7 Tdo 800/2025-3342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2025 o dovolání obviněné I. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 55 To 353/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 10/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 3 T 10/2018, byla obviněná I. K. shledána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I/6) a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (bod V). Za tyto trestné činy uložil soud obviněné úhrnný podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců; soud obviněné rovněž uložil povinnost nahradit škodu poškozené České republice zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení ve výši 24 853 Kč, a to společně a nerozdílně se spoluobviněným Michalem Kinařem. Současně s obviněnou byli odsouzeni i další spoluobvinění (včetně zmíněného Michala Kinaře), kteří nicméně nevyužili svého práva na podání dovolání, a proto Nejvyšší soud nebude blíže reprodukovat závěry týkající se těchto dalších osob.
2. Obviněná I. K., další obvinění i státní zástupkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci coby soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 55 To 353/2024, mj. zčásti vyhověl odvolání státní zástupkyně, pokud šlo o její námitky do výroku o náhradě škody, a odvolání obviněné I. K. v otázce viny i trestu, přičemž po zrušení rozsudku soudu prvního stupně stran obviněné I. K. nově krajský soud obviněnou uznal vinnou pouze ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož spáchání jí uložil podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku se stanovením zkušební doby v trvání 1 roku; nově také soud uložil obviněné povinnost uhradit poškozené České republice zastoupené Pražskou správou sociálního zabezpečení škodu ve výši 24 853 Kč (tentokrát nikoli společně a nerozdílně s dalším spoluobviněným). Se zbytkem nároku soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud jde o trestní stíhání obviněné pro přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, krajský soud je z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil.
3. Přečinu, jímž byla uznána vinnou, se obviněná podle odvolacího soudu měla dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době v lednu 2014 v České Lípě uzavřela se spoluobviněným Michalem Kinařem, který byl zmocněný jednat za společnost Dantec, s. r. o., pracovní smlouvu, kterou zpětně datovali ke dni 7. 1. 2014. Podle této smlouvy měla obviněná pracovat na pozici obchodní zástupkyně společnosti s nástupní mzdou ve výši 65 000 Kč měsíčně, ačkoli ve skutečnosti se jednalo pouze o fingovaný pracovní poměr. Obviněná nikdy neměla pro společnost tuto činnost ani jinou práci nikdy vykonávat, ani jí nikdy neměla být placena mzda, neboť ona i spoluobviněný Michal Kinař při sjednávání pracovní smlouvy věděli o zdravotních potížích obviněné, které výkonu práce bránily. Krátce po údajném nástupu do zaměstnání bylo MUDr. Radkem Kolářem ke dni 17. 1. 2014 vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, na jehož základě bylo v období od 17. 1. 2014 do 13. 9. 2014 vyplaceno Českou správou sociálního zabezpečení na dávkách nemocenského pojištění 24 853 Kč (pro podezření z neoprávněného vylákání nemocenských dávek byla pak jejich výplata ze strany Pražské správy sociálního zabezpečení pozastavena), čímž obviněná společně se spoluobviněným Michalem Kinařem způsobila České republice škodu ve výši 24 853 Kč, přičemž však směřovala ke způsobení škody ve výši 193 682 Kč.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná podala proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Namítla, že soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a nepostupovaly v souladu s principy presumpce neviny a in dubio pro reo, čímž zasáhly do jejích základních práv a práva na spravedlivý proces.
6. K tomu podrobněji uvedla, že nesouhlasí se zásahem odvolacího soudu, neboť ten neměl dostatečný podklad v dokazování, a navíc vzhledem k provedené změně není zachována totožnost skutku. Dále zdůraznila, že datum na smluvní listině bylo správné, tedy je nesprávný závěr, že nebylo zjištěno, kdy ke sjednání smlouvy došlo. Neměla „zdravotní potíže“, ale utrpěla závažný úraz, který si nezpůsobila sama nebo ani vědomě; nemá pak logiku tvrzení, že o jejích obtížích se spoluobviněným Michalem Kinařem věděli. Nelze tvrdit, že by neoprávněně vylákala nemocenské dávky, a rovněž nebyla známou ani příbuznou osobou ve vztahu ke spoluobviněnému, naopak se s ním poprvé seznámila v souvislosti s nabídkou práce. Je pak pravda, že vyplácení dávek bylo po nějakou dobu zastaveno, ale zpětně jí pak byly tyto dávky doplaceny. Důkazní podklad není podle obviněné dostatečný ani ve vztahu k výroku o náhradě škody. Uvedla také, že její zdravotní potíže přetrvávaly, a proto jí byl přiznán invalidní důchod, čemuž se soudy nevěnovaly. Upozornila na chybu ve výroku odvolacího rozhodnutí, který nesprávně označil prvostupňové rozhodnutí, což podle obviněné musí vést k tomu, aby bylo odvolací rozhodnutí zrušené jako „zmatečné“.
7. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací i prvostupňové rozhodnutí, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a buďto sám zprostil obviněnou obžaloby, nebo aby přikázal soud prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s námitkami obviněné neztotožnil, přičemž uvedl, že v části, ve které obviněná sporuje skutková zjištění o fiktivnosti pracovní smlouvy, lze její tvrzení (ovšem jen s velkou mírou tolerance) podřadit pod uplatněné dovolací důvody, resp. pouze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přesto je však tato dovolací námitka zjevně neopodstatněná, k čemuž odkázal na vybrané části odůvodnění zejména odvolacího soudu. Ve zbytku nelze dovolací argumentaci obviněné podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů. Zvlášť se státní zástupce vyjádřil k námitce, podle které bylo rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeno s chybou v označení prvostupňového označení, k čemuž uvedl, že vyhlášeno bylo toto rozhodnutí správně, a špatné označení se objevilo až jako písařská chyba v písemném vyhotovení rozhodnutí.
9. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
10. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
12. Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
14. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná žádná z dovolacích námitek.
15. Na prvním místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněný dovolací důvod se podle zákonného znění musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Rovněž Nejvyšší soud připomíná, že dovolací námitky musí být dostatečně substancované (konkrétní), neboť jejich prostřednictvím dovolatel vymezuje obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a pouze od obsahu podaného dovolání se tak odvíjí možné rozhodnutí v dovolacím řízení. Nejvyšší soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy, stejně jako jeho rolí není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 556/2023). Jinými slovy, tvrzené okolnosti dovolací argumentace musí být dostatečně substancované (konkrétní) na to, aby na ně mohl Nejvyšší soud reagovat a aby jimi mohla být vymezena přezkumná oblast. Jestliže dovolací námitky tyto kvality nemají, např. jen obecně odkazují na skutková zjištění bez uvedení konkrétních vad, které dovolatel vytýká, pak se jedná v podstatě o formální odkaz, jenž je nedostatečný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1048/2023 apod.).
16. Obviněná přitom ve svém dovolání buďto nenamítala vadu skutkových zjištění, která by byla relevantní z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu (např. přiznání invalidního důchodu, nezaviněný zdravotní úraz, vyplacení zbylých nemocenských dávek, skutkový podklad pro výrok o náhradě škody), nebo své námitky nijak nespecifikovala, a tedy především neuvedla, v čem měl spočívat zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. v čem měla spočívat vada hodnocení důkazů v postupu soudů (např. vztah obviněné k spoluobviněnému Michalu Kinaři, datum uzavření smlouvy), resp. ani neuvedla, které alternativy zmíněného dovolacího důvodu se vlastně domáhá. Navíc nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 292/2023).
17. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud k námitce týkající se skutkového zjištění o datu podepsání smlouvy uvádí, že úvahy nad fiktivností pracovní smlouvy a nad její antedatací obsáhl odvolací soud zejména v bodech 48 a násl. svého rozhodnutí, kde vysvětlil celou systematickou trestnou činnost, jejíž součástí byl i trestný čin spáchaný obviněnou. Proti tam obsaženým úvahám, které jsou zcela logicky a řádně vysvětleny a postaveny na dostatečném důkazním podkladu, obviněná ve svém dovolání nijak cíleně neargumentovala, a spíše jen v obecné rovině prosazovala vlastní verzi hodnocení důkazů. Není dále zpochybňováno tvrzení obviněné o tom, že skutečně utrpěla nějakou zdravotní újmu s nějakými následky, k čemuž Nejvyšší soud opět odkazuje na podstatu a konstrukci celé posuzované trestné činnosti; zde se tedy argumentace míjí již s návětím uplatněného dovolacího důvodu, podle něhož se námitky musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Obdobné platí pro vztah obviněné a spoluobviněného Michala Kinaře, který nemusel být příbuzenský ani zvlášť blízký (což také soud netvrdil a není to podstatné), důležité však je, že oba ve vzájemné shodě (tedy v určitém existujícím oboustranném kontaktu) využili pro ně příznivých okolností ke sjednání shora popsané (fiktivní) dohody a k vylákání peněžního plnění; přesné posouzení míry či hloubky jejich vztahu je nevýznamné, významné je zásadně to, že se znali ještě před vyhotovením a podpisem smlouvy, kdy také nastal soulad jejich zájmů. K učiněnému skutkovému závěru tak Nejvyšší soud nemá žádnou výhradu (a vzhledem k nedostatečné argumentaci obviněné by ani neměl prostor takovou výhradu formulovat).
18. Právě k prosazování vlastní verze skutkového děje, které v zásadě ani nereaguje na odůvodnění soudů v předchozím řízení, Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení; dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, nejde-li o zmíněné ústavně relevantní vady důkazního řízení, které však obviněná ve svém dovolání netvrdí, alespoň ne jakkoli konkrétně.
19. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná ani námitka nedostatku totožnosti skutku (srov. § 2 odst. 8 tr. ř.), kterou navíc obviněná opět nijak blíže neodůvodnila, a Nejvyšší soud se jí tak nebude v detailu zabývat a pouze nad rámec přezkumu uvede, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině odvolacího rozhodnutí v podstatě odpovídá popisu skutku v obžalobě jak z hlediska popisu jednání, tak z hlediska popisu následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr., či rozhodnutí ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, uveřejněné pod č. 52/1979 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 11 Tdo 619/2022, ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1048/2023 a další). Jinak řečeno, přes určité úpravy popisu skutkového děje, reagující na provedené dokazování v řízení před soudem (což je obvyklý postup), zůstala podstata podvodného jednání obviněné naprosto zřetelně shodná.
20. Stejně tak pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná ani námitka týkající se nesprávnosti v označení prvostupňového rozhodnutí, které se měl dopustit odvolací soud. Jen nad rámec přezkumu tak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud neučinil chybu v označení napadeného rozhodnutí v opisu svého rozsudku, ani při jeho vyhlašování, jak vyplynulo z pořízeného zvukového záznamu v čase 1:44:30 a násl. Chybné označení je obsaženo pouze v protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 1. 2025, což sice není žádoucí, ale nemá to žádný větší význam, rozhodně nejde o podklad pro zrušení rozhodnutí.
21. Nad rámec přezkumu také Nejvyšší soud k tvrzení obviněné, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, připomíná, že existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Zásada in dubio pro reo není imperativ obviněné věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněné (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další). Nejeví se přitom (a obviněná to ani netvrdí, což už samo vylučuje možnost věcného přezkumu této námitky), že by v této věci nastala shora nastíněná situace, ve které by soud došel do stavu, ve kterém by o některé skutkové okolnosti měl pochybnosti, při kterých se rozhodl v neprospěch obviněné; taková situace nenastala.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.
ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
24. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná žádná dovolací námitka, neboť všechny námitky obviněné byly čistě procesní povahy, zejména z oblasti dokazování.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
IV. Závěr
26. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněné I. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky obsažené v dovolání nebylo možné (z části i pro jejich chybějící obsah) podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
27. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu