8 Tdo 1439/2018

8 Tdo 1439/2018-44

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání

obviněného Z. G., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí

svobody ve Věznici Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7.

2018, sp. zn. 4 To 29/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 10/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. G. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 53 T 10/2017,

byl obviněný Z. G. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné

povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za

což byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v

trvání pěti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.

a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku

mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty, a to veškerých finančních

prostředků na účtu vedeném na jeho jméno u Sberbank CZ, a. s., č. XY, a

veškerých finančních prostředků na účtu penzijního připojištění vedeném na jeho

jméno u Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., podle smlouvy č.

0138005919. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena

statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech

včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy,

smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy

umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání

tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na

náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj,

Územnímu pracovišti Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, částku 13 459 500 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj,

Územní pracoviště Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, odkázán se zbytkem

uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízeni ve věcech

občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný Z. G. a jeho manželka L.

G. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na všechny výroky rozsudku,

jeho manželka brojila proti výroku o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018, byl napadený rozsudek soudu

prvního stupně z podnětu odvolání obviněného a jeho manželky podle § 258 odst.

1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř.

bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.

3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, za což byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo

uloženo propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků na účtu vedeném

na jeho jméno u Sberbank CZ, a. s., č. XY, ve výši 64 780,26 Kč a finančních

prostředků na účtu penzijního připojištění vedeném na jeho jméno u Penzijní

společnosti České pojišťovny, a. s., podle smlouvy č. 0138005919 ve výši 141

641 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena

statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech

včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy,

smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy

umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání

tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na

náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj,

Územnímu pracovišti Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, částku 13 459 500 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj,

Územní pracoviště Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, odkázán se zbytkem

uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízeni ve věcech

občanskoprávních.

3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný

zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,

odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že:

jako jediný jednatel společnosti P. p., IČ XY, se sídlem XY, spolu s dalšími

osobami, nejméně se Z. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, v úmyslu vylákat nadměrný

odpočet na dani z přidané hodnoty se účastnil na obchodním řetězci složeném ze

společností U., IČ XY, se sídlem XY ? P., IČO XY, se sídlem XY ? Avildsen, s.

r. o., IČ 29051193, se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5 ? P. p., v rámci

kterého byla uměle navýšena cena obchodovaného zboží s tím, že první článek

řetězec, společnost U., vykázanou daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty

za prodej tohoto zboží neuhradí a poslední článek řetězce, společnost P. p.,

bude uplatňovat nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně na vstupu a

osvobození od daně z důvodu dodaní daného zboží do jiného členského státu podle

§ 64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a

1) dne 25. 5. 2010 podal za společnost P. p., na Finančním úřadu Brno I

přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2010, ve kterém

uplatnil v rozporu s § 72, § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané

hodnoty, nárok na odpočet dané na vstupu z faktur přijatých od společnosti

Avildsen, s. r. o., IČ 29051193, se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, v

celkové hodnotě 88 547 336 Kč s nárokem na odpočet daně ve výši 17 709 467 Kč;

a to z faktury č. 100100001, DUZP 23. 4. 2010, základ daně 67 297 500 Kč, DPH

13 459 500 Kč, za linku na strojní broušení a leštění šatonů, a z faktury č.

100100002, DIJZP 23. 4. 2010, základ daně 21 249 836 Kč, daň 4 249 967 Kč, za

šatony, deklaroval dodání tohoto zboží do jiného členského státu společnosti

GRYSTES, s. r. o., DIČ SK2022695378, se sídlem Zámocká 30, Bratislava,

Slovenská republika, na základě faktur č. 06010 a č. 07010, DUZP 27. 4. 2010 v

celkové hodnotě 88 857 712 Kč, a uplatnil nárok na nadměrný odpočet ve výši 17

720 415 Kč, který mu vyplatil Finanční úřad Brno I dne 11. 6. 2010, přičemž byl

srozuměn s tím, že nejméně údaj o ceně na uvedených dokladech se nezakládá na

pravdě a že tato cena nebude nikdy uhrazena, neboť cena zboží byla mnohonásobně

navýšena, čímž vylákal ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem

Brno I, nadměrný odpočet ve výši 17 720 415 Kč,

2) dne 26. 7. 2010 podal za společnost P. p., na Finančním úřadu Brno III

přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2010, ve kterém

uplatnil v rozporu s § 72, § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané

hodnoty, nárok na odpočet daně na vstupu z faktury přijaté od společnosti

Avildsen, s. r. o., IČ 29051193, se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, č.

Vf20l00501, DUZP 29. 6. 2010, základ daně 67 297 500 Kč, DPH 13 459 500 Kč, za

linku na strojní broušení a leštění šatonů, deklaroval dodání tohoto zboží do

jiného členského státu společnosti GRYSTES, s. r. o., DIČ SK2022695378, se

sídlem Zámocká 30, Bratislava, Slovenská republika, na základě faktury č.

010010, DUZP 30. 6. 2010 v hodnotě 67 500 000 Kč, a uplatnil nárok na nadměrný

odpočet ve výši 13 473 962 Kč, který nebyl vyplacen, přičemž byl srozuměn s

tím, že nejméně údaj o ceně na uvedených dokladech se nezakládá na pravdě a

tato cena nebude nikdy uhrazena, čímž se pokusil způsobit České republice,

zastoupené Finančním úřadem Brna III, škodu ve výši 13 473 962 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To

29/2018, podal obviněný Z. G. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání,

v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. Vytkl, že skutek, jak byl soudem v napadeném rozsudku popsán, byl

nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, neboť

nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, a že soudy nižších

stupňů zcela rezignovaly na stanovení výše škody jako okolnosti podmiňující

použití vyšší trestní sazby, přičemž po provedeném dokazování neměly dostatek

natolik průkazných důkazních podkladů, aby učinily taková skutková zjištění, o

nichž by ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. nevznikly důvodné pochybnosti.

5. S poukazem na tzv. extrémní rozpor uvedl, že stěžejní skutková zjištění

odvolacího soudu nemají dostatečnou obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo

jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. V

této souvislosti zmínil závěr odvolacího soudu, že nějaké zboží bylo

přeprodáno, přičemž jeho hodnota byla několikanásobně navýšena. Vyjádřil

přesvědčení, že napadený rozsudek a postup obou ve věci činných soudů nese

prvky nepřípustné soudní libovůle, kdy závěry o skutkovém stavu jsou dovozovány

nikoliv z provedeného dokazování, nýbrž z domněnek, a to při současném

ignorování obviněným předložených důkazů svědčících v jeho prospěch. Mínil, že

rozsáhlé dokazování, které bylo v řízení provedeno, se koncentrovalo výhradně

na jeho osobu, přičemž účast dalších osob byla nepochopitelně přehlížena. Byť

se nad tím nalézací soud pozastavil a připustil, že stíhání dalších osob by

mohlo k objasnění věci přispět, konstatoval, že při vázanosti obžalobou nemůže

reagovat jinak, než že v rámci právní kvalifikace zohlední skutečnost, že

obviněný se jednání dopustil nejméně se dvěma osobami.

6. Zdůraznil, že žádný z článků tvrzeného obchodního řetězce, který předcházel

společnosti Avildsen, s. r. o., neznal, s žádnými osobami, které za tyto

společnosti jednaly, se nikdy nesetkal a rovněž mu nebylo nic známo o historii

a původu předmětných linek na broušení šatonů a šatonů samotných. Věděl pouze,

že se jedná o technologii vysoké ceny, což se v rámci omezených možností

(spočívajících v jedinečnosti této technologie) snažil ověřit. Odmítl tvrzení

odvolacího soudu (str. 24 jeho rozsudku), že bylo obchodováno nějaké zboží.

Jednalo se o zboží zcela konkrétní a co do své funkce jedinečné. Jednalo se o

velké strojní celky, které byly pečlivě zabaleny do beden, jež musel nechat

zvlášť vyrobit a jejichž přeprava vyžadovala několik velkých nákladních vozů a

speciální manipulační techniku. Sám zajišťoval jak samotný transport, tak i

skladování celého zařízení. Tento obchod, jenž mu byl nabídnut svědkem Z. S. -

osobou, které věřil, měl představovat možnost, jak realizovat v poměrně krátké

době zajímavý zisk. Skutečnost, že se soudům nižších stupňů jeví subjekty

předcházející společnosti Avildsen, s. r. o., jako nedůvěryhodné, nemůže být

podkladem pro závěr o vině obviněného.

7. Dále namítl, že pokud jde o cenu obchodovaného zboží, tato měla být soudy

nižších stupňů zjištěna, poněvadž zjištění ceny bylo významné z hlediska

subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu (minimálně ve vztahu ke

kvalifikované skutkové podstatě) a rovněž z hlediska správného stanovení výše

škody. V rozhodné době byl a dodnes je přesvědčen, že stanovená cena byla

reálná, ostatně před samotným vyplacením nadměrného odpočtu DPH byla celá

transakce podrobena prověření finančního úřadu, který na ní neshledal nic

závadného. Sám finanční úřad pak ve svém zmatečném vyčíslení škody přiznal

předmětnému zboží mnohamilionovou hodnotu, přičemž i obžaloba vycházela z

odborného vyjádření zpracovaného znalcem Ing. Romanem Dolákem, který dospěl k

závěru, že obvyklá cena jedné linky činila k roku 2010 5 750 000 Kč bez DPH,

což samo o sobě svědčí o tom, že se nejednalo o zboží bezvýznamné hodnoty (i

uvedené odborné vyjádření ovšem pomíjí drahou část potřebnou pro provoz linky,

brousící aparáty, jejichž cena mohla dosahovat podle počtu a cen uváděných

svědky až 20 milionů korun). Zohledněna navíc nebyla cena samotných šatonů,

která i podle znalce Ing. Romana Doláka přesahovala 10 milionu korun. O tom, že

s technologií je dále obchodováno za ceny v řádech desítek milionů korun,

svědčil taktéž znalecký posudek, který obviněný v rámci odvolacího řízení

předložil. Tento posudek neměl dříve k dispozici a nevěděl, že se zboží

opětovně zobchodovalo do České republiky. Cena, k níž znalec dospěl, byla 55

157 000 Kč bez DPH. Jednalo se tedy o cenu, která se nikterak zásadně nelišila

od ceny, za jakou bylo zboží obviněným obchodováno, proto mu nemůže být

podsouváno, že věděl o jakémsi umělém navýšení kupní ceny, zejména za situace,

kdy nebylo prokázáno, že by se tvrzeného obchodního řetězce vědomě účastnil.

Vrchní soud v Olomouci zmíněný znalecký posudek k důkazu neprovedl a bez

dalšího jeho důkazní hodnotu zpochybnil.

8. Měl za to, že ve věci je klíčovou otázkou, zda obchody mezi zúčastněnými

společnostmi (především mezi společnostmi Avildsen, s. r. o., P. p., a GRYSTES,

s. r. o., neboť ostatní neznal a ani s nimi nepřišel do styku) byly fiktivní či

nikoliv, poněvadž od nich se odvíjí vznik a případná výše daňové povinnosti.

Fiktivnost by mohla spočívat v obchodu s reálně neexistujícím zbožím, případně

v tom, že by obchod reálně neproběhl. Uvedené však bylo obsáhlou dokumentací

obsaženou v připojeném spisu finančního úřadu vyvráceno. Odkázal na usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017, v němž Nejvyšší

soud dospěl k závěrům, které jsou podle jeho mínění zcela v souladu s

uplatněnou dovolací argumentací.

9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018,

podle § 265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a

podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou

soustavně uplatňoval již v průběhu svého trestního stíhání a posléze zejména i

ve svém odvolání, a s jeho námitkami se proto soudy nižších stupňů vypořádaly.

Nalézací soud tak učinil v odstavcích 131.–157. na str. 17–23 svého rozsudku se

závěrem, že „skutečným smyslem obchodního řetězce firem nebylo toto zboží

nakoupit a prodat, ale pouze vylákat daňovou výhodu spočívající ve vyplacení

nadměrného odpočtu DPH“; odvolací soud pak v odstavcích 14.–27. na str. 10–17

svého rozsudku úvahy soudu nalézacího potvrdil a doplnil. Státní zástupce v

této souvislosti konstatoval, že se s argumentací soudů ztotožňuje a v

podrobnostech na ni odkazuje.

11. Dále poznamenal, že z hlediska dovolání považuje za podstatné, že výtky,

jimiž obviněný popíral své úmyslné zavinění, jsou výtkami povahy procesní a

nikoliv hmotněprávní, neboť obviněný nesouhlasil se skutkovými zjištěními, jež

byla skutkovým základem úvah soudů o jeho nepřímém úmyslu. Tedy že „věděl, že

skutečným cílem obchodní transakce popsané v úvodu skutkové věty výroku o vině

napadeného rozsudku je zejména vylákání nadměrného daňového odpočtu … a byl

srozuměn s tím, že nejméně údaj o ceně na uvedených dokladech se nezakládá na

pravdě, že skutečná cena zboží nebude nikdy uhrazena“ (odstavec 23. na str. 15

rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rozvedl, proč neměly dovolatelem

tvrzené obchodní transakce charakter skutečného obchodování – dovolatel nikdy v

minulosti s takovým zbožím neobchodoval, zboží nepojistil, neplatil ani

nevyžadoval žádnou zálohu, nepožadoval specifikaci předmětného zboží, neověřil

jeho původ ani funkčnost. Navíc na nákup zboží neměl ani dostatečné finanční

prostředky (odstavec 19. na str. 12 rozsudku odvolacího soudu).

12. Podle státního zástupce nemá dovolatelovo tvrzení hmotněprávní povahu, ani

pokud namítá v podstatě to, že jeho jednání bylo obchodováním spojeným s

odváděním DPH. Podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z

přidané hodnoty, je předmětem daně dodání zboží za úplatu osobou povinnou k

dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. V

posuzované věci však obviněný zboží neplatil ani za ně platby vážně

nepožadoval, vystavené směnky se zbavil a za samotný prodej nedosáhl žádného

jiného zisku než pouze následného vrácení DPH finančním úřadem. Státní zástupce

má za to, že takové dispozice s jakkoliv cenným či bezcenným strojním celkem

nelze pokládat za ekonomickou činnost ve smyslu shora citovaného ustanovení, a

předmětné převody byly tudíž obchodováním fiktivním, které se nachází mimo

dosah DPH. Soudy obsáhle a přiléhavě odůvodnily, na základě jakých konkrétních

skutečností zjištěných provedeným dokazováním učinily závěr nejen o fiktivnosti

předmětných obchodů, ale i o tom, že dovolatel o fiktivnosti činěných transakcí

věděl, s jejich skutečným cílem byl srozuměn a aktivně se na nich podílel (viz

odstavec 18.–22. na str. 11–15 rozsudku odvolacího soudu). Právě v pečlivosti

takových odůvodnění spočívá hlavní rozdíl dovolatelovy věci od věci, v níž

rozhodl Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo 206/2017 (usnesení Nejvyššího soudu ze

dne ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017).

13. Vzhledem k tomu, že citované rozhodnutí Nevyššího soudu bylo zdrojem

dovolatelovy argumentace, považoval státní zástupce za vhodné zabývat se

porovnáním této věci s posuzovanou věcí. Zmínil přitom, že základní východiska

citovaného judikátu se shodují s ustálenou judikaturou ke karuselovým obchodům.

Podle Nejvyššího soudu bylo i v dané věci významné, zda se jednalo o

obchodování skutečné či fingované, přičemž fingování by mohlo vzejít buď z

neexistence obchodovaného zboží (viz odstavce 43. a 50. odůvodnění judikátu),

nebo z neexistence obchodování s existujícím zbožím (viz odstavce 43. a 51.

odůvodnění judikátu). Největším problémem ve věci sp. zn. 8 Tdo 206/2017 přitom

bylo, že ani jedna z těchto alternativ nebyla spolehlivě prokázána, přestože

obě byly vysoce pravděpodobné. Odvolacímu soudu v tomto směru vytkl, že pouze

jednou větou konstatoval svůj kategorický postoj a že nejen že nenapravil

pochybení nalézacího soudu ohledně nejistoty ve skutkových zjištěních (nalézací

soud nevyloučil, že mohlo dojít k vývozu zboží do Malajsie), ale že naopak v

rozporu se závěry soudu prvního stupně jen stručně a paušálně konstatoval, že

zařízení reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno. V judikované

věci se tedy odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího,

aniž by to či ono skutkové zjištění mělo podklad v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud z toho dovodil existenci tzv. „extrémního rozporu, přičemž

poukázal i na zcela nedostatečné odůvodnění subjektivní stránky jednání

obviněných.

14. Všemi těmito okolnostmi se judikovaná věc liší od posuzované věci, v níž

soudy obsáhle a zcela přesvědčivě dovodily jak neexistenci vůle dovolatele

obchodovat se strojním celkem ve smyslu zákona o DPH, tak i skutečnosti

zakládající jeho nepřímý úmysl. Podle mínění státního zástupce jsou skutková

zjištění přiléhavě odůvodněna a nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla v

extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pro úplnost poukázal na jiná

rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou podle jeho názoru posuzované věci lépe

odpovídající. Zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2015, sp. zn. 4

Tdo 1087/2016, jímž argumentoval již soud nalézací, které pojednávalo o případu

karuselového obchodu, v němž se obvinění rovněž hájili tím, že fiktivnost

obchodu nebyla prokázána, což dokládali množstvím dokladů o přepravě reálně

existujícího zboží do Kanady. Dále poukázal i na odvolacím soudem citované

usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, publikované pod č. 45/2014

Sb. rozh. tr., či na usnesení ze dne 14.2.2018, sp. zn. 3 Tdo 89/2018,

pojednávající o věci, v níž se jeden z obviněných hájil mimo jiné i tím, že

problematika karuselových podvodů nebyla v dřívější době příliš známá, on o ní

neměl žádné povědomí, tudíž mu ani některé obchody nepřišly zvláštní a

považoval je za součást řádného obchodování. V dané věci Nejvyšší soud k

subjektivní stránce uvedl, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že

zainteresované obchodní společnosti se zbožím v tvrzených objemech nemohly

obchodovat, přičemž ani nedisponovaly odpovídajícími skladovacími prostory,

resp. ani reálné objemy peněžních prostředků, kterými disponovaly, by

obchodování v tvrzených objemech neumožňovaly. Podle něj si tedy obvinění

museli být vědomi skutečnosti, že jejich „obchody“ jsou částečně toliko

fiktivní, a pokud se na nich podíleli, nelze si takové jednání vyložit jinak,

než že se jednalo o cílenou snahu o vylákání uplatněných nadměrných odpočtů

DPH. Státní zástupce připomněl i usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo

83/2018, zabývající se věcí, v níž byl karuselový obchod založen na tvrzení

obviněných, že obchodují s bižuterními kameny a nikoliv se skleněným odpadem.

Nejvyšší soud mimo jiné shledal, že každý z obviněných jednal s vědomím, že

nejde o řádné obchody naplňující podmínky pro odpočty DPH, nýbrž o fiktivní

obchody směřující právě a pouze k neoprávněnému daňovému nároku.

15. Ve světle výše uvedené judikatury a podrobné argumentace soudů nemůže podle

státního zástupce obstát ani námitka, že se soudy nezabývaly faktickou cenou

obchodovaného zboží. Soudy totiž správně neshledaly, že by snad v daném

obchodním řetězci nějaké reálné obchodování proběhlo. Dovolatel tak tvrdí

skutečnost, která zjištěna nebyla, a tato jeho námitka je opět povahy spíše

skutkové a procesní než hmotněprávní. Pokud dovolatel nakonec odkázal na

existenci pochybností, patrně měl na mysli zásadu in dubio pro reo, o níž

samotnou však žádný z dovolacích důvodů opřít nelze.

16. Státní zástupce uzavřel, že podstatou dovolání jsou námitky skutkové, které

žádný z dovolacích důvodů samy o sobě založit nemohou, a proto navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo

podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.

ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně

neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů

dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že

dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem

stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě

procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani

nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.

Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem

odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci

nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat

Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl

soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o

trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán

vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též

dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně

soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem

pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně

uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí

věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.

ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z

dovolacích důvodů.

20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud

přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v

případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování

o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních

práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a

chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy

Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,

sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna

ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž

zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního

řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy

důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v

rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k

tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,

ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

21. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané

věci neshledal.

22. Co se případného opomenutí důkazů týče, ani podle judikatury Ústavního

soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze

dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět

každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení

v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o

důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých

důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze

dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS

95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.

III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě

na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění

soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit

třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž

ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s

předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit

ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje

vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,

podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,

bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)

ověřeno nebo vyvráceno. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že odvolací soud o

důkazním návrhu obhajoby na provedení důkazu čtením znaleckého posudku

připojeného k odvolání obviněného a týkajícího se ceny hmotného movitého

majetku (č. listu 1692–1726) rozhodl, neboť jej usnesením zamítl (č. listu 1754

a 1755). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud své zamítavé

rozhodnutí taktéž řádně zdůvodnil, když uvedl, že provedené dokazování považuje

za dostatečné a že pro právní posouzení jednání obviněného není skutečná

hodnota údajně obchodované linky příliš důležitá. Podle soudu bylo totiž v

daném případě podstatné, o jakou částku byla zkrácena daň, popř. v jaké výši

byla vylákaná hodnota na dani (str. 16–17 rozsudku). Soud se nad rámec vyjádřil

i k důkazní hodnotě obhajobou předloženého znaleckého posudku, kterou – řečeno

ve zkratce - nepovažoval za nikterak vysokou (srov. str. 16 rozsudku). Z takto

naznačených skutečností je tedy zjevné, že odvolací soud svým povinnostem

rozvedeným v judikatuře Ústavního soudu dostál a právo obviněného na

spravedlivý proces neporušil. Jeho argumentace, o kterou své zamítavé

rozhodnutí opřel, je navíc zcela logická a lze se s ní v plném rozsahu

ztotožnit.

23. Dále je nezbytné konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už

vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 17–21 rozsudku nalézacího

soudu, str. 9–17 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi

učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že

soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a

učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky

§ 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč

jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby

jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich

vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily

provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace

důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své

hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení

provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím

důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o

nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

24. S ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod

je (posuzováno s určitou tolerancí) relevantní otázkou, zda odvolací soud

správně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin zkrácení daně, poplatku a

podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku.

25. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240

odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo,

pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti,

pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo

jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto

povinných plateb. Spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami, naplní znaky

skutkové podstaty podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud

navíc posledně citovaný čin spáchá ve velkém rozsahu, naplní znaky skutkové

podstaty podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §

21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k

dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin

spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokud jde o velký rozsah

vylákané výhody na dani, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo § 138 odst.

1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají

žádný význam, je třeba tento znak vykládat tak, že jde nejméně o 5 000 000 Kč.

Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu a

u zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu uvedeného v

odstavci 1 nejméně se dvěma osobami vyžaduje úmysl [přímý podle § 15 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.

zákoníku, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo

826/2013, uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.], z hlediska kvalifikované

skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku postačí zavinění z

nedbalosti [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

26. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že

obviněný Z. G. dílem ve velkém rozsahu vylákal výhodu na dani, spáchal takový

čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu, dílem se dopustil jednání,

které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani, spáchání takového činu

nejméně se dvěma osobami a spáchání činu ve velkém rozsahu, v úmyslu takový

trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.

27. Dovolací soud má za to, že skutková zjištění precizně popsaná v tzv.

skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a v odůvodnění obou

napadených rozsudků výstižně obsahují všechny znaky zločinu zkrácení daně,

poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst.

3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu odvolacímu soudu ničeho

vytknout. Závěr, že obviněný podvodně vylákal výhodu na dani a tuto se také

pomocí podvodného jednání vylákat pokusil, má ve skutkových zjištěních soudů, a

potažmo tedy i ve výsledcích provedeného dokazování, patřičnou oporu. Veškeré

jednání obviněného související s obchodováním zboží specifikovaným ve výroku o

vině bylo vedeno se záměrem získat od finančního úřadu finanční částku, na

kterou ve skutečnosti neměl nárok. Obviněný jako t. č. jediný jednatel (a

současně i jediný společník) společnosti P. p., uzavřel s nově vzniknuvší

společností Avildsen, s. r. o., jejíž jednatelkou byla Z. K., tj. podle důkazy

podložených závěrů soudů osoba bez podnikatelských zkušeností (viz jednání

obviněné v rámci daňového řízení a výpověď svědka Z. F. na č. listu 1612–1616),

kupní smlouvy na zboží v deklarované hodnotě výrazně převyšující finanční

možnosti jeho společnosti. Uvedené smlouvy přitom vykazovaly nápadně shodné

znaky se smlouvami uzavíranými mezi společnostmi U., a P., a P., a Avildsen, s.

r. o., které se zbožím, jež měl obviněný od Avildsen, s. r. o., koupit, předtím

obchodovaly, a stejně jako ony neodpovídaly charakteru předmětného obchodu

(srov. č. listu 45, 46, 36, 34–35, 174). Vyjma skutečností, že zmíněné smlouvy

na totožné zboží byly podvojné, resp. byly vyhotoveny s více odlišnými daty

uzavření (č. listu 34–35 a 36), datum jejich uzavření následovalo až po

vystavení faktur za zboží (č. listu 26–28, 48–50), fakturace téhož zboží byla

prováděna opakovaně (48–50, 52) a žádná ze společností cenu za zboží nikdy

neuhradila (č. listu 1255–1256), nelze přehlédnout ani to, že jednateli U., a

P., byly stejně jako v případě Avildsen, s. r. o., osoby na daný post zcela

nevhodné, či pro něj dokonce absolutně nezpůsobilé. J. C., jednatelka U.,

trpěla duševní chorobou (viz výpověď její a jejího manžela M. C., č. listu 491–

495, 486–490, a lékařská zpráva na č. listu 498) a J. A., jednatel P., byl

podle svých slov na pozici dosazen, figuroval jako tzv. bílý kůň a řídil se

pokyny třetích osob (viz výpověď svědka na č. listu 1583–1585).

28. Stran vědomosti obviněného o účasti na podvodném jednání ve věci

zainteresovaných společností nutno dále ve shodě se soudy nižších stupňů

zdůraznit, že si původ zboží, s jehož druhem nikdy v minulosti neobchodoval,

neověřil, že se spokojil s jeho vágním označením na obchodní dokumentaci, že si

je pro účely plánované dopravy na Slovensko nepojistil a neučinil téměř žádné

kroky vedoucí k jeho úhradě. K pozastavení je rovněž absence adekvátní reakce

na nezaplacení kupní ceny ze strany GRYSTES, s. r. o., následný prodej

společnosti P. p., společnosti Avildsen, s. r. o., jakož i to, že z údajně

realizovaného obchodu neměl žádný prokazatelný zisk. Obviněný podal jedno z

vytýkaných přiznání k dani z přidané hodnoty s uplatněným nárokem na odpočet

daně na vstupu z faktur přijatých od společnosti Avildsen, s. r. o., dne 25. 5.

2010 (č. listu 199–200). Teprve až dne 23. 6. 2010 přitom byla uzavřena kupní

smlouva mezi společnostmi U., a P. (č. listu 45) – společnostmi, které měly

jako první s předmětným zbožím obchodovat. Jinak řečeno, Avildsen, s. r. o.,

měla uzavřít kupní smlouvu dříve, než P., jakožto její dodavatel, měla uzavřít

kupní smlouvu s U.

29. Pokud jde o námitku týkající se fiktivního plnění, dovolací soud sdílí

argumentaci odvolacího soudu, podle níž za fiktivní plnění lze považovat nejen

případ, kdy k plnění vůbec nedošlo, ale i případ, kdy k plnění došlo, nicméně v

jiné než deklarované kvalitě, v jiném než deklarovaném množství, případně od

jiného než fakturačně deklarovaného daňového subjektu. Ztotožňuje se tak s

názorem, že fiktivním údajem může být i uměle navyšovaná cena obchodovaného

zboží v situaci, kdy první článek řetězce společností vykázanou daňovou

povinnost na dani z přidané hodnoty za prodej tohoto zboží neuhradí a poslední

článek řetězce z důvodu dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie

uplatní nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně na vstupu a osvobození od

daně (v podrobnostech viz str. 15, bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Jak soud

nalézací, tak i odvolací soud přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých

konkrétních skutečností učinily závěr nejen o fiktivnosti předmětných obchodů

ale i o tom, že obviněný o fiktivnosti činěných transakcí věděl, s jejich

skutečným cílem byl srozuměn a aktivně se na nich podílel (viz str. 11–15

rozsudku odvolacího soudu).

30. Odvolací soud nerozporoval, že nějaké zboží – nějaké stroje byly v obchodním

řetězci společností U., P., Avildsen, s. r. o., P. p., a GRYSTES, s. r. o.,

přeprodávány. Současně však zastával stanovisko, že cena strojních linek na

broušení a leštění šatonů uváděná v obchodní dokumentaci, jež sloužila jako

podklad pro podání adresovanému finančnímu úřadu, v němž byl uplatňován nárok

na nadměrný odpočet, musela být několikanásobně navýšena, poněvadž neodpovídala

skutečné hodnotě tohoto zboží. Relevantně poukázal na výpovědi svědků M. Š. (č. listu 1592–1595), Z. K. (č. listu 1616–1619) a L. K. (č. listu 638–643), kteří

působili ve společnosti vyrábějící zmíněné zboží a kteří jednoznačně uvedli, že

kupní ceny jsou nereálné a přemrštěné, že by za ně zboží bylo na trhu

neprodejné a že na fakturách jsou napsány nesmysly. Jejich vyjádření týkající

se skutečné hodnoty linky na broušení a leštění šatonů přitom korespondují se

závěry odborného vyjádření znalce Ing. Romana Doláka, který ji stanovil na 5

750 000 Kč (srov. č. listu 888 a násl.), a tudíž úvaha, že by cena tří těchto

linek mohla činit 80, resp. 67 milionů korun, je vyloučena. Co se týče šatonů,

odvolací soud správně připomněl, že společnost OLD TYRES, a. s., která podle

smluvní dokumentace šatony posléze prodala společnosti U., (jež je prodala

společnosti P., která je přeprodala společnosti Avildsen, s. r. o., jež je

posléze přeprodala společnosti P. p.) měla tyto koupit od společnosti DESEC, s. r. o. (č. listu 1446–1447, 1448–1449, 1450–1451), jejíž jediný jednatel a

současně jediný společník byl v době uzavření dvou ze tří kupních smluv již

mrtev. Svědek R. L. (č. listu 673–676), syn zemřelého jednatele a společníka

DESEC, s. r. o., vypověděl, že na žádné z kupních smluv, ani na té uzavřené

před datem úmrtí jeho otce, není jeho otec podepsán, přičemž tam uvedené

podpisy nejsou opatřeny razítkem společnosti, které jeho otec používal. Jelikož

tedy společnost OLD TYRES, a. s., šatony od společnosti DESEC, s. r. o.,

nekoupila, nemohla je následně společnosti U., prodat. Pokud jde tedy o šatony,

jednalo se podle názoru dovolacího soudu o případ fiktivního plnění, kdy k

deklarovanému plnění vůbec nedošlo. Vzhledem ke shora popsanému má dovolací

soud za to, že v projednávané trestní věci byly na rozdíl od věci, kterou se

Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo

206/2017, obě varianty fiktivního plnění spolehlivě prokázány. V této

souvislosti nelze než odkázat a opakovat zásadní důvody, pro které je

posuzovaná věc odlišná od věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo

206/2017, jak je shrnul ve svém vyjádření státní zástupce. Podle Nejvyššího

soudu bylo i ve věci pod sp. zn. 8 Tdo 206/2017 významné, zda se jednalo o

obchodování skutečné či fingované, přičemž fingování by mohlo vzejít buď z

neexistence obchodovaného zboží (viz odstavce 43. a 50. odůvodnění usnesení),

nebo z neexistence obchodování s existujícím zbožím (viz odstavce 43. a 51. odůvodnění judikátu). Největším problémem ve věci sp. zn.

8 Tdo 206/2017 přitom

bylo, že ani jedna z těchto alternativ nebyla spolehlivě prokázána, přestože

obě byly vysoce pravděpodobné. Odvolacímu soudu v tomto směru vytkl, že pouze

jednou větou konstatoval svůj kategorický postoj a že nejen že nenapravil

pochybení nalézacího soudu ohledně nejistoty ve skutkových zjištěních (nalézací

soud nevyloučil, že mohlo dojít k vývozu zboží do Malajsie), ale že naopak v

rozporu se závěry soudu prvního stupně jen stručně a paušálně konstatoval, že

zařízení reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno. V judikované

věci se tedy odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího,

aniž by to či ono skutkové zjištění mělo podklad v provedeném dokazování. Nejvyšší soud z toho dovodil existenci tzv. „extrémního rozporu, přičemž

poukázal i na zcela nedostatečné odůvodnění subjektivní stránky jednání

obviněných. V nyní projednávané věci však soudy obsáhle a zcela přesvědčivě

dovodily jak neexistenci vůle dovolatele obchodovat se strojním celkem ve

smyslu zákona o DPH, tak i skutečnosti zakládající jeho nepřímý úmysl. Přiléhavý je odkaz státního zástupce na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to

usnesení ze dne 20. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016, či ze dne 14. 3. 2018,

sp. zn. 3 Tdo 83/2018, jež byla zmiňována již v reprodukci vyjádření státního

zástupce, proto je nadbytečné je znovu rozebírat.

31. Stran výtky vztahující se k naplnění znaku spáchání činu ve velkém rozsahu

či obecně k otázce stanovení rozsahu vylákané výhody nelze než ve shodě se

soudy nižších stupňů, které se touto otázkou pečlivě zabývaly a přesvědčivě se

s ní v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly, zopakovat, že za rozsah vylákané

výhody nutno považovat vše, co bylo obviněnému ze strany finančního úřadu

skutečně vyplaceno, poněvadž rozsahem vylákání výhody na dani je celá částka

uplatněná v daňovém řízení jako nárok na nadměrný odpočet (k tomu srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, uveřejněné

pod č. 45/2013 Sb. rozh. tr.). V daném kontextu tak není pochyb o tom, že

částky 17 720 415 Kč a 13 473 962 Kč znak spáchání činu ve velkém rozsahu, tj.

minimálně 5 000 000 Kč, zcela jistě naplňují.

32. Pokud jde o výhradu týkající se nedostatku subjektivní stránky, nutno

poukázat na str. 23 rozsudku nalézacího soudu a str. 11–15 (body 15.–23.)

rozsudku odvolacího soudu, kde soudy přesvědčivě vysvětlily, proč bylo nutno na

jednání obviněného nahlížet jako na jednání úmyslné. Jak bylo výše naznačeno,

veškeré kroky obviněného byly od počátku vedeny se záměrem získat od finančního

úřadu finanční částku, na kterou ve skutečnosti neměl nárok. Obviněný věděl, že

společnost P. p., jejímž byl jediným jednatelem a současně i jediným

společníkem, je součástí článku obchodního řetězce společností, jejichž

primárním cílem bylo za pomoci předstíraných transakcí získat nadměrný odpočet

na DPH z veřejného rozpočtu. Jestliže za této situace uplatnil u finančního

úřadu nárok na nadměrný odpočet, je zřejmé, že byl minimálně srozuměn s tím, že

zájem státu na správném vyměření daní může porušit [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku]. Dovolací soud se přiklání k závěru odvolacího soudu, že ze způsobu

jednání obviněného lze ve vztahu k základní skutkové podstatě dovodit úmysl

přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], úmysl eventuální pak ve vztahu k

zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

33. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného

důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem

relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. naplněn nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném

právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tudíž

Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za

splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2018

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu