U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o
dovoláních podaných R. Č., J. N. a R. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 3 To 69/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 13/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 46 T 13/2015,
byli obvinění R. Č., J. N. a R. Š. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1.
2010, dále jen tr. zákoník), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný R. Č. odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti
let. Obviněný J. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let,
přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech na dobu tří let. Obviněný R. Š. byl odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Naproti tomu byli obvinění R. Č., J. N. a R. Š. podle § 226 písm. c) trestního
řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby, která jim kladla za vinu jednání
podrobně popsané ve výrokové části citovaného rozhodnutí, čímž měli spáchat
zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako spolupachatelé ve smyslu §
23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchali obvinění. Stejným
rozsudkem bylo dále rozhodováno o vině a trestech dalších spoluobviněných, a to
M. B., občanu Italské republiky, a V. R., který byl v projednávané věci ve
smyslu § 178a tr. ř. spolupracujícím obviněným.
V předmětné věci podali obvinění M. B., R. Č., J. N. a R. Š. odvolání, o
kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 3 To
69/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
zrušil u obviněných M. B., R. Č., J. N. a R. Š. v odsuzující části v celém
rozsahu. Následně podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.
zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve znění trestního
zákoníku účinného do 30. 6. 2016, když příslušný skutkový děj je podrobně
popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin
byl obviněný M. B. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech a družstvech na dobu deseti let. Obviněný R. Č. byl odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti
let. Obviněný J. N. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let,
přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a
družstvech na dobu tří let. Obviněný R. Š. byl odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění R. Č., J. N.
a R. Š. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých
obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných
náležitostí. Podaná dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal
přípustnými [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.].
Obviněný R. Č. ve svém dovolání a jeho doplnění uvedl, že jej podává z
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že byl
uznán vinným toliko na základě nepřímých důkazů, především tedy zpracovaných
znaleckých posudků a svědecké výpovědi spolupracujícího obviněného V. R. Přitom
sám soud druhého stupně označil oba znalecké posudky za vadné a zpochybnil
odbornou způsobilost obou znalců. Problematická je rovněž osobnost V. R.
Svědecké výpovědi, které by podporovaly verzi obviněného, poté soudy označily
za nevěrohodné a při svém rozhodování je nebraly v potaz. Ke znaleckým posudkům
dále dodal, že pokud tyto trpí závažnými nedostatky, neměly soudy konstatovat,
že co do rozsahu způsobené škody jsou i přesto použitelné. I pokud by byly dané
posudky použitelné stran určení výše škody, tak se v žádném případě nejedná o
důkazy svědčící o páchání trestné činnosti, případně o tom, kdo se jí měl
dopouštět. Zásadní problém obviněný spatřuje v tom, že znalci vycházeli toliko
z dokladů poskytnutých orgány činnými v trestním řízení, které je zase získaly
od finančního úřadu v rámci finanční kontroly. Podle obviněného se tudíž
jednalo o účelově dodané podklady, aniž by tyto byly zasazeny do širšího
kontextu celé podnikatelské činnosti skupiny. Tímto postupem mělo dojít k
vytvoření nového důkazu, který však nemůže sloužit jako důkaz odrážející reálný
stav a průběh podnikatelské činnosti obviněných. Znalecké posudky ve výsledku
postrádají objektivní vypovídací hodnotu. K výpovědi spolupracujícího
obviněného V. R. obviněný namítl, že ji soudy bez pochybností přijaly za
pravdivou. Tento je však osobou zcela nevěrohodnou, přičemž obviněný poukázal
na předchozí odsouzení V. R. pro drogovou trestnou činnost, jakož i na jeho
snahu o co nejmírnější trest. Výpověď spolupracujícího obviněného nebyla
dostatečně konfrontována s dalšími ve věci provedenými důkazy a soudy se měly
toliko spokojit, že jsou splněny procesní předpoklady § 178a tr. ř. Obviněný
nadto rozvedl, že soudy chybně nepřistoupily na doplnění dokazování, některé
svědecké výpovědi považovaly za nevěrohodné a účelové (výpovědi R. M., M. R.,
R. T.) a pokud vyvstaly pochybnosti o existenci zboží a obchodování s ním, měly
být vykládány ve prospěch obviněného. Podle obviněného je dále nepřípustné, aby
závěry učiněné v rámci finanční kontroly byly použity v trestním řízení,
zejména s ohledem na charakter a odlišnosti trestního a finančního řízení. Z
hlediska subjektivní stránky projednávané skutkové podstaty je nezbytné
prokázat úmysl obviněného, avšak této povinnosti soudy nedostály, resp. ani se
o to nesnažily. Přitom neexistuje jediný důkaz o tom, že obviněný o páchání
trestné činnosti věděl. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek soudu druhého stupně a obviněného sám podle § 265m odst. 1
tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil soudu nižšího stupně k novému
projednání.
Obviněný J. N. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že soudy
nesprávně vyhodnotily otázku zavinění, že skutek nebyl zjištěn způsobem, který
by odpovídal zásadám spravedlivého procesu a že dovozená skutková zjištění jsou
v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále namítl, že ostatní obvinění před
ním své podvodné jednání tajili, přičemž on sám neměl povědomí, že se jedná o
trestnou činnost, jak ostatně vyplývá i z výpovědi spolupracujícího obviněného
V. R. Pokud dále soudy dovozovaly, že objem obchodů společnosti CED byl
nereálný, tak tato tvrzení nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nebylo
prokazováno, jaké reálné objemy zboží odpovídají částkám a zboží uvedeným na
fakturách, které byly prohlášeny za fiktivní. Samotné zavinění obviněného ve
formě nepřímého úmyslu poté nelze dovozovat z náhodného podpisu dvou daňových
přiznání k DPH. Pokud byly ostatními obviněnými obcházeny a porušovány řádné
obchodní postupy, není možné tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného a ve
výsledku tedy není možné konstatovat úmyslné zavinění. Závěrem obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v částech, kterými soudy
uznaly obviněného vinným a uložily mu trest, a aby Nejvyšší soud soudu prvního
stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně obviněného sám
zprostil obžaloby.
Obviněný R. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku a jeho doplnění, které
byť bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tak je de facto
replikou na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (viz
podrobněji dále v textu tohoto rozhodnutí), na kterou má obviněný v zájmu
zachování zásad spravedlivého procesu právo, uvedl, že jej podává z dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že jemu přisuzované
jednání nebylo na základě provedeného dokazování vůbec prokázáno. Jakkoli není
pochyb o tom, že ze strany jiných osob došlo v projednávané věci k trestné
činnosti, tak v celém jednání obviněného absentuje naplnění subjektivní stránky
ve formě úmyslného zavinění. Rovněž zdůraznil, že firmy obviněných R. Š. a J.
N. byly pouze použity k účasti na trestné činnosti, avšak bez vědomí obou
těchto osob, které neměly tušení, o co jde, což ostatně potvrzuje i
spolupracující obviněný V. R. Podle obviněného neexistuje žádný důkaz, který by
svědčil o jeho podílu na předmětné trestné činnosti. Přitom při dodržování
principů presumpce neviny a in dubio pro reo by nebylo možné uznat obviněného
vinným. Obviněný je v daném kontextu toho názoru, že je vůči němu uplatňována
kolektivní vina. Zdůraznil, že nebyl vědomě součásti žádné skupiny
spolupachatelů páchajících trestnou činnost a soudy jeho úmysl nikterak
neprokázaly. Pokud figuroval jako tzv. bílý kůň, byl jím nevědomě, jak ostatně
vyplývá z provedených důkazů. Problematika karuselových podvodů v dřívější době
nebyla příliš známá a obviněný o ní neměl žádné povědomí, tudíž mu ani některé
obchody nepřišly zvláštní a považoval je za součást řádného obchodování.
Obviněný ani netušil, že se zboží dováží zpět do České republiky a že tedy
uplatňované nadměrné odpočty jsou nelegální. Soudům dále vytkl, že nebraly na
zřetel veškeré skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch, ať už se jedná o
svědecké výpovědi anebo posouzení kontaktnosti firem v době, kdy k předmětným
obchodům docházelo. Ve zbytku obviněný odkázal na argumentaci uplatněnou v
odvolacím řízení. Nadto namítl, že v obdobném postavení v řízení figuroval i
spoluobviněný J. N., kterému však byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným
odkladem výkonu, zatímco obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody, což je v rozporu s přiměřeností a spravedlivostí trestu. Obviněný s
ohledem na uvedené shrnul, že jeho vědomé zapojení do trestné činnosti
prokázáno nebylo, sám ji neinicioval ani neorganizoval, ani z ní neprofitoval.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. obviněného
zprostil obžaloby, popřípadě, aby podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek
soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
V souladu s ustanovením § 265o tr. ř. obviněný požádal o přerušení výkonu
trestu. V rámci doplnění dovolání, resp. repliky k vyjádření státního zástupce,
obviněný opětovně podotkl, že ve věci je přítomen extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i právními závěry,
jak je učinily soudy prvního a druhého stupně.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve
zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky
obviněných, jakož i podstatu (obviněnými uplatněného) dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání obviněného R. Č. následně uvedl, že
obviněný sice odmítá existenci úmyslného zavinění, avšak jeho námitky jsou
založeny výlučně na tvrzení, že o úmyslném zavinění nebyl učiněn žádný důkaz.
Jinak je podané dovolání zaměřeno na rozporování učiněných skutkových zjištění,
zpochybňování provedených důkazů a jejich hodnocení ze strany soudů. Pokud
obviněný namítal chybné hodnocení zpracovaných znaleckých posudků a procesní
použitelnost výpovědi spolupracujícího obviněného V. R., tak těmito námitkami
se již zabýval soud druhého stupně ve svém rozhodnutí, přičemž s námitkami
obviněného se náležitě vypořádal. V souhrnu lze tedy uzavřít, že obviněný
toliko prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu
věci. Nadto státní zástupce podotkl, že materiály získané a použité v rámci
daňového řízení zcela běžně slouží rovněž v řízení trestním, přičemž jejich
použitelnost právě v trestním řízení není nikterak vyloučena. Námitky
obviněného tudíž podle státního zástupce zcela míjí rámec dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání obviněného J. N. státní
zástupce ve svém vyjádření podotkl, že i tento obviněný namítá nesprávné
dovození subjektivní stránky, avšak v tomto pouze odmítá učiněná skutková
zjištění ze strany soudů a předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů,
podle kterého měl být podveden dalšími spoluobviněnými, kteří před ním měli
tajit fiktivní charakter předmětných obchodů. Obviněný si však musel být vědom,
že objemy těchto obchodů nejsou reálné. Případný a obviněným tvrzený nezájem o
realizované obchody a lhostejnost k jejich potenciálním trestněprávním
důsledkům ovšem nemůže obviněného zbavit trestní odpovědnosti, neboť i tzv.
bílý kůň se stává reálně statutárním orgánem se všemi povinnostmi, které mu
zákon ukládá (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo
1425/2016). Lze tedy shrnout, že i obviněný J. N. svými námitkami míjí podstatu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K dovolání
obviněného R. Š. poté státní zástupce poukázal, že nelze přihlížet k odkazu
obviněného na argumentaci uplatněnou v odvolacím řízení, jelikož Nejvyšší soud
se může zabývat pouze těmi skutečnostmi, které jsou rozvedeny přímo v textu
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo
587/2012). Dále, rovněž tento obviněný namítá chybné dovození subjektivní
stránky, přičemž i on toliko prosazuje vlastní skutkovou verzi, odlišnou od té,
která byla dovozena soudy prvního a druhého stupně na základě provedeného
dokazování. Nadto státní zástupce poukázal, že ačkoli na jedné straně obviněný
uvádí, že od roku 2000 bez problémů podnikal v oboru PC a příslušenství a stal
se v tomto obchodování poměrně známou osobou, tak současně tvrdí, že je
vyučeným zámečníkem a prostým člověkem, přičemž v tomto kontextu poukazuje na
nedostatek jakékoli právní a daňové erudice. Stejně tak obviněným proklamované
postavení bílého koně jej nezbavuje trestní odpovědnosti za předmětné jednání.
Rovněž tedy obviněný R. Š. se svojí argumentací míjí s dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ani
námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu, které ostatně nelze úspěšně
uplatňovat pod žádným z dovolacích důvodů. Závěrem státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud všechna podaná dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných.
Předně je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s
ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a
Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v
žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu,
tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v
rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako
takových, dodržování zásad presumpce neviny a zásady in dubio pro reo) musí být
bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje
opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných
opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich
základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem
hmotného práva apod.
Nejvyšší soud přitom do samotného hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a
druhého stupně a do skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly, zasahuje
především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního
rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v
důsledku čehož by došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto
případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11
Tdo 422/2010). Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají do úvahy, pokud je
dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily,
aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených
důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními
závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž
pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková
zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a
nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění
soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09). Pokud ovšem
soudy provedly důkazy s veškerou důsledností a hodnotily je podle svého
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž postupovaly v souladu se zákonem, nelze
dovozovat, že by věc byla zatížena extrémními rozpory (srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1349/2012). Extrémní rozpor
poté není bez dalšího založen ani tím, že z různých verzí skutkového děje se
soudy přiklonily k verzi obžaloby, nikoli obhajoby, pokud byl tento postup
přesvědčivě odůvodněn (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp.
zn. 6 Tdo 164/2014). Rovněž samotnou námitku existence extrémního rozporu nelze
shledat dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016,
sp. zn. 3 Tdo 291/2016).
Tato teoretická východiska Nejvyšší soud připomíná především z toho důvodu, že
všichni obvinění podstatnou částí svých dovolacích námitek soudům prvního a
druhého stupně vytýkali nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých
výpovědí, znaleckých posudků, relevantnost výpovědi spolupracujícího obviněného
V. R., objem realizovaných obchodů a jejich reálnost, resp. fiktivnost apod.),
v menší míře též nepřistoupení na důkazní návrhy obhajoby (především stran
doplňujících svědeckých výpovědí osob, jež se např. podílely na dopravě
obchodovaného zboží) a současně prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní
(tedy pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou)
verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud po prostudování předloženého
trestního spisu rovněž shledal, že obdobné (v mnohém totožné) námitky stran
skutkových zjištění jako ve svých dovoláních obvinění uplatňovali již v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku soudu
prvního stupně.
Soudy prvního i druhého stupně přitom podle názoru Nejvyššího soudu ve svých
rozhodnutích náležitě a důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci
provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů,
které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. Soudy taktéž mohly spolehlivě dovodit, že se v projednávané věci jednalo o
obchodování s fiktivním zbožím, resp. o vystavování a uplatňování fiktivních
faktur v přiznání k DPH, jelikož cílem obviněných bylo obohacovat se tím, že se
jim podaří vylákat nadměrný odpočet DPH předstíráním obchodů s tuzemskými
společnostmi, od nichž mělo být toto fiktivní zboží nakupováno i s DPH. Jednalo
se však o společnosti nekontaktní, ve statutárních orgánech figurovali tzv. bílí koně, případně neměly zaměstnance či obratem ukončovaly činnost,
nepodávaly daňová přiznání apod. Všechny tyto okolnosti poté napomohly soudům
utvořit si celistvý obraz o charakteru předmětného obchodování a dovodit
patřičná skutková zjištění (viz např. podrobnější argumentace na str. 70 a
násl. rozsudku soudu druhého stupně). Pokud dále obviněný R. Č. namítal, že
nebylo vyhověno návrhům obhajoby na doplnění dokazování, tedy de facto
přítomnost tzv. opomenutých důkazů, a to zejména stran svědeckých výpovědí
přepravců zboží, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších
rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice
byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly
navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost
skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec
nezabývaly, kdy mj. bylo konstatováno a odůvodněno, že navrhované výslechy
přepravců by z hlediska důkazní situace nemohly přinést žádné nové skutečnosti. Podstatné je dále zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly
jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z
hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc
významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl
zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i
konečné rozhodnutí soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014,
sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě
prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro
nadbytečnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování,
zejména když toto rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Dále pak, orgány činné v
trestním řízení jsou s ohledem na § 2 odst. 6 tr. ř. povinny hodnotit důkazy
nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu.
Obvinění se ovšem svým způsobem
snažili jednotlivé důkazy izolovat a snáze poté zpochybnit, jakož i zveličovat
vyvstávající nesrovnalosti, které však podle Nejvyššího soudu samy o sobě
neměly vliv na správnost konečných skutkových zjištění. Na základě přezkumu
věci tudíž Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový
podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené
v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté rovněž
klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (coby jeden z prostředků vedoucích k
naplnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, a zároveň vyloučení libovůle v rozhodování – srov. nález Ústavního
soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 594/17), přičemž tento požadavek
shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za
naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a
přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou
poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in
dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Jak
již bylo předestřeno, Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani
přítomnost obviněnými J. N. a R. Š. namítaného tzv. extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil
mimořádný zásah Nejvyššího soudu právě do skutkových zjištění, která jinak v
řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v
pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je
zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními
prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového
stavu významná. V daném kontextu lze např. podotknout, že pokud jde o samotné
procesní podmínky stran institutu spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. a využití získaných poznatků coby důkazního materiálu, může Nejvyšší soud
zcela přisvědčit argumentaci soudu druhého stupně, který jednak náležitě
vyložil jednotlivé předpoklady tak, aby mohl být obviněný za spolupracujícího v
souladu s § 178a tr. ř. označen, a dále pak předestřel, jakým způsobem bylo k
jednotlivým poznatkům, jakož i osobě V. R. a jeho věrohodnosti, přistupováno
(viz str. 72 až 74 rozsudku soudu druhého stupně). Samotný institut
spolupracujícího obviněného může být nástrojem boje proti závažné organizované
kriminalitě a sloužit jako standardní důkazní prostředek. Daný důkaz ovšem musí
být hodnocen zvláště pečlivě, přičemž orgány činné v trestním řízení jsou
povinny hodnotit i motivaci spoluobviněného k výpovědi, přičemž nelze opomenout
zvýšeného rizika její účelovosti. Aplikace uvedeného institutu tedy musí být
podrobena velmi přísným nárokům, kdy musí být posouzeny jak např.
osobnostní
rysy spolupracujícího obviněného, tak zejména jeho motivace ke spolupráci s
orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy
shromážděnými ve věci, neboť uvedený důkaz nesmí stát osamoceně. Uvedeným
předpokladům soudy prvního i druhého stupně podle Nejvyššího soudu dostály,
tudíž nic nebránilo, aby z výpovědi V. R. vycházely při utváření skutkových
zjištění. Opodstatněnými Nejvyšší soud neshledal ani námitky (zejména
obviněného R. Č.) směřující k nepoužitelnosti zpracovaných znaleckých posudků. Soud druhého stupně si byl vědom některých nedostatků a nesprávných premis, ze
kterých znalci vycházeli, avšak soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a
logicky předestřel, proč tyto okolnosti neměly vliv na správnost závěrů posudků
z hlediska rozsahu páchané trestné činnosti (viz str. 68 a násl. rozsudku soudu
druhého stupně). Ostatně, jelikož byla odvolání podána toliko obviněnými a
nikoli taktéž státním zástupcem, nemohl již soud druhého stupně korigovat
způsobenou škodu v neprospěch obviněných. Rovněž nelze opomenout, že zpracované
znalecké posudky byly toliko částečným podkladem pro uznání obviněných vinnými
z trestné činnosti a že znalci se ani nikterak nemohli vyjadřovat k případné
právní kvalifikaci jednání obviněných, neboť učinění konečných právních závěrů
v projednávané věci je doménou soudů, nikoli jiného subjektu. Relevanci tudíž
postrádají např. námitky obviněného R. Č., že ze znaleckých posudků nevyplývá,
kdo se měl trestné činnosti dopouštět. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal
pochybení ve skutečnosti, že soudy v rámci dokazování vycházely z poznatků a
podkladů z daňového řízení. Jak ostatně poukázal státní zástupce ve svém
vyjádření k podaným dovoláním, materiály získané a použité v rámci daňového
řízení zcela běžně slouží rovněž v řízení trestním.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále obvinění uplatnili námitky stran absence úmyslného zavinění. R. Č. namítal, že neexistuje jediný důkaz, který by svědčil o jeho povědomí o páchání
trestné činnosti. J. N. uvedl, že ostatní obvinění před ním své podvodné
jednání tajili a že pokud tito obcházeli a porušovali řádné a zákonné obchodní
postupy, není možné mu tuto skutečnost přičítat k tíži a dovozovat u něj
úmyslné zavinění. R. Š. rozvedl, že nebylo prokázáno jeho vědomé zapojení do
trestné činnosti, sám ji neinicioval ani neorganizoval, neprofitoval z ní,
resp. že jeho firma a firma J. N. byly pouze použity (zneužity) pro trestnou
činnost, a to bez jejich vědomí. Obvinění svými námitkami ovšem de facto toliko
rozporovaly učiněná skutková zjištění, která byla soudy prvního a druhého
stupně dovozena na základě provedeného dokazování. Je totiž zřejmé, že
zainteresované obchodní společnosti se zbožím v tvrzených objemech nemohly
obchodovat, přičemž ani nedisponovaly odpovídajícími skladovacími prostory,
resp. ani reálné objemy peněžních prostředků, kterými disponovaly, by
obchodování v tvrzených objemech neumožňovaly. Obvinění si tedy museli být
vědomi skutečnosti, že jejich „obchody“ jsou částečně toliko fiktivní a pokud
se na nich podíleli, nelze si takové jednání vyložit jinak, než že se jednalo o
cílenou snahu o vylákání uplatněných nadměrných odpočtů DPH, které u
společnosti Company umožňovaly jednak realizaci dalšího podnikání, ale i
obohacování jednotlivých obviněných po vyvedení vylákaných finančních
prostředků z nadměrných odpočtů, přičemž uvedené jednání by bez aktivní
činnosti či alespoň vědomí obviněných nebylo možné. Ze všech zjištěných
skutečností je tedy zcela zřejmé, že obvinění byli přinejmenším srozuměni s
předmětným jednáním, přestože u R. Č. a R. Š. byl dovozen úmysl přímý (srov. např. str. 78 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). Úmysly obviněných R. Š. a
J. N. dokreslují mj. i skutečnosti, že tito obvinění zakládali další
společnosti s motivací pokračovat v obdobném jednání poté, co správce daně u
dříve podnikající společnosti začal mít pochybnosti o reálnosti tvrzených
obchodů. Nejvyšší soud v daném kontextu musí přisvědčit argumentaci státního
zástupce, že samotný (tvrzený) nezájem o realizované obchody, jakož i případná
lhostejnost k jejich trestněprávním důsledkům, nemůže bez dalšího obviněné
zbavit právě trestní odpovědnosti, jelikož i osoba v postavení tzv. bílého koně
se musí řídit zákonem uloženými povinnostmi, jež se od osoby v pozici
statutárního orgánu společnosti očekávají (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1425/2016). Přesto, obecný závěr, že
tzv. bílý kůň musí být bez dalšího srozuměn s jakoukoli protiprávní činností,
na které v tomto případě zainteresovaná společnost participuje, nelze
presumovat automaticky a ihned dovozovat existenci úmyslného zavinění, neboť k
učinění přesvědčivého závěru je třeba opatřit nezbytné důkazy, ze kterých
dostatečně vyplývá volní a představová složka úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1
písm. a), b), odst. 2 tr.
zákoníku (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014). Soudy prvního a druhého
stupně ovšem podle Nejvyššího soudu svým povinnostem dostály, pečlivě případné
povědomí obviněných o protiprávním jednání hodnotily v kontextu dalších důkazů
a mohly tedy spolehlivě vyvrátit obhajobu obviněných vedenou v tom směru, že se
snad oni sami měli dostat do pozice tzv. bílých koní a o páchání trestné
činnosti jinými subjekty nic netušit.
Stran námitek obviněného R. Š., že J. N. byl uložen mírnější trest, Nejvyšší
soud podotýká, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z
těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž
Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá
v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od
potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový
postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší
soud zároveň opětovně připomíná, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu
(resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti
nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v
rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze
zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jednání podřaditelné pod
právní kvalifikaci podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku
je pro pachatele stanovena trestní sazba v rozmezí pět až deset let odnětí
svobody, přičemž obviněnému byl uložen trest ve výměře pěti let, tedy na spodní
hranici zákonné sazby. Pokud dále R. Š. odkazoval na argumentaci uplatněnou v
rámci svého odvolání, tak jak přiléhavě poukázal státní zástupce ve svém
vyjádření k dovolání obviněných, Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen
takovými skutečnostmi, které byly v obsahu dovolání uplatněny v souladu s
obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly
uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže své
námitky opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném
prostředku, jak učinil obviněný v nyní projednávané trestní věci, či v jiných
podáních z předcházejících stadií řízení, a to ani v závěrečných řečech v
řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a
srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného
jednání jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem
dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
V rámci dovolacího řízení u Nejvyššího soudu rovněž nebyly shledány důvody k
přerušení či odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o
odst. 1 tr. ř., jak navrhoval obviněný R. Š. ve svém mimořádném opravném
prostředku.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání
obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněná. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu