USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání obviněné R. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2021, sp. zn. 5 To 166/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 22/2020, takto:
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněné zamítá.
1. Obviněná R. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 24 T 22/2020, uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, které bylo kvalifikováno podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené.
2. Z podnětu odvolání obviněné Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2021, pod sp. zn. 5 To 166/2021, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) obviněnou odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že byl porušen zákon v ustanovení § 259 odst. 3, 4 tr. ř. a zároveň byl porušen zákaz reformationis in peius. V této souvislosti uvedla, že odvolací soud upravil skutkovou větu ve výrokové části rozsudku v popisu skutku, aniž by sám znovu provedl podstatné důkazy, čímž jednal v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr.
ř. a § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Ve vztahu k porušení zákazu reformationis in peius dále uvedla, že změnou v popisu skutku odvolacím soudem došlo ke zhoršení jejího postavení. V souvislosti s tím došlo podle dovolatelky rovněž k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož doplněný popis skutku je v extrémním nesouladu s důkazy založenými v trestním spisu a učiněnými právními závěry. K porušením zákazu reformationis in peius došlo rovněž v souvislosti se stanovením povinnosti k náhradě škody, neboť prvním rozhodnutím v její trestní věci vyhlášené Obvodním soudem pro Prahu 7 byl zprošťující rozsudek, proti kterému podal odvolání pouze státní zástupce, který však odvolání podal pouze do výroku o zproštění, čemuž sice odvolací soud vyhověl, když zrušil napadený rozsudek, ale nezrušil již výrok o náhradě škody, načež soud prvního stupně následně rozhodl tak, že obviněné uložil povinnost nahradit škodu, čímž podle dovolatelky došlo rovněž k porušení již shora zmíněného zákazu reformationis in peius.
Dále uvedla, že byla chybně posouzena otázka pokračování trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, čímž došlo i k nesprávnému stanovení výše škody a k chybné právní kvalifikaci skutku. V této souvislosti uvedla, že se odvolací soud dostatečně nezabýval naplněním všech zákonných znaků přečinu podvodu, včetně znaků pokračování v trestném činu, přičemž podle obviněné se podle konstantní judikatury nejednalo o jediný pokračující skutek. Rovněž uvedla, že výše škody byla stanovená znaleckým posudkem, což je v rozporu s ustanovením § 137 tr.
zákoníku, při uvedení vyplacené hrubé mzdy. Argumentovala rovněž tím, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na potřebu interpretace pojmu „osamělý příslušník bezpečnostních sborů“, přičemž sama poukázala na několik možných variant jeho výkladu a uvedla, že je nepřijatelné, aby odvolací soud vykládal daný pojem pouze podle jazykového významu. Dále se nesouhlasně vyjádřila k hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž také uvedla, že byla porušena zásada in dubio pro reo (viz str. 11 dovolání). Poukázala rovněž na to, že měla být aplikována subsidiarita trestní represe, jelikož její jednání nebylo dostatečně společensky škodlivé.
Závěrem pak uvedla, že odvolací soud rozhodné skutkové zjištění založil na procesně nepoužitelném důkazu, a to přepisu záznamu s nezletilými dětmi. Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a aby odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání nesouhlasně vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněné, přičemž uvedla, že obviněnou vytýkaná vada zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů s obsahem provedených důkazů, nemůže být bez dalšího spojována s namítaným zásahem do práva na spravedlivý proces. Dále uvedla, že nespatřuje zásah do práva na spravedlivý proces ani v návaznosti na námitku porušení zákazu reformationis in peius, ke které dále uvedla, že dovolatelka spatřuje porušení této zásady v časovém vymezení skutku, které mělo být podle obviněné delší, ačkoliv tomu tak není, jelikož došlo ke zkrácení časového rozmezí jejího jednání. V této souvislosti uvedla, že danou námitku nelze akceptovat ani ve vztahu k další části popisu skutku, jelikož se jednalo o pouhé upřesnění popisu již prokázaných skutečností. Státní zástupkyně dále uvedla, že porušení zákazu reformationis in peius nelze spatřovat ani ve výroku o náhradě škody, jelikož v souladu s rozsahem využité odvolací iniciativy státního zástupce byl soud druhého stupně oprávněn rozhodnout v neprospěch obviněné. Rovněž uvedla, že kritérium způsobilosti stát se předmětem dovolacího řízení nesplňuje ani námitka procesní nepoužitelnosti důkazu, resp. přepisu záznamu s nezletilými dětmi. Svůj nesouhlas vyjádřila k námitce týkající se chybné interpretace některých zákonných pojmů, přičemž mimo jiné uvedla, že za podstatnou okolnost při výkladu pojmů považovaly soudy faktický stav, podle nějž je dána objektivní možnost druhého rodiče pečovat o nezletilé dítě v době jeho nemoci, neboť právě absence takové reálné možnosti je důvodem nadstandartní placené péče. Nesouhlasně se taktéž vyjádřila k námitce nesprávného hmotněprávního posouzení, které obviněná spatřuje v posouzení jejího jednání jako pokračující trestné činnosti, ke které uvedla, že obviněnou zmiňované, nikterak výrazné časové prodlevy mezi jednotlivými útoky nejsou významné za situace, kdy všechny útoky byly vedeny jednotným záměrem a vyznačovaly se shodným způsobem provedení a nepochybnou souvislostí mezi nimi. Rovněž uvedla, že soudy nepochybily ani při stanovení výše způsobené škody, když vycházely ze závěrů znaleckého posudku s tím, že způsobená škoda představuje hrubou mzdu včetně uhrazeného pojistného. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce nedostatečné společenské škodlivosti, ke které uvedla, že obviněná nevyložila důvody, pro které by bylo v jejím případě na místě uplatnění její odpovědnosti podle jiného než trestněprávního předpisu, když při uplatnění dané námitky obviněná podle státní zástupkyně nepřihlížela k přisouzeným skutkovým okolnostem jejího případu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dovolání bylo podáno 18. 1. 2022, tj. za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [viz zákon č. 220/2021 Sb.] lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedené ustanovení je reakcí na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případě, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývajících se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Ve vztahu ke shora uvedenému Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, pokud nejsou dány důvody pro aplikaci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Obviněná svoji argumentaci částečně založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, námitce extrémního rozporu, porušení zásady in dubio pro reo a tvrzení, že v jejím případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se k uvedeným pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. V souvislosti s námitkou obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces – viz též bod 8.) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11. V reakci na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10.
2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněné o porušení jejího práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatelku upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „extrémního rozporu“, porušení zásady in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces, kterými podle dovolateky zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
13. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněné, k tvrzení o jejich porušení, považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud musí konstatovat, že uplatněnými námitkami se tak obviněná snaží o změnu učiněných skutkových zjištění, což však shora uvedený dovolací důvod nenaplňuje.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazovala mj. na to, že zákon o služebním poměru pojem osamělý příslušník nedefinuje a i soudy jej vykládají odlišně; ze záznamu z pohovoru s nezletilými dětmi není jasné, k jakému období děti vypovídaly; zaměstnavatele neuváděla v omyl; škoda byla nesprávně vyčíslena atd.].
S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. na stranách 3–6 svého rozsudku soud prvního uvedl, že „V kontextu jasné a konzistentní výpovědi obou dětí je třeba nahlížet na další dříve, před zrušujícím usnesením odvolacího soudu provedené důkazy, směřující už takto též k běžnému modelu rodiny sv. B. a obžalované, což u ní vylučuje postavení osamělého příslušníka … Zmínit je možné také původně nedostatečně zhodnocenou zprávu OSPOD Praha 4 … jakož i rozporné vyjádření sv.
B., který ve výpovědi u hlavního líčení 15. 7. 2020 uvedl, že je ‚spolubydlící‘, aby pak dodal, že ‚je doma jako otec‘… každému rozumně uvažujícímu člověku by v tomto případě muselo být zřejmé, že žena – matka žijící v běžné rodině s dětmi a jejich otcem není osamělým příslušníkem…obžalovaná dlouhodobě uváděla zaměstnavatele v omyl, nejméně v předkládaných čestných prohlášeních nepravdivě popsala situaci ve vztahu k péči o děti a soužití se sv. B., když se objektivně neměla a nemohla považovat za osamělého příslušníka … atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 12.–15.
svého rozsudku odvolací soud, který se částečně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „jednoznačně vyplývá, že obžalovaná není osamělou příslušnicí ve smyslu příslušného zákona, ale spolu se svědkem B. tvoří úplnou rodinu pro své nezletilé děti, kdy každý z nich má v rodině svou roli, úkoly s dětmi dělají oba rodiče, tráví společně čas, vaří oba rodiče, častěji otec, děti mají společný pokoj, rodiče mají ložnici…Pohovor s nezl. dětmi byl uskutečněn 16. 4. 2018, je proto zřejmé, že se sdělení dětí ohledně způsobu života rodiny vztahuje k době předcházející, zahrnující žalované období vymezené ve výroku rozsudku…fakticky spolu žijí v jednom bytě, který patří svědku B., který hradí náklady za bydlení celé rodiny…Rozhodně se tedy jedná o společné finanční vedení domácnosti obžalované s jinou osobou…Pro podstatu této trestní věci má zásadní význam skutečnost, že o obě nezletilé děti se v době jejich nemoci mohl starat i jejich otec, který s nimi žije v jedné domácnosti, na jejich výchově se podílí a na jejich výživu přispívá.
Právě tato okolnost, že je některý z příslušníků bezpečnostních sborů osamělý, a tudíž má objektivně ztížené možnosti pečovat o své nemocné nezletilé děti, je důvodem, proč mu (jí) zákon č. 361/2003 Sb.
poskytuje nadstandartní (placenou) dobu, po kterou může jejich péči zajišťovat…opakovaně předkládala prohlášení o osamělosti, případně (v ostatních případech) udržovala svého zaměstnavatele při vědomí toho, že je i nadále osamělou matkou, která pečuje o své nezletilé děti a nesdílí domácnost s nikým dalším… atd.“
16. Na případ, kdy obviněná v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
17. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelkou uplatněných námitek zmíněných v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zřejmé, že jí vytknutá pochybení (až na výjimku níže uvedenou), která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejího jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněná své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jí namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť její námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněná tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustila. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
18. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněné z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, ale především se pečlivě zabývaly obviněnou namítaným důkazem záznamu o pohovoru s nezletilými dětmi, přičemž soud prvního stupně v bodě 6.
svého rozhodnutí se daným záznamem podrobně zabýval a přesvědčivě a logicky rozvedl, jaké skutečnosti z něj dovodil [v rámci veřejného zasedání bylo dokazování doplněno ve smyslu § 213 odst. 1, 2 tr. ř. o předložení tohoto důkazu stranám k nahlédnutí, tudíž argumentace obviněné mj. spočívající v tvrzení „ohledně nepoužitelného důkazu, a to přepisu záznamu s nezletilými dětmi, je neobjektivní]. Odvolací soud pak v bodě 12. svého rozhodnutí daný důkaz podrobně rozvedl, přičemž jej i správně a logicky chronologicky zařadil.
Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněné [nutno uvést, že za takto popsané situace, je tvrzení obviněné o „procesní nepoužitelnosti shora uvedeného důkazu, který byl proveden u veřejného zasedání, zcela nepřiléhavé].
19. Námitkou, kterou je možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je namítaná nesprávná právní kvalifikace jednání obviněné, přičemž v obecné rovině je vhodné uvést, že podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby či její neznalostí podstatných skutečností a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu či při neznalosti podstatných skutečností a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Z hlediska subjektivní stránky se pak pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. V předmětné trestní věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jednala úmyslně (viz bod 7 rozhodnutí), a to v úmyslu přímém [§ 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku]. Soud druhého stupně se s tímto závěrem neztotožnil a v bodě 16. svého rozhodnutí uvedl, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Je tedy zřejmé, že oproti soudu prvního stupně nehodnotil její úmysl v přísnější podobě, kterou vyjadřuje ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [tuto skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud záměrně s ohledem a tvrzení obviněné ohledně porušení zásady reformationis in peius].
20. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o posouzení otázky zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Zavinění je tedy vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222)].
21. K závěrům nižších soudů o vině obviněné je vhodné uvést, že odvolací soud se velmi pečlivě zabýval otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, včetně stránky subjektivní. Jak již bylo shora uvedeno, trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným a z hlediska subjektivní stránky musí být tedy splněny podmínky buď úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo podmínky úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
V daném případě bylo prokázáno [závěry nalézacího soudu], že obviněná si musela být vědoma toho, že opakovaně uváděla zaměstnavatele v omyl a může takovým jednáním způsobit škodu a sebe obohatit o neoprávněně vyplacenou mzdu za služební volno, které neměla čerpat. Soud druhého stupně pak dospěl správně k závěru, že obviněná jednala minimálně v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Vhodné je rovněž zmínit, že právní věta (rozsudku soudu druhého stupně) konstatuje, že obviněná „sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a využila něčího omylu a způsobila tak na cizím majetku větší škodu“, oproti tomu právní věta učiněná soudem prvního stupně charakterizovala jednání obviněné tak, že obviněná „sebe obohatila tím, že někoho uvedla v omyl, a způsobila tak na cizím majetku větší škodu“.
Touto právní větou (soudu druhého stupně) zmíněný soud mj. vyjádřil svůj zpřesňující zásah do skutkového zjištění nalézacího soudu, kdy slovo „uváděla“, které zahrnovalo úmysl přímý, nahradil slovem „prezentovala“, které vystihlo jím použitou právní větu reagující na popis skutku, již soudem prokázaných skutkových okolností, ze kterých jednak vyplývalo, že obviněná aktivně prostřednictvím čestných prohlášení prezentovala osamělost a ve zbývajících případech klamavého jednání (předchozí prezentování osamělosti a navození tohoto stavu) využila.
Poškozený tudíž činil majetkovou dispozici s přesvědčením, že jí odpovídá platný právní titul v minulosti obviněnou deklarovaný.
22. Ve vztahu k námitce týkající se pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku je vhodné uvést, že pokračování v trestném činu je definováno v § 116 tr. zákoníku několika znaky, mimo jiné i znakem „blízké souvislosti časové“, jehož naplnění obviněná zpochybňuje. Trestní zákoník ani navazující judikatura nevymezují nějakou pevnou časovou hranici, kterou by intervaly mezi jednotlivými útoky v případě pokračování nesměly přesáhnout. Obecně bude vždy nutno zkoumat charakter a závažnost dílčích útoků, jakož i jednání pachatele mezi nimi. Bližší výklad tohoto znaku poskytlo rozhodnutí publikované pod č. 32/2004 – I Sb. rozh. trest. Podle něj zejména v případě majetkové trestné činnosti lze vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 50/2013).
23. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že právě s ohledem k délce páchání trestné činnosti (od 12. 12. 2013 do 5. 1. 2018), jakož i počtu dílčích útoků a způsobené škodě, nelze dovodit, že by jednotlivé dílčí útoky pospolu nevykazovaly znaky pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že mezi některými jednotlivými útoky uběhla doba delší několika měsíců. Vhodné je uvést, že všechny útoky byly vedeny jednotným záměrem a vyznačovaly se obdobným, ne-li shodným způsobem provedení a souvislostí mezi nimi (proto odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1116/2014, nelze označit za přiléhavý).
24. Obviněná v rámci tvrzené nesprávné právní kvalifikace také namítla, že soudy chybně interpretovaly pojem „osamělý příslušník“, jak je uveden v § 71 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jelikož podle obviněné využily při interpretaci pouze jazykový výklad. V těchto souvislostech lze poznamenat, že i podle Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. Pl. 33/97) jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 pak Ústavní soud mimo jiné zmiňuje, že v případech konfliktu mezi výklady koncipovanými rozličnými metodami považuje teleologickou redukci (čili výklad per reductione ad absurdum) za rozhodující hledisko, tertium comparationis: „Argumentum reductione ad absurdum se používá buď samostatně, nebo tehdy, dovádí-li výklad podle několika jiných argumentů k rozporným (neslučitelným) závěrům“ (V. Knapp, Teorie práva. Praha 1995, s. 173).
25. Ve vztahu ke shora uvedenému je nutno dodat, že žádným jiným výkladem nelze dospět k jiné interpretaci pojmu „osamělý příslušník“, než jak jej vyložil odvolací soud (stejně i soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí, tedy že „žije pouze se svými dětmi“. Obviněná ve svém dovolání zmiňuje definici „osamělého zaměstnance“, jak je uvedena v § 40 odst. 7 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, či „osamělými“ jak je uvedena v § 350 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, přičemž pomíjí tu skutečnost, že obě definice považují za „osamělou“ osobu tu, jenž nežije s družkou nebo druhem. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná žila ve společné domácnosti se svědkem B., který hradil náklady na bydlení celé rodiny, přičemž se jednalo o trvalé spolužití. Za takové situace nemohla být považovaná za „osamělou příslušnici“ ani ve smyslu obviněnou zmíněných definic. Vzhledem k uvedenému lze tedy uzavřít, že ani za situace, pokud by se odvolací soud výkladem pojmu „osamělý příslušník“ zabýval snad i v širší míře, jak se domáhá obviněná, kdy jazykový výklad není v rozporu s dalšími ve věci možnými výklady, ale zejména pak se základy logiky, nelze dovozovat nesprávnou právní kvalifikaci či porušení práva na spravedlivý proces, jak to činí obviněná ve svém dovolání.
26. Další okruh námitek obviněná zaměřila v tvrzení o porušení zásady zákazu reformationis in peius, přičemž v první části namítla, že odvolací soud pouze z podnětu dovolání obviněné upravil popis skutku ve výrokové části napadené rozsudku, čímž zhoršil její postavení (viz též bod 19.). V druhé části pak namítla porušení této zásady ve vztahu ke stanovení povinnosti k náhradě škody, když argumentovala tím, že původní zprošťující rozsudek byl sice k odvolací státního zástupce zrušen, ale nebyl zrušen výrok, jímž poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody ve smyslu § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
27. Ve vztahu k první části námitek je vhodné uvést, že výstižnější a přesnější popis skutku ve smyslu úvah předložených odvolacím soudem je zcela na místě, přičemž tato modifikace popisu skutku není v kolizi se zákazem reformationis in peius. Zákaz reformationis in peius totiž není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze upřesnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
28. S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší soud konstatovat, že nejen, že nedošlo upravením popisu skutku ke zhoršení postavení obviněné, ale vzhledem ke změně v době, po jakou obviněná páchala trestnou činnost (ze „3. 12. 2013 do 5. 1. 2018“ byla posunuta na „12. 12. 2013 do 5. 1. 2018“), došlo naopak k jejímu zlepšení. Vzhledem k uvedenému se tak nejedná o porušení zákazu reformationis in peius.
29. Druhou část námitek směřujících k porušení zákazu reformationis in peius obviněná vztahuje, jak bylo již shora uvedeno, k povinnosti k náhradě škody. V této souvislosti je vhodné uvést, že v dané trestní věci byla obviněná Obvodním soudem pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2020, č. j. 24 T 222/2020-1820, zproštěna obžaloby a o náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.
Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněné a z podnětu jím podaného odvolání Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 242/2020, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 24 T 22/2020-1937, nově rozhodl, přičemž o nároku na náhradu škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu a učinil tak na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné.
Za takové situace tak mohl soud prvního stupně nově rozhodnout v neprospěch obviněné a změnit tak výrok o náhradě škody, aniž by došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Obviněnou je vhodné upozornit na vázanost rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody ve vazbě na zprošťující rozsudek na znění § 229 odst. 3 tr. ř.
30. K námitce, že odvolací soud porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., je vhodné uvést, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 109, sv. 15, definoval „libovůli“ postupu soudu tak, že odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, přičemž své odlišné stanovisko nezaloží na opakovaném provedení důkazů ani na nově provedených důkazech (obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 80, sv. 14, nebo nález ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). Současně konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu shledala, že uvedený postup odvolacího soudu a jeho nečekaně (překvapivě) pozměněné rozhodnutí má za důsledek nemožnost obviněného efektivně se hájit, čímž je zasaženo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to porušením základních zásad trestního řízení (zásady ústnosti a bezprostřednosti).
Skutek tak může v odvolacím řízení doznat změny jen tehdy, pokud odvolací soud buď opětovně provede pro skutkové zjištění podstatné důkazy, nebo provede důkazy nové, jež v hlavním líčení provedeny nebyly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06). V posuzované věci se o takový případ zjevně nejednalo a Nejvyšší soud nezjistil dovolatelkou tvrzené pochybení odvolacího soudu, které mělo spočívat v úpravě popisu skutku na odlišném hodnocení důkazů, které učinil prvoinstanční soud, aniž by sám odvolací soud opětovně provedl důkazy.
Z rozsudku Městského soudu v Praze v bodě 9. vyplývá, že se ztotožnil s hodnocením důkazů (vyjma důkazů, které sám provedl ve veřejném zasedání), které provedl soud prvního stupně a k němuž dospěl postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., když sám pouze rozšířil a prohloubil úvahy nalézacího soudu. Ohledně žádné pro posouzení věci významné skutečnosti odvolací soud nehodnotil rozhodující důkazy jinak, než jak je hodnotil soud prvního stupně a respektoval tak ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl [viz shora bod 18.].
Lze tak uzavřít, že za takové situace nemohla být obviněná zasažena ve svých obhajovacích právech ve smyslu shora citovaných nálezů Ústavního soudu a nedošlo tak ani k porušení práva na spravedlivý proces.
31. K další z námitek obviněné vztahující se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe a s ní souvisejícím principem „ultima ratio“ ze strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl, že: zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
32. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněné jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané.
Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, přičemž nelze přehlédnout výši vzniklé škody, dobu po kterou trestnou činnost páchala, a ani skutečnost, že obviněná byla zaměstnankyní bezpečnostní sboru, jenž u svých pracovníků předpokládá vyšší morální standardy. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněné na nutnost aplikace subsidiarity trestní represe nepřiléhavý.
33. Obviněná v rámci dovolání poukázala mj. také na okolnost, že soudy nižších stupňů závěr o její vině a výši škody nesprávně dovodily na základě znaleckého posudku Ing. Klapuchové. Dovolatelka v rámci souboru námitek k uvedené problematice mj. také zmínila, že škoda byla nesprávně stanovena s ohledem na skutečnost, že nešlo o pokračující trestnou činnost. K uvedené výhradě – že nešlo o pokračující trestnou činnost, se již shora Nejvyšší soud vyjádřil a neshledal ji důvodnou [viz body 22., 23.].
Nejvyšší soud shledal správným závěr odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně), že poškozené vznikla škoda v celkové výši 387 407 Kč, vč. povinných zákonných odvodů, což obviněná ve své podstatě vyjma argumentace, že nešlo o pokračování v trestné činnosti a že výše škody byla stanovena v rozporu s § 137 tr. zákoníku blíže nezpochybnila a nerozvedla. Uvedla však, že odvolací soud provedl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku v otázce správného stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku, neboť pro účely přečinu podvodu musí vycházet ze skutečně vyplacené mzdy, nikoli z hrubé mzdy a pojistného.
V reakci na uvedenou argumentaci obviněné je nutno této dát za pravdu, avšak pouze v tom, že popis skutku nepřesně uvádí, že „obviněné byl vyplacen služební plat celkem 289 092 Kč hrubého“. Uvedené skutkové zjištění neodpovídá provedenému důkazu (znaleckému posudku Ing. Klapuchové), neboť ten uvádí, že obviněné byla neoprávněně vyplacena čistá mzda 198 964 Kč. Uvedená skutečnost, však nemá dopad na celkově způsobenou škodu soudy zjištěnou ve výši 387 407 Kč, neboť ta je složena jednak z čisté mzdy ve výši 198 964 Kč, která pak s povinnými odvody ze mzdy, placenými zaměstnancem (v celkové výši 90 128 – pojistné sražené ze mzdy zaměstnance + daň z příjmů fyzických osob) tvoří hrubou mzdu ve výši 289 092 Kč, kterážto částka spolu s povinnými odvody z mezd hrazenými poškozenou organizací ve výši 98 315 Kč tvoří celkovou škodu ve výši 387 407 Kč. Jestliže znakem přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku je větší škoda, pak větší škodou ve smyslu § 138 tr. zákoníku je škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Ze shora uvedeného je zřejmé, že výše uvedený znak kvalifikované skutkové podstaty, větší škody, byl naplněn. Vzhledem k výše uvedené nepřesnosti-použitému neobratnému termínu ve skutkovém zjištění, kdy postačovalo ze strany odvolacího soudu uvést, že „obviněné byl neoprávněně přiznán služební plat celkem 289 092 Kč hrubého“, případně uvedl vyplacení služebního platu „čistého“, neboť ostatní jeho závěry byly shledány správnými, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné není ve svém celku důvodné, a proto je podle § 265j tr.
ř. zamítl. Uvedená nepřesnost ve skutkovém zjištění nemá žádný dopad do sféry celkově zjištěné škody, ani do sféry hrubé mzdy a nemá ani dopad na částku, o kterou se obviněná objektivně sama obohatila a jí byla vyplacena, nemá význam ani z hlediska kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu