8 Tdo 1189/2025-3544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o
dovolání, které podal obviněný V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 33/2025-3485, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 34/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2024, č. j. 3 T
34/2024-3434, uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
účinného od 1. 10. 2020 (ad I. a II. výroku rozsudku). Za tento trestný čin
(jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 240 odst. 2
tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle 228 odst. 1
tr. ř. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný Z. P. podle § 226 písm. c) tr. ř.
zproštěn obžaloby a o náhradě škody ve vztahu k tomuto spoluobviněnému bylo
rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný
a státní zástupce v neprospěch spoluobviněného Z. P. odvolání, která Vrchní
soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 10 To 33/2025-3485, podle § 256
tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému
usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku
předně poukázal na rozpory ve skutkových zjištěních, na hodnocení důkazů v jeho
neprospěch a na neprovedené důkazy. V této souvislosti uvedl, že v řízení
nebylo vyvráceno, že by nedocházelo ke zprostředkovatelské činnosti, kterou
vykonávala společnost PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r.o., plně v souladu s
uzavřenými smlouvami na reklamu, obdobně nebylo vyvráceno tvrzení, že zákaznici
společnosti VENDITORE Finance, s.r.o., požadovali reklamu na velkoplošných
obrazovkách, což společnost PRAGOMAGNU Praha spol. s r.o., zajistila
prostřednictvím společnosti TOP CZECH Partners Commercial s.r.o., a že vše bylo
řádně smluvně zajištěno, fakticky realizováno a též řádně fakturováno. V této
souvislosti obviněný také poukázal na to, že obdobnou činnost dříve provozovala
společnost WOLF Invest LTD, jejíž činnost byla převedena na PRAGOMAGNUM Praha,
spol. s r.o., ale k trestnímu stíhání společnosti WOLF Invest LTD a ani osob
statutárního orgánu této společnosti nedošlo. Obviněný má také za to, že soudy
obou stupňů postavily svá rozhodnutí na několika domněnkách a spekulacích,
přičemž poukázal na některé ve věci provedené důkazy, na některé pasáže z
odůvodnění rozhodnutí s tím, že soudy nehodnotily důkazy samostatně a ve
vzájemných souvislostech, a že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná. V rámci
své argumentace stran skutkových zjištění, hodnocení důkazů a přezkoumatelnosti
soudních rozhodnutí poukázal na originály faktur včetně příjmových dokladů, CD
nosiče s videozáznamy reklamních spotů, [ne]věrohodnost svědka M. B., na jeho
zapojení ve společnostech a na daňovou povinnost jednotlivých subjektů. Rovněž
má za to, že soudy fakticky neřešily, kdo státu řádně neodvedl DPH, a nebyl
vysvětlen ani samotný způsob určení škody a její výše. Podle obviněného byla
také porušena zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k výše uvedeným pochybením navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství, který se po stručném shrnutí dosavadního průběhu
trestního řízení a obsahu dovolání podrobně vyjádřil k přípustnosti námitek
obviněného a jejich podřaditelnosti pod jím uplatněné dovolací důvody. Státní
zástupce má za to, že dokazování realizované Krajským soudem v Praze bylo úplné
a bezvadné, byly provedeny všechny klíčové důkazy pro ustálení skutkového
stavu, přičemž uvedl, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli
důkazní návrh. V této souvislosti uvedl, že pokud již některá ze stran v
průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy
tento návrh neopomenuly a jeho připuštění či odmítnutí řádně odůvodnily. Ve
vztahu k argumentaci obviněného uvedl, že pro závěr o vině obviněného je zcela
bezpředmětné, jestli se ještě někdo další mohl předmětné trestné činnosti
dopustit. Věrohodností osoby svědka B. se soudy řádně zabývaly a nebylo tak
nutné v tomto směru doplňovat dokazování. Za bezpředmětný považuje také
požadavek obviněného na další dokazování ohledně vypracování znaleckého posudku
z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, pro určení výše škody, jelikož
tento důkaz byl u hlavního líčení řádně proveden, když obviněný, zastoupený
svým obhájcem, souhlasil s jeho čtením. Státní zástupce má také za to, že soudy
neopomněly specifikovat ani důvody, pro které byly výpovědi J. K. a dovolatele
označeny za lživé a data zachycená na CD nosičích za neodpovídající reálnému
stavu, přičemž státní zástupce v této souvislosti v podrobnostech odkázal na
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. S ohledem na výše uvedené
skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud
rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.,
případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání
učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů
činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky
obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy
existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem
řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na
spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu
mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na
spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly
provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně
odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho
obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec
pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo
k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné
s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to,
že společnost PRAGOMAGNUM Praha spol. s r. o. vykonávala činnost vždy v souladu
s uzavřenými smlouvami; vše bylo řádně smluvně zajištěno, fakticky realizováno
a řádně fakturováno; poukazoval na ve věci provedené důkazy, jakožto video
záznamy a faktury s tím, že nebylo prokázáno, že by faktury či plnění byla
fiktivní; poukazoval na nevěrohodnost svědka B.; na návrh výslechu znalce k
výši způsobené škody atd. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného
se odvolací soud řádně zabýval v bodech 34. – 42. a následně v bodech 89. –
124. svého rozhodnutí. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších
fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408],
mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V této
souvislosti s ohledem na to, že obviněný ve svém dovolání brojí proti tomu, že
odvolací soud ve svém odůvodnění odkazoval či citoval z odůvodnění soudu
nalézacího, z čehož obviněný mj. dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu, lze uvést, že nejen z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz
níže také bod 17.), ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, např. z
rozsudku ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59. – 60., vyplývá, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na
převzetí odůvodnění nižšího soudu. Lze také poukázat na judikaturu ESLP, ze
které vyplývá, že není vyžadována podrobná odpověď na každý argument předložený
v opravném prostředku, strany soudního řízení mohou očekávat, že dostanou
konkrétní a výslovnou odpověď na námitky, které jsou zásadní pro výsledek
řízení (např. rozsudek velkého senátu ze dne 11. 7. 2017, Moreira Ferreira
proti Portugalsku, č. 19867/12, bod 84., rozsudek ze dne 17. 4. 2018, Cihangir
Y?ld?z proti Turecku, č. 39407/03, bod 42., nebo rozsudek ze dne 29. 1. 2019,
Orlen Lietuva Ltd. proti Litvě, č. 45849/13, bod 82.), z čehož mj. vyplývá, že
rozsah, resp. obsah, odůvodnění odvolacího soudu odpovídá odůvodnění opravného
prostředku, přičemž obsahuje-li odvolací prostředek pouze opakování námitek
vznesených v předcházejícím řízení, případně námitky, na které lze najít
odpověď v odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, není povinností
nadřízeného soudu, aby se k těmto opakovaně vyjadřoval (srov. přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 511/2023). Lze tedy
uzavřít, že v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze spatřovat obviněným
vytknutá pochybení stran odůvodnění a přezkoumatelnosti rozhodnutí.
11. S ohledem na argumentaci obviněného, která nikterak nevybočuje z
prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších
stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné v obecné rovině také uvést, že soudy
nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci
(§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich
rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry [na porušení
těchto ustanovení poukazuje dovolatel již v bodě 2) svého dovolání]. Ve vztahu
k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné
pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za
situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci;
pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí
postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění
(obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají,
budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst.
5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či
druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a
které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový,
nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v
jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování
skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního
práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a
násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. V reakci na námitky obviněného stran hodnocení důkazů, lze také
uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k
závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím
zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých
rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech
ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo
uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich
pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro
odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že
pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že
skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio
pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro
reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj.
rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o
spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska
rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či
vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku
9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou
in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy
dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný
skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy
(a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor. Nadto lze
dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že
obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové,
popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na
námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů
vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné
obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo
na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora
uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud ve vztahu k argumentaci obviněného
za vhodné, byť opětovně, uvést, že obviněný v rámci námitek stran hodnocení
důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění prosazuje vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedenému dokazování a předkládá vlastní verzi skutkového
děje, zásadně odlišnou od skutkového zjištění, které učinily soudy nižších
stupňů. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů s tím, že se
měly dopustit nepodložených úvah, domněnek či spekulací, což Nejvyšší soud
neshledal, přičemž sám obviněný spekuluje nad tím, že právě on sám mohl být
uváděn v omyl. Nalézací soud provedl obsáhlé dokazování, důkazy hodnotil
jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a náležitě zjistil skutkový stav
(také viz výše). Obviněný je přitom usvědčován nejen svědeckou výpovědí svědka
M. B., jehož věrohodnost a postavení v celé trestní věci obviněný rozporuje,
ale také ostatními svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy a v neposlední řadě
i samotným obchodním fungováním společností, které fakticky ovládal, tedy
jejich podezřelou historií, nedostatečným personálním a technickým zázemím,
toky finančních prostředků, totožností fakturačních částek a absencí cenotvorby
atd. Oba soudy nižších stupňů se také řádně zabývaly věrohodností výpovědi
obviněného a výpovědi svědka J. K., která podporovala verzi obviněného, přičemž
řádně odůvodnily, proč ji shledaly nevěrohodnou (soud prvního stupně poukázal
na to, že výpověď uvedeného svědka byla mj. v přímém rozporu s vypovědí
svědkyně K. M., jeho asistentky; stejně tak považoval výpověď zmíněného svědka
za nepřesvědčivou v porovnání s výpovědí jeho bratra P. K., který měl
zajišťovat nahrávky proběhlých reklam). Pokud pak obviněný poukazuje také na
provedené dokazování stran faktur, tak lze uvést, že fiktivnost faktur vyplývá
mj. ze svědecké výpovědi M. B., jednatele společnosti TOP CZECH PARTNERS
COMMERCIAL s. r. o., který potvrdil, že žádné doklady nepodepisoval,
neproplácel, obviněného nezná a nikdy se s ním nepotkal. Jeho výpověď je pak
potvrzována i provedenými rekognicemi a znaleckým posudkem znalkyně PhDr. Václavy Musilové z oboru kriminalistika, specializace jazyková expertíza, obor
expertíza písma, která uvedla, že faktury nejsou opatřeny pravými podpisy M. B., a to s výjimkou faktur označených č. 225-228/2569, potvrzení pro FÚ pro
Středočeský kraj a smlouvě o zajištění reklamy ze dne 27. 3. 2017, u nichž jsou
kopie podpisů pro účely znaleckého posudku nezpracovatelné. V této souvislosti
lze také poukázat na výpovědi svědků, a to D. D., M. K., M. M., K. P., J. Š.,
L. V., D. V., F. V., L.
Ch., spojených s provozem ,LED panelů na Václavském
náměstí či v Brně, kteří potvrdili, že neprobíhala žádná spolupráce se
společnostmi PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. ani s TOP CZECH PARTNERS
COMMERCIAL, s. r. o., přičemž neznaly ani jméno obviněného, ani nikoho, s kým
měl obviněný jednat v řetězci zainteresovaných společností. Nalézací soud tak
správně uzavřel, že nastrčené subjekty vystavovaly faktury za reklamní služby,
přestože k poskytování služeb nedocházelo, přičemž společnost, která si daňovou
povinnost řádně neplnila, byla společnost TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o., zatímco společnosti ovládané obviněným si uplatňovaly odpočet DPH na
základě fiktivních faktur. S ohledem na argumentaci obviněného lze také uvést,
že z provedeného dokazování vyplynulo, že v celém řetězci bylo nastrčeno vícero
tzv. „bílých koní“, stejně tak je možné, že trestnou činnost páchalo vícero
subjektů, nicméně skutečnost, že se předmětné trestné činnosti mohl dopustit
někdo další, nemá žádný vliv na závěr o vině obviněného. Obviněný také soudům
nižších stupňů vytýká, že dospěly k závěru, že fakticky jednal za společnost
TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o., a bez jediného důkazu tak převzaly
skutečnost obsaženou v obžalobě (str. 5 odvolání obviněného). Toto tvrzení
dovolatele ovšem nemá oporu v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Z
rozhodnutí soudů nevyplývá, že by obviněný měl fakticky ovládat danou
společnost. Z provedeného dokazování vyplynulo, že společnost TOP CZECH
PARTNERS COMMERCIAL s. r. o. byla zastoupena svědkem M. B. v pozici tzv. „bílého koně“ a obviněný jakožto osoba fakticky ovládající společnosti
PRAGOMAGNUM Praha, spol. s r. o. a Fire Service 06, s. r. o. zahrnoval do
účetnictví a následně do daňových přiznání k DPH u PRAGOMAGNUM Praha, spol. s
r. o. a Fire Service 06, s. r. o. fiktivní faktury o přijatých zdanitelných
plněních společnosti TOP CZECH PARTNERS COMMERCIAL s. r. o. Lze tak uzavřít, že
soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu
s provedeným dokazováním, přičemž závěry obsažené v odůvodnění jejich
rozhodnutí jsou jasné, logické, přesvědčivé a nevykazují znaky libovůle při
hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
14. Dále je třeba reagovat na argumentaci obviněného ohledně
neprovedení navrhovaných důkazů. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší
soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně
vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS
251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám
spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět
tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i
možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých
tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá
povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim
nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení
sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv.
opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny
nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §
2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných
rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň
bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou
dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a
soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných
rozhodnutích.
15. Z napadených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly
hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna
na podkladě relevantních důkazů, přičemž je zřejmé, že byly vzaty v úvahu i
obviněným učiněné důkazní návrhy a oba soudy nižších stupňů dostatečně
odůvodnily, proč považovaly jejich provedení za nadbytečné. Pokud tedy obviněný
vznáší výhrady k otázce neprovedených důkazů, pak Nejvyšší soud pro stručnost
odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutích soudů nižších stupňů k této
problematice a dodává, že na návrhy dovolatele bylo řádně reagováno (bod 45.
rozhodnutí soudu prvního stupně, bod 20. rozhodnutí odvolacího soudu). Přes
výše uvedené lze uvést, že obviněný námitku neprovedených či tzv. opomenutých
důkazů staví primárně na tom, že v řízení nebyl vyslechnut znalec Mgr. Vladimír
Lein, MBA, z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, vzhledem k čemuž nebyla
řádně zjištěna způsobená škoda. S ohledem na uvedené považuje Nejvyšší soud za
vhodné pouze uvést, že znalecký posudek znalce Mgr. Vladimíra Leina, MBA, byl u
hlavního líčení po poučení přečten se souhlasem státního zástupce a obviněných
(spoluobviněného a obviněného, který byl zastoupen advokátem) ve smyslu § 211
odst. 5 tr. ř. a až následně obviněný navrhl, aby byl znalec osobně vyslechnut.
Takový návrh ovšem nezakládá námitku tzv. opomenutých důkazů (viz výše).
Nejenže nalézací soud řádně odůvodnil, proč návrh na výslech znalce zamítl, ale
takový důkaz byl také řádně proveden, jelikož důkaz znaleckým posudkem se buď
provede osobním výslechem znalce nebo přečtením se souhlasem stran, jak bylo v
této trestní věci učiněno.
16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem
opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení
obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za
potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá,
že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková
zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto
orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva
je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda
soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný,
koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem
interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně
zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených
právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna
(srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho
důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr.
ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního
soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu