8 Tdo 1022/2024

8 Tdo 1022/2024-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného L. U., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 5 To 110/2024-259, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 167/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný L. U. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 3. 2024, č. j. 18 T 167/2023-204, uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 (osmi) let.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o vině i trestu) odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 5 To 110/2024-259, z podnětu odvolání státního zástupce, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 (osmi) let. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i), m) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že proti němu bylo vedeno nepřípustné trestní stíhání, které spatřuje v tom, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně nově uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přestože jeho vydání z Rakouska bylo pro tento trestný čin výslovně vyloučeno, jelikož Rakouská republika takový čin nezná a nemohla jej pro takový trestný čin vydat.

V této souvislosti uvedl, že postupem odvolacího soudu byly porušeny zásady vyjádřené v zákoně č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci“), čl. 14 sdělení č. 549/1992 Sb., federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Evropské úmluvy o vydávání a další předpisy a úmluvy s tím spojené. Poukázal na rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV), na požadavek oboustranné trestnosti, na některá rozhodnutí Soudního dvora EU a na zásadu speciality.

Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že rozsudek je nepřezkoumatelný a nezákonný, jelikož v odůvodnění rozsudku absentují důkazy, které měly být provedeny a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V této souvislosti poukázal na to, že nedošlo k ohrožení nejméně sedmi osob, určení rychlosti vozidla nebylo prokázáno zákonnými důkazy, samotné překročení rychlosti není způsobilé vyvolat stav obecného ohrožení, soudy měly přizvat znalce. Podle obviněného popis skutku v obvinění, obžalobě a rozsudku se vzájemně liší.

Dále se vyjádřil k jednotlivým momentům jednání popsaných v rozsudku s tím, že nikoho neohrozil a vozidlo měl plně pod kontrolou, přičemž žádnou nebezpečnou situaci nevyvolal, aby touto svojí argumentací zpochybnil zjištění soudů o hustotě provozu, s tím, že nebylo prokázáno, že by jeho jízda vykazovala stav živelnosti a neovladatelnosti. V této souvislosti a souvislosti s naplněním skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení také poukázal na některá soudní rozhodnutí a na porušení zásady in dubio pro reo.

Obviněný má také za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, kterým bylo porušeno jeho právo právní jistoty, legitimního očekávání a zákonného trestu, a který je v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu. Argumentoval rovněž tím, že byl trestán za přečin podle § 337 tr. zákoníku, přičemž nalézací soud stejnou skutečnost podřadil pod přitěžující okolnosti podle § 42 tr. zákoníku a soudům vytkl, že nebraly v úvahu polehčující okolnosti, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že mu byl uložen nepřiměřeně dlouhý trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel.

Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že pokud jde o výhrady dovolatele k výroku o vině stran zločinu obecného ohrožení a výroku o trestu, jde výhradně o doslovné opakování námitek, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Ve vztahu k námitce obviněného stran přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku uvedl, že danou námitku pod obviněným uvedený dovolací důvod podřadit lze, je však zjevně neopodstatněná. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně a uvedl, že obviněný se vzdal práva na uplatnění zásady speciality, a aktuálně se tak domáhá něčeho, čeho se vzdal a co mu již nenáleží. Státní zástupce má také za to, že i kdyby se obviněný práva na uplatnění zásady speciality nevzdal, tak mohl být pro daný skutek stíhán, jelikož se osoba vydává pro skutek, a nikoliv pro právní kvalifikace.

V této souvislosti také poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 11 Tdo 48/2018, a na komentářovou literaturu. V souvislosti s námitkou obviněného ohledně zachování totožnosti skutku odkázal na právní teorii stran totožnosti skutku a na popis skutku s tím, že úprava popisu skutku ze strany obžaloby a soudů měla za cíl pouze precizaci jednání obviněného, čímž tak k porušení totožnosti skutku nemohlo dojít. Dále se státní zástupce vyjádřil ke skutkovým námitkám a námitkám stran dokazování a uvedl, že závěry soudů ve zjevném rozporu s provedenými důkazy nejsou, obviněný se sám k řízení přiznal, rychlost vozidla byla dostatečně objektivizována výpovědí svědka a kamerovými záznamy, stejně tak byla svědeckými výpověďmi prokázána hustota provozu.

Nesouhlasně se rovněž vyjádřil k námitkám stran právní kvalifikace a uvedl, že obviněný svojí jízdou porušil celou řadu důležitých povinností, přičemž bylo jen otázkou štěstí a náhody, že nedošlo k vážné dopravní nehodě. O stavu bezprostředního nebezpečí pak vypovídají výpovědi svědků a kamerové záznamy. Ve vztahu k námitce nepřiměřeného trestu uvedl, že tresty uložené obviněnému jsou přípustné, v zákonem předpokládaných sazbách, ústavně komfortní, přičemž odpovídajícím způsobem byla zohledněna povaha a závažnost činu, jakožto i polehčují a přitěžující okolnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II.

Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

11. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.

ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.

ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

12. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání

13. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na dovolací námitku obviněného, podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jak již bylo shora uvedeno (viz bod 7), uvedený dovolací důvod je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněný poukazuje v odůvodnění svého dovolání (ke zmíněnému dovolacímu důvodu) na to, že neměl být stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož byl z Rakouské republiky vydán pouze pro trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a výslovně bylo vyloučeno jeho vydání pro trestný čin podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti také poukázal na to, že nebyl splněn požadavek oboustranné trestnosti, jelikož Rakouská republika přečin maření výkonu úředního rozhodnutí nezná, a domáhá se tak uplatnění zásady speciality upravené v čl. 27 Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002, o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) (dále jen „rámcové rozhodnutí Rady“).

14. K uvedené námitce považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo (č. l. 123 – 125), že se obviněný za přítomnosti obhájce, před soudem Rakouské republiky (Zemský – krajský soud Korneuburg), po řádném poučení (č. l. 124), co znamená vzdát se zvláštní ochrany (ekvivalent zásady speciality), této ochrany vzdal. Obviněný byl v této souvislosti také poučen, že jeho souhlas se zjednodušeným předávacím řízením, bez zvláštní ochrany, je neodvolatelný, a bude tak v zemi žádající o vydání moct být souzen i za jiné trestné činy než jen za ty, které jsou zahrnuty v žádosti o vydání.

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že obviněný se řádně vzdal práva na uplatnění zásady speciality a orgánům činným v trestním řízení tak nic nebránilo, aby obviněného stíhaly také za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, který byl výslovně zmíněn v popisu skutku mezinárodního evropského zatykače vydaného Okresním soudem ve Znojmě, se kterým byl seznámen, přičemž, jak již bylo uvedeno shora, uvedl za přítomnosti obhájce, že „souhlasí s naplněním evropského zatykače a souhlasí se zjednodušeným předávacím řízením, a to i bez zvláštní ochrany, která by mu byla umožněna během řádného předávacího řízení“.

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k obsáhlým námitkám obviněného k uvedené problematice uvést, že byť obviněný prostřednictvím svého obhájce zmiňuje v dovolání celou řadu skutečností, která se vážou k problematice Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy a zmiňuje ustanovení čl. 27 odst. 1 s argumentací, že toto ustanovení „konkrétně stanoví, že není-li dána některá z výjimek v něm taxativně uvedených, nelze osobu, která byla předána, stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla vydána“, nezmiňuje již ustanovení čl.

27 odst. 3 písm. e), které doslovně uvádí, že „pokud osoba souhlasí s předáním a současně se zřekla uplatnění zásady specializace podle článku 13“, což je případ obviněného, je právě jedna z výjimek naplněna. Toto ustanovení se váže mj. k článku 27 odst. 2, který konstatuje, že „kromě případů uvedených v odstavcích 1 a 3 nelze osobu, která byla předána, stíhat, odsoudit nebo jinak zbavit svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním“. Z podaného dovolání je zřejmé, že právě s ohledem na skutečnost, že se obviněný vzdal práva speciality, bylo možno jej mj. stíhat pro skutek naplňující jak znaky trestného činu obecného ohrožení, tak znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí.

Tyto skutečnosti shora uvedené však nejsou obviněným (obhajobou) patrně záměrně zmiňovány, aby mohl být důraz kladen na zásadu oboustranné trestnosti. Pokud jde o protokolaci souhlasu se vzdáním se zásady speciality, pak je nutno konstatovat, že bylo postupováno v souladu s ustanovením článku 13 odst. 3, zaznamenaným postupem podle vnitrostátního práva vykonávajícího členského státu.

Vzhledem k tomu, že

se Nejvyšší soud plně ztotožnil s argumentací soudu druhého stupně k uvedené problematice, odkazuje mj. na body 19-22 odůvodnění jeho rozsudku [mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 48/2018, se závěrem, že extradiční řízení se vede o skutku, a nikoli o jeho právním posouzení].

15. Nejvyšší soud dále považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve zbytku svého mimořádného opravného prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou před soudy nižších stupňů, kdy mj. poukazoval na to, že nikoho neohrozil a neohrožoval; vozidlo měl plně pod kontrolou; nebylo zjištěno, že by jel nepřiměřenou rychlostí; samotná rychlost není způsobilá vyvolat stav obecného ohrožení; jeho jízda nevykazovala znak živelnosti a neovladatelnosti; měly být provedeny znalecké posudky; zpochybňoval jednotlivé části skutkového děje a výpovědi svědků; namítal nepřiměřeně přísný trest atd. Obsahově shodnými námitkami – obhajobou obviněného se nalézací soud zabýval v bodech 12. – 15. svého rozsudku a soud druhého stupně se jimi řádně zabýval v bodech 11. – 16. svého rozsudku. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

16. V souvislosti s argumentací obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, lze uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

17. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.

2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.

Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.

Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu - rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

18. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.

Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 12. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil a taktéž reagoval na námitky obviněného (bod 11. a násl. rozsudku odvolacího soudu). I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného uvést, že obviněný se ke spáchanému skutku v podstatě doznal, tedy, že ujížděl před policejní hlídkou, projížděl křižovatky na červenou a ignoroval dopravní značení.

Pokud pak poukazuje na to, že nebyla prokázána rychlost, kterou se jeho vozidlo pohybovalo, lze uvést, že z výpovědi svědka R. T. vyplynulo, že obviněného pronásledoval rychlostí přes 100 km/hod. ve městě a za městem přes 200 km/hod., přičemž u Nevogy na silnici 1/38 to bylo asi 210 km/hod. a vozidlo obviněného se jim stále vzdalovalo. Rychlost vozidla obviněného také vyplývá z kamerového záznamu přístroje, který měli policisté ve vozidle. Z něj je patrno, že rychlost vozidla obviněného v obci výrazně přesahovala povolenou rychlost 50 km/hod., a to až do výše 90 – 100 km/hod., mimo obec se obviněný pohyboval rychlostí až 187 km/hod., přičemž nelze pominout ani tu skutečnost, že v jednom úseku byla rychlost snížena na 30 km/hod., a obviněný daný úsek projel rychlostí 90 km/hod.

Lze tedy jednoznačně uzavřít, že obviněný se pohyboval nepřiměřenou rychlostí. Ve vztahu k jednání obviněného, který argumentuje mj. i tím, že nikoho neohrozil, že nebylo prokázáno, že by ohrozil nejméně sedm osob, jeho jednání je pouze v rovině přestupkové, auto měl plně pod kontrolou a nevytvořil stav živelnosti, a jím zpochybňované právní kvalifikace, lze opětovně poukázat na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (odvolacím soudem již zmíněná), a to např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.

11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013, kde Nejvyšší soud mj. uvedl, že „Zákonný znak trestného činu obecného ohrožení podle § 272 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel‚vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví‘ lze naplnit nejen tím, že větší počet osob (nejméně sedm – viz č. 39/1982 Sb. rozh.

tr.) je konkrétně a bezprostředně ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy jsou-li takto ohroženy v krátkém časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele. Taková situace může spočívat např. v tom, že pachatel jako řidič osobního motorového vozidla během pronásledování policejními vozidly jede v centru města i mimo obec extrémně nepřiměřenou vysokou rychlostí, touto rychlostí na červené světelné znamení projede několik frekventovaných křižovatek, předjíždí vozidla z různých stran, a to i v odstavném pruhu, dále pak znenadání opakovaně zabrzdí se snahou vyvolat hromadnou kolizi ostatních vozidel apod., přičemž v souhrnu těchto okolností vytvoří stav živelnosti a záměrně jej udržuje“, případně též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.

4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016. S ohledem na uvedené a na skutečnost, že obviněný uplatnil obsahově shodné námitky (viz výše), považuje Nejvyšší soud pouze ve stručnosti za vhodné uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný ujížděl před policií nepřiměřenou rychlostí, ignoroval dopravní předpisy, když např. projížděl křižovatku na červenou, přejížděl plnou čáru, vjížděl do protisměru, porušoval přednosti v jízdě atd., přičemž to, že nedošlo k nehodě, nebyla zásluha „řidičských schopností“ obviněného, jak ve svém dovolání předkládá, ale pouze náhoda a skutečnost, že ostatní účastníci provozu včas zareagovali na sirény policejních aut.

Lze tak uzavřít, že vina obviněného byla provedenými důkazy dostatečně prokázána a soudy správně uzavřely, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Lze také konstatovat, že závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. Ve vztahu k námitce nezachování totožnosti skutku lze pouze pro stručnost uvést, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku.

Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku (viz rozhodnutí č. 1/1996-I., č. 21/2010 Sb. rozh.

tr.).

19. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest (za dva trestné činy), kdy podle nejpřísněji trestného činu (§ 272 odst. 1 tr. zákoníku) mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od tří do osmi let. Byl-li tedy obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pak je nutno konstatovat, že mu byl uložen druh trestu, který zákon připouští za spáchání uvedených trestných činů a s ohledem na závažnost jeho jednání, lze stěží hovořit o tom, že by měly být naplněny znaky § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

20. Ve vztahu k výše uvedenému (nepřiměřenému trestu) považuje Nejvyšší soud za nezbytné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

21. I přes výše uvedené považuje však Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

22. Takové pochybení (viz shora bod 18) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

23. Je přitom nutno zmínit, že obviněný opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval. Odvolací soud v bodech 25. a násl. odůvodnění svého rozhodnutí správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil, proč obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmi let. I přes výše uvedené a s ohledem na argumentaci obviněného lze uvést, že obviněný byl pravomocně odsouzen pouhé dva měsíce před spácháním předmětného skutku, několikrát v minulosti již řídil i přes zákaz řízení, v evidenční kartě řidiče má 7 záznamů, opakovaně tedy nerespektuje dopravní předpisy a předchozí rozhodnutí, ať již soudní či správní. Soudy nižších stupňů také neshledaly na jeho straně žádné polehčující okolnosti, kromě toho, že obviněný tvrdil, že svého jednání lituje. Pokud pak obviněný ve svém dovolání poukazuje na polehčující okolnosti (např. uvedl, že spěchal do práce, vedl řádný život, rodina je na něm ekonomicky závislá), lze k nim konstatovat, že se jedná o zcela běžné (spěchal do práce), neurčité (rodina je na něm ekonomicky závislá) či stěží pravdivé (vedl řádný život, snažil se dát svůj život do pořádku) skutečnosti. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud na straně obviněného neshledal žádné významnější polehčující okolnosti, a že důvodně nepostupoval podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, jak obviněný navrhoval.

24. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, korespondujeli fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17.12.2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu