8 Tdo 1099/2025-511
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o
dovolání, které podal obviněný O. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 6. 2025, sp. zn. 2 To 20/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 79/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný O. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”)
byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 6 T 79/2024,
uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1
alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné
činy (jednání popsaná ve výrocích I. a II. citovaného rozsudku) byl podle § 185
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest
propadnutí věci, a to mobilního telefonu iPhone 13, IMEI 1: 359001972028414,
IMEI 2: 323590019721329. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo
obviněnému rovněž uloženo ochranné léčení sexuologické, které bude vykonávat v
ambulantní formě. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené
bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 6 T
79/2024, napadli obviněný, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v
Praze (do výroku o trestu) a poškozená prostřednictvím své opatrovnice
odvoláními. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 2
To 20/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 6 T 79/2024,
zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst.
1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §
185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným,
dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy
(jednání popsaná ve výrocích pod body I. a II. citovaného rozsudku) odsoudil
obviněného podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 40 odst. 2 tr.
zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
4 (čtyř) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
obviněnému dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu iPhone
13, IMEI 1: 359001972028414, IMEI 2: 323590019721329, a podle § 99 odst. 1,
odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické, které bude vykonávat v
ambulantní formě. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené
rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání státního
zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně připustil,
že podané dovolání je do značné míry opakováním odvolací argumentace a rovněž
argumentace použité v řízení před soudem prvního stupně, aby následně provedl
rekapitulaci řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k uplatněným dovolacím
důvodům poukázal na možnost nepravdivé výpovědi poškozené, a to ve vztahu k
oběma předmětným skutkům, kterou podle něj signalizovala znalkyně, když v
posudku uvedla možnost „dramatické nadstavby“ toho, co se ve skutečnosti stalo.
V této souvislosti zdůraznil, že poškozená dokázala předmětné sexuální praktiky
popsat vcelku běžným, spíše vulgárním hovorovým jazykem, a tudíž to pro ni
nebylo nic nového. Podle obviněného, pokud proti sobě stojí dvě výpovědi jako
základní důkazy, pak pochybnost zmíněná znalkyní by měla být dostatečným
důvodem pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesprávné právní posouzení skutku
pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že z argumentace
odvolacího soudu není zřejmé, jaké jednání bylo dokonané a které bylo pouze
pokusem o jiný způsob pohlavního styku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.
6. 2025, sp. zn. 2 To 20/2025, zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj se v posuzované věci nejedná o
zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť
skutková zjištění soudů mají zřetelnou vazbu na obsah provedených důkazů. Soudy
se podle státního zástupce řádně vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené,
přičemž vyzdvihly, že se nejedná o osamocený důkaz, ale o důkaz, který je
podpořen nejen obviněným zmíněným znaleckým posudkem, ale i fotografiemi,
videozáznamy a zajištěnou komunikací. Ve vztahu k právní kvalifikaci skutková
věta odsuzujícího rozsudku zcela jednoznačně vykazuje nejen prvek pohlavního
styku, ale též znak pohlavního styku srovnatelného se souloží. S ohledem na
uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil
svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného
rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a
učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly
žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní
rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně
opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu
důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces
[čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři
případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené
důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz
provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další
skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán
procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k
svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d
odst. 2 tr. ř.].
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry
obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale
částečně i v řízení před soudem prvního stupně, což obviněný v dovolání ostatně
sám připustil [poukázal především na nevěrohodnost výpovědi poškozené, u níž
nelze vyloučit jistou dramatizační nadstavbu, a to ve vazbě na vyjádření
znalkyně ve znaleckém posudku]. V souvislosti s problematikou námitek již v
dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek
17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu
Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že
ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu [dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn k oběma trestným činům]
nebyla naplněna. Obviněný se tak svými námitkami ocitl mimo tento dovolací
důvod. Navíc z konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou
obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o
jejich změnu. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné mj. zdůraznit,
že sám obviněný v souvislosti s tímto dovolacím důvodem poukazuje na
„nesprávnou aplikaci zásady in dubio pro reo“ a otázku zjištěného skutkového
stavu „bez důvodných pochybností“ ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
s tím, že „možný stupeň jistoty“, jak vyžaduje zákon, je v daném případě
zpochybněn „možností nepravdivé výpovědi poškozené, který signalizovala
znalkyně“. V souvisloti s uvedenou problematikou a vzhledem ke kompetenci,
kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je
třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu
prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V tomto ohledu je třeba
rovněž zdůraznit, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný
směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či
„aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací
argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné
připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou
korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však
v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to
zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a
presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v
souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu
může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní
poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje
významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního
prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob
dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5.
vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro
správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě
bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
13. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nikterak
nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že
soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve
věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak
hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z
odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními
závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a
zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno
podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v
trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je
tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o
skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch
obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou
uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu
existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla,
jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo,
ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6,
§ 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Jak již bylo shora uvedeno z koncepce dovolacích námitek ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že obviněný
především zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené, u níž akcentuje možnou
„dramatizační nadstavbu“. V této souvislosti však musí Nejvyšší soud zdůraznit,
že porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se
přiklonily k verzi poškozené a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do
značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž
neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V
takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady
bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá
obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019).
15. V návaznosti na shora uvedené pak musí Nejvyšší soud uvést, že z
odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zřejmé, že se otázkou
věrohodnosti výpovědi poškozené pečlivě zabývaly a své závěry přesvědčivým a
logickým způsobem ve svých rozhodnutích odůvodnily (bod 15 a násl. rozsudku
soudu prvního stupně, bod 6 rozsudku odvolacího soudu). V tomto ohledu soud
prvního stupně výstižně zmínil, že výpověď poškozené není černobílá, neboť
poškozená vzpomíná i na pozitivní zážitky s obviněným. Správně pak bylo dále
zdůrazněno, že výpověď poškozené není osamocená, nýbrž podpořena dalšími
důkazy, kdy v mobilním telefonu dovolatele bylo nalezeno množství fotografií a
videí s poškozenou, na kterých je obviněný zachycen s obnaženým penisem mezi
chodidly poškozené apod. (bod 17 rozsudku soudu prvního stupně). Za této
situace může obviněný stěží zpochybňovat tato zjištění a poukazovat na
nevěrohodnost poškozené, když i tento zcela objektivní důkaz zapadá do výpovědi
poškozené. Nelze pak odhlédnout ani od skutečnosti, že poškozená se s tím, že
ji obviněný osahává, svěřila učitelkám ve škole (bod 18 rozsudku soudu prvního
stupně). Pokud jde o dovolatelem zmíněnou „dramatizaci“ výpovědi poškozené, je
zcela zřejmé, že s ní při hodnocení výpovědi poškozené soud prvního stupně
počítal a vzal ji v úvahu (bod 21 rozsudku), přičemž zcela logicky vysvětlil,
proč považoval verzi (výpověď) poškozené za „mnohem uvěřitelnější“, než verzi
dovolatele. V této souvislosti soud prvního stupně neshledal, že by ze strany
poškozené došlo ke zkreslení popisu skutku vlivem zmíněné dramatizace, neboť
celou událost vylíčila bez výraznějších emočních projevů (bod 24 rozsudku). V
tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví
klinická psychologie, ačkoliv jistou dramatizaci připustila, konstatovala, že
poškozená je schopna události správně vnímat, zapamatovat a reprodukovat
uložené informace a nebyly u ní zjištěny sklony ke konfabulacím. Tyto závěry
však již objektivně v dovolání zmíněny nejsou (bod 19 rozsudku soudu prvního
stupně). Ze zmíněného znaleckého posudku současně také vyplývá (rovněž nebylo v
dovolání zmíněno), že znalkyně u poškozené nezjistila sklony ke lhaní, přičemž
nelze vyloučit ani jistou dramatizační nadstavbu, nicméně základ její výpovědi
splňuje kritéria specifické věrohodnosti, a pokud jde o dramatizační nadstavbu,
jde podle znalkyně o to, že prožitky jsou sdělovány o něco výrazněji, než jsou
ve skutečnosti, což však neznamená, že by základ nebyl reálný, tedy samo
osahávání atd., jak uvedla poškozená. Za této situace se tak Nejvyšší soud
ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že soud prvního stupně se s hodnocením
výpovědi poškozené řádně vypořádal (bod 6 rozsudku), přičemž nepochybil, pokud
ji vzhledem k uvedeným skutečnostem považoval za věrohodnou. Námitky obviněného
tak jsou zjevně neopodstatněné.
16. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo
(též ve vztahu ke skutečnostem zmíněným v bodech 14 a 16) je nutno podotknout,
že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru,
že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím
zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých
rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov.
například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS
3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio
pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom
konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení
důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění
zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o
vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s
nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí
být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením
dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod
číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V
souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále
zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo
613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve
kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je
zpochybňován zjištěný skutkový stav.
17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou
provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit
obviněným uplatněné námitky týkající se právní kvalifikace jednání pod bodem
II. rozsudku odvolacího soudu. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal zjevně
neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.
18. Otázce právní kvalifikace jednání obviněného se odvolací soud
poměrně obsáhle věnoval v bodě 7 svého rozsudku. Z něj je patrné, že se
odvolací soud neztotožnil s právní kvalifikací jednání uvedeného pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jednoznačně podle Nejvyššího soudu své
závěry vysvětlil. V tomto ohledu je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval
zasunutí penisu obviněným mezi chodidla poškozené za pohlavní styk provedený
způsobem srovnatelným se souloží. Nad toto konstatování odvolací soud rovněž
uvedl, že ani z popisu skutku učiněného soudem prvního stupně nic takového
nevyplývalo, neboť skutkové zjištění pouze konstatovalo, že „přikládal obnažený
penis mezi chodidla“. Za nepochybné však odvolací soud považoval to, že
obviněný sahal do rozkroku poškozené a snažil se dostat dvěma prsty do její
vagíny, což však z důvodu, že se poškozená vzbudila a kladla odpor, nedokončil,
tudíž takové jednání kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu
znásilnění, neboť zneužil bezbrannosti poškozené (ta spala), šlo o poškozenou
mladší patnácti let (její věk znal), a pokud by došlo k zasunutí prstu do
vaginy poškozené, jednalo by se o pohlavní styk srovnatelný se souloží. V této
souvislosti lze tedy souhlasit se závěry odvolacího soudu, že pokud by se toto
jednání podařilo obviněnému dokončit, jednalo by se o pohlavní styk provedený
způsobem srovnatelným se souloží. Odvolací soud pak jednoznačně uvedl, že k
dokonání jednání dovolatele došlo ve vztahu k základní skutkové podstatě podle
§ 185 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž k naplnění znaku, kdy měl obviněný
spáchat trestný čin pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se
souloží, došlo ve stadiu pokusu. Současně je třeba uvést, jak mj. vyplývá ze
skutkového zjištění (bod II.), tak i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že
skutkové zjištění v této části obsahuje nejen již zmíněný útok ze dne 21. 9. 2023, kdy se „obviněný snažil dostat dvěma prsty dovnitř (vaginy) poškozené“,
což se mu nepodařilo (viz blíže popis skutku pod bodem II. a odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu bod 7), ale mj. také „opakovaně ve frekvenci
několikrát do měsíce za účelem uspokojení pohlavního pudu osahával poškozenou
přes oblečení i pod oblečením, zpočátku na zadku a na prsou, později ji sahal i
do rozkroku na přirození“. V souvislosti s tímto jednáním lze pouze
konstatovat, že zatímco ustanovení § 185 odst. 1 tr. zákoníku hovoří o
pohlavním styku, ustanovení § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku již v
kvalifikované skutkové podstatě hovoří o souloži (uvedený znak nebyl naplněn v
předmětné trestní věci) či o pohlavním styku provedeným způsobem srovnatelným
se souloží, který byl shledán právě v jednání, kterého se dovolatel dopustil
21. 9. 2023, resp. zůstalo ve stadiu pokusu. Jednání, které však nezůstalo ve
stádiu pokusu a bylo dokonáno, bylo rovněž popsáno v již zmíněném bodě II. výroku rozsudku (osahávání přes i pod oblečením na prsou, zadku, na přirození
atd.), což lze bezpochyby označit za pohlavní styk – jímž se rozumí jakýkoli
způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, kam mj.
patří také osahávání
prsou ženy, osahávání genitálií ženy (viz též Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1651 s. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž rozvedl, proč nebylo možno
jednání obviněného kvalifikovat podle § 185a tr. zákoníku (viz bod 7. rozsudku). S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a
považuje zvolenou právní kvalifikaci za správnou.
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které
obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly,
nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění
rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská
práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst.
1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže
být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací
soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění
nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro
odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně
vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným
námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit,
a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu
opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá
právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu