8 Tdo 159/2025

2

8 Tdo 159/2025-354

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání obviněného J. Č., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 124/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- sever pod sp. zn. 1 T 21/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 1 T 21/2024, byl obviněný J. Č. uznán vinným v bodě 1) přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, v bodě 2) přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že ad 1) v době od 19:00 hodin dne 9. 10. 2023 do 19:00 hodin dne 15. 10. 2023 odcizil obě tabulky registračních značek XY z vozidla Škoda Octavia, zaparkovaného na parkovišti u vjezdu do bývalé továrny keramiky naproti domu č. p. XY, v ulici XY, v obci XY, čímž poškozenému M. B. způsobil škodu ve výši 400 Kč, ad 2) dne 13. 10. 2023 ve 13:22 hodin řídil vozidlo Hyundai i10, osazené odcizenými reg. zn. XY, po blíže nezjištěných pozemních komunikacích až do obce XY, kde vozidlo zaparkoval v ulici XY před rodinným domem č. p. XY, odemčenými vrátky vnikl na oplocený pozemek tohoto domu, za pomoci přistavené plastové židle vnikl otevřeným oknem ve výšce 2 m a 90 cm od země do prvního patra domu, kde z konferenčního stolku v obývacím pokoji odcizil hodinky ARMODD SQUARZ 11 PRO v hodnotě 2.228 Kč, prošel domem do garáže v přízemí domu, kde odcizil hydraulický zvedák 3T v hodnotě 4.800 Kč, gola sadu Honiton v hodnotě 1.500 Kč, multisvářečku Parkside v hodnotě 5.500 Kč a aku rázový utahovák Parkside v hodnotě 4.900 Kč, čímž způsobil poškozenému O. L. škodu ve výši 18.928 Kč, motorové vozidlo řídil, ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 2 T 47/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu Plzeň ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 50 To 287/2019, pravomocným dne 30. 10. 2019, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 6 T 127 /2022, pravomocným dne 14. 12. 2022, odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 1, písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na devět měsíců nepodmíněně, který vykonal dne 22. 8. 2023.

2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. 3. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 124/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., protože v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na obhajobu a rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné.

5. Za procesní nedostatek považoval, že soud při hlavním líčení dne 24. 4. 2024 nerespektoval, že si na místo ustanoveného zvolil nového obhájce. Poukázal na to, že při hlavním líčení dne 18. 4. 2024, které bylo odročeno na 24. 4. 2024, byla přítomna Mgr. Adéla Anderson, která substitučně zastupovala ustanoveného obhájce JUDr. Mgr. Milana Dočkala. Dne 22. 4. 2024 však byla soudu doručena plná moc zvolené obhájkyně JUDr. Ireny Strakové, podepsaná dne 15. 4. 2024, předložená s žádostí o odročení hlavního líčení odročeného na 24. 4. 2024 s odůvodněním, že u ní nebyla zachována pětidenní lhůta na přípravu (viz § 198 odst. 1 tr. ř.). Při hlavním líčení konaném dne 24. 4. 2024 soud konstatoval, že plná moc nebyla soudu doručena včas tak, aby nová obhájkyně musela být vyrozuměna o termínu hlavního líčení, a konal hlavní líčení s původním obhájcem, resp. jeho substitutkou Mgr. Adélou Anderson, která soudu sdělila, že byla narušena důvěra mezi obhájcem a obviněným a navrhovala odročení hlavního líčení, což soud neakceptoval. Po přerušení hlavního líčení se dostavil i ustanovený obhájce JUDr. Mgr. Milan Dočkal, za jehož přítomnosti bylo hlavní líčení konáno a došlo k rozhodnutí o vině.

6. Obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tz 27/2013, ve kterém soud konstatoval, že již samotné zvolení obhájce obviněným (případně jinou k tomu oprávněnou osobou) ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. na místo obhájce, který mu byl ustanoven, lze považovat za objektivní skutečnost, v jejímž důsledku původní ustanovení obhájce zaniká. Rovněž zdůraznil i skutečnosti plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 41/2009, podle kterého účinky úkonu obviněného, jímž si zvolil obhájce, nastávají vůči příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, u kterého se právě vede trestní řízení, okamžikem, kdy mu obviněný nebo jím zvolený obhájce předložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby v trestním řízení; přitom nezáleží na okolnosti, kdy byla mezi obviněným a jeho obhájcem uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, ani kdy orgán činný v trestním řízení založil písemné vyhotovení plné moci do trestního spisu.

7. Podle obviněného uvedené závěry lze v jeho trestní věci použít a jím nově zvolená obhájkyně měla být v posuzované věci vyrozuměna o konání hlavního líčení, mělo jí být umožněno seznámit se se spisem za účelem přípravy obhajoby a hlavní líčení mělo být odročeno tak, aby obhájkyni byla poskytnuta zákonná lhůta pěti pracovních dní na přípravu (viz § 198 odst. 1 tr. ř.). Bylo také žádoucí, aby ihned došlo k zrušení obhájce ustanoveného (viz DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, s. 317), a to tím spíše, pokud byla zásadním způsobem narušena důvěra mezi odsouzeným a ustanoveným obhájcem. V dané věci však soud nepostupoval procesně správně, čímž zasáhl do jeho práva na obhajobu, když se navíc ani soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s procesní stránkou věci ohledně práva na obhajobu.

8. Nedostatek obviněný shledával i v průběhu dokazování, jemuž vytýkal, že soud nebral do úvahy jeho tvrzení, že neodcizil hodinky a utahovák, a že když jím bylo při hlavním líčení jako důkaz navrženo vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika ohledně ocenění věcí a výslech osoby, která byla provozovatelem a vlastníkem záznamového zařízení (kamery), ze které byl pořízen videozáznam, soud tyto důkazy odmítl provést přesto, že nebylo vůbec zřejmé, kde měla být kamera umístěna a jakým způsobem byl záznam pořízen. Přitom podle obviněného šlo o podstatný důkaz, aby bylo možné určit, zda tato soukromá videonahrávka mohla v trestním řízení sloužit jako důkaz. Nevyhověl mu ani odvolací soud, jestliže v odvolání navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který považoval za nutný ke zjištění původu svého závadového chování a objasnění vztahu k návykovým látkám, a to z hlediska posouzení jeho příčetnosti.

9. Při nedoplnění dokazování v požadovaném směru nebylo dostatečně zjištěno, zda se skutek ohledně těchto movitých věcí stal, zda jde o trestný čin a spáchal jej obviněný, a tedy měl soud uvedené nejasnosti vyložit jeho ve prospěch.

10. Vzhledem ke všem výše uvedeným vadám obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 7 To 124/2024, a přikázal soudu druhého stupně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se s podaným dovoláním neztotožnila. K výhradám založeným na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že obviněný jeho zákonné podmínky nenaplnil. Svého obhájce změnil de facto dva dny před konáním nařízeného hlavního líčení a při své argumentaci proti postupu soudu poukázal na § 37 odst. 2 tr. ř. pouze účelově, protože obviněný je povinen oznámit změnu obhájce včas v zákonem stanovené lhůtě, která byla v tomto případě dána právě na nejpozději pět pracovních dní před konáním hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. s tím, že změna obhájce zásadně není důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce. Rozhodné je, aby změna byla oznámena soudu včas (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). V tom, že obhájkyně byla zvolena pouhé dva dny před konáním hlavního líčení, státní zástupkyně spatřuje zjevný pokus o obstrukci ze strany obviněného. Pokud by totiž soud přistoupil na postup navrhovaný obviněným, způsobil by nedůvodné průtahy v řízení, a jeho postup by se příčil ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. Nadto zvolená obhájkyně obhajobu osobně ve smyslu § 37 tr. ř. nepřevzala, když nepřišla na nařízené hlavní líčení, jak měla podle citovaného ustanovení učinit. Proto bylo nutné zachovat zastoupení ustanoveným obhájcem, a to ve prospěch obviněného, aby se předešlo zásahu do jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 970/2007). Z těchto důvodů nedošlo k namítanému porušení práva na obhajobu obviněného ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

12. Podle státní zástupkyně nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože na jeho podkladě není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění na základě námitek obviněného, jimiž se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a jiné verze skutkového stavu. V posuzované věci poukázala na široký rozsah dokazování obsahující mimo jiné i listinné důkazy a kamerové záznamy, z nichž je zřejmé, že se skutek stal tak, jak stojí ve výrokové části rozsudku. Zjištěný skutkový děj neodpovídá verzi obviněného. Pokud obviněný tvrdil, že z místa činu neodcizil hodinky a utahovák, nelze nevidět, že k jejich odcizení se původně doznal a jako motiv v hlavním líčení uvedl, že kradl, aby měl peníze na koupi návykových látek. Rovněž uvedl, že souhlasí s tím, jak je sepsán záznam o sdělení podezření, včetně soupisu věcí, jež byly odcizeny, a to výslovně včetně hodinek a rázového utahováku (viz Protokol o výslechu osoby podezřelé č. j. KRPP-148715-47/TČ-2023-021119-MČE na č. l. 7 až 9 spisu). V postupu soudu z těchto důvodů neshledala nedostatky.

13. Neztotožnila se s podaným dovoláním ani v námitce, že ve věci existovaly tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy řádně zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností a ve svých rozhodnutích se v podrobnostech vyjádřily k obviněným navrženým důkazům i důvodům jejich neprovedení (viz bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Hodnota odcizených věcí byla prokázána jak odborným vyjádřením, tak fakturami doloženými poškozeným. Nedůvodnost a nadbytečnost provedení výslechu vlastníka kamerového zařízení soud odůvodnil stejně jako i neprovedení znaleckého posudku za účelem posouzení příčetnosti obviněného, o níž nevznikaly pochybnosti, tím, že takového důkazu není třeba, když obviněný sám uvedl důvody páchání trestné činnosti prokazující vědomost a účelovost svého chování, a netajil se ani dlouhodobým užíváním návykových látek, jež byly hlavní příčinnou spáchání předmětného trestného činu.

14. Státní zástupkyně vzhledem k tomu, že neshledala dovolání důvodným, přičemž soudy řádně všechny rozhodné vytýkané skutečnosti objasnily a své závěry v rozhodnutích rozvedly, navrhla, aby ho Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako nedůvodné odmítl.

15. Přestože vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání reakci na ně neobdržel.

IV. Přípustnost dovolání a jeho obecné podmínky

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr.

ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr.

ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

18. Nejvyšší soud se zabýval obsahem podaného dovolání se zřetelem na takto vymezené zásady a na to, jaké výhrady k jednotlivým označeným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. obviněný rozvedl, a posuzoval, zda zákonné podmínky splňují.

V. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jeho prostřednictvím je poskytována možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) [srov. Magee proti Spojenému království, rozsudek z 6. 6. 2000, č. 288135/95] a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „Listina“). Uvedený důvod dopadá především na situace, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Může se vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat, např. když se obhájce obviněného neúčastnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání, v němž bylo učiněno rozhodnutí ve věci či o podaném odvolání, protože o jednání soudu nebyl vůbec vyrozuměn (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002).

20. V rozvedeném smyslu je zřejmé, že posuzovaný dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, které zakotvuje právo obviněného na účinnou obhajobu, jež má zaručit férovost trestního řízení, jemuž je vystaven, kdežto uvedený dovolací důvod nezahrnuje jakékoli porušení tohoto práva, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (ale i v případě, když o ni nejde), neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta druhá). Právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) nelze chápat pouze jako oprávnění samotného obviněného. Jedná se o ústavní zásadu, která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena mj. v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (viz ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), kdy ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně právě i obhajoba.

21. Otázku, zda a kdy dojde k porušení práva na obhajobu, je vždy třeba zkoumat s ohledem na okolnosti v posuzované věci a k tomu vážící se rozhodné skutečnosti, a to se zřetelem na smysl a účel tohoto práva ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny, podle něhož má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Je zde vyjádřena garance práva obviněného na účinnou obhajobu, která má zaručit férovost trestního řízení, jemuž je vystaven.

22. K námitkám obviněného, který tvrdil, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno tím, že soud neakceptoval žádost jím nově zvoleného obhájce na odročení hlavního líčení proto, že nebyla dodržena lhůta na přípravu podle § 198 tr. ř., a konal hlavní líčení za přítomnosti obhájce mu dříve ustanoveného, je třeba zmínit, že v této výtce se neodrážejí všechny rozhodné skutečnosti, za kterých se hlavní líčení dne 24. 4. 2024 konalo, zejména není bráno do úvahy, že zvolená obhájkyně, jak poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření, nejednal korektně a v souladu se svými povinnostmi.

Vhodné je připomenout, že z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomie jeho postavení v řízení před soudem současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona, a to mimo jiné § 37, 41 tr. ř., § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 85/1996 Sb.“), a současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání (viz § 17 zák. č. 85/1996 Sb.). Za splnění povinností daných ustanoveními trestního řádu obhájce odpovídá nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp. orgánu, jemuž je kárně podroben (§ 32 zák. č. 85/1996 Sb.).

Pokud obhájce při výkonu obhajoby své povinnosti poruší nebo poskytuje-li právní pomoc v rozporu s platným právem nebo s etickými pravidly, a nejde-li přitom o trestný čin, nelze nápravu zjednat jinak než prostřednictvím České advokátní komory.

23. Podobně ani právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy není právem absolutním, jak vyplývá i z bohaté judikatury Evropského soudu pro lidská práva; naopak toto právo lze omezit, pokud existují "relevantní a dostatečné důvody", že je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992, stížnost č. 13611/88, § 29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003, stížnost č. 26891/95, § 54).

Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva [viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1855/08, či obdobně nález ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 2445/07]. Z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce ovšem nelze bez dalšího dovozovat povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce.

Součinnost obviněného na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat (§ 33 odst. 1 al. 1 tr. ř.), a to ani tehdy, jestliže účast obviněného na provádění důkazů je nepominutelnou procesní podmínkou. Jeví se přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, na které, přes ono úsilí a prostředky, stát sám jako procesní strana nemá vliv.

Mezi takové situace v této konkrétní věci zahrnul v citovaném nálezu Ústavní soud „zřejmé snahy (záměry) obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle; takovýmto jevům zřetelně vybočujícím na úkor státu jak z ústavně chráněných procesních zásad, tak dokonce i ze samotného rámce právnosti státu (čl.

1 odst. 1 Ústavy), je však nutno čelit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).

24. S ohledem na tato pravidla je třeba v posuzované věci poukázat z obsahu spisu na to, že po sdělení podezření obviněnému dne 14. 2. 2024 Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, Třemošná č. j. KRPP-14715-41/TČ-2023-0311119-MČE (č. l. 6 spisu) a podání návrhu na potrestání dne 20. 2.2024 Okresnímu soudu Plzeň-sever (č. l. 86 spisu) pro činy, pro něž se nyní vede toto řízení, bylo vydáno usnesení tohoto soudu ze dne 24. 2. 2024, sp. zn. 50 Nt 11/2024 o vzetí obviněného do vazby (č. l.

118), následně byl dne 22. 3. 2024 převeden do výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci, konkrétně Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 138/2023 (č. l. 124 až 141, 143 spisu). Když si obviněný za této situace po poučení sám obhájce nezvolil (viz č. l. 122), byl mu usnesením tohoto soudu ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 1 T 21/2024, ustanoven obhájce JUDr. Mgr. Milan Dočkal (č. l. 123), protože okamžikem jeho vzetí do vazby, tj. dne 21. 2. 2024 (č. l. 121), nastal u obviněného důvod nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr.

ř. Hlavní líčení bylo ve věci před soudem prvního stupně nařízeno na den 18. 4. 2024 a konalo se za přítomnosti obviněného i ustanoveného obhájce, který se nechal na základě substituční plné moci z téhož dne zastoupit advokátní koncipientkou Mgr. Adélou Anderson (č. l. 152, 165 až 167 spisu). Po poradě s touto obhájkyní obviněný po řádném poučení podle § 206a, § 206b, § 206c a § 206d tr. ř. prohlásil, že nemá zájem uzavírat dohodu o vině a trestu ani nebude prohlašovat vinu. Popsal okolnosti činu kladeného mu za vinu a byly provedeny důkazy podle § 211 a § 213 tr.

ř. a přehrány kamerové záznamy, k nimž se vyjádřil. Žádné jiné okolnosti, zejména ty, jež by se týkaly realizace jeho práva na obhajobu, zejména týkající se udělení plné moci jinému obhájci, konstatovány při tomto hlavním líčení nebyly. Závěrem soud odročil hlavní líčení na 24. 4. 2024, což všichni přítomní včetně obviněného a přítomné obhájkyně (substitutky), vzali na vědomí s tím, že již k němu nebudou obesíláni (č. l. 165 spisu). Aniž by obviněný při tomto hlavním líčení soudu cokoliv naznačil, anebo soud informoval, měl již od 15.

4. 2024 na základě udělení plné moci zvolenou jinou obhájkyni, od níž přípis i plnou moc soud obdržel až 22. 4. 2024, tj. dva dny před nařízeným odročeným hlavním líčením. Plná moc je datována 15. 4. 2024 (č. l. 172 spisu), a byla obviněným udělena obhájkyni JUDr. Ireně Strakové. Součástí takto zaslané plné moci byla i žádost obhájkyně o odročení jednání nařízeného na 24. 4. 2024 (č. l. 171 až 173 spisu) proto, že nemá volný prostor, neboť jede se zástupci spolku Šalamoun za klientem do Věznice Valdice a nestačila nahlédnout do spisového materiálu.

Na tuto žádost soud nepřistoupil a reagoval na ni sdělením zaslaným této obhájkyni dne 23. 4. 2024, v němž jí vysvětlil, že plná moc udělená dne 15. 4. 2024 byla soudu oznámena až dne 22. 4. 2024, a proto s odkazem na § 37 odst. 2 tr. ř. je ustanovený obhájce JUDr. Dočkal povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji převezme později zvolený obhájce (č. l. 174 spisu).

25. Dne 24. 4. 2024 bylo konáno hlavní líčení za přítomnosti obviněného a ustanoveného obhájce, jehož v substituci zastupovala opět Mgr. Adéla Anderson (č. l. 175, 179 spisu), a to na základě substituční plné moci (viz č. l. 152). V jeho úvodu samosoudce uvedl podstatné skutečnosti týkající se obhajoby obviněného a změny v osobě obhájce, na což obviněný reagoval vyslovením nedůvěry k Mgr. Adéle Anderson. Poté soud přerušil hlavní líčení, aby umožnil zkontaktování ustanoveného obhájce JUDr. Mgr. Milana Dočkala, který se osobně dostavil, a poté bylo v hlavním líčení za jeho přítomnosti i obviněného, pokračováno.

Nutno zmínit, že i tento ustanovený obhájce obviněnému u hlavního líčení vysvětlil, že zvolená obhájkyně o termínu hlavního líčení věděla s dostatečným předstihem, avšak jeho obhajobu řádně nepřevzala, a proto jej musí až do okamžiku řádného převzetí obhajoby z její strany z důvodu zachování práva na obhajobu zastupovat on jako ustanovený obhájce (č. l. 175 až 176 spisu). Poté, co bylo dokazování doplněno o výslech svědka O. L., byl v závěru hlavního líčení vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l. 175 až 179 spisu).

Dne 24. 4. 2024 soudce opatřením pod sp. zn. 1 T 21/2024 podle § 37 odst. 2 tr. ř. zrušil ustanovení obhájce JUDr. Mgr. Milana Dočkala, a to s ohledem na plnou moc ze dne 15. 4. 2024 udělenou obviněným obhájkyni JUDr. Ireně Strakové (č. l. 180 spisu), a pro další úkony ve věci, včetně zaslání rozsudku soudu prvního stupně, se již obracel na zvolenou obhájkyni JUDr. Irenu Strakovou (č. l. 191, 199 aj. spisu), jejímž prostřednictvím obviněný také podal odvolání proti zmíněnému rozsudku (č. l. 192, 200, 205 spisu).

26. Nejvyšší soud na základě takto učiněných zjištění dospěl k závěru, že nebylo porušeno právo obviněného na jeho obhajobu a nebyl ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy a č. l. 40 odst. 3 Listiny zkrácen na svých právech. Z uvedeného plyne, že při závěru o tom, že šlo o nutnou obhajobu podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody, byl po celou dobu, zejména v řízení před soudem, zastoupen ustanoveným obhájcem. Soud respektoval právo obviněného na to, aby si obhájce zvolil, čímž akceptoval čl.

6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, který přiznává obviněnému právo obhajovat se pomoci obhájce podle vlastního výběru, avšak s tím, že bylo třeba zajistit i to, aby tato obhajoba byla skutečná a účinná (srov. rozsudek ESLP ve věci Pavlenko proti Řecku ze dne 6. 9. 2007, stížnost č. 22021/2005). Soud respektoval, že si obviněný jiného obhájce sám zvolil, avšak vyžadoval, aby i tato nová obhájkyně respektovala povinnosti plynoucí z § 16 zák. č. 85/1996 Sb., což v posuzované věci fakticky znamenalo, že měla plnou moc udělenou jí obviněným již dne 15.

4. 2024 tomuto soudu zaslat tak, aby nebylo zmařeno hlavní líčení odročené na 24. 4. 2024 z jednání konaného dne 18. 4. 2024, kde se na obhajobě obviněného nepodílela, a ani o tom, že jí byla udělena plná moc tři dny před tím, soud neinformovala. K tomu je třeba připomenout, že stát nemůže být odpovědný za každé pochybení obhájce, protože z nezávislosti advokacie na státu vyplývá, že vedení obhajoby je ve své podstatě záležitostí mezi obviněným a jeho obhájcem (srov. rozsudek ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia proti Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, bod 41.).

Rovněž je třeba připomenout, že z odpovědnosti obhajovaného za volbu obhájce, zvláště pak v situacích, kdy bylo jeho právo na obhajobu ze strany soudu zajištěno ustanovením obhájce poté, co si obviněný sám obhájce ve stanovené lhůtě nezvolil, „nelze bez dalšího dovozovat povinnost trestního soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení (zde obviněného) či jeho právního zástupce (zde obhájce). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován.

Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08, též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I.

ÚS 1761/18, či ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2950/22, aj.).

27. V těchto souvislostech lze k postupu soudu prvního stupně, jenž se promítl i do sdělení adresovaného obhájkyni JUDr. Ireně Strakové, že nebude její požadavek na odročení hlavního líčení akceptován, poukázat na opodstatněnost takového sdělení zejména s ohledem na podmínky § 37 odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Z výše naznačeného průběhu řízení před soudem prvního stupně ve dnech 18. a 24. 4. 2024 je zjevné, že právě z těchto pravidel soud prvního stupně vycházel, a i obhájce JUDr. Mgr. Milan Dočkal obviněného poučil o tom, že nově zvolená obhájkyně soudu nezaslala plnou moc tak, aby mohla jeho obhajobu řádně převzít. Ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že když bylo hlavní líčení nařízené na 24. 4. 2024 a obhájkyně zaslala soudu plnou moc udělenou již 15. 4. 2024 až dne 22. 4. 2024, nebyl splněn požadavek § 37 odst. 2 věta druha třetí tr. ř., aby mohl soud obhájkyni včas vyrozumět.

28. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že obdobně je judikováno i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tz 27/2013, na nějž obviněný sice poukazoval, avšak bez kontextu celého jeho významu, jenž spočívá v tom, že zvolení obhájce obviněným (případně jinou k tomu oprávněnou osobou) na místo obhájce, který mu byl ustanoven, je třeba považovat za skutečnost, v důsledku které původní ustanovení obhájce ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. ze zákona zaniká. Ve vztahu k ustanovenému obhájci je však zánik jeho ustanovení účinný teprve poté, co je o takové skutečnosti příslušným orgánem činným v trestním řízení vyrozuměn nebo se o ní jiným způsobem dozví. Do té doby je oprávněn i povinen hájit práva obviněného, a pokud tak činí, má i podle § 151 odst. 2 věty první tr. ř. vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu (advokátního tarifu).

29. Z uvedeného plyne, že právo obviněného zvolit si obhájce poté, co mu byl obhájce soudem ustanoven, kdy takto zvolený obhájce má dokonce přednost před obhájcem ustanoveným, neznamená bezbřehost tohoto práva, nýbrž je realizovatelné při splnění zákonných podmínek a pravidel, jejichž smyslem je zajistit nerušený, plynulý a celkově spravedlivý průběh trestního řízení. Právě v tomto smyslu se obhájkyně obviněného nezachovala korektně, když ji měl obviněný zvolenu již při prvním hlavním líčení dne 18. 4. 2024, neboť ji plnou moc udělil dne 15. 4. 2024, o čemž soud neinformovala a neučinil tak obviněný hlavnímu líčení přítomný.

30. Ze zjištěných okolností v posuzované věci plyne, že soud prvního stupně právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny neporušil, pokud již nařízené jednání ve věci neodročil a výkon obhajoby při tomto jednání ponechal na ustanoveném obhájci, neboť takový postup zcela odpovídá dikci zákona i ustálené judikatuře k této problematice.

31. Je třeba dospět k závěru, že obviněný oznámil soudu změnu obhájce takovým způsobem, že jím zvolená obhájkyně nemohla být o konání hlavního líčení vyrozuměna v zákonné lhůtě, a proto na základě § 37 odst. 2 tr. ř. byl proto povinen vykonávat jeho obhajobu obhájce dosavadní, tj. obhájce dříve ustanovený (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 11 Tdo 970/2007, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1761/18, či nálezy ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 304/99, či ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).

32. Pro úplnost je třeba zdůraznit i to, že v popisované situaci při hlavním líčení dne 24. 4. 2024 soud respektoval, že když obviněný vyslovil nedůvěru a nesouhlas s tím, aby jej při hlavním líčení zastupovala Mgr. Adéla Anderson, které ustanovený obhájce udělil substituční plnou moc (č. l. 152 spisu), přerušil hlavní líčení a do jednací síně přivolal ustanoveného obhájce JUDr. Mgr. Milana Dočkala. Tím bylo respektováno ustanovení § 26 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., podle něhož nestanoví-li zvláštní předpis jinak, může advokáta při jednotlivých úkonech právní pomoci zastoupit i zaměstnanec advokáta nebo advokátní koncipient. Pokud obviněný prohlásil, že ztratil důvěru v zastoupení jmenované koncipientky, bylo zcela v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 3 stavovského předpisu Komory advokátů upravujícího podmínky substitučního oprávnění advokátních koncipientů a jiných zaměstnanců advokáta (viz usnesením představenstva ČAK ze dne 8. prosince 1998, č. 6/1998 Věstníku), že soudce k dalšímu zajištění obhajoby obviněného přizval ustanoveného obhájce, vůči němuž, co se důvěry týká, obviněný výhrady neměl.

33. Nejvyšší soud ze všech výše rozvedených závěrů a právních hledisek v souladu s odvolacím soudem (viz bod 5. jeho rozhodnutí) dospěl k závěru, že právo na obhajobu obviněného nebylo porušeno. Současně lze přisvědčit i závěru tohoto soudu, že jednání obviněného neslo známky obstrukčního chování, pro což vycházel jak z jednání a postojů obviněného v řízení před soudem prvního stupně, tak i z jeho postojů v řízení před soudem druhého stupně (viz č. l. 222, 225 a násl. spisu), kde obviněný opětovně měnil své požadavky a postoje k vedení obhajoby, kdy jednou usiloval o ustanovení obhájce, aby po několika málo dnech si obhájce zvolil, a toto vše činil ve snaze oddálit pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci a následný nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody (srov. například rozhodnutí č. 32/2015 Sb. rozh. tr.).

34. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k námitkám obviněného týkajícím se důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledal, že nejsou důvodné, soud procesní práva obviněného respektoval a dodržel všechny standardy zaručující právo obviněného na obhajobu.

VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Obviněný dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

36. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se týká postupu při dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, což jsou nedostatky, které obviněný s odkazem na tento důvod vytýkal, neboť brojil proti způsobu, jakým soud objasňoval skutkové okolnosti činu kladeného mu za vinu, a domáhal se širšího rozsahu dokazování odpovídajícího jeho požadavkům a návrhům na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomika ohledně ocenění věcí a výslech osoby, která byla provozovatelem a vlastníkem záznamového zařízení (kamery), ze které byl pořízen usvědčující videozáznam, jenž byl přehrán při hlavním líčení, jakož i o znalecký posudek z oboru psychiatrie za účelem posouzení jeho příčetnosti.

37. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i stavu řízení shledal, že soudy se skutkovým stavem a tím, jak k činu došlo, zabývaly a lze jen ve stručnosti poznamenat, že soud prvního stupně za tímto účelem prováděl dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a jeho výsledky posuzoval podle zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Zabýval se po obsahové stránce výpovědí obviněného, a to mimo jiné i s ohledem na jeho výpověď a doznání z přípravného řízení v hlavním líčení dne 18. 4. 2024 provedenou k důkazu podle § 207 odst. 2 tr. ř. (č. l. 165 verte), vyslechl poškozeného O. L., provedl listinné důkazy (viz bod 4. svého rozsudku) a přehrál kamerový záznam vydaný T. K. dne 19. 10. 2023, k němuž se obviněný měl možnost vyjádřit (srov. body 2. až 4. rozsudku). Podle obsahu přezkoumávaného rozsudku je zřejmé, že soud provedené důkazy postupem odpovídajícím zásadám § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil a své závěry v tomto směru učiněné popsal v bodech 5. až 6. téhož rozsudku.

38. K nyní uplatněným námitkám obviněného je třeba poukázat právě na postup soudu prvního stupně, který pečlivě zkoumal všechny rozhodné skutečnosti a mezi jinými i rozsah obviněným odcizených věcí a na podkladě všech z dokazování vzešlých skutečností vysvětlil, z jakých důvodů považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného prezentovanou před soudem a změněnou oproti přípravnému řízení, kde odsouhlasil jak soupis všech poškozeným uvedených odcizených předmětů, a to včetně hodinek ARMODD SQUARZ 11 PRO v hodnotě 2.228 Kč a aku rázového utahováku Parkside v hodnotě 4.900 Kč, tak i to, že na kamerovém záznamu dodaném T. K. je zachycen právě on (viz č. l. 33).

39. Zabýval se i návrhem obviněného na vypracování znaleckého posudku z ekonomiky k ohodnocení odcizených věcí, který s ohledem rozsah a obsah provedeného dokazování vyhodnotil jako nadbytečný důkaz, neboť hodnota odcizených věcí byla dostatečně prokázána odborným vyjádřením z ekonomiky (viz č. l. 45) a předloženou fakturou, když ani z návrhu obhajoby či výpovědi obviněného nevyplynuly důvody, proč pořízené odborné vyjádření a fakturu zpochybňuje. Soud vysvětlil i důvody, pro které zamítl jako zjevně nadbytečný i důkazní návrh obhajoby na výslech osoby, v jejímž vlastnictví je kamerový systém, jenž zaznamenal vloupání do domu na adrese XY č. p. XY, XY (skutek ad 2/). Podle obviněného se jím požadovaná osoba měla vyjádřit k tomu, zda s kamerovým záznamem nebylo nějak manipulováno, zda nebyl sestříhán apod., což byly skutečnosti, které nevyvolávaly žádné pochybnosti, resp. v průběhu dokazování pro jejich ověření nevyvstal žádný důvod, a tedy soud neměl pochybnosti o autenticitě kamerového záznamu (byl v celém rozsahu jednolitý, bez jakéhokoliv přerušení či střihu), jenž po obsahové stránce plně zapadl do zjištění plynoucích z jiných ve věci provedených důkazů (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně).

40. Soudem prvního stupně zajištěné dokazování včetně způsobu hodnocení provedených důkazů z podnětu odvolání obviněného posuzoval i odvolací soud, jenž k obsahově totožným výhradám neshledal v tomto postupu žádné vady. Za nadbytečný označil návrh na doplnění dokazování o psychiatrický znalecký posudek, přičemž důvody tohoto svého postoje vyložil v bodě 5. napadeného usnesení, a potvrdil i správnost použité právní kvalifikace a důvodnost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz body 5. až 7. napadeného usnesení).

41. Posuzují-li se takto soudy učiněné závěry z hlediska obviněným uváděných nedostatků, nelze se s obviněným ztotožnit, protože soudy rozvedené závěry jsou logické a vycházejí z podkladů, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, které není zatíženo libovůlí ani jednostranným hodnocením rozhodných skutečností.

42. Uvedený postup soudů, který byl dovoláními zpochybňován, nesvědčí ani o tom, že by šlo o tzv. opomenutý důkaz, jenž spočívá v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). V posuzované věci důvodem odmítnutí byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).

43. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněným přiřazené k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou opodstatněné, protože soudy dostatečně a logicky správně na základě výsledků provedeného dokazování objasnily všechny rozhodné skutečnosti významné z hlediska použité právní kvalifikace a jejich postup nevykazuje vady, na něž obviněný poukazoval. VII. Závěr

44. Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně v této věci vyložil důvody, pro které uznal obviněného vinným, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování, a tudíž nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami trestního řádu o provádění dokazování, jakož i s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Učiněná skutková zjištění netrpí vadami, na něž obviněný v dovolání poukazoval.

45. Po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že námitky obviněného obsahově podřaditelné pod označené dovolací důvody jsou zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 3. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu