7 Tdo 972/2024-940
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 11. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné V. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 11 To 202/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 102/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. 4. 2024, č. j. 3 T 102/2023-822, byla obviněná uznána vinnou přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1, § 82 odst. 3 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let s povinností podle jejích sil nahradit nemajetkovou újmu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy. Uvedeným rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. M.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně spočíval uvedený přečin v tom, že v blíže nezjištěné době, nejpozději před dnem 15. 9. 2020, na blíže nezjištěném místě obviněný J. M. záměrně, s vědomím protiprávnosti svého jednání, navedl svoji dlouholetou známou – obviněnou, aby mu z informačního systému Oblastní nemocnice XY a. s., u níž byla toho času zaměstnána jako všeobecná zdravotní sestra na JIP neurologického oddělení, zjistila osobní a jiné citlivé údaje o příslušnících Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Oddělení obecné kriminality SKPV XY E.
P. (dříve S.) a D. P. a dále o státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství v XY B. C., tedy o osobách, které působily jako orgány činné v trestním řízení v trestních věcech dotýkajících se obviněného J. M., přičemž v důsledku takového jednání obviněného J. M. se obviněná v několika případech v průběhu své zdravotní služby na JIP neurologického oddělení Oblastní nemocnice XY a. s., na adrese XY XY, XY, po zadání svého osobního přístupového hesla přihlásila do informačního systému Oblastní nemocnice XY a.
s., (zvaného NIS) a jeho prostřednictvím bez zákonného důvodu nahlížela dne 15. 9. 2020 v době kolem 17:33 hod. do zdravotnické dokumentace E. P. (dříve S.), dne 27. 5. 2021 v době kolem 0:59 hod. a dne 8. 8. 2021 v době kolem 17:20 hod. do zdravotnické dokumentace B. C., a dne 10. 12. 2021 v době kolem 02:16 hod. a dne 12. 1. 2022 v době kolem 17:27 hod. do zdravotnické dokumentace D. P., přičemž zde zjišťovala osobní a jiné citlivé údaje k těmto osobám, které následně protiprávně sdělila obviněnému J.
M. Přinejmenším jej informovala o datech narození uvedených osob, o místech jejich bydliště a také o skutečnosti, že E. P. v minulosti prodělala onkologické onemocnění, a tímto jednáním obviněná V. P. vědomě porušila povinnost mlčenlivosti, kterou jí ukládal jednak § 51 odst. 1, odst. 5 písm. a), b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších přepisů a jednak § 47 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů a o níž byla dříve opakovaně písemně poučena svým shora uvedeným zaměstnavatelem, když obviněný J.
M. posléze takto získané osobní a jiné citlivé údaje o E. P. (dříve S.), D. P. a B. C. prostřednictvím internetu zveřejnil v příspěvcích na svém volně přístupném facebookovém profilu s označením „H. M.“, a také je zmínil v několika svých podáních adresovaných různým subjektům, čímž došlo k citelnému zásahu do práv a oprávněných zájmů nejméně E. P. (dříve S.) a D. P., neboť zejména zveřejněním informace o onkologickém onemocnění E. P. a dále data narození jmenovaných příslušníků Policie ČR, obce, kde tito policisté bydlí, a to ve spojení s fotografií jejich obličeje a s údajem o jejich pracovní pozici a policejním útvaru, v němž tito policisté působí, na facebookovém profilu „H.
M.“ byli jmenovaní policisté vystaveni reálnému riziku, že s takovými informacemi budou obeznámeny závadové osoby, s nimiž přicházejí do styku v rámci výkonu působnosti orgánu činného v trestním řízení, a že tyto informace budou následně závadovými osobami zneužity k tomu, že na E. P. (dříve S.) a D. P. bude činěn nátlak při výkonu jejich pravomoci úřední osoby, anebo že dojde k ohrožení jejich života, zdraví a majetku či k ohrožení života, zdraví a majetku jejich rodinných příslušníků ze strany těchto závadových osob.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 7. 2024, č. j. 11 To 202/2024-872, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznila, že jediným důkazem o její vině je záznam o nahlédnutí do dokumentace poškozených z jejího účtu. Má za to, že existují pochybnosti, zda do systému z tohoto účtu v dané době skutečně přistupovala ona, neboť se na oddělení mohl nacházet kdokoliv. Neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by tyto informace předala obviněnému J. M. Naopak z výpovědi obviněného vyplývá, že od ní žádné informace o zdravotním stavu nepřevzal. I s poukazem na judikaturu je přesvědčena, že v jejím případě nelze hovořit o uceleném řetězci nepřímých důkazů, když byl zjištěn jediný, který však umožňuje více verzí skutkového děje, než je ta, kterou uzavřely soudy. Dále zdůraznila, že během řízení doložila, že všechny údaje o poškozených, které měla předat obviněnému, jsou veřejně přístupné, a tudíž se k nim obviněný mohl dostat i jiným způsobem. K tomu obviněná připojila odkaz na profil na sociální síti poškozené E. P. spolu s fotografiemi z tohoto profilu a též odkaz na bakalářskou a diplomovou práci poškozeného D. P. a poukázala i na veřejně dostupné informace o rodině tohoto poškozeného. Podobně i k poškozené B. C. obviněná odkázala na její diplomovou a rigorózní práci, kde bylo uvedeno jako místo zpracování XY. Poznamenala, že se informace o poškozených daly získat i z trestního spisu. Navíc má za to, že zveřejnění informace o bydlišti poškozených uvedením obce, není natolik vážnou újmou na jejich právech. Informaci o rakovinovém onemocnění poškozené E. P. bylo možné zjistit i z jiných zdrojů, přičemž obviněný J. M. mohl její zdravotní stav zjistit i díky svým zdravotnickým zkušenostem, např. pokud ji potkal na poště. S ohledem na uvedené je přesvědčena, že se daly všechny dotčené informace o poškozených zjistit i z jiných zdrojů než jen ze zdravotnické dokumentace. Kromě toho namítla, že soud prvního stupně opomenul provést zásadní důkazní prostředek, a to zdravotnickou dokumentaci poškozených. Má za to, že nalézací soud pochybil, když tento důkaz neprovedl, a navíc o něm ani řádně nerozhodl. Tento důkaz přitom měl sloužit ke zjištění, zda se skutečně předmětné informace ve zdravotnické dokumentaci poškozených nacházely.
5. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v částech, které se jí týkají, stejně jako další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující a aby přikázal věc soudům nižších stupňů k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k prvnímu bodu dovolání obviněné konstatoval, že jím je fakticky namítáno porušení zásady in dubio pro reo. S poukazem na judikaturu stran této zásady však zdůraznil, že takto postavené námitky nejsou s to uplatněný dovolací důvod naplnit, přičemž v nyní projednávaném případě ani porušení této zásady neshledává, když soudy o vině obviněné neměly pochybnosti. K námitce obviněné stran nedůvodně neprovedených důkazů pak konstatoval, že tuto lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. K tomu zrekapituloval průběh hlavního líčení s tím, že obhájce obviněné sice tyto důkazy navrhl, avšak poté, co poškození nedali souhlas s vyžádáním své zdravotnické dokumentace, již zaměřil pozornost na jiné důkazy a neměl návrhy na doplnění dokazování. Má za to, že obhajoba tímto postupem od uvedeného důkazního návrhu upustila, neboť jej již dále nenavrhovala. Zdůraznil, že soud je povinen reagovat pouze na navrhované důkazy, nikoliv na důkazy nenavrhované, když okruh navrhovaných důkazů je taktikou obhajoby, do které soud nezasahuje. Je proto přesvědčen, že důkazní návrh na opatření zdravotnické dokumentace poškozených nakonec nebyl řádně učiněn, a proto danou námitku považuje za zjevně neopodstatněnou. Navíc doplnil, že i kdyby nebyly dané údaje o rakovině jedné z poškozených součástí zdravotní dokumentace, nemohlo by to nic změnit na logickém závěru soudů, že je obviněná zdrojem ostatních osobních údajů poškozených.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
8. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podala obviněná prostřednictvím svého obhájce repliku s tím, že se s argumentací státního zástupce neztotožňuje. Trvá na tom, že je dán extrémní rozpor s provedenými důkazy a že některé skutečnosti v její prospěch nebyly nijak hodnoceny, k čemuž dále odkázala na své dovolání. Především se však ohradila proti názoru státního zástupce, že bylo obhajobou upuštěno od důkazního návrhu na vyžádání zdravotnické dokumentace. Zdůraznila, že obhajoba důkazní návrh uplatnila řádně a nikdy od něj neustoupila. Z prohlášení, že žádný další důkazní návrh (nad rámec dosud navržených) nemá, přitom podle jejího názoru nelze dovodit, že byl dřívější návrh vzat zpět. Rovněž doplnila, že její obhájce i v rámci závěrečné řeči připomněl předmětnou zdravotnickou dokumentaci s tím, že pokud nebyla vydána, nelze ji brát k tíži obviněné. Má tedy být zřejmé, že na tento důkazní návrh obhajoba nerezignovala a jde proto o opomenutý důkaz.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, že soudy nedůvodně neprovedly důkaz spočívající ve vyžádání zdravotnické dokumentace poškozených. Konkrétně obviněná namítla, že přestože byl v rámci hlavního líčení obhajobou řádně uplatněný a odůvodněný důkazní návrh na založení zdravotnické dokumentace poškozených do spisu, soud prvního stupně tento důkaz neprovedl toliko s odůvodněním, že poškození k tomu nedali souhlas, což považuje za nesprávný závěr soudu. Navíc soud prvního stupně důkazní návrh řádně ani nezamítl, resp. o něm řádně nerozhodl. Tento důkaz přitom považuje za zásadní, neboť měl prověřit, jaké informace se v dokumentaci nacházely.
12. K problematice nedůvodně neprovedených, resp. opomenutých důkazů Nejvyšší soud nejprve připomíná, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
13. V nyní projednávané věci obhajoba v rámci hlavního líčení dne 11. 3. 2024 navrhla k důkazu mj. založit zdravotnickou dokumentaci poškozených do trestního spisu, přičemž po tomto důkazním návrhu soud prvního stupně odročil jednání právě za účelem doplnění dokazování. Při hlavním líčení dne 8. 4. 2024 se soud prvního stupně k tomuto důkaznímu návrhu obhajoby stručně vyjádřil a toliko sdělil, že žádný z poškozených nedal souhlas s vyžádáním své zdravotnické dokumentace. Tento konkrétní důkazní návrh však v průběhu hlavního líčení soud prvního stupně usnesením nezamítl, ani blíže nerozvedl důvody, které ho k jeho neprovedení vedly, resp. jím prezentované důvody byly nedostatečné.
V tomto postupu soudu prvního stupně tak lze shledat pochybení. Dále je však namístě uvést, že soud prvního stupně v rámci tohoto hlavního líčení při zamítání dalších důkazních návrhů sdělil, že má skutkový stav již provedenými důkazy za dostatečně prokázaný, což rovněž konstatoval i v odůvodnění svého rozsudku (srov. odst. 18 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně následně na obdobný důkazní návrh obhajoby k vyžádání zdravotnické dokumentace zcela řádně reagoval, když jej v rámci veřejného zasedání usnesením zamítl pro nadbytečnost.
Rovněž se pak s touto otázkou vypořádal i v odůvodnění svého usnesení (viz odst. 80 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak sice v uvedeném postupu soudu prvního stupně shledal formální procesní pochybení, které však na průběh řízení nemělo faktický vliv. Je zřejmé, že soudy měly skutkový děj za zcela dostatečně prokázaný, a to především z výpovědi poškozené E. P., jak bude ještě dále rozvedeno. Tudíž další důkazní návrhy obhajoby týkající se předmětné otázky již byly nadbytečné. Ačkoliv se tedy soud prvního stupně dopustil výše uvedeného pochybení, jeho postupem nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, když navíc bylo toto pochybení soudu prvního stupně zcela zhojeno soudem odvolacím, který se již s tímto důkazním návrhem vypořádal v souladu se zákonem i rozhodovací praxí.
Tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
14. Další námitky obviněné pak jsou již toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů, případně obviněná zpochybňuje správnost a úplnost dokazování a nastiňuje svoji verzi skutkového děje. Takto koncipované námitky však pod uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit nelze. K tomu musí Nejvyšší soud zdůraznit, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně.
V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování v trestním řízení leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily.
Obviněná přitom žádný takový konkrétní rozpor mezi provedenými důkazy a podstatnými skutkovými zjištěními soudů v rámci své dovolací argumentace neuvedla a Nejvyšší soud jej v nyní projednávané věci ani neshledal. K tomu je namístě připomenout, že i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
15. Pro úplnost však Nejvyšší soud k dovolací argumentaci obviněné uvádí následující. Jak vyplývá z provedeného dokazování, a především z výpovědi poškozené E. P., konkrétní informace, které obviněný o zdravotním stavu poškozené šířil, nebylo možné získat jiným způsobem než z její zdravotnické dokumentace. Poškozená přitom rovněž uvedla, že v XY nemocnici všechny předmětné informace sdělovala před operací žlučníku v roce 2020, tudíž je zjevné, že tyto musely být součástí její zdravotnické dokumentace, do které obviněná neoprávněně nahlížela.
Značná konkrétnost informací, které šířil obviněný J. M. o poškozené, navíc fakticky vylučuje i verzi obhajoby, že by se mohl obviněný k těmto informacím dostat i jiným způsobem než právě ze zdravotnické dokumentace získané skrze obviněnou. Taktéž je pak namístě poukázat na zcela zjevnou časovou souvislost nahlédnutí do zdravotnické dokumentace poškozených, řízením souvisejícím s úmrtím matky obviněného, ve kterém poškození vystupovali v pozici orgánů činných v trestním řízení a následným šířením informací ze strany obviněného.
Obviněná přitom měla službu ve všech pěti termínech, kdy došlo k projednávanému nahlížení do zdravotnické dokumentace poškozených. Je zcela nepravděpodobné, že by mohlo dojít ve všech těchto termínech k nahlédnutí jinou osobou z jejího účtu, zvláště, když šlo o nahlížení do dokumentace všech tří osob, se kterými měl v té době dlouholetý kamarád obviněné závažný spor a obviněná neměla žádný jiný důvod, související s jejím zaměstnáním, aby do této dokumentace nahlížela. Tyto důkazy a skutečnosti tak tvoří logickou a vzájemně se doplňující soustavu dostatečně prokazující skutkové okolnosti zažalovaného skutku a v souhrnu přesvědčivě svědčí o vině obviněné.
Taktéž lze ve stručnosti odkázat i na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se obdobnými námitkami obviněné zabýval (viz odst. 61 a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud se s jeho argumentací ztotožnil.
16. K odkazu obviněné na procesní zásadu in dubio pro reo pak lze pro úplnost doplnit, že ani tato argumentace není s to uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. naplnit. Námitka založená na porušení zásady in dubio pro reo by mohla odůvodnit zásah Nejvyššího soudu pouze v případě, že by došlo k flagrantnímu porušení této zásady v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, či ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 7 Tdo 403/2024). Jak již Nejvyšší soud rozvedl výše, takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když soudy neměly pochybnosti o skutkovém stavu tak, jak vyplýval z řádně provedeného dokazování. Předmětná zásada se přitom aplikuje právě za předpokladu, že zůstanou po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98). Taková situace však s ohledem na již uvedené v případě obviněné nenastala.
17. Lze proto uzavřít, že soud prvního stupně provedl v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. všechny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Tyto závěry soud sice stručným, avšak dostatečným způsobem odůvodnil v souladu s § 125 tr. ř. (srov. odst. 19 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je přezkoumal a zcela potvrdil (viz odst. 44 a násl. usnesení odvolacího soudu). Zmiňované formální pochybení a drobné argumentační nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom byly zcela napraveny soudem odvolacím, který skutkové i právní závěry odůvodnil důkladně a výstižně. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal závažnou deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci nedůvodně neprovedených, resp. opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedené tak lze námitky obviněné uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za částečně zjevně neopodstatněné a částečně tento dovolací důvod nenaplňující.
18. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněná obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnila již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
19. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu