7 Tdo 816/2024

7 Tdo 816/2024-432

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovolání obviněného V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 124/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 41/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 1. 2024, sp. zn. 3 T 41/2022, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Tohoto trestného činu se obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 27. 6. 2022 v době mezi 17:15 a 17:39 hodin na ubytovně na adrese XY, Praha 10, za účelem získání finanční hotovosti nejdříve slovně a poté i fyzicky napadl svou matku I. P. Obviněný ji nejdříve srazil na postel, poté jí jednou rukou držel přimáčknutou hlavu na radiátoru a druhou rukou jí v blízkosti krku držel střep z rozbitého talíře, přičemž požadoval, aby mu vydala peníze. Poškozená volala o pomoc, a proto do místnosti vstoupil svědek P. S., což poškozené umožnilo se obviněnému vysmeknout a utéct z pokoje.

3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou.

4. Obviněný a poškozená se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 9 To 124/2024, byla obě odvolání zamítnuta.

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí (které bylo označováno jako usnesení Krajského soudu v Praze, byť ve skutečnosti dovolání směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze; nicméně zjevně šlo o písařskou chybu) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

6. Stran procesního postupu soudů namítl, že odvolací soud ve věci neoprávněně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů, neboť ve svém předchozím kasačním rozhodnutí zavázal soud prvního stupně vlastním názorem o tom, jak hodnotit důkazy. Podle obviněného neměly soudy favorizovat výpověď svědka P. S., v níž byly dány rozpory, oproti jeho výpovědi a výpovědi jeho matky (poškozené), přičemž nesouhlasil s posouzením věrohodnosti těchto výpovědí. Dále obviněný citoval z vybraných nálezů Ústavního soudu, a to ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, aby upozornil na problematiku hodnocení důkazů, zejména zásadu volného hodnocení důkazů, materiální pravdy a presumpce neviny. Na to navázal tvrzením, podle něhož soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, což náležitě neodůvodnily, proto porušily zásadu in dubio pro reo. Uvedl, že věc, které se měl zmocnit, již v době skutku měl dávno u sebe, jak mělo vyplynout ze slov poškozené, které předcházely skutku a které ve své výpovědi reprodukoval svědek P. S.

7. V procesní rovině obviněný také bez dalšího odůvodnění namítl, že bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro přijetí takového rozhodnutí.

8. V otázce hmotněprávní kvalifikace obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu. Zvláště odvolací soud pak své úvahy nijak důkazně, resp. skutkově nepodložil, a tedy nevysvětlil, jak došel k právnímu závěru o úmyslné formě zavinění. Ze skutkových okolností nevyplývá, že by se snažil o získání cizí věci, a v tomto směru nejsou relevantní okolnosti ani uvedeny v popisu skutku. Připomněl, že věc, které se měl zmocnit, měl v době skutku již u sebe, a tedy nemohl mít úmysl se jí zmocnit, když to ani nebylo možné, tedy nemohl naplnit znaky trestného činu. Obviněný pak ve zbytku v teoretické rovině pojednával o úmyslném zavinění a nutnosti jeho řádného prokázání, přičemž odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu.

9. Posledně obviněný namítl, že ve věci šlo o situační konflikt s blízkou osobou, který neměl být vzhledem k subsidiaritě trestní represe řešen prostředky trestního práva. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud prvostupňové i odvolací rozhodnutí zrušil, stejně jako aby zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, a aby věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí ve věci.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření neshledal v procesní činnosti druhostupňového soudu žádné pochybení, natož překročení jeho přezkumné pravomoci, do které spadá také otázka, zda soud prvního stupně učinil jasná a úplná skutková zjištění. Neztotožnil se ani s námitkami obviněného do skutkového zjištění, přičemž jednak odkázal na vybrané části rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jednak zdůraznil, že těžiště dokazování leží v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Připojil, že pravidlo in dubio pro reo se uplatní teprve tam, kde má soud pochybnosti o vybrané skutkové okolnosti, k čemuž však v této věci nedošlo. V rovině hmotněprávní kvalifikace státní zástupce připomněl skutková zjištění, na základě kterých nepřicházela jiná právní kvalifikace v úvahu. Zvláště uvedl, že pokud se obviněný zmocnil jiné věci před spácháním trestného činu, nehraje to roli, neboť se mohl důvodně domnívat, že poškozená skrývá další peníze někde jinde. K námitce do subsidiarity trestné represe státní zástupce odkázal na okolnosti případu a shrnul, že projednávaná věc se nevyznačuje ničím, co by projev této zásady odůvodňovalo.

12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem upozorňuje, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).

16. Z toho plyne, že úlohou Nejvyššího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015), jak ostatně vyplyne v dalším textu u jednotlivých dovolacích námitek.

17. Nejvyšší soud dále v úvodu odůvodnění rozhodnutí upozorňuje, že obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., s výslovným upřesněním, že „obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. Z toto plyne, že obviněný, resp. jeho obhájce při označení dovolacích důvodů zjevně vycházel z právního stavu před 1. 1. 2022, kdy vešla v účinnost novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., která v § 265b odst. 1 tr. ř. pod písm. g) vložila nový dovolací důvod směřující do pochybení v důkazním řízení, nikoli v hmotněprávním posouzení, na které po zmíněné novele míří přeoznačený [z písm. g)] dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V návaznosti na to se změnilo i označení druhého dovolacího důvodu, na který obviněný ve svém dovolání odkázal, a to z písm. l) na písm. m). Nejvyšší soud proto ve prospěch obviněného vycházel z toho, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. v aktuálně účinném znění, resp. podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tak vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Pokud jde o první jeho alternativu, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

20. Pod uplatněný dovolací důvod nebylo možné podřadit žádnou dovolací námitku.

21. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně, s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce.

Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o nedůvěryhodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí.

Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

22. Nad rámec přezkumu však Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně se věnoval hodnocení věrohodnosti svědka P. S., přičemž ji zhodnotil pozitivně, neboť neshledal žádný konkrétní důvod, proč by měl svědek lhát (viz bod 15 prvostupňového rozhodnutí). Takové hodnocení aproboval i odvolací soud (bod 18 odvolacího rozhodnutí), který vedle toho reagoval i na (později i v dovolání opakovanou) námitku o rozporech v této výpovědi, přičemž uvedl, že namítané rozpory buď nejsou zásadní, nebo – pokud jde o rozpory s dalšími výpověďmi – mohou být vysvětleny různými úhly, místem a časem, které mohly ovlivnit, jak svědci dění měli možnost vidět, a tedy jeho výpověď jako takovou nelze považovat za rozpornou.

Naopak soudy prvního i druhého stupně poukázaly na vážné rozpory a místy až nelogické pasáže ve výpovědích obviněného a poškozené (jež vypovídala ve prospěch obviněného), které obviněný ve svém dovolání zcela přehlíží. Pokud pak soudy v konečném důsledku přiznaly výpovědi svědka P. S. větší důkazní význam (mimo jiné na jejím podkladě konstituovaly skutková zjištění), jde podle Nejvyššího soudu o zcela logický, a především odůvodněný závěr v rámci hodnocení důkazů v této věci, a to i s přihlédnutím k zásadě volného hodnocení důkazů, na kterou obviněný ve svém dovolání (selektivně ve svůj prospěch) tolik odkazuje.

Takto směrované námitky v zásadě vypořádaly již soudy v předchozím řízení. Jestliže obviněný namítal vnitřní rozpory ve výpovědi svědka P. S. proto, že podle svědka poškozená obviněnému nejdříve sdělila, ať jí vrátí peníze, které již ukradl, že již další nemá, a následně po ní obviněný chtěl další peníze, čímž se dopustil trestného činu, pak Nejvyšší soud vysvětluje, že toto bez dalšího nepředstavuje rozpory ve výpovědi svědka, ale buď jistou zvrácenost v jednání obviněného, který se snažil svou matku oloupit o peníze, i když ta mu řekla, že již další nemá, popřípadě je zmíněná skutečnost důsledkem toho, že obviněný takový rozumový rozpor v daném okamžiku nevnímal (nakonec sám ve svém dovolání uvedl, že nemá vysokou „mentální a intelektovou kapacitu“ nebo že nadužívá opinoidy a hypnotika).

Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal v postupu soudů při hodnocení pravdivosti, resp. věrohodnosti výpovědí žádné pochybení.

23. Dále nad rámec přezkumu Nejvyšší soud připomíná, že pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo, podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další). Jak potom připomněl státní zástupce, v této věci se nejeví, že by soudy v rámci hodnocení důkazu došly do stavu, kdy by spojovaly s významnými skutkovými okolnostmi důvodné pochybnosti, a tedy ani nebyl prostor pro to, aby se zmíněná zásada při formování skutkových zjištění projevila. Nakonec ani obviněný ve svém dovolání neuvádí, ke které konkrétní skutkové okolnosti se jeho námitka váže, když tuto námitku pouze připojil za vlastní polemiku o hodnocení důkazů.

24. Přes jejich formální nepodřaditelnost pod uplatněný dovolací důvod však Nejvyšší soud není lhostejný k námitkám do procesních vad, kterými měl podle tvrzení obviněného odvolací soud ve věci narušovat volné hodnocení důkazů soudu prvního stupně tím, že ho měl skrze své kasační rozhodnutí povinovat ke konkrétnímu hodnocení důkazů. Ani toto tvrzení však nemá žádné opodstatnění.

25. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, co připomněl už Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a to, že pokud jde o pokyn ve smyslu § 264 odst. 1 tr. ř. (nebo obdobně § 149 odst. 6 tr. ř.), kterým odvolací (nebo obdobně stížnostní) soud při vrácení věci zavazuje soud prvního stupně právním názorem týkajícím se důkazního řízení, může odvolací (stížnostní) soud v tomto směru soudu prvního stupně zejména uložit, aby (1) doplnil dokazování ve vztahu k okolnosti, která nebyla objasněna vůbec či byla objasněna jen nedostatečně, (2) provedl konkrétní důkaz, který byl navržen, vyhledán či zajištěn, ale soud prvého stupně jej opomněl provést či jeho provedení zamítl, ačkoliv jej ke zjištění skutkového stavu bylo třeba, či který je pro objasnění věci zcela nezbytný a teprve musí být vyhledán, (3) zopakoval již provedený důkaz, z nějž nebyly získány všechny potřebné poznatky či který byl proveden nezákonným způsobem a tuto vadu lze odstranit, (4) nepřihlížel k důkazu, který je při náležitém zvážení formálně-materiální povahy důkazu neúčinný či nepřípustný a tuto vadu již nelze odstranit, či který je zcela nepoužitelný, (5) hodnotil důkaz ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi, nebo (6) doplnil odůvodnění, jestliže u některých skutkových zjištění není zřejmé, z čeho je soud prvého stupně vyvodil, jestliže jsou vzájemně v rozporu, jestliže z provedených důkazů vůbec nevyplývají, jestliže se některým skutkovým zjištěním soud prvého stupně vůbec nezabýval, či jestliže není zřejmé, jak některý důkaz soud prvého stupně vyhodnotil, co z něj vyvodil a proč či jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy.

Naopak odvolací (stížnostní) soud zejména nesmí soudu prvního stupně uložit, aby (1) učinil konkrétní skutkové zjištění, či dokonce dospěl ke konkrétnímu skutkovému stavu, či naopak aby určité skutkové zjištění nečinil či určitou okolnost neobjasňoval, (2) hodnotil důkaz konkrétním způsobem či jej hodnotil jen z některých hledisek, (3) provedl nezákonný důkaz, (4) vyhodnotil určitým způsobem závažnost či pravdivost konkrétního důkazu, (5) vyhodnotil určitým konkrétním způsobem spolehlivost důkazu, zejména věrohodnost svědecké výpovědi, (6) objasnil určitou okolnost jen konkrétně stanovenými důkazními prostředky s výjimkou případů, ve kterých takový požadavek plyne přímo ze zákona (např. § 105 odst. 4 tr.

ř.) či kdy jiným způsobem danou okolnost objasnit nelze (např. v některých situacích vyšetřovací pokus), (7) upustil po provedení úkonů uložených odvolacím soudem od dalšího dokazování, ačkoliv jej vzhledem k dalšímu důkaznímu vývoji je zapotřebí. Vzhledem k zaměření dovolací argumentace lze zdůraznit především to, že odvolací (stížnostní) soud nesmí udělovat soudu prvního stupně závazné pokyny k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak předjímat výsledek řízení (viz i nález Ústavního soudu ze dne 1.

4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, uveřejněný pod č. 67/2015 Sb. n. a u.).

26. Z trestního spisu vyplývá, že první rozhodnutí ve věci soud prvního stupně učinil dne 11. 1. 2023, kdy usnesením pod sp. zn. 3 T 41/2022 (č. l. 252) věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil přestupkové komisi Úřadu městské

části Praha 10. Proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně činná u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 stížnost, které Městský soud v Praze coby soud stížnostní svým usnesením ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 9 To 90/2023 (č. l. 267), vyhověl, prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Stížnostní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že závěry soudu prvního stupně vzbuzují pochybnosti, jejich odůvodnění je nejasné a ve světle provedených důkazů nelogické, navíc se soud nevypořádal s rozpory ve výpovědích obviněného a poškozené, a to i vzhledem k výpovědím dalších svědků.

Stížnostní soud v tomto rozhodnutí nijak neukládal, jak má soud prvního stupně hodnotit konkrétní důkazy, ale konkretizoval nepřesnosti přezkoumávaného rozhodnutí a uváděl otázky, které nebyly soudem prvního stupně vypořádány, byť měly; pokyn stížnostního soudu pak směřoval k nápravě těchto nepřesností, ovšem aniž by jakkoli předjímal skutková zjištění. Podle hodnocení Nejvyššího soudu tak byl pokyn stížnostního soudu zcela řádný a procesně bezvadný. Soud prvního stupně následně svým usnesením ze dne 29.

5. 2023 pod sp. zn. 3 T 41/2022 (č. l. 298) opět rozhodl tak, že věc podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil přestupkové komisi Úřadu městské části Praha 10. Státní zástupkyně opět podala proti tomuto usnesení stížnost, které stížnostní soud opět svým usnesením ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 9 To 347/2023 (č. l. 313), vyhověl, prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Stížnostní soud především vytkl, že odůvodnění usnesení soudu prvního stupně nebylo v souladu s popisem skutku v jeho výroku, kde byl popis skutku identický s popisem skutku obsaženým v obžalobě, přičemž to, jak byl v tomto výroku skutek popsán, jednoznačně vykazovalo znaky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.

zákoníku, nikoli případného přestupku. Stížnostní soud tak soudu prvního stupně pokynem uložil, aby své skutkové závěry promítl do popisu skutku ve výroku rozhodnutí, a teprve poté vedl úvahy o právní kvalifikaci. Podle hodnocení Nejvyššího soudu byl i tento pokyn stížnostního soudu zcela řádný a procesně bezvadný, neboť se vlastně ani netýkal hodnocení důkazů, ale vyjádření přijatých skutkových zjištění do výroku rozhodnutí. V návaznosti na toto rozhodnutí již soud prvního stupně obviněného odsoudil rozsudkem ze dne 8.

1. 2024, sp. zn. 3 T 41/2022 (č. l. 350), jak popsáno shora v první části tohoto dovolacího rozhodnutí. Z obsahu spisu vyplynulo, že stížnostní soud tedy nikdy nepokynoval soud prvního stupně k tomu, jak by měl konkrétně hodnotit důkazy nebo k jakým skutkovým zjištěním by měl dojít, ale vždy ho toliko pokynoval k úplnému a logickému odůvodnění a k promítnutí skutkových zjištění, které přitom nepředjímal, do popisu skutku ve výroku rozhodnutí.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl naplněn.

IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. také s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), byť to spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení.

29. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možné podřadit námitku do naplnění subjektivní stránky trestného činu a námitku do subsidiarity trestní represe. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

30. K námitce obviněného do subjektivní stránky trestného činu, podle které „ze skutkových okolností nevyplývá, že by se měl svým jednáním snažit o získání cizí věci“, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka je beze zbytku zjevně neopodstatněná až absurdní, když podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě obviněný srazil poškozenou „na postel, kde ji jednou rukou držel přimáčknutou hlavu na radiátoru a v druhé ruce držel v blízkosti jejího krku střep z rozbitého talíře a požadoval po ní vydání peněz“. Taková skutková zjištění, kterými je Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu vázán,

jsou nesporně dostatečným a adekvátním podkladem pro učiněné právní posouzení ve věci, totiž že obviněný jednal úmyslně, resp. že jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]; pro jiné právní posouzení zavinění v této věci vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním v zásadě není prostor, o čemž svědčí i to, že sám obviněný ve svém dovolání neuvedl, v jaké formě zavinění se měl trestného činu dopustit, když pouze uvedl, že soudy jeho zavinění neprávem předpokládaly, tedy jej důkazně nepodložily. K tomu Nejvyšší soud připomíná své závěry z usnesení ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 84/2024, ve kterém připomněl, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. závěry publikované pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336). Tyto nepřímé důkazy se samozřejmě musejí skládat do souvislostí za použití logických úvah soudu, neboť zavinění představuje vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem zakládajícím trestný čin. Přímý důkaz o zavinění může pak být obvykle podán sdělením (typicky výpovědí) pachatele, a jelikož své zavinění obviněný v této věci popírá, musely soudy v předchozím řízení své skutkové závěry opřít o nepřímé důkazy. Jakkoli je pak samotné odůvodnění formy zavinění zkrácené a v podstatě jen konstatující (viz bod 16 prvostupňového rozhodnutí), lze tuto strohost přičíst především tomu, že forma zavinění je vzhledem ke skutkovým zjištěním ve věci natolik evidentní, že nevyžaduje pregnantní či jinak širší odůvodnění.

31. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

32. K námitce do porušení zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.). Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dlužno doplnit, že žádným formálním výčtem není stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti sloužit – výše zmíněné ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku je tak jen jedním z myslitelných vodítek k posuzování společenské škodlivosti, nikoli výlučným (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1704/13), z čehož plyne, že orgány činné v trestním řízení mohou v konkrétní věci vzít v úvahu i jiné vlivy, například podíl (participaci) oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl trestný čin spáchán [JELÍNEK, J., MULÁK, J. Subsidiarita trestní represe (doktrinální, normativní a judiciální pohled – český pohled). In: GŘIVNA, T. et al. Symbióza trestního práva a kriminologie. K odkazu prof. Oto Novotného. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 23]. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

33. Obviněný ve svém dovolání jako jedinou okolnost významnou pro posouzení společenské škodlivosti jím spáchaného trestného činu uvedl, že měl k poškozené blízký vztah a že šlo o situační konflikt. Jakkoli se Nejvyšší soud zčásti ztotožňuje s tím, že z kriminologického hlediska nejde o zcela typickou formu trestného činu loupeže (o které hovořilo i obviněným zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1128/2015), nelze dovodit (a ani k tomu v dovolání není argumentační podklad), že by zmíněné odlišnosti v dané věci snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného. Naopak Nejvyšší soud připomíná, že obviněný se trestného činu dopustil vůči vlastní a finančně strádající matce, a to způsobem zvláště násilným a život ohrožujícím, což v kontrastu s dovoláním, které tyto okolnosti účelně opomíjí, výrazně zvyšuje společenskou škodlivost trestného činu. Nakonec obviněný ani sám neodůvodňuje, a to ani ve vztahu k „situačnímu“ charakteru jednání, proč by jím selektované okolnosti měly mít vliv na jeho trestní odpovědnost, a není úlohou Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího domýšlet, čím případně obviněný chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání, jak bylo zmíněno již shora v tomto rozhodnutí.

34. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [opět za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] tak nebyl naplněn.

IV. c) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

36. Obviněný ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. § 265a odst. 2 tr. ř.), aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

37. Protože obviněný v textu dovolání nenamítl žádné konkrétní procesní vady při přijetí odvolacího rozhodnutí, a svou námitku tak nijak neodůvodnil, nemůže být uplatněný dovolací důvod v jeho první alternativě naplněn. Nejvyšší soud znovu připomíná, že není jeho úlohou domýšlet, čím případně obviněný chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.

38. Protože pak jsou všechny další námitky zjevně neopodstatněné, je neopodstatněné i namítání tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, když ta je evidentně vázána na zbylé námitky v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 7 Tdo 369/2022, bod 24).

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nebyl naplněn.

V. Závěr

40. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentaci – alespoň v míře, ve které ji bylo možné podřadit pod uplatněné dovolací důvody – nešlo přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

41. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu