7 Tdo 976/2025

7 Tdo 976/2025-1356

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o

dovoláních obviněných 1. P. Z., 2. F. B. a 3. M. R. podaných proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 9 To 117/2025, v trestní

věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 159/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Z., F. B. a M.

R. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 2 T

159/2020-1185, byli obvinění P. Z., F. B. a M. R. uznáni vinnými zločinem

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný P. Z. odsouzen k trestu

odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen

na zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců, obviněný F. B. k trestu odnětí

svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců a obviněný M. R. k trestu odnětí

svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na

zkušební dobu v trvání dvaceti sedmi měsíců. Dále bylo podle § 229 odst. 1 tr.

ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění

dopustili v podstatě tím, že na přesně nezjištěném místě a v přesně nezjištěné

době, nejpozději však dne 11. 9. 2017, vyhotovili s datem 15. 12. 2016 závěť

podle § 1494 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v níž J. D.,

zemř. 24. 6. 2017, jakožto zůstavitel v přítomnosti dvou svědků obviněného P.

Z. a obviněného F. B., ustanovil dědicem veškerého svého majetku movitého i

nemovitého obviněného M. R., kterou opatřili nebo nechali opatřit falešným

podpisem zůstavitele J. D., který ji ve skutečnosti nepodepsal, neboť podpis na

závěti je padělkem a obviněný P. Z. a obviněný F. B. závěť dále opatřili svými

podpisy, čímž oba stvrdili, že J. D. před nimi osobně dne 15. 12. 2016 závěť

obsahující jeho poslední vůli učinil a vlastnoručně podepsal, což se

nezakládalo na pravdě, čehož si byli vědomi a takto vyhotovenou závěť dne 11.

9. 2017 obviněný P. Z. předložil jako pravou listinu v rámci prováděného

dědického řízení vedeného pod sp. zn. 0 D 586/2017 notářce Mgr. Ivě Pánkové

pověřené Okresním soudem v Chebu k provedení řízení o pozůstalosti zemřelého J.

D., z důvodu pochybností o pravosti závěti pak bylo z podnětu rodinných

příslušníků J. D. zabráněno ve výkonu závěti, když obviněný M. R. dědictví

neodmítl a tím ani převod movitého i nemovitého majetku v hodnotě nejméně 2 163

727,56 Kč do svého vlastnictví, přičemž jednání se dopustili v úmyslu

neoprávněně obohatit obviněného M. R., který s tím byl srozuměn, a to na úkor

poškozených zákonných dědiců J. B. (roz. D.), J. B. (roz. D.) a D. S. (roz. D.).

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 9 To

117/2025-1252, zrušil k odvolání obviněného F. B. podle § 258 odst. 1 písm. e),

odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu ohledně tohoto

obviněného a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného F. B.

odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání obviněných

P. Z. a M. R. byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

4. Lze doplnit, že soudy obou stupňů ve věci rozhodovaly opakovaně.

Nejprve byli všichni obvinění rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 9.

2022, č. j. 2 T 159/2020-705, uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst.

1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku. Tento rozsudek byl k odvolání všech obviněných i poškozených zrušen

usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2022, č. j. 9 To 368/2022-762,

a věc byla vrácena okresnímu soudu. Návazně Okresní soud v Chebu uznal opětovně

obviněné vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem ze dne 5.

9. 2023, č. j. 2 T 159/2020-875, avšak i tento rozsudek byl k odvolání všech

obviněných i poškozených zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1.

2024, č. j. 9 To 429/2023-948. Okresní soud v Chebu poté zprostil obviněné F.

B. a M. R. podané obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a trestní věc obviněného

P. Z. podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání a rozhodnutí České

advokátní komoře. Krajský soud v Plzni následně jednak svým usnesením ze dne

15. 8. 2024, č. j. 9 To 185/2024-1074, k odvolání státního zástupce a

obviněných F. B. a M. R. zrušil zprošťující rozsudek Okresního soudu v Chebu ze

dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1013, v celém rozsahu a věc vrátil

okresnímu soudu, a jednak usnesením z téhož dne, č. j. 9 To 186/2024-1084, ke

stížnosti státní zástupkyně a obviněného P. Z. zrušil i usnesení Okresního

soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1020, o postoupení věci

obviněného P. Z. a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Následně Okresní soud v Chebu rozhodl shora uvedeným způsobem.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

Dovolání obviněného P. Z.

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. Z.

prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b

odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném

rozporu s obsahem provedených důkazů a odůvodnění je neúplné a nepřezkoumatelné

a ani při akceptaci skutkových zjištění nevyplývá naplnění všech znaků skutkové

podstaty podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a podmínek § 23 tr.

zákoníku.

6. Obviněný vyslovil předně své přesvědčení, že se napadený rozsudek při

nezměněném skutkovém základu odchýlil od právních závěrů odvolacího soudu dříve

vyslovených v jeho zrušujících usneseních, aniž uvedl přesvědčivé důvody tohoto

odklonu. Údajnou paralelní ukázku obratu bez změny skutku rozčlenil do čtyř

klíčových okruhů. V prvním okruhu poukázal na znalecký posudek z oboru

písmoznalectví, jenž byl ústředním bodem kritiky odvolacího soudu ve všech

předchozích fázích řízení. Odvolací soud měl výslovně konstatovat, že předmětný

posudek sám o sobě nemůže sloužit jako usvědčující důkaz, nicméně následně

posudek označil za primární důkaz usvědčující obviněné. Současně uložil

metodické požadavky, přičemž i bez jejich provedení a jakékoli změny skutkového

podkladu následně akceptoval závěry soudu prvního stupně, že znalkyně logicky

vysvětlila otázku vyřazených podpisů. Dále krajský soud akceptoval svévolné

vyřazení důkazního materiálu znalkyní, které sám dříve označil za nepřípustné.

Nevypořádal se ani s částečně neúspěšným pokusem o získání originálů z ČSOB a

částečným získáním jiných originálů listin a znalecký posudek přesto akceptoval

na základě kopií, bez vysvětlení odklonu od svého dřívějšího názoru, že absence

originálů brání revizi. V napadeném rozsudku je rovněž marginalizována zásadní

vada spočívající ve vrácení originálů listin a takový postup ignoruje právo

obhajoby na efektivní přezkoumatelnost důkazů jakožto součást práva na

spravedlivý proces, jakož i znemožňuje vypracování revizního znaleckého

posudku. S odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen

„ESLP“) deklaroval porušení rovnosti zbraní. V druhém okruhu své námitky

koncentroval vůči hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Ačkoli krajský

soud ve svých kasačních rozhodnutích stanovil požadavek na pečlivé a

přezkoumatelné hodnocení důkazů, v napadeném rozsudku při nezměněné důkazní

situaci bez bližšího vysvětlení prohlásil, že hodnocení důkazů nelze nic

zásadního vytknout. Dále konstatoval, že zatímco dříve krajský soud trval na

tom, aby okresní soud výpovědi svědkyň I. R. a B. V. o nechuti zůstavitele k

dědění sestrami výslovně zohlednil, v napadeném rozsudku přijal, že soud

prvního stupně tyto okolnosti fakticky odmítl jako právně irelevantní.

Poukazoval též na dříve krajským soudem vytýkané nedostatky týkající se

skutkových zjištění stran mobility J. D. v roce 2016, které nebyly materiálně

odstraněny. V třetím okruhu těchto výhrad se dovolatel zaměřil na skutečnost,

že krajský soud bez dalšího akceptoval názor okresního soudu, že znalecký

posudek společně s dalšími důkazy utvářejí uzavřený řetězec navzájem se

doplňujících důkazů, aniž by došlo k provedení nějakých nových (zásadních)

důkazů, které by odůvodňoval takto zásadní změnu v jeho původním názoru, že zde

nebyl uzavřený okruh důkazů, na jejichž základě by šlo uznat vinu obviněného.

Konečně v posledním okruhu výtek konstatoval, že odvolací soud v příkrém

rozporu se svými dřívějšími závěry přijal argumentaci okresního soudu stran

subjektivní stránky.

7. Uvedený postoj odvolacího soudu hodnotil jako zásadní a komplexní

odvrat od jeho vlastních dřívějších závěrů. Poukázal na princip právní jistoty

a legitimní očekávání účastníků a odkázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího

soudu ohledně vázanosti odvolacího soudu jeho dříve vysloveným právním názorem

v téže věci, přičemž odklon je přípustný jen při podstatné změně skutkového

základu. Pakliže se odvolací soud při nezměněném skutkovém základu odchýlil od

svých dříve vyslovených právních názorů, aniž identifikoval relevantní důvod

odklonu či přezkoumatelně vyložil, jak byly odstraněny dříve vytýkané vady,

porušil vázanost vlastním názorem, nedostál standardu odůvodnění a založil

nepředvídatelnost i libovůli rozhodnutí. Rozhodnutí proto nesplňuje požadavky §

125 odst. 1 tr. ř. a skutkové závěry se dostávají do extrémního rozporu s

provedenými důkazy.

8. Dovolatel také namítal selektivní a neúplné hodnocení svědeckých

výpovědí bez vypořádání podstatných protiargumentů. Poukázal na to, že krajský

soud připustil verzi, že čtyři podpisy ohledně zřízení účtu ERA podepsala buď

svědkyně L. F. nebo H. M., aniž určil která, kdy, jak a z čeho to plyne. Tento

závěr nemá oporu v provedených důkazech a stojí proti výpovědím obou svědkyň,

které uvedly, že nikdo jiný za zůstavitele nepodepisoval. Soud tudíž nahradil

chybějící článek řetězce domněnkou, ačkoli se měla prosadit zásada in dubio pro

reo.

9. Dovolatel dále vznášel obsáhlé výhrady vůči akceptaci písmoznaleckého

posudku. Poukázal na závěry judikatury, podle nichž znalecký posudek nemá a

priori vyšší důkazní sílu než jiné důkazy a soud jej musí hodnotit kriticky

jako každý jiný důkaz. Soudy se nadto vůbec nevypořádaly s ustanovením § 28

odst. 1 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých

ústavech, podle něhož musí být podaný znalecký posudek úplný, pravdivý a

přezkoumatelný. V projednávané věci druhý posudek kpt. Mgr. Ivy Pauerové ze dne

25. 11. 2019 vznikl bez originálu sporné závěti a bez originálu části

srovnávacích podpisů; znalkyně pracovala pouze s kopiemi. Za závažný deficit

dále označil validaci srovnávacího materiálu, neboť ze souboru byly bez

náležitého písemného odůvodnění vyloučeny prvotně dva a posléze další dva

podpisy ze dne 3. 10. 2016 s poukazem, že „nezapadají do variability“. Takový

postup neumožňuje ověřit správnost úvah znalce, na což upozornil i svědek PhDr.

Jiří Závora, přičemž dokazování nasvědčuje tomu, že u části vyřazených podpisů

nelze autenticitu a priori vyloučit. Dále za nepřípustné označil vyřazení

klíčových podpisů z ERA listin po konzultaci s policejním komisařem, který věc

šetřil, neboť takový postup vyvolává pochybnosti o tom, zda znalkyně

nepostupovala s tzv. konfirmačním zkreslením. Soudy pak ignorovaly nález

Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 49/06, který jim ukládá povinnost hodnotit

celý proces utváření znaleckého důkazu. Nad rámec poukázal na postup soudu

prvního stupně, který svědkyni L. F. při výslechu kladl opakovaně tytéž otázky,

zda trvá na tom, že J. D. listiny ERA podepisoval, což označil za postup

způsobilý ovlivnit obsah výpovědi.

10. Poukázal na svědecké výpovědi svědkyň H. M. a L. F., které

nepotvrzují tezi o padělání podpisů svědkyněmi na bankovních dokumentech.

Pakliže soud připustil verzi, že čtyři podpisy ohledně zřízení účtu ERA

podepsala některá z těchto svědkyň (aniž určil která, jak a z čeho tento závěr

plyne), jde o spekulativní závěr stojící mimo důkazní podklad a odporující

výslovným výpovědím svědkyň. Dále soud přijal verzi, že téhož dne došlo k

výplatě důchodu a jeho předání v bytě zůstavitele, přičemž tuto konstrukci

vyvracejí výslovná vyjádření obou svědkyň.

11. Posudek současně nereflektuje dlouhodobou a výraznou konzumaci

alkoholu zůstavitelem v rozhodné době. Tato skutečnost vyplývá z výpovědí

svědků L. F. a L. T. a svědčí o proměnlivém psychomotorickém stavu, jenž je

způsobilý výrazně ovlivnit podobu podpisu. Znalkyně možnost vlivu alkoholu na

podobu podpisového projevu odmítla s odkazem, že k tomu neexistují relevantní

studie, zatímco znalec PhDr. Jiří Závora naopak uvedl, že takových prací je

nejméně několik desítek. Opomenutí tohoto faktoru v konečném důsledku oslabuje

přesvědčivost i stabilitu posudku.

12. Z hlediska procesního navíc poukázal na omezení práva na revizi a

rovnosti zbraní. Vrácením originálních listin do dědického spisu byla obhajobě

objektivně znemožněna realizace nezávislého revizního zkoumání. Sama znalkyně

kpt. Mgr. Iva Pauerová v prvním posudku odložila závěr pro nedostatek

srovnávacího materiálu, avšak následně si originál závěti již vůbec nevyžádala

a spokojila se s kopiemi. Vzniklý metodický deficit se stal z procesních důvodů

neodstranitelným což podlamuje přezkoumatelnost i možnost kontroly závěrů.

Upozornil též na fakt, že ESLP vyžaduje, aby případná omezení obhajoby při

přístupu k důkazům byla striktně nezbytná a dostatečně vyvážena postupem soudu.

Jestliže byla v projednávané věci znemožněna účinná kontrola nosného důkazu,

měl být uplatněn korektiv ve prospěch obhajoby, případně přiměřeně redukován

důkazní význam posudku. Odůvodnění důvěry ve znalecký posudek odkazem na

reputaci znaleckého pracoviště nemůže nahradit kritické a věcné posouzení

obsahu a metodiky konkrétního posudku.

13. S ohledem na naznačené vady a jelikož se jedná o stěžejní

usvědčující důkaz, soud měl trvat na doplnění dokazování. Pokud takový postup

již nebyl objektivně možný, měl být stávající posudek hodnocen se značnou

rezervou a v pochybnostech postupovat podle zásady in dubio pro reo.

14. Dovolatel dále akcentoval neexistenci uceleného řetězce nepřímých

důkazů. Vina obviněných měla být opřena o okruhy, které jednotlivě ani v

souhrnu nevytvářejí logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu indicií. K

znaleckého posudku kpt. Mgr. Ivy Pauerové uvedl, že se jedná o důkaz zásadně

zpochybněný s metodickými a materiálovými vadami. Dále zdravotní stav

zůstavitele na vinu obviněných nijak neukazuje, kdy z výpovědí svědkyň I. R. a

L. F. plyne, že si zůstavitel na konci roku 2016 sám chodil nakupovat do

okolních supermarketů a nemá povahu indicie, která by směřovala k závěru o

padělání závěti. Ani z titulu Mgr. u jména obviněného F. B. nelze dovodit

pozdější vyhotovení závěti s odkazem na výpověď svědkyně M. S., podle níž

textové znění závěti s vysokou pravděpodobností vyhotovovala ona a měla za to,

že tento obviněný již působil jako koncipient. Jde o racionálně vysvětlitelnou

písařskou chybu při přípravě textu. Rovněž sama chronologie událostí uzavřený

řetězec nevytváří, neboť popsání souslednosti je pouze časovým rámcem bez

vlastního důkazního obsahu ve vztahu k zákonným znakům skutku. Postup soudů byl

proto podle přesvědčení dovolatele v přímém rozporu se standardy, které na

řetězec nepřímých důkazů klade judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Aby byl

překlenut rozpor mezi závěry znalkyně a svědeckými výpověďmi, byla převzata

spekulativní varianta, že listiny z účtu ERA mohly „v dobré víře“ podepsat

svědkyně L. F. nebo H. M., což představuje svévolné hodnocení důkazů. Ani při

akceptaci skutkových zjištění nejsou naplněny všechny zákonné znaky trestného

činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a podmínky spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku, neboť není určeno, kdo a jakým konkrétním nepravdivým tvrzením

byl uveden v omyl, chybí příčinná souvislost mezi tvrzeným omylem a majetkovou

dispozicí vedoucí ke škodě a obohacení, a nejsou vymezeny role a společný úmysl

obviněných ve vztahu k tomuto podvodnému jednání.

15. Tento obviněný také uplatnil své výhrady vůči spolehlivému prokázání

subjektivní stránky na základě konkrétních zjištění. Nebyla prokázána existence

kontaktu či komunikace svědčící o předchozí dohodě. Z pouhé skutečnosti, že se

obvinění znali, nelze dovozovat úmysl. Spekulativní konstatování o jediné

logické motivaci pak není řádným prokázáním subjektivní stránky. Nebyla

prokázána žádná (digitální) komunikace, pročež toto mlčení je samo o sobě

významnou indicií svědčící ve prospěch obhajoby. Je-li konstrukce obžaloby

postavena na existenci promýšleného společného plánu, je absence jakékoli

prokazatelné interakce mezi údajnými spolupachateli v příkrém rozporu s

elementární logikou a svědčí o tom, že žádná taková dohoda nikdy neexistovala.

Úvahy soudů jsou pak vystavěny převážně na konstrukci motivace, která však

nenahrazuje zjištění o konkrétní dohodě, o vědomosti o nepravosti listiny ani o

rozdělení rolí. Judikatura přitom výslovně konstatuje, že motiv sám o sobě

neprokazuje vnitřní psychický vztah pachatele k následku. Mechanický odkaz na

objektivní průběh událostí bez vysvětlení, jak z něj plyne vnitřní psychický

vztah obviněných k následku, je v přímém rozporu s požadavkem na existenci

uzavřeného řetězce nepřímých důkazů.

16. V této souvislosti rovněž namítal, že skutková věta neobsahuje

konkrétní a nezaměnitelný popis klíčových znaků skutku. Jednání skutku je

vymezeno neurčitými formulacemi, že se stalo „na přesně nezjištěném místě a v

přesně nezjištěné době“ a že listina byla „opatřena nebo nechána opatřit“

falešným podpisem „sami nebo dosud nezjištěnou osobou“. Akcentoval pak zejména

absenci popisu individuálního příspěvku každého obviněného, z něhož by bylo

možné dovodit i subjektivní stránku. Dále chybí nezaměnitelný popis rozhodných

okolností pro závěr o uvedení v omyl i o bezprostředním směřování k následku.

Skutková věta pak neindividualizuje role spolupachatelů ani neartikuluje

skutkový podklad pro závěr o společném úmyslu. Zvolené obecné formulace brání

plnohodnotné obhajobě ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod. I v tomto směru zdůraznil nutnost uplatnění zásady in dubio

pro reo, neboť provedené dokazování umožňuje i jiné, pro obviněné příznivější

závěry. Závěry soudů o úmyslu jsou proto podle něj v extrémním nesouladu s

obsahem provedených důkazů. Sekundárně pak z naznačených vad dovozoval i

17. Dále dovolatel namítal, že v řízení došlo k zásahu do jeho práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl.

40 odst. 3 Listiny, neboť se soudy řádně, přesvědčivě a v souladu s konstantní

judikaturou nevypořádaly s klíčovými argumenty a důkazními návrhy uplatněnými

obviněnými. Zdůraznil povinnost věcně reagovat na nosné obhajobní body jakožto

součást práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu sumarizoval judikaturu

Nejvyššího i Ústavního soudu a ESLP. I přes vznesené námitky se krajský soud

fakticky omezil na paušální ztotožnění se se soudem prvního stupně, aniž by se

přesvědčivě vypořádal s nosnými námitkami obhajoby. Odvolací soud současně

opomenul provést, vyhodnotit nebo logicky zohlednit důkazy navržené obhajobou,

které byly způsobilé ovlivnit závěr o vině, především revizní písmoznalecké

posouzení založené na originálech a detailní vypořádání sporných pasáží

svědeckých výpovědí. V důsledku opomenutých důkazů a nevypořádaných námitek

vznikl extrémní rozpor mezi obsahem dokazování a skutkovými závěry. Označil i

konkrétní okruhy nevypořádaných námitek, k nimž již vznesl výhrady shora,

přičemž je považoval za podstatné, nikoli bagatelní či marginální polemiku.

Odvolací soud měl proto svým postupem porušit § 254 odst. 1 a § 125 odst. 1 tr.

ř.

18. Konečně obviněný namítal, že odsuzující rozsudky jsou v příkrém

rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio podle

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku. Důkazem o nepřiměřenosti trestního postihu je

samotné dřívější rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, jímž

dospěl k závěru, že projednávaný skutek u obviněného P. Z. není trestným činem,

a věc postoupil k projednání České advokátní komoře s tím, že by jeho jednání

mohlo být posouzeno jako kárné provinění. Tím sám explicitně uznal, že daná věc

spadá spíše do roviny profesní či etické odpovědnosti a k ochraně společenských

zájmů postačují jiné právní prostředky. Následný odklon k odsouzení za závažný

úmyslný zločin podvodu, aniž by se v mezidobí objevily jakékoli nové, vinu

prokazující skutečnosti, podle něj představoval neakceptovatelnou eskalaci a

popření smyslu trestního práva jako prostředku nejkrajnějšího. Pokud sám soud

shledal, že existuje mírnější a přiléhavější způsob řešení, je následné

uplatnění trestní represe v její nejpřísnější podobě projevem svévole.

19. Závěrem proto obviněný P. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející

rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o vině a trestu a v rozsahu

na ně navazujících rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. znovu soudu prvního

stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 265l odst. 3 tr.

ř. navrhl, aby tak učinil jiný senát téhož druhu.

Dovolání obviněného F. B.

20. Rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním prostřednictvím

obhájce rovněž obviněný F. B. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b

odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění určující pro

naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k

nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (posléze se zaměřuje

toliko na první alternativu předmětného důvodu dovolání) a dále pak rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kategorie tzv. extrémního

nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů má pak za následek porušení

základního práva dovolatele na spravedlivý proces. V daném případě došlo k

nesprávnému právnímu posouzení skutku ohledně závěru o úmyslné účasti

obviněného na skutku, neboť skutková zjištění neumožňují učinit právní závěr,

že by si byl obviněný vědom možnosti způsobit následek a s tímto byl srozuměn.

21. Nejprve obviněný podrobně zrekapituloval předchozí průběh trestního

řízení, přičemž dospěl k závěru, že v jeho trestní věci došlo k porušení

základních zásad trestního řízení (zásady předvídatelnosti soudního

rozhodování, zákazu svévole a zásady presumpce neviny) a k excesu při hodnocení

důkazů. Krajský soud teprve při čtvrtém projednání odvolání odsuzující rozsudek

okresního soudu potvrdil (s kosmetickou úpravou uloženého trestu), ačkoli dříve

opakovaně konstatoval, že k uznání viny obviněného neexistuje dostatečný

důkazní základ. Důkazní situace však zůstala naprosto shodná jako v předchozích

třech rozhodnutích, v nichž odvolací soud kategoricky vylučoval možnost uznat

obviněné vinnými. Za projev svévole proto označil, že odůvodnění napadeného

rozsudku neobsahovalo žádné racionální vysvětlení, proč mají být dříve

identifikované nedostatky najednou považovány za odstraněné. Tři zrušovací

rozhodnutí krajského soudu sama o sobě dokazovala, že ve věci přetrvávaly

zásadní pochybnosti, které nebylo možné odstranit pouhým tvrzením, že okresní

soud nyní hodnotil důkazy pečlivěji. Pakliže nedošlo k rozšíření či změně

důkazního základu, pochybnosti přetrvávaly a musely vést k aplikaci zásady in

dubio pro reo. Rozhodnutí odvolacího soudu proto označil za nepřezkoumatelné,

neboť nevysvětlovalo, jak se vypořádal se svými vlastními, opakovaně

formulovanými závaznými pokyny, neidentifikovalo žádný nový důkaz, který by

mohl odůvodnit změnu jeho stanoviska, postrádalo přesvědčivou argumentaci, proč

najednou lze uzavřít, že důkazní situace postačuje k uznání viny a neodpovídalo

požadavkům § 125 tr. ř.

22. Dále obviněný namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou věcně

správná, neboť důkazy nebyly hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Žádný z

provedených důkazů neprokazuje, že by obviněný jednal zaviněně, naopak z nich

plyne, že jednal v dobré víře ve svého školitele. Soudy podle něj dovodily

existenci zavinění toliko na základě domněnek a nepřímých úvah, čímž současně

došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zdůraznil, že neexistuje jediný

přímý důkaz a současně neexistuje ucelený řetězec důkazů, který by jej

usvědčil. Není zřejmé, z jakého důvodu obecné soudy při hodnocení všech

skutkových verzí zvolily za věrohodnou a procesně použitelnou skutkovou verzi

usvědčující a pro dovolatele nejméně příhodnou. Soudy přitom neprokázaly

skutečnost, že by obviněný znal zůstavitele či byl obeznámen s jeho majetkovou

situací, ani že by znal obviněného M. R. Neprokázaly také společné jednání či

domluvu obviněných, jakož ani vědomí obviněného, že osvědčuje závěť jiné osoby,

než je zůstavitel. Neprokázaly, že omylem uvedený titul Mgr. u podpisu bez

dalšího znamenal, že by se závěť měla podepisovat v jiném časovém období, tedy

v tom, kdy dovolatel již titulem disponoval, a nevypořádaly se s výpovědí

svědkyně M. S., která zřejmě danou závěť připravovala, přičemž mohlo dojít k

záměně anebo nerozlišovala mezi pozicí praktikanta a koncipienta. Soudy pak

věrohodně neprokázaly motiv obviněného, natož jeho zavinění. V důsledku důkazní

nouze nelze z provedeného dokazování dovodit, byť jen nepřímý, úmysl

dovolatele. Okresní soud se opakovaně zabýval toliko motivem obviněného,

přičemž prokázání vědomí dovolatele, že podepisuje něco, co pravdou není, u

obou rozhodnutí soudů chybí. Nebyl pak zjištěn důvodné pochybnosti nevzbuzující

skutkový stav a nebyla vyvrácena obhajoba obviněného plynoucí i z jeho

výpovědi. Pochybnosti o vině obviněného za situace, kdy důkazy netvoří celistvý

řetězec logicky na sebe navazujících důkazů, pak měly být v souladu se zásadou

in dubio pro reo vyloženy ve prospěch obviněného. U dovolatele proto zcela

absentuje subjektivní stránka ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Pro podporu

svého závěru o chybějícím zavinění, byť i jen v úmyslu eventuálním, odcitoval

dílčí pasáže některých rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež se

právě problematikou zavinění zabývají.

23. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.

zrušil rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního

stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, případně věc

vrátil soudu k novému projednání s tím, že bez nových důkazů k zavinění nelze

dospět k odsuzujícímu výroku.

Dovolání obviněného M. R.

24. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce

dovolání i obviněný M. R. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

Konkrétně namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro

naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů, pročež skutková zjištění soudů činných ve věci jsou zřejmým opakem

toho, co bylo skutečným obsahem dokazování, což v konečném důsledku vyústilo v

absenci popisu subjektivní stránky. Dále v obecné rovině předeslal, důkazy byly

hodnoceny jednostranně a nesprávně, přičemž posuzovaná trestní věc nabízela

více variant skutkového děje a soudy měly postupovat v souladu s principem in

dubio pro reo (kteréžto tvrzení podepřel odkazy na judikaturu Ústavního i

Nejvyššího soudu). Pakliže by se soudy přiklonily ke skutkové verzi pro

obviněného příznivější, logickým důsledkem by bylo zproštění obžaloby

obviněného. Nesprávné hodnocení důkazů se odrazilo i v nesprávně a neúplně

zjištěném skutkovém stavu a hodnocení všech pro rozhodnutí relevantních

skutečností. Důsledkem pak byla deformace provedených důkazů, přičemž soudy

porušily zásady uvedené v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a nedostály požadavku na

odůvodnění jejich rozhodnutí.

25. Konkrétně pak vznesl výhrady vůči postupu soudů obou stupňů, neboť

se nezabývaly zaviněním. Soud prvního stupně se zaměřil jen na motiv. Odvolací

soud bez jakéhokoli konkrétního tvrzení, vyjma toho, že iniciativa musela

vzejít od obviněného M. R., odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu.

Pokud jde o motiv, soud prvního stupně odkázal na závěry logiky ve spojení s

řetězcem nepřímých důkazů, avšak dovolatel rozporoval, že by jedinou logickou

motivací obviněných P. Z. a F. B. byla snaha pomoci mu k majetku. Motivací mohl

být i finanční prospěch obou spoluobviněných za situace, že bude dovolatel

dědit, přičemž jej až následně seznámí se skutečným stavem věci. Tomu odpovídá

i jednání obviněného M. R., který zpočátku dědictví neodmítl. Uvedené platí

zvlášť za situace, kdy obviněný P. Z. znal dovolatele (i jeho matku) a byl to

právě obviněný P. Z., který notářce předložil závěť zůstavitele. Dovolatel pak

mohl mít s ohledem na vztah jeho rodiny k zůstaviteli za dobu jeho života za

to, že mu zůstavitel něco odkázal. V tomto směru se soudy obou stupňů

nevypořádaly ani s obsahem výpovědi svědka I. O., jenž potvrdil, že urna

zůstavitele byla vydána dovolateli, jakož i tvrzení zaměstnankyně, že

zůstavitel byl v kanceláři před jeho smrtí a chtěl, aby jeho ostatky byly

vydané paní R. Urna J. D. je pak uložena ve stejném hrobě i schránce jako urna

otce dovolatele. Je pak nelogické, aby zůstavitel při tomto vysloveném přání

neměl velmi blízký vztah k rodině obviněného, potažmo k jeho matce (viz též

listinný důkaz Pohřební služby Vydání urny pana D. ve spojení s výslechem

svědka I. O.). I sám obviněný uvedl, že jeho matka byla v úzkém vztahu se

zůstavitelem od roku 1972.

26. Dále tento dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že závěr o tom, že s

vyhotovením falešné závěti přišel on, není logický a jedná se toliko o čirou

ničím nepodloženou spekulaci. K argumentu možnosti odvodit tržní hodnotu bytu a

garáže zemřelého coby realitní makléř uvedl, že zjistit cenu bytu či garáže

může v podstatě každá svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka

prostřednictvím internetu.

27. Akcentoval též absenci uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Jediné,

co soudy v této souvislosti uvedly, byl vztah dovolatele (jeho matky) k

zůstaviteli, kdy závěry z toho vyvozené jsou nejenom deformované a

dezinterpretované v neprospěch obviněného, ale částečně i v rozporu s

provedeným dokazováním. Obviněný v rámci své obhajoby nabídl i jinou variantu

skutkového děje, která je logická a odpovídá provedenému dokazování. Vše mohlo

proběhnout také tak, jak vypověděl obviněný F. B. s tím, že podpis zůstavitele

na závěti byl výrazně deformován jeho bolestmi v kombinaci s alkoholem,

případně i například únavou z cesty do advokátní kanceláře ve spojení s tím, že

musel dlouho stát, než došlo k samotnému podpisu. Soudům se nepodařilo ani

odstranit diskrepanci mezi dvěma znaleckým ústavem vyřazenými podpisy v relaci

s obsahem svědeckých výpovědí svědkyň L. F. a H. M., které po řádném poučení

uvedly, že se v tomto případě jedná o pravé podpisy zůstavitele. Za nepřípustné

označil, že se soudy chovaly jako obhájci jmenovaných svědkyň, neboť dospěly k

závěru, že se nejedná o podpisy J. D. a listiny podepsala jedna ze svědkyň ve

snaze mu pomoci z lidsky pochopitelných důvodů. Naopak za logický označil

závěr, že podpis zůstavitele mohl v průběhu času dostát změn. Celkově v

otázkách znaleckého zkoumání podpisu zůstavitele na závěti byla obhajoba toho

názoru, že mělo být ve prospěch všech odsouzených postupováno podle zásady in

dubio pro reo.

28. Konečně poukázal na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chebu ze

dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1013, jímž byl podle § 226 písm. b) tr. ř.

zproštěn obžaloby. V tomto rozsudku neměl okresní soud pochybnost o tom, že

dovolatel v posuzované trestní věci nikterak nefiguroval, vyjma toho, že měl

být dědicem. Následně po kasačním zásahu odvolacího soudu okresní soud částečně

doplnil dokazování výslechem svědka I. O. a zprávami Městského úřadu Mariánské

Lázně a ČSSZ. Výslech svědka I. O. v celkovém kontextu provedeného dokazování

dovolatel hodnotil ve svůj prospěch, neboť bylo potvrzeno, že zůstavitel měl

velmi úzký vztah k rodině obviněného, zejména k jeho matce. Za této situace,

kdy žádný další důkaz proveden nebyl, byl pro změnu bez dalšího uznán vinným.

Jednalo se tudíž podle něj o libovůli v rozhodování soudů obou stupňů.

29. Závěrem proto navrhl, aby byly napadený rozsudek odvolacího soudu ve

spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle § 265k tr. ř. zrušeny a podle §

265l tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Chebu přikázáno, aby věc znovu projednal a

rozhodl.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

30. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném

vyjádření k dovolání obviněných P. Z., F. B. a M. R. souhrnně uvedl, že podaná

dovolání jsou v celém svém rozsahu doslovným opakováním obhajoby obviněných

uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze

zbytku a správně vypořádaly. Ve vztahu ke všemi obviněnými uplatněnému

dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že podaná

dovolání jsou vystavěna primárně na výhradách proti způsobu, jakým soudy

provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž dospěly. Avšak oporou

námitkám obviněným jsou také důkazy v podobě jejich výpovědí a částí vyjádření

některých svědkyň (zejména I. R., H. M. a L. F.), kdy dovozují, že právě s nimi

mají být skutkové závěry soudů v rozporu. Státní zástupce proto jejich námitku,

v jejímž rámci vylučují, že by se podíleli na padělání podpisu a setrvávají na

tom, že se jedná o pravý, vlastnoruční podpis zůstavitele, s velkou mírou

tolerance podřadil pod první alternativu předmětného dovolacího důvodu, avšak

vyhodnotil ji jako zjevně neopodstatněnou.

31. V reakci na výhrady dovolatelů směřované k údajně bezdůvodné změně

postoje Krajského soudu v Plzni zdůraznil, že tento v žádném ze svých

předchozích rozhodnutí nevyloučil, že jednání obviněných znaky pokusu trestného

činu podvodu skutečně naplnilo. Okresnímu soudu v Chebu pouze vytýkal, že jeho

předchozí odsuzující rozsudky byly předčasné a založené na neúplném dokazování,

a že k tehdejším odsouzením obviněných došlo ve vazbě na nedostatečné hodnocení

důkazů důsledně nerespektující § 2 odst. 6 tr. ř. Současně bylo akcentováno, že

se soud prvního stupně nevypořádal se všemi námitkami obviněných (především

těmi směřujícími vůči znaleckému posudku z oboru kriminalistiky, odvětví

zkoumání ručního písma). Krajský soud důvodně poukázal na dílčí nedostatky

tohoto posudku, avšak nikdy netvrdil, že by se jednalo o důkaz nepoužitelný či

důkaz, jehož závěry byly vyvráceny. Toliko upozorňoval, že právě tyto dílčí

vady posudku a nedostatky v hodnocení důkazů prozatím vylučují učinit

spolehlivý závěr, že zajištěné (nepřímé) důkazy tvoří ucelený komplexní

řetězec, na kterém lze vystavět odsuzující rozhodnutí. Je evidentní, že soud

prvního stupně na takto vytýkané vady ve svém posledním odsuzujícím rozsudku

reagoval, odstranil je, zaujal stanovisko k veškerým námitkám obviněných a

státního zástupce, přičemž provedené důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale

především v jejich souhrnu.

32. Ačkoli tedy byl závěr zmíněného posudku hodnotícího pravost podpisů

J. D. na závěti naprosto jednoznačný – podpis není pravý, s ohledem na určité

dílčí nedostatky bylo nutné přistupovat k němu obezřetně a ověřit ho dalšími

důkazy. Okresní soud rozvedl přesvědčivé argumenty, na kterých závěr o vině

vystavěl, stejně jako důvody, pro něž označil zjištění zmíněného posudku za

jednoznačná, správná a nedevalvovaná jinými důkazy. Akcentoval odbornost

znalkyně, která závěry posudku v rámci svého výslechu obhájila, rozvedla a

reagovala na argumenty odborného vyjádření druhého znalce PhDr. Jiřího Závory,

s nímž však nebyl v rozporu. Dále se kladně vyjádřil nejen k obecné

věrohodnosti svědkyň L. F. a H. M., ale současně i k té specifické části jejich

výpovědí, již neuvěřil. Výstižnými úvahami též dospěl k závěru o zjevné

nevěrohodnosti svědkyně I. R., která vypovídala ve prospěch svého syna.

Současně shrnul podrobné důvody, pro které neuvěřil tomu, že by se J. D. s

ohledem na své zdravotní neduhy a sociální uzavřenost vydal právě do vzdálené

advokátní kanceláře obviněného P. Z. a tam vlastnoručně podepsal závěť. Za

trefné pak označil jednak zpochybnění pravdivosti tvrzení obviněných P. Z. a F.

B. o údajně dobré kondici J. D. v prosinci roku 2016, jednak akcentované časové

souvislosti, jimiž je podporován závěr obou soudů o lživých výpovědích

dovolatelů. Učiněná skutková zjištění tudíž z provedených, byť nepřímých,

důkazů po jejich zejména souhrnném vyhodnocení bezpečně vyplývají. Jelikož

hodnocení důkazů soudem odpovídalo zásadám formální logiky, nelze mu vytýkat,

že nerespektoval základní zásady trestního řízení a práva obviněných, včetně

práva na spravedlivý proces. Současně nemohlo dojít ani k obviněnými tvrzenému

porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť žádný ze

soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a

vině dovolatelů neměl.

33. Pod dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. s velkou dávkou benevolence podřadil námitku obviněných, v jejímž rámci

obecně uvedli, že nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka. Avšak i tato

zjevně postrádala opodstatnění. Především za bezpředmětné označil výhrady

obviněného P. Z. k popisu skutku. Lze připustit, že některé skutečnosti jsou ve

skutkové větě vyjádřeny méně konkrétně jakožto důsledek absence přímých důkazů

jakož i postoje obviněných, z nichž část nevypovídala a část trestnou činnost

popírala. Pro podstatu věci a správnost a bezvadnost odsuzujícího rozsudku je

však rozhodující, že skutek je ve skutkové větě popsán naprosto dostatečně tak,

aby nemohl být zaměněn s jiným, je zařazen do přibližného časového rámce, je v

něm obecně vyjádřena role jednotlivých obviněných a popsán podvodný úmysl

obviněných.

34. Skutková zjištění tak podle přesvědčení státního zástupce odrážejí

přesně to, co bylo zjištěno. Vyplývá z nich, že k vyhotovení padělané závěti a

jejímu opatření falešným podpisem J. D. došlo sice nezjištěného dne, avšak nejpozději dne 11. 9. 2017, rovněž co bylo

obsahem závěti a jaký byl důsledek jejího vyhotovení a následného odhalení

podvodu pro probíhající dědické řízení. Není sice jasné, kdo z obviněných

konkrétně závěť vyhotovil a opatřil ji falešným podpisem, to však na podstatě

věci nic nemění, obzvláště jednalo-li se z jejich strany o spolupachatelství.

Svou roli na jednání přitom zjevně sehráli všichni tři, neboť veškeré kroky

byly realizovány v úmyslu přinejmenším obviněného M. R. neoprávněně obohatit o

majetek v hodnotě vyšší než 2 mil. Kč, přičemž obvinění P. Z. a F. B. svými

podpisy lživě stvrdili, že zůstavitel byl v advokátní kanceláři přítomen, závěť

vlastnoručně podepsal a údaje v ní byly projevem jeho vůle. Samotný podvodný

úmysl neoprávněně přinejmenším obviněného M. R. obohatit je pak ve skutkové

větě řádně uveden. Provedli-li dovolatelé uvedené kroky při vědomí toho, že

závěť je falešná a J. D. ji nepodepsal, je zjevné, že jednali úmyslně,

motivováni snahou dosáhnout nejméně pro obviněného M. R. majetkový prospěch.

Přinejmenším obvinění P. Z. a M. R. se na těchto krocích museli předem

dohodnout. Oba jednali v úmyslu přímém, přičemž role obviněného F. B. nebyla

tak výrazná a nelze vyloučit, že na jednání se s nimi předem nedohodl, což však

nevylučuje jeho jednání v nepřímém úmyslu. Rovněž obviněný F. B. totiž věděl,

že J. D. se v advokátní kanceláři nenachází, závěť podpisem neopatřil a

neoznačil ji jako projev své vůle, a přesto svým podpisem nepravdivě stvrdil

opak, tj. vědomě verifikoval něco, co neodpovídalo skutečnosti. O naplnění

subjektivní stránky všech obviněných proto není sporu.

35. Nad rámec shora uvedených podstatných skutečností státní zástupce

dodal, že na překážku závěru o správnosti postupu krajského soudu nemůže být

ani to, že samotná vysvětlující část jeho rozsudku není nijak obsáhlá a v

podstatě reprodukuje některé závěry soudu prvního stupně. S odkazy na

judikaturu ESLP konstatoval, že závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být

chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Odvolací soud

se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího

stupně za podmínky, že skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů

uvedených v opravném prostředku přezkoumal. Krajský soud uvedené povinnosti

beze zbytku dostál.

36. Závěrem proto navrhl, by Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Replika obviněného P. Z.

37. Obviněný P. Z. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání

státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se

neztotožnil. Byl přesvědčen, že státní zástupce se nevypořádal s konkrétními, v

dovolání formulovanými námitkami, neboť jen paušálně obhajoval rozhodnutí soudů

nižších stupňů. Takový postup jen podtrhl nepřezkoumatelnost rozhodnutí ve

smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. a odporoval požadavkům judikatury ESLP, která

vyžaduje adresné vypořádání esenciálních námitek. Dále vyjádřil své

přesvědčení, že dovolání přináší odlišnou strukturu a nové akcenty oproti

odvolání. Nově a systematicky vymezilo metodické vady písmoznaleckého posudku a

vyžadovalo jejich adresné vypořádání. Stále zůstává nezdůvodněné vyřazení

podpisů ze dne 3. 10. 2016 ze srovnávacího souboru, ačkoli právě tyto podpisy

jsou časově i kontextově klíčové, chybí validace srovnávacího souboru a

kontrola jeho reprezentativnosti, práce bez originálů zásadně omezuje možnost

nezávislé revize, dále posudek operuje s pravděpodobnostními obraty bez

kvantifikace a soudy (i přes tyto deficity) daný posudek povýšily nad ostatní

důkazy. Rovněž zopakoval své výhrady k tvrzenému uzavřenému řetězci nepřímých

důkazů. Dále podle jeho přesvědčení dovolání ukazuje, že z provedených důkazů

nevyplývají objektivní okolnosti koordinace rolí, z nichž by bylo možné dovodit

společný úmysl. Neurčitost skutkové věty pak brání bezpečné subsumpci a

neumožňuje závěr o spolupachatelství. Zdůraznil, že po obhajobě nelze

spravedlivě žádat, aby vyvracela závěry, které nelze revizně ověřit. Naopak je

na veřejné žalobě, aby unesla důkazní břemeno prostředky, jež umožňují

kontradiktorní kontrolu. Není-li možná revize, nemůže být posudek bez dalšího

přijat jako určující a musí být hodnocen jako podpůrný s přiměřenou srážkou

váhy. Argumentace státního zástupce navíc trpí selektivním výběrem judikatury,

přičemž opomíjí nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2746/19, který klade

důraz na povinnost adresně vypořádat podstatné námitky.

38. Tvrzení státního zástupce, že neproběhla zásadní odchylka, ale pouze

odstranění vad dokazování, označil za v rozporu s fakty. Krajský soud ve svých

kasačních rozhodnutích výslovně označil znalecký posudek za oslabený a nařídil

jeho revizi. V konečném rozsudku jej však aproboval bez nových důkazů. Státní

zástupce sice připustil dílčí nedostatky posudku, avšak tento hájil jako

použitelný, přičemž však ponechal nevypořádány zásadní vady. Soudy proto

rezignovaly na zásadu volného hodnocení důkazů. Ačkoli pak státní zástupce za

logické označil rovněž hodnocení výpovědí, dovolatel takový závěr konkrétními

příklady zpochybnil. Tvrzení, že souhrnné hodnocení důkazů postačuje k závěru o

vině, neobstojí vzhledem k mezerám a nevyvráceným alternativám. Úmysl je

dokazován toliko ze vzájemné znalosti obviněných a žádný důkaz o domluvě

neexistuje. Ani co do popisu skutku nepřisvědčil tvrzení o jeho dostatečnosti,

neboť schází určení místa a času a individualizace rolí. Státní zástupce dále

pomíjí, že vztah mezi obviněnými P. Z. a M. R. byl čistě profesní, bez

prospěchu na straně obhajoby, přičemž neexistuje důkaz o snaze obohatit

obviněného M. R. Připomněl též, že jestliže byla věc postoupena České advokátní

komoře jako kárné provinění, při respektu k zásadě ultima ratio to svědčí o

tom, že trestní represe nebyla nezbytná. Argumentace, že krajský soud v žádném

z předchozích rozhodnutí nevyloučil, že jednání dovolatelů naplnilo znaky

podvodu, je mylná, neboť odvolací soud v přezkumném řízení nemůže předjímat

vinu. Předchozí usnesení odvolacího soudu neřešila vinu, ale ukládala metodické

a důkazní kroky. Mezery v řetězci důkazů přetrvávají, byla porušena zásada in

dubio pro reo i presumpce neviny a nepřezkoumatelnost je zjevná.

39. Vyjádření státního zástupce tudíž považoval za nedůvodné, jelikož

neřeší podstatu dovolání. Setrval proto na svém návrhu rozhodnutí, jak jej

uvedl ve svém dovolání.

III.

Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř.], byla

podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§

265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu

určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1

tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV.

Důvodnost dovolání

41. Pokud jde o všemi obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění,

která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu

s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných

důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné

důkazy.

42. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž uplatněný

všemi dovolateli je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních

vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení

skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska

procesních předpisů.

43. Souhrnně řečeno všichni obvinění brojili proti skutkovému závěru, že

se jednalo o padělanou závěť, hodnocení provedených důkazů označovali za vadné

a současně zpochybňovali naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.

Shodně také poukazovali na absenci řetězce nepřímých důkazů pro učinění závěru

o jejich vině, jakož i na postup odvolacího soudu, jenž se měl (bez změn

důkazního podkladu) údajně odchýlit od jeho předchozích závěrů, přičemž svůj

postoj nedostatečně odůvodnil a s odvolacími námitkami se dostatečně

nevypořádal. Obviněný P. Z. rovněž vznesl výhrady vůči znění tzv. skutkové věty

rozsudku, neprovedení revizního písmoznaleckého posudku a nedodržení zásady

subsidiarity trestní represe.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zjevný rozpor předpokládaný § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

44. Dovolací soud se nejprve vyjádří ke všemi obviněnými uplatněnému

důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci shodně

namítali existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy,

kteréžto tvrzení odpovídá první alternativě zvoleného dovolacího důvodu.

45. Úvodem je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že

všichni tři dovolatelé svou dovolací argumentaci založili v podstatě na

opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádných opravných

prostředků, přičemž soudy obou stupňů se s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z

odůvodnění rozhodnutí soudů je dostatečně zřejmé, jak byly hodnoceny provedené

důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi

provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence

případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními

soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný

předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i

právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn.

8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových

zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem

provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění

neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z

důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou

pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude

vyloženo dále, nedošlo.

46. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich

hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování

dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Nejprve je třeba

upozornit, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání vychází ze skutkového stavu

zjištěného soudy nižších stupňů a že sám zásadně neprovádí dokazování (viz §

265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s

možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím,

nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami, které se ho

týkají, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného

hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud,

který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl,

protože jen díky tomu může spolehlivě vyhodnotit konkrétní důkazní prostředek a

získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se

zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen

samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o

dokazované skutečnosti a umožní vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z

provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp.

zn. 15 Tdo 960/2023, uveřejněné pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr.).

47. V nyní projednávané věci byla vina obviněných prokázána znaleckým

posudkem z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, včetně jeho

doplnění, podle jehož závěrů podpis na závěti ze dne 15. 12. 2016 není pravým

podpisem J. D., ale jedná se o padělek. Špatný zdravotní stav a střídmý

sociální život zemřelého J. D. byl popsán svědeckými výpověďmi svědkyň B. V.,

L. F., L. T. a K. Z. Svědci z osob nejbližších zemřelému rovněž vypovídali, že

se jim ani náznakem nezmínil, že má v úmyslu vyhotovit závěť, případně

nepotvrdili blízký vztah I. R. se zemřelým, což je verifikováno i listinnými

důkazy, podle nichž dal zemřelý dispoziční právo ke svému účtu svědkyni L. F. a

tuto rovněž určil jako kontaktní osobu při své hospitalizaci (viz zpráva

Nemocnice Mariánské Lázně, záznam o souhlasu s poskytováním informací). Bylo

osvětleno, že právě svědkyně L. F. měla k zemřelému nejblíže, a tudíž bylo

možné vycházet z její výpovědi ohledně zdravotního stavu a chování zemřelého.

Na významu nabyly i listinné důkazy; zejména samotná závěť obsahuje podpisy

svědků P. Z. a F. B., jimiž stvrdili, že zůstavil před nimi uvedenou závěť

vlastní rukou podepsal, jakož i označení obviněného F. B. titulem „Mgr.“,

ačkoli podle sdělení České advokátní komory v předmětné době ještě titulem

nedisponoval. Tyto skutečnosti jednak vyvracejí obhajobu, že by měli být

uvedení obvinění přítomni toliko prohlášení o tom, že se jedná o poslední vůli

zemřelého J. D., jednak dokreslují závěr, že závěť vznikla až později, kdy již

obviněný F. B. daným titulem disponoval. Z listinných důkazů lze též vytknout

svědeckou výpověď učiněnou P. Z. a F. B. u soudní komisařky, v jejímž rámci oba

uvedli, že zemřelý se jim zdál vzhledem k jeho věku v pořádku a bez viditelných

obtíží. Rovněž zevrubné vyhodnocení časových souvislostí je podpořeno zejména

listinnými důkazy týkajícími se dědického řízení a dokresleno výpověďmi

jednotlivých svědků. Lze připomenout, že po smrti J. D. při setkání dědiců a

realitního makléře dne 2. 8. 2017 nepadlo nic o existující závěti, ač byla

svědkyně I. R. této přítomna a záměr zemřelého jí musel být znám, následně 3.

8. 2017 učinil obviněný P. Z. dotaz na soud ohledně osoby notáře ustanoveného k

vyřízení pozůstalosti po zemřelém a až dne 11. 9. 2017 předložil obviněný P. Z.

soudní komisařce Mgr. Ivě Pánkové závěť ze dne 15. 12. 2016. Je též zřejmé, že

obviněný M. R. dědictví neodmítnul a na své účasti trval, avšak následně se ho

nedomáhal žalobou, kdy tak došlo k ukončení jeho účasti v dědickém řízení.

48. Obhajoba všech obviněných je vystavěna zejména na nesouhlasu se

závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního

písma, který vypracovala kpt. Mgr. Iva Pauerová, jakož i na vlastní

interpretaci dalších důkazů v podobě svědeckých výpovědí především svědkyň L.

F. a H. M. (ale i dalších). Nejvyšší soud s ohledem na podrobnou dovolací

argumentaci, ačkoli není povinen nad rámec absence zjevného rozporu věc

přezkoumávat blíže, považuje za vhodné se k jednotlivým oblastem skutkových

námitek vyjádřit zevrubněji.

a) Výhrady vůči znaleckému posudku

49. Zásadní výhrady vznesené všemi obviněnými směřují vůči znaleckému

posudku z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma. Znalecký ústav

OKTE Ústí nad Labem učinil svůj závěr o padělaném podpisu J. D. na předmětné

závěti, a to po doplnění srovnávacího materiálu, který označil za vyhovující ke

zkoumání. Je nutno konstatovat, že zejména soud prvního stupně tento posudek

řádně hodnotil a své úvahy odůvodnil (viz odstavec 22. odůvodnění rozsudku

soudu prvního stupně). Akcentoval přitom, že znalecký posudek nepovýšil nad

ostatní důkazy, přičemž přihlížel i ke způsobu, kterým došlo k jeho vyhotovení,

použitým metodám a jejich spolehlivosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06), tedy hodnotil celý proces utváření znaleckého

důkazu. Nutno podotknout, že posudek byl vypracován písemně, doplněn a následně

byla vyslechnuta zpracovatelka kpt. Mgr. Iva Pauerová. I přes vady, které byly

soudu prvního stupně vytýkány odvolacím soudem v rámci jeho předchozího

kasačního postupu, pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že závěry

předmětného znaleckého posudku lze do rozhodnutí promítnout.

50. Znalkyně osvětlila, proč se podle jejího odborného závěru jedná o

padělek podpisu, neboť sporný podpis byl vyhotoven nespontánním způsobem (neměl

dynamiku, jistotu, plynulost a byl bez přirozeného stařeckého třesu). Měla

přitom k dispozici dostatečné množství (celkového) srovnávacího materiálu,

které mapovalo vývoj rukopisu pisatele (tj. celý vývoj od roku 1999 do roku

2016 a poslední podpis před smrtí zůstavitele), přičemž i v roce 2017 byly

patrny zbytky znaků plynulého dynamického stereotypu. Zejména lze uvést, že na

podpisech ze začátku roku 2016 je patrný tremor, který je vidět i na podpisech,

které měly být podepsány 3. 10. 2016, kdy se konkrétně jednalo o podpisy o

výplatě důchodu.

51. Pakliže dovolatelé předložili výhrady vůči vyřazení specifikovaných

listin s odkazem na závěry PhDr. Jiřího Závory přibraného obhajobou v jím

vyhotoveném odborném vyjádření, znalkyně kpt. Mgr. Iva Pauerová byla jeho

výslechu přítomna a následně byla s jím vyřčenými výhradami konfrontována.

Znalkyně popsala, jakým způsobem validaci vzorků prováděli, přičemž po podrobné

analýze srovnávacího materiálu vyřadila vzorky, které nezapadají do

variantnosti srovnávacího materiálu, aby nemohlo dojít ke zkreslení výsledků.

Vyjádřila se rovněž k následně opatřeným listinám vztahujícím se k založení

účtu ERA tak, že tyto podpisy zkoumala a porovnávala s již dříve vyřazenými

podpisy a dospěla k závěru, že jsou ve vzájemné variantnosti jedné osoby, kdy

se však nejedná o osobu zemřelého. Všechny vyřazené podpisy podle vyslovených

znaleckých závěrů mají zcela jinou úroveň techniky a systém tvoření, kterého

nebyl zemřelý schopen. Naopak podpisy na výplatách důchodu odpovídaly

variantnosti podpisu zemřelého s ostatním opatřeným srovnávacím materiálem z

období před i po (přičemž soud vysvětlil, že důchod byl zemřelému předán v jeho

bytě). Soud prvního stupně tedy důsledně reagoval na námitky obhajoby a postup

znalkyně při vyhotovení znaleckého posudku spočívající ve vyřazení podpisů

označil za správný i s ohledem na vyjádření svědka PhDr. Jiřího Závory, neboť

znalec v rámci třídění a analýzy srovnávacího materiálu může, a dokonce musí

vyřadit ze zkoumání takový materiál, o němž je přesvědčen, že není podpisem

dotčené osoby. Vyřazené podpisy byly také konfrontovány se svědeckými výpověďmi

svědkyň L. F. a H. M., jak o tom bude pojednáno dále.

52. Rovněž bylo znalkyní přesvědčivě vysvětleno, že disponovala

dostatkem srovnávacího materiálu na podložení svých závěrů. K dispozici měla

podpis na závěti a tři podpisy zemřelého J. D. ze dne 3. 10. 2016 na

výplatnicích důchodu, které byly považovány za srovnatelné. Co se týče

vývojového posunu rukopisu s ohledem na vliv alkoholu či nemoci, znalkyně

dospěla k závěru, že tyto nemohly mít takový vliv, aby se jednalo o skutečný

podpis zemřelého, přičemž tento závěr byl také porovnán s výpověďmi svědků

ohledně konzumace alkoholu zemřelým.

53. Jako nesprávný postup pak bylo vyhodnoceno vrácení srovnávacího

materiálu po vyhotovení znaleckého posudku, neboť naboural možnost jeho

opakovatelnosti a s tím spojenou přezkoumatelností. Co se však týče postupu

znalkyně, která měla dle obhajoby pracovat pouze s kopiemi srovnávacího

materiálu, tato jasně osvětlila, že veškeré listiny měla k dispozici v

originále. Srovnávací materiál, který dostane ke zkoumání, vždy zadokumentuje a

má jej následně v elektronické podobě, a to i v případech, kdy není možné, aby

měla srovnávací materiál fyzicky k dispozici, přičemž se jedná o běžný postup.

54. Je pak potřeba připomenout, že podle § 2 odst. 11 tr. ř. je jednání

před soudy ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí

zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají (na toto ustanovení následně

navazuje § 108 tr. ř.). Znalkyně v rámci svého výslechu setrvala na závěru

písemného znaleckého posudku, že v případě sporného podpisu na závěti se jedná

o padělek, neboť byl vyhotoven nespontánním způsobem. Dále potvrdila, že

vyřazené podpisy nemohou pocházet od zemřelého, neboť se jedná o podpisy s

vysokou písařskou úrovní, dynamikou, plynulostí a variantností, které nebyl

zemřelý schopen. Zpracovatelka znaleckého posudku kpt. Mgr. Iva Pauerová byla

obšírně vyslýchána opakovaně a její výpovědi byly konzistentní a přesvědčivé.

Stran předkládaných metodologických vad a nehodnocení celkového znaleckého

zkoumání lze připomenout, že znalkyně odborně fundovaného znaleckého ústavu

věcně vysvětlila, jak probíhala příprava znaleckého zkoumání, jakou formou se

odehrávala validace srovnávacího materiálu, proč některé vzorky vyřadila a na

základě jakých zjištění následně dospěla k závěru o nepravosti podpisu na

závěti. Takovýto její posudek je pak zcela přezkoumatelný. Nejsou žádné

indicie, že by snad mohl být tendenční, nýbrž na něj navazují další důkazy.

Soud proto zcela přesvědčivě uzavřel, že závěr posudku lze převzít do trestního

řízení při vědomí toho, že trpí vadami, které jeho důkazní hodnotu oslabují.

b) Výhrady vůči hodnocení svědeckých výpovědí

55. V tomto ohledu a v souvislosti s vyřazením srovnávacího materiálu

rovněž nutno podotknout, že soud prvního stupně se věnoval i hodnocení výpovědí

svědkyň L. F. a H. M., které shodně tvrdily, že zemřelý dne 3. 10. 2016

podepsal vyřazené listiny (viz odstavec 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně). Vzhledem k závěrům písemného znaleckého posudku včetně výpovědi

znalkyně stran vyřazených listin s podpisy, které nezapadají do variantnosti

podpisů zemřelého, soud prvního stupně neuvěřil výpovědím těchto svědkyň

ohledně skutečnosti, že vyřazené listiny podepsal zemřelý. Současně vyslovil

hypotézu, že listiny související se založením účtu ERA za zemřelého podepsala

jedna ze svědkyň ve snaze mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu pomoci, avšak

nebylo prokázáno která. I dle krajského soudu byla reálná verze ta, že čtyři

podpisy ohledně zřízení účtu ERA skutečně nepodepsal J. D. a podepsala tyto

doklady buď svědkyně L. F. nebo H. M., které měly připravit podklady pro

zřízení tohoto účtu, na který měly být převáděny peníze z výplat důchodu J. D.a

(viz odstavec 32. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Aniž by byl učiněn

jednoznačný závěr, která ze svědkyň takto učinila, stěžejní zůstává, že v tomto

ohledu soud svědkyním s ohledem na znalecké závěry a zásady ústnosti a

bezprostřednosti neuvěřil. Rozhodně se však nejedná o svévolné hodnocení důkazů.

56. Soud vyslechl i PhDr. Jiřího Závoru, který pro obhajobu zpracoval

odborné vyjádření ke znaleckému posudku. Ani jeho výpověď však není ve zjevném

rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků

přisuzovaného trestného činu. Tento (byť akcentoval nedostatek srovnávacího

materiálu) připustil, že zkoumaný podpis skutečně odpovídá nekvalitnímu

padělku. Svědek se přitom vyjadřoval pouze k samotnému posudku, nikoli k

předmětu jeho zkoumání. Nenamítal pak správnost postupu znalkyně z

kriminalistického ústavu, pouze měl za to, že vyřazení podpisů mělo být více

odůvodněno, což znalkyně, která byla přítomna jeho výslechu, následně

přesvědčivým způsobem osvětlila.

57. Pakliže obvinění P. Z. a F. B. shodně poukazují na výpověď svědkyně

M. S., podle níž textové znění závěti vyhotovovala pravděpodobně ona a měla za

to, že obviněný F. B. již v advokátní kanceláři působil jako koncipient, tato

její výpověď do nyní projednávané věci nevnáší jakoukoli pochybnost o vině

obviněných. Ostatně již soudem prvního stupně byla vyhodnocena tak, že z ní

nebylo zjištěno žádných pro věc podstatných skutečností (viz odstavec 33.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

58. Rovněž výpověď svědkyně I. R. byla podrobena zevrubnému vyhodnocení

(odstavec 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Svědkyně coby matka

obviněného M. R. se prezentovala jako velmi blízká osoba zemřelého, avšak

nevěděla o tom, že má v plánu sepsat závěť ve prospěch jejího syna nebo učinit

konkrétní kroky k uspořádání svého majetku. S ohledem na svědecké výpovědi

(svědků B. V., L. F., L. T. a K. Z.) bylo dále vyhodnoceno jako nepravděpodobné

až nemožné, že osobám, které byly zemřelému nejblíže a v podstatě jediné, s

nimiž udržoval kontakt, by se ani náznakem nezmínil o jeho blízkém vztahu k

obviněnému M. R. nebo jeho matce či by se jim nesvěřil, že má v úmyslu

vyhotovit závěť. Tato úvaha byla podpořena i faktem, že to byla svědkyně L. F.,

komu dal zemřelý dispoziční právo k účtu a byla to ona, koho určil při své

hospitalizaci jako kontaktní osobu, jak bylo prokázáno z listinných důkazů.

Svědkyně I. R. rovněž připustila, že se zemřelým nebyla od prosince moc v

kontaktu, viděla jej naposledy v prosinci 2016, následně si volali o tři měsíce

později s tím, že se uvidí za další tři měsíce. Tyto skutečnosti nezapadají do

kontextu toho, že se ve stejném období zemřelý J. D. rozhodl převést na jejího

syna veškerý svůj majetek, protože měl tak blízký vztah k obviněnému a

svědkyni. Svědkyně současně deklarovala, že měl být její syn vyhotovení a

podpisu závěti osobně přítomen. O tom se však obviněný F. B. ve svém výslechu

před soudní komisařkou nezmínil, nadto obviněný P. Z. při jednání se soudní

komisařkou uvedl, že se k němu do kanceláře zemřelý dostavil sám. Soud proto

důvodně neuvěřil výpovědi svědkyně I. R. ohledně úmyslu zemřelého ustanovit

dědicem jejího syna.

59. Pozornost byla rovněž věnována obhajobou prezentovanému kladnému

vztahu mezi zemřelým a obviněným M. R., resp. jeho matkou, neboť měl pohřební

službě zaplatit za úschovu urny se zemřelým a následně jej měli pohřbít do

rodinného hrobu, jakož i prohlášení majitele pohřební služby I. O., že zemřelý

už za svého života vyjádřil přání, aby v případě jeho smrti, byla jeho urna

vydána pouze jeho družce svědkyni I. R. Lze proto zopakovat, že svědek I. O.

popřel, že by toto řekl zemřelý jemu (měl to říci bývalé zaměstnankyni, od

které se to měla dozvědět jiná zaměstnankyně). Jedná se tak o nikým nepotvrzené

tvrzení, které soud výslovně hodnotil jako značně nevěrohodné, neboť se nelze

reálně domnívat, že by si zaměstnankyně dokázala zcela jasně vybavit zemřelého

i jeho konkrétní přání, a to i do podrobných detailů za situace, kdy o tom

neexistuje žádný zápis či smlouva. Současně měl soud prvního stupně na zřeteli,

že obviněný, resp. jeho matka čekali pět let, než si urnu zemřelého vyzvedli,

ačkoli měl být jejich vztah hluboký a silný. Jejich jednání proto vyhodnotil

jako účelové.

60. Svědci též popsali vážné zdravotní problémy zemřelého J. D.

související s pohybem, pročež bylo nelogické, aby se (ačkoli skoro nevycházel z

bytu a bez toho, aby svůj úmysl někomu sdělil) zničehonic rozhodl vydat do

advokátní kanceláře, se kterou dle sdělení obviněného P. Z. (viz protokol z

jednání soudní komisařky) nikdy dříve nepřišel do kontaktu a která je vzdálená

1,5 km od jeho bydliště v prosinci 2016, kdy teploty byly průměrně okolo 0°C

(viz zpráva o počasí a teplotách) za situace, kdy se v bližší vzdálenosti od

jeho bydliště nacházely 3 další advokátní kanceláře. Zemřelý by si tak musel

obstarat nejen adresu, ale i osobní údaje obviněného M. R., a to za situace,

kdy mu je neposkytla svědkyně I. R. Poté musel překonat řadu schodů, ačkoli

podle vyjádření svědků L. T. a K. Z. už do schodů chodit nemohl. Do advokátní

kanceláře se měl podle vyjádření obviněného P. Z. z jednání u soudní komisařky

dostavit sám, přičemž vzhledem k jeho zdravotnímu stavu chodil vždy na pochůzky

v doprovodu další osoby. Žádné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by jej mohl

někdo svést, kdy osoby zemřelému nejbližší, které s ním byly v pravidelném

kontaktu, zemřelého do advokátní kanceláře nevezly. K tomu lze ve stručnosti (a

opakovaně) doplnit, že pokud by si byl schopen koncem roku 2016 podle výpovědí

některých svědkyň sám nakoupit, jednalo se o nákup v obchodě, který byl od

bydliště zemřelého vzdálen několik stovek metrů.

Souhrnný závěr k existenci zjevného rozporu

61. Nutno připustit, že soudy opřely svá rozhodnutí o vině obviněných o

nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s

právem na spravedlivý proces či pravidlem in dubio pro reo. Souhrn nepřímých

důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se

doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě

prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho

spáchání obviněné (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1970 Sb. rozh.

tr.).

62. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, z nichž v

napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a

provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů

mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které soud prvního

stupně řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací

soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V

podrobnostech Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje.

Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna

reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní

skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným

zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to

vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím

ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových

zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový

stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení

důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž

odpovídá zásadám logiky. To, že způsob hodnocení provedených důkazů

nekoresponduje s představami dovolatelů samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu

Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy

nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní

závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení § 125 odst. 1

tr. ř.

63. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl

být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady

presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu

skutkového děje. Jen pro úplnost lze k souvisejícím výhradám obviněných a s

ohledem na charakter dovolacího řízení doplnit, že Nejvyšší soud v zásadě

nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím

řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7

Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, nebo ze dne 8. 1.

2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014), a to s výhradou, že porušení dané zásady

nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými

důkazy. Pak by založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění

učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne

10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takováto situace však v této trestní věci

nenastala.

Nedůvodně neprovedené důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

64. Dovolatel P. Z. dále v rámci svého mimořádného opravného prostředku

identifikoval vadu tzv. opomenutých důkazů, coby vadu, která odpovídá třetí

alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž

ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění

znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Obviněný sice obecně hovořil o neprovedených a nevypořádaných návrzích,

explicitně však označil toliko revizní písmoznalecké posouzení a detailní

vypořádání sporných pasáží svědeckých výpovědí. Stran hodnocení

(nespecifikovaných) svědeckých výpovědí dovolací soud odkazuje na svůj výklad

učiněný shora. Na tomto místě je však namístě položit si otázku, zda

neprovedení předmětného revizního znaleckého zkoumání je s to naplnit uvedenou

hypotézu zvoleného důvodu dovolání.

65. Především je potřebné připomenout, že soud nemusí realizovat všechny

důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě,

pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován

důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s

to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení

nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj.

argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz

navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou

jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny

všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné,

duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést

důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne

26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

66. V daném případě je situace poměrně komplikovaná. Z protokolů o

hlavním líčení a veřejném zasedání o konaném odvolání bezprostředně

předcházejícím napadeným rozhodnutím je zřejmé, že ze strany obhajoby nebyly

učiněny žádné návrhy na doplnění dokazování. Ostatně ani dovolatel

neidentifikuje moment, kdy by tak měl učinit. Ze spisového materiálu Nejvyšší

soud seznal, že v rámci hlavního líčení konaného dne 31. 5. 2021 obhájce

obviněného P. Z. uvedl, že „požádají aby je [originály] znovu získali a nechají

udělat nový revizní znalecký posudek“, na což tehdejší předsedkyně senátu

reagovala, že se o tom poradí senát, zda to bude nutné. Následně sám obviněný

prostřednictvím obhájce učinil dne 28. 11. 2023 dotaz na Českou poštu, s. p., a

soudu následně sdělil, že obhajoba již od roku 2019 nemá (ani teoretickou)

možnost si nechat vypracovat vlastní znalecký posudek, neboť trestní stíhání

obviněného bylo zahájeno v červnu 2020, tedy v době, kdy veškerý (znalecky

zkoumaný) srovnávací materiál poskytnutý Českou poštou, s. p., byl již

skartován. Z těchto důvodů nemůže být případně vypracován ani revizní znalecký

posudek.

67. Ačkoli by tedy dovolací soud přistoupil na variantu, že takový

důkazní návrh (částečně) vznesen byl, bylo by jej nutno považovat za dané

důkazní situace za nadbytečný. Nejvyšší soud je s ohledem na výše uvedené

skutečnosti přesvědčen, že v tomto konkrétním případě eventuální absence

provedení označeného důkazu a s tím se pojící případný nedostatek přesvědčivého

vysvětlení, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno (byť v tomto

případě se jednalo nesporně o důkaz fakticky neproveditelný), ještě neznamená

deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces (srov.

také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 900/2023). K

důkazu byl proveden znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání

ručního písma, tento byl rovněž řádně vyhodnocen, přičemž skutečnost, že došlo

k vrácení materiálů sloužících k vypracování znaleckého posudku byla zohledněna

při hodnocení věrohodnosti tohoto důkazu. Předpokladem pro zadání přezkumu

znaleckého posudku je to, že k odstranění nejasností a neúplností nevedlo

vysvětlení znalce při jeho výslechu; k tomu však v projednávané věci nedošlo. S

ohledem na shora předestřené odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů stran

hodnocení znaleckého posudku lze logicky učinit závěr o faktické nadbytečnosti

provedení revizního znaleckého zkoumání, což představuje důvod pro možné

neakceptování důkazního návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,

sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

68. Nelze pak opomíjet skutečnost, že obhajobě byl dán prostor ke

zpochybnění tohoto usvědčujícího důkazu, zejména při výslechu znalkyně v podobě

opakovaně kladených dotazů. Soud prvního stupně rovněž provedl jako listinný

důkaz odborné vyjádření předložené obhajobou, jakož i vyslechl jako svědka

zpracovatele odborného vyjádření PhDr. Jiřího Závoru, který se k vypracovanému

znaleckému posudku vyjadřoval, a obhajobě bylo umožněno klást mu dotazy.

Nejvyšší soud proto shledal i související výtku stran narušení principu

rovnosti zbraní (coby komponentu práva na spravedlivý proces) jako nedůvodnou.

69. Lze tedy dospět k závěru, že nebyl naplněn dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani v jeho třetí alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K subjektivní stránce trestného činu

70. Dále všichni obvinění vznesli výhrady vůči naplnění subjektivní

stránky. Předložené námitky pak byly činěny jednak na odlišném skutkovém

podkladě, než byl zjištěn soudy obou stupňů (dostatečné neprokázání jejich

úmyslu), jednak jakožto hmotněprávní námitky, kdy by i při stabilizovaných

skutkových zjištěních nebylo možno dovodit úmysl dopustit se vytýkané trestné

činnosti.

71. Souhrnně lze nejprve uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah

pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým

stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat

ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může

to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o

zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z

nich logicky vyplynout. Zde je třeba připomenout, že okolnosti subjektivního

charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní

povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní

vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem

(srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze

dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

72. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly,

neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného trestného činu opatřily

dostatek důkazů. V souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry

hmotněprávní, týkající se subjektivní stránky, kdy ve vztahu k aplikovanému

ustanovení § 209 tr. zákoníku soud prvního stupně shledal v jednání všech tří

obviněných zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, což následně korigoval soud druhého stupně tak, že u obviněných P.

Z. a M. R. šlo o úmysl přímý a u obviněného F. B. o úmysl nepřímý podle § 15

odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť vzhledem k situaci, která nastala při

podpisu závěti v kanceláři P. Z., musel být srozuměn minimálně s tím, že

podepisuje něco, co není pravdou. Lze přisvědčit souběžné výtce obviněných, že

soud prvního stupně v odstavcích 43. až 45. odůvodnění svého rozsudku rozváděl

současně i motiv jednotlivých obviněných, který však jejich vnitřní psychický

vztah k následku trestného činu poměrně dobře dokresluje. Pro správné posouzení

otázek úmyslného zavinění se zpravidla nelze obejít bez spolehlivého zjištění,

jakou pohnutkou (motivem) byl pachatel ke svému jednání (činu) veden. V právní

nauce se zdůrazňuje, že význam motivu trestného činu je v trestním právu

značný, třebaže jen výjimečně charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu,

neboť dokresluje konkrétní povahu trestného činu a pomáhá objasnit jeho příčinu

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 798/2024).

Jestliže se dovolací soud zaměří na rozporovaný znak zavinění je nutné uvést

následující.

73. Obviněný P. Z. participoval na projednávané podvodné trestné

činnosti, jak už ostatně bylo shora nastíněno, z pozice osoby, která podepsala

jako svědek vyhotovenou závěť, o níž věděl, že nebyla projevem poslední vůle J.

D. Následně (v bezprostřední časové souvislosti po setkání dědiců a realitního

makléře za přítomnosti svědkyně I. R.) učinil dotaz na soud stran osoby notáře

ustanoveného k vyřízení po zemřelém a za více než měsíc soudní komisařce Mgr.

Ivě Pánkové tuto závěť s prokazatelně padělaným podpisem předložil, přičemž u

soudní komisařky vypověděl, že se zemřelý dostavil a závěť podepsal, ačkoli se

toto jeho tvrzení nezakládá na pravdě. Na základě těchto zjištění lze nesporně

uzavřít, že obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoníku

porušit zájem na ochraně cizího majetku, a chtěl tak učinit.

74. Není rovněž pravdou, že by nebyl obviněnému F. B. prokázán alespoň

úmysl nepřímý. Ačkoli nemusel být primárním hybatelem běhu událostí, stejně

jako v té době jeho školitel, obviněný P. Z., i tento dovolatel se podílel na

trestné činnosti. Svým podpisem stvrdil, že zůstavitel před nimi uvedenou závěť

dne 15. 12. 2016 vlastní rukou podepsal a výslovně projevil, že listina

obsahuje jeho poslední vůli, přestože se J. D. nikdy do dané advokátní

kanceláře nedostavil a nepodepsal vyhotovenou závěť, kterou veškerý svůj movitý

i nemovitý majetek odkázal obviněnému M. R. Toto jeho počínání nelze omlouvat

dobrou vírou v jeho školitele, neboť obviněný musel vědět, a to i vzhledem ke

svému vzdělání, že takový postup je nezákonný. Je přitom irelevantní, zda znal

zůstavitele či byl obeznámen s jeho majetkovou situací, nebo zda znal

obviněného M. R. Klíčové pro závěr o jeho zavinění je totiž to, že svým

podpisem stvrdil skutečnosti nezakládající se na pravdě, přičemž byl minimálně

srozuměn s tím, že závěť může být použita v dědickém řízení, aby byl získán

prospěch dědice ze závěti ke škodě oprávněných dědiců. Jeho úmysl je

dokreslován i výpovědí před soudní komisařkou (tj. již v době uplatnění

závěti), v níž potvrdil, že svým podpisem stvrdil skutečnosti zakládající se na

pravdě. Námitky tohoto dovolatele týkající se zavinění tak jsou (kromě toho, že

jsou primárně skutkové povahy) zcela bezpředmětné.

75. Ve vztahu k obviněnému M. R. lze podotknout, že to byl primárně on,

kdo by měl prospěch z toho, kdyby pravost závěti nebyla napadena, neboť by se

stal dědicem veškerého majetku zemřelého. Rovněž se jednalo o jedinou osobu z

obviněných, která se mohla o smrti dozvědět, a to od své matky svědkyně I. R.

Dále měl povědomí o majetku zůstavitele J. D.; skutečnost, že se jednalo o

realitního makléře pouze podtrhuje, že musel znát tržní hodnotu bytu a garáže

zemřelého. Byla mu též známa rodinná situace zemřelého a fakt, že se s rodinou

dlouhodobě nestýká. Zejména lze pak akcentovat výpověď svědkyně K. Z. o tom, že

se o majetek zemřelého a co s ním bude v případě jeho smrti, explicitně

zajímal. Na závěr, že i tento obviněný věděl, že může porušit zájem na ochraně

cizího majetku ke svému obohacení a škodě oprávněných dědiců, a současně tak

učinit chtěl, lze usuzovat i z toho, že obviněným nebyly učiněny žádné kroky k

získání dědictví, které mu údajně přináleželo. Jestliže se snažil navodit pocit

blízkosti k zůstaviteli a jeho upřímnou víru v to, že mu J. D. svůj veškerý

majetek odkázal, takový stav je v rozporu s výpověďmi svědků, jakož i

skutečností, že si urnu zemřelého vyzvedl až po pěti letech. Konečně i

opakovaně předkládaná obhajoba tohoto dovolatele, že spoluobvinění činili

všechny kroky bez jeho vědomí, byla důvodně vyhodnocena jako nelogická, neboť

pro to neměli důvod a současně by riskovali, že by obviněný M. R. věc nahlásil

na policii. V souhrnu uvedených okolností lze proto taktéž učinit závěr o

úmyslném jednání dovolatele.

76. Nejvyšší soud tudíž námitky vztahující se k subjektivní stránce

trestného činu shledal jako zjevně neopodstatněné.

K jednání ve spolupachatelství

77. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou, jíž bylo rozporováno

naplnění podmínek spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zejména s ohledem

na skutečnost, že nebyly vymezeny role jednotlivých obviněných a jejich

společný úmysl ve vztahu ke zkoumanému podvodnému jednání.

78. Pokud jde o tvrzenou absenci společného úmyslu a jednání, kteréžto

znaky jsou esenciální pro naplnění spolupachatelství, Nejvyšší soud má za to,

že i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Spolupachatelem je v souladu § 23

tr. zákoníku pachatel, který spáchal trestný čin úmyslným společným jednáním s

nejméně jedním dalším pachatelem. O společné jednání, ať již současně

probíhající nebo postupně navazující, jde tehdy, jestliže každý ze

spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného

činu, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze

znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto

jednání, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu,

přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné

návaznosti a směřují k přímému vykonávání trestného činu a jen ve svém celku

tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až

139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532 až 533). K naplnění

pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé

účastnili na trestné činnosti stejnou měrou.

79. Ze skutkových zjištění je přitom evidentní, že obvinění P. Z. a M.

R. byli domluveni, přičemž iniciativa musela vzejít od obviněného M. R. Byť

nebyla prokázána přímá komunikace dosvědčující jejich předchozí dohodu, tato

interakce byla dovozena na základě jiných ve věci provedených důkazů, neboť

implicitně vyplývá ze způsobu spáchání předmětné trestné činnosti. Propojení

obviněného M. R. na obviněného P. Z. lze vysledovat, neboť skutečnost, že

obviněný je klientem jejich advokátní kanceláře potvrdil i obviněný F. B. při

výslechu u soudní komisařky. Obviněný P. Z. uvedl, že zná i matku obviněného M.

R. Konečně dovolatelé P. Z. a F. B. mohli informace ohledně zemřelého (datum

narození, rodné číslo, bydliště) získat toliko od obviněného M. R. (nebylo

zjištěno, že by zemřelý byl jejich klientem či s ním jinak přišli do kontaktu).

Ačkoli se pak obviněný F. B. přímo neúčastnil předkládání závěti s padělaným

podpisem, úmyslně s obviněným P. Z. spolupracoval, neboť byl nepostradatelným

článkem předmětného trestního jednání, a i jeho jednání bylo v souladu se

skutkovými zjištěními vedeno společným úmyslem.

80. Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o jednotlivých rolích obviněných

a lze učinit jednoznačný závěr o jejich účasti jako spolupachatelů podle § 23

tr. zákoníku.

K zásadě subsidiarity trestní represe

81. Obviněný P. Z. dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k nerespektování

zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio. Ačkoli tuto

jeho námitku, pod daný dovolací důvod rovněž s notnou dávkou tolerance podřadit

lze, postrádá jakékoli opodstatnění. Obviněný totiž požadoval její uplatnění

pro nepřiměřenost trestního postihu s odkazem na dřívější (již zrušené)

usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1020, v

němž soud dospěl k závěru, že projednávaný skutek u obviněného není trestným

činem a věc postoupil k projednání České advokátní komoře, neboť by jeho

jednání mohlo být posouzeno jako kárné provinění. Tímto mělo být explicitně

uznáno, že daná věc spadá spíše do roviny profesní či etické odpovědnosti a k

ochraně společenských zájmů postačují jiné právní prostředky. Nejvyšší soud

však dospěl k závěru, že vznesené argumentaci (s ohledem na již stabilizovaná

skutková zjištění v této trestní věci) nebylo možno přisvědčit.

82. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje

všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba

vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně

závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve

smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a

trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném

případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji

zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2

tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu

subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu

nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný

skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím

trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti

případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo

má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a

právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko

trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,

uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

83. Dovolatel v tomto ohledu akcentoval toliko odklon v rozhodování

soudu prvního stupně, neboť existuje již využitý mírnější a přiléhavější způsob

řešení (tj. postoupení věci České advokátní komoře), přičemž následně došlo k

neakceptovatelné eskalaci a popření smyslu trestního práva jako prostředku

nejkrajnějšího. Netvrdil tedy ani, že by se nemělo jednat o případ společensky

škodlivý, nýbrž jen to, že postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného

právního předpisu.

84. Je proto nutné připomenout, že Okresní soud v Chebu ve svém usnesení

ze dne 30. 4. 2024, č. j. 2 T 159/2020-1020, měl za prokázané, že podpis J. D.

na závěti není jeho pravým podpisem, ale jedná se o padělek. Nicméně znaky

pokusu trestného činu podvodu podle jeho slov nemohly být naplněny, neboť nebyl

prokázán záměr uvést někoho v omyl a jiného tím obohatit, jakož ani znaky

jiných potenciálně v úvahu připadajících trestných činů. Avšak současně byl

přesvědčen, že jednání, které má za prokázané, by mohlo být ohledně obviněného

P. Z. posouzeno jako kárné provinění. Bylo prokázáno, že svědci podepsaní na

závěti nestvrdili svými podpisy pravdivou skutečnost a to tu, že před nimi

současně přítomnými J. D. dne 15. 12. 2016 vlastnoručně podepsal předmětnou

závěť a výslovně projevil, že listina obsahuje jeho vůli. Obviněný proto mohl

svým jednáním porušit některou z povinností advokáta, jak stanoví zákon o

advokacii a etický kodex České advokátní komory, v důsledku čehož by v jeho

jednání mohlo být spatřováno naplnění kárného provinění (viz odstavce 27. a 28.

předmětného usnesení). Avšak po zrušení tohoto usnesení již týž soud dospěl k

nespornému závěru o naplnění všech znaků pokusu trestného činu podvodu.

85. Nadto nelze opomenout, že soud prvního stupně ve svém konečném

rozsudku následně výslovně uvedl, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které

by závažnost jednání jakkoli snižovaly oproti jiným případům stejného typu,

proto nepřicházelo v úvahu uplatňování jiné než trestněprávní odpovědnosti za

jeho spáchání. Soud tak nezjistil žádné skutečnosti, které by bránily uplatnění

plné trestněprávní odpovědnosti obviněných za spáchané jednání (viz odstavec 48

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

86. Nejvyšší soud pak doplňuje, že subsidiarita trestní represe

neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ

odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity trestní represe je

trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu

odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se

demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž

represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské

škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl

napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být

považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty

naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného

činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro

společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin,

obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (viz

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ze

dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, či ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo

1114/2022). Není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s

jiným druhem odpovědnosti (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10.

2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2801/16).

87. Jen pro úplnost je vhodné také dodat, že se v konkrétní věci

obviněného nejedná o případ, v němž by bylo možné dospět k závěru, že by nyní

posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se

vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Nezbývá než uzavřít, že

obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty

trestného činu (resp. jeho pokusu), jímž byl uznán vinným. Soudy zjištěné

skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že

uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku nepřipadalo v úvahu.

K ostatním námitkám

Odklon odvolacího soudu od dříve vyslovených právních závěrů

88. Obvinění P. Z., F. B. a částečně též M. R. deklarovali své

přesvědčení o nepřípustném postupu odvolacího soudu, jenž se měl při nezměněném

skutkovém základu odchýlit od svých dříve vyslovených právních závěrů. Nejvyšší

soud dospěl k závěru, že takto formulovaná námitka akcentující údajnou

překvapivost konečného rozhodnutí není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů,

zasáhnout do práva obviněných na spravedlivý proces, a nadto je lichá, neboť

právní jistota či legitimní očekávání obviněných narušeny nebyly.

89. Sám krajský soud shrnul průběh předchozího rozhodování, přičemž

deklaroval, že podstata jeho dřívějších výtek spočívala v nedostatečném a

neúplném hodnocení důkazů okresním soudem. V napadeném rozsudku poté dospěl k

závěru, že okresní soud již dostál povinnosti vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř.

a hodnocení důkazů odpovídá § 125 tr. ř., přičemž soud prvního stupně se

vypořádal se všemi důkazy, které hodnotil nejen samostatně, ale i ve vzájemných

souvislostech.

90. Nejvyšší soud se seznámil se všemi ve věci učiněnými rozhodnutími a

tomuto shrnutí přisvědčil. V rámci prvního kasačního zásahu odvolací soud

označil odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně za předčasné, dokazování za

neúplné a hodnocení důkazů rozporné s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž současně se

okresní soud nevypořádal s návrhy na doplnění dokazování a jejich obhajobou. Ve

druhém zrušujícím usnesení bylo za základní důvod pro tento postup označeno

hodnocení důkazů v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř., neboť bylo neúplné a vnitřně

rozporné a okresní soud důkazy nehodnotil samostatně a ve vzájemných

souvislostech. Konečně při (třetí) kasaci zprošťujícího rozsudku a usnesení o

postoupení věci krajský soud akcentoval, že napadená rozhodnutí jsou

nepřezkoumatelná a předčasná, okresní soud se dosud nevyrovnal se všemi důkazy,

nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a hodnocení důkazů

neodpovídá § 2 odst. 6 tr. ř. Nelze tedy přitakat přesvědčení dovolatelů, že by

odvolací soud kategoricky vyloučil možnost uznat obviněné vinnými nebo vyjádřil

nutnost rozšíření důkazního základu. Zároveň se odvolací soud nemohl odchýlit

od svých dříve vyslovených právních závěrů, neboť jeho zásahy spočívaly v

kritice v postupu hodnocení důkazů v rozporu se zákonnými požadavky.

91. Pakliže dříve krajský soud uvedl, že znalecký posudek z oboru

kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma nemůže sám o sobě sloužit jako

jediný usvědčující důkaz, a považoval za nutné, aby se soud vypořádal i s

dalšími důkazy a hodnotil je ve vzájemných souvislostech, soud prvního stupně

jednal souladně s daným požadavkem, jak bylo podrobně rozebráno shora.

Předmětný znalecký posudek při vědomí jeho nedostatků byl hodnocen samostatně a

zejména byl dán do vzájemné souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy.

Není pak v rozporu s jeho předchozími výhradami, jestliže nyní učinil i krajský

soud závěr, že z něj lze vycházet v návaznosti na další provedené důkazy, s

akcentem na skutečnost, že zpracovatelka posudku při opakovaných výsleších

posudek a postup při jeho vypracování logicky vysvětlila.

92. Stran vyřazených podpisů je možné připustit, že odvolací soud ve

svém prvním zrušujícím usnesení uvedl, že není možné vyřadit dva podpisy při

zpracování znaleckého posudku, neboť znalkyně nemůže sama rozhodnout, že je

nebude srovnávat. Avšak po proběhnuvším výslechu svědka PhDr. Jiřího Závory a

kpt. Mgr. Ivy Pauerové již ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí akceptoval, že

znalec může některé podpisy vyřadit, přičemž výše bylo vysvětleno, proč se ze

strany znalkyně nejednalo o svévolné vyřazení důkazního materiálu. Jestliže byl

též učiněn metodický požadavek na validaci srovnávacího souboru a vypořádání se

s kopiemi podpisů ze dne 3. 10. 2016, včetně případného srovnání s podpisy

svědkyň L. F. a H. M., bylo dostatečně ozřejměno, proč byly konkrétní podpisy

ze srovnávacího souboru vyřazeny, neboť nebyly jednoznačně podpisem J. D.

(nebyly variantní se srovnávacím materiálem). Současně již v souladu s

požadavkem soudu vyšší instance neabsentovalo hodnocení, zda soud prvního

stupně uvedeným svědkyním věří či nikoli jejich tvrzení, že J. D. před nimi

podepsal konkretizované listiny. Je rovněž nutno reagovat na výhradu, že

krajský soud akceptoval znalecký posudek na základě kopií, neboť znalkyně

přiléhavě osvětlila, jak v rámci zpracování znaleckého posudku postupovala,

přičemž tato problematika se stala součástí úvah o hodnocení daného posudku,

resp. jeho oslabené důkazní síly, a to rovněž v souvislosti s nemožností revize

pro absenci originálů listin. Konečně lze připomenout, že krajský soud ve svém

posledním kasačním zásahu netvrdil, že znalecký posudek je zcela vadný, ale

důkazní situace byla taková, že jeho síla není jednoznačná a dostatečná k

uznání viny obviněných, pročež nemůže sám o sobě sloužit jako usvědčující

důkaz. Soud prvního stupně proto nespustil ze zřetele opakovaně připomínanou

skutečnost, že závěry posudku jsou do určité míry oslabeny.

93. Ve vztahu k hodnocení svědeckých výpovědí nelze než připomenout, že

jestliže krajský soud ve svých zrušujících rozhodnutích stanovil požadavek na

pečlivé a přezkoumatelné hodnocení důkazů, po vyhovění tomuto požadavku již

hodnocení důkazů okresním soudem přisvědčil. Dále je potřeba podotknout, že

výpovědi svědkyň I. R. a B. V. o nechuti zůstavitele k dědění jeho sestrami,

byly zohledněny v tom smyslu, že byly shledány právně irelevantními, což

odpovídá celkovému obrazci při hodnocení všech důkazů v jejich vzájemné

souvislosti. Obdobný závěr lze vztáhnout na akceptaci existence subjektivní

stránky, která byla řádně prokázána, jakož i na skutková zjištění stran

mobility J. D. Po nyní již řádném vyhodnocení provedených důkazů pak odvolací

soud souhlasil s existencí uzavřeného řetězce navzájem se doplňujících důkazů.

94. Konkrétně potom ve vztahu k výtkám obviněného M. R. Nejvyšší soud

dodává, že se nejednalo o libovůli v rozhodování soudů, pakliže byl zproštěn

obžaloby a po toliko částečném doplnění dokazování uznán vinným. Obviněný totiž

nově provedenému výslechu svědka I. O. přisuzuje vlastní význam, přičemž o

participaci obviněného po řádném vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů v

jejich vzájemné souvislosti soud prvního stupně ani odvolací soud pochybnosti

neměly.

Nedostatečné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu

95. Byly-li činěny současně námitky vůči postupu odvolacího soudu, který

se měl paušálním odkazem na hodnocení důkazů soudem nalézacím nedůsledným

způsobem vypořádat s odvolacími námitkami obviněných, považuje Nejvyšší soud za

vhodné připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v

rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující

o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí

stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na

druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami

skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího

stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti

Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu patrný, byť lze připustit, že by si bylo možné

představit propracovanější reakci na jednotlivé odvolací námitky. Avšak nosné

výhrady uplatňované obviněnými v rámci celého trestního řízení bezpochyby

vypořádány byly. Není pak porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy

nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě

vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,

který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů

je sama o sobě dostatečná. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost tedy Nejvyšší

soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady směřující proti kvalitě odůvodnění

rozhodnutí odvolacího soudu.

Výhrady vůči popisu skutku v tzv. skutkové větě

96. Konečně k výhradám obviněného P. Z. vůči formulaci skutku v tzv.

skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, který označil za nedokonalý, plný

neurčitých údajů, nevyjadřující dostatečně roli jednotlivých obviněných na

údajném protiprávním jednání a nepopisující zavinění ani jejich společný úmysl,

lze doplnit následující. V souladu s názorem státního zástupce i Nejvyšší soud

připouští, že některé skutečnosti (moment a místo, kdy a kde došlo k vyhotovení

závěti a k opatření falešného podpisu na ní, či přesný popis okolností, za

nichž se dovolatelé na protiprávním jednání dohodli) jsou vyjádřeny méně

konkrétně, což je dáno v tomto směru absencí přímých důkazů. Skutek je však ve

skutkové větě popsán do přibližného časového rámce, je v něm obecně vyjádřena

role jednotlivých obviněných a stejně tak je v něm popsán podvodný úmysl

obviněných. Lze doplnit, že subjektivní stránka nemusí být ve skutkové větě

vyjádřena vždy výslovně popisem vnitřního vztahu obviněného k následku, nýbrž

postačí, pokud vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné

právní posouzení než závěr o určité formě zavinění (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, uveřejněné pod č. 15/2021 Sb.

rozh. tr.).

97. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je přitom zřetelné, že k

vyhotovení závěti a jejímu opatření falešným podpisem J. D. došlo přesně

nezjištěného dne, nejpozději však 11. 9. 2017, přičemž není jasné, kdo z

obviněných konkrétně závěť vyhotovil či falešným podpisem zůstavitele opatřil,

avšak na trestní odpovědnosti obviněných coby spolupachatelů absence této

informace nemá vliv, neboť je zjevné, že na podvodném jednání participovali

všichni tři. Jejich koordinované kroky (vedené společným úmyslem) pak byly

realizovány v úmyslu přinejmenším obviněného M. R. neoprávněně obohatit o

movitý a nemovitý majetek v hodnotě vyšší než 2 mil. Kč ke škodě

specifikovaných zákonných dědiců. Ve vztahu k údajné absenci rozhodných

skutečností pro závěr o uvedení v omyl, resp. jednání bezprostředně směřujícímu

k uvedení v omyl (přičemž bezprostřednost jednání je při předložení zfalšované

závěti notářce nepochybná) lze pak doplnit, že uvedenými v omyl měly být sestry

zemřelého J. D. coby oprávněné dědičky. S ohledem na recentní judikaturu (viz

usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024,

sp. zn. 15 Tdo 960/2023, uveřejněné pod č. 44/2024 Sb. rozh. tr.) lze na okraj

doplnit, že jednání obviněných bezprostředně směřovalo rovněž k uvedení v omyl

notářky jako soudní komisařky.

V.Závěr

98. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto

rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných P. Z., F.

B. a M. R. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil

v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.

předseda senátu