8 Tdo 1164/2025-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o
dovolání obviněného M. E., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9.
2025, sp. zn. 10 To 293/2025, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 73/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. E.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 16
T 73/2025, byl obviněný M. E. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se
dopustil tím, že
dne 1. 5. 2025 ve 21:12 hodin v prostoru km -1,83 dálnice XY ve směru jízdy na
Německo, okres Praha-XY, řídil osobní automobil Audi Q7, RZ XY, s vědomím, že
před jízdou požil alkoholické nápoje, nedbal potřebné opatrnosti a v levém
jízdním pruhu narazil levou přední částí vozidla do pravé spodní části
světelného značení umístěného na přívěsu HIT HOFMAN ZSP-10.1, RZ XY, který
tvořil jízdní soupravu s nákladním automobilem MAN TGA 26.310 6×4 BB, RZ XY,
řízeným L. Š., poté pokračoval s poškozeným vozidlem na nejbližší benzínovou
čerpací stanici MOL v prostoru km -1,7 dálnice, kde vozidlo odstavil, přičemž
dechovou zkouškou provedenou u něj téhož dne ve 21:57 hodin mu byla zjištěna
hodnota 1,89 ‰ a ve 22:03 hodin 1,87 ‰ alkoholu v krvi.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 2, § 67 odst. 2 písm.
a) a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře
180.000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti
spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2025,
sp. zn. 10 To 293/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím
obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
dovolání, v jehož odůvodnění poukázal na zásadu presumpce neviny a z ní
vyplývající pravidlo in dubio pro reo s tím, že je soudy porušily, protože
totožnost řidiče nebyla prokázána, když svědci R. M. a L. Š. uvedli, že
neviděli, kdo vozidlo řídil. Závěr soudů, že řidičem byl obviněný, je proto
založen pouze na nepřímém důkazu, že byl přítomen u vozidla na čerpací stanici.
Jestliže se soud opíral o kamerové záznamy pořízené u čerpací stanice,
zachycovaly místo, kdy byl pozorován obviněný ze značné vzdálenosti a za
zhoršených světelných podmínek, a proto z nich není možné průkazně
identifikovat osobu vystupující z místa řidiče posuzovaného vozidla, neboť
zachycují toliko osobu v tmavém oblečení. Zadní část vozidla ani jeho druhou
boční stranu přitom kamery dostatečně nezabírají.
5. Podle obviněného nepostačovalo, že se soudy opíraly pro závěr o tom,
že čin spáchal, o výpověď svědka L. M., který jediný viděl vystupovat u
poškozeného automobilu z místa řidiče osobu, kterou identifikoval jako
obviněného. Tato výpověď je totiž zatížena zásadními rozpory, a to v popisu
výšky, podle svědka robustní, přibližně 180 cm vysoké postavy, což neodpovídá
tomu, že obviněný měří 171 cm. K oblečení svědek uvedl, že muž byl oděn v
džínových kraťasech a nízkých bílých sportovních botách, zatímco podle
fotodokumentace pořízené Policií České republiky je obviněný zachycen v tmavých
plátěných kraťasech a bos. Závěr soudu prvního stupně, že mohl obuv někde
zahodit, označil za pouhou spekulaci nepodloženou žádným důkazem. Kamerové
záznamy nezachycují, že by obviněný po vystoupení z vozidla odkládal obuv.
Poukázal rovněž na skutečnost, že se svědek nacházel přibližně 70 metrů od
vozidla, a identifikace osoby byla ztížena i noční dobou. Svědek sám připustil
míru jistoty identifikace na 70 %, resp. 90 %.
6. Nedostatky obviněný shledával i při výslechu svědka L. M., jemuž v
hlavním líčení byla předestřena fotodokumentace obviněného, který byl fyzicky
přítomen v jednací síni, čímž musel být svědek ovlivněn a identifikace tak
nemohla být objektivní. Uvedený postup se podle něj fakticky blížil rekognici
podle § 104b tr. ř., která však nebyla provedena v souladu se zákonem, a proto
důkaz takto procesně vadně provedený nemůže být spolehlivým podkladem pro závěr
o jeho vině. Uvedené nedostatky podle něj vedly k porušení principu in dubio
pro reo, neboť přímí svědci osobu, která řídila vozidlo, neviděli, kamerové
záznamy dostatečnou identifikaci neumožňují a výpověď jediné osoby, která
viděla řidiče, trpí rozpory, a proto není možné uzavřít, že jeho vina byla
prokázána nade vší rozumnou pochybnost. Jestliže existují dvě verze, a není
možné spolehlivě dojít k jednoznačnému závěru o přesvědčivosti jedné z nich,
byl soud povinen vysvětlit, z jakých důvodů přisvědčil jedné z nich (viz nález
Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
7. Nesprávné je podle obviněného i právní posouzení věci, protože z
uvedených důvodů nebyl objasněn základní znak skutkové podstaty přečinu podle §
274 odst. 1 tr. zákoníku, že „vykonával činnost“ tj. řídil motorové vozidlo,
protože pouhá přítomnost obviněného u vozidla po nehodě a to, že měl v krvi
alkohol, sama o sobě požadované znaky nenaplňuje.
8. Z uvedených důvodů v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9.
2025, sp. zn. 10 To 293/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu Praha-východ ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 16 T 73/2025, a sám podle § 265m
odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle § 226
písm. c) tr. ř., popřípadě aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Praze věc v nezbytném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na obdobnost námitek uplatněných před
nalézacím soudem, s nimiž se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí
(viz body 10. až 12. odůvodnění rozsudku, body 7. a 8. usnesení). Státní
zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a odkázal na ni.
10. Obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemá
podle státního zástupce v dovolání oporu, protože neobsahuje argumentaci, která
by tomuto dovolacímu důvodu odpovídala (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tdo 320/2024).
11. Pokud obviněný na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. vytýkal vady ve skutkových zjištěních a v zásadě tvrdil, že je nesprávný
závěr soudů, že byl řidičem předmětného vozila, nepřiřadil tuto svou verzi a s
ní spojené tvrzení dalších vad ke konkrétní alternativě tohoto dovolacího
důvodu, což pro přezkum Nejvyšším soudem nepostačuje, protože ten není povinen
„sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich
skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz nález Ústavního soudu ze
dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/2022).
12. Výhrady obviněného, že soudy porušily princip in dubio pro reo,
státní zástupce nepovažuje s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu za
uplatněné v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne
6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo
1569/2014). Navíc zdůraznil, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování
nic nenasvědčuje tomu, že by byl tento princip porušen, protože soudy o tom, že
obviněný řídil, neměly pochybnosti, a tento závěr je logickým vyústěním
výsledků celého dokazování, k nimž soudy své úvahy dostatečným způsobem
vysvětlily v rámci odůvodnění posuzovaných rozhodnutí.
13. Vzhledem k tomu, že podle státního zástupce námitky obviněného
žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání
v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
14. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního
zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před
Nejvyšším soudem nevyjádřil.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolání
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem
stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr.
ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném
rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje
pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést
konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání
lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich
vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou
určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které
tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší
soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené
dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat.
17. Obviněný respektoval, že dovolání lze podat pouze na podkladě důvodů
uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., protože označil důvody podle § 265b odst.
1 písm. g), h), m) tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda jím
uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají.
Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8.
2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
18. Nejvyšší soud posuzoval, zda uvedené argumenty dopadají na označené
dovolací důvody, protože jen tehdy se může po věcné stránce dovoláním zabývat a
přezkoumat jej (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Tyto zásady je možné prolomit jen kdyby
nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a
čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se
nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně
garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech
opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4.
2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 38/14.
VI. K obsahu dovolání
19. Obviněný dovolání podal s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1
písm. g), h), m) tr. ř., pro něž vycházel ze svého tvrzení, že on předmětné
vozidlo neřídil, a proto se nemohl dopustit přečinu podle § 274 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na tuto argumentaci poukazoval na vadná
skutková zjištění nemající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Uváděl
též, že když vozidlo neřídil, je použitá právní kvalifikace nesprávná, protože
mu nelze klást za vinu, že pod vlivem alkoholu vykonával činnost, při níž mohl
ohrozit životy lidí.
20. Podle obsahu podaného dovolání a předchozí obhajoby obviněného je
vhodné předeslat, že vznesl shodné výhrady, s nimiž se soudy obou stupňů
průběžně zabývaly. Především na ně bylo reagováno v odvolacím řízení, a proto
jde o situaci, kdy se soudy stejným námitkám podrobně věnovaly a dostatečně a
správně se s nimi vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Povinností Nejvyššího soudu za takových
okolností není, aby při správnosti postupů soudů nižších stupňů znovu opakoval
veškeré argumenty, které byly již rozvedeny v přezkoumávaných rozhodnutích,
neboť postačuje jen stručné zdůvodnění správnosti postupů soudů nižších
stupňů.
21. Výhradami, že vozidlo neřídil, obviněný brojil proti učiněným
skutkovým zjištěním a nesprávně hodnoceným důkazům, což jsou námitky, jež lze
pro obsahový význam podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jenž slouží k nápravě vad, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento
důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich
důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro
naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je
naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí
jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s
obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na
tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí
takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své
rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv.
opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení
navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy
nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný
(podstatný) dopad na dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat
jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou,
která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty
posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení
existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro
rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou
(srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022,
aj.).
22. I když podle tohoto vymezení důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s
přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§
265a odst. 1 tr. ř.), v této trestní věci je skutečnost, zda je obviněný
pachatelem, rozhodnou skutkovou okolností, a je proto i určující skutečností
pro závěr o jeho vině. Uvedené námitky jsou v souladu s formálním vymezením
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud zkoumal
důvodnost dovolání.
23. Nejprve je třeba podle obsahu posuzovaných rozhodnutí i obsahu spisu
uvést, že soudy v reakci na obhajobu obviněného, že uvedené vozidlo neřídil,
ale byla to jiná osoba, která vozidlo náhle opustila, dostatečně obezřetně
zjišťovaly okolnosti, za kterých k činu obviněného došlo. Zabývaly se i
podstatnými argumenty obhajoby o nevěrohodnosti svědka L. M. a tvrzenými
nedostatečnostmi kamerového záznamu, a vysvětlily, z jakých důvodů tyto
nedostatky neshledaly.
24. Rozhodné je, že na objasnění všech podstatných skutečností soudy
zaměřily dokazování, při němž zjišťovaly, zda je možné učinit závěr, že řidičem
předmětného vozidla byl obviněný. V té souvislosti lze poukázat na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně, kde v bodech 2. až 8. popsal důkazy a důkazní
prostředky, z nichž pro své závěry vycházel, a v bodech 9. až 12. vysvětlil,
jak se s obsahy těchto důkazů vypořádal a jak na obhajobu obviněného reagoval.
Především je vhodné zmínit, že se soud prvního stupně zabýval výhradami
obviněného proti nevěrohodnosti a nepřesvědčivosti výpovědi svědka L. M., k níž
své závěry rozvedl v bodě 11. rozsudku, kde zdůvodnil, proč v ní neshledal
obviněným tvrzené rozpory a z jakých důvodů ji považuje za věrohodnou i přes
drobné nepřesnosti v popisu oblečení a výšky osoby stojící u automobilu, v níž
byl shledán obviněný. Odvolací soud na obdobné výhrady obviněného v odvolání
reagoval v bodě 7. přezkoumávaného usnesení, kde mimo jiné rozvedl, že se v
posouzení výpovědi jmenovaného svědka se soudem prvního stupně plně ztotožnil,
a to především v závěru, že nebyla zjištěna žádná jiná osoba, která by měla
vozidlo řídit, a tedy nebyla prokázána obhajoba obviněného, že vozidlo neřídil.
Za správný závěr považoval, že svědek přesvědčivě vylíčil okolnosti, za kterých
viděl značně poškozené vozidlo přijet a popsal, byť s určitými nepřesnostmi,
osobu, která se u něj nacházela, přičemž vypovídal v souladu s tím, co
zaznamenala i kamera snímající uvedený prostor. Provedené důkazy odvolací soud
posuzoval v souvislosti s obhajobou obviněného, jíž porovnával s výsledky
konstatované soudem prvního stupně a uzavřel, že neshledal v dokazování
obviněným vytýkané vady (viz bod 8. usnesení).
25. Nejvyšší soud, jenž z podnětu dovolání zkoumal správnost těchto
závěrů, zdůrazňuje, že těžištěm dokazování je řízení před soudem prvního stupně
a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6,
odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není samostatně
hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale jeho
povinností je zabývat se správností jejich postupů při objasňování věci a
hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též
nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nejvyšší soud může
do tohoto procesu vstupovat jen výjimečně v případech, jde-li o extrémní
nedostatky bez logického odůvodnění, a proto posuzuje, zda řízení jako celek a
jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda v nich
nejsou extrémní rozpory, nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či
libovůle.
26. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud k výhradám obviněného podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že zejména soud prvního stupně zvažoval
důležité skutečnosti z každého důkazu se nabízející. V jeho hodnocení zejména
výpovědi svědků L. M., R. M. a L. Š. i listinných důkazů a kamerových záznamů
je zjevné, že v potřebné míře zkoumal každý důkaz samostatně, tak i v souhrnu s
dalšími, a vysvětlil, proč verze uváděná obviněným není podložena objektivními
zjištěními. Dospěl k závěru, že pro obhajobu obviněného, že předmětné vozidlo
řídila blíže nespecifikovaná jemu blízká osoba, která v určité fázi vystoupila
z vozidla, není v obsahu jednotlivých důkazů žádná opora. Nejenomže nikdo ze
svědků takovou osobu neviděl, ale ani jiné důkazy nic z toho, co obviněný
tvrdí, nezaznamenaly. Z těchto důvodů se na podkladě provedeného dokazování
jeho verze jeví jako nevěrohodná, jak důvodně uzavřely soudy obou stupňů (srov.
bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). Z
uvedených důvodů z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí disproporce nebo
nesoulad skutkových závěrů a provedených důkazů nevyplývá, naopak je z nich
zřejmá logická návaznost posuzování všech rozhodných skutečností i zjištěných
souvislostí.
27. Nejvyšší soud pro úplnost zmiňuje, že pokud svědek L. M. uváděl
popis muže, jehož u poškozeného vozidla v danou dobu sledoval, a posléze k věci
i vypovídal, nešlo o rekognici podle § 104b tr. ř., protože ta formálně
provedena nebyla. Vše, co svědek popsal, byly jen skutečnosti jím uváděné v
rámci výpovědi svědka, který popsal, co viděl a slyšel. Nešlo totiž o
znovupoznání osoby, ale o popis skutečností, které svědek v dané době na
uvedeném místě sledoval, tj. svými smysly vnímal. Vypovídal tedy v souladu s §
97 tr. ř. o tom, co mu je známo o trestném činu a o pachateli nebo o
okolnostech důležitých pro trestní řízení. Ostatně i soud sám měl možnost
kamerami zaznamenané skutečnosti i osobu pohybující se u vozidla posuzovat, a
lze zdůraznit, že ani obviněný nepopřel, že byl osobou, kterou kamery
zaznamenaly, přestože tvrdil, že vystoupil z pravých dveří vozidla a osoba jemu
blízká se z místa vzdálila po tom, co vystoupila na čerpací stanici. Soudy
důvodně shledaly v těchto tvrzeních obviněného nesoulad, neboť ze zjištěného
průběhu činu a obsahu důkazů neměly pro jejich pravdivost podklad ve výsledcích
provedeného dokazování.
28. K námitkám obviněného je možné shrnout, že soudy obou stupňů úvahy a
závěry v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly a důvody, pro které obhajobě
obviněného neuvěřily, dostatečně vyložily. Nelze se ztotožnit s tím, že soudy
své rozhodnutí o vině obviněného založily primárně na výpovědi svědka L. M.,
neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se rozpory v jeho výpovědi
zabývaly, neshledaly je však rozhodnými (srov. zejména bod 11. rozsudku
nalézacího soudu). Tato výpověď však nebyla osamoceným důkazem, ale plně
korespondovala s provedeným kamerovým záznamem z benzinové pumpy, ze kterého je
zřejmá osoba vystupující z místa řidiče oděná a vypadající tak, jak zásadně
popsal svědek, a jak byl následně obviněný zachycen na fotodokumentaci pořízené
policejním orgánem (srov. bod 7. usnesení, č. l. 2 spisu a body 6. a 7.
rozsudku). Z těchto důvodů je zřejmé, že soudy obou stupňů dostály svým
povinnostem, vypořádaly se s odvolacími námitkami a reagovaly na ně (viz např.
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne
19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Odvolací soud nepochybil, jestliže
odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně [srov. a contrario usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora
uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako
„ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92,
body 59., 60.], a to zvlášť za situace, kdy obsahem těchto námitek bylo
opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v rámci řízení před soudem
prvního stupně (srov. bod 7. napadeného usnesení). Podmínkou takového postupu
bylo, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně bylo patrné, že se všemi
důležitými otázkami skutečně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8.
2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).
29. Z popsaných závěrů je zjevné, že vina obviněného z provedeného
dokazování vyplynula (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a že se soudy
vypořádaly i s jeho obhajobou (§ 125 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí neobsahují
nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov.
zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03),
protože Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu známky libovůle nebo snahy
vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu
provedeného dokazování. Z těchto důvodů se nejedná ani o případnou existenci
tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném
smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze
dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS
398/97).
30. Při těchto závěrech je zcela bezpředmětná námitka obviněného o
porušení zásady presumpce neviny a z ní vycházejícího pravidla in dubio pro
reo, protože uvedený princip má své místo pouze tehdy, jestliže v důkazním
řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových
okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku,
některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením
dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Zvažovat ho lze jen
tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k
závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících
si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS
154/02, nebo nálezy ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5.
3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Pokud byla vina obviněného spolehlivě na
podkladě výsledků provedeného dokazování objasněna, aplikace uvedených zásad v
posuzované věci nepřichází do úvahy. Z těchto závěrů plyne, že důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn nedůvodně.
31. Obviněným rovněž označeným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat
buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci
skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Uvedený důvod je
určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady
spočívající v porušení hmotněprávních norem.
32. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že prostřednictvím
tohoto důvodu obviněný nepoukazoval na právní vady, ale dovozoval vadnost
použité právní kvalifikace jen z toho, čím odůvodňoval existenci skutkových
výhrad uplatněných podle důvodu v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy z toho,
že vozidlo neřídil.
33. S ohledem na to je zřejmé, že obviněný důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. po formální stránce nenaplnil, protože nevytýkal výlučně vady
právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, jenž mu je kladen za vinu. Obviněný totiž
zpochybňoval primárně to, že to byl on, kdy měl čin spáchat, tedy nepřipustil a
vyvracel, že se skutek stal tak, jak jej soudy v přezkoumávaných rozhodnutích
objasnily. Neřídil se proto zákonným vymezením tohoto důvodu, neboť pouze
poukazem na to, že je použitá právní kvalifikace přečinu podle § 274 odst. 1
tr. zákoníku nesprávná, nerespektoval, že soudy zjistily, že to byl on, kdo pod
vlivem alkoholu předmětné vozidlo řídil. Opětovně jen prosazoval vlastní verzi
průběhu skutkového děje, který, jak bylo uvedeno výše, nemá podklad v
provedeném dokazování.
34. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný výhrady právní
povahy fakticky neuplatnil a důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vůbec
nenaplnil.
35. Jestliže Nejvyšší soud shledal, že výhrady podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou nedůvodné a dovolání bylo podáno mimo důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze dospět k závěru, že jsou splněny podmínky podle
§ 265b odst. 1 písm. m). tr. ř. O něj lze dovolání opřít, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod dovolání spočívá
ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z
tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř.), jednak že
odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4
tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných
důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
36. V posuzované věci nepřipadalo do úvahy splnění první a druhé
alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť odvolací soud odvolání obviněného
nezamítl nebo neodmítl bez věcného přezkoumání, tedy z tzv. formálních důvodů
podle § 253 odst. 1 tr. ř., ale s negativním závěrem ho věcně z hledisek § 254
odst. 1 tr. ř. přezkoumal. Obviněný proto logicky poukazoval na třetí
alternativu, jíž však Nejvyšší soud nepovažoval za naplněnou, protože výše
popsané závěry dokladují, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí nedostatky, na něž
obviněný poukazoval v argumentaci opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g)
a h) tr. ř.
VII. Závěr
37. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že přezkoumávané rozhodnutí a
řízení mu předcházející nenese známky libovůle a soudy neměly snahu vyhnout se
plnění svých povinností, a proto pravidla spravedlivého procesu v této věci
porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp.
zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4.
12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Skutková zjištění popsaná v rozsudku
Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 16 T 73/2025, a z nich
plynoucí právní posouzení skutků, byly v potřebné míře objasněny. Nedošlo k
pochybením, jež obviněný v dovolání namítal. Nevznikají pochybnosti o tom, že
se dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných
rozhodnutí. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i
odpovídající právní kvalifikaci.
38. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu
přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly
všechny rozhodné okolnosti, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu