U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání
obviněného J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6.
2016, sp. zn. 12 To 129/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 91/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 18. 2. 2016,
sp. zn. 2 T 91/2014, byl obviněný J. L. uznán vinným přečinem neoprávněného
zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 tr.
zákoníku, a přečinem neoprávněnému zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému
prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a též i za sbíhající
se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T
6/2014, jenž nabyl právní moci dne 13. 5. 2014, byl odsouzen podle § 208 odst.
1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst.
1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne
27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
2. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1.
6. 2016, sp. zn. 12 To 129/2016, z podnětu odvolání obviněného podle § 258
odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. L.
uznal vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo
nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a skutek, jímž obviněného
též nově uznal vinným, vymezil tak, že
v období od 6. 6. 2013 nejméně do 3. 10. 2013 v obci O., okres R. n. K. v
souvislosti s vyhrocenými vztahy směřujícími k rozvodovému řízení svévolně a
bez právního důvodu vyměnil zámek v domě ve výlučném vlastnictví manželky L.
L.– M. a po celé rozhodné období jmenované v užívaní nemovitosti bránil, když
jí klíč od nemovitosti nepředal a na výměnu zámku, kterou provedla poškozená
dne 29. 9. 2013, reagoval po zmocnění se klíčů trestnou činností spáchanou dne
30. 9. 2013 opakovanou výměnou zámku; k předání klíče od nemovitosti poškozené
došlo až za asistence policie dne 3. 10. 2013.
3. Obviněného za tento přečin a dále za sbíhající se přečin krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014,
odvolací soud odsoudil podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2
tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož
výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Rovněž podle § 43
odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Náchodě
ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto rozsudku
odvolacího soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání,
protože spočívá na nesprávném právním posouzení, které spatřoval v tom, že na
jedné straně soudy nesprávně zjistily, za jakých okolností a v jaké době měl
neoprávněně k dispozici klíče od předmětné chaty, a rovněž vadně při
stávajících zjištěních posuzovaly trestnost jemu za vinu kladeného jednání.
5. K námitce, že byly nedostatečně zjištěny všechny skutkové okolnosti,
obviněný poukázal na to, že v řízení došlo k několika chybám, na základě nichž
byly nedostatečně zjištěny objektivní skutečnosti, což ve výsledku zapříčinilo
nesprávné právní posouzení skutku. Zmínil porušení práva na spravedlivý proces,
s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, a v duchu tam vymezených
principů tvrdil, že Nejvyšší soud by se měl zabývat i rozpory mezi tvrzenými
skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy. Zpochybnil určení doby, po kterou
poškozená neměla k dispozici klíče od domu s tím, že šlo pouze o období od 29.
9. 2013 do 3. 10. 2013.
6. Ve vztahu k nesprávnosti použité právní kvalifikace obviněný vytýkal,
že soudy jeho čin neposuzovaly s ohledem na vzájemné konflikty, které manželé v
době činu v rámci rozvodu mezi sebou měli, a neposuzovaly se stejnou pečlivostí
ani chování poškozené, kterým taktéž naplnila skutkovou podstatu stejného
trestného činu (odvezla z jeho bytu věci, vyměnila zámek u jeho nemovitosti,
nechala odpojit elektřinu apod.). Z důvodů těchto vzájemných rozepří mezi
manželi soudy neměly dovolatele znevýhodňovat, a na jeho jednání měly nahlížet
z hledisek vymezených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, na jehož podmínky obviněný
poukázal. Zejména měly soudy v rámci úvah o společenské škodlivosti jednání
obviněného posuzovat okolnosti, které vyvolaly dané problémy, i intenzitu
vzniklé újmy. Byly povinny zohlednit, že manželku neomezil v užívání její
nemovitosti na dlouhou dobu, ani jí nezpůsobil peněžitou škodu, což podstatně
škodlivost jeho činu snižuje. Navíc zdůraznil, že jí nikdy nebránil v tom, aby
s ním chatu společně užívala, což však ona odmítala. Soudy, aniž by k těmto
okolnostem přihlížely, se omezily jen na konstatování, že obviněný naplnil
znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu.
7. Kromě těchto výhrad obviněný zmínil, že žádné z rozhodnutí, které mu
bylo doručeno, neobsahuje výše uvedené náležitosti, nebyla mu řádně doručena,
uvedl též, že v rozhodnutích, jež obdržel, není podpis soudce ani osoby, která
je vyhotovila, a nejde proto o rozhodnutí, na jejichž základě by mohly být
odvíjeny trestněprávní důsledky.
8. Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 12 To 129/2016, a
vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státní zastupitelství, který označil za
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze
námitky týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K nim uvedl, že i je dovolatel spojoval s
tvrzením, že manželce bránil v užívání nemovitosti pouze po několik dní, což
nekoresponduje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, protože z těch
vyplývá, že obviněný manželce bránil v řádném užívání nemovitosti po dobu čtyř
měsíců. Navíc považoval za důležité, že obviněný ve svém jednání pokračoval i
za cenu spáchání dalšího trestného činu [přečin krádeže podle § 205 odst. 1
písm. c), d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen Okresním soudem v Náchodě ve
věci vedené pod sp. zn. 33 T 6/2014], a ustal v něm až po podání trestního
oznámení poškozenou. I přesto, že chata je nemovitostí rekreačního charakteru,
poškozená ji využívala pro potřebu svého bydlení, a tím, že obviněný jí
znemožnil tuto nemovitost užívat, šlo o natolik intenzivní zásah do práv
poškozené k této nemovitosti, že není možné přisvědčit názoru obviněného, který
své jednání považoval za nedosahující škodlivosti ani nejlehčích v praxi se
vyskytujících trestných činů podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani v
situaci, že k jednání obviněného došlo v rámci konfliktních vztahů mezi
manželi. Závěrem tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho
neopodstatněnost odmítl.
10. K uvedenému vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím
svého obhájce namítl ve shodě se svým dovoláním, že nebylo prokázáno, že by
bránil poškozené v řádném užívání předmětné nemovitosti po dobu čtyř měsíců, a
že se nestalo, že by poškozená na svou chalupu přijela a on jí zabránil ve
vstupu či v jejím užívání. Rovněž konstatoval, že byl manželem, a tedy
oprávněným uživatelem této nemovitosti. Za nepravdivé označil tvrzení, že
poškozená užíváním nemovitosti řešila svou potřebu bydlení, protože již o rok
dříve si zajistila bydlení v bytě na adrese B., v N.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve podané dovolání přezkoumal
z hledisek dodržení základních formálních podmínek a shledal, že je přípustné
podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že obviněný je k podání dovolání
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a dovolání
uplatnil v zákonné lhůtě a na místě, kde tak lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Při splnění těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval, zda důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž je dovolání založeno, koresponduje s
podmínkami pro ně zákonem vymezenými, protože věcnému přezkoumání je možné
podrobit napadená rozhodnutí jen na podkladě dovolání, které je relevantním
způsobem opřeno o některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů.
12. Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze zásadně vytýkat
vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo
z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27,
č. T 912).
13. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které
vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na
to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a
odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění.
Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně
vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp.
druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne
9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02,
ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU
445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována
případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti
dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy
České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda
dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU
599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora
vymezených obecných principů zásadně představovanou zjištěním extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního
soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může
být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp.
[viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N
69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU
257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32
SbNU 451)].
IV. K námitkám proti skutkovým zjištěním soudů
15. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný z větší části
nedodržel shora vymezená kritéria pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., a to výhradami proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, jimiž brojil proti
časovému vymezení páchané trestné činnosti tvrzením, že manželce v užívání její
nemovitosti bránil jen po dobu tří dnů, a v níž zdůrazňoval rozpory mezi
zjištěnými skutkovými okolnostmi a provedenými důkazy. Nesouhlasil taktéž se
závěry o trestnosti jeho činu bez možnosti aplikovat zásady subsidiarity
trestní represe. Na základě těchto námitek týkajících se procesního postupu
soudů nebyl Nejvyšší soud oprávněn věcnou správnost těchto výhrad přezkoumávat,
protože nejde o právní vady a nelze takové procesní nedostatky vytýkat
prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č.
16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. I přes to
že, zmíněné výhrady stojí mimo skutečný rozsah a obsah provedeného dokazování,
Nejvyšší soud se nad uvedený rámec dovolání zabýval tím, zda soudy neporušily
pravidla spravedlivého procesu, jestliže skutek vymezily tak, jak je v
přezkoumávaných rozhodnutích popsán.
16. Z přezkoumávaných rozhodnutí v návaznosti na obsah připojeného
spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně provedl
dokazování v rozsahu nezbytném pro řádné objasnění věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
důsledně posuzoval a hodnotil ve věci provedené důkazy jednotlivě i v jejich
souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a to také se zaměřením na objasněných obviněným
uplatňovaných výhrad. Vyslechl obviněného, poškozenou a provedl i další
listinné důkazy, z nichž dovodil, že skutek se stal tak, jak je popsáno ve
skutkové větě jeho rozhodnutí. Výpověď svědkyně L. M. (dříve L.), kterou
považoval za věrohodnou, hodnotil ve spojení s provedenými listinnými důkazy,
mezi které patří mimo jiné výzva k vyklizení nemovitosti (č. l. 25-26),
darovací smlouva (č. l. 27-29), výpis z katastru nemovitostí (č. l. 30-31),
náčrtek, fotografická dokumentace (č. l. 33-36), zprávy správních orgánů,
sdělení soudů (č. l. 50-58, 59), rozsudky a usnesení Okresního soudu v Náchodě.
Vzal za prokázané, že chata byla ve vlastnictví poškozené, která po 1. 2. 2013
opustila byt v N. M. n. M., jenž byl ve výlučném vlastnictví obviněného, v němž
do té doby společně bydleli. Soud vycházel též z toho, že začátkem června 2013
poškozená vyměnila v chatě zámky, obviněný však po svém návratu využil toho, že
byla v zaměstnání, a vyměnil zámek u chaty, klíče poškozené nepředal. Ty neměla
k dispozici až do konce září 2013. Na písemnou výzvu poškozené ze srpna 2013 k
odvezení jeho věcí z chaty a jejího opuštění obviněný nereagoval a poškozená
tak 9. 9. 2013 nechala odpojit elektroměr, následkem čehož se obviněný
přestěhoval zpět do svého bytu v N. M. n. M. s tím, že všechny klíče od chaty
měl stále ve své moci. Až na konci září 2013 poškozená vyměnila v chatě zámky,
obviněného o tom neinformovala. Následně se obviněný v zaměstnání poškozené
klíčů zmocnil, a to poté, co ji verbálně i fyzicky napadl. Tento incident byl
posouzen jako krádež a obviněný za něj byl pravomocně odsouzen rozsudkem
Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 3 T 6/2014. Obviněný pak
opět vyměnil zámek a klíče poškozené nevydal až do 3. 10. 2013, kdy tak učinil
za přítomnosti policistů (srov. stranu 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně).
17. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně je rovněž k
námitkám obviněného třeba jen připomenout, že jim již soud prvního stupně
věnoval patřičnou pozornost, reagoval na jeho obhajobu, posuzoval okolnosti
obviněným uváděné v souvislosti s dalšími důkazy a na základě provedeného
dokazování vysvětlil, proč považuje za vyvrácenou námitku, že poškozená neměla
klíče pouze tři dny (od 30. 9. 2013 do 3. 10. 2013). Všechny své úvahy, které
soud prvního stupně k těmto závěrům vedly, popsal na stranách 4 až 6 svého
rozsudku.
18. Ani odvolací soud se nezpronevěřil svým povinnostem a z podnětu
odvolání obviněného zkoumal jím vytýkané nedostatky. Za prokázané považoval, že
obviněný dne 6. 6. 2013 vyměnil zámek od předmětné nemovitosti, ponechal si
klíč a poškozené ho odmítl vydat, tím fakticky bránil poškozené užívat
nemovitost po dobu čtyř měsíců. Učinil se soudem prvního stupně shodný závěr,
že poškozená měla klíče k dispozici pouze mezi 29. 9. 2013 a 30. 9. 2013, kdy
obviněný znovu vyměnil zámek a poškozená je získala zpět až 3. 10. 2013 za
asistence policie. Tím v zásadě potvrdil, byť zčásti jinak formulované,
skutkové závěry soudu prvního stupně s tím, že reagoval i na výhrady obviněného
tak, že jím nastíněné otázky financování rekonstrukce chaty a další nedořešené
majetkové vztahy mezi obviněným a poškozenou nejsou v daných souvislostech
podstatné a pro naplnění formálních znaků posuzovaného přečinu určující.
19. Na základě těchto zjištění učiněných soudy nižších stupňů Nejvyšší
soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagují
na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení.
Neshledal v procesním postupu žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se
plnění svých povinností a nejedná se o nedostatky namítané v dovolání, ale ani
o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových
zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov.
nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU
207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy
ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému
objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v
potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném
kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je patrné,
že soudy pečlivě zhodnotily všechny okolnosti, za kterých k činu došlo [srov.
zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N
91/33 SbNU 377)].
20. Nejvyšší soud přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán
určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout
ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud
je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které
stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i
to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř.
musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na
základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale
dokazují skutečnost, z níž lze vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní
řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání
určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na
základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori
považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů,
a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
21. Pro úplnost lze jen zmínit, že ve skutkových zjištěních nejsou vady,
jež obviněný v dovolání vytýkal, protože skutečnosti, o něž se opíral,
neplynuly z výsledků provedeného dokazování, jak tvrdil. Je tudíž zjevné, že
obviněný vystavěl své jiné skutkové závěry o časovém vymezení skutku na
skutečnostech prezentovaných vlastním způsobem, bez potřebného podkladu ve
výsledcích provedeného dokazování. Tyto výhrady uplatnil nejen mimo jím
označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoli
jiný z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., a tudíž v této části
zákonným podmínkám pro řádné uplatnění dovolání nedostál.
V. Posouzení subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku
22. Jestliže obviněný v dovolání vytýkal, že soudy jemu za vinu kladený
čin nesprávně právně posoudily proto, že nerespektovaly zásady plynoucí z
principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio, v této části uplatnil
námitku, která s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. koresponduje, jelikož jde o hmotněprávní výhrady mající podklad v ustanovení
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda byla důvodně
vznesena. Je třeba připomenout, že se touto skutečností zabýval již odvolací
soud, který s ohledem na intenzitu jednání obviněného považoval uplatnění
trestní represe za nutné. V té souvislosti zdůraznil jeho několikaměsíčnímu
trvání a důsledek spočívající v komplikacích, které nemožnost užívání chaty v
době rozvratu manželství a odděleného bydlení poškozené přivodila. Podle
odvolacího soudu tak nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu, jednalo se o trestný čin ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a
nepřipadalo tak v úvahu uchýlit se ke zprošťujícímu výroku nebo postoupení
správnímu orgánu k projednání přestupku.
23. Nejvyšší soud se s těmito závěry odvolacího soudu ztotožnil, neboť
má za to, že zvážil všechny potřebné okolnosti, které vyplývají nejenom ze
zjištěných a prokázaných skutkových okolností, ale pečlivě posoudil tyto
skutečnosti ve vztahu k podmínkám, jež je nutné hodnotit ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku. Soudy na základě všech posuzovaných okolností správně dovodily
nutnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému a pro tyto závěry vycházely
jednak z příčin, které byly důvodem pro vzniklé neshody, neboť se jednalo o
zášť manželů v rozvodovém řízení, v němž byly řešeny i majetkové rozpory
znepřátelených partnerů. Obviněný tak zcela záměrně své manželce bránil v
užívání její chaty, a to po dobu čtyř měsíců, nereagoval na výzvy poškozené k
umožnění jí přístupu do předmětné nemovitosti a k jejímu opuštění. Přitom tento
stav vyvolal. Za významné soudy považovaly i to, že poškozená byla nucena
vyhledat ubytování jinde a že se svých práv k nemovitosti domohla až za pomoci
policie.
24. Situace byla velmi svízelná zejména pro poškozenou, která proto, aby
zjednala nápravu, nejprve sama vyměnila na konci září roku 2013 zámek, což však
obviněný opět změnil. I když jde o rozbroje v rámci rozvodového řízení a je z
nich patrný manželský spor, není možné v něm shledávat jen prvky občanskoprávní
či rodinně právní, neboť i když v nich má předmětný čin svou příčinu, dostal se
svou intenzitou mimo obvyklé případy manželských neshod. Na tomto závěru nic
nemění ani to, že v rámci uvedených rozbrojů již za jiný delikt byl obviněný
též odsouzen (viz rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 2. 2014, sp.
zn. 3 T 6/2014).
25. S ohledem na skutková zjištění, která soudy vzaly za prokázaná, a
formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k
nebytovému prostoru bylo prokázáno, že obviněný narušil objekt trestného činu
podle § 208 odst. 2, tr. zákoníku, jímž je zájem na ochraně nerušeného užívání
domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou, potažmo až základní
právo na vlastnictví a jeho pokojné využívání zakotvené v článku 11 Listiny
základních práv a svobod, se soudy vypořádaly v potřebné míře a ze všech
rozhodných hledisek i s materiálním korektivem společenské škodlivosti ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené možné uplatňovat jen v případě
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného
činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji
řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá,
že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska
ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě
konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen v
případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné
skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní
kvalifikace. V takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně
zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná,
ale i okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a tyto musí vždy
odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí
pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí [viz odůvodnění Stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].
26. Nejvyšší soud též připomíná, že trestní rozměr činu, jehož se
obviněný dopustil, plyne mimo uvedeného i z toho, že neoprávněným bráněním v
užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby,
který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt
užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v
přípravě pokrmů, v praní prádla apod. (srov. rozsudek Okresního soudu v
Havlíčkově Brodu ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96, uveřejněný pod č.
8/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). U činu, jenž je obviněnému
kladen za vinu, se jednalo o svévolné bránění v užívání nemovitosti, která v
rozhodné době poškozené sloužila k trvalému bydlení, což je třeba považovat za
závažný zásah představující neoprávněné bránění v užívání domu oprávněné osobě
ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 271/2000 srov. též usnesení ze dne 11. 10. 2006,
sp. zn. 7 Tdo 1164/2006). V této trestní věci je pro závěr o vyšší společenské
škodlivosti rozhodná mimo jiných uvedených okolností i doba, po niž obviněný
udržoval protiprávní stav (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1038/2014). Všechny tyto skutečnosti svědčí pro
závěr, že šlo o trestný čin.
27. Vzhledem k naznačeným úvahám je třeba uzavřít, že dovolatel
zjištěným jednáním naplnil nejen všechny formální znaky skutkové podstaty
přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a že soudy nižších stupňů nepochybily ani
tehdy, jestliže shledaly, že jde i po stránce materiální o uvedený trestný čin,
který je pro společnost škodlivým činem, za nějž bylo obviněnému nutné uložit
trest.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal
dovolací námitky obviněného zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný
dovolací důvod, zčásti pak nedůvodnými, a protože mohl své závěry učinit jen na
základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se
všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře
vypořádaly, dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu