Judikát 8 Tdo 103/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10.03.2026
Spisová značka:8 Tdo 103/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.103.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné pronásledování
Omyl právní
Omyl skutkový
Trestní odpovědnost
Dotčené předpisy:§ 354 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
8 Tdo 103/2026-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2026 o dovolání obviněného A. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 67 To 210/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 T 13/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. odmítá. Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 8 T 13/2025, byl obviněný A. R. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil (zkráceně) tím, že nejméně od prosince roku 2024 do dne 11. 3. 2025, po ukončení vztahu s J. T., odmítal akceptovat její rozhodnutí se s ním nestýkat, které mu dala vícekrát jasně najevo, ji opakovaně z různých míst kontaktoval nejméně 158krát prostřednictvím mobilního telefonu minimálně z čísel XY, XY, XY, XY, a z e-mailové adresy XY, a dožadoval se jejího návratu a obnovení vztahu, postupně jí vyhrožoval smrtí, fyzickým napadením a znásilněním, s tím, že když ji nebude mít on, nebude ji mít nikdo, rovněž ji opakovaně vyhledával v místě jejího bydliště, zvonil, házel malé předměty do oken a křičel, ve dnech 4.
1. 2025, 7. 1. 2025, dne 19. 2. 2025 jí různými způsoby vyhrožoval, dne 8. 2. 2025 ji nalezl v hotelu XY v Praze XY, kde se snažil dostat k jejímu pokoji, až musela zavolat recepčního, aby situaci vyřešil, dne 24. 2. 2025 volala na linku č. 158, neboť ji házel předměty do okna a sledoval ji v bílém Mercedesu, dne 26. 2. 2025 jí zaslal výhrůžný e-mail z uvedené adresy, v důsledku toho byla poškozená nucena změnit svůj životní styl, vyhýbat se veřejným místům, nejezdit na Slovensko za rodinou, parkovat na odlišných místech než obvykle a přespat v hotelu, měla problémy se spánkem a soustředěním se v práci.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců, v jeho průběhu s přiměřeným omezením podle § 82 odst. 3, § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku spočívajícím v zákazu styku a veškerého přímého či nepřímého kontaktování poškozené a jejích rodinných příslušníků proti jejich vůli. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozené.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 67 To 210/2025, odvolání obviněného a odvolání státního zástupce podané v jeho neprospěch podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
dovolání, jímž vytýkal, že rozhodnutí postrádá posouzení subjektivní stránky, že odvolací soud jen obecně odkázal na „běžné chování“, neanalyzoval jeho vědomí a úmysl a nezabýval se tím, že mezi ním a poškozenou existoval dlouhodobý partnerský vztah, a proto nemohl spolehlivě dovodit, že jeho jednání způsobuje poškozené důvodnou obavu o život či zdraví. Právě opakované dohody, návraty a dočasné rozchody vytvářejí kontext, ve kterém chybí jednoznačný úmysl poškozenou dlouhodobě ohrožovat.
5. Zavinění mělo být odvozováno od jeho konkrétního chování, a nikoliv z obecného hodnocení „nevhodného chování“ nebo z „domnělé porušující normy soužití“. Jestliže se odvolací soud tímto způsobem úmyslem obviněného nezabýval, nebyla skutková podstata posuzovaného trestného činu řádně posouzena a nelze dojít k závěru, že čin spáchal úmyslně.
6. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 67 To 210/2025, jakož i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Nejvyšší státní zastupitelství se prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně s tímto dovoláním neztotožnilo jednak proto, že k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou v obsahu dovolání uvedeny skutečnosti, jež by bylo možné k němu přiřadit, a jednak proto, že námitky o vadných závěrech v subjektivní stránce podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje za nedůvodné.
8. K nedostatkům ohledně zavinění státní zástupkyně uvedla obecné zásady i konkrétní skutkové okolnosti v této věci zjištěné, a to zejména, že obviněný poškozenou kontaktoval ze čtyř různých telefonních čísel 158krát, ať už telefonicky či zasláním zpráv SMS, dále prostřednictvím aplikací WhatsApp a Revolut a prostřednictvím e-mailu. Kontakt vyhledával osobně na různých místech proto, že se jako „ex-partner stalker“ nedovedl smířit s rozchodem. V popsaném chování shledala úmyslné, zlovolné a systematické pronásledování a obtěžování jiné osoby, kteréžto snižuje kvalitu jejího života a ohrožuje její bezpečnost, a to i přes její zjevný nesouhlas.
Obviněný nebyl ochoten přistoupit na ukončení partnerského vztahu, nereflektoval ani to, že si poškozená zablokovala telefonní čísla, ze kterých jí psal či volal, a že se mu také úmyslně vyhýbala, volala na něj policii a další osoby. Obviněnému tedy muselo být jasné, že jeho jednání je pro poškozenou obtěžující, že si jej nepřeje a že jí způsobuje značné obtíže, protože ve snaze vyhnout se mu, jednala tak, aby minimalizovala šanci se s ním setkat.
9. Neztotožnila se s výtkami, že odvolací soud na subjektivní stránku rezignoval a poukázala na rozsudek soudu prvního stupně, v němž se vypořádal s úmyslem obviněného v bodě 66. rozsudku se závěrem o nepřímém úmyslu, což odvolací soud doplnil tím, že si obviněný musel být velmi dobře vědom toho, že jeho jednání již překračuje hranice běžného chování. Pokud věděl, že jeho snaha o kontakt je ze strany poškozené bez odezvy, a přesto ve svém počínání proti její vůli pokračoval, je nepřímý úmysl jako zákonný znak předmětného přečinu zřejmý. 10.
Se závěrem o nedůvodnosti dovolání navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby o něm rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání udělila i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.). IV. Replika obviněného
11. S tímto vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství se obviněný neztotožnil, protože z ničeho nevyplynulo, že mu „muselo být jasné“, že pokusy o kontaktování poškozené ji budou obtěžovat a způsobí jí značné obtíže. Takové vědomí však obviněný neměl, protože vztah již v minulosti nejméně jednou obnovil právě na základě svého naléhání.
12. Poukázal na obžalobu a na učiněná skutková zjištění s tím, že je zcela přehlížen „ambivalentní postoj poškozené“, která na pokusy o obnovení vztahu reagovala mlčením. Obviněný byl v dobré víře přesvědčen, že jej „pouze zkouší“ a snaží se zjistit, jak moc o ni stojí, protože nikdy tváří v tvář jeho naléhání nevyjádřila odpor, který by vyloučil jakékoliv pochybnosti. Neodpovídání na telefonáty či vytrvalé mlčení se nerovná jasnému prohlášení „odejdi, náš vztah skončil, už tě nechci vidět“. Nebylo prokázáno, že by poškozená taková slova vůči němu někdy pronesla. Zvolila zdrženlivé a záměrně nejednoznačné chování, které si mylně vyložil, a to i s ohledem na to, že pochází z odlišného kulturního prostředí a věřil, že prochází „zkouškou lásky“.
13. Jeho vytrvalost a odhodlání nevzdat se i přes mlčení poškozené, když se snažil signalizovat svoji přítomnost, aniž by na ni kdykoliv zaútočil nebo jí vyhrožoval, nesvědčí o tom, že by jí chtěl ublížit. Toto není projevem vůle oběť pronásledovat, ale jde o „kognitivní omyl“, který se vysvětluje i z evolučního hlediska, kdy pro muže bylo historicky „nákladnější“ chybně nerozpoznat i implicitní „ano“, než být odmítnut. Jednal pod vlivem formy „obsedantní závislosti“, což je stav srovnatelný s farmakologickou závislostí, která je schopna zcela eliminovat volní složku a podřídit ji „subkortikálním (podkorovým) procesům“, čímž se soud měl zabývat, neboť bylo jeho povinností nařídit znalecké zkoumání k posouzení, zda se u obviněného nejedná o duševní poruchu, která by ve smyslu § 26 tr. zákoníku vylučovala jeho trestní odpovědnost.
14. Kriminální postih pokusu o obnovení skutečného, hlubokého a trvalého vztahu je podle obviněného v přímém rozporu s principem ultima ratio a se zásadou tzv. subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže jednal v „kognitivním omylu“ o trvajícím zájmu poškozené vyvolaném její ambivalencí a absencí explicitního odmítnutí, nedosahuje jeho jednání intenzity nezbytné pro vyvození trestní odpovědnosti.
15. V návaznosti na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro vydání zprošťujícího rozsudku, navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2. tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu jakož i další navazující rozhodnutí, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, kterýžto by byl v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu o nezbytnosti doplnit dokazování znaleckým posudkem k otázce příčetnosti obviněného. V. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). VI. Obecně k dovolání
17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (viz § 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
18. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
19. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda uvedené argumenty splňují tato hlediska a zda dopadají na označené dovolací důvody, protože pouze tehdy se může po věcné stránce dovoláním zabývat a přezkoumat jej (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Tyto zásady je možné prolomit, jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Rozsah dovolání spolu s dovolacím důvodem určuje procesní rámec přezkumu, kterým je Nejvyšší soud vázán, a je třeba dodržet, aby rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a jeho důvody nebyly měněny poté, co uplynula lhůta k podání dovolání (viz § 265f odst. 2 tr. ř.).
21. Vzhledem k tomu, že obviněný v obsahu dovolání vypracovaného a soudu zaslaného dne 7. 10. 2025 (č. l. 288) uvedl s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), h) tr. ř. jen výhrady proti subjektivní stránce, a další námitky týkající se právního omylu, pochybnosti o jeho duševní způsobilosti, nutnosti doplnit dokazování o zkoumání duševního stavu a výhrady o vadném posouzení podmínek ultima ratio nad rámec původně podaného dovolání rozvedl až v replice k vyjádření státního zástupce, bylo třeba posoudit, v jakém rozsahu je v této věci Nejvyšší soud oprávněn se dovoláním po věcné stránce zabývat. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
22. Z obsahu spisu se podává, že obhájce obviněného sice rozhodnutí soudu druhého stupně obdržel dne 7. 8. 2025, avšak obviněný jej převzal až dne 19. 12. 2025 (srov. č. l. 278, 320 spisu). Lhůta k podání dovolání tedy uplynula až dne 19. 2. 2026 (viz § 265e odst. 2 tr. ř.). Vyjádření státního zástupce působícího u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, jež bylo doručeno obhájci, soud obdržel dne 24. 10. 2025 a replika obviněného byla Nejvyššímu soudu zaslána dne 7. 2. 2026, z čehož je zjevné, že obviněný nové výhrady v replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství rozvedl ještě ve lhůtě, kdy mohl s dovoláním v rámci dvouměsíční dovolací lhůty nakládat, a tedy i rozšiřovat své námitky (plynula od 19. 12. 2025 do 19. 2. 2026).
23. Obviněný má právo v tzv. replice k vyjádření státního zástupce polemizovat s jeho argumenty a odrážet jím vznášené námitky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1309/24). Tzv. replika je tedy odpovědí (reakcí) na výhrady státního zástupce a je formou, v níž může shrnout své námitky, případně ty, které uplatnil, rozvést dalšími úvahami a tvrzeními. Stále tak však musí činit v rámci svých již v dovolání učiněných důvodů, a to i v jím uplatněném rozsahu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20), pokud tak činí po uplynutí uvedené lhůty.
24. Vzhledem k tomu, že obviněný nad rámec podaného dovolání své další argumenty vznesl v replice ještě během lhůty k dovolání (§ 265e odst. 1 tr. ř.), postupoval v souladu s § 265f odst. 2 tr. ř., dodatečně modifikoval již podané dovolání a uvedl další námitky k již uplatněným důvodům, Nejvyšší soud i s ohledem na ně byl povinen posuzovat jejich důvodnost.
VII. K obsahu dovolání
25. Obviněný se v tomto doplněném rozsahu dovolání uplatněném podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zaměřil proti tomu, že byla vadně posouzena subjektivní stránka jemu za vinu kladeného jednání a že odvolací soud zamítl jeho odvolání podle § 256 tr. ř., ač přezkoumávané rozhodnutí postrádá konkrétní posouzení subjektivní stránky trestného činu, a uvedl, proč se s jeho argumentací neztotožnil. Rovněž tvrdil, že pochází ze zcela jiného kulturního prostředí, a proto soudy měly zvažovat tzv. „kognitivní omyl“, v němž jednal, a tvrdil, že s ohledem na intenzitu chování u něj mohlo jít o duševní chorobu (viz § 26 tr. zákoníku), a proto měl být znalecky zkoumán.
Také požadoval zvažování podmínek subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) a s ohledem na ně i svou beztrestnost.
26. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by obsahově směřovala jen výhrada o nutnosti znalecky zkoumat jeho duševní stav, jejím vymezením však podmínky tohoto důvodu nenaplnil. Lze v souladu s vyjádřením státního zástupce konstatovat, že v dovolání nejsou uvedeny takové skutečnosti, které by korespondovaly s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je třeba, aby šlo o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a ta jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. Je zjevné, že tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování.
28. Při posuzování podaného dovolání je třeba klást důraz na to, že prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
29. Z uvedeného je zřejmé, že tento důvod jasně stanoví, kdy jej lze použít, avšak obviněný těmto hlediskům nedostál, protože bylo nutné splnit požadavek některé ze tří alternativ, a to (jak uvádí první), že se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný, rozpor s obsahem provedených důkazů. Podle druhé alternativy musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně svá rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů.
Rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv o jakýkoliv, bez ohledu na jeho význam, ale o takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný poukazoval jen na to, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí analýza hodnocení nevhodného chování obviněného z hlediska jeho úmyslu, nebo tvrdil, že soudy neprovedly znalecké zkoumání jeho duševního stavu, nevyhověl žádné z uvedených alternativ důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Tvrzení, že jednal pod vlivem obsedantní závislosti, a že proto bylo povinností soudu nařídit znalecké zkoumání k posouzení, zda se u něj nejedná o duševní poruchu, která by u něj vylučovala ve smyslu § 26 tr. zákoníku trestní odpovědnost, obviněný rozvádí pouze na základě obecného stanoviska, a to navíc zcela nad rámec skutečností, které byly v této věci objasněny a jimiž se soudy zabývaly a které i on v rámci obhajoby namítal, protože nikdy dříve se znaleckého zkoumání nedomáhal. Uvedená námitka je jak po obsahové stránce mimo zákonem stanovené důvody dovolání, tak i s ohledem na zjištěné skutečnosti nemá objektivní a opodstatněný podklad v dosavadních výsledcích dokazování. Obviněný nikdy takové požadavky nevznesl a nic nesvědčilo tomu, že se soudy jeho duševním stavem měly zabývat.
31. Jestliže výhrady obviněného směřovaly proti právním závěrům, jimž vytýkal nedostatky v úmyslném zavinění, že jednal v právním omylu, a že se soudy dostatečně nezabývaly zásadou ultima ratio, jsou to výhrady, které s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice v obecné rovně korespondují, ale jsou nedůvodné. Skrze tento důvod lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem.
Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, případně druhého, stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
32. K námitkám obviněného je vhodné v obecné rovině zmínit, že přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a omezuje jej v obvyklém způsobu života, kdy toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o život či zdraví jeho samotného nebo osob jemu blízkých. 33.
Tato skutková podstata je tvořena uvozujícím znakem „kdo jiného dlouhodobě pronásleduje“, který je naplněn dalšími popsanými alternativními znaky uvedenými pod písmeny a) až e), přičemž toto jednání musí být způsobilé „vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“. Jde o jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou, a v některých případech i fyzickou, integritu. Hlavním znakem nebezpečného pronásledování (stalkingu) je obsesivní fixace pachatele na určitou osobu, kterou pak úporně a systematicky obtěžuje nevyžádanou a nechtěnou pozorností (srov. DRAŠTÍK Antonín, FREMR Robert, DURDÍK Tomáš, RŮŽIČKA Miroslav, SOTOLÁŘ Alexander a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 2769 s.).
Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.).
34. Významná je v dané souvislosti i důvodná obava oběti, jejíž vznik musí být reálný. Proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je nutné odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Pro posouzení „důvodné obavy“ postačuje, aby byla dána i souhrnem všech či některých z těchto alternativních forem, aniž by u každé z nich musel konkrétní znak nutně dosahovat takové intenzity, která by byla požadována, pokud by existovala jen jako jediná.
Důvodná obava se musí týkat života nebo zdraví poškozené osoby a být reálná, což odlišuje nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. trvalejšího vyhledávání dřívějšího partnera, silných slov nebo i častých a četných SMS, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 891/2018).
35. Zavinění, jehož se dovolání obviněného především týká, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1542/2016). 36.
Posouzením skutkových zjištění soudů v této věci je zjevné, že po objektivní i subjektivní stránce jednání obviněnému kladené za vinu na jednotlivé znaky dané formální stránky dopadá. Obviněný nevytýkal, že by se popsaným způsobem vůči poškozené nechoval, ale tvrdil, že soudy vadně dovodily, že z jeho jednání poškozená měla strach, a především, že nejednal ve snaze ji vystrašit, ale proto, že doufal, že tím docílí, aby se k němu vrátila, což svědčí o tom, že nelze dovodit úmyslné jednání. Takto obviněným vytýkané nedostatky nemají podklad v obsahu posuzované věci.
K subjektivnímu hledisku obviněného bylo snadno zjištěno, že poškozená si jeho urputné snahy s ní navázat kontakt nepřeje, že na ni působí jako obtěžování a že ho pociťuje jako omezující zásah do běžného života, což mu dávala najevo a svůj negativní postoj dostatečně jasně vyjadřovala svými aktivními i pasivními projevy či reakcemi. Lze připomenout, že mu sdělila (v odpovědi na jím zasílané zprávy), že je s jejich vztahem konec, a tento svůj postoj mu sdělovala opakovaně, když obviněný ve svém obtěžování neustával, rovněž na jeho chování nereagovala, přičemž však měnila své zvyky či vyhledávala situace, aby se s ním nepotkala.
Podrobně popsala své reakce na další obtěžující jednání ze strany obviněného, jemuž svůj negativní postoj dávala najevo, a to i s vysvětlením důvodů, proč jej odmítá (srov. body 13. až 30. rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že obviněnému dávala různými způsoby najevo, že jeho aktivity odmítá a že s ním nechce žít. Dokonce mu výslovně sdělila, že když neupustí od svého jednání, bude kontaktovat Policii České republiky, což následně dne 24. 2. 2025 učinila. Z jednotlivých skutečností a případů ve skutku popsaných je zřejmé, že si obviněný byl vědom toho, že šlo o systematické pronásledování a obtěžování, které snižovalo kvalitu jejího života a ohrožovalo její bezpečnost, obzvláště když gradovalo do vyhrůžek násilí proti ní i členům její rodiny.
Není rozhodné, že tak jednal s cílem navázání a udržování kontaktu s ní, protože vše činil přes její zjevný nesouhlas. Rovněž je třeba vyvrátit tvrzení obviněného, že u poškozené šlo o ambivalentní postoj, protože pro takový závěr není v provedeném dokazování žádný podklad. Naopak obviněnému dávala jednoznačně najevo, že o něj zájem nemá, že si jeho obtěžování a pronásledování nepřeje, což také doložila tím, že věc oznámila policii.
37. Soud prvního stupně řádně vysvětlil jak způsoby, jimiž obviněný poškozenou pronásledoval, tak i formy tohoto nátlaku a rovněž i to, jaký dopad na poškozenou toto jeho jednání mělo a jak na něj případně reagovala, či se naopak snažila tak nečinit, aby v obviněném další takové chování nepodněcovala. Závěr o zavinění vyjádřil v bodě 66. svého rozsudku, kde zejména zdůraznil, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu, protože tak činil zcela vědomě, po dlouhou dobu, různými způsoby a musel být srozuměn minimálně s tím, že poškozenou takto omezuje v jejím obvyklém způsobu života. Odvolací soud se, jak je zjevné z odůvodnění jeho usnesení, zabýval námitkami obviněného směřujícími mimo jiné i proti závěrům o zavinění, a v bodě 12.
poukázal na to, že výhrady obviněného nejsou důvodné. Zdůraznil výsledky provedeného dokazování a rozvedl, že byly objasněny všechny rozhodné skutečnosti, přičemž k zavinění se vyjádřil tak, že se shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že si obviněný musel být dobře vědom toho, že jeho chování vůči poškozené překračuje hranice běžného chování. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že se odvolací soud jeho zaviněním nezabýval a že v odůvodnění nevyjádřil reakci na tuto jeho námitku.
38. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil s doplněním, že u nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) odst. 2 tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.
39. Odvolací soud se rovněž vypořádal s obhajobou poukazující na jiné vnímání trestnosti obviněného pro odlišné kulturní prostředí, z něhož pochází, k čemuž zdůraznil, že se již mnoho let zdržuje mimo své původní prostředí. Poukázal však i na to, že jeho trestné jednání nevychází z odlišné kultury, ale toliko a výhradně z jeho neschopnosti se vypořádat s rozchodem s poškozenou (viz bod 12. usnesení). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil, protože, byť lze přisvědčit, že obviněný původem není Evropan, v daném případě tato skutečnost nehraje žádnou roli. Kulturní a společenská hlediska směřující k pochopení toho, že osoba, o jejíž kontakt někdo usiluje, odmítá komunikaci i setkání s ní, nepřeje si ho a vyhýbá se mu, nejsou závislá na kulturním prostředí, ale vycházejí ze zcela obecných lidských pravidel a tolerance zavedené a obecně uznávané v lidské populaci kdekoliv na světě.
40. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tom, že když je norským občanem íránského původu, jednal v omylu („kognitivním“), neboť si zdrženlivé a odmítavé chování poškozené mylně vyložil, protože i k tomu se vztahuje závěr, jaký učinil odvolací soud, k němuž Nejvyšší soud jen doplňuje, že obviněný své původní prostředí změnil již před dávnou dobou, a jak sám uvedl (viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně), v Norsku již v roce 2012 zbankrotoval a povolení k pobytu má v České republice již deset let.
Jde o tak dlouhou dobu, že plně vstřebal a zná evropské chápání vztahu ženy a muže a pravidla chování, včetně těch, jež jsou upravena zákonem. Jím předpokládaný omyl, který však dostatečně nerozvedl, ale jen v uvedeném nejasném rámci naznačil, neodpovídá skutkově ani právně tomu, co omyl v trestním právu předpokládá. Proto jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že omyl v nejobecnějším významu spočívá v rozporu subjektivní a objektivní reality, tzn. že pachatel nezná, nepředpokládá vůbec nic nebo jenom část objektivní reality.
Vzhledem k charakteru neshody pachatelova vědění, a jeho představ se skutečností, se rozlišují omyl negativní, u něhož pachatel neví, že něco objektivně existuje, a omyl pozitivní, kde existenci něčeho mylně předpokládá. S přihlédnutím k tomu, čeho se neshoda pachatelových představ se skutečností dotýká, tedy okolností, jaké povahy, přichází do úvahy omyl skutkový a právní. O skutkový omyl jde tehdy, jsou-li splněny podmínky § 18 tr.
zákoníku, a jde o omyl o skutku, právní omyl je vymezen v § 19 tr. zákoníku a jde o omyl v právu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 397 až 443). Posoudí-li se, vzhledem na toto obecné a velmi zjednodušené vymezení omylu, jednání obviněného, je zcela zjevné, že znal a předpokládal všechny skutečnosti, které se po skutkové i právní stránce týkaly za vinu mu kladného trestného činu. Rozhodně proto nemohlo jít o skutkový ani o právní omyl, protože žádná mylná představa obviněného o posuzovaných skutečnostech zjištěna nebyla. Obviněný znal, chápal a rozeznával všechny rozhodné skutečnosti týkající se průběhu skutku i jeho právního posouzení.
41. Naplnění těchto hledisek je podloženo výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) d) tr. zákoníku jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
42. Jestliže obviněný zmínil, že by k jeho nápravě a k ochraně zájmů poškozené ve smyslu subsidiarity trestní represe postačovalo pouze uložení správní sankce nebo využití institutů civilního práva, nelze ani s tímto požadavkem souhlasit, protože podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a za jeho spáchání je třeba vyvodit trestní odpovědnost.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na tuto zásadu není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
43. Z hlediska těchto zásad je zjevné, že trestní právo nastupuje tehdy, když ochrana právních statků není dostatečně zajištěna prostředky práva občanského, obchodního či správního. To platí tím spíše, jestliže se pachatel trestného jednání dopouští opakovaně bez reflexe a náhledu na vlastní chování, a i přes postoj oběti se odmítá podrobit jejímu pohledu na danou situaci.
Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. rozhodnutí č. 31/2017, č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).
44. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě byl na princip trestněprávního trestání jako prostředku ultima ratio brán zřetel, protože soudy, pokud užily prostředky trestního práva, správně dovodily, že škodlivost činu obviněného zjevně přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Postih obviněného za spáchání předmětného trestného činu je zcela na místě, protože s ohledem na povahu trestného jednání obviněného nepřichází beztrestnost obviněného z výše uvedených principů ve smyslu subsidiarity trestní represe do úvahy.
VIII. Závěr
45. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že obviněný byl důvodně a plně v souladu se zákonem uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, což zjistil z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a že nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. 3. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu