8 Tdo 1053/2024-4865
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání obviněného P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 3. 2021, č. j. 55 To 277/2020-4150, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 65/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný P. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 18. 12. 2019, č. j. 4 T 65/2014-4056, uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod body I. a II.) a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (jednání pod bodem III.). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce tři (3) roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti (5) let. O nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o vině pod bodem III. výroku napadeného rozsudku) odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 55 To 277/2020-4150, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení skutek pod bodem III. vrátil soudu prvního stupně, aby jej v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, sám pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu ke skutkům pod body I. a II. znovu rozhodl tak, že se obviněný uznává vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a za toto jednání (popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) se odsuzuje podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti (15) měsíců, jehož výkon se podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání osmnácti (18) měsíců. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému nezměněn. [K odvolání státního zástupce, které bylo podáno rovněž v neprospěch spoluobviněné H. K. (bod I. výroku rozsudku), byl rozsudek soudu prvního stupně doplněn o povinnost spoluobviněné podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně s obviněným nahradit poškozené společnosti způsobenou škodu]. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, a že napadá také skutková zjištění soudů obou stupňů, neboť se jedná o nesoulad mezi fakticky provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, a že z extrémně rozporných skutkových zjištění vyplývají vadné právní závěry.
(Dovolání obviněného je datováno ke dni 23. 6. 2021, tedy v době účinnosti zákona č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinného do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud tak posuzoval dovolání obviněného podle obsahu, přičemž obviněným uplatněné námitky obsahově odpovídají od 1. 1. 2022 dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.) Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že byly porušeny základní zásady trestního řízení, a to zásada materiální pravdy, zásada volného hodnocení důkazů, princip presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo.
Ke skutku pod bodem I. poukázal na roli L. K. a spoluobviněné H. K. s tím, že on sám žádné listiny nepodepsal a nebyl ani přítomen jejich podpisu. Dále uvedl, že neměl v úmyslu se dopustit úvěrového podvodu, nedopustil se jej a neměl tušení, že Asociace neměla v úmyslu vozidlo splácet. Dále poukázal na to, že jej K. využil jako bílého koně. Vozidlo užíval, aby nedošlo k jeho zneužití, zároveň hradil splátky a smlouva o úvěru ze dne 26. 5. 2011 porušena nebyla. Ke skutku pod bodem II. uvedl, že i u tohoto skutku byly splátky řádně placeny, neměl v úmyslu se obohatit či se dopustit podvodu, dokud měl možnost, auto splácel.
Obviněný má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl, jelikož nebyla řádně zjištěna výše škody, když k jejímu zjištění nebyly provedeny žádné důkazy. Dále poukázal na jednotlivé svědecké výpovědi, na navrhované neprovedené důkazy, chybně zjištěnou výši škody a s ní související kvalifikovanou skutkovou podstatu a dobu promlčení. Závěrem také uvedl, že mu v odvolacím řízení nebylo umožněno přednesení závěrečného návrhu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a zprostil jej obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný věděl, že smlouvy o spotřebitelském úvěru obsahují nepravdivé údaje o osobách oprávněných jednat za Asociace, přičemž skutečnost, že žádnou z úvěrových smluv nepodepsal či nebyl přítomen podpisu, není rozhodným skutkovým zjištěním. V této souvislosti státní zástupce také poukázal na to, že námitky stran sjednávání úvěrových smluv a zjištění výše škody jsou totožné s námitkami již uplatněnými v odvolání, se kterými se odvolací soud dostatečně vypořádal. Dále uvedl, že ze spisového materiálu lze zjistit, že byly vzaty v potaz i důkazní návrhy obviněného, kterým nebylo vyhověno pro jejich nadbytečnost. Rovněž uvedl, že jednání obviněného bylo také správně kvalifikováno, jelikož výše škody byla zjištěna z listinných důkazů, a to bez jakýkoliv pochybností, a ani o přímém úmyslu obviněného není pochyb. Nesouhlasně se vyjádřil k námitce obviněného týkající se promlčení, ke které uvedl, že promlčecí doba činí 10 let a ani u jednoho ze skutku promlčecí doba marně neuplynula. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že se trestné činnosti nedopustil; vozidla řádně splácel; polemizoval s obsahem výpovědí jednotlivých svědků; L. K. si z něj udělal bílého koně; nebyla řádně zjištěna výše škody atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 8. a 9. odůvodnění svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
12. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu-rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, a zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 13. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud (ve vztahu ke skutkům pod body I. a II.), který závěrům soudu prvního stupně stran hodnocení důkazů přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (body 8. a 9. rozsudku odvolacího soudu).
I přes uvedené, tedy že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno, považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k argumentaci obviněného uvést, že z provedeného dokazování, a to ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, jednoznačně vyplynulo, že obviněný při sjednávání a přípravě úvěrových smluv uvedl nepravdivé údaje, když předkládal za Asociaci pro zastupování zahraničních společností v České republice, o. s. a za Asociaci pro podporu patentů a značek České republiky, o.
s., padělané dokumenty, na základě nichž byl schválen úvěr. Není pak podstatné, že sám obviněný jednotlivé úvěrové smlouvy nepodepsal, když to byl právě on, kdo byl odpovědný za uvedení poskytovatele úvěru v omyl. Nelze také pominout tu skutečnost, že to byl právě obviněný, který předmětná vozidla osobně užíval. Pokud obviněný poukazuje také na neprokázanou výši škody, lze uvést, že z listinných důkazů vyplynulo, že na základě obviněným předložených nepravdivých údajů byl poskytnut úvěr ve výši 419 300 Kč k nákupu vozidla Peugeot 3008, v této souvislosti v návaznosti na argumentaci obviněného lze připomenout, že vozidlo bylo označováno jako Peugeot 5008 v důsledku administrativní chyby, a úvěr ve výši 419 300 Kč také na druhé vozidlo.
S ohledem na skutečnost, že část splátek obviněný uhradil, způsobil podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěrem se ztotožnil také soud odvolací, škodu ve výši 702 174 Kč. Způsob zjištění výše vzniklé škody obviněný zpochybňoval s argumentací, že vozidlo mělo tržní hodnotu jen 370 000 Kč, že bylo delší dobu ponecháno v depozitu a následně prodáno za nižší cenu, přičemž bylo nutno brát v úvahu také splátky, které zaplatil. Tento jím nastíněný způsob výpočtu vzniklé škody je zavádějící, když způsob výpočtu škody, který aplikovaly soudy nižších stupňů odpovídá soudní praxi.
Pokud pak
obviněný poukazuje na jednotlivé části svědeckých výpovědí a primárně rozporuje výpověď a osobu svědka L. K., lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež se podrobně zabývaly jednotlivými výpověďmi, ale také výpovědí obviněného, kterou shledaly nevěrohodnou. Nejvyšší soud tak pouze dodává, že mj. z výpovědi svědkyně H. K. vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo ji přiměl k podpisu smlouvy a k tomu poskytla kopii občanského průkazu. Z výpovědi L. K., jež byla shledána v souladu s ostatními provedenými důkazy, mj. vyplynulo, že to byl právě obviněný, kdo ukradl a zfalšoval doklady Asociace a vzal si vozidlo a z výpovědi R.
Z. vyplynulo, že obviněný vše připravil, vypracoval objednávku a byl přítomen u prodeje obou vozidel. Nejvyšší soud nemohl ani přisvědčit námitce obviněného, že mu nebylo umožněno v odvolacím řízení přednesení závěrečného návrhu, jelikož taková skutečnost ze spisového materiálu nevyplývá. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Obviněný také vznesl námitku stran neprovedených důkazů, tedy tzv. opomenutých důkazů, přičemž je vhodné dodat, že k problematice tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), který mj. uvedl, že – Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
16. Obdobný závěr k otázce opomenutých důkazů činní i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že odvolací soud se v bodě 10. svého rozsudku řádně zabýval důkazním návrhem obviněného, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že takové doplnění dokazování považoval za neúčelné, a tedy nadbytečné. Nejvyšší soud tak pouze uzavírá, že za situace, kdy bylo na důkazní návrh obviněného řádně reagováno, přičemž byl učiněn závěr o jeho nadbytečnosti, a tento závěr byl řádně odůvodněn, nejedná se o opomenuté důkazy ve shora zmíněném smyslu. Námitka obviněného ohledně promlčení, kterou vázal na změnu právní kvalifikace s tvrzením nižší jím způsobené škody, byla shledána irelevantní.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, korespondujeli fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu