl poškozený. Tím je objektivně doloženo, že poškozený začal práci skutečně vykonávat. Dalším důkazem je výpověď svědkyně H. D., sestry poškozeného, která uvedla, že kritického dne s poškozeným měla dvakrát telefonický hovor. První hovor svědkyně popsala tak, že poškozený jí sdělil, že má práci, že bude dostávat 200 Kč na hodinu za práci na bagru, že je domluvený s „panem Lubošem“ a že ten pro něj přijede (zmiňovanou osobou je evidentně obviněný Luboš Stojec, který poškozeného na místo toho dne nepochybně přivezl).

Druhý hovor svědkyně popsala tak, že poškozený jí sdělil, že už pracuje, načež jí poslal fotografii místa, kde pracoval. K tomu jako důkaz, který podporuje uvedou výpověď svědkyně, přistupuje obsah komunikace, která kritického dne kolem 11:00 hodin proběhla mezi svědkyní a poškozeným prostřednictvím sítě Facebook. V rámci této komunikace poškozený poslal svědkyni dvě fotografie bagru (zachyceného přímo na místě výkonu práce), na což svědkyně odpověděla zprávou, v níž poškozeného varovala před převrácením.

Pokud soudy z uvedených důkazů vyvodily, že mezi obviněnými a poškozeným bylo ujednáno provedení práce, která spočívala v úpravě svažitého terénu v areálu obviněné právnické osoby s použitím bagru, není to v žádném, natož zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zjištění soudů ohledně toho, co bylo ujednáno, nemůže být zvráceno námitkami obviněných ani výpovědí svědkyně B. S., která pro obviněnou právnickou osobu vedla personální agendu. Obvinění se snažili prezentovat manipulaci poškozeného s bagrem jako jeho svévolné jednání bez jejich vědomí, přičemž přítomnost poškozeného na místě se snažili vysvětlit tím, že účelem byla pouze domluva na případném budoucím zaměstnání a že tato domluva byla nakonec odložena na následující pracovní den.

Obhajoba obviněných je ve světle důkazů, z nichž soudy vycházely, očividně nelogická. Za situace, kterou namítali obvinění, by poškozený neměl důvod své sestře telefonicky sdělovat, že má domluvenou práci, resp. dokonce že už pracuje, a posílat jí fotografie z místa, a zejména by neměl důvod k jakékoli manipulaci s bagrem. Účelem celé akce ze strany poškozeného bylo, aby si prací s bagrem vydělal nějaké peníze, a tohoto účelu nemohl dosáhnout bez domluvy s obviněnými.

Ostatně obviněný se obsluhy bagru ujal v místě, které je na dohled (asi 80 metrů) od místa, kde se nacházejí kanceláře obviněné právnické osoby a kde se její jednatelé zdržovali. Pokud by se poškozený bez vědomí a souhlasu obviněných začal s bagrem přesouvat z místa jeho parkování ke svahu a tedy k místu, v kterém pak došlo k nehodě a které je vzdáleno od kanceláří asi 120 metrů, muselo by to vzbudit pozornost obviněných a jejich zásah proti svévolné manipulaci obviněného s bagrem. Svědkyně B. S.

uvedla, že kritického dne se jí obviněný Luboš Stojec telefonicky dotazoval, zda mohou zaměstnat osobu ukrajinského původu s maďarským vízem (to odpovídá poškozenému). Svědkyně vypověděla, že požádala obviněného, zda může veškeré doklady přinést následující pracovní den do její kanceláře, což obviněný slíbil, a dodala, že tím hovor skončil. Obsah výpovědi svědkyně rozhodně není v žádném rozporu se zjištěním soudů, že obvinění se s poškozeným na provedení práce domluvili již kritického dne, aniž vyhotovili či nechali vyhotovit písemnou smlouvu.

Ostatně i svědek J. L. vypověděl, že mu poškozený předchozího dne říkal, že jde v sobotu (den nehody) pracovat k obviněnému Luboši Stojcovi do XY. Nelze tedy přisvědčit námitkám obviněných proti zjištění soudů ohledně ujednání, které bylo učiněno mezi obviněnými a poškozeným.

32. Další rozhodné obviněnými zpochybňované skutkové zjištění se týká vybavení a technického stavu bagru. Ze strany soudů jsou v této souvislosti vytýkány jednak nedostatky zjevně nepodstatné, např. že se bagr startoval šroubovákem a nikoli klíčkem, jednak nejasné, neurčitě formulované a neprokázané. Jde zejména o údajně chybějící blíže neidentifikované ochranné zařízení, jednak zádržný systém. Soudy poukazují na přílohu č. 3 bod 4 nařízení vlády č. 378/2001 Sb. a víceméně opakují znění této části, kde se jako požadavek na bezpečný provoz a používání pojízdných zařízení uvádí „zabezpečení zařízení řízeného obsluhou před převrácením při provozu za běžných podmínek, a to ochranným zařízením, které zajistí, že se pojízdné zařízení nenakloní o více než čtvrtinu maximálního náklonu, nebo konstrukcí, která zajistí dostatečný prostor kolem obsluhy, i když naklonění bude větší než čtvrtina maximálního náklonu, nebo jiným technickým opatřením se stejným účinkem; ochranné konstrukce nejsou nutné, pokud je zařízení během činnosti stabilizováno nebo jestliže jeho konstrukční provedení znemožňuje převrácení; existuje-li riziko přimáčknutí obsluhy při převrácení zařízení, lze používat pouze takové zařízení, které je vybaveno zádržným systémem, například bezpečnostními pásy“.

Nikde však soudy blíže nevysvětlují, co se tím rozumí. Ani ve spise nelze nalézt žádné bližší vysvětlení. Není tedy jasné, co konkrétně je povinnou součástí (výbavou) bagru jakého typu a pro jaké situace (práce) a zda je to někde blíže stanoveno. Soudy tedy zatím nepodloženě dovozují, že absence těchto blíže neidentifikovaných zařízení byla (technickou) příčinou pádu posuzovaného bagru.

33. Obvinění z tohoto hlediska důvodně namítají neúplné dokazování a zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Soudy odkazují na protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, který je v tomto smyslu jediným exaktním důkazem objasňujícím alespoň vzhled bagru, polohu po pádu, povahu místa, svahu, odkud bagr spadl apod. Mimo jiné z něho vyplývá, že kabina bagru je zcela zdeformovaná, takže zmíněné bezpečnostní pásy by poškozeného patrně nezachránily. Jinak ale z tohoto důkazu zůstává pro laika (jímž je v těchto otázkách i soud) nejasný mechanismus pádu bagru, jeho technická příčina i to, zda byl bagr vybaven tak, jak měl být.

Obvinění v této souvislosti navrhovali opatření znaleckých posudků (z oboru dopravy a z oboru kriminalistické techniky, odvětví biomechaniky). Takový požadavek na doplnění dokazování lze považovat v zásadě za důvodný, i když přesné vymezení znaleckého odvětví, resp. specializace, bude muset vyřešit soud v dalším řízení. Každopádně znaleckým zkoumáním a případně nějakým dalším důkazem by mělo být objasněno, zda bagr měl veškeré vybavení, které na předmětnou práci mít měl, a zda nějaký technický nedostatek či absence nějakého vybavení mohla být příčinou pádu bagru a smrti poškozeného.

To zatím nelze z žádného opatřeného důkazu zjistit. Je proto nepodložené činit závěr o porušení povinnosti obviněných vybavit bagr jakýmsi „ochranným zařízením“ či „zádržným systémem“, což všechny orgány činné v trestním řízení opakovaně uvádějí, aniž by někde bylo vysvětleno, co se tím konkrétně míní.

34. Lze snad ještě zmínit, že z výpovědi svědka V. V. vyplývá, že v bagru se nacházela přilba i bezpečnostní popruh (č. l. 703 p. v.). Svědek V. L. uvedl, že bagr měl před sebou nějaké nutné opravy. Nešel zamykat. Startovat se muselo šroubovákem. Nefungovala řídící jednotka, což se projevovalo ve složitějším ovládání ramene a rameno nemělo takovou sílu. Nicméně na bagru podle svědka „nebylo nic, co by nefungovalo, aby ho to tak vykolejilo, aby se kvůli tomu převrátil“. Svědek uvedl, že rameno bagru je těžké a mění se těžiště, takže situace, kdy těžiště je vysoké a k tomu se přidá náklon, je nebezpečná.

To je nepříjemná situace obecně u těch strojů, které mají velké a těžké rameno. Člověk s takovým strojem musí umět zacházet. Když si není vědom velké váhy, velkého naklonění a toho špatného těžiště stroje, tak se stroj snadno převáží. Na druhé straně svědek uvedl, že „bagry jsou všechny stejné, takže pokud umím bagrem, tak umím se všemi bagry“ (č. l. 718). Je však nutno připomenout, že tu jde o názory svědka, nikoli o odborné (znalecké) závěry. V hlavním líčení se svědek blíže nevyjádřil k otázce speciální obsluhy vzduchových brzd (nutnost „nafoukání“ brzd, aby byly funkční), o čemž vypovídal v přípravném řízení (č. l.

225), jde ovšem o nepřehlédnutelné tvrzení, k němuž by se měl znalec vyjádřit. Konečně lze zmínit, že z protokolu o ohledání místa činu mimo jiné vyplývá, že kotvící radlice bagru byla v nejvyšší poloze, tudíž bagr nebyl před jeho pádem nijak kotven. Nicméně by bylo předčasné činit z těchto indicií nějaké skutkové závěry.

35. Z veřejně dostupných zdrojů vyplývá, že zabezpečení bagru, resp. zemního stavebního stroje, se mohou týkat požadavky normy ČSN ISO 20474. Tato norma je harmonizovanou technickou normou vydanou podle směrnice 2006/42/ES o strojních zařízeních a je v České republice implementována jako ČSN EN ISO 20474 (v různých částech podle typu stroje). Část 1 - Všeobecné požadavky (ČSN EN ISO 20474-1) - se vztahuje na všechny zemní stavební stroje, tedy i bagry (rypadla). Další části doplňují specifika pro jednotlivé typy strojů. Klíčovými bezpečnostními požadavky dle ČSN EN ISO 20474-1 jsou ochranné konstrukce: ROPS (Roll-Over Protective Structure): ochrana obsluhy při převrácení (ROPS je konstrukční ochranný rám nebo kabina, která má zabránit smrtelnému nebo vážnému zranění obsluhy v případě převrácení stroje, např. při práci na svahu, v nerovném terénu apod., přičemž je navržena tak, aby udržela ochranný prostor okolo obsluhy a absorbovala část energie nárazu). FOPS (Falling Object Protective Structure): ochrana obsluhy před padajícími předměty. Tyto konstrukce musí odpovídat samostatným zkušebním normám, např. ISO 3471 (ROPS) nebo ISO 3449 (FOPS). Část 6 upravuje požadavky na konstrukční stabilitu při různých provozních režimech, např. při práci na svahu. Vazba na nařízení vlády č. 378/2001 Sb. spočívá v tom, že nařízení vlády odkazuje na povinnost zaměstnavatele zajistit, aby stroje a zařízení odpovídaly technickým požadavkům podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, a tím i normám ČSN EN ISO 20474 (jde o normu typu C podle EN ISO 12100). To znamená, že při posuzování bezpečnosti provozu bagru je třeba nejen dodržet obecné požadavky nařízení, ale i zajistit, že konstrukční řešení a provoz odpovídají technickým normám – zejména ČSN EN ISO 20474-1 a části příslušné pro daný typ stroje. Tyto aspekty ovšem Nejvyšší soud pouze připomíná s tím, že definitivní (a konkrétní, pro laiky srozumitelné) závěry v naznačených technických otázkách přísluší znaleckému posouzení.

36. Pokud obvinění namítají, že poškozený pád bagru zapříčinil především sám svou neopatrností, měla by být odborně posouzena rovněž otázka mechanismu a příčiny pádu bagru, míry zavinění obsluhy apod. Odbornou otázkou je i to, do jaké míry se na popsaném následku podílel technologický postup, tj. způsob provádění terénních úprav v daném bezpochyby nebezpečném terénu (sypký násep ze zavážky s převýšením přibližně 6 metrů).

37. Mělo by tedy být objasněno, čím by bylo nehodě zabráněno jednak z hlediska technického stavu a vybavení bagru, jednak z hlediska technologického postupu. K prvnímu by se patrně mohl vyjádřit znalec z oboru strojírenství, odvětví strojírenství, specializace posuzování technického stavu vozidel, strojů a zařízení (případně i znalec z oboru dopravy), k druhému nejspíš znalec z oboru bezpečnosti práce. Lze dodat, že pokud jde o technický stav bagru, je k dispozici fotodokumentace (poměrně obsáhlá) a protokol o ohledání, podle kterého „nebyla zjištěna žádná závada na stroji, která by mohla být příčinou sjezdu stroje ze srázu“ (č. l. 4 spisu). V současné době je bagr údajně (podle informace obviněných) již sešrotován.

38. Ke správnému technologickému postupu by se patrně mohl vyjádřit i svědek J. V., majitel firmy, která měla být původně na úpravu svahu najata (a už na místě byla, ale pak se svědek s obviněnými nedohodl na ceně). Svědek by se měl vyjádřit k postupu, když na místě už zkusmo odebíral zeminu, tj. zda z důvodu bezpečnosti a povahy svahu (sypká navážka, možnost vzduchových kapes) bylo třeba provádět manipulaci zespoda, případně jaká technika by na práci musela být použita apod. Při svědecké výpovědi (jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení) už svědek nebyl dostatečně na bezpečný postup dotazován.

39. Je otázkou, zda na daný způsob práce v takovém terénu se používají speciální stroje nebo nějaké speciální ukotvení apod. a jestli je obvyklý nějaký speciální postup, anebo zda jde prostě o rizikovou práci, při níž by i profesionální firma pracovala stejně, přičemž takovou práci musí provádět speciálně vyškolený, zkušený odborník. To už je ovšem problematika, která se vztahuje k právnímu posouzení skutku.

40. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou dovolání obviněných důvodná.

K dovoláním obviněných a nejvyššího státního zástupce z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

41. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

42. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

43. Teprve na základě doplněných a úplných skutkových zjištění ve smyslu výše uvedeného bude nutno posoudit, jaké povinnosti obvinění porušili a nakolik se toto porušení podílelo na smrti poškozeného. A současně i to, zda poškozený nebyl dost obezřetný, anebo eventuálně byl lehkomyslný [rozdíl mezi běžnou neopatrností a lehkomyslností pak má důsledky i pro posouzení případné náhrady – viz § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Obvinění v této souvislosti zdůrazňují sporadickou zmínku v protokolu o ohledání, že bagr „dle stop ve srázu dojel téměř až do konce nově tvořeného nájezdu, kdy zemina pod touto cestou byla velice sypká, kdy se jedná o suťovou navážku“, z čehož dovozují zásadní podíl samotného jednání poškozeného na vzniklé nehodě.

44. Soudy především nepochybovaly o tom, že smrtelnou nehodu zčásti způsobil i poškozený sám (porušením ust. § 106 odst. 4 zák. práce). Soud prvního stupně vycházel z 50% spoluzavinění poškozeného a na základě toho zmírnil oproti obžalobě právní kvalifikaci jednání obviněných na trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že poškozený se podílel na vzniku následku z 20%, a jednání obviněných kvalifikoval ve shodě s obžalobou jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Znakem této kvalifikované skutkové podstaty je porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce pachatele anebo uložené mu podle zákona. Odvolací soud konkrétně dovodil porušení důležité povinnosti uložené obviněným podle zákona, přičemž měl zřejmě na mysli porušení zmíněné povinnosti podle § 101 odst. 5 zák. práce, která je uvedena ve výroku rozsudku. Použití přísnější právní kvalifikace činu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se odvíjelo od posouzení míry spoluzavinění poškozeného. Odvolací soud však závěr o pouze 20% spoluzavinění přesvědčivě neodůvodnil a – jak vyplývá ze shora uvedeného – neměl k tomu ani dostatečný skutkový podklad.

45. Objasnění míry spoluzavinění poškozeného a otázka právní kvalifikace skutku ovšem souvisí s tím, že není dostatečně objasněn nehodový děj z hlediska technického stavu bagru, příčiny pádu bagru a příčinná souvislost mezi nějakým porušením povinnosti obviněnými a pádem bagru.

46. Pokud jde o samotný technický stav bagru, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že je nadbytečné se detailněji zabývat průběhem nehodového děje a technickým stavem bagru, „neboť i kdyby se jednalo o bagr zcela nový bez jakýchkoliv technických závad či nedostatků, je zjevné, že na straně obviněných byly zjištěny takové okolnosti, jak jsou shora shrnuty…“ Přitom odkázal na výše zmíněné výtky, zejména že poškozený neabsolvoval žádné školení apod., tj. na okolnosti z hlediska příčinné souvislosti značně diskutabilní.

47. Jestliže tedy ani odvolací soud – patrně si vědom určitého důkazního deficitu – nestaví závěr o příčinné souvislosti na obviněnými zaviněném technickém stavu bagru, zbývá obecná povinnost, jejíž porušení je obviněným kladeno za vinu, a to povinnost zaměstnavatele podle § 101 odst. 5 zák. práce zajistit bezpečnost i všem fyzickým osobám (rozuměj jiným než zaměstnancům), kteří se s vědomím zaměstnavatele zdržují na pracovišti. Porušení této povinnosti je však obviněným kladeno za vinu chybně, neboť je to v rozporu se závěrem, že byla uzavřena dohoda o provedení práce. Ať už vznikl jakýkoliv pracovně právní vztah, mohlo by za této situace být uvažováno leda o porušení ustanovení § 101 odst. 1 zák. práce, které se týká povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečnost zaměstnanců, případně § 102 odst. 1 zák. práce, jež se týká prevenční povinnosti.

48. Lze dodat, že pro případ, že by se nepodařilo dovodit, že bagru chybělo nějaké konkrétní důležité vybavení, což způsobilo pád, případně že obvinění dali pokyn k nebezpečnému technologickému postupu nebo jej připustili, pak by se vůbec nějaké porušení povinnosti obviněnými muselo zakládat na porušení obecné povinnosti. Například ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 1478/2009, kde se jednalo o pád pracovníka po propadnutí střechou, je to vcelku výstižně formulováno tak, že obviněný poškozeného „… nepoučil o bezpečnosti práce a nestanovil mu pracovní postup tak, aby byla zamezena možnost pádu z výšky…“ Aniž by Nejvyšší soud v této otázce vyslovoval jakýkoli závazný právní názor, upozorňuje na zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), zejména jeho ustanovení § 5 odst. 1 písm. c), e), odst. 2, případně ustanovení § 4 odst. 1 písm. a), odst. 2, ovšem s tím, že znovu je nutno zdůraznit, že právní posouzení věci bude namístě řešit až po ustálení rozhodných skutkových zjištění.

49. Rovněž z hlediska právního posouzení skutku jsou tudíž dovolání obviněných důvodná.

Jiné nesprávné hmotně právní posouzení

50. Jiným nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí nesprávná aplikace hmotného práva na jiné otázky, než je právní posouzení skutku. Dovolání nejvyššího státního zástupce i obviněných se týká právního základu odpovědnosti obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara za nemajetkovou újmu poškozených – pozůstalých po poškozeném I. M. a dovolání obviněných také výše náhrady, podle obviněných neodpovídající míře zavinění poškozeného.

51. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že následujícími úvahami nijak nepředjímá jakýkoli závěr o vině či nevině obviněných. Nicméně považuje za nezbytné se v obecné rovině vyjádřit k námitkám týkajícím se adhezního výroku, které tvoří podstatu dovolání nejvyššího státního zástupce. Tyto námitky – s níže uvedenou výjimkou – nejsou důvodné.

52. Je namístě předeslat, že v adhezním řízení, které ústí ve výroky o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (§ 228, § 229 tr. ř.) je soud povinen postupovat podle hmotněprávních ustanovení zvláštních právních předpisů, na nichž je uplatněný nárok založen, poukázat na tyto předpisy a vyložit, o které z nich opírá jak samotný nárok poškozeného, tak i jeho konkrétní výši či případné další modifikace, například spolupřičinění poškozeného, moderační právo apod. Odůvodnit musí také způsob a rozsah náhrady (resp. vydání bezdůvodného obohacení), včetně toho, zda rozhoduje o solidární anebo naopak samostatné povinnosti k náhradě. Nejobecnějším z těchto zvláštních právních předpisů je občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Vztahuje-li se však na daný případ nějaký speciální hmotněprávní předpis, musí jej soud (v rozsahu jeho platnosti) použít přednostně před občanským zákoníkem.

53. Ačkoliv to dovolatelé nenamítli, je třeba upozornit, že v posuzovaném případě je především rozporný závěr soudů, které uzavřely a výslovně uvedly i ve výroku o vině, že obvinění s poškozeným uzavřeli ústní dohodu o provedení práce, odvolací soud dokonce vyložil, že podle § 20 zák. práce byla započetím práce zhojena vada nikoli písemné formy dohody, avšak při posuzování nároků poškozených podle toho nepostupovaly. Soud prvního stupně se základem nároku na náhradu nemajetkové újmy nezabýval vůbec a odvolací soud zmínil pouze § 2959 o. z. Soudy si však měly ujasnit (ačkoli to v průběhu řízení žádný ze subjektů nezmínil), že odpovědnost obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Luboss, s. r. o., za nemajetkovou újmu pozůstalých by měla být dána na základě zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, kterým by se také – v případě, že by obviněná právnická osoba byla uznána vinnou – měly řídit závěry o rozsahu odpovědnosti a výši a způsobu náhrady.

54. Z jednoznačných skutkových zjištění soudů plyne, že obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar jako jednatelé Luboss, s. r. o., sjednali s poškozeným místo a den započetí výkonu práce i druh práce (a rovněž odměnu za práci) a že poškozený již začal podle této dohody pracovat.

55. Podle § 2 odst. 1 zák. práce závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle § 2 odst. 2 zák. práce závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Podle § 6 cit. zákona je zaměstnancem fyzická osoba, která se zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu, a podle § 7 zaměstnavatelem je osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Podle § 3 zák. práce závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, jimiž jsou dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti (§ 75 – § 76 zák. práce). Pracovní smlouva i dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr musí být uzavřeny písemně (§ 34 odst. 2, § 77 odst. 1 zák. práce). Podle § 20 cit. zákona však platí, že nebylo-li právní jednání učiněno ve formě, kterou vyžaduje tento zákon, a bylo-li již započato s plněním, není možné se neplatnosti tohoto jednání dovolat u těch jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah.

56. Je tedy zřejmé, že mezi Luboss, s. r. o., jakožto zaměstnavatelem a poškozeným jako zaměstnancem vznikl základní pracovněprávní vztah. Není přitom rozhodné, o jakou jeho formu se jednalo. Zásadní je, že byly naplněny i podstatné náležitosti pracovní smlouvy (§ 34 odst. 1 zák. práce), přičemž nedostatek písemné formy byl zhojen podle § 20 cit. zákona.

57. Z hlediska posouzení porušení povinností ze strany Luboss, s. r. o., jako zaměstnavatele a její případné odpovědnosti za vzniklou škodu a nemajetkovou újmu jsou významná zejména následující ustanovení zákoníku práce. Podle § 101 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Podle § 102 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Soudy naproti tomu vycházely z ustanovení § 101 odst. 5 zák. práce, podle něhož se povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Jak již ale bylo zmíněno, aplikace tohoto posledně citovaného ustanovení by v posuzovaném případě nepřicházela v úvahu.

58. Rozsah náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem (§ 271k zák. práce) a zproštění se povinnosti k náhradě jsou upraveny v části jedenácté, hlavě III., dílu 5, oddílu 1 zák. práce. Podle § 269 odst. 1 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 269 odst. 4 zák. práce je zaměstnavatel povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.

Podle § 270 odst. 1 cit. zákona se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

Podle § 270 odst. 2 cit. zákona se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví.

Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Podle § 270 odst. 3 cit. zákona zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy. Podle § 270 odst. 4 cit. zákona při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

59. Jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých je upravena v § 271i zák. práce tak, že podle § 271i odst. 1 tato náhrada přísluší a) manželovi nebo partnerovi zemřelého zaměstnance, b) dítěti zemřelého zaměstnance a c) rodiči zemřelého zaměstnance. Podle § 271i odst. 2 cit. zákona jednorázová náhrada nemajetkové újmy přísluší každému pozůstalému podle odstavce 1 nejméně ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství zjištěné za první až třetí čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém právo na tuto náhradu vzniklo; je-li náhrada vyplácena oběma rodičům, vyplatí se každému z nich polovina této částky.

Výše jednorázové náhrady nemajetkové újmy pozůstalých se zaokrouhluje na celé stokoruny nahoru. Podle § 271i odst. 3 cit. zákona jednorázová náhrada vzniklé nemajetkové újmy přísluší i dalším osobám v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu. Podle § 271i odst. 4 cit. zákona výši průměrné mzdy zjištěné podle odstavce 2 vyhlásí Ministerstvo práce a sociálních věcí na základě údajů Českého statistického úřadu sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Podle § 271s odst. 1 zák. práce může soud výši odškodnění stanovenou právním předpisem (§ 271c a 271i) přiměřeně zvýšit.

Podle § 275 odst. 1 cit. zákona je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav. Podle § 275 odst. 2 cit. zákona prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho povinnost k náhradě se poměrně omezí.

60. Aplikací těchto ustanovení zákoníku práce by se tudíž musely soudy zabývat, pokud by na základě skutkových zjištění dovodily porušení povinnosti, respektive odpovědnost obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o., za vzniklou nemajetkovou újmu pozůstalých. Napadené rozhodnutí tudíž nemohlo obstát i z toho důvodu, že soudy citovaná ustanovení zákoníku práce pominuly. Jestliže na odpovědnostní právní vztah dopadají ustanovení zákoníku práce jako speciálního právního předpisu, neuplatní se občanský zákoník, respektive uplatní se pouze podpůrně tehdy, když problematika není upravena zákoníkem práce (srov. § 4 zák. práce).

Z uvedeného dále vyplývá, že pokud soudy dovodily také odpovědnost dalších obviněných (fyzických osob) za nemajetkovou újmu pozůstalých ve smyslu § 2959 o. z., nebylo možné rozhodnout o tzv. solidární odpovědnosti všech tří obviněných, neboť u jednotlivých obviněných by byl dán rozdílný právní základ nároku. Pro případ, že jednomu věřiteli (poškozenému) plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh, a tím i povinnost druhého.

Jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků, tedy případ, kdy dva subjekty jsou povinny ke stejnému plnění, přičemž nejde o solidaritu (srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 4 To 42/2013, publikovaný pod č. 29/2016 Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu je tudíž důvodná dovolací námitka nejvyššího státního zástupce, že nemělo být rozhodnuto o solidární odpovědnosti všech tří obviněných.

61. Nicméně podstatou dovolacích námitek nejvyššího státního zástupce a částečně i obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara proti adheznímu výroku bylo zpochybnění přípustnosti rozhodnutí o povinnosti těchto dvou obviněných k náhradě nemajetkové újmy pozůstalých za situace, kdy tito obvinění konali „pouze“ v pozici jednatelů (tj. tzv. pomocných osob), obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o. Nejvyšší státní zástupce své dovolání opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1179/2022, v otázce solidární odpovědnosti obviněných za nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. V tomto usnesení senát č. 4 trestního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že pokud nejde o exces z plnění úkolů, tak protiprávní čin způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobou k realizaci její činnosti, nezakládá odpovědnost této osoby, zakládá její odpovědnost pouze vůči právnické osobě v tzv. vnitřním vztahu, tzn. podle pracovněprávních předpisů apod. Toto rozhodnutí senátu č. 4 je však nutno považovat za překonané s ohledem na aktuální judikaturu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Senát č. 7 trestního kolegia Nejvyššího soudu naopak vyslovuje právní názor, že obecně není vyloučeno, aby se v případě splnění podmínek odpovědnosti (podle § 2910 o. z.) uplatnila odpovědnost jak právnické osoby, tak zároveň i odpovědnost tzv. pomocné osoby, kterou právnická osoba při své činnosti použila. Konkrétně tu jde o případ obviněných jako statutárních orgánů obviněné právnické osoby Luboss, s. r. o.

62. Pro řešení dané otázky jsou významná především následující ustanovení občanského zákoníku. Podle § 167 o. z. právnickou osobu zavazuje protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo jiný její zástupce vůči třetí osobě. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

63. Pro úplnost lze uvést, že podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), platilo, že škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

64. Právní názor senátu č. 4 je v jeho usnesení formulován jednoznačně tak, že z něho bezvýjimečně vyplývá závěr, podle něhož pokud se člen voleného orgánu právnické osoby, zaměstnanec nebo jiný její zástupce při plnění svých úkolů dopustí protiprávního činu vůči třetí osobě, zavazuje to (pokud nejde o tzv. exces, tj. vybočení z rámce plnění úkolů) ve vztahu k třetí osobě vždy pouze právnickou osobu, a nikoli člena jejího voleného orgánu, zaměstnance nebo jiného jejího zástupce, přičemž ti mají odpovědnost vůči právnické osobě v jejich tzv. vnitřním vztahu. Podle závěru senátu č. 4 tedy zástupce, a to ani člen statutárního orgánu, neodpovídá přímo poškozenému, nýbrž jen té právnické osobě, která jej ke své činnosti použila. Senát č. 7 však zastává názor, že solidární, resp. kvazisolidární odpovědnost tu není vyloučena.

65. Jak ve věci, v níž rozhodoval senát č. 4, tak ve věci, v níž rozhodnutí připadlo senátu č. 7, se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené smrtí poškozeného (v obou případech jde o přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku). V obou věcech bylo dotčeno právo na život podle § 81 odst. 2 o. z., které má povahu absolutního práva. Za tohoto stavu je nutno vzít v úvahu citované ustanovení § 2910 o. z.

66. V těchto případech je nutno vyřešit otázku, jaký je vztah ustanovení § 167, § 2914 a § 2910 o. z. za situace, kdy (smrtelný) následek vzešel z protiprávního činu zástupce právnické osoby při plnění jeho úkolů a při činnosti právnické osoby. Z ustanovení § 167 o. z. vyplývá, že takový protiprávní čin zavazuje právnickou osobu, avšak výslovně z něho neplyne, že tím je vyloučena odpovědnost zástupce. To platí také o ustanovení § 2914 o. z. Ustanovení § 2910 o. z. za subjekt odpovědnosti označuje „škůdce“. Pokud by byli v posuzované věci přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku uznáni vinnými jak obviněná právnická osoba, tak obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar, škůdci ve smyslu § 2910 o. z. by byli i dva posledně jmenovaní. Přitom z tohoto ustanovení nelze vyvodit nějaké omezení či dokonce vyloučení odpovědnosti škůdce z důvodu, že jeho čin je zároveň přičitatelný jinému subjektu, v dané věci obviněné právnické osobě.

67. V posuzovaném případě obviněná právnická osoba měla právní formu společnosti s ručením omezeným. Obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar byli jejími jedinými jednateli. Tím oba personifikovali obviněnou právnickou osobu a výlučně ji ovládali. Jednání, jímž byli uznáni vinnými, se dopustili v postavení, které jim ze soukromoprávního hlediska poskytovalo vysokou míru autonomie, neboť vůči nikomu nebyli ve vztahu podřízenosti, nebyli vázáni žádnými příkazy či pokyny jiných osob a nebyli vystaveni žádnému vnějšímu vlivu na formování své vlastní vůle. Pokud by obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar zformovali svou vysoce autonomní vůli tak, že by to vyústilo ve skutek posouzený u každého z nich jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, pak by soukromoprávním důsledkem jejich jednání logicky byla jejich odpovědnost za způsobenou újmu, a to společně s obviněnou právnickou osobou. Vyloučení odpovědnosti obviněných Luboše Stojce a Petra Pouzara s odkazem na ustanovení § 167 o. z. a § 2914 o. z. není přesvědčivě podloženo ani zněním tohoto ustanovení, neopodstatněně zeslabuje postavení poškozených, pokud jde o reálnou možnost dosáhnout faktického uspokojení jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy, a koliduje se zásadami soukromého práva, konkrétně s obecně uznanou zásadou spravedlnosti podle § 3 odst. 3 o. z. Senát č. 7 zastává názor, že by bylo v rozporu se zásadou spravedlnosti, aby obvinění Luboš Stojec a Petr Pouzar neměli povinnost k náhradě nemajetkové újmy společně a nerozdílně s obviněnou právnickou osobou, jestliže by jako jednatelé obviněné právnické osoby způsobili smrt poškozeného zaviněným protiprávním jednáním porušujícím zákonnou povinnost a odehrávajícím se v rámci soukromoprávní autonomie, která nebyla v podstatě nijak omezena.

68. Uvedený právní názor senátu č. 7 koresponduje s tendencí, kterou vykazuje judikatura v oboru občanského práva.

69. Rozhodnutí č. 51/2022 Sb. rozh. obč. v tzv. právní větě uvádí, že újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel. V odůvodnění je však výslovně zmíněno, že poškozený „v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou“, tj. od právnické osoby i od zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka. V návaznosti na to je při výkladu ustanovení § 2914 o. z. zdůrazněna míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní jako kritérium pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní. Tento názor zastává i aktuální odborná literatura.

70. Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená [srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055– 3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1577]. Jeho smyslem je posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§ 2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál) bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže náhrady. To ovšem nemusí být pravidlem, někdy tomu bude právě naopak. Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 obč. zák., avšak oproti němu neobsahuje formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka. Není tedy zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani důvodová zpráva, která obecně deklaruje diskontinuitu vůči občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období komunistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn vysvětluje. Ve prospěch změny úpravy bývá argumentováno, že vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba. Výhodou by mělo být posílení ochrany poškozeného, který by měl možnost požadovat náhradu od obou.

71. Jazykovým výkladem § 2914 věty první o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, tedy že odpovídá za činnost pomocníka vedle hlavní osoby i pomocník, nebo že odpovídá pouze hlavní osoba. Problémem tohoto ustanovení je jeho přílišná šíře zahrnující nejrůznější typy pomocníků bez rozlišení jejich postavení vůči hlavní osobě. Zákon příkladmo uvádí zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, jímž může být i statutární orgán či společník obchodní společnosti. Jejich právní postavení vůči hlavní osobě je velmi odlišné zejména od zaměstnance, a nelze proto přijmout paušální pravidlo, které by odporovalo i teleologickému výkladu, vyžadujícímu zohlednění konkrétních okolností případu, zvyklostí soukromého života i obecně uznávaných zásad spravedlnosti. Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. proto Nejvyšší soud v postupně se tvořící judikatuře vychází z toho, že právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. zda naopak autonomie pomocníka založí jeho vlastní povinnost k náhradě spolu s osobou hlavní (Púry, F., Vojtek, P. Nároky poškozeného v adhezním řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, str. 27-28).

72. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1319/2022, byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve věci, v níž soud prvního stupně uložil povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně právnické osobě a jejímu zaměstnanci, který byl zároveň jejím společníkem a jednatelem, a odvolací soud změnil rozsudek tak, že povinnost k náhradě škody uložil jen právnické osobě s odkazem na ustanovení § 2914 o. z. Nejvyšší soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, přičemž zdůraznil, že škodu při střetu motorových vozidel způsobil zaměstnanec, který ale byl zároveň společníkem a jednatelem, že jeho pracovní činnost nelze považovat za závislou práci ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, že byl subjektem ovládajícím právnickou osobu, sám řídil svou pracovní činnost a rozhodl o vykonání pracovní cesty, při které došlo ke škodní události. Na tomto podkladě Nejvyšší soud připustil jeho solidární odpovědnost.

73. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí také vyložil, že značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaný pod č. 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 287/22). Vycházel přitom ze zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí, a uzavřel, že jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.

74. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, bylo v souvislosti s výkladem ustanovení § 2914 o. z. rovněž konstatováno, že pro stanovení případné odpovědnosti pomocníka je podstatná míra jeho autonomie či závislosti. Nejvyšší soud uzavřel, že pokud je tatáž osoba poskytovatelem zdravotních služeb jako právnická osoba a současně i lékařem, který vykonává odbornou činnost, nelze při výkonu léčebné péče uvažovat o její faktické nebo organizační podřízenosti, takže nic nebrání tomu, aby lékař jako fyzická osoba odpovídal spolu s poskytovatelem zdravotních služeb za případnou újmu.

75. Nejvyšší soud vyložil, že proti uvedenému principu nelze přesvědčivě argumentovat ani povahou společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným je právnickou osobou s právní osobností (§ 15 a § 20 o. z.) a vlastním majetkem odděleným od majetku jejích společníků, kteří za dluhy společnosti ručí společně a nerozdílně pouze do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění. Smyslem a účelem založení společnosti s ručením omezeným může být zajisté ochrana osobního majetku společníka před možnými negativními důsledky činnosti, kterou chce vykonávat. Je třeba odlišovat případy, kdy je pomocník nejen zaměstnancem, ale i statutárním zástupcem společnosti s ručením omezeným, a z toho titulu je povinen vykonávat i jiné činnosti, přičemž se na něj vztahuje ochrana týkající se specifik společnosti s ručením omezeným. Vykonává- li však současně osobně činnost jako pomocník své vlastní právnické osoby, není dán žádný důvod k tomu, aby osobně nenesl odpovědnost za případné porušení povinnosti. Jestliže se za vůli právnické osoby považuje rozum a vůle člověka, který za tuto právnickou osobu jedná (tzv. fiktivní teorie právnických osob), musí být tyto atributy stejné, vystupuje-li současně v pozici pomocníka. Jinak řečeno, i když by byl v pozici zaměstnance, je to on sám v pozici zaměstnavatele, jehož pokyny by se měl řídit, a proto se na něj ochrana poskytovaná zaměstnancům závislým na pokynech a pravidlech od nich odlišných subjektů při odpovědnosti za újmu nevztahuje. Tyto úvahy platí obecně, tj. nikoli jen pro odůvodnění neadekvátnosti a nespravedlnosti zvýhodnění lékařů, kteří svoji lékařskou praxi vykonávají pod záštitou společnosti s ručením omezeným, což byl případ řešený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2613/2022.

76. Obdobně na věc nahlíží komentář k občanskému zákoníku, který poukazuje na to, že nová úprava se od dřívějšího ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. liší v otázce postavení pomocníků, kteří doposud nenesli povinnost k náhradě újmy, povinnost jejich nadřízeného byla výlučná (s jeho následným regresem), zatímco podle nového občanského zákoníku se může poškozený domáhat náhrady újmy nejen na nadřízeném, ale i přímo na jeho pomocníkovi, což vyplývá např. též z § 2915 odst. 2 in fine o. z. Jedinou výjimkou je postavení zaměstnance. Zákoník práce totiž omezuje povinnost zaměstnance hradit újmu, kterou způsobí zaměstnavateli zaviněním z nedbalosti (§ 257 odst. 2 zákoníku práce). Způsobí-li zaměstnanec újmu sice někomu jinému, ale jako pomocník zaměstnavatele, je ten povinen k její náhradě podle § 2914 o. z., čímž mu de facto vzniká újma, kterou může vymáhat po zaměstnanci v rámci regresního nároku, ale opět pouze do zákonného limitu. Pokud by byl zaměstnanec k náhradě povinen přímo, tento limit by byl obejit, což by popřelo ochranu, kterou mu zákoník práce poskytuje. Pro zaměstnance tak i nadále platí, že újmu, kterou způsobí jako pomocníci zaviněním z nedbalosti, nejsou povinni přímo nahradit [Bezouška, Petr. § 2914. Přičitatelnost újmy způsobené pomocníkem. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1579, marg. č. 9.]. K tomu je ovšem nutno připomenout, že toto pravidlo se neuplatní v případech, kdy zaměstnanec je zároveň např. statutárním orgánem obchodní společnosti.

77. Naznačené závěry by se uplatnily i za situace, že újma byla způsobena obviněnou právnickou osobou jejímu zaměstnanci, a tudíž by se odpovědnostní vztah mezi nimi řídil zákoníkem práce, zatímco odpovědnostní vztah mezi obviněnými fyzickými osobami a poškozeným by se řídil občanským zákoníkem. Pouze s tím rozdílem, že by zde nenastupovala – jak už bylo zmíněno – solidární odpovědnost (právnické osoby a jejího statutárního orgánu) v pravém slova smyslu. Souběžná odpovědnost právnické osoby jakožto zaměstnavatele vůči jejímu zaměstnanci a fyzické osoby jakožto statutárního orgánu zaměstnavatele vůči zaměstnanci právnické osoby za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou zaviněným porušením povinnosti fyzické osoby v pozici statutárního orgánu není vyloučena.

78. Základní dovolací námitka nejvyššího státního zástupce (a rovněž obdobná námitka obviněných) tudíž není důvodná.

Závěrem

79. Napadené rozhodnutí nemohlo obstát především proto, že dosud nebyly náležitě zjištěny a odůvodněny skutečnosti zakládající trestní odpovědnost obviněných, a proto se v této fázi řízení nelze ztotožnit ani s právním posouzením skutku. Bez ohledu na to byl vadným a nedostatečně odůvodněným shledán i výrok o náhradě nemajetkové újmy pozůstalým (jakkoli tento adhezní výrok nelze v této fázi řízení předjímat). Obdobné vady jako napadené rozhodnutí však vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně.

80. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu všech podaných dovolání zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, tak rozsudek Okresního soudu v Mělníku jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením napadeného rozsudku a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ztratila podklad. Protože k vytýkaným pochybením došlo již v rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal Nejvyšší soud tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

81. Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 7. 9. 2023) konstatovat, že věc mu byla s dovoláními obviněných ve stavu způsobilém k projednání dovolání a rozhodnutí o nich předložena dne 22. 1. 2025, tj. po více než jednom a čtvrt roce, přičemž v době od 26. 3. 2025 do 11. 7. 2025 vedl řízení velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu. O dovoláních tedy bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Josef Mazák předseda senátu