8 Tdo 1123/2025-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o
dovolání, které podal obviněný S. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 4. 8. 2025, č. j. 6 To 35/2025-401, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 1/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný S. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 40 T 1/2025,
uznán vinným zločinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst.
3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 1.), zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá, odst. 2 písm. a), b),
odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, v tehdy platném znění (ad 2.) a zločinem
sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 3.). Za tyto trestné činy (jednání
popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku účinného do 31. 12. 2024 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody
bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali
obviněný, státní zástupkyně (v neprospěch obviněného výhradně proti výroku o
nepodmíněném trestu odnětí svobody, který považovala za nepřiměřeně mírný) a
poškozené prostřednictvím zmocněnce odvolání. Z podnětu odvolání státní
zástupkyně a poškozené AAAAA, Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 4. 8.
2025, č. j. 6 To 35/2025-401, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil napadený rozsudek (Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025,
sp. zn. 40 T 1/2025) ve výroku o trestu a o povinnosti obviněného k náhradě
nemajetkové újmy v části týkající se poškozené AAAAA, a nově podle § 259 odst.
3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného, při nezměněném výroku o vině
odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
účinného do 31. 12. 2024 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi)
roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy ohledně
poškozené AAAAA bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného
a poškozené BBBBB byla podle § 256 tr. ř zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 6 To 35/2025-401, dovolaní, ve kterém
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. V tomto
mimořádném opravném prostředku předně poukázal na obhajobou navrhované důkazy,
které nebyly soudy nižších stupňů provedeny, na závěry znaleckého posudku z
oboru sexuologie a na rozpory v provedených důkazech. Obviněný má na základě
těchto skutečností za to, že skutková zjištění, která učinily soudy jsou
nedostatečná a v rozporu se zásadou presumpce neviny. Dovolatel je přesvědčen,
že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, když
retroaktivně aplikovaly novelizované skutkové podstaty a nedostatečně či vůbec
neodůvodnily, proč považují jejich aplikaci pro obviněného za příznivější.
Rovněž poukázal na porušení principu in dubio pro reo a na porušení práva na
spravedlivý proces. Dále je přesvědčen, že trest, který mu byl uložen, je
nepřiměřeně přísný, když při jeho ukládání odvolací soud mj. porušil zásadu
subsidiarity trestní represe a nezohlednil polehčující okolnosti. Vzhledem k
výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí, případně aby jej zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že čin
spáchal.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu
trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že obviněný svojí argumentací míří do
oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž podle státního zástupce soudy
zcela správně vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědkyň, jenž
nestojí osamoceně, ale jsou podporovány lékařskými zprávami, znaleckým
zkoumáním či výpověďmi dalších svědků, přičemž zdůraznil, že se soudy
dostatečně zabývaly také věrohodností poškozených. Dále vyjádřil své
přesvědčení, že se soudy i dostatečně vyjádřily k důkazním návrhům obviněného a
řádně v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč je považují za nadbytečné.
Státní zástupce rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů správně zvolily zákon
účinný od 1. 1. 2025, jelikož umožnil mírnější kvalifikaci, jakožto sexuální
útok místo znásilnění. Podle státního zástupce ani skutková věta netrpí
obviněným namítanými vadami, je dostatečně precizní, zřetelně z ní vyplývá,
jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu, a to z hlediska místa, času i
způsobu provedení, skutky jsou řádně identifikovány, individuálně určeny a
vykazují veškeré znaky inkriminované trestné činnosti. Svůj nesouhlas vyjádřil
také k námitkám obviněného stran nepřiměřeného trestu a uvedl, že takové
námitky nelze podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod, přičemž obviněnému byl
uložen trest v dolní polovině trestní sazby a nelze tak ani hovořit o trestu
extrémně přísném či dokonce exemplárním. S ohledem na výše uvedené skutečnosti
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné
než navrhované rozhodnutí.
5. V replice k vyjádření Nejvyššího státní zastupitelství obviněný
uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření redukuje jeho
námitky na pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními. V této souvislosti
obviněný poukázal na svoji argumentaci uplatněnou v dovolání, přičemž zopakoval
své námitky stran opomenutí navržených důkazů, a nedostatečného odůvodnění
jejich nadbytečnosti, opětovně poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích, na
volbu příznivější právní úpravy a možnost mírnější právní kvalifikace a na
námitky stran přiměřenosti trestu s tím, že má za to, že se nejedná o dovolání
„zjevně neopodstatněné“, jelikož uplatnil relevantní námitky ohledně
opomenutých důkazů, možného extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a
provedenými důkazy, námitky stran uplatnění a odůvodnění příznivější právní
úpravy a námitky stran právní kvalifikace některých dílčích skutků a úplnosti
výroku a odůvodnění rozhodnutí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud
neodmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., ale rozhodl tak,
že se napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 6 To
35/2025, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 40
T 1/2025, podle § 265k tr. ř. zrušuje a věc se podle § 265l tr. ř. vrací
Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů
činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky
obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy
existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán.
10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. uvádí, že tento je dán v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo
je neúplný.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné
s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání, kde mj. poukazoval
na nedostatečná skutková zjištění; hodnocení důkazů; neprovedené důkazy; na
znalecký posudek k jeho osobě atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací
obviněného se odvolací soud zabýval v bodech 25. – 26. svého rozsudku. V
souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných
je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. S ohledem na argumentaci obviněného, která většinově nikterak
nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů
nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že
soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve
věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak
hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z
odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními
závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a
zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno
podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v
trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je
tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o
skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch
obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou
uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu
existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla,
jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící
relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé
fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se
jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu
již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na
doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich
hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo,
ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6,
§ 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán
bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po
vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je
pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto
závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro
uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy
tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o
porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení
důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň
jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení
a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky
pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti
neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li
pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v
konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již
neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů
(přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz
37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo
považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde
o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se
jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby
jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi
rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními
závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence
případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá
vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
15. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho
práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle
něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje
právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním
právem je ‚pouze‘ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy.“
16. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně
formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce
rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění
znaků trestných činu, kterými byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených
důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo,
kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud
neshledal.
17. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo
na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše
uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že
námitky obviněného jsou převážně založeny na polemice se skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů a na polemice s provedeným dokazováním. Obviněný ve svém
mimořádném opravném prostředku poukazuje na posudek z oboru sexuologie k jeho
osobě a na rozpory ve výpovědích poškozených. V této souvislosti považuje
Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného za vhodné předně uvést, že
výpovědi poškozených jsou věrohodné a v podstatných bodech konzistentní, když
obě poškozené přesvědčivě popsaly, kdy a jakým způsobem k útokům obviněného
došlo, přičemž je zcela zřejmé, že s ohledem na dobu páchaní trestné činnosti,
kdy obviněný, hlavně poškozenou AAAAA, sexuálně napadl, a to v období let 2008
– 2009 a 2011 – 2015, k určitým časovým nekonzistentnostem ve výpovědi mohlo
dojít. V této souvislosti je také vhodné obviněného upozornit na to, že
výpovědi poškozených nestojí osamoceně, ale jsou podporovány dalšími ve věci
provedenými důkazy. Poškozená AAAAA se v období předcházejícímu trestnímu
oznámení svěřila své lékařce – psychiatričce MUDr. Nicole Bakové a
psychoterapeutce MUDr. Ivaně Kozlové, také se svěřila svědku R. P. Věrohodnost
poškozených potvrzují také odborná zjištění vyplývající ze znaleckých posudků o
duševním zdraví poškozených. V neposlední řadě pak i svědkyně I. K. popsala, že
od I. K. má informaci, že se měl obviněný již v roce 2014 „pochlubit“, že měl s
nezletilou poškozenou AAAAA sexuální zkušenost (svědek I. K. tuto skutečnost
následně popřel). Současně z provedeného dokazování nevyplynulo, že by
poškozené měly jakýkoliv motiv si jednání obviněného vymyslet. Pokud pak
obviněný poukazuje na znalecký posudek k jeho osobě, tak lze uvést, že nalézací
soud v bodech 8. – 9. svého rozsudku správně uzavřel, že byť se u obviněného
neprojevila žádná sexuální patologie či deviace, ani závislost na návykových
látkách, tak to nevylučuje, že se nemohl jednání mu kladenému za vinu dopustit.
Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného,
která je v rozporu s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v
odůvodnění jejich rozhodnutích jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují
znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V
souvislosti s tímto dovolacím důvodem je vhodné uvést, že předmětný dovolací
důvod spočívá ve dvou alternativách. Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec
učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou,
což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud
měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části
rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o
některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud
druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak
ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině
uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu
včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta
vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád
II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175).
Argumentaci dovolatele, že chybí výrok o tom, které znění zákona je pro něj
příznivější, lze stěží, s ohledem na výše uvedené, považovat za relevantní z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu (viz též bod 19).
19. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů, a při posuzování právní
kvalifikace jeho jednání, nezkoumaly, která právní úprava pro něj byla
příznivější. Nejvyšší soud musí konstatovat, že pod zmíněný dovolací důvod lze
námitky obviněného podřadit, nicméně se nejedná o námitky opodstatněné. Předně
je nutné konstatovat, že soudy nižších stupňů se aplikací pravidel časové
působnosti trestního zákoníku podrobně a řádně zabývaly, soud prvního stupně v
bodech 12. – 15. svého rozsudku a odvolací soud, který se ztotožnil s
argumentací soudu prvního stupně v bodě 26. svého rozsudku. K výše uvedeným
závěrům soudů nižších stupňů lze uvést, že jednání obviněného bylo posouzeno
jako zločin sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 1.), zločin znásilnění
podle § 185 odst. 1 alinea prvá, alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3
písm. a), c) tr. zákoníku, v tehdy planém znění (ad 2.) a zločin sexuálního
útoku podle § 185a odst. 1 alinea třetí, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve
znění účinném od 1. 1. 2025 (ad 3.). Obviněný ve svém dovolání uvádí, že soudy
„retroaktivně aplikovaly novelizované skutkové podstaty § 185 a § 185a tr. zákoníku účinné od 1. 1. 2025, přestože část jednání měla být dokonána v letech
2008-2015“. V této souvislosti tak pomíjí, že jeho jednání pod bodem 2. nebylo
kvalifikováno podle § 185 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025. Nestalo
se tak, jelikož novelizované ustanovení § 185 nebylo pro obviněného ve vztahu k
tomuto skutku příznivější. Ve vztahu ke skutkům pod body 1. a 3. lze pak uvést,
že obviněný ve svém dovolání argumentuje tím, že jeho jednání mělo být
posouzeno jako přečin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, účinného do
31. 12. 2024, případně poukazuje na právní úpravu platnou v roce 2008 – 2009, s
odkazem na znění § 242 a § 243 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen
„tr. zák.“). Obviněný se skutku pod bodem 1. podle zjištění soudu dopustil
tím, že „v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního vzrušení a uspokojení, v
přesně nezjištěném počtu případů opakovaně osahával nezletilou poškozenou
zejména přes oblečení na genitálu, na prsou a hýždích, ale i pod oblečením, a
dále nejméně v jednom případě přišel za nezletilou do koupelny, když se
koupala, a osahával ji mezi nohama, přestože věděl, že poškozená nedosáhla věku
15 let, kdy využil jejího nízkého věku a své převahy vyplývající z autority
dospělého, poškozená nezletilá mu důvěřovala a nebyla dostatečně vyspělá k
tomu, aby mohla jeho jednání pochopit, domyslet, vyhodnotit a účinně se bránit,
neboť jednání nerozuměla, čehož si byl vědom a čehož využil…“ a skutku pod
bodem 3.
tím, že „poškozenou nezletilou v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního
vzrušení zezadu objal a následně ji přes oblečení osahával na celém těle, a to
včetně prsou…osahával přes oblečení na přirození…a tohoto jednání se dopustil
přesto, že věděl, že poškozená nezletilá byla mladší 15 let, kdy využil nízkého
věku poškozené nezletilé a své převahy vyplývající z autority dospělého, kdy
poškozená nezletilá mu důvěřovala a nebyla dostatečně vyspělá k tomu, aby mohla
jeho jednání vyhodnotit, pochopit, posoudit, domyslet a dostatečně projevit
svou vůli, a dát tak najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo
se jinak účinně bránit, čehož si byl vědom a čehož využil…“. Obviněný, který se
dovolává aplikace shora uvedených ustanovení pak patrně přehlédl skutečnost, že
se svého jednání dopustil tím, že zneužil bezbrannosti poškozených, což je znak
trestného činu znásilnění, případně od 1. 1. 2025 také sexuálního útoku a nelze
tak jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187
tr. zákoníku či podle § 242 tr. zák., případně § 243 tr. zák., na které
obviněný poukazuje, jelikož znásilnění podle § 185 tr. zákoníku nebo trestný
čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku, jsou vůči pohlavnímu zneužití
ve vztahu speciality, takže dosažení pohlavního styku s dítětem mladším
patnácti let proti jeho seznatelné vůli, s použitím donucení anebo zneužitím
bezbrannosti, je postihováno výhradně podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
či podle § 185a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ŠČERBA, Filip. §?187 [Pohlavní
zneužití]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 18. Dostupné na
beck-online.cz.). Nutno též upozornit na skutečnost, že jednáním obviněného,
které bylo popsáno soudy nižších stupňů pod bodem 1. byla poškozené (mladší jak
patnáct let, obdobně jako v bodě 3. byla poškozená mladší patnácti let)
způsobena těžká újma na zdraví, což naplňovalo znak kvalifikované skutkové
podstaty v trestní sazbě od pěti do dvanácti let [sám obviněný v dovolání
zmiňuje ustanovení § 242 (ve znění v letech 2008-2009), § 187 (ve znění do 31. 12. 2024 a následně od 1. 1. 2025)], oproti tomu jednání obviněného
kvalifikované soudy pod body 1. a 3. jako sexuální útok podle § 185a odst. 3
písm. a), c) tr. zákoníku hovoří o trestní sazbě od tří do dvanácti let, což je
bezpochyby příznivější kvalifikace. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud
jeho jednání pod body 1. a 3. kvalifikovaly jako zločin sexuálního útoku podle
§ 185a tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, jelikož podle právní úpravy
účinné do 31. 12. 2024 by se jeho jednání dalo toliko právně kvalifikovat jako
zločin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku (nikoli jako pohlavní zneužití či
pohlavní zneužívání, jak se dožadoval obviněný, neboť tento se uvedeného
jednání dopustil zneužívaje bezbrannosti osoby a čin spáchal na osobě mladší
patnácti let), což by pro obviněného nebylo příznivější.
20. Dále je třeba rovněž reagovat na argumentaci obviněného ohledně
neprovedení jím navrhovaných a soudy neprovedených důkazů. Ohledně této
problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv.
opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I.
ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v
úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1
Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána
jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu
účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout,
ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…)
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014)
Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které
nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale
současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst.
3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v
daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích.
21. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly
hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna
na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i
obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy nižších stupňů dostatečně
zdůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný
vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost
odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této
problematice a dodává, že na návrhy dovolatele na doplnění dokazování bylo
nalézacím i odvolacím soudem řádně reagováno a bylo dostatečně vysvětleno, proč
soudy nepovažovaly další dokazování za nezbytné (bod 17. rozsudku nalézacího
soudu a bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Lze také opětovně uvést, že
obviněný svojí argumentací stran neprovedení navrhovaných důkazů opětovně brojí
primárně proti odůvodnění rozhodnutí, hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému
stavu. Lze tak uzavřít, že na důkazní návrhy obviněného bylo podrobně
reagováno, a oba soudy dostatečně odůvodnily, proč některé důkazní návrhy
považovaly za nadbytečné.
22. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí
svobody a nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem. Nejvyšší soud v této
souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen
tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
23. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné
výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na
citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí
pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby
výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák.
a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady
pro jeho ukládání.“
24. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky
obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim
uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.
25. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné
zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je
napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně
nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž
předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty
základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu
právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní
svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
26. Takové pochybení (viz shora bod 25.) ovšem ve věci obviněného
dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný,
zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze
takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní
trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy
spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto
nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
27. V souvislosti s námitkou nepřiměřeného trestu je nutno zmínit, že
odvolací soud z podnětu státní zástupkyně shledal trest uložený soudem prvního
stupně jako nepřiměřeně mírný a uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v
trvání sedmi let. V bodech 27. – 34. se velice podrobně zabýval všemi
relevantními okolnostmi pro jeho uložení. Podrobně se zabýval nejen
polehčujícími okolnostmi, na které obviněný poukazuje v svém dovolání (od
jednání obviněného uplynula delší doba – bod. 29., obviněný vede řádný život a
nebyl dosud trestán – bod 33.), ale také se podrobně zabýval okolnostmi
přitěžujícími a správně poukázal na to, že obviněný se dopustil jednání na dvou
poškozených, přičemž úvodní část pokračujícího jednání spáchal na teprve
přibližně osmileté poškozené, trestné činnosti se dopouštěl ve větším rozsahu a
po dlouhou dobu. V období let 2008 až 2009 a 2011 až 2015 spáchal velké
množství útoků zejména na poškozené AAAAA, a činil tak v postavení člena
rodiny, nevlastního otce, případně strýce vůči druhé poškozené. Za takové
situace nelze hovořit o tom, že by trest uložený přibližně v polovině zákonné
trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 7 let, byl trestem
nepřiměřeným či nespravedlivým.
28. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud
konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným
vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné
ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z
hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění
mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné
moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně
konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný
výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li
fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole
(libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze
přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne
21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro
dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu