8 Tdo 1058/2025-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 128/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 11. 2024, sp. zn. 2 T 128/2024, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve stručnosti uvedeno tím, že dne 16. 7. 2024 v 6.00 h řídil v XY, po silnici č. XY, osobní automobil, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 2 T 40/2017, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 5 To 214/2017, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků, po započtení předchozích trestů zákazu činnosti v trvání do 24. 12. 2026.
2. Za uvedený přečin byl obviněný podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení obviněný podal prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, v němž poukázal na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb., platnou od 5. 8. 2025, podle níž byly rozšířeny možnosti ukládání peněžitých trestů jako plnohodnotné alternativy trestu odnětí svobody, a tím došlo i ke změně trestněprávní politiky ve prospěch alternativních sankcí. Poukázal na důvodovou zprávu k této novele, kde je uvedeno, že trest odnětí svobody neztratil své místo v rámci sankčního systému, avšak nelze jeho funkci přeceňovat. Pokud mu soud v této věci uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jde o situaci, která je v příkrém rozporu s deklarovanými cíli trestní politiky a způsobí celou řadu negativních důsledků, zejména ekonomické a sociální strádání jeho rodiny, která ztratí hlavní zdroj příjmů, což poznamená zejména osoby, které se žádné trestné činnosti nedopustily. Odnětí svobody na rozdíl od peněžitého trestu, který je příjmem do státní pokladny, je ekonomicky neefektivní a jde o plýtvání veřejnými prostředky. Z těchto důvodů, jakož i z dalších hledisek podle důvodové zprávy k uvedenému zákonu, zákonodárce deklaruje záměr maximalizovat využívání peněžitých trestů všude tam, kde je to možné.
5. Obviněný zdůraznil, že je ekonomicky aktivní, je obkladačem a svou práci vykonává denně a ze svěřenské smlouvy plyne, že advokátní kanceláři složil 100.000 Kč a do advokátní úschovy 50.000 Kč, které by použil jako první splátku peněžitého trestu, čímž doložil, že je schopen trest, jenž je vhodný k jeho nápravě, uhradit. Odvolací soud pochybil, když mu peněžitý trest neuložil a na jedné straně uvedl, že dosavadní alternativní sankce nevedly k nápravě, na druhé připustil, že ani nepodmíněný trest nebyl účinný. Nezabýval se však tím, že namísto navrhovaných 100.000 Kč mohl uložit přísnější peněžitý trest ve výměře, která by byla adekvátní náhradou za odnětí svobody.
6. Námitky obviněného na podkladě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovaly i proti neprovedení jím navrhovaných důkazů, a to zejména výslechu svědka J. H., jenž měl dotvrdit, že obviněný již neřídí motorová vozidla, je do práce dopravován kolegou, což svědčí o změně v jeho chování po spáchání činu, a tedy existuje jen minimální riziko opakování deliktního jednání, naopak uvedené svědčí o snížení společenské škodlivosti a také o možnosti dosažení nápravy i alternativními sankcemi. V odmítnutí provedení tohoto důkazu obviněný spatřoval nezhodnocení rozhodných skutečností významných pro uložení trestu.
7. Rovněž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jejž spatřoval v tom, že uložení nepodmíněného trestu je v jeho případě porušením zásady ultima ratio, která se uplatní i při ukládání trestních sankcí, a ve vztahu k níž soud nezvážil, že nikoho při činu neohrozil, od té doby neřídil pod vlivem alkoholu a projevil snahu změnit své chování. Škodlivost činu i chování obviněného proto nesvědčí o správnosti uloženého nepodmíněného trestu.
8. Vzhledem k tomu, že soudy neprovedly důkaz umožňující řádné objasnění jeho poměrů v době po činu a neuvážily řádně veškeré skutečnosti svědčící o malé škodlivosti jemu za vinu kladeného jednání, včetně jeho snahy po nápravě, navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, zrušil a vydal sám rozsudek, jímž by mu uložil peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč, případně aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž by se odvolací soud zabýval možností uložit peněžitý trest.
9. Současně obviněný požádal o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného před rozhodnutím Nejvyššího soudu nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Dále zkoumal, zda je dovolání přípustné, protože v téže věci rozhoduje již podruhé, a to poté, co v předchozím dovolání obviněný toliko na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal, že odvolací soud porušil ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, což Nejvyšší soud považoval za důvodnou námitku, a proto usnesením ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 8 Tdo 341/2025, tehdy napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, jakož i na něj navazující rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Pro posouzení přípustnosti dovolání je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud v předcházející věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 341/2025 rozhodoval jen o procesní stránce řízení, když shledal, že došlo k porušení zásad o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání, a proto uložil odvolacímu soudu, aby v novém veřejném zasedání řádně zajistil jeho účast a bez porušení jeho práv o odvolání znovu rozhodl. Tím vymezil podmínky další činnosti soudu druhého stupně (srov. § 265s tr. ř.), jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí a který v dalším řízení měl přezkoumat obsah odvolání, jež obviněný zaměřil jen proti výroku o trestu (srov. bod 17. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 8 Tdo 341/2025). Jak plyne z nyní přezkoumávaného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, odvolací soud uvedeným pokynům vyhověl a s obsahem podaného odvolání obviněného se zabýval a otázkám spojeným s ukládáním trestu se věnoval. Své závěry vysvětlil a doložil i to, proč odvolání obviněného nevyhověl a zamítl ho.
14. Jestliže obviněný za těchto podmínek dovolání nyní podal proti nově vydanému rozhodnutí odvolacího soudu tak, že jím brojí pouze proti výroku o trestu, jemuž vytýká jeho nepřiměřenost, mohl takové dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 3 To 213/2024, podat, protože tak činil výhradně v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen ve věci nyní rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004). Jelikož obviněný tyto zásady dodržel, je jím podané dovolání přípustné a Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda bylo podáno v souladu s označenými důvody, tedy jen na podkladě dovolání uplatněného z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. IV. Obecně k obsahu dovolání a jeho důvodům
15. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
16. Obviněný dovolání zaměřil výslovně proti výroku o trestu a opřel ho o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tedy trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Na základě tohoto důvodu soud posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí něj lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též
„jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod může být naplněn ve dvou alternativách, a to v uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O tento důvod nejde v případě pouhé nepřiměřenosti trestu (mírnosti nebo přísnosti), neboť nejde o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím řádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Pro úplnost je možné též poznamenat, že vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K námitkám obviněného
21. Podle shora uvedených zásad určujících možnost Nejvyššího soudu zabývat se výhradami o nesprávnosti uloženého trestu v dovolacím řízení, je zjevné, že za splnění rozvedených zákonných hledisek nelze namítat nedostatky v uloženém trestu co do jeho nepřiměřenosti prostřednictvím žádného důvodu. Výjimku představují jen extrémní vady, pokud by byl uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
22. Podle obsahu dovolání však obviněný nenamítal, že by došlo k takto výjimečnému porušení základních pravidel pro uložení trestu, ale poukazoval na nepřiměřenost trestu odnětí svobody, čímž obecně platné zásady pro podání dovolání nerespektoval, neboť zásadně vyjádřil nespokojenost s uloženým trestem odnětí svobody a zdůrazňoval požadavek, aby mu byl uložen peněžitý trest, pro jehož vhodnost poukazoval na důkaz, který podle něj měl odvolací soud provést, avšak tak neučinil. Vytýkal též, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnostem jím tvrzeným, jež mohly zvrátit závěr o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který obviněný považuje za příliš tvrdý pro sebe i pro svou rodinu.
23. K obviněným označenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze z obsahu dovolání dovodit, že se jeho prostřednictvím domáhal uložení jiného druhu trestu, a to pro jeho nepřiměřenost a nevhodnost, nikoliv při splnění podmínek, jež zákon u § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. stanoví. Tím nenaplnil jeho podmínky výše uvedené (viz bod 19. shora). K již sdělenému Nejvyšší soud dodává, že ve smyslu označeného důvodu dovolání se druhem trestu, který zákon nepřipouští, rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3168, 3169).
24. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí plyne, že obviněný byl za přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, vedle něhož mu byl uložen i trest zákazu činnosti na dobu čtyř roků, vůči němuž však zásadně obviněný v dovolání nebrojil. Oba tresty mu byly ukládány v souvislosti s činem, u něhož šlo o řízení motorového vozidla, což pro trest zákazu činností značí, že se tak stalo za splnění podmínek § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Oba tyto tresty mohou být vedle sebe uloženy, čemuž zákon nebrání (viz § 53 tr.
zákoníku). Trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců je druhem trestu zákonem stanoveným u § 337 odst. 1 tr. zákoníku v sazbě až na dvě léta, a tedy v rozsudku soudu prvního stupně určená a odvolacím soudem potvrzená doba tohoto trestu na deset měsíců je v rámci daného zákonného rozpětí. Z těchto důvodů Nejvyšší soud žádný exces, v jehož případě by bylo možné se výjimečně dovoláním na podkladě uvedeného důvodu zabývat, neshledal, a tedy obviněný námitky proti nepřiměřenosti trestu uváděl zcela mimo důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.
ř.
25. Pokud obviněný poukazoval na stejné nedostatky včetně nedodržení pravidel ultima ratio při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody i u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani na něj jeho námitky nedopadají. I když jde u zásady „ultima ratio“ o pravidlo, které má ve svém významu hmotněprávní charakter, je tomu tak zejména, pokud má vztah k výroku o vině ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Obviněný však na nedodržení tohoto principu poukazuje při ukládání nepodmíněného trestu, tedy nikoliv ve smyslu jeho podstaty jako krajního prostředku (ultima ratio) pro interpretaci trestněprávních norem, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah platného a účinného trestního zákoníku, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25.
11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Obecně je sice možné i tento princip uplatnit při úvahách o trestu, avšak jen ve zcela jiných souvislostech, než jsou ty, na které obviněný poukazuje. Lze jej aplikovat v jeho obecné rovině z hlediska proporcionálního účelu sledovaného trestním zákonem u zásady proporcionality trestní represe, z níž vyplývá především požadavek, aby byl uložený trest přiměřený spáchanému skutku. Tato zásada neumožňuje tzv. exemplární trestání, sledující pouze cíle generální prevence (odstrašení potenciálních delikventů), bez zřetele k prevenci individuální, vztahující se ke konkrétnímu skutku a ke konkrétnímu pachateli“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.
12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09). Význam má i jako obecné pravidlo, že zásadně není přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2000, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, též stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Lze tedy souhlasit s tím, že v daném obecném kontextu se tento princip může uplatnit i při ukládání trestu, nikoliv však proto, aby se jím zdůrazňoval požadavek na zmírnění trestu v případě představy pachatele, že jde o nepřiměřený trest, protože jde o pravidlo pro použití trestního práva jako „ultima ratio“ a jako interpretační pravidlo se užije tam, kde je třeba vyložit některé neurčité pojmy či pojmy poskytující určitý prostor k výkladu nebo kde je nezbytné z jiných důvodů, např. z hlediska intenzity naplnění některých znaků trestného činu, dovodit, že nebyl spáchán trestný čin, tedy nebyly naplněny jeho zákonné (formální) znaky.
26. Z těchto důvodů odkaz na porušení principu ultima ratio jako argument proti nepřiměřenosti uloženého trestu nemohl naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože okolnosti, o něž obviněný nedodržení této zásady opíral, vycházely z poukazu na podmínky § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, neboť zdůrazňoval malou závažnost spáchaného činu a zmiňoval i své osobní poměry, což jsou okolnosti, které soudy při stanovení druhu trestu a jeho výměry vždy zvažují a s ohledem na ně trest ukládají. Jestliže obviněný zdůrazňoval, že nikoho v rámci činu, jenž mu je kladen za vinu, neohrozil a opakovaně konstatoval svou snahu napravit své do té doby závadné chování, nejedná se o naplnění principu „ultima ratio“, ale pouze o snahu zvrátit důvodnost uloženého trestu. K tomu je vhodné ve stručnosti uvést, že škodlivost činu soud při ukládání trestu zvažoval a hodnotil ji v rámci podmínek daných § 39 a násl. tr. zákoníku, jak vyplývá z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí v bodech 6. a 7., kde vysvětlil všechny skutečnosti, které jej vedly k závěru o správnosti závěru soudu prvního stupně, že obviněnému je za účelem jeho nápravy třeba uložit nepodmíněný trest odnětí svobody.
27. Pokud obviněný poukazoval na nové obecné tendence při ukládání trestů a záměry zákonodárce klást větší důraz na peněžité tresty, nelze ani o tyto námitky opírat důvodnost výhrad proti nepřiměřenosti konkrétního druhu trestu, protože tyto zákonodárné záměry, byť se opírají o důvodovou zprávu k zákonu č. 270/2025 Sb., nelze ztotožňovat s povinností soudů při ukládání trestů vycházet z konkrétních okolností případu i osoby pachatele a postupovat v souladu s pravidly zákonem stanovenými v § 38 až 42 tr. zákoníku. K tomu je nutno podotknout, že ani námitky založené na výhradách proti přiměřenosti ukládaných sankcí ve smyslu § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku na uvedený důvod dovolání nedopadají. Obecné zásady a formální pravidla, která vymezují pouze univerzální principy zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce, nedopadají na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
28. Posoudí-li se výhrady obviněného uvedené v dovolání, je zjevné, že nedodržel stanovené podmínky pro použití zákonného důvodu dovolání, protože jeho těžištěm jsou námitky proti nepřiměřené přísnosti či z jeho pohledu nevhodně uloženého trestu odnětí svobody, který považoval za nespravedlivý v jeho nepodmíněnosti. Poukazoval-li na možnost uložení peněžitého trestu, jehož se s vlastními požadavky domáhal s tím, že by podle něj byl méně citelný a více by přispěl k realizaci jeho nápravy, nenaplnil ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 a č. 7/2021 Sb. rozh. tr.).
29. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný rovněž výhrady proti trestu odnětí svobody v dovolání opřel, svým určením dopadá na správnost učiněných skutkových zjištění, která se převážně týkají výroku o vině, a tedy jeho užití proti nepřiměřenosti trestu jen okrajově při extrémních nedostatcích. To plyne z dikce vymezení tohoto důvodu, jehož prostřednictvím nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). V tomto kontextu je zjevné, že výhrady obviněného, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka J. H., jenž měl doložit, že po spáchání činu vede obviněný řádný život a již neporušuje zákon v tom, že by opětovně i přes zákaz řízení motorových vozidel sám vozidlo řídil, protože se do zaměstnání nechává vozit jinou osobou, neobsahuje výhrady, které by zákonnému vymezení tohoto důvodu dovolání odpovídaly. Navíc ani uvedená argumentace nedosahuje intenzity okolnosti významné pro rozhodnutí, protože nejde o podstatnou skutečnost. Respektování vymezeného zákazu řízení motorových vozidel je jasným předpokladem účinku pravomocného odsouzení a nelze takovou okolnost považovat za významnou pro rozhodování o trestu. Jestliže obviněný u tohoto důvodu poukazoval i na to, že změnil své chování a snížil riziko opakování svého deliktního jednání, ani to není určující pro uložení jiného než soudem zvoleného druhu trestu odnětí svobody. Takové chování je samozřejmým očekávaným důsledkem dodržení podmínek trestu zákazu činnosti, pro který nemohl řídit motorová vozila, a jenž byl povinen též dodržovat.
30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný hlediska pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
31. Pro úplnost a mimo obviněným uvedené dovolací důvody lze zmínit, že odvolací soud v nyní posuzovaném řízení o odvolání obviněného postupoval v souladu s pokyny Nejvyššího soudu plynoucími ze zrušujícího usnesení ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 8 Tdo 341/2025, a respektoval i to, že obviněný své původní odvolání doplnil a navrhl provedení důkazů, čemuž odvolací soud zásadně vyhověl a většinu z nich u veřejného zasedání dne 13. 8. 2025 provedl. Jediným důkazem, který odmítl pro nadbytečnost, byl výslech J. H. jako svědka (viz body 4. a 7. přezkoumávaného usnesení). Učinil tak s ohledem na všechna další zjištění, která měl k dispozici z ostatních ve věci provedených důkazních prostředků, s nimiž se v potřebné míře a dostatečném rozsahu vypořádal. S ohledem na to, že odvolací soud všechny své závěry a úvahy týkající se užitého druhu i výměry trestu vysvětlil a rozvedl v bodech 5. až 8. přezkoumávaného usnesení, nelze dospět k závěru, že soudy obou stupňů při ukládání trestu pochybily. Především argumenty týkající se předchozího neodpovědného chování obviněného popsané v bodě 7. usnesení odvolacího soudu jsou dostatečně výstižné a dokládají nutnost obviněného potrestat nepodmíněným trestem odnětí svobody, při jehož výměře odvolací soud vysvětlil, proč shledal, že soud prvního stupně respektoval všechny zásady stanovené v § 39 a násl. tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud po posouzení všech rozhodných skutečností shledal, že nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho považovat ani za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na kterého bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což odvolací soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil, a tudíž vyhověl předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).
VI. Závěr
33. Vzhledem k tomu, že z popsaných skutečností bylo doloženo, že dovolání obviněného nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř.
34. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný v souvislosti s podaným dovoláním, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu