7 Tdo 750/2025

7 Tdo 750/2025-799

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání obviněného M. J. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 11 To 65/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 125/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. 1 T 125/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod I, 1) a přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku (bod I, 2), vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným V. Š. (který nevyužil svého práva podat dovolání).

2. Vzhledem k tomu, že obviněný v rovině viny směřuje svou argumentaci pouze proti kvalifikaci trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jejímu důkaznímu podkladu, Nejvyšší soud rekapituluje pouze s tím související skutková zjištění. Trestné činnosti uvedené v bodu I, 1 se tedy měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 27. 1. 2024 v době od 00:15 do 02:40 hodin v Praze, na křižovatce ulic XY a XY, společně se spoluobviněným oslovili poškozeného M. J. s tím, že potřebují finanční hotovost ve výši 1 000 Kč na cestu do XY.

Když jim poškozený sdělil, že u sebe takovou finanční hotovost nemá, ale že má peníze ve svém vozidle a pokračoval v chůzi ke svému autu zaparkovanému v ulici XY a nasedl, oba k vozidlu, které nestačil uzamknout, doběhli a nasedli. Obviněný na sedadlo spolujezdce a spoluobviněný dozadu za řidiče. Nevystoupili ani když je poškozený vyzval k opuštění vozidla, namísto toho opět požadovali poskytnutí finanční hotovosti. Spoluobviněný řekl „dej sem ty peníze“, požadovali po poškozeném, ať je odveze, kam budou chtít, rovněž mu v tuto chvíli sdělili, že mají u sebe zbraň a požadují odvézt do XY.

Poškozený ze strachu a obavy o svůj život a zdraví s jejich požadavkem nakonec souhlasil. V průběhu jízdy z Prahy po dálnici DXY a poté po silnici XY směrem na XY po něm požadovali zaplacení jídla a noclehu. Spoluobviněný pak poškozenému během jízdy nabízel orální sex, masíroval ho rukama na zádech a krku, sahal mu na hrudník a genitálie, poté si vysvlékl košili a vyzval ho, aby mu sáhl na obnažené přirození, což poškozený ze strachu učinil. Jejich jednání vygradovalo do bodu, že když obviněný se spoluobviněným po poškozeném opětovně požadovali zakoupení jídla a zaplacení ubytování, což opětovně odmítl, tak mu spoluobviněný řekl, že je mu 16 let a mohl by ho nahlásit na policii kvůli obtěžování.

Poškozený reagoval tím, že tedy na policii zavolá. Následně poté, co ze své látkové tašky uložené v prostorách u řidiče vytáhl mobilní telefon, mu ho spoluobviněný po předchozím přetahování z ruky vytrhl a hodil ho do prostoru zadní části vozidla. Obviněný zatáhl ruční brzdu a na spoluobviněného křikl: „vytáhni tu bouchačku", kterou spoluobviněný nemohl hned najít. Během této eskalující situace poškozenému z přední levé části vozidla odcizili modrou látkovou tašku přes rameno v hodnotě 300 Kč s outdoorovou kamerou v hodnotě 4 000 Kč a černou koženkovou pánskou peněženku v hodnotě 200 Kč, obsahující občanský průkaz, řidičský průkaz, kartičku zdravotní pojišťovny VZP, debetní platební kartu VISA vedenou u společnosti Česká spořitelna, a.

s., vše na jméno poškozeného, a finanční hotovost ve výši nejméně 6 500 Kč. Poté, co poškozený s vozidlem téměř zastavil u kraje vozovky, obviněný z místa spolujezdce vyskočil ven, zeptal se spoluobviněného, zda má tu tašku, ten odpověděl, že ano, načež i spoluobviněný z vozidla vyskočil. Poté oba z místa utekli do lesního porostu a poškozený odjel z místa pryč. Tímto jednáním obviněný se spoluobviněným způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 11 000 Kč.

3. Za uvedené trestné činy uložil soud prvního stupně obviněnému úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň s tím mu uložil povinnost zaplatit poškozenému škodu ve výši 11 000 Kč, a to společně a nerozdílně se spoluobviněným. Rozhodnuto bylo současně o vině a trestu spoluobviněného a o nárocích poškozených, kterým byla způsobena škoda skutky, které Nejvyšší soud shora nerekapituloval, na náhradu škody.

4. Obviněný, spoluobviněný i státní zástupce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, sp. zn. 11 To 65/2025, odvolací soud všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. V rovině procesněprávní a skutkové obviněný ve svém dovolání namítl, že soud přijal skutková zjištění, která nevyplývají z žádného důkazu, např. že umocňoval početní a fyzickou převahu nad poškozeným s cílem působit na jeho vůli, ačkoli nebyla dostatečně prokázaná jeho činnost ve vozidle (např. zvolání, aby spoluobviněný vytáhl „bouchačku“); soudy rovněž nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Připomněl, že i podle poškozeného již v eskalovaných momentech vykazoval znaky stresu a snažil se naopak spoluobviněného uklidnit, než aby k jeho činu přispíval. I spoluobviněný uvedl, že obviněný místy panikařil. Rovněž připojil, že pokud poškozenému držel nohy, činil tak až ze strachu ze zavolání policie, nikoli ve snaze odcizit jeho majetek. Z toho ani z ničeho jiného neplyne, že by užil proti poškozenému násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Výpověď poškozeného pak označil za nevěrohodnou.

7. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že se nepodílel na naplňování znaků trestného činu, neužil proti poškozenému násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Chybělo u něj i zavinění ke spáchání trestného činu. Pokud se měl dopustit trestného činu ve vztahu k odcizené tašce, pak se mohl dopustit trestného činu krádeže podle některé z alternativ § 205 tr. zákoníku. Obviněnému mělo být přičítáno k tíži jednání spoluobviněného, čímž soudy uplatnily kolektivní vinu; nesouhlasil tak, že by se trestného činu dopustil ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, k čemuž odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 2 To 9/2006, uveřejněný v časopise Trestněprávní revue č. 5/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 365/2005, uveřejněné pod č. 59/2005 Sb. rozh. tr.

8. V poslední části své dovolací argumentace obviněný namítl, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, a to vzhledem ke všem okolnostem případu.

9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soud věc znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil, přičemž fundovaně a s odkazem na aktuální judikaturní závěry uvedl, že námitky obviněného tak, jak jsou formulovány v dovolání, nelze podřadit pod žádný z uplatněných nebo jiných zákonných důvodů. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný podle státního zástupce nevymezil svou argumentaci v mezích zákonného znění tohoto dovolacího důvodu, tedy jeho možných variant, ani se o to v podstatě nepokusil. Posouzení přiměřenosti trestu pak leží zcela mimo dovolací přezkum.

11. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než umožňuje zákon.

12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily.

16. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná žádná z dovolacích námitek.

17. Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21).

Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh.

tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

18. V této věci navíc shora uvedené platí o to výrazněji, protože obviněný svou polemiku se skutkovým zjištěním ani nepodkládá dostatečně konkrétním odůvodněním ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný totiž uvedl, že měl být během činu ve stresu a místy panikařit, což ale nijak skutková zjištění nevyvrací a není to pro posouzení jeho jednání zásadně podstatné. Uvedl, že k automobilu poškozeného neměl běžet, ale spíše jít, a že do automobilu nastoupil až po spoluobviněném, což rovněž nejsou okolnosti významné z hlediska hmotněprávní kvalifikace a jsou sotva významné i z hlediska skutku, jak připomněl i odvolací soud (bod 10 odvolacího rozhodnutí). Rovněž sporoval důvod, proč poškozený parkoval tam, kde parkoval, a to s cílem snížit jeho důvěryhodnost, což je jen stěží relevantní. Obviněný se nakonec snažil vyvrátit, že by proti obviněnému užil násilí, ale zároveň přímo v dovolání přiznal, že mu během činu držel nohy; k tomu je třeba navíc připojit, že trestného činu loupeže se obviněný podle soudů nedopustil použitím násilí, ale pohrůžkou bezprostředního násilí (např. bod 10 odvolacího rozhodnutí).

19. Nejvyšší soud tak jen nad rámec přezkumu uvádí, že skutková zjištění v této věci mají dostatečný podklad zejména ve výpovědi poškozeného (viz bod 5 prvostupňového rozhodnutí), která byla podpořena i důkazem plynoucím z kamerového záznamu a protokolem o vydání věcí zajištěných v jeho vozidle (viz bod 10 prvostupňového rozhodnutí). Žádný podstatný rozpor, který však obviněný vzhledem k nedostatkům jeho dovolací argumentace ani netvrdí, tak není dán.

20. Protože však skutková zjištění vyplývají z výpovědi poškozeného, jejíž věrohodnost se obviněný snažil v dovolání sporovat, pak Nejvyšší soud pro úplnost a opět jen nad rámec přezkumu odkazuje na bod 10 prvostupňového rozhodnutí, kde se soud prvního stupně hodnocení pravdivosti výpovědí poškozeného i obviněných důsledně věnoval. S tímto hodnocením se pak ztotožnil i odvolací soud (bod 10 odvolacího rozhodnutí) a ani Nejvyšší soud – byť by tak činil jen na rámec přezkumu – nemá k tam uvedenému odůvodnění žádných výhrad, proto na shora citované části předchozích rozhodnutí jen odkazuje.

21. K tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, lze opět jen odkázat na bod 10 odvolacího rozhodnutí, kde odvolací soud vysvětlil, že ve věci nenastala situace, ve které by proti sobě stály dvě stejně pravděpodobné verze skutkového děje, a tedy uplatnění této zásady nebylo na místě. S tím se Nejvyšší soud bez dalšího ztotožňuje, a připomíná, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, jak správně naznačil odvolací soud, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, přičemž obviněný ani neuplatnil argumentaci, která by byla pod něj podřaditelná.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

23. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

24. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka nenaplnění znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, námitka sporující formu trestné součinnosti, ve které se měl trestného činu dopustit, a to konkrétně spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a námitka nenaplnění subjektivní stránky trestného činu (byť lze v návaznosti na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že je obviněný dílem odvíjel od tvrzení vlastní verze průběhu skutkového děje). Všechny tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

25. K první a druhé námitce Nejvyšší soud vysvětluje, že podle skutkových zjištění, kterými je v rámci uplatněného dovolací důvodů vázán, obviněný se spoluobviněným zjednodušeně poté, co jim poškozený odmítl dát na ulici finanční hotovost, nasedli bez dovolení k němu do vozu a přes vyzvání poškozeného z něj odmítli vystoupit, přičemž nadále požadovali finanční hotovost a sdělili poškozenému, že mají zbraň. Již v této prvotní části skutkového děje, který dále pokračoval způsobem popsaným v úvodní části tohoto rozhodnutí, obviněný se spoluobviněným naplnili znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Je třeba se zcela ztotožnit s úvahami soudu prvního stupně, ve kterých soud zdůraznil, že jako pohrůžku bezprostředního násilí plně způsobilou vyvolat v poškozeném obavu o svůj život a zdraví je třeba chápat nejen zmínku o zbrani, ale i to, že obvinění byli za dané situace dva (bod 10 prvostupňového rozhodnutí). To zdůraznil i soud odvolací, který uvedl, že již samotná nevyžádaná přítomnost dvou cizích mužů uprostřed noci v autě poškozeného, a to navíc poté, co byla zmíněna zbraň a opakovaně vyslovena žádost o peníze, je způsobilá vyvolat v poškozeném silnou obavu a působit na jeho vůli (bod 10 odvolacího rozhodnutí). S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud bez sebemenších výhrad ztotožňuje, přičemž odkazuje na rozhodnutí publikovaná pod č. 11/2011 a 2/2023 Sb. rozh. tr., ze kterých zkráceně vyplývá, že pohrůžka bezprostředního násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku nemusí spočívat ve výslovné hrozbě násilím, ale v zásadě jakémkoli jednání, které je způsobilé vzhledem k okolnostem konkrétního případu vyvolat v poškozeném obavu, že pachatel přistoupí k násilí, přičemž může jít příkladem o zastavení poškozeného na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, nebo i jiný případ, ve kterém poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor. Obava pachatele samozřejmě může být umocněna početní převahou osob jednajících jako spolupachatelé, ukázáním nebo zmíněním zbraně apod.

26. I kdyby se tak obviněný skutečně na trestném činu podílel jen tím, že by v autě mlčel a aktivně se nezapojoval do skutkového děje, jak tvrdí v dovolání, je správná úvaha nižších soudů (viz shora), že už jen svou zamýšlenou přítomností v malém uzavřeném prostoru uprostřed noci společně se spoluobviněným a poškozeným za předchozích a pokračujících žádostí o finanční hotovost by umocňoval strach, který je taková situace zcela bez pochyb způsobilá v poškozeném vyvolat. Podle skutkových zjištění však obviněný hrál ve skutkovém ději aktivnější roli, než jakou tvrdí v dovolání, neboť společně se spoluobviněným činil po poškozeném žádosti zejména o finanční hotovost, následně – po předchozí eskalaci – obviněný před poškozeným dokonce vyzval spoluobviněného, aby vytáhl zbraň.

27. Obviněný a spoluobviněný přitom – pokud jde o naplnění zmíněných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku – jednali jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, neboť postupovali ve zřejmé názorové kooperaci, čímž se oba podíleli na naplňování znaků trestného činu a byli vedeni společným úmyslem, který byl evidentní již z jejich společných žádostí o poskytnutí finanční hotovosti (srov. bod 10 prvostupňového rozhodnutí).

28. Pokud obviněný odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 2 To 9/2006, uveřejněný v časopise Trestněprávní revue č.

5/2006, pak lze shrnout, že právní závěry obsažené v tomto rozhodnutí svědčí v neprospěch obviněného, neboť Vrchní soud v Praze v tomto svém rozhodnutí označil jednoho z obviněných jako spolupachatele, neboť byť se na činu nepodílel násilím, „svojí přítomností na místě činu ve dvojici [se spoluobviněným v odkazované věci] představoval zvýšenou hrozbu dalšího bezprostředního násilí vůči poškozenému“. Uvedené rozhodnutí tak směřuje k závěru, který se přitom obviněný ve svém dovolání pokouší sporovat.

29. Pokud pak obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 365/2005, uveřejněné pod č. 59/2005 Sb. rozh. tr., pak toto rozhodnutí míří na skutkově zcela odlišnou věc, ve které se jedna z osob přítomných páchání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku nijak nepodílela na naplňování znaků trestného činu, ale pouze pomohla k dokončení trestného činu tím, že pachatelům pomohla odnést věc, která byla předmětem loupeže. Soudy v odkazované věci takové jednání posoudily jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V aktuální věci se však obviněný přímo podílel na naplnění znaků trestného činu loupeže, a tedy o spolupachatelství v objektivní rovině nemůže být pochyb. Navíc obviněný se ani nedomáhá toho, že se měl trestného činu dopustit jako účastník ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy není zřejmé, proč na toto rozhodnutí vůbec odkázal.

30. Obě zmíněné námitky tak jsou zjevně neopodstatněné.

31. Pokud jde o (třetí) námitku, sporující naplnění subjektivní stránky, je neopodstatněná už proto, že ji obviněný nijak neodůvodnil. Úlohou dovolacího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

32. Nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud jen uvede, že z průběhu skutkového děje se jeví evidentní, že obvinění si museli být vědomi toho, že svým jednáním v poškozeném vzbudí strach o jeho život nebo zdraví, čehož se cíleně snažili využít k tomu, aby jim poškozený vydal finanční hotovost, případně činil i další věci popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině (viz rekapitulace skutku shora). O úmyslném zavinění obviněného i spoluobviněného tak nemá Nejvyšší soud žádných pochyb.

33. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

34. Pod (žádný) uplatněný dovolací důvod nakonec nebylo možné podřadit námitku nepřiměřenosti trestu, kterou obviněný navíc ani nijak neodůvodnil.

35. Nejvyšší soud vysvětluje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí – v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod však může být naplněn pouze v případech, kdy soudy uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Takové tvrzení ovšem obviněný nepředkládá (a ani by pro něj nebyl dán podklad), resp. o tento dovolací důvod svoji argumentaci neopírá. S odkazem na (obviněným uplatněný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen pochybení v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Ani uvedené vady však obviněný netvrdí (a opět by pro to ani nebyl dán podklad). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, resp. § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak není možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 737/2015).

36. Lze dodat, že zásah dovolacího soudu by ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným tak, že by to již představovalo porušení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces včetně spravedlivosti jeho výsledku, jímž je v nejkoncentrovanější podobě právě uložený trest. Podle čl. 4 Ústavy jsou přitom základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, což platí tím spíše, jde-li o základní ústavně zakotvená práva. Nejvyšší soud proto musí vykládat ustanovení trestního řádu – včetně ustanovení o dovolacích důvodech – způsobem, který nevyvolává kolizi s ústavním pořádkem a při kterém je dán průchod mimo jiné ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 736/2022).

37. I kdyby se však Nejvyšší soud chtěl námitce obviněného věnovat, což nebude, pak by k tomu neměl v dovolání obviněného podklad. Obviněný totiž neuvedl, proč se domnívá, že byl jemu uložený trest nepřiměřený, neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které soudy buďto neposoudily, nebo je posoudily chybně, a zkrátka nijak nevymezil, čím by se dovolací soud měl ve vztahu k této námitce věnovat (obecně jen zmínil okolnosti věci) a úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. K tomu je vhodné připojit, že význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí dovolacího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat, přičemž je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním, které nelze nahrazovat vlastní přezkumnou iniciativou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

38. Lze tak nanejvýš odkázat na body 14 a násl. odvolacího rozhodnutí, kde se odvolací soud přezkumu uloženého trestu, a to i jeho přiměřenosti, zcela řádně věnoval a došel k závěru, že uložený trest je přiměřený, k čemuž nemá Nejvyšší soud žádných výhrad.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

40. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. J. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

41. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu