Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněné Z. K. uvedl, že obviněná především (zkráceně uvedeno) tvrdí, že soudy
dříve činné ve věci nesprávně ve svém rozhodování zohlednily prvotní
podnikatelský záměr spoluobviněných a nikoli jeho finální podobu, která
počítala s vysokými investicemi a posléze jejich návratností. Jak vyplývá ze
skutkových zjištění učiněných ve věci, spoluobvinění se pokoušeli realizovat
projekt s potřebným financováním ve výši minimálně 10 mil. DM. V této
souvislosti oslovili několik peněžních ústavů zejména s žádostmi o úvěry,
kterým předložili nepravdivé informace o zadluženosti jejich společnosti, o
existenci jiných zástavních práv apod., přestože byli srozuměni právě s
předchozími četnými závazky, s omezeností vlastních zdrojů a nejistotou zdrojů
cizích (spoluobvinění nezískali pro svůj záměr žádného obchodního partnera),
když způsob financování projektu vůbec nemohl obstát a být zdrojem pro jeho
realizaci. Jinými slovy tedy spoluobvinění byli srozuměni s tím, že své takto
získané zejména úvěry (pokrývající jenom část potřeby projektu, jenž by, pokud
by byl financován celý snad mohl být výdělečný) nebudou schopni hradit, což se
také stalo. Podle státního zástupce je zřejmé, že byl po skutkové stránce
dostatečně zjištěn rozsah podnikatelského záměru spoluobviněných i jejich
vědomí o souvisejících okolnostech a i o bezprostředně hrozících následcích,
přičemž tato zjištění dávají podklad pro závěr o naplnění všech znaků
skutkových podstat trestných činů, a to včetně jejich subjektivní stránky v
zákonem požadované formě. S dovolací argumentací tvrdící opak se podle státního
zástupce nelze ztotožnit.
V naznačených souvislostech je potom podle státního zástupce nutné posuzovat i
řádnost předložených znaleckých posudků týkajících se hodnoty nemovitostí,
předkládaných spoluobviněnými. Jak již bylo řečeno, spoluobvinění se pokoušeli
zajistit v podstatě v konečném důsledku nemožné financování pro svůj záměr,
přičemž k zajištění alespoň nějakých finančních zdrojů využívali, resp.
zneužívali nepravdivých informací. Přitom i využili (zneužili) – jak rovněž
vyplývá z učiněných skutkových zjištění – své znalosti rozdílu mezi
jednotlivými metodikami užívanými pro stanovení hodnoty zastavované nemovitosti
a zadávali si pro účely zajišťování zejména úvěrů naprosto účelově vyhotovení
posudků německou metodikou, tedy metodikou v cenové relaci zahraničního trhu,
která jednoznačně neodpovídala v té době reálně existujícím podmínkám našeho
státu. Tím není pochopitelně míněno, že by užití německé metodiky bylo obecně
nepřípustné, ale lze dovodit, že v dané souvislosti spoluobvinění k dosažení
svých cílů podvodným jednáním využili (zneužili) v danou dobu možností této
metodiky (a současně i určité laxnosti pracovníků peněžních ústavů, která také
měla podle závěrů soudů činných dříve ve věci na průběh skutkového děje svůj
vliv, avšak která současně nemůže spoluobviněné vyvinit) a tedy jednali zcela
ve smyslu § 250 tr. zák.
S předloženou argumentací obviněné se tudíž nelze podle názoru státního
zástupce v žádné její části ztotožnit.
Dále státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že
obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., v rámci svého dovolání především poukazuje na
délku vedení celého trestního řízení a domáhá se jeho zastavení, případně
tvrdí, že s ohledem na tuto délku se uložený trest jeví jako nepřípustný, resp.
nelze jednání posoudit prostřednictvím kvalifikované skutkové podstaty. K délce
řízení, zejména přípravného (vedeného od roku 1995 do podání obžaloby v roce
2003) lze konstatovat, že trvalo poměrně dlouhou dobu, když je však nutné
zohlednit (jak to již ostatně učinil zejména Krajský soud v Ostravě ve svém
rozsudku) i časově náročné zajišťování důkazů ze zahraničí formou právní
pomoci, i jednání obviněného, jenž se v zahraničí po jistou dobu před stíháním
skrýval. V neposlední řadě je nutné také zohlednit, že otázku průtahů v
předmětném řízení řešil s negativním výsledkem již i Ústavní soud.
Pokud jde o délku celého vedeného řízení odkázal státní zástupce na v zásadě
ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (z posledních
rozhodnutí zejména na usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 53/2009),
která zastavení trestního stíhání v důsledku jeho nepřípustnosti v tom smyslu,
jak se obviněný především dožadoval, nepřipouští. K otázce kompenzace porušení
práva obviněného ve smyslu čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních
svobodách je potom namístě odkázat na rozsudek odvolacího soudu, jenž se jí
podrobně zaobíral, přičemž v konečném důsledku tento soud výslovně a měřitelným
způsobem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Eckle v. SRN
ze dne 15. 7. 1982) konstatoval, že ve vztahu k obviněnému, kterému již byla v
dané souvislosti dána jistá satisfakce poskytnutím peněžitého zadostiučinění za
nemajetkovou újmu (což by již bylo možné považovat za dostatečnou reakci –
srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 5
Tdo 290/2009), by přicházelo v úvahu za běžného stavu vzhledem ke všem
okolnostem uložení trestu odnětí svobody v trvání cca 9 let, avšak (právě
zejména s ohledem na délku řízení) mu stanovil trest v trvání 6 let a 6 měsíců.
Délka řízení proto byla v rámci rozhodnutí ve věci (konkrétně ve výroku o
trestu) dostatečně zohledněna.
Obviněný se rovněž domáhal zohlednění délky
řízení při stanovení stupně nebezpečnosti jeho činů pro společnost při aplikaci
ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. K tomu je ovšem nutné zmínit, že stupeň
nebezpečnosti konkrétního trestného činu pro společnost není nikdy určován
materiálním významem jen jedné okolnosti, ale komplexem všech okolností případu
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1963 Sb. rozh. tr.). Délka řízení zde
proto může mít postavení nejvýše jedné z více skutečností, které jinak ve svém
souhrnu soudy dříve činné ve věci vyhodnotily jako jednoznačně nebezpečnost
činu obviněného zvyšující. V naznačeném rozsahu proto nelze dovolání obviněného
přisvědčit.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný
napadá právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně. Státní zástupce uvedl, že trestní odpovědnost obviněného
není důsledkem neadekvátního přenosu odpovědnosti ze zavázané právnické osoby
na fyzickou, ale důsledek odpovědnosti obviněného za jeho vlastní jednání v
kontextu ustanovení § 90 odst. 2 tr. ř. Jinými slovy, obviněný se nemůže
zprostit své trestní odpovědnosti tím, že např. podvodné jednání realizuje v
zastoupení právnické osoby, která je v konečném důsledku v civilněprávním
smyslu zavázána ve vzniklém vztahu. Aplikaci popsaného závěru nijak nebrání
zásada individualizace trestní odpovědnost (trestní odpovědnost obviněného byla
individualizována dostatečně), resp. zásada užití trestního práva jako ultima
ratio.
Pokud jde o naplnění znaku přisvojení si cizí věci, má státní zástupce
za to, že obviněný ho nevyložil zcela správným způsobem. Zákon nijak
nepožaduje, aby určitá povinnost konat (jejíž porušení by následně mohlo být
trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák.) musela být výslovně dána či
sjednána před okamžikem svěření. Ve smyslu citovaného ustanovení je především
rozhodné, zda má pachatel u sebe cizí věc a zda si ji přisvojil. Obviněný
přitom měl v dané době u sebe cizí věci (předměty původních leasingových
smluv), které byl povinen vydat oprávněnému vlastníkovi a přes opakované výzvy
tak neučinil. Postoj obviněného spočívající v nevydání věci potom nelze označit
za prostou (podle obviněného nerelevantní) pasivitu, neboť, jak již bylo
řečeno, obviněný měl u sebe cizí věc a přes výzvy k vrácení, resp. závazek tak
učinit, ji (jím ovládaná právnická osoba) užíval, nakládal s ní jako vlastní a
tím se vyhýbal splnění své povinnost, což je jednání s odlišnou podstatou.
Navíc nelze přehlédnout, že akceptace popsaného názoru obviněného by prakticky
znamenala nemožnost trestně právního postihu defraudantů, kteří si v řadě
případů cizí věc přisvojí a „prostě“ ji (při vědomí všech rozhodných
skutečností) odmítají vydat oprávněnému vlastníkovi zpět.
Obviněný v této
souvislosti rovněž zmiňuje, že v důsledku odstoupení od smlouvy měly obě strany
povinnost vrátit si vše, co jim bylo v průběhu obchodního vztahu plněno,
přičemž leasingová společnost tuto svoji povinnost splnit nehodlala. Podstatou
předmětného řízení je ovšem posouzení trestní odpovědnosti (mimo jiné)
obviněného a nikoli zástupců poskytovatele leasingu, tudíž k vyhodnocení jejich
povinnost vracet určité plnění společnosti obviněného nebylo směřováno
dokazování a tedy v tomto smyslu ani nelze činit žádné závěry. Navíc povinnost
k vrácení předmětu leasingu byla na straně obviněného dána nejen odstoupením od
smlouvy, ale i výslovnou akceptací takového postupu vyjádřenou ve sjednání
dohod o předání věci, kterými se obviněný k vrácení věcí zavázal (resp. zavázal
společnost, kterou zastupoval). Ani zde se tedy podle státního zástupce nelze s
dovolací argumentací obviněného ztotožnit.
Pokud jde o námitky obviněného
směřující do právního posouzení skutku popsaného pod bodem 2) ve výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně, je možné jim přisvědčit v tom, že postavení
obviněného v rámci sjednávání úvěrových smluv mohlo být učiněno přesněji.
Přesto je ovšem za současného zohlednění dalších informací předložených v
odůvodnění tohoto rozsudku (zejména stran personálního propojení společností P
B., spol. s r. o., a P.-T., a. s., a jejich společné aktivitě v projektu) z
daného výroku zřejmé, že v daných případech jednali spoluobvinění buď sami,
tedy např. v případě útoku popsaného pod bodem 2a) zmíněného výroku obviněný
jako zástupce společnosti P.-T., a. s., nebo společně jako jednatelé
společnosti P B., spol. s r. o. Žádné nesprávné hmotně právní posouzení skutku
zde tedy nelze dovodit. Obdobný závěr platí i pro tvrzení obviněného, podle
kterého není vzhledem k časovým souvislostem možné dovodit jednotící úmysl
pokrývající dílčí útoky popsané v tomto bodě (a tedy patrně rozporuje posouzení
jednání jako pokračující trestný čin ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.). Státní
zástupce má za to, že je třeba přihlédnout k dalším dílčím útoků téhož
pokračujícího trestného činu, jež jsou popsány v bodu 4) výroku o vině rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, které byly spáchány v mezidobí mezi útoky popsanými
pod bodem 2) téhož výroku. Navíc je nutné zohlednit, že jiný závěr by mohl vést
k posouzení části jednání jako samostatného (dalšího) trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák., což by bylo zjevně v neprospěch obviněného.
Obviněný
rovněž zpochybňuje možnost spáchání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.
zatajením informace, jež je veřejně přístupná (uvedená v katastru nemovitostí).
Státní zástupce se s touto námitkou neztotožnil s odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, z
něhož vyplývá, že o podvodné jednání jde i tehdy, když si poškozený pod vlivem
jednání pachatele neověří skutečný stav rozhodných okolností. Navíc poškozený
nemá ani uloženou povinnost zmíněné prověření provádět.
Stran námitek
obviněného směřujících do bodu 3c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
uvedl, že z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že oba
spoluobvinění jednali společně se shodným záměrem a společně také realizovali
jednání se zástupci B. H. a. s., jež je podstatou zmíněného bodu 3) výroku o
vině. Skutečnost, že za společnost P B., spol. s r. o., v konečném důsledku
danou úvěrovou smlouvu podepsala jen obviněná Z. K., tudíž nemá na celkové
posouzení děje zásadní dopad. Lze doplnit, že soudy činné ve věci patrně měly
jednání spoluobviněných výslovně posoudit jako spáchané ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., což by s ohledem na závěry rozhodnutí publikovaného
pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr. situaci lépe vystihovalo, nicméně absence tohoto
posouzení není pochybením, jež by bylo nutné napravit v dovolacím řízení.
Státní zástupce k argumentaci obviněného směřující proti posouzení skutku
popsaného v bodu 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že
slovní spojení „vylákání uzavření smluv“ sice může být považováno za nevšední,
nicméně přesto je jeho obsah naprosto zřejmý. Ve zmíněném popisu jednání
obviněného jsou potom zahrnuty všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to včetně škody. Výši škody je totiž
třeba hodnotit k okamžiku spáchání trestného činu, což je okamžik, kdy
spoluobvinění dosáhli užitím podvodného jednání uzavření leasingových smluv a
bylo jim na jejich základě plněno. Pokud následně, po dokonání trestného činu,
došlo k dalším majetkovým dispozicím, např. vrácení podvodně vylákaného
předmětu leasingu, jedná se jen o náhradu již způsobené škody.
Otázka
řádnosti leasingových smluv, poskytnutých pro účely trestního řízení
poskytovatelem leasingu, tedy zda byly a proč některé strany faxovými kopiemi,
je námitkou míjející se s podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k bodu 5) výroku o vině rozsudku Krajského
soudu v Ostravě státní zástupce k námitkám obviněného uvedl, že popis obsahuje
údaje, podle nichž obviněný vylákal uzavření úvěrové smlouvy na společnosti P.
s. b., a. s., ač si byl vědom značných a nesplněných finančních závazků a za
srozumění s tím, že v dohodnuté době nebudou splátky hrazeny. Tím obviněný (se
spoluobviněnou) zjevně uvedl adresáta informací – společnost P. s. b., a. s. –
v omyl, neboť ta, resp. její zástupci, nabyli dojmu, že společnost zastoupená
obviněným bude plnit své povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy a v tomto
omylu smlouvu uzavřeli a učinili potřebnou majetkovou dispozici, tedy převedli
úvěrové prostředky. Ani zde podle státního zástupce nelze právnímu posouzení
skutku ničeho vytknout, neboť z popisu skutků zjevně vyplývá podvodné jednání
obviněného.
Obviněný následně poukazuje na skutečnost, že hradil některé,
zejména leasingové (úvěrové) splátky, což vylučuje jeho úmysl ve smyslu § 4 tr.
zák. Jak ovšem vyplývá z učiněných skutkových zjištění, spoluobvinění v
jednotlivých případech popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního
stupně /s výjimkou skutku popsaného pod bodem 1., jenž však nebyl posouzen jako
trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák./ nezajistily úhrady buď vůbec žádných
splátek, anebo pouze v minimálním rozsahu odpovídajícím spíše tomu, že
spoluobvinění vedli více obdobných jednání s více poškozenými subjekty, přičemž
byť pouze několik realizovaných splátek mohlo alespoň navenek působit dojmem
snahy na straně spoluobviněných plnit své smluvní povinnosti a tím tak odložit
odhalení celé trestné činnosti. Na posouzení formy jejich zavinění však
vzhledem k dalším zjištěným okolnostem nemá tato skutečnost zásadní vliv.
Ve
vztahu k obviněným citovanému ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod je možné dodat, že obviněný nebyl zbaven svobody pouze pro svoji
neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale proto, že spáchal trestný čin, což je
zcela jiná situace.
Obviněný rovněž rozporuje zjištění výše škody vzniklé v
důsledku jednání popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, neboť má za to, že – obdobně jako v již výše popsaném případě
trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. – by závěr o výši škody měl
zohlednit skutečnost, že předměty leasingu byly leasingovým společnostem
vráceny. Státní zástupce konstatuje, že výše škody (v trestněprávním smyslu)
byla správně stanovena k okamžiku spáchání trestného činu a v souladu se
související rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky, bez zohlednění
následné náhrady škody již po spáchání trestného činu.
Pokud jde o platnost a
řádnost odstoupení od leasingových smluv v rámci téhož skutku, státní zástupce
s odkazem opět na již výše uvedené uvedl, že spoluobvinění měli u sebe
nepochybně cizí věc, kterou se, bez ohledu na to, jaké byly užity všeobecné
podmínky, po akceptaci odstoupení od smlouvy ze strany poskytovatele leasingu,
dalším právním úkonem zavázaly vrátit, avšak tak neučinili. I zde tudíž soudy
činné dříve ve věci postupovaly podle státního zástupce zákonu odpovídajícím
způsobem.
Poslední relevantní námitkou obviněného opírající se o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení užití nesprávného
časového znění trestního zákona, resp. tedy porušení zásady zákazu
retroaktivity v neprospěch obviněného. Státní zástupce je přesvědčen, že ani v
tomto rozsahu není namístě obviněnému přisvědčit. S ohledem na učiněná skutková
zjištění je totiž zřejmé, že obviněný svým jednáním uváděl jiného v omyl a
dopustil se tak (za existence dalších okolností, zejména pokud jde o obohacení
a škodu) trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., a to ve znění účinném jak
v době spáchání skutku, tak i v době rozhodování o něm (tedy ve znění účinném
od 1. 1. 2002). Soudy činné dříve ve věci s ohledem na to vzaly v úvahu jako
zásadní hledisko stanovení hranic pro určení výše způsobené škody, z něhož
vyplývá jako výhodnější pro obviněného znění účinné od 1. 1. 2002. Při aplikaci
této časové verze zákona jako celku potom soudy v rámci právní kvalifikace
vyslovily, že obviněný svým jednáním jednak ve všech případech /body 2) až 5)
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně/ uváděl jiného v omyl (zejména tím,
že tvrdil, že není, resp. jeho společnost, výrazněji úvěrově zatížena) a v
bodech 2a) a f) a 4) téhož výroku současně i zamlčel podstatné skutečnosti.
Popsaný postup tedy není podle názoru státního zástupce retroaktivitou v
neprospěch obviněného, ale v jeho prospěch.
Závěrem svého dovolání obviněný s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. napadá postup
odvolacího soudu, jenž ve výroku svého rozsudku neuvedl, jakým způsobem rozhodl
o odvolání státního zástupce směřujícímu proti výroku o trestu uloženému
spoluobviněnému Ing. J. Z. Naznačenou námitku je nutné v obecném smyslu jako
důvodnou akceptovat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 34/2000 Sb. rozh.
tr.), ovšem státní zástupce má za to, že obviněný je s ohledem na § 265d odst.
1 písm. b) tr. ř. oprávněn napadnout jen ty výroky (resp. jejich absenci),
které se ho bezprostředně dotýkají. Výrok o rozhodnutí o odvolání směřujícím
proti jinému spoluobviněnému ovšem takovým obviněného bezprostředně dotýkajícím
se výrokem není. V rozsahu této námitky lze tudíž dovolání obviněného považovat
za nepřípustné.
Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněných jsou zjevně
neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný Doc. Ing.
L. S., CSc., ve svém obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. e), h), g), k) tr. ř. Obviněná Z. K. pak uplatnila dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto místě nutno podotknout, že
obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili vesměs takové
námitky, které byly součástí jejich odvolání a soud druhého stupně se jimi
řádně zabýval a vypořádal se s nimi. Také byly již od počátku součástí jejich
obhajoby a z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je patrné, že se jimi
náležitě zabýval již tento soud (s jeho závěry se pak ztotožnil i soud
odvolací).
K dovoláním obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., Nejvyšší soud uvádí
následující:
Pokud j
de o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný jeho naplnění
spatřuje v nerespektování ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. s tím, že
trestní řízení mělo být shledáno nepřiměřeně dlouhým a trestní stíhání mělo být
proto zastaveno.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze
ovšem uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů
uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř., pro které nelze
trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí
být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně
vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají. Námitky obviněného,
podle kterých v nepřiměřené délce řízení spatřuje důvod pro zastavení trestního
stíhání jako nepřípustného /§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř./, tak nelze považovat
za opodstatněné.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů
zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka
trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu
tohoto práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces, garantovaného
čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č.
2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jsou ale i v rozporu se základními zásadami
trestního práva a odporují účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. 12.
2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo
596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97
ze dne 10. 7. 1997, a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).
Současně
je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá
nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Účelem trestního řízení je zejména to,
aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona
spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k
předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání
zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je
pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu
trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i
z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení.
Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním
řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace
závěru o možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení zásadně
nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8
Tdo 358/2004).
Na druhé straně je však nutno připomenout, že s délkou řízení
se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi
jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na
účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu
je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v
dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a
tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým
odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i
generální prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I.
ÚS 554/04). Jestliže však doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných
promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího
uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (§
24 a násl. tr. zák.). Nejvyšší soud a též Ústavní soud České republiky ve svých
rozhodnutích opakovaně vycházely z právního názoru, že nepřiměřenost délky
řízení je sice důvodem pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady
ze strany státu (což se v daném případě ohledně obviněného Doc. Ing. L. S.
CSc., také stalo), ale není a nemůže být s ohledem na výše uvedené důvodem pro
zastavení trestního stíhání. Jde o názor, jenž je konformní i s judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (k tomu např. rozh. Ústavního
soudu ve věci II. ÚS 32/2003). Na to konečně ve svém vyjádření k dovoláním
obviněných vystižně poukázal státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je navíc naprosto
zřejmé, že se otázkou délky trestního řízení důsledně k námitkám obviněných
zabývaly (viz str. 223 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 35 a
násl. rozhodnutí odvolacího soudu), když konstatovaly, že k průtahům v délce
řízení došlo, a to v přípravném řízení (usnesením Ústavního soudu na č. l.
13004 a násl. tr. spisu nebylo shledáno žádných průtahů v řízení před Krajským
soudem v Ostravě). Tuto nepřiměřenou délku trestního řízení pak nalézací soud,
resp. soud odvolací, zohlednil v rámci uložených trestů, a to ohledně obou
obviněných uložením trestů při spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené v
zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Námitka obviněného v tomto
směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. je dán pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislost se
shora uvedeným je nutné podotknout, že obviněnému byl bezpochyby uložen
přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené v §
250 odst. 4 tr. zák. v rozpětí od 5 do 12 let. Námitka obviněného vztahující
se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy zjevně
neopodstatněná. Obviněný přitom výslovně nepřípustnost trestu zakládá na jeho
nepřiměřenosti, která vůbec nemůže být předmětem relevantních dovolacích
námitek.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je
dán tehdy, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tedy, když v
napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a
činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není
úplný. V daném případě obviněný považuje výrok odvolacího soudu za neúplný,
neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku nerozhodl o odvolání státního
zástupce podaném v neprospěch spoluobviněného Ing. J. Z.
K tomu Nejvyšší
soud zdůrazňuje, že dovolání obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., je v této části
nepřípustné s ohledem na ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., podle
kterého je obviněný oprávněn napadnout jen nesprávnost (absenci) těch výroků,
které se ho bezprostředně dotýkají. Výrok odvolacího soudu týkající se jiného
spoluobviněného (Ing. J. Z.) není výrokem, který by se bezprostředně dotýkal
obviněného Doc. Ing. L. S. CSc.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami Doc.
Ing. L. S. CSc., odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Pokud jde o námitky k bodu ad 1) obviněný v první řadě uvedl, že
vyvození jeho trestní odpovědnosti je neadekvátním přenosem odpovědnosti ze
zavázané právnické osoby na fyzickou a v jeho případě tak došlo k užití norem
trestního práva v rozporu se zásadou ultima ratio, když adekvátním řešením bylo
podání civilně právních žalob ze strany věřitele.
Nejvyšší soud považuje za
nutné se nejprve v obecné rovině vyjádřit k trestní odpovědnosti fyzických osob
jednajících jménem právnických osob nebo za ně. Právnická osoba představuje
určitou, účelově vytvořenou, umělou právní konstrukci, která umožňuje, aby
zejména ve sféře občanského a obchodního práva mohly vystupovat i jiné právní
subjekty než jen fyzické osoby. Právnická osoba jako celek nemá vlastní vůli,
nemůže tedy podle ní jednat a navenek ji projevovat. Náš právní řád stanoví, že
vlastní jednání právnické osoby představují ty projevy vůle, které jménem
právnické osoby činí její určité orgány nebo zástupci jako fyzické osoby.
Předpisy práva občanského a obchodního pak stanoví především to, které subjekty
lze považovat za právnické osoby a kdo jedná jménem právnické osoby, resp. v
jejich zastoupení v občanskoprávních, obchodních, pracovněprávních a dalších
právních vztazích. Z toho vyplývá, že práva a povinnosti z těchto právních
vztahů vznikají přímo právnické osobě, pokud jejím jménem nebo v jejím
zastoupení jednající fyzická osoba postupovala v souladu s uvedenými předpisy.
To ovšem neznamená stejný režim i v oblasti trestního práva, které je založeno
na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Trestně právní důsledky
určitého jednání tedy snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť i v
rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky některé skutkové
podstaty nebo si počínala jako účastník na trestném činu jiného. Obviněný je
tedy odpovědný za své vlastní jednání.
Pokud obviněný namítá, že celá
záležitost měla být řešena civilní žalobou, je nutné poukázat na to, že v dané
věci nejde o typický obchodně závazkový vztah, jak se obviněný snaží
prezentovat, neboť jeho jednání (jednání všech obviněných) zjevně vykazuje
známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zásahu do objektu
trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv).
Na tomto místě je
nutné podotknout, že trestní postih pro uvedené trestné činy není podmíněn
neúspěšným použitím jiných mimotrestních opatření (civilních žalob) k tomu, aby
byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání
obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima
ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za
podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být
posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona.
Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný (obvinění) svým jednáním
naplnil kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, 4 tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., nelze na tato
jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazků, jejichž vymáhání by bylo v
daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že popis jednání pod bodem
ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje znak skutkové
podstaty spočívající v přisvojení si cizí věci. Nejvyšší soud shledal tuto
námitku zjevně neopodstatněnou.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění
(Doc. Ing. L. S., CSc., Z. K.) jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o.,
uzavřeli v období od 2. 10. 1992 do 18. 5. 1993 celkem 5 smluv o pronájmu s
následným odprodejem věcí. V těchto smlouvách byly jednoznačně stanoveny
podmínky, za nichž bylo možno věci užívat. Obvinění předměty leasingu řádně
převzali a užívali, avšak v průběhu roku 1993 přestali platit leasingové
splátky, a proto leasingová společnost předčasně odstoupila od smluv, přičemž
odstoupení nájemcům doručila. Dne 27. 5. 1994 bylo mezi obviněnými a
leasingovou společností uzavřeno 5 dohod o předání věcí, v nichž se obvinění
zavázali do 31 dnů od podpisu předat předměty leasingu, což však také neučinili
a na opakované výzvy leasingové společnosti odmítli pronajaté věci vydat a
nakládali s nimi jako s vlastními až do doby, kdy byli vzati do vazby.
Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice
vlastníka (oprávněného držitele), a jestliže si tak zjedná možnost s věcí
trvale nakládat podle své vůle. U leasingových smluv je podstatné to, že
nájemce není po dobu nájmu vlastníkem věci. Je tedy zřejmé, že obviněný
(obvinění) měl u sebe věc cizí. Pokud dále nezajistil plnění splátkového
kalendáře a byla mu leasingová smlouva ze strany leasingové společnosti
vypovězena, bylo nepochybně povinností obviněného přestat předmět leasingu
užívat a vrátit jej. Pokud tyto předměty dále užíval (resp. jím ovládaná
právnická osoba) a nevrátil, a to ani po podpisu dohod o předání věcí a přes
opakované výzvy k vrácení věcí se vyhýbal splnění své povinnosti vydat cizí
jemu svěřenou věc (věci), naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu zpronevěry včetně znaku přisvojení si cizí věci.
Pokud jde o námitku
obviněného ohledně údajně neplatného odstoupení od smluv ze strany leasingové
společnosti, je nutno podotknout, že povinnost obviněného vrátit věci, které
byly předmětem leasingu byla dána nejen odstoupením od smlouvy, ale rovněž
uzavřením dohod o předání věci, ve kterých se výslovně zavázal (potažmo
společnost P B., spol. s r. o.) k vrácení věcí. Námitka obviněného v tomto
směru je tedy zjevně neopodstatněná, protože akceptoval odstoupení od smluv o
pronájmu věcí a nesplněním nového závazku k jejich vrácení s nimi nakládal jako
s vlastními, čímž si je přisvojil.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami
obviněného vztahujícími se k jednání popsanému pod bodem ad 2) výroku o vině
rozhodnutí soudu prvního stupně.
V první řadě se Nejvyšší soud neztotožnil s
námitkou obviněného, podle které měl podle skutkové věty u jednání pod bodem ad
2a) vzniknout rozpor, neboť ve společné části skutkové věty je uvedeno, že měl
vystupovat jako jednatel společnosti P B., spol. s r. o., a současně /ad 2a)/
jako zástupce společnosti P.-T., a. s.
Z jednání popsaného pod bodem ad 2)
výroku o vině vyplývá, že obvinění (Z. K. a Doc. Ing. L. S., CSc.) v době
nejméně od 23. 7. 1992 do 8. 11. 1993 v úmyslu vylákat jednak od peněžních
ústavů finanční prostředky pod příslibem je řádně splácet a jednak od
leasingových společností předměty leasingu pod příslibem je řádně splácet
uzavírali buď sami nebo společně jako jednatelé společnosti P B., spol. s r.
o., úvěrové smlouvy a leasingové smlouvy … atd. U jednotlivých útoků
pokračujícího trestného činu je pak popsáno, který z obviněných a jakým
způsobem jednal. U skutku pod bodem ad 2a) je popsáno, že obviněný Doc. Ing. L.
S., CSc., jako zástupce společnosti P.-T., a. s., dne 23. 7. 1992 vylákal
uzavření smlouvy o úvěru. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (str. 33
a násl.) dále vyplývá personální propojenost společností P B., spol. s r. o., a
P.-T., a. s. Z daného výroku o vině tedy zřetelně vyplývá, že obvinění v
uvedených útocích jednali buď sami /jako u skutku pod bodem ad 2a) obviněný
Doc. Ing. L. S., CSc., jako zástupce společnosti P.-T., a. s./ nebo společně s
obviněnou Z. K. jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o. Nejvyšší soud
neshledal v této souvislosti žádný rozpor.
Podle obviněného dále není možno
shledat jednotící úmysl mezi jednáním pod bodem ad 2a) a ad 2c) výroku o vině,
neboť časový odstup těchto dvou jednání je cca 9 měsíců. Nejvyšší soud shledal
tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle výroku o vině rozhodnutí soudu
prvního stupně byl obviněný Doc. Ing. L. S., CSc., uznán vinným mimo jiné
pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to pro
jednání popsaná pod body ad 2) a, c, d, e, f, g, h, 3), 4), 5). Pokračování v
trestném činu je vymezeno čtyřmi znaky, které musí být současně dány: útoky
musí naplňovat ste
jnou skutkovou podstatu, musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní
souvislost), musí být spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a
blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku. Z popsaného jednání je zcela
zřejmé, že jednání (jednotlivé útoky) obviněného naplňuje všechny znaky
pokračování trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Jednotícím
záměrem zcela jistě bylo vylákání úvěrů či předmětů leasingu nutných pro
realizaci podnikatelského záměru obviněných, přičemž pokud jde o namítanou
blízkou souvislost časovou, je nutné přihlédnout (jak již uvedl státní
zástupce) k dalším útokům pokračujícího trestného činu, jež jsou popsány pod
bodem ad 4) výroku o vině, a kterých se obviněný dopustil v mezidobí mezi
namítanými útoky ad 2a) /23. 7. 1992/ a ad 2c) /17. 3. 1993/, tedy v období od
24. 8. 1992 do 30. 12. 1992.
Obviněný dále zpochybňuje možnost spáchat trestný
čin podvodu zatajením informace, jež je veřejně přístupná, v tomto případě
uvedená v katastru nemovitostí. Také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnou.
Obvinění se podvodného jednání vůči bankám a leasingovým
společnostem pod bodem ad 2) dopouštěli tím, že v úmyslu vylákat jednak od
peněžních ústavů finanční prostředky pod příslibem řádně splácet sjednané
splátky a jednak od leasingových společností předměty leasingu pod příslibem
splácet leasingové splátky, uzavírali úvěrové smlouvy a leasingové smlouvy,
přičemž neobjektivně informovali zejména o své celkové úvěrové zatíženosti,
zatajili, že nemovitosti, které poskytli jako předmět zástavy v zástavní
smlouvě, již byly dříve zastaveny v souvislosti s úvěry poskytnutými jinými
peněžními ústavy, ocenění nemovitostí sloužící k zástavě předkládali záměrně v
cenové úrovni zahraničního trhu, vystavovali nekryté vlastní směnky bez
protestu, přestože byli srozuměni s neschopností dostát svým závazkům v
dohodnutých lhůtách splatnosti s ohledem na omezenost a nedostatečnost
vlastních zdrojů a nejistotu zdrojů cizích, jakož i obecnou insolventnost, atd.
Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje stejně jako státní zástupce, na
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo
1256/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí NS, sešit 1, T 648, ze
kterého vyplývá, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je
schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn
působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení
podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď
vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá
uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze
takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Obviněný (obvinění) se tak
nemůže zprostit odpovědnosti za své jednání spočívající v zamlčení podstatné
skutečnosti, že nemovitosti, které poskytli jako předmět zástavy v zástavní
smlouvě, již byly dříve zastaveny v souvislosti s úvěry poskytnutými jinými
peněžními ústavy, resp. značné úvěrové zatížení jeho obchodních společností.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou obviněného ohledně tzv.
německé metodiky a považuje námitku za zjevně neopodstatněnou. Nutno dodat, že
tato námitka byla součástí celé obhajoby obviněného (obviněných), byla součástí
také jeho odvolání a oba soudy se jí zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly.
Obviněný má i přes důsledné odůvodnění soudů obou stupňů za to, že v dané době
byla německá metodika jedním ze standardních způsobů oceňování, a i pokud by
byl akceptován názor soudů obou stupňů, že zjištěná cena nevystihuje reálnou
hodnotu nemovitostí, nelze podle něj považovat předložení posudku za uvádění v
omyl, neboť posudek potřebnou informaci o metodě obsahoval.
Jak vyplývá ze
skutkových zjištění učiněných soudy a popsaných v tzv. skutkové větě výroku o
vině rozhodnutí soudu prvního stupně a dále z odůvodnění rozhodnutí obou soudů
obvinění vedeni snahou za každou cenu realizovat (financovat) svůj
podnikatelský záměr (výrobu plastových karet) oslovovali za tímto účelem
bankovní společnosti a leasingové společnosti se žádostmi o uzavření úvěrových
a leasingových smluv a pod příslibem řádného plnění smluvních podmínek (řádného
splácení) uváděli tyto společnosti v omyl tím, že předstírali okolnosti, které
nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Uzavírali splátkové kalendáře ačkoli
věděli, že svým závazkům nebudou moci dostát, že nebudou moci v dohodnutých
lhůtách splatnosti peníze vrátit (splácet), a to zejména s ohledem na své
předchozí četné závazky, na omezenost a nedostatečnost vlastních zdrojů a
nejistotu zdrojů cizích. Obvinění tak ve snaze zajistit v podstatě nereálné
financování svého projektu využívali (zneužívali) se znalostí problematiky
(vědomě) informací, které měli k dispozici,zcela účelově ve svůj prospěch.
Záměrně neuváděli značné finanční zatížení svých společností předchozími úvěry,
předložili nepravdivé informace o existenci jiných zástavních práv na
nemovitostech, které měly sloužit jako zástava, jakož i pro svůj projekt zcela
záměrně využili (zneužili) své znalosti rozdílu mezi metodikami užívanými pro
ocenění zastavovaných nemovitostí. Tedy za účelem získání úvěru v jimi
požadované výši naprosto účelově předkládali znalecké posudky oceňující
nemovitosti německou metodikou, tedy metodikou v cenové relaci zahraničního
trhu, čímž dosáhli jednoznačného nadhodnocení cen nemovitostí sloužící k
zástavě, a tím v konečném důsledku mohli žádat o vyšší finanční částku. Ze
skutkových zjištění zejména na str. 86 a 110 rozhodnutí soudu prvního stupně
přitom vyplývá, že obvinění měli k dispozici posudky oceňující dané nemovitost
sloužící k zástavě (I. T. K. a V. D.) jak podle české metodiky tak podle
metodiky německé. Užití německé metodiky není obecně považováno za nepřípustné,
avšak v dané souvislosti obvinění k dosažení svých cílů podvodným jednáním
využili v danou dobu možnosti této metodiky a předložili ocenění nemovitosti
sloužící jako zástava v pro ně jednoznačně výhodnější cenové hladině.
Předkládáním takových posudků pak v souvislosti s dalším jejich jednáním v době
uzavírání smluv jednali klamavě.
Tvrdí-li obviněný v této souvislosti pouze
nejasně, že „pro určité účely“ bylo v rozhodné době předepsáno ocenění
nemovitostí zahraniční metodou (§ 24 vyhlášky č. 393/1991 Sb.), tak je nutno
uvést, že těmito „určitými účely“ bylo zjišťování ceny při převodu staveb,
pozemků a trvalých porostů na československou právnickou osobu se zahraniční
majetkovou účastí, což ale společnost P B., spol. s r. o., rozhodně nebyla a
nejednalo se ani o převod nemovitostí.
Pokud jde o jednání pod bodem ad 3)
výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že u jednání pod
bodem ad 3c) není uvedeno žádné konkrétní jednání, kterého by se měl dopustit
on, když úvěrovou smlouvu podepsala obviněná Z. K. Ani s touto námitkou však
Nejvyšší soud nesouhlasí. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá (stručně
řečeno), že obvinění jako jednatelé společnosti P B., spol. s r. o., v úmyslu
vylákat od B. H. a. s., finanční prostředky, pod předstíraným příslibem řádně
splácet dojednané splátky, celkem ve třech případech ve skutkové větě uvedených
uzavřeli úvěrové smlouvy, když k splacení úvěrů nedošlo. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů je pak dále zřejmé, že oba obvinění jednali v těchto případech
společně se shodným záměrem a společně také realizovali jednání se zástupci B.
H., a. s. (viz str. 140 a násl. rozhodnutí soudu prvního stupně). Za společnost
P B., spol. s r. o., mohl jednat jako jednatel každý z obviněných (viz str. 37
rozhodnutí soudu prvního stupně) samostatně. Ačkoli tedy celkem ze tří smluv
podepsala jednu úvěrovou smlouvu ze dne 29. 12. 1993 za společnost P B., spol.
s r. o., obviněná Z. K., jednalo se od počátku o společnou činnost a aktivity
obou obviněných, směřující k získání finančních prostředků pro jejich obchodní
společnost P B., spol. s r. o., ve které byli oba společníci i jednatelé. Na
jednání pod bodem 3c) je proto nutno nahlížet jako na součást celého společného
jednání, a to nejen v bodě 3).
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami
týkajícími se jednání obviněného pod bodem ad 4) výroku o vině rozhodnutí soudu
I. stupně, pomineme-li námitky stran údajné nejasnosti výrazu „vylákal uzavření
leasingové smlouvy“ a námitky ohledně údajně zfalšovaných leasingových smluv,
které nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný
uplatněný důvod podle § 265b tr. ř. Podle obviněného popis skutku pod bodem ad
4) neobsahuje jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu
podvodu a soudy při stanovení výše škody nesprávně vycházely z hodnoty
leasingově pronajatých věcí. Nejvyšší soud shledal obě námitky odpovídající
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněnými.
Předně nutno podotknout, že skutková zjištění popsaná pod bodem ad 4) výroku
o vině soudu prvního stupně naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu podvodu. Obviněný tímto jednáním celkem v pěti případech vylákal uzavření
leasingových smluv se společností C. L., přičemž zamlčel značné úvěrové
zatížení společností P.-T., a. s., a P B., spol. s r. o., smlouvy uzavřel
ačkoli byl srozuměn s neschopností společností, jež zastupoval, řádně splácet
leasingové splátky v dohodnutých termínech, přičemž tyto splátky také po
určitém čase splácet přestal a leasingová společnost od smluv odstoupila, čímž
způsobil uvedené společnosti škodu více než 12 mil. Kč. Obviněný tedy již v
době podepisování smluv s leasingovou společností vědom si velmi těžké finanční
situace společností, které zastupoval (viz str. 160 rozhodnutí soudu prvního
stupně, viz znalecký posudek č. 2/98 Ing. L. na č. l. 1647 a násl, sv. 7 tr.
spisu), tuto skutečnost úmyslně neuvedl a příslibem řádného splácení (jak se
zavázal podpisem leasingových smluv) uváděl poškozenou společnost v omyl o
poctivosti svého záměru. V důsledku tohoto jednání pak došlo ke škodě na straně
poškozené společnosti a k obohacení na straně jeho společností.
Z konkrétních
námitek v dovolání je přitom zřejmé, že obviněný považuje jednání v bodě 4)
rozsudku soudu prvního stupně za nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. proto, že skutková věta obsahuje zmínku o vzniku
škody, ale současně popisuje jednání, jímž žádná škoda nevznikla, když
leasingová společnost měla výsledně jak předměty leasingu, tak i zaplacené
leasingové splátky, a nelze proto u ní hovořit o škodě.
Pokud jde o výši
škody, soud prvního stupně se jí náležitě zabýval na str. 159 a následně 219
svého rozhodnutí. Výši škody jak správně uvedl státní zástupce je třeba
hodnotit k okamžiku spáchání trestného činu. Trestný čin podvodu je dokonán
obohacením pachatele nebo jiného, což je okamžik, kdy obviněný dosáhl podvodným
jednáním uzavření leasingových smluv a bylo mu z jejich titulu plněno. Znalecký
posudek znalce Ing. K. pak stanovil pořizovací cenu předmětů leasingu v době
uzavření leasingové smlouvy. Při stanovení skutečné výše škody pak nalézací
soud odečetl od pořizovacích cen částky, které byly obviněným zaplaceny jako
splátky leasingu. Konečná skutečná škoda způsobená obviněným jeho jednáním byla
stanovena na částku přesahující 12 mil. Kč. Nejvyšší soud se s takto určenou
výší škody ztotožňuje a námitky obviněného v tomto směru považuje za zjevně
neopodstatněné. Souhlasí s vyjádřením státního zástupce, že je v tomto případě
irelevantní, jakým způsobem naložila leasingová společnost s vrácenými předměty
leasingu, neboť v této fázi se již jedná jen o náhradu již způsobené škody, byť
soud prvního stupně ve prospěch obviněného snížil škodu i o částku získanou
následujícím prodejem předmětů leasingu.
Není přitom podstatné, pro určení
výše škody podle hodnoty leasingově pronajaté věci, aby pachatel jako
leasingový nájemce tuto věc prodal, jak obviněný namítá v dovolání. Stejné
kriterium platí i v případě, kdy pachatel podvodně uzavře leasingovou smlouvu s
úmyslem řádně nebo vůbec neplnit podmínky smlouvy. Pokud pak podmínkou uzavření
smlouvy bylo zaplacení určité částky, nebo jako v tomto případě pachatel
některé leasingové splátky zaplatil v určité částce, sníží se škoda způsobená
trestným činem pouze o tyto částky.
U jednání pod bodem ad 5) obviněný opět
uvádí, že popis skutku neobsahuje žádný údaj o tom, že by měl někoho uvést v
omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet podstatné skutečnosti. Poukazuje tak na
údajnou absenci objektivní stránky uvedeného trestného činu a tím je podvodné
jednání ze strany obviněných. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za zjevně
neopodstatněnou. Jednáním pod bodem ad 5) se náležitě zabýval soud prvního
stupně ve svém rozhodnutí na str. 165 a násl. a 219 a násl. Ze skutkových
zjištění je zřejmé, že obvinění dne 13. 5. 1993 vylákali uzavření úvěrové
smlouvy s P. s. b., a. s., ve výši 25.000.000,- Kč, úvěr uzavřeli i přes své
vědomí o značném předchozím finančním zatížení a neplnění závazků k jiným
peněžním ústavům a přestože byli srozuměni s tím, že v dohodnuté době nebudou
schopni splátky úvěru uhradit, k čemuž také došlo, neboť nebyla uhrazena ani
jediná ze splátek. Tímto svým jednáním obvinění nepochybně uvedli P. s. b., a.
s., v omyl, neboť ta jistě při podpisu úvěrové smlouvy byla na základě
informací poskytnutých obviněnými přesvědčena o jejich poctivosti a schopnosti
plnit závazky vyplývající ze smlouvy. V tomto omylu pak učinila banka
majetkovou dispozici a převedla finanční prostředky na účet společnosti
obviněných. Z popsaného skutku zjevně vyplývá podvodné jednání obviněného
(obviněných). Uvedení v omyl je přitom jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a může být spácháno
konáním, opomenutím i konkludentně. Pokud se obviněný zavázal, při vědomí
finanční situace obchodní společnosti, k splátkám a splacení úvěru, tak jak je
ve skutku ad 5) uvedeno, a ač byl srozuměn s tím, že v dohodnuté době nebude
schopen splátky úvěru ani směnku uhradit, předstíral tak okolnosti, které
nebyly v souladu se skutečným stavem věci a tedy uváděl banku v omyl.
K bodům
ad 2) a ad 5) pak obviněný souhrnně namítal, že hradil alespoň některé
leasingové splátky, z čehož dovozuje absenci zavinění a dodává, že úmysl mu ani
nebyl prokázán. Nejvyšší soud také tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
Podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný a pachatel již v době
půjčky musel jednat v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec nevrátit, nebo je
nevrátit ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené
lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho
majetku obohatil.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto
chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý podle §
4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn [úmysl
nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].
Záv
ěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je
závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného
dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen
nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného
myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů
chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou
obviněného ohledně absence úmyslu neztotožnil. Také z odůvodnění rozhodnutí
obou soudů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky
uvedeného trestného činu. Pro úmysl obviněného pak svědčí nejen velké množství
jednotlivých útoků, kterými poškozeným způsobil škodu, ale zejména skutečnost,
že obviněný v celkem 16 případech vylákal uzavření úvěrových smluv či smluv
leasingových pod příslibem řádného splácení (jak se jistě poškozené subjekty
domnívaly), když si byl vědom skutečnosti, že pro dluhy z úvěrů či leasingů
předchozích, které nesplácel, nebude schopen dostát svým závazkům nově
vzniklým. Od počátku nepostupoval v souladu se smlouvami, které s poškozenými
uzavíral. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný
jednal v úmyslu nepřímém, když je zřejmé, že v průběhu tak dlouhé doby páchání
trestné činnosti musel být srozuměn nejen s tím, že zapůjčené peníze nevrátí ve
sjednané době, ale že je (ve většině případů) nevrátí vůbec. Existence
podvodného úmyslu obviněného je přitom zřejmá i u jednotlivých dílčích případů,
když jeden úvěr (leasingová smlouva), nutno podotknout, že vždy šlo o částky v
řádech milionů Kč, v krátkém časovém sledu následuje další, aniž je předchozí
úvěr (předměty leasingu) splácen ve lhůtě. Celkové zadlužení obviněného potažmo
jím ovládaných společností přitom neustále narůstalo a přestože nebyl schopen
splácet úvěry předchozí, uzavíral další úvěrové (leasingové) smlouvy. Obviněný
tak vedený snahou za každou cenu realizovat svůj podnikatelský záměr zcela
nereálně předpokládal, že snad v budoucnu nastane událost, která povede k
zániku všech souvisejících závazků. Z jednání obviněného tak nade vší
pochybnost vyplývá zavinění ve formě nepřímého úmyslu, přičemž obviněného
nemůže vyvinit skutečnost, že některé ze splátek byly realizovány. Námitka
obviněného ohledně absence zavinění je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněný
dále právně relevantně namítl u skutku pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí
soudu prvního stupně, že soudy nesprávně postupovaly i s ohledem na určení výše
škody, kdy škodu podle něj představuje pouze ušlý zisk, neboť předmět leasingu
byl v konečném důsledku poškozené společnosti vrácen. Nejvyšší soud se s touto
námitkou neztotožnil a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
U trestného
činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci. U
leasingových smluv pak může být škodou způsobenou trestným činem zpronevěry
hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu případně po odečtení té části
leasingových splátek, které představují čisté splátky na pořizovací cenu
předmětu leasingu. V daném případě tak soud správně stanovil výši škody k
okamžiku spáchání trestného činu (viz str. 70 a násl. rozhodnutí soudu prvního
stupně). Znaleckými posudky pak byla stanovena pořizovací cena předmětu
leasingu, přičemž při stanovení výše škody soud odečetl od takto zjištěné ceny
zaplacené leasingové splátky (vyjádřené v %). Na určení výše škody nemá žádný
vliv, že byly předměty leasingu po dokonání trestného činu zpronevěry
leasingové společnosti vráceny. Tuto skutečnost je třeba posuzovat již jako
náhradu škody způsobené trestným činem.
Poslední právně relevantní námitkou
obviněného je tvrzení, že soud v jeho případě nesprávně aplikoval trestní zákon
ve znění účinném od 1. 1. 2002 a nikoli účinném v době skutku. Poukazuje na to,
že došlo ke změně ve formulaci ustanovení § 250 tr. zák., do něhož byla
zařazena i alternativa „zamlčení podstatné skutečnosti“. Obviněný se tedy
domnívá, že u skutku pod bodem ad 4) by při použití zákona účinného v době činu
nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Užitím zákona účinného od
1. 1. 2002 tak podle něj došlo k porušení zásady retroaktivity v neprospěch
pachatele.
Nutno podotknout, že tato námitka obviněného byla součástí jeho
odvolání a soud druhého stupně se jí zabýval a řádně se s ní vypořádal.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a považuje námitku
obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněnou. Proto Nejvyšší soud
odkazuje na v zásadě správné odůvodnění vrchního soudu, když obviněnému lze
přisvědčit toliko v tom, že slovo „rozšířena“ je v daném kontextu poněkud
zavádějící, nicméně vrchní soud také správně uvedl, že jde toliko o zpřesňující
formulaci. Totiž i jednání spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti bylo
před novelou provedenou zák. č. 253/1997 Sb. (s účinností od 1. 1. 1998)
považováno za formu podvodného jednání. Jednání obviněného spočívající v
zamlčení podstatné skutečnosti by tedy i podle trestního zákona účinného v době
činu naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.,
a to v jeho formálním znaku „využije něčího omylu“, protože je zřejmé, že od
počátku věděl, že leasingová společnost v důsledku zamlčení značného úvěrového
zatížení jedná v omylu, když tuto pro ni podstatnou skutečnost neznala.
S
odkazem na délku řízení obviněný vyjádřil své přesvědčení, že extrémní délka
trestního řízení snížila stupeň společenské nebezpečnosti pod míru nezbytnou
pro užití kvalifikované skutkové podstaty. Nejvyšší soud se touto námitkou
zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
O správné posouzení skutku
jde tehdy, jestliže popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku je
v souladu s právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové
podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného
stupně nebezpečnosti pro společnost.
Okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby je znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a dalších
odstavcích jednotlivých trestných činů, který kvalifikuje základní skutkovou
podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. Tyto okolnosti
jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní
skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. upravuje materiální podmínky trestnosti
kvalifikované skutkové podstaty. Hodnocení splnění materiální podmínky pro
použití vyšší trestní sazby soudy provádí v odůvodnění svých rozhodnutí v části
týkající se právní kvalifikace a s tím souvisejícího hodnocení stupně
společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Podle ustanovení § 88 odst. 1
tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne
jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost.
Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost je v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. určen formálními kriterii.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, naplněná formálně v
posuzovaném případě konkrétní skutečností, může mít v různých případech
rozdílnou závažnost a vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného
trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního
trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i
závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně
těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí
soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963
Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna
materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z
komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy ze všech
hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.).
Z
odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že hodnotily stupeň
společenské nebezpečnosti jednání obviněného (obviněných) ve smyslu § 3 odst. 4
tr. zák. a důvodně aplikovaly kvalifikované skutkové podstaty (odst. 4 § 248
tr. zák. a § 250 tr. zák., viz str. 209 a 222 rozhodnutí soudu prvního stupně a
str. 31 a 39 rozhodnutí soudu druhého stupně), a to zejména s ohledem na výši
způsobené škody, způsob provedení trestných činů, jakož i četnost útoků. Délka
trestního řízení, jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, ať
jakkoli závažná okolnost, může mít postavení toliko jedné z více ve věci
posuzovaných skutečností. Soudům obou stupňů tedy nelze nic vytknout, když při
posuzování všech okolností případu shledaly, že je reálně splněna materiální
podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák. Tato námitka obviněného je zjevně
neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené, shledal Nejvyšší soud dovolání
obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o
dovolání obviněné Z. K. Nejvyšší soud shledal, že uplatnila dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu nejprve popisovala rozdíl mezi
prvotinou a jejich finálním podnikatelským záměrem, který již počítal s užitím
technologie za 10 mil. DM, že již v přípravném řízení byla vytvořena účelová
konstrukce trestního stíhání, kterou považuje za zcestnou. Reálnost
podnikatelského záměru pak spatřovala v jednání samotné Č., která poskytla
neodvolatelné bankovní garance celému projektu. Obviněná dále popisovala vliv
bankovního reformismu z let 1992 a 1993 a jeho projekci i do financování
projektu společnosti P B., spol. s r. o. Rovněž poukázala na problematiku
oceňování nemovitostí s tím, že nebyli schopni posoudit rozdíl mezi použitím
metodiky české a německé. Zdůraznila, že měli vždy snahu hradit své závazky.
Jejich jednání podle ní nelze hodnotit jako protiprávní, neboť zcela absentuje
subjektivní stránka trestných činů. Poukázala rovněž na délku trestního řízení.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní.
Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud
skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku
je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný
uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení
jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a
ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2
odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá
v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v
rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela
výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.),
a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy
zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní
skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy
nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní
povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Těmto požadavkům na charakter námitek v rámci obviněnou
uplatněného důvodu dovolání, ale její námitky uvedené v dovolání neodpovídají a
nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Obviněná
totiž pouze vytýká orgánům činným v přípravném řízení, že trestní stíhání
účelově založily na jejich prvotním podnikatelském záměru a neopatřily si jeho
finální podobu, která byla reálná, a to i s ohledem na garanci a úvěry
poskytnuté Č. Obecně poukazuje na postup bank při poskytování úvěrů v dané době
a nedostupnost dlouhodobých finančních zdrojů, což se projevilo i ve
financování projektu P B., spol. s r. o., kdy museli přistoupit k zajišťování
úvěrů od malých bank s kombinací s leasingem. Své jednání považuje za regulérní
snahu o profinancování projektu tak, aby byl funkční a splnil svoji ekonomickou
funkci s návratností vložených finančních prostředků, ale pouze v důsledku
chování bank se projekt nepodařilo realizovat. Odvolacímu soudu vytýká, že
nepřihlížel k výsledku analýzy úspěšnosti projektu, kterou společnost P B.,
spol. s r. o., zadala u I. b., a která potvrdila možnost sanace projektu.
Ohledně použití ocenění nemovitosti poukazuje na výpovědi znalců, kteří
potvrdili, že vzhledem k absenci tržní ceny se běžně používala zahraniční
metodika, ona jako laik v tomto oboru nebyla ani schopna posoudit rozdíl mezi
českou a zahraniční metodikou a bankám nic nebránilo zadat ocenění svému
znalci. Vyhlášku č. 393/1991 Sb. považuje za nepoužitelnou při zřízení
zástavního práva. Uvádí, že po celou dobu měli snahu hradit své závazky a
rozhodně nelze jejich jednání považovat za protiprávní, neboť absentuje
subjektivní stránka trestných činů.
Z uvedeného vyplývá, že obviněná nenamítá
nic konkrétního ohledně nesprávného právního posouzení skutků uvedených v
rozsáhlém výroku o vině a pouze obecně poukazuje na okolnosti celého jednání,
jímž byla uznána vinnou. Tyto okolnosti podle jejího názoru brání posouzení
jejího jednání jako protiprávního, když právě z těchto okolností dovozuje
nedostatek subjektivní stránky trestných činů. Jednoznačně to vyplývá z celého
obsahu dovolání, ve kterém vůbec nezpochybňuje existenci subjektivní stránky ve
vztahu k popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně. I když námitka
nedostatku subjektivní stránky je obecně námitkou hmotně právní, byla v daném
případě, vzhledem k obsahu dovolání a nedostatku jakékoliv konkrétní
argumentace ke konkrétnímu skutku, uplatněna toliko formálně. Proto ani nemůže
založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Obviněná pak, vedle namítaných
okolností případu, soudům také vytýká neúplné dokazování (finální podnikatelský
záměr) a nesprávné hodnocení důkazů (analýza I.), tedy postup při zjišťování
skutkového stavu a nikoliv v právním posouzení skutků. Námitkou, že jako laici
nebyli schopni posoudit rozdíl mezi českou a zahraniční metodikou oceňování
nemovitostí, se pak dostává do přímého rozporu se skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně, že se z jejich strany nejednalo o neznalost, ale o záměrné
jednání k dosažení vyšší ceny nemovitostí. Ani tyto námitky tak neodpovídají
uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což platí i o
námitce, že postup zejména orgánů Policie ČR byl zdlouhavý a mnohdy neprofesní.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného Doc. Ing. L. S.
CSc., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a
dovolání obviněné Z. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o
přerušení výkonu trestu ohledně obviněného Doc. Ing. L. S. CSc., neboť předseda
senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. zák. návrh
na přerušení výkonu trestu nepodal. K postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud neshledal důvody.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš