8 Tdo 1038/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání
obviněné K. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2014, sp.
zn. 50 To 475/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 159/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné K. K. o d m í t
á .
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 3 T 159/2012,
uznal obviněnou K. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„v době nejméně od 3. května 2004 do 19. června 2012 v K. ulici v M. L., okres
Ch., jako spolumajitelka domu … a majitelka bytu v přízemí domu, který na
základě platně uzavřené nájemní smlouvy stále užívá V. F., nezajistila dodávku
tepla a teplé vody do uvedeného domu a poté smlouvu o dodávce tepla a teplé
vody do domu zrušila, následně nechala přerušit dodávku studené vody do domu a
poté taktéž odběr vody do domu odhlásila, v důsledku čehož je jmenovaná
poškozená nucena užívat nevytápěný byt a pitnou a užitkovou vodu do bytu
donášet z venku, přestože platí nájem za užívání bytu na účet obžalované,
přičemž neučinila nic, čím by poškozené umožnila byt řádně užívat, ačkoli
nájemní vztah se jmenovanou poškozenou, od které požaduje od měsíce ledna 2010
za užívání předmětného bytu vyšší nájemné, i nadále trvá“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §
208 odst. 2 tr. zákoníku a uložil jí za tuto trestnou činnost podle téhož
ustanovení zákona trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu v trvání jednoho a půl roku.
Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud
v Plzni rozhodl usnesením ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 50 To 475/2013 tak, že je
podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a
prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Neustupného proti němu podala dovolání, v
němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka v úvodu svého podání uvedla, že odvolací soud porušil
ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a tím porušil její
právo na spravedlivý proces, neboť se nevypořádal jak s povinností své
rozhodnutí řádně odůvodnit, tak se všemi důkazy a tvrzeními, když na řadu
námitek a odkazů obhajoby nereagoval vůbec nebo reagoval nedostatečně. Co se
týče judikatury, odvolací soud bez rozlišení jednotlivých judikátů zaujal
souhrnné stanovisko, že většina z nich judikatorně řeší jinou problematiku a
posuzované věci se dotýká pouze okrajově. S tím dovolatelka nesouhlasila, neboť
mnohé judikáty se týkaly práv na spravedlivý proces (v té souvislosti
vyjmenovala několik nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které
podle ní řeší záležitosti mající obecnou platnost a nezáleží na typu řízení).
Jiné judikáty (zde prezentovala 4 rozhodnutí Nejvyššího soudu) řeší podstatnou
otázku, kterou je obsah povinností pronajímatele zajistit nájemci odběr médií a
otázku rozdílu mezi povinností zajistit dodávku a povinností dodávat.
Obviněná svá stanoviska o nutnosti odůvodnit rozhodnutí opírala o nálezy
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 2468/11, ze dne 29. 7.
2013, sp. zn. I. ÚS 671/13, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 4927/12, z
nichž uvedla výňatky a shrnula, že i když se tyto nálezy týkají civilního
soudního řízení a správního soudního řízení, řeší záležitosti mající obecnou
platnost a závěry o právu na spravedlivý proces a nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí lze vztáhnout i na řízení trestní.
Dovolatelka dále uvedla, že již v odvolacím řízení argumentovala také zásadou
„ultima ratio“ podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a předložila odvolacímu soudu
nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS. 2448/08, ze dne 3.
3. 2005, sp. zn. II. ÚS. 413/04, a ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS. 469/04.
Odvolací soud se však jimi nezabýval, stejně jako se řádně nezabýval ani
podstatou jejích námitek při argumentaci uvedenou zásadou, když spatřoval
trestnost jejího jednání v tom, že při řešení sporu s poškozenou nepostupovala
občanskoprávní cestou. Soudu prvního stupně vytkla, že nezjistil, jak dlouho
trval zásah do práv poškozené, a odvolací soud se neúplně vypořádal s její
námitkou promlčení. Oba soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, že byla jen
jedním z více spoluvlastníků nemovitostí a nebyla osobou, jíž by byla svěřena
správa svěřených nemovitostí. Odvolací soud se nezabýval jejím poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005, a na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2075/2007.
Obviněná odvolacímu soudu dále vytkla, že se nezabýval jejími
tvrzeními, jimiž poukazovala na to, že byla shledána vinnou pro jiné jednání,
než pro jaké byla na ni podána obžaloba, aniž by přitom na to byla upozorněna
před vyhlášením rozsudku. V té souvislosti namítla, že jednání, pro jaké byla
na ni podána obžaloba (tj. že nechala přerušit dodávku tepla a teplé vody) je
odlišné od jednání, pro které byla odsouzena (tj. že nezajistila dodávku tepla
a teplé vody). Uvedeným jednáním byla shledána vinnou, ačkoliv to nebyla ona,
kdo tak učinil – učinili tak dodavatelé Dalkia Mariánské Lázně, s. r. o., a
CHEVAK Cheb, a. s. Před udělením slova k závěrečné řeči nebyla ani poučena, v
jakém jednání obžaloba, resp. soud, spatřuje porušení trestního zákona, což je
v rozporu s ustanovením § 2 odst. 13 tr. ř. Soud prvního stupně ji měl předem
upozornit na svůj odlišný pohled na věc, aby mohla tímto směrem zaměřit svou
procesní obranu, což je součástí práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka rovněž uvedla, že odvolací soud nereagoval na její tvrzení
týkající se obsahu povinnosti zajistit dodávku tepla a teplé vody a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 186/2005, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005. Vyslovila názor,
že i judikatura chápe povinnost pronajímatele zajistit nájemci odběr pitné vody
atd. jakožto právní a fyzickou možnost dodávky čerpat (poukázala tu na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5135/2008, a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99). Za rozhodující
považovala rozlišení mezi povinností pronajímatele zajistit nájemci dodávku
médií podle § 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
do 31. 12. 2013 (dále jen „občanského zákoníku“), a povinností je dodávat,
která přísluší osobě odlišné od pronajímatele (tady poukázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005).
Obviněná ve svém podání konečně namítla, že odvolací soud nereagoval
na její tvrzení týkající se spoluzavinění poškozené a otázky porušení prevenční
povinnosti z její strany, a že nevěnoval pozornost ani otázce jejího úmyslného
zavinění a jednání v krajní nouzi, či návrhům na doplnění dokazování. Vyslovila
přesvědčení, že když přistoupila k ukončení smluv o dodávkách poté, co
poškozená více než rok nehradila zálohy za tyto dodávky, a za okolností, kdy se
tyto dodávky fakticky nerealizovaly, nemůže být dána společenská škodlivost
jejího jednání a ani nemůže být dána subjektivní stránka, tj. úmyslné zavinění.
K tomu uvedla, že jako státní občanka SRN měla za to, že nemohla předpokládat,
že jednala nezákonně, když nezprovoznila poškozené rozvody a neuzavřela nové
smlouvy o dodávkách. Tvrdila rovněž, že přistihla poškozenou, jak krade
elektřinu, a proto ve snaze zabránit škodám na majetku a na zdraví přistoupila
k ukončení příslušných smluv. Měla tak za to, že jednala v krajní nouzi, k
čemuž se soud prvého stupně nevyjádřil a tuto věc naprosto pominul. Sama
poškozená svým jednáním porušila obecnou prevenční povinnost podle § 415
občanského zákoníku.
Z těchto důvodů měla dovolatelka za to, že svým jednáním nenaplnila subjektivní
stránku přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákona (správně mělo být tr. zákoníku), když
zde není dán její úmysl. Soud prvního stupně nelogicky dovodil její zavinění z
toho, že nepostupovala občanskoprávní cestou, a měl dovodit i spoluzavinění
poškozené spočívající v jejím odmítání občanskoprávního řešení, jinak by zde
byl porušen princip rovnosti před zákonem. Odvolací soud pak v rozporu s
obsahem spisu uvedl, že soud prvního stupně posoudil její trestní jednání podle
trestního zákona, když ve skutečnosti se soud prvního stupně otázkou promlčení
trestního stíhání vůbec nezabýval.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 50 To 475/2013, a
rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 3 T 159/2012, podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Chebu k novému
projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“), která uvedla, že obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je však možné uplatnit pouze
prostřednictvím námitek zpochybňujících, zda skutek v podobě zjištěné soudy byl
správně právně kvalifikován, tedy zda byl podřazen pod odpovídající ustanovení
zvláštní části trestního zákoníku. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je
možné zpochybnit rovněž správnost řešení otázky, zda skutek je či není trestným
činem. Vedle vad, které se týkají samotného právního posouzení skutku, je možné
vytýkat současně jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, kterým se rozumí
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Uvedené požadavky dovolání obviněné splnilo, neboť zpochybnila, zda
skutek, pro který byla uznána vinnou, je možné posoudit jako přečin
neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208
odst. 2 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně poté citovala uvedené ustanovení trestního zákoníku, podle
něhož se jmenovaného přečinu dopustí pachatel, který oprávněné osobě v užívání
domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Podle právní věty výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně přitom obviněná neoprávněně bránila
oprávněné osobě v užívání bytu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného užívání bytu
oprávněnou osobou. Oprávněnou osobou je také nájemce bytu na základě platné
smlouvy o nájmu bytu. Co se týče práva nájemce užívat předmět nájmu podle § 665
odst. 1 občanského zákoníku, jehož aplikace v posuzované trestní věci přichází
s ohledem na dobu vzniku nájemního vztahu a dobu trestného jednání obviněné v
souladu s ustanovením § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, v potaz, je nájemce oprávněn užívat věc způsobem stanoveným ve
smlouvě, nebylo-li dohodnuto jinak, přiměřeně povaze a určení věci, respektive
podle § 689 občanského zákoníku (v případě nájmu bytu) je nájemce povinen
užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně a řádně požívat plnění,
jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu. Provedeným dokazováním bylo
prokázáno, že poškozená V. F. užívá byt v nemovitosti obviněné na základě
platné nájemní smlouvy ze dne 19. 7. 1996, takže ohledně oprávněnosti jejího
nájmu nevznikly žádné pochybnosti. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se
rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí
znemožňuje, nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jinak
řečeno jakékoliv neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva
oprávněné osoby (srov. rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. trest.). Z hlediska
subjektivní stránky se vyžaduje úmysl.
Státní zástupkyně připomněla, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2003,
sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, uvedl, že pronajímatel je ve smyslu § 687 odst. 1
občanského zákoníku povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv
spojených s užíváním bytu, k čemuž patří i povinnost zajistit možnost odběru
pitné vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu, přičemž není
podstatné, proč se v daném případě stalo, že odběr vody nebyl umožněn. K tomu
dodala, že pronajímatel se nemůže zbavit povinnosti umožnit odběr vody nájemci
ani poukazem na to, že z jeho strany nejsou placeny povinné zálohy. Podle § 687
odst. 1 občanského zákoníku je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu
způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv
spojených s užíváním bytu. Občanský zákoník (jeho § 686 odst. 1, § 688, § 689,
§ 696 odst. 1) používá pojem „plnění spojená s užíváním bytu“ respektive
„plnění, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu“, ale sám tento pojem
nedefinuje. Obecně lze za plnění spojené s užíváním bytu pokládat takové
plnění, které je obvykle při užívání bytu poskytováno a které umožňuje užívat
byt pro účely bydlení. Za takové plnění lze při současných nárocích na úroveň
bydlení pokládat především dodávku vody do bytu. Ostatně i Okresní soud v Chebu
ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. 13 C 237/99, jímž zamítl žalobu
obviněné o přivolení k výpovědi z nájmu V. F., v odůvodnění rozsudku uvedl, že
odpojení dodávek tepla do bytu poškozené je porušením povinnosti pronajímatele
podle § 687 občanského zákoníku, podle něhož je pronajímatel povinen udržovat
byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit plný a nerušený výkon práv
nájemce, a to i v případě, kdy nájemce dluží na nájemném či úhradách za plnění
spojené s užíváním bytu. I v tomto civilním rozhodnutí byla obviněná upozorněna
na případný trestněprávní rozměr celé záležitosti.
V posuzované trestní věci státní zástupkyně zdůraznila, že obviněná znemožnila
do budoucna řádné užívání bytu nájemkyni nikoliv tím, že by sama odpojila
přívod teplé a studené vody a takový protiprávní stav zaviněně udržovala, ale
zcela úmyslně nehradila zálohy za dodávku teplé i studené vody, čímž způsobila,
že došlo k odpojení jejich přívodu. Uvedený stav pak záměrně udržovala, a to
tím, že nečinila nic pro obnovení možnosti řádného užívání bytu oprávněnou
osobou. Její cílená a úmyslná pasivita tedy způsobila, že poškozená byla nucena
užívat byt bez dodávky vody. K udržování takto vzniklého protiprávního stavu se
nevyžaduje žádné další aktivní chování pachatele.
Podle státní zástupkyně pro danou trestní věc není otázka spoluvlastnictví
předmětné nemovitosti směrodatná, neboť je zřejmé, že obviněná vykonávala,
respektive byla jí svěřena správa nemovitosti, neboť nájemné bylo hrazeno k
jejím rukám a vyřizovala vždy záležitosti související s nemovitostí. To, že
byla oprávněna jednat v záležitostech souvisejících s bytem V. F., dosvědčuje i
okolnost, že podala žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu jmenované, o
které rozhodoval civilní soud. Délka doby, po kterou se dopouštěla
protiprávního jednání, byla rovněž stanovena správně, neboť za dodávku vody a
odvod odpadních vod záměrně nehradila platby, což způsobilo odpojení přívodu ze
strany dodavatelů, přičemž uvedený stav záměrně udržovala.
V posuzované trestní věci podle státní zástupkyně tedy nejde o typický
občanskoprávní vztah, jak se obviněná snaží prezentovat prostřednictvím námitky
o subsidiaritě trestní represe. Jednání obviněné vykazuje známky trestné
činnosti, při níž došlo k zásahu do objektu trestného činu, jímž je v tomto
případě ochrana nerušeného užívání bytu. V daném případě rozsah a intenzita
porušení základních celospolečenských hodnot jednáním obviněné zjevně
odůvodňuje zásah prostředky práva veřejného, a to ve formě jejího trestního
postihu. Nelze odhlédnout především od celkové situace, která doprovázela
posuzovanou trestní věc, kdy bylo prokázáno, že obviněná tím, že neplnila
podmínky i vůči ostatním nájemcům, tyto de facto donutila k tomu, aby opustili
dům. Doba, po kterou poškozená V. F. užívala naprosto nevyhovující byt, rovněž
nesvědčí ve prospěch obviněné, stejně tak jako její snaha zbavit se uvedené
nájemkyně naprosto neodůvodněným zvýšením ceny za nájem bytu. To přímo odporuje
ustanovení § 698 občanského zákoníku, který hovoří o tom, že nájemce má právo
na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel přes jeho upozornění
neodstraní v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu
zhoršuje jejich užívání.
Pokud jde o námitku obviněné o překvapivosti rozhodnutí soudu, pak státní
zástupkyně uvedla, že uvedený pojem je užívaný v rozhodovací praxi Ústavního
soudu a odpovídá situacím, kdy odvolací soud změní meritum věci a odchýlí se od
hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by opakoval důkazy nebo provedl
nové. V takových případech Ústavní soud označuje nové rozhodnutí ve věci za
nečekaně (překvapivě) pozměněné a přiznává stěžovateli porušení jeho práva
efektivně se bránit. V posuzované trestní věci však k žádné takové situaci
nedošlo, neboť – byť popis skutku nebyl přímo totožný s obžalobou – je možné
konstatovat, že v rámci nového vymezení skutku ve výroku o vině, nedošlo k
porušení zásady totožnosti skutku, která ovládá trestní řízení. V posuzované
trestní věci nebylo porušeno ani právo obviněné na spravedlivý proces, neboť to
není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Co se týče kvality rozhodnutí odvolacího soudu, který se údajně podle názoru
obviněné nevěnoval všem jejím výhradám, které uvedla v odvolání, zejména pak
se nevyrovnal se všemi rozhodnutími, která byla citována v odvolání, pak státní
zástupkyně uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá ustanovení §
134 tr. zákoníku. Odvolací soud se vyjádřil ke všem podstatným námitkám z
odvolání obviněné a správně uzavřel, že těmto nebylo možné vyhovět, neboť na
její jednání je třeba nahlížet jako na jednání trestné.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové
rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž
je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Právě z tohoto pohledu se Nejvyšší soud musel argumenty formulovanými obviněnou
v rámci uplatněného dovolacího důvodu zabývat. Hned úvodem lze uvést, že její
podání je sice značně textově obsáhlé, avšak u nemalé části předloženého textu
evidentně vybočila z mantinelů dovolacího řízení a použitého dovolacího důvodu.
Tím naprosto mylně zaměnila povahu řízení odvolacího a povahu řízení
dovolacího, kdy obsáhlým líčením skutkových a procesních okolností a tvrzení
předložila podání, které svou podobou směřuje ke komplexní revizi rozhodování
soudů obou stupňů. Prostým porovnáním obsahu jejího odvolání na č. l. 248 až
260 spisu (s přílohami na č. l. 261 a násl. spisu) s obsahem dovolání je
zřejmé, že celou řadu pasáží dovolání převzala z textu předchozího odvolání
(srov. například č. l. 252 až 257 spisu) včetně citací či poukazů na
prezentovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Dovolací řízení
však není jakýmsi druhým odvolacím řízením, má svá specifika (srov. shora), v
jejichž rámci Nejvyšší soud v zásadě není oprávněn provádět přezkum rozhodnutí
soudů nižších stupňů v komplexním rozsahu.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud dovolatelka ve svém podání například tvrdila,
že odvolací soud porušil ustanovení § 125 odst. 1 a § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.,
čímž porušil její právo na spravedlivý proces, nebo že porušil povinnost
rozhodnutí řádně odůvodnit, povinnost vypořádat se se všemi důkazy, že
nereagoval jednotlivě na jí připomínaná soudní rozhodnutí, nevypořádal se
dostatečně s tím, že není jediným vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný
pronajímaný byt, nevypořádal se úplně s námitkou promlčení, nezabýval se
poukazy na jí uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, nepoučil ji podle § 2 odst.
13 tr. ř., nezjistil dobu trvání zásahu do práv poškozené, nezabýval se
tvrzeními a návrhy obhajoby (v podrobnostech srov. rekapitulaci jejího podání
výše), pak takovou argumentací napadala především postup v řízení před soudem
druhého stupně, potažmo i před soudem prvého stupně, tedy vznášela námitky
charakteru procesního a skutkového, které nejsou pod uplatněný dovolací důvod
(a ani pod žádný jiný) podřaditelné. Je tak nepochybné, že uplatněním uvedených
námitek obviněná primárně směřovala ke zpochybnění rozsahu dokazování, k
požadavku na odlišné zhodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy
nižších instancí, tedy ve své podstatě ke změně skutkového stavu.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze
v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní
nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-
li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se
však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů vyplývala (přes výhrady uplatněné dovolatelkou) zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.
nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu
dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1.
2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a
námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není pod obviněnou uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná ani námitka,
že popis skutku obsažený v obžalobě se neshoduje doslovně s popisem skutku v
soudním rozhodnutí (námitka totožnosti skutku). Přesto Nejvyšší soud považuje
za vhodné uvést, že zásada zachování totožnosti skutku je upravena v ustanovení
§ 220 odst. 1 tr. ř. Teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou
shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem
rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi,
přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž
došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují
nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy
mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit
nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku.
Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže:
a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku,
b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání,
c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písmeny a)
a b) alespoň částečně shodné, musí být shoda ovšem v podstatných okolnostech,
jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo
následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z
tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění
či jiný znak subjektivní stránky činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II §
157 až 314s, 7. vydání, Praha, C. H. BECK 2013, str. 2722 až 2723). Poukázat
lze i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009
(publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Nejvyššího soudu v sešitě 3 – 4,
ročník 2010 na str. 267, pořadové číslo 21/2010), podle něhož totožnost skutku
ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání
obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní
následek, nikoli určitý typ následku.
Z tohoto pohledu není sporu o tom, že totožnost skutku byla v posuzované věci
zachována. Popis skutku formulovaný v obžalobě a upřesněný ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku odpovídá zjištěnému jednání obviněné, neboť v podstatné
části je shodné její jednání (odchylka v popisu jejího jednání je pouze
upřesněním jednání obviněné) a plná shoda je ve způsobeném následku. Námitkám
obviněné by proto nebylo možno přiznat opodstatnění. To ostatně vyjádřil již
odvolací soud, pokud akcentoval, že obviněná od počátku věděla, za jaké je
stíhána jednání.
K dalším námitkám obviněné Nejvyšší soud připomíná, že ve skutkové větě
rozsudku je období páchání trestného činu vymezeno až do 19. 6. 2012, přičemž
již od roku 2005 byly v důsledku jejího jednání příslušné smlouvy o odběrech
ukončeny. Poškozená V.F. jako svědkyně vypověděla (srov. stranu 3 odůvodnění
rozhodnutí nalézacího soudu), že se snažila kontaktovat dodavatele s tím, aby
uzavřela separátní smlouvy, což jí však bylo odmítnuto s odůvodněním, že toto
musí zařídit vlastník nemovitosti. Poukaz obviněné na judikaturu týkající se
obsahu povinností pronajímatele zajistit dodávku tepla a teplé vody považuje
Nejvyšší soud vzhledem k jejímu faktickému jednání za nepřiléhavou a
neodpovídající skutečné situaci.
Namítla-li dovolatelka dále, že nebyla jediným vlastníkem předmětného domu a
zpochybňovala-li své (úmyslné) zavinění, pak stačí připomenout, že s první z
těchto námitek se přehledným a přesvědčivým způsobem vypořádal již odvolací
soud (srov. stranu 3, odst. čtvrtý odůvodnění jeho usnesení). Na tuto část
odůvodnění proto stačí z důvodu stručnosti (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) jen
odkázat, neboť Nejvyšší soud se s tam uvedenou argumentací ztotožňuje.
K druhé z uvedených výhrad, kterou dovolatelka zpochybnila úmyslné zavinění
svého jednání, je třeba uvést, že ani té Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Podle
zjištění obou soudů nižších stupňů byl nájemní vztah mezi obviněnou coby
pronajímatelkou a poškozenou coby nájemkyní provázen řadou rozporů a
pronajímatelka usilovala o vystěhování poškozené z pronajatého bytu (poškozená
byla poslední nájemkyní dotčený dům obývající, když ostatní uživatelé se z něj
vystěhovali již dříve). Dokonce z dokazování vyplynulo, že i dřívější
spoluvlastnice části domu J. L. (dříve B.) v souvislosti s neshodami s
obviněnou převedla svůj podíl na domu na jinou osobu (str. 2 odůvodnění
rozhodnutí nalézacího soudu). V jednání obviněné není podstatné, že dodávky
tepla a teplé vody a studené vody nepřerušila ona sama, nýbrž jejich
dodavatelé, neboť rozhodné je, že to byla obviněná, kdo neplatil dodavatelům
platby za tyto dodávky a tím zapříčinila odpojení – ukončení dodávek
dodavateli. Obviněná nemohla úspěšně ani namítat, že by jako státní občanka
SRN jednala v právním omylu, neboť právě naopak svým předchozím jednáním dávala
najevo, že si je vědoma svého právního postavení a věděla, jak právně
postupovat, když činila z titulu spoluvlastnice domu právní kroky před civilním
soudem směřující k výpovědi poškozené z bytu (srov. v rozhodnutí soudu prvého
stupně i ve vyjádření státní zástupkyně zmiňovanou žalobu o přivolení výpovědi
z nájmu bytu).
Skutkovému zjištění obou soudů nižších instancí odpovídá právní závěr o
zavinění obviněné v přímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť
její jednání bylo vedeno zřetelným úmyslem docílit vystěhování poškozené, k
čemuž použila nelegální prostředky a postupy popsané ve skutkové větě
rozsudku.
Ohledně námitky obviněné stran údajného porušení prevenční povinnosti
poškozené, je v dovolání jen obecně uvedeno, že poškozená porušila svou
povinnost podle § 415 občanského zákoníku, avšak schází zde relevantní
argumentace, čím konkrétně k tomuto porušení mělo dojít. Proto Nejvyšší soud
nemohl takové výhradě přiznat právní relevanci.
Jako další významnou okolnost obviněná tvrdila, že odvolací soud se nezabýval
řádně její námitkou promlčení trestního stíhání. Ani takovému jejímu tvrzení
však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. K této otázce se odvolací soud podrobně a
přesvědčivě vyjádřil na str. 3, odst. třetí odůvodnění svého rozhodnutí, když
uvedl, že s ohledem na vymezení žalovaného období obžalobou, v němž byl
obviněnou udržován protiprávní stav, a datum ukončení její trestné činnosti
dnem 19. 6. 2012, není jakéhokoliv důvodu uvažovat o promlčení trestního
stíhání vzhledem k ustanovení § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (obviněná byla
v této věci ohrožena trestní sazbou trestu odnětí svobody až na 2 léta a
promlčecí doba tak činí 3 léta). S tímto názorem se Nejvyšší soud
identifikoval.
Pokud by dovolatelka učinila pouze námitky, které pod uplatněný dovolací důvod
nebyly podřaditelné, Nejvyšší soud by musel její dovolání odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §
265b. tr. ř.
Dovolatelka však ve svém podání uvedla i argumentaci právně relevantní, kterou
se Nejvyšší soud musel zabývat. Jednalo se konkrétně o námitku, že dotčený
skutek, jímž byla uznána vinnou, není přečinem neoprávněného zásahu do práva k
domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, neboť je
třeba na to pohlížet s ohledem na zásadu „ultima ratio“ podle § 12 odst. 2 tr.
zákoníku.
Posuzovaná problematika § 208 tr. zákoníku není z hlediska judikatorního věcí
novou, odpověď na dovolatelkou nastolenou otázku lze nalézt v již publikovaných
rozhodnutích jak Nejvyššího soudu, tak soudů dalších. Dovolací soud proto
považuje za vhodné i potřebné některá významnější rozhodnutí, která se dané
problematiky dotýkají (občanskoprávní i trestní), připomenout.
V rozsudku ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, se Nejvyšší soud
vyslovil k výkonu práv spojených s užíváním bytu konkrétně k odběru pitné vody,
když judikoval, že „ pronajímatel bytu má v rámci povinnosti zajistit nájemci
plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost zajistit
mu možnost odběru pitné vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním bytu.
Pronajímatel se nemůže zbavit povinnosti umožnit nájemci odběr pitné vody ani
poukazem na okolnosti, za jakých důvodů došlo k přerušení dodávky pitné vody;
tudíž není podstatné, proč se tak stalo“.
Pod č. 8/1999 Sb. rozh. trest. byl publikován rozsudek Okresního soudu v
Havlíčkově Brodu ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96, podle něhož
„neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do
práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a
obvyklým způsobem byt užívat, tj. např. znemožňování vstupu do bytu výměnou
zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, v praní prádla apod.“
Na něj navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz
271/2000, v němž soud vyslovil, že „svévolné přerušení dodávky elektrické
energie do bytu na dobu nejméně jednoho a půl měsíce je tak závažným zásahem,
který je třeba považovat za neoprávněné bránění v užívání bytu oprávněné osobě
ve smyslu § 249a odst. 2 tr. zákona.“
V usnesení ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1164/2006 se Nejvyšší soud
vyslovil ke způsobení a době trvání zásahu tak, že „Jednání pachatele trestného
činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru
podle § 249a odst. 2 tr. zák. může spočívat i v učinění jednorázového úkonu,
kterým je do budoucna znemožněno řádné užívání bytu jeho oprávněným nájemcem.
Pro posouzení doby spáchání trestného činu je třeba posuzovat, jak dlouho
pachatel udržoval protiprávní stav způsobený výše uvedeným jednorázovým úkonem
(např. odpojení přívodu tepla a teplé vody). Za udržování protiprávní stavu je
třeba považovat i následnou úmyslnou pasivitu pachatele spočívající v tom, že
nečiní nic pro obnovení možnosti řádného užívání bytu“.
K otázce dodávky vody a krajní nouze se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze
dne 11. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 686/2008, tak, že „jestliže pronajímatel
svévolně zastaví (přeruší) dodávku vody do pronajatého bytu, nelze to považovat
za jednání v krajní nouzi ve smyslu § 14 tr. zákona, které by vylučovalo
trestnost tohoto skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k
domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona, ani
tehdy, když je pronajímatel přesvědčen, že nájemce používá nevyhovující
automatickou pračku nebo že jejím užíváním nadměrně zatěžuje elektrickou síť. V
takovém případě je oprávněn učinit příslušná opatření, včetně případného
přerušení dodávky elektrické energie, jen dodavatel (distributor) elektrické
energie.“
Shora citovaná rozhodnutí lze takřka bez výhrad aplikovat i na
posuzovaný případ. Aniž by bylo zapotřebí na tomto místě znovu vykládat
jednotlivé zákonné znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu
nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku (v tomto směru stačí
odkázat na již výše zmíněný přehledný, ucelený a výstižný rozbor státní
zástupkyně), nutno konstatovat, že dovolatelka zjištěným jednáním všechny
formální znaky tohoto přečinu jednoznačně naplnila. Správné závěry obou soudů
nižších instancí a státní zástupkyně proto postačuje jen doplnit v tom směru,
že takto splněným zákonným podmínkám pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné
nebránila povinná zdrženlivost při uplatňování prostředků trestního práva, kdy
je kritérium společenské škodlivosti případu doplněno principem „ultima ratio“.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje
na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen
trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit,
plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v
konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky
trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního
práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana
majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a
obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané
společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v
podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn.
II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS
1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko
jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované
pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012,
str. 117 a 118).
Jak již zjistily oba soudy nižších stupňů, trestná činnost obviněné měla základ
v občanskoprávních neshodách mezi ní jako pronajímatelkou bytu a poškozenou
jako jeho nájemkyní. Rozporné situace mezi pronajímateli a nájemci přitom
nejsou nikterak výjimečné, naopak vznik takových situací je věcí společensky i
právně běžnou, a proto upravenou i občanskoprávními předpisy (srov. shora
výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku). Jednotlivé strany takového
nájemního vztahu (coby vztahu občanskoprávního) mají předpisy práva civilního
vymezený soubor práv i povinností. Obviněná však hranice tohoto práva zjištěným
jednáním evidentně překročila a již vstoupila do hranic práva trestního, v
důsledku čehož naplnila znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Nejvyšší
soud neopomenul a nezpochybnil jak skutečnost zjištěnou oběma soudy nižších
stupňů (tj. jak se vyslovil odvolací soud „určitou problematičnost poškozené“),
tak zákonem stanovená práva pronajímatele vůči nájemci, musel však respektovat
obecnou právní zásadu, že práva jednoho subjektu práva (tj. v posuzovaném
případě pronajímatele) končí tam, kde začínají práva subjektu práva druhého (v
daném případě nájemce). Zjištěné jednání obviněné především svou dlouhodobostí
a intenzitou zásahu do práv poškozené již přesáhlo mantinely práva civilního, a
proto bylo namístě přistoupit k ochraně práv poškozené prostředky práva
trestního.
Obviněná přitom rozhodně nejednala v podmínkách krajní nouze, jak namítala i v
podaném dovolání. Za jednání v krajní nouzi nelze její počínání považovat i
vzhledem k již shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008,
sp. zn. 7 Tdo 686/2008, a to ani za situace, kdy byla přesvědčena, že poškozená
nedodržuje předpisy pro odběr energií, neboť případná potřebná opatření byla
pouze v kompetenci dodavatelů energií.
Nad rámec uvedeného z hlediska přesvědčivosti soudního rozhodnutí
Nejvyšší soud k námitce dovolatelky, že se soudy nezabývaly jednotlivě jí
prezentovanými judikáty, dodává, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších
stupňů v zásadě odpovídají ustanovení § 120 a násl. tr. ř. (v případě
rozhodnutí soudu prvého stupně) a ustanovení § 134 a násl. tr. ř. (v případě
rozhodnutí soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani tvrzení dovolatelky, že soud prvého stupně
vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Jak již přiléhavě uvedla státní zástupkyně,
že tento pojem je hojně užívaný v rozhodovací praxi Ústavního soudu a odpovídá
situacím, kdy soud druhého stupně změní meritum věci a při svém rozhodnutí se
významně odchýlí od hodnocení důkazů nalézacím soudem, aniž by opakoval důkazy
nebo provedl nové. V podstatě jen v takových případech Ústavní soud označuje
nové rozhodnutí ve věci za nečekaně (překvapivě) pozměněné a přiznává
stěžovateli porušení jeho práva efektivně se bránit. Tak tomu v posuzované věci
ale rozhodně nebylo.
Lze tak shrnout, že námitky obviněné, které Nejvyšší soud shledal z hlediska
dovolacího řízení relevantními, nebyly důvodné, a právní závěry učiněné soudy
nižších stupňů jsou správné a odpovídají skutkovým zjištěním. Proto Nejvyšší
soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a