8 Tdo 1029/2025-1225
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněných V. S., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, a T. H., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 28/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. S. a T. H. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 4 T 1/2024, byli obvinění V. S. a T. H. uznáni vinnými zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
v případě svých nezletilých dětí poškozených AAAAA (pseudonym), a BBBBB (pseudonym), od půl roku jejich věku do 17. 6. 2022 (u nezletilé AAAAA s výjimkou období 11. až 31. 1. 2022, kdy byla umístěna do Dětské ozdravovny Království), a v případě svého nezletilého syna poškozeného CCCCC (pseudonym), od 4. měsíce jeho věku do 2. 5. 2022, kdy zemřel, společně v místě jejich společného bydliště v bytě XY v XY, v rozporu s jejich zákonnými povinnostmi plynoucími z rodičovské odpovědnosti zakotvené v občanském zákoníku, opakovaně a dlouhodobě nedodržovali či odmítali pokyny a doporučení pediatra, a to zejména týkající se odpovídající výživy dětí daného věku, s tímto nespolupracovali, na preventivní prohlídky docházeli až po opakovaných výzvách, doporučená vyšetření a ošetření odmítali, zanedbávali zejména zubní hygienu a psychomotorický vývoj dětí především v oblasti řeči, a to přesto, že si byli vědomi toho, že zdravotní stav dětí vyžaduje sledování u pediatra a zvýšenou péči, když toto vědomí bylo posilováno opakovanou edukací pediatra, přičemž v důsledku nedostatečné péče u nezletilých AAAAA a BBBBB docházelo od půl roku jejich věku jednak následkem nedostatečné výživy a nedostatečné saturace jejich nutričních potřeb, jednak následkem zanedbání zubní hygieny vedoucí k postižení chrupu a dásní a s tím souvisejícím bolestem a problémům s kousáním, které omezovaly jejich schopnost a možnost přijímat adekvátní stravu, ke špatnému růstu a propadu hmotnosti, kdy se záhy dostali mimo predikované pásmo do pásma podvýživy, která oslabovala jejich imunitu a byla provázena nedostatkem sil a energie, když současně zanedbání zubní hygieny a s tím související postižení chrupu (jeho naprostá degradace) vedlo dne 16.
6. 2023 k extrakci 15 (u nezletilé AAAAA), respektive 11 (u nezletilého BBBBBB) dočasných zubů, u nezletilého CCCCC docházelo od 4. měsíce jeho věku následkem nedostatečné výživy a nedostatečné saturace nutričních potřeb ke špatnému růstu a propadu hmotnosti s rozvojem těžkého stupně neprospívání stran hmotnosti a těžkého stupně akutní podvýživy (kdy ve věku 14 měsíců vážil 6.210 g), a dne 2. 5. 2022 zemřel na selhání oběhového a dýchacího systému v důsledku dehydratace organismu a z toho rezultujícího ledvinného selhání při neléčeném akutně probíhajícím těžkém zánětu tenkého a tlustého střeva, na pozadí zvláštního tělesného stavu (podvýživy) poškozeného a intersticiálního zánětu plic, přičemž současně zjištěný stav podvýživy nezletilého nebyl rozhodný faktor, v důsledku kterého se jeho organismus nedokázal úspěšně vypořádat s akutním zánětem střevního traktu.
2. Za tento zločin byli obvinění odsouzeni každý podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 28/2025, z podnětu odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výrocích o uložených trestech a o náhradě škody a nemajetkové újmy, a znovu rozhodl tak, že se obvinění při nezměněném výroku o vině odsuzují podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Rozhodl rovněž o nárocích poškozených.
II. Z dovolání obviněných
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněná V. S. tak učinila s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obviněný T. H. na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. Obviněná V. S. dovoláním vytýkala vadnost použité právní kvalifikace zejména proto, že soudy v jí vytýkaném jednání neměly shledat úmyslný trestný čin, ale měly ho posoudit jako ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 či § 147 tr. zákoníku, případně jako ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku, anebo dospět k závěru, že nejde o žádný trestný čin. Poukazovala na nedostatky v posouzení zavinění proto, že závěr soudů, že naplnila znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je porušením zásady in dubio pro reo. Extrémní nesoulad shledala v závěrech, které soudy učinily ze znaleckého posudku z oboru psychologie znalkyně PhDr. Jindřišky Lejskové, z výpovědí svědků a pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále „OSPOD“) a z opatrovnického spisu Okresního soudu v Semilech, protože z jejich obsahu nevyplývá, že měla v úmyslu působit dětem bolest nebo utrpení. Naopak lze dovodit, že o děti pečovala podle svých schopností, měla je ráda a poskytovala jim jídlo, které považovala za vhodné, byť z dnešního pohledu odborně nevyvážené. Taková zjištění nesvědčí o tom, že jednala ve smyslu posuzované právní kvalifikace úmyslně, a soudům vytkla, že zaměnily úmysl s neznalostí, nízkou zdravotní gramotností a nevhodnými rodičovskými návyky.
6. Podle obviněné nemohlo dojít ani k naplnění znaku „týrání“ ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u ní nelze dovodit zlou vůli, protože šlo o nekompetentnost, nepochopení či selhání v rodičovských dovednostech. Zdůraznila, že děti měly jídlo, byly milované a v rodině nebylo zjištěno psychické ani fyzické násilí. Problémy se zdravím dětí nebyly důsledkem úmyslného týrání, nýbrž sociálního znevýhodnění, nízké úrovně vzdělání a regionální nedostupnosti zubní péče.
7. Vrchnímu soudu obviněná vytkla, že neprovedl vlastní hodnocení zavinění za stavu, které nebylo dostatečně prokázáno a odůvodněno, a nelze jej dovozovat jen z toho, že nerespektovala pokyny lékařů, a soudy nebraly do úvahy, že u ní šlo o hlubokou nedůvěru vůči lékařce MUDr. Martině Milkovičové z důvodů s ní spojených konfliktů plynoucích z jejího direktivního a konfrontačního přístupu. Za spravedlivé a správné nemůže považovat rozhodnutí odvolacího soudu, jenž v odůvodnění upozornil při respektu k nejlepšímu zájmu nezletilých dětí na možnost a vhodnost podání žádosti o milost, čímž naznačil že „má zákonem svázané ruce“, aniž by se však hlouběji zabýval správností použité právní kvalifikace a individuální spravedlností.
8. Za nesporné obviněná označila, že jde o citlivý a tragický případ, protože, jak připustila, jako rodiče neposkytli svým dětem péči v kvalitě, jakou vyžaduje dnešní odborný standard, avšak činili to nejlepší, co bylo v jejich životních a rozumových možnostech, spolupracovali s OSPOD a odbornými zařízeními, pod jejichž dohledem řádně plnili své povinnosti. Důvodem bylo systémové selhání spočívající v nedostatku zubních lékařů, ochrany dítěte i role neziskových organizací a OSPOD. Poukázala proto na malou společenskou škodlivost jim za vinu kladeného jednání, když šlo o situaci, která měla být primárně řešena prostředky rodinného a sociálního práva, nikoliv formou trestní represe.
9. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 28/2025, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 4 T 1/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby mu podle § 265l tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Obviněný T. H. prostřednictvím uvedených důvodů vytýkal, že subjektivní stránce soudy nepovedly prakticky žádné dokazování, které neprokázalo ani to, že by chtěl dětem škodit, protože byl vypracován pouze znalecký posudek z oboru psychologie. K němu vyslechnutá znalkyně uvedla, že neshledává motivy, proč by měl obviněný své děti týrat. Ani prohlídkou těla nezletilého CCCCC nebyly zjištěny známky jakéhokoliv týrání, naopak podle svědeckých výpovědí rodiče měli k dětem vřelý vztah. Se závěrem soudů, že jednal úmyslně, se neztotožnil, protože tím došlo v trestním právu k zavedení objektivní odpovědnosti za výsledek, neboť jeho úmysl jen předpokládaly, aniž by ho řádně objasnily, když se soud prvního stupně uchýlil toliko k obecným proklamacím a odvolací soud uvedl, že lze trestný čin týrání spáchat i omisivním jednáním. Právě v nedostatečném prokázání a odůvodnění závěrů o zavinění obviněný shledal podstatné nedostatky. V činu, jenž mu je kladen za vinu, lze spatřovat pouze nedbalostní zavinění, jež soudy měly rovněž řádně odůvodnit i s ohledem na zdravotní stav obviněného a jeho schopnost úspěšně čelit překážkám, které mu jsou v péči o potomky kladeny do cesty (nemožnost vyměnit lékaře, zajistit zubního lékaře, neexistence kvalitní pohotovosti apod.). Nedostatky a problémy s možností zajistit zubní péči pro děti nelze přičítat k tíži obviněným. Zmínil odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž absurdně poukázal na to, že si „nemluvící osoby nemohly stěžovat, že jsou týrány“, protože v této věci děti mluvily a byly vyslechnuty, a vůči rodičům „neřekly křivého slova a neuvedly nic, co by svědčilo o tom, že u rodičů trpěly“.
11. Vzhledem k tomu, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu týrání svěřené osoby, neboť ve věci nebylo provedeno řádné dokazování a provedené důkazy svědčí spíše o opaku, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 10 To 28/2025, případně i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. 4 T 1/2024, a aby mu přikázal podle § 265l tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podala své vyjádření k oběma dovoláním s tím, že u obou uvedené výhrady odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť s odkazem na nedostatky v zavinění oba dovolatelé zpochybnili správnost právní kvalifikace zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný T. H., jenž dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svými argumenty právnímu vymezení tohoto důvodu nedostál.
13. Podle státní zástupkyně dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejsou důvodná, protože se soudy s použitou právní kvalifikací řádně vypořádaly a pro správnost jimi učiněných závěrů svědčí i rozsah a výsledky provedeného dokazování. Ve stručnosti zdůraznila, že obvinění se svými nezletilými dětmi zle nakládali v tom směru, že jim neposkytovali dostatečnou stravu, nenaplňovali nutriční potřeby dětí, které proto trpěly podvýživou, v důsledku čehož se jim nevyvinuly zuby. Měly nefunkční chrup vyznačující se záněty dásní, které vedly k bolestem znemožňujícím kousání a omezení přijímání potravy, což v důsledku podvýživy oslabovalo jejich imunitu provázenou nedostatkem sil a energie. Uvedený stav se projevil od šestého měsíce věku každého ze tří nezletilých, a byť nelze smrt nejmladšího CCCCC přičítat obviněným, i u něho šlo o týrání. Děti prospívaly pouze do pátého měsíce jejich věku, kdy byly jejich požadavky na stravu pokryty pitím mléka, poté jejich výživa nebyla řádně zajištěna, a to u nezletilé AAAAA od roku 2017, u BBBBB od poloviny roku 2020, u obou do poloviny roku 2022, u CCCCC od druhé poloviny roku 2021. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně neshledala nedostatky v právním posouzení jednání obviněných, protože byl naplněn znak týrání osob, které obvinění měli v péči.
14. Dlouhodobě zanedbávaný stav děti ohrožoval na dalším zdárném vývoji. Jejich životní prožitky byly omezeny, trpěly chronickými bolestmi, nemožností kousání pevné stravy, vznikly u nich i tzv. píštěle, které je ohrožovaly na životě. Všechny tyto následky děti pociťovaly jako těžké příkoří. Přistoupí-li k tomu i nezbytná stomatologická operace u obou dětí s extrakcí většiny zubů, jedná se o vyšší intenzitu naplnění znaku těžkého příkoří. Týrání bylo naplněno i neposkytováním přiměřené stravy (viz rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
15. Státní zástupkyně se neztotožnila s výhradami obviněných o nedostatcích v závěru o úmyslném zavinění, protože jejich mentální deficit, o nějž tuto námitku mimo jiné opírají, nedosahuje takové úrovně, aby si nebyli vědomi nedostatků ve své péči o děti a důsledků s tím spojených. Poukázala na kontroly u lékařky, která je instruovala a o stavu dětí je informovala. Obvinění však její pokyny neakceptovali, vzpírali se jim a odmítali je plnit. Uvedený postoj svědčí o tom, že se obvinění zcela cíleně odmítali podle rad lékařky zachovat, což svědčí o jejich srozumění s následky, které jim byly avizovány, a prokazuje jejich úmyslné zavinění. Děti byly tímto zanedbáváním vážně poškozeny, což obvinění věděli, a bylo v jejich silách zjednat nápravu změnou jídelníčku ve vyváženou stravu a zajištěním zubního ošetření, což vědomě nečinili po dlouhou dobu, a tedy jednali s vědomím, že dětem způsobují příkoří, a že je týrají.
16. Výhrady proti neúplnosti provedeného dokazování a vadnému posouzení důkazů přiřazené k tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo, shledala státní zástupkyně uplatněné mimo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016 či ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
17. Z těchto důvodů, zejména k námitkám hmotněprávní povahy, státní zástupkyně uvedla, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Vyslovila přitom souhlas s rozhodnutím o dovoláních v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV. Reakce obviněných na toto vyjádření
18. Obviněná V. S. v reakci na toto vyjádření uvedla, že v něm státní zástupkyně toliko opakuje závěry soudů nižších stupňů bez konkretizace toho, z jakých důkazů mělo vyplývat úmyslné působení utrpení či těžké újmy na zdraví poškozeným. Když, jak tvrdí v dovolání, nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by bylo možno dovodit přímý úmysl, přičemž nebyl prokázán ani úmysl nepřímý, tedy srozumění s tím, že děti budou trpět nebo že dojde k závažným následkům. Podle obviněné nelze zaměňovat situaci, kdy rodič dětem úmyslně neposkytuje jídlo, čímž je vystavuje hladu, se situací, kdy je dětem poskytována nevhodně zvolená strava. Závěry vyplývající z rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr., proto nejsou na posuzovanou věc aplikovatelné. Nesprávně státní zástupkyně odmítla možnost nedbalostního zavinění, které věcně nevyvrátila, ale jen deklarovala, že rodiče museli být srozuměni s následky, což je ničím nepodložený závěr.
19. Obviněný T. H., jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství rovněž zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.
V. Obecně k dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
21. Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda po obsahové stránce dovolání splňují obecná kritéria pro jejich přezkum, protože dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), a proto je možné ho podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
22. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
23. Tyto zásady je možné prolomit jen tehdy, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
24. Nejvyšší soud na základě těchto princů posuzoval v konkrétní věci, zda obvinění dostáli formálním podmínkám vymezujícím důvody, o něž svá dovolání opřeli.
25. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný obviněným T. H., dopadá na to, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uvedli oba obvinění, slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro zhodnocení a určení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
VI. K důvodům dovolání
27. Posouzením výhrad uvedených k označeným dovolacím důvodům Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění vytýkali nedostatky v posouzení subjektivní stránky trestného jednání a tvrdili, že se nedopustili trestného činu, jenž jim je kladen za vinu, což jsou výhrady, které dopadají na jimi označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože shodně v souladu s jeho zákonným vymezením vytýkali vady v právním posouzení věci, a Nejvyšší soud proto z jejich podnětu zkoumal, zda je dovolání důvodné.
28. Pokud však obviněný T. H. prostřednictvím důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že pro objasnění subjektivní stránky soudy neprovedly žádné důkazy, protože neexistuje takový důkaz, který by dokladoval jeho úmysl svým dětem škodit, nelze takto formulované nedostatky směřující proti rozsahu dokazování označit za splňující podmínky tohoto důvodu dovolání, protože obviněný pouze vytýkal řádně neprovedené dokazování. Tyto výhrady by zřejmě svědčily o první variantě použitého důvodu, avšak její kritéria obviněný nenaplnil, protože neuvádí, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jeho argumentace proto nesvědčí o splnění požadavku zjevného, tedy zásadního nebo podstatného, nikoliv jen bezvýznamného rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádný takový rozpor kromě tvrzení o nedostatečném objasnění subjektivní stránky obviněný neuvedl, když jen zmiňoval, že soudem provedené důkazy pro správný závěr o jeho zavinění nestačí. Podmínky pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesplnil.
29. Nejvyšší soud se však i přesto, že námitky obviněného T. H. nekorespondují s jím označeným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval výsledky provedeného dokazování a posuzoval, zda směřují k objasnění zavinění, které je zásadně právním pojmem, a proto se jej týkají výhrady obviněnými přiřazené k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak současně platí, že pro zavinění jsou vždy určující výsledky plynoucí z dokazování, protože subjektivní stránku je třeba dovozovat nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění proto vychází ze zhodnocení a posouzení všech rozhodných skutečností, mimo jiné z chování obviněných nejen při činu, ale i mimo samotný skutek, a proto se závěru o zavinění týkají i další výsledky dokazování, z nichž logicky vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
30. Nejvyšší soud z uvedených důvodů, i když obviněný uvedenými výhradami zcela zákonné vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerespektoval, za účelem vyloučení extrémního pochybení v této zásadní otázce, zkoumal, zda soudy objasnily řádně všechny rozhodné skutečnosti významné pro správnost závěru o zavinění obviněných. Aby vyloučil libovůli nebo jednostranná zjištění, vycházel z obsahu připojeného spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a to v rozsahu daném podmínkami dovolacího řízení, v němž není jeho úkolem hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale má za povinnost zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
31. V daném rozsahu Nejvyšší soud nezjistil obviněným poukazované nedostatky, protože podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že se soud prvního stupně po skutkové stránce rozhodnými skutečnostmi zabýval s potřebnou pečlivostí a provedl důkazy (srov. body 25. až 152.), kterými objasňoval okolnosti činu i poměrů obviněných. Je vhodné zdůraznit, že se obdobnými námitkami obviněného zabývaly oba předchozí soudy, které se s nimi vypořádaly a vysvětlily, proč tvrzením obviněných neuvěřily (viz body 19. až 24., 154., 171., 177. a 180. až 197. rozsudku soudu prvního stupně a body 114. až 119. rozsudku odvolacího soudu). Pro závěr o duševním stavu obviněných vycházely z posudků a výslechů znalců MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové (srov. č. l. 258 až 295 a 897 až 899 spisu), z listinných důkazů, audiovizuálních záznamů, ohledání místa činu a připojených spisů (srov. body 89. až 113. rozsudku soudu prvního stupně). Skutkové závěry soud prvního stupně konstatoval a popsal v bodě 158, a odvolací soud se s nimi ztotožnil (viz bod 120. jeho rozsudku).
32. Podle rozsahu provedeného dokazování a obsahu jednotlivých důkazních prostředků nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by se soud prvního stupně objasňováním rozhodných skutečností vztahujících se k subjektivní stránce nezabýval, protože výsledky dokazování dávají potřebný podklad pro závěr o povaze chování obou obviněných a o tom, za jakých okolností k trestněprávnímu následku u všech nezletilých došlo. Soudy si opatřily potřebné podklady, aby mohly právě zavinění obviněných posoudit, a i subjektivní postoj k těmto následkům určit. Ostatně je třeba zdůraznit, že obviněný ani v rámci svých výhrad neuváděl, jaký konkrétní důkaz chybí a soud by jej měl provést, ani nezmínil, v čem soudy zásadně z hlediska jím uváděného nedostatečného dokazování chybovaly.
33. Obviněným T. H. a i obdobně obviněnou V. S. naznačené vytýkané nedostatky o neobjasnění subjektivní stránky Nejvyšší soud v provedeném dokazování neshledal, protože soudy závěr o zavinění obviněných opřely mimo jiné o znalecký posudek a výslech znalců MUDr. Jaroslava Tržického a PhDr. Jindřišky Lejskové, o výpovědi dětských ošetřujících lékařů, ze kterých vyplynulo, že se obvinění pokynům ohledně výživy a zubní hygieny vzpírali a odmítali je plnit, na nevhodnost jimi poskytované stravy byli opakovaně upozorněni a edukováni stran správné výživy, což nerespektovali (srov. bod 166. rozsudku a lékařská dokumentace na č. l. 529 až 544 a 576 až 581 spisu). Vycházel rovněž ze znaleckého posudku MUDr. Antonína Lukeše, zprávy OSPOD a výpovědi svědkyně B., která potvrdila, že lékařka obviněné říkala, že je třeba poškozeným dávat „normální stravu“ (viz bod 170. rozsudku). Věděli o bolesti dětí, jak vyplynulo z lékařských zpráv, a rovněž z výpovědi MDDr. Buriánkové (viz bod 171. až 172. rozsudku), podle níž děti pro přítomný zánět dásní pociťovaly při doteku bolest, zuby byly rovněž citlivé na teplo, chlad a skus, neboť byla odhalená zubovina (srov. č. l. 875 spisu). Takto zjištěné objektivní poznatky se projevovaly v reakci dětí, které obvinění zajisté vnímali. Významným podkladem byla sdělení ošetřující lékařky poškozených MUDr. Martiny Milkovičové, že bolest zkažených a zanícených zubů byla natolik velká, že pro otok nezletilá nemohla jíst (srov. č. l. 877 spisu), což je skutečnost, která byla rovněž zcela evidentní. Odvolací soud obdobně také na stejné výhrady obviněného reagoval (viz body 111., 115. a 120. až 123 jeho rozsudku).
34. Ze způsobu, jakým se soudy vypořádaly s výsledky dokazování, nesvědčí o jednostrannosti nebo libovůli či snaze vyhnout se plnění svých povinností soudu při zajišťování rozhodných skutečností významných pro závěr o vině obviněných. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Protože soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem, uvedená zjištění jsou dostatečným podkladem pro závěr o správnosti použité právní kvalifikace.
35. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud posuzoval důvodnost výhrad obou obviněných podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a s ohledem na učiněné skutkové závěry zkoumal naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
36. Oba obvinění hmotněprávní výhrady formulovali po obsahové stránce zásadně shodně v tom, že nešlo v jejich přístupu k dětem o týrání a že soudy se řádně nezabývaly jejich zaviněním, které nemohlo být shledáno v nepřímém úmyslu, ale šlo jen o nedbalost. Podrobněji je vyjádřila obviněná V. S., která zdůraznila, že o děti pečovala podle svých schopností, nebyla prokázána zloba ani snaha děti trápit, protože měly jídlo a byly milované. Pokud nerespektovala pokyny lékařů, šlo o neplnění rodičovské povinnosti, která nemůže být vyložena jako týrání, přičemž poukázala na selhání OSPOD a neziskových organizací. Podle ní šlo o jednání spáchané z nedbalosti, zásadně však mělo být řešeno toliko v rovině rodinného práva.
37. Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že oba obvinění brojili proti správnosti použité právní kvalifikace, nejprve v obecné rovině uvádí, že zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, páchá-li jej po delší dobu a způsobí-li činem těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob. Tento trestný čin slouží k ochraně jednak dětí (srov. § 126 tr. zákoníku), tak zletilých osob, o něž má pachatel povinnost pečovat a která si sama není schopna pomoc opatřit. V posuzované věci jde o vlastní nezletilé děti obviněných, a tudíž jako jejich rodiče byli povinni o ně pečovat na základě výkonu rodičovské odpovědnosti podle § 858 a násl. obč. zákoníku. Tím je vymezen znak svěřené osoby, pro jejíž ochranu tento trestný čin slouží, nutno však podotknout, že ohledně něj žádné pochybnosti nevznikají, bylo však třeba jej zdůraznit, protože od něj se odvíjí povaha trestného jednání. Ta vychází z toho, že obvinění své rodičovské povinnosti zanedbávali natolik podstatně, zásadně a dlouhodobě, že jejich nedodržení povinnosti o děti řádně pečovat, jak obecně stanoví § 858 odst. 1 obč. zákoníku, s ohledem na vzniklé následky u dětí, extrémně přesáhlo běžnou akceptovatelnou míru neposkytování péče, kdy rodiče dětem již způsobili útrapy a vážná zdravotní postižení, která se u dětí projevovala bolestmi a strádáním, šlo tedy o týrání ve smyslu znaku objektivní stránky trestného činu podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Týrání dosavadní judikatura (srov. rozhodnutí č. 20/1960, č. 11/1984, č. 20/1984-I, nebo č. 20/2006, a č. 34/2020 Sb. rozh. tr.) vymezila jako zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikaly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. tr.). K tomu je třeba podotknout, že jde-li o dítě velmi malého věku, např. ve stáří dva nebo čtyři roky, které nedokáže dostatečně vyjádřit své prožitky, ani jak se u něj důsledky zlého nakládaní projevují a jak je pociťuje, závěru o naplnění uvedeného znaku nebrání. V takovém případě je třeba jimi pociťované těžké příkoří dovodit a posoudit na základě objektivních důkazů, zejména lékařských zpráv popisujících projevy a důsledky vzniklých zdravotních problémů, anebo svědeckých výpovědí dokazujících chování dětí.
39. Zlým nakládáním vedoucím k týrání se rozumí takové chování k druhé osobě (zde svěřené pachateli), které se může projevovat různými způsoby nedobrého jednání neodpovídajícím obecným normám slušného chování projevované v nepřijatelné formě, jež působí na druhou osobou neblaze, bolestivě, urážlivě, nesnesitelně apod. Představuje vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, jež je týranou osobou pociťována jako těžko snesitelné příkoří.
40. Zlé nakládání obvykle nezpůsobí jedno dílčí jednání či jednotlivý akt, ale vychází z chování pachatele jako celku, který je složen z jednotlivých dílčí aktů, které se mohou vyznačovat různorodostí negativního působení na oběť, i když jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují tyto dílčí akty v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za kterých k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.
Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2477). Pokud jde o dítě, vůči němuž se týrání dopustili jeho rodiče, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, a intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. V případě, že užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (srov. rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh.
tr.). V případě, že jde o chování rodiče, který nevykonává rodičovské povinnosti tak, aby směřovaly k dostatečné výživě a zdraví dětí, zejména když neposkytuje nutnou potravu, nevede je k návykům zaručujícím možnost řádně a zdravě prospívat, taková činnost se projevuje dlouhodobě bez respektování návodů a rad odborníků a u dětí nastanou v důsledku toho vážné zdravotní problémy, při nichž se dítě propadá do podvýživy a trpí dalšími z toho vzniklými zdravotními problémy, které mu vyvolávají bolesti a je vážně ovlivněn jeho další zdárný vývoj, lze dovodit porušení široce a obecně stanovených práv a povinností rodiče při péči o nezletilé dítě.
V takovém případě je namístě dovodit trestněprávní odpovědnost rodiče dítěte za trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku.
41. V posuzované věci je forma týrání ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku založena právě na tom, že obvinění jako rodiče svým dětem dlouhodobě neposkytovali stravu a neumožnili jim ji konzumovat způsobem odpovídajícím jejich věku, tzn. nenaučili je kousat tuhou stravu, což u dětí vedlo ke zdravotním potížím, na něž je dětská lékařka při opakovaných návštěvách upozorňovala. Oni je však nedodržovali a odmítali její pokyny, a zanedbávali jak výživu dětí, tak i zubní hygienu a psychomotorický vývoj především v oblasti řeči, k čemuž u nezletilých AAAAA a BBBBB docházelo od půl roku.
Jejich nedostatečnou výživou došlo k postižení chrupu a dásní a s tím souvisejícím bolestem a problémům s kousáním, což se projevilo ve špatném růstu a propadu hmotnosti, kdy se záhy dostali do pásma podvýživy, která oslabovala jejich imunitu a byla provázena nedostatkem sil a energie. U nezletilého CCCCC docházelo od 4. měsíce jeho věku vlivem nedostatečné výživy ke špatnému růstu, až u něj nastal těžký stupeň akutní podvýživy (kdy ve věku 14 měsíců vážil 6.210 g), a dne 2. 5. 2022 zemřel na selhání oběhového a dýchacího systému v důsledku dehydratace organismu (jeho smrt není rodičům jako následek jejich jednání přičítána).
42. S ohledem na to, že děti byly ve věku (nejvíce čtyř let), kdy byly plně odkázány na péči svých rodičů, kteří v rámci rodičovské odpovědnosti měli zejména zajišťovat jejich zdravý tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření [srov. § 858 odst. 1 písm. a) obč. zákoníku], byli povinni jim poskytovat základně takovou stravu, aby jim umožňovala zdravý a zdárný fyzický a duševní vývoj. To však obvinění nečinili enormní měrou po dlouhou dobu.
Právě nedostatečná výživa u dětí vedla k dlouhodobé podvýživě, která měla vliv i na jejich optimální psychomotorický vývoj (srov. č. l. 254 spisu). Důsledkem tohoto byl vývoj dětí opožděn ve všech složkách, zejména byl u nich narušen růst. Pro závěr o naplnění znaku týrání, tedy toho, že děti trpěly fyzicky i duševně, bylo rozhodné, že v důsledku nevyvinuté motoriky kousání (srov. znalecký posudek na č. l. 220 až 228 spisu a body 45., 47., 171., 174. a 184. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 688 spisu) děti nepřijímaly druh potravy (viz body 47., 49.
rozsudku soudu prvního stupně), který byl pro jejich vývoj rozhodující, a tím strádaly po všech popsaných stránkách. Dalším podstatným důsledkem zanedbané péče u dětí byly řádně se nevyvíjející, zanedbané a neošetřované zuby, u kterých došlo k závažným zdravotním důsledkům spojeným se zánětlivými ložisky, následkem kterých děti trpěly velkými bolestmi v dutině ústní, kde došlo k degradaci chrupu u obou dvou starších poškozených spojené s chronickou a dlouhodobou bolestí, což děti vnímaly následkem jednání obviněných jako těžké příkoří.
To se ve vztahu k nedostatečně vyvinutým a drolivým zubům projevovalo zejména tím, že děti měly zuby zničené zubním kazem, chyběly jim nebo byly rozlámané, při kousání děti pociťovaly diskomfort, protože odhalená zubovina vyvolávala bolestivost při střídání tepla a chladu a zničené zuby byly citlivé i na skus. Záněty vyvolané píštěle, tzn. ložiska hnisu v kosti či u kořenu zubu, který vytékal skrz váček v dásni ven, navíc působily bolestivě. Přítomnost těchto zánětů v dutině ústní mohla mít velmi závažné další následky na vývoj druhých zubů, a mohla vést i k dalším vážným zdravotním důsledkům (srov. zejména body 39.
a násl. rozsudku soudu prvního stupně a výpověď MDDr. Anežky Buriánkové na č. l. 875 až 876 spisu).
43. Z takto zjištěných skutkových okolností a podrobněji rozvedených všech následků v obsahu spisu i odůvodnění posuzovaných rozhodnutí je zřejmé, že nejde o zcela obvyklý způsob zanedbání rodičovské péče ve smyslu § 858 obč. zákoníku s možností nápravy jen podle 870 obč. zákoníku, ani o běžně se projevující formy týrání dětí rodiči, ale o zcela mimořádné závažné a vybočující vědomé neplnění zásadních pravidel stravování nezletilých, jež je srovnatelné s obvykle se projevujícími způsoby týrání dětí v podobě nadměrných fyzických trestů nebo přemrštěných nároků na děti zajišťovaných bitím či jinými formami tvrdého či krutého fyzického či psychického působení na děti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 sp. zn. 8 Tdo 559/2019). Posuzovaná věc je odlišná v tom, že strádání u nezletilých dětí spočívalo v tom, že jim obvinění neposkytovali to, co pro jejich zdravý a vyvážený vývoj bylo nezbytné, a to v takovém rozsahu a intenzitě, že tím u dětí nastaly vážné zdravotní problémy, které se vyznačovaly těžkým fyzickým strádáním. Nešlo jen o zanedbávání rodičovských povinností, resp. neposkytování toho, co obnáší rodičovská povinnost ve smyslu § 858 odst. 1 písm. a) obč. zákoníku, ale projevilo se v tak intenzivním a extrémním rozsahu, že to u dětí vedlo k fyzickému strádání v podobě zcela nevídané. Nejenomže se děti propadly do podvýživy, ale důsledkem toho u nich nastaly a prohlubovaly se problémy, protože se jim řádně nevyvinuly zuby, objevila se jim v ústní dutině vážná zánětlivá místa, což se projevovalo velikou bolestivostí a vedlo i k dalšímu strádání způsobenému nedostatkem dostatečné stravy. Obdobná situace se začala projevovat i u nejmladšího CCCCC, který s ohledem na svůj nízký věk, protože zemřel ve věku čtrnácti měsíců, trpěl těžkým stupně akutní podvýživy.
44. Nejvyšší soud na základě uvedeného shledal, že šlo o týrání ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku, protože za způsobení těžkého příkoří lze považovat, že rodiče svým dětem, jež pro svůj věk byly na zajišťování potravy závislé, nepodávali stravu adekvátní jejich věku, a proto u nich došlo k podvýživě, která vedla k jejich celkově velmi zbědovanému stavu způsobujícímu jim vážné zdravotní problémy. Nepodávání stravy vedoucí k podvýživě (malnutrice) jako stav způsobený nedostatkem živin, který oslabuje imunitu, způsobuje úbytek svalů a hmotnosti, zpomaluje hojení, zhoršuje funkci orgánů (srdce, ledviny), vede k únavě, depresi, zhoršené paměti a koncentraci, a u dětí k trvalému zaostávání ve vývoji; zvyšuje riziko infekcí, pádů, a může být život ohrožující, přičemž dopadá na všechny věkové skupiny, zejména na nemocné, starší a zranitelné. U dětí předškolního věku obzvlášť, právě proto, že zajištění potravy je závislé na tom, jakou stravu jim rodiče (osoby, jimž jsou svěřené) poskytují, protože nejsou schopny se samy o sebe starat, naplňuje znak týrání svěřené osoby, protože k němu může dojít i opomenutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen (srov. shrnující materiál uveřejněný pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.).
45. Uvedené závěry vylučují námitky obviněné spočívající v tom, že o uvedený zločin nemůže jít, protože týrání a působení fyzických útrap ve smyslu § 198 tr. zákoníku spočívá v používání fyzického násilí, kdežto ona své děti milovala. Tento názor vylučuje již uvedená soudní praxe, podle které týrání nemusí mít původ jen v přímém fyzickém násilí vyvolaném konkrétním konáním, které k němu vede, ale může být způsobeno i jinými formami krutého zacházení spočívajícího v nekonání, o což jde právě i v případě nezajištění péče osobou, jíž je oběť tohoto trestného činu svěřena.
46. Se zřetelem na zjištění a závěry, které soudy v posuzované věci učinily, především rozsah postižení dětí, jejich celková fyzická nedostatečnost i závažné zdravotní potíže, jimiž po dlouhou dobu trpěly, zcela vylučují důvodnost námitek obviněné, že by ona a její manžel neodpovídali za zdravotní stav nezletilých, a že by se na něm měly podílet i orgány OSPOD či nedostupnost zubní lékařské péče, protože tyto námitky zjevně odporují zjištěním, která plynou jak z výpovědí lékařů, kteří se o děti starali a marně rodiče nabádali k lepší a důslednější péči, tak i znaleckých posudků, zdravotnické dokumentace o zdravotním stavu dětí i zpráv pracovnic OSPOD (viz například body 45., 102. a 103), z nichž plyne, že to byla právě tato zařízení, která podněcovala rodiče k lepší péči o děti, avšak po dlouhou dobu bez potřebného výsledku. Naopak to byla obviněná jako matka, která odmítala rady lékařky i její doporučení, odporovala jí, a péči o děti a jejich stravování nezlepšila, setrvávala na svých postojích.
47. S ohledem na všechna ve věci učiněná zjištění i to, jak bylo uvedeno výše, že soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi dostatečně zabývaly i ve vztahu k zavinění, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněných, že nejednali v nepřímém úmyslu a domáhali se nedbalostního trestného činu. Z hlediska zavinění je zločin podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku úmyslným trestným činem, přičemž postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
48. Soud prvního stupně uzavřel, že obvinění jednali v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, k čemuž vysvětlil své závěry bodech 190. a 196. rozsudku. Kromě již výše uvedených okolností, za kterých soud na nepřímý úmysl u obviněných usuzoval, je třeba poukázat i na to, že subjektivní stránku zkoumal i z hlediska mentální kapacity obviněných, s tím, že byli zcela způsobilí zvládat péči o děti plně v souladu s tím, jak jim bylo lékařkou doporučováno, ale zcela vědomě tyto rady odmítali, a nejenže je ani nerespektovali a neřídili se jimi, ale ještě vzdorovali a opakovaně se jim vzpěčovali (mimo jiné viz bod 166.
rozsudku soudu prvního stupně). Přičemž tak činili v době, kdy se zdravotní stav dětí vážně zhoršoval a jejich utrpení, zejména záněty v dásních, se zvyšovalo. Podle znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie obvinění netrpí žádnou duševní poruchou a jejich ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době spáchání činu plně zachovány (viz č. l. 292 spisu a body 82., 85. a 187. rozsudku). Obvinění tedy věděli o vážnosti stavu svých dětí, ale nechali je trpět i nadále a nebýt právě inciativy jiných osob, k nápravě by nedošlo.
Mentální úroveň obviněných nebyla proto důvodem závažného stavu dětí a ani nebránila obviněným v chápání špatného stavu dětí i jeho příčin. Rozhodně dostačovala k tomu, aby vnímali důležitost poskytování pevné stravy i zubní hygieny, a aby viděli, že jsou děti dlouhodobě podvyživené a že mají chrup projevující se silnou bolestí, problémy s kousáním a zčernáním zubů (viz zejména bod 197. rozsudku), a to zvlášť za situace, kdy byli ze strany lékařů o zdravotním stavu dětí edukováni (srov. například body 166., 170.
a 183. rozsudku).
49. Nejvyšší soud při ztotožnění se se závěry soudů obou stupňů pro úplnost ke zdůvodnění správnosti jimi učiněných závěrů doplňuje, že o nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku jde, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit jinému smrt a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto srozuměn (úmysl nepřímý). U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.
Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.
Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341]. V případě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku, pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem, a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/2014). Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší.
Pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2023, s. 343).
50. Ve věci zjištěné okolnosti a jednání obou obviněných, kteří se na uvedeném činu podíleli stejnou měrou (viz § 23 tr. zákoníku), svědčí o jejich úmyslném nepřímém zavinění, a to s ohledem na okolnosti, za kterých k činu, jak bylo podrobně shora rozvedeno, došlo. Srozumění obviněných v této věci s tím, že jejich děti jimi poskytovanou nedostatečnou péčí trpí, vyplývalo právě z toho, že věděli o tom, že jejich péče je nedostatečná a že děti mají závažné zdravotní potíže a že trpí podvýživou. Všechny tyto skutečnosti jim byly podle výsledků provedeného dokazování známé. Utrpení dětí nebylo chtěným účinkem, ale jen vedlejším následkem nekonání obviněných, přičemž byli s takovým stavem poškozených srozuměni (viz body 193. až 197. rozsudku soudu prvního stupně). Okolnost, zda si byli jisti, že uvedeného trestněprávně relevantního následku dosáhnou, či zda jen doufali či byli smířeni s tím, že nastane nebo nenastane, je pro podstatu úmyslu vedlejší.
51. K námitce obviněných, že nešlo o úmyslné jednání, ale o nedbalost, lze při správnosti úvah soudů o úmyslném zavinění dodat, že u vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování toho, zda pachatelé jsou srozuměni se vzniklým následkem, jako je tomu u nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, anebo jen spoléhají, že taková okolnost, o níž ví, že vede k trestněprávnímu následku, nenastane ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze vycházet ze skutečnosti, zda jemožné objektivně následku zabránit, ale naopak ze skutečnosti, zda se pachatel mohl domnívat, byť bez přiměřených důvodů, že k takovému následku nedojde.
52. Jak již Nejvyšší soud uvedl shora, v posuzované věci u obviněných nešlo o nesprávnou znalost skutečnosti, na kterou by spoléhali, ale o vědomé nerespektování konkrétních rad a pokynů, jimiž byli vybaveni, při znalosti svých povinností a nutnosti změnit způsoby výchovy a výživy dětí. Obvinění tedy nespoléhali na žádnou skutečnost, která by zabránila vzniku následku, ale vědomě se znalostí a zřejmostí dopadů svého špatného zacházení s dětmi, byli srozuměni se vzniklými následky, a až do zahájení trestního stíhání se chovali zcela v rozporu s tím, co jim bylo známo. Z těchto důvodů je nedbalostní zavinění ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyloučeno, jak správně soudy určily. Nelze se ztotožnit s názorem obviněných, že v daném případě šlo o situaci, kdy neposkytli péči v kvalitě, jakou vyžaduje dnešní odborný standard, protože jejich jednání spočívalo nikoliv v nepodávání nadstandardní stravy, ale v zásadě v žádné takové, aby se děti mohly řádně vyvíjet, aby netrpěly záněty, aby nebyly podvyživené a nepociťovali bolest, když měly přijímat potravu.
53. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů nepřisvědčil námitkám obviněných, že by po formální stránce činem, jenž jim je kladen za vinu, nenaplnili objektivní a subjektivní znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (jen pro úplnost lze dodat, že výhrady obviněných nesměřovaly proti uvedeným kvalifikačním znakům, o nichž v posuzovaných souvislostech ani nevznikají žádné pochybnosti). Při tomto závěru je však nutné se vypořádat i s jejich poukazem na to, že jde o rodinně-právní záležitost, na kterou nemohou dopadat normy trestního práva, a to i s ohledem na to, že rodina nyní již spolupracuje, že děti jsou po celou dobu milovány, a že se na vzniklém následku podílelo i selhání systému ochrany ze strany OSPOD, neziskových organizací i pediatričky, což byly rovněž důvody, pro které se obvinění domáhali i uložení mírnějšího trestu, vůči němuž poukazovali i na nevhodný odkaz odvolacího soudu na možnost podání žádosti o milost.
54. K takto uvedeným výhradám zejména obviněné V. S. Nejvyšší soud nejprve k tvrzení o malé společenské škodlivosti činu a že jde o rodinně- právní, nikoli trestněprávní problematiku, považuje za nutné uvést, že s aplikací principu ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud neztotožnil, protože z toho, co bylo vysvětleno a popsáno výše, je zřejmé, že jde o čin, který představuje závažné jednání, které se svou povahou nevyznačuje takovými okolnostmi, které by škodlivost tohoto jednání snižovaly pod hranici běžně se vyskytujících činů týrání svěřené osoby. Naopak je třeba zdůraznit, že je zřejmý jeho negativní dopad na všechny tři poškozené, které popsaná forma týrání velice významně poznamenala a jen díky zásahu státu a zajištění ochrany dětí nedošlo k dalším neodčinitelným následkům.
55. Z hlediska obviněnou zmíněného principu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku je vhodné uvést, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Právě o takový případ se v přezkoumávané věci jedná. Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je právě ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr.
zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti.
Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3.
3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004, či ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/2004).
56. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
57. Pro posuzovaný případ je s ohledem na uvedené principy rozhodné, že všechny zjištěné okolnosti, tak jak byly výsledky provedeného dokazování objasněny, dosvědčují, že jde o škodlivý čin, u něhož je dán zájem společnosti na trestním postihu obviněných, protože se dopustili činu, na který nepostačí jiné právní normy než trestněprávní, a to zejména pro intenzitu, závažnost, dlouhodobost i zatvrzelost obviněných, kteří namísto toho, aby ve faktickém zájmu o své děti připustili, že jejich přístup k dětem, co do péče o ně, jim způsobuje vážné zdravotní problémy, a dbali rad lékařky, dětem neposkytovali dostatečnou stravu a nedbali o jejich zdraví natolik, že to u nich vyvolalo vážné zdravotní potíže. Ze všech těchto důvodů lze shrnout, že jde zcela zjevně o čin, u něhož by jiné prostředky nápravy než podle trestního práva, nepostačovaly (srov. I. až II. větu stanoviska č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), jak soudy zcela správně a v souladu se všemi zákonnými hledisky objasnily a po právní stránce důvodně shledaly, že obvinění naplnili skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nejen po formální stránce, ale i z hlediska jeho škodlivosti pro společnost.
58. Nejvyšší soud k námitkám obviněné směřujícím, byť jen nepřímo, proti výroku o trestu, v rámci její kritiky názoru odvolacího soudu, jenž při zdůvodnění výše a druhu uloženého trestu poukazoval na možnost podání milosti prezidenta republiky, považuje nad rámec důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž obviněná pouze dovolání opřela, a ve vztahu k němuž uvedené námitky nemají žádnou právní relevanci, jen pro vyloučení extrémních vad, za vhodné zmínit, že lze přisvědčit dovolatelce, že uvedená zmínka v bodě 164. rozhodnutí odvolacího soudu se jeví v daných souvislostech nejasná, rozhodně však nemístná. Proto Nejvyšší soud po posouzení všech skutečností, které odvolací soud při ukládání trestu zvažoval a se zřetelem na důvody, o které se pro vyměření druhu a výše trestu u obou obviněných opíral, konstatuje, že nezpochybňuje správnost závěru o nutnosti obviněným uložit trest v rámci trestní sazby podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku, podle níž jim byl ukládán. Soud vysvětlil, z jakých důvodů uložil obviněným trest na samé spodní hranici, tj. v trvání pěti roků, u sazby až do dvanácti roků. Tím vyhověl zčásti dovolání obviněných a soudem prvního stupně o jeden rok přísněji uložené tresty zmírnil. Vhodné je též zmínit, že odvolací soud pro to, aby takto mohl postupovat, doplnil dokazování a sám ověřoval zejména stávající poměry na straně obviněných i jejich dětí. Podle informací tímto doplněním zjistil, že rodiče již při výchově dětí respektovali lékařská nařízení a přístup k dětem změnili (srov. body 138. až 142. spisu) a ústavní výchova nad dětmi byla zrušena. I přes tyto skutečnosti však považoval za nutné obviněným uložit již nepodmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby.
59. Nejvyšší soud důvody a skutečnosti, které odvolací soud k tomuto závěru vedly, považuje za opodstatněné a plně odpovídající pravidlům zákonem stanoveným v § 39 až 42 tr. zákoníku, protože respektoval zásady pro ukládání trestu, a to jak z hlediska poměrů obviněních, tak i okolností, za nichž byl čin spáchán. S ohledem na všechna výše uvedená zjištění i se zřetelem na vysokou společenskou škodlivost Nejvyšší soud akceptoval i názor odvolacího soudu, že nejsou splněna zákonná hlediska pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože pro takový postup v posuzované věci nebyly zjištěny podstatné okolnosti (srov. bod 159. rozsudku odvolacího soudu). Naopak je výsledky provedeného dokazování objasněno, že závažnost nedostatečného zajišťování potřeb dětí byla tak hluboká a pro děti devastační, že nelze mít podle hledisek § 58 odst. 1 tr. zákoníku za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené od pěti do dvanácti let bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné. Z uvedených důvodů nelze mít ani za to, že by bylo možné jejich nápravy dosáhnout trestem kratšího trvání, a tudíž nejde snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Je třeba v této věci trvat na tom, že z hlediska individuálního účelu trestu se vyžaduje důrazné působení na obviněné, pro něž by podmíněný trest nebyl dostatečně účinnou nápravou. Taková alternativa nepřichází do úvahy i s ohledem na generální prevenci, protože v tomto případě je nutné klást důraz na nutnost zodpovědného přístupu rodičů k dětem, jenž je třeba respektovat především po stránce nutriční, pro niž jsou v naší společnosti vytvořeny dostatečné podmínky natolik, že i u sociálně velmi slabých rodin lze zajistit, aby byla výživa dětí pro jejich dobrý vývoj zaručena. Nutno však podotknout, že ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by důvodem vzniklých následků byla finanční nouze rodičů, neboť obvinění měli prostředky na cigarety a na sociálních dávkách rodina nebyla závislá. Pro závěr, že nižší výměra trestu by nebyla adekvátní všem shora rozvedeným skutečnostem, nelze vycházet ani z toho, že se obvinění po spáchání činu snažili vůči dětem chovat řádně (viz body 139. a násl. rozsudku odvolacího soudu), protože jde o snahu, která se projevila až v důsledku trestního řízení, a navíc jimi zajišťovaná péče byla pod kontrolou dalších subjektů.
60. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že důvody a závěry, o něž odvolací soud svůj závěr o uložení výše a druhu trestu opíral, plně respektují požadavky a zásady pro ukládání trestu jak z hledisek § 39 až 42 tr. zákoníku, tak i podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a proto se jeví jako nemístná zmínka o žádosti o milost, která, jak důvodně obviněná zmínila, jen správnost závěrů odvolacího soudu neopodstatněně zpochybňuje.
VII. Závěr
61. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obvinění ve spolupachatelství dopustili jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí, které po všech stránkách naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byli obvinění uznáni vinnými a že uložený trest nesvědčí o libovůli ani nepřiměřené přílišné tvrdosti.
62. Nejvyšší soud proto učinil závěr, že z obsahu dovoláními napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí netrpí v dovoláních namítanými vadami. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu