8 Tdo 1015/2025

8 Tdo 1015/2025-1150

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 6. 2025, č. j. 31 To 112/2025-1117, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 161/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný M. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2025, č. j. 2 T 161/2022-1065, uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného stanovení zkušební doby podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 18 (osmnácti) měsíců. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. tak, že poškozené společnosti byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních [týmž rozsudkem byl spolu s obviněným odsouzen také spoluobviněný A. P., v posuzované věci však dovolání nepodal].

2. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2025, č. j. 2 T 161/2022-1065, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 6. 2025, č. j. 31 To 112/2025-1117, podle § 256 tr. ř. zamítl [uvedený rozsudek Okresního soudu v Liberci napadl odvoláním i spoluobviněný A. P. a společnost DigiTry Art Technologies s. r. o., IČO 01930249, přičemž napadený rozsudek byl ohledně tohoto spoluobviněného zrušen ve výroku o trestu o podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu nově rozhodnuto. Odvolání společnosti DigiTry Art Technologies s. r. o. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto]. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že v posuzované věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Poukázal na to, že navrhoval a předložil řadu důkazů, zejména k otázce výběrů osobních hotovostí, které nebyly provedeny, aniž by se soudy s jejich neprovedením, jakkoliv v rozsudcích vypořádaly.

Ve vztahu k výroku o vině namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, nesprávnému hodnocení otázky zavinění, jakožto pojmového znaku trestného činu, k nesprávnému hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, k vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv a k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení danému extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. V této souvislosti zdůraznil, že ze skutkové věty rozsudku nelze rozpoznat, co konkrétně soud považuje za porušení povinností a co pouze konstatuje za jeho postup v dané věci.

V posuzovaném případě nebyla podle dovolatele jeho vina řádně a úplně provedeným dokazováním bez pochybností prokázána. Rovněž je přesvědčen, že předmětným jednáním nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V tomto ohledu zmínil zásadu ultima ratio, přičemž bod 18. napadeného rozsudku považuje za jsoucí s touto zásadou v rozporu, neboť soud uvedl, že obviněný předmětné částky „sice vložil na účet, ale prováděl i blíže nepopsané výběry hotovosti z tohoto účtu“.

Toto hodnocení podle něj vyvolává důvodné pochybnosti a jde o domněnku soudu, přičemž i bez návrhu stran je třeba objasnit veškeré relevantní skutečnosti svědčící ve prospěch či neprospěch obviněného. Stejně tak chybí odůvodnění závěru odvolacího soudu (bod 18 rozsudku), že „krajský soud má však na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že lze jednoznačně uzavřít, že vložené finanční prostředky nebyly na tomto účtu ponechány do doby, než obžalovaný přišel o své jednatelské oprávnění“. V posuzované věci rovněž postrádá soudní odůvodnění o úmyslném zavinění i odůvodnění jeho údajné vědomosti o tom, že mu byla známa jako druhé straně informace, konkrétně obsah faktur (jejich fiktivnost), jakož i odůvodnění, že nešlo o mýlku, ale vědomost, že proplacením faktur způsobí škodu.

V této souvislosti zmínil porušení zásady in dubio pro reo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 6. 2025, č. j. 31 To 112/2025-1117, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2025, č. j. 2 T 161/2022-1065, a zprostil jej obžaloby.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný v dovolání namítá existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., ačkoliv je označil nesprávnými písmeny. Podle státního zástupce skutková zjištění soudu prvního stupně jsou odpovídající a dostatečná pro závěr o naplnění znaku „přisvojení si“, který je součástí objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Provedené dokazování totiž potvrzuje, že předmětné peněžní prostředky nebyly ve vlastnictví dovolatele, takže s nimi nemohl nakládat libovolně bez ohledu na majetkové zájmy jejich vlastníka. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, rozhodné okolnosti potvrzují, že obviněný zcela vědomě a chtěně zpronevěřil peněžní prostředky poškozené právnické osoby, neboť věděl o fiktivnosti vystavených faktur. Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku týkající se nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v dané věci šlo o trestný čin, který se nevymyká obvyklým případům zpronevěry spáchané při podnikání. Ve vztahu k námitce týkající se neprovedení navržených důkazů uvedl, že z dostupných podkladů nevyplývá, že by dovolatel navrhoval důkazní prostředky, kterými by se soudy obou stupňů opomenuly zabývat. Stejně tak státní zástupce neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v obou jeho alternativách. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. V návaznosti na vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, ve které opětovně zdůraznil, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by finanční prostředky převedené obviněným na účet společnosti se staly jejím vlastnictvím. Nejednal s úmyslem společnost poškodit, vzhledem ke skutečnosti, že v roce 2018 vložil do společnosti vlastní finanční prostředky, měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Závěrem repliky opětovně navrhl zrušení rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a své zproštění obžaloby.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále uvést, že v souvislosti s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. obviněný uvedl, že „napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. Z citace zákonných ustanovení je zřejmé, že obviněný v dovolání označil dovolací důvody podle právní úpravy platné do 1. 1. 2022 (současné platné právní úpravě tak vymezení těchto dovolacích důvodů v dovolání neodpovídá). Nejvyšší soud však podané dovolání posoudil podle obsahu [§ 59 odst. 1 tr. ř.] a dospěl k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., avšak ve znění platném od 1. 1. 2022 (viz. níže následující body tohoto usnesení).

9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna. Obviněný se tak svými námitkami ocitl mimo tento dovolací důvod. Navíc z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 12), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).

14. V návaznosti na shora uvedené tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k otázce porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.

15. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně „shromáždil a provedl všechny potřebné důkazy pro zjištění skutkového děje“ (bod 12. rozsudku). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.

Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

17. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

18. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit obviněným uplatněné námitky týkající se právní kvalifikace předmětného jednání (nenaplnění subjektivní stránky, s jistou dávkou tolerance - nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem) a porušení zásady ultima ratio. Tyto námitky však po prostudování věci Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.

19. Ve vztahu k námitce nesprávného posouzení příčinné souvislosti Nejvyšší soud na úvod připomíná, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 399/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1343/2019).

20. Z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že jednání obviněného bylo mimo jiné posouzeno jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku větší škodu (v posuzovaném případě 600 tis. Kč).

21. Skutková podstata trestného činu zpronevěry vyžaduje přisvojení si cizí věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která byla pachateli svěřena. Podle ustálené právní terminologie je věc jinému svěřena tehdy, jestliže je mu předána do faktické moci, do dispozice, což ho současně opravňuje s věcí určitým dovoleným či požadovaným způsobem nakládat. Právní vztah mezi tím, kdo věc jinému svěřuje (svěřitelem) a tím, komu je věc svěřena, bývá obvykle založen různými typy smluv, např. leasingovou smlouvou, smlouvou mandátní, smlouvou zprostředkovatelskou, smlouvou o obstarání věci apod. Podle jazykového výkladu, který ostatně vyplývá i ze slovníku spisovné češtiny, je výraz „svěření“ jednak termínem pro pojmenování reálného předání věci jinému, jednak obrazným, abstraktním vyjádřením určitého vztahu, který může, ale také nemusí být konkretizován mezi právními subjekty jak co do reálného obsahu, tak co do vztahu právního (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 28/2010 Sb. rozh. tr.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, kterým maří účel svěření.

22. V souvislosti s posuzovaným případem pak oba soudy přiléhavě poukázaly na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 3 Tdo 808/2022). Z ní vyplývá, že základním charakteristickým znakem právnických osob je jejich majetková samostatnost. V souladu s § 1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), je právnická osoba naukou i praxí považována za samostatný subjekt práv i povinností, a to i pokud má jediného společníka (tedy de iure jediného vlastníka) ve smyslu § 11 a násl. zákona o obchodních korporacích.

V důsledku přísného oddělení majetku společníka a společnosti tedy nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka na jedné straně a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby na straně druhé. Majetková práva společníků kapitálových obchodních společností (kam spadá i společnost s ručeným omezením) spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku, případně v hodnotě obchodního podílu obchodní společnosti při jejím převodu. Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, která je společníkem ke škodě obchodní společnosti, v níž je např. i jediným společníkem.

Za závazky společnosti s ručením omezeným společníci neručí, nebo ručí jen omezeně, nemohou tak být přímo poškozenými osobami v případě trestné činnosti páchané na majetku společnosti. Jinými slovy, pokud je způsobena škoda na majetku právnické osoby, není takovým činem současně poškozen majetek fyzické osoby, která je společníkem nebo akcionářem poškozené společnosti (srov. především usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh.

tr., dále rovněž rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 Sb. rozh. tr.).

23. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný učinil kroky k tomu, aby jako jediný oprávněný získal přístup k bankovnímu účtu poškozené společnosti MURUS – monumenta renovamus, projekce, spol. s r. o., ze kterého pak bez právního důvodu na základě falešných faktur deklarujících fiktivní plnění, vystavených ve výroku uvedenými společnostmi, provedl 2 platby ve výši 300 tis. Kč (celkově 600 tis. Kč), přičemž obviněný P. předmětné prostředky následně v hotovosti vybral (měl dispoziční oprávnění k bankovním účtům, na které byly prostředky poukázány).

Z těchto skutečností tak vyplývá, že ke zmenšení majetku (finančních prostředků) poškozené společnosti, který byl v daném případě věcí cizí, došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednání obviněného (za účasti dalšího obviněného P.). Soudy zvolená právní kvalifikace je tak správná, a to i s ohledem na odůvodnění subjektivní stránky daného trestného činu, na něž Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje. Zde lze pouze uvést, že tvrdí-li obviněný v dovolání, že mu subjektivní stránka nebyla prokázána – o fiktivnosti faktur nevěděl, pak je vhodné uvést, že patrně byly přehlédnuty logické úvahy soudů nižších stupňů [viz např. body 68.

– 69. rozsudku soudu prvního stupně, či bod 16. rozsudku soudu druhého stupně], kdy bylo např. poukázáno na skutečnost, že předávací protokol neodpovídal předmětu smlouvy mezi společnostmi, za provedené práce byla fakturována částka vyšší než jak obdržela od společnosti VPÚ společnost MARUS atd. Pokud obviněný poukazuje na bod 18. rozsudku odvolacího soudu a jistý nesoulad, pak jej musí Nejvyšší soud upozornit na navazující bod 19. rozsudku odvolacího soudu, kde bylo jednoznačně rozvedeno, na základě kterých důkazů bylo prokázáno, jaký byl zůstatek na účtu společnosti v době, kdy obviněný ztratil dispoziční oprávnění k účtu – tyto zcela zřejmé skutečnosti, prokazující vinu obviněného, jsou dovolatelem v rámci objektivity opomíjeny, byť je jeho právem hájit se jak uzná za vhodné (oproti tomu soudy musí postupovat podle § 2 odst. 5, 6 tr.

ř.).

24. Ve vztahu k obviněným namítanému porušení principu ultima ratio je třeba uvést, že tato otázka byla již řešena soudem prvního stupně (bod 80. rozsudku). V tomto ohledu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.

tr.). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozenou společnost připravil o peněžní prostředky, a to mimo jiné prostřednictvím falešných faktur vystavených společnostmi ovládanými obviněným P. Jednání obviněného tak jednoznačně přesáhlo občanskoprávní rovinu, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků.

25. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu