8 Tdo 253/2022-631
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný A. T., nar. XY v XY, státní příslušník Běloruské republiky, trvale bytem XY, Běloruská republika, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 109/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 48/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 24 T 48/2020, byl obviněný A. T. (dále „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2019), kterého se dopustil tím, že bezprostředně poté, co dne 18. 3. 2018 přicestoval svým vozidlem Toyota RAV4 společně s M. Y. a neztotožněným spolupachatelem označovaným jako A. G. do České republiky, společně se ubytovali v hotelu M.
R. D. P., což předem rezervoval a uhradil obviněný, společně s neztotožněným spolupachatelem označovaným jako G. po příjezdu svým vozidlem na místo navštívil v době od 18. 3. 2018 do 19. 3. 2018 prodejnu poškozené spol. Alza.cz, a. s., IČO: 27082440, se sídlem Jankovcova 1522/53, Praha 7, na adrese XY, (dále „společnost Alza“), a vyzvedl elektronické zboží nejméně v celkové ceně 37.474 Kč objednané a uhrazené prostřednictvím internetové sítě tak, že dosud neustanovenou osobou z nezjištěného místa bylo provedeno u poškozené společnosti Alza založení účtů (registrací): č. XY, který byl v období od 18.
3. 2018 od 21.02 hodin do 19. 3. 2018 do 8.40 hodin zneužitím platební karty č. XY na jméno W. L. vydanou ve Spolkové republice Německo, nejméně v pěti případech kreditován celkovou částkou ve výši 42.425 Kč, č. XY, který byl v období od 18. 3. 2018 od 23.11 hodin do 19. 3. 2018 do 22.27 hodin zneužitím platební karty č. XY na jméno M. B., vydanou ve Spolkové republice Německo spol. B. L., nejméně ve čtrnácti případech kreditován celkovou částkou ve výši 104.323 Kč, a č. XY, který byl v období od 19.
3. 2018 od 12.20 hodin do 19. 3. 2018 do 18.58 hodin zneužitím platební karty č. XY na jméno M. G., vydanou ve Spolkové republice Německo spol. B. L., nejméně v devíti případech kreditován celkovou částkou ve výši 65.139 Kč, kdy následně dosud neustanovená osoba z nezjištěného místa prostřednictvím sítě internet k tíži uvedených účtů vytvořila 48 objednávek na koupi různého elektronického zboží v celkové ceně 386.773 Kč, a to krátce před odběry zboží, přičemž potřebné informace k vyzvednutí zboží obdržel obviněný od neztotožněného spolupachatele označovaného jako G., který jej i na místě průběžně instruoval ohledně převzetí zboží, když konkrétně: 1.
dne 18. 3. 2018 v 22.58 hodin (tzv. noční výdej – zpoplatněná služba) v prodejně poškozené společnosti Alza společně s neztotožněným spolupachatelem označovaným jako Gereg převzali výdejní doklad k objednávce č. 174328333 a vystavené faktuře č. 2181318391, odešli k výdejnímu okénku v prodejně a ve 23.02 hodin převzali popsané zboží z objednávky v celkové ceně 9.839 Kč a s tímto zbožím pak vozem obviněného společně z prodejny odjeli, 2. dne 19. 3. 2018 v prodejně poškozené společnosti Alza - v 2.09 hodin (tzv. noční výdej – zpoplatněná služba) vyzvedl na základě objednávky č. 174329787 a vystavené faktury č. 2181319192 popsané zboží v celkové ceně 10.048 Kč, které bylo uhrazena zneužitou platební kartou č. XY, - v 17.48 hodin vyzvedl na základě objednávky č. 174344770 a vystavené faktury č.
2181329984 popsané zboží v celkové ceně 9.048 Kč v hodnotě 8.490 Kč a v hodnotě 49 Kč, které bylo uhrazeno zneužitou platební kartou č. XY, kdy obviněný svým vozem společně s neztotožněným spolupachatelem označovaným jako G. s vyzvednutým zbožím z prodejny odjel, celkem tak vyzvedl a pomohl vyzvednout zboží minimálně v ceně 37.474 Kč uhrazené zneužitím platebních karet vydaných na území Spolkové republiky Německo, když mu s ohledem na veškeré okolnosti (obviněný neznal skutečnou totožnost osoby, která objednávky vytvořila, neplatil zakoupené zboží), takto činil opakovaně v průběhu dvou po sobě jdoucích dnů, po dobu velmi krátkého pobytu na území České republiky, a následně odvezl dne 20.
3. 2018 spolupachatele označovaného jako G. k odletu z letiště XY, a po jeho odletu svým vozem s M. Y. území České republiky opustil, přičemž nejméně část vyzvednutého zboží přivezl do Běloruska a odevzdal spolupachateli označovanému jako G., čímž mu muselo být zřejmé, že zboží je hrazeno za finanční prostředky získané trestnou činností.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. 9 To 109/2021, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný dne 3. 2. 2022 prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
5. Použité právní kvalifikaci obviněný vytýkal vadně posouzené zavinění, příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem a odepření procesních práv zakládajících porušení práva na spravedlivý proces a existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem, neboť byly nedůvodně odmítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování a důkazy byly jednostranně a nesprávně hodnoceny. U přečinu podle § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nebyla spolehlivě prokázaná jeho vina pro absenci zavinění nejen ve formě nepřímého úmyslu, ale i nedbalostní. Popsané nedostatky obviněný odvíjel od své obhajoby, že nevěděl o původu finančních prostředků, za něž bylo pořízeno elektronické zboží pořízeno. Cenu neplatil platební kartou ani v hotovosti, nezadával kódy pro výdej zboží, a tedy neměl ani možnost zjistit, odkud pocházejí finanční prostředky, z nichž bylo uhrazeno. Při vydání zboží obdržel účtenky a záruční listy, tudíž neměl důvod pochybovat o řádnosti jeho zakoupení. Obviněný soudům vytkl, že tyto skutečnosti řádně neposoudily a tato zjištění nebraly do úvahy, ani nevysvětlily, proč nezohlednily výpověď M. Y. Pokud by ji považovaly za nevěrohodnou, měly tento závěr zdůvodnit, což neučinily.
6. Nedostatek vedoucí k nedostatečnému objasnění věci obviněný spatřoval i v tom, že nebyl proveden jím navržený důkaz výslechem svědka A. G., jehož osobní údaje byly vyhledány obviněným a jeho obhájcem a poskytnuty vyšetřovacím a soudním orgánům, když orgány činné v trestním řízení i přes učiněné kroky k jeho ztotožnění nepodnikly potřebná opatření. Soud se nezasadil o to, aby po něm bylo vyhlášeno pátrání, ani nezdůvodnil zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o jeho výslech jako svědka. Z těchto důvodů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 490/04). Obviněný se nespokojil se závěrem soudů, že jde o důkaz nadbytečný a bezdůvodný, protože pro něj není v provedeném dokazování podklad (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000).
7. Soudy se podle obviněného nevypořádaly ani se závěrem, že skutečným účelem jeho pobytu na území České republiky nebyla turistika, ale pouze spáchání projednávaného trestného činu, a jimi uváděné argumenty nepovažoval za dostatečné. Nezabývaly se běloruskou mentalitou, pro niž platí, že pomoc osobám, které jsou přáteli známého, je zcela normálním chováním. Poukázal na to, že s A. G. studovali stejnou vysokou školu ve Vilniusu, měli společné známé, a proto mu nepřipadalo zvláštní, když se A. G. chtěl přidat k jeho dovolené. Soudy nezkoumaly, zda v prodejně poškozené společnosti je limit na výdej zboží a zda jsou pro občany států mimo Evropskou unii odlišné podmínky při nakupování většího počtu elektronického zboží.
8. Odsouzení obviněný považoval za diskriminující zásah do jeho soukromého a rodinného života, neboť v jeho důsledku neobdržel turistické vízum do Dánska za účelem návštěvy sourozenců.
9. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a obviněného zprostil obžaloby. Současně požádal, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného zasláno k vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo, že obviněný opakoval v dovolání obhajobu, s níž se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Námitky, o něž dovolání opřel, nenaplňují žádný z důvodů vymezených v 265b tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Za právně relevantně uplatněnou považoval toliko výhradu o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, neboť obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo a že výslech svědka A. G. je opomenutým důkazem. Pokud však soudy učinily závěr, že výpověď A. G. je důkazem nadbytečným, a tento závěr řádně vysvětlily, z hlediska skutečností, které byly objasněny v přezkoumávané věci jinými provedenými důkazy, nelze v uvedeném postupu shledávat porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu tzv. opomenutého důkazu.
11. Státní zástupce, když shledal, že je dovolání nedopadá na žádné důvody, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného, které bylo podáno dne 3. 2. 2022, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda odpovídá zákonnému vymezení zvolených dovolacích důvodů, protože dovolání lze podrobit věcnému přezkoumání pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Obviněný v dovolání označil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že namítá vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a že odvolací soud zamítl odvolání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup, což jsou výhrady, které odpovídají označeným důvodům ve znění trestního řádu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, přestože obviněný dovolání podal až dne 15. 2. 2022, tj. za účinnosti uvedené novely, která důvody, o něž obviněný dovolání opíral, nově ve stejném znění vymezuje pod písmeny h) a m) § 265b odst. 1 tr. ř. Pod písmenem g) 265b odst. 1 tr. ř. je uveden nový důvod ve znění „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
15. Se zřetelem na to, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době rozhodování (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud v této věci aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022, a posuzoval, zda obviněný naplnil důvody ve znění zákona č. 220/2021 Sb., tj. podle nového § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [do 31. 12. 2021 důvod podle písm. l)], spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný dovolání směřoval proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 4 To 124/2021, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 17 T 86/2020, ve stavu, kdy došlo k zamítnutí jeho odvolání, a proto, když uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [nyní písm. m)], učinil tak za situace, kdy bylo řádně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže označil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h)], uplatnil druhou alternativu důvodu pod písmenem m) citovaného ustanovení, neboť podle něj byl v řízení předcházejícím vydanému rozsudku dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
17. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v dovolání podle písm. g) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném vadném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
18. Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu, neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, příp. důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy nebo pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ve vztahu k dovoláním napadeným rozhodnutím i nadále platí, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř. ) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní inciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K obsahu dovolání
20. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný
sice v dovolání poukazoval na vadné právní posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, avšak zásadně se domáhal toho, že soudy vadně objasnily skutkový stav věci v rozporu s jeho obhajobou, kterou vystavěl na tvrzení, že nebylo dostatečně provedené dokazování a důkazy, o které se soudy opírají, nedávají potřebný podklad pro závěr, že jde o přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Předtím, než Nejvyšší soud mohl posoudit důvodnost těchto hmotněprávních námitek, jež dopadají na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) [dříve písm. g)] tr.
ř., musel zkoumat, zda jsou opodstatněné výhrady obviněného směřující proti nedostatkům v procesních postupech soudů, zejména o neúplném dokazování, jestliže nebyl jako svědek vyslechnut A. G., což koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění po novele zákonem č. 220/2021 Sb., neboť jde o alternativu, že nebyly „nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Namítal-li obviněný, že soudy vadně posuzovaly důkazy, o které se opíraly, a jeho vina tak zůstala neobjasněna, jde o alternativu „že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy“.
21. S ohledem na zásadu, že Nejvyšší soud posuzuje správnost právních otázek na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, který nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, a další), může pro posouzení důvodnosti námitek obviněného proti právním závěrům vycházet jen z těch skutkových zjištění, jež jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jestliže vyloučí, že soudy při jejich utváření pochybily v důsledku porušení procesních pravidel (§ 2 odst. 5, 6, § 125 tr. ř., apod.) nebo zásad spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/2014).
22. Nejvyšší soud proto nejprve s ohledem na obsah námitek zkoumal, zda provedené dokazování a jeho rozsah dostatečně objasňují vinu obviněného, a shledal, že soud prvního stupně pro skutkové závěry vycházel z výpovědí obviněného, svědka Z. T. z poškozené společnosti Alza a svědkyně M. Y., kamerových záznamů (srov. body 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně). Na roli a chování obviněného usuzoval i z dalších důkazů, zejména listinných podkladů, materiálů o prohlídce ve společném hotelovém pokoji, kde byly zajištěny mj. obaly od elektroniky a účtenky, z dokladů společnosti Alza a Československé obchodní banky, a. s., k objednávkám zboží a platbám (č. l. 144, 146), z objednávek a faktur, ze zjištění Policie České republiky ke zneužití zahraničních platebních karet a internetovým výběrům z nich, z trestního příkazu o odsouzení I. S., z vyjádření k cenám identického zboží v Bělorusku, atd. (viz bod 4. rozsudku). K pobytu obviněného v Praze soud posuzoval údaje o ubytování členů celé skupiny, z nichž vyvodil závěry k obhajobě obviněného o motivaci a důvodech tohoto jeho pobytu, neboť byl v druhém hotelu nahlášen od 19. 3. 2018 do 21. 3. 2018 a A. G. odletěl z letiště v XY do Moskvy již dne 20. 3. 2018. Podrobně zkoumal i podmínky zahraničního nákupu zboží u společnosti Alza, včetně možností zasílání zboží do pobaltských států a cen elektroniky v České republice a Bělorusku i jejím dovozu do Běloruska. K osobě obviněného z opisu z Rejstříku trestů učinil poznatek, že v České republice dosud nebyl trestán.
23. Po provedeném dokazování soud podle zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil obhajobu obviněného jako účelovou, a to z důvodů, které vyložil a na které usuzoval ze všech zjištění, jež měl na podkladě výsledků provedeného dokazování k dispozici. Zabýval se jak intelektuální úrovní obviněného, tak i skutečnostmi rozhodnými pro závěr, za jakých podmínek se obdobná elektronika prodává v Bělorusku, zejména, že není dražší než v České republice a okolních státech EU, a nejde o cenový rozdíl tak markantní, aby se vyplatilo jezdit pro ni do České republiky. Závěr o protiprávnosti způsobu převzetí zboží soud dovodil rovněž z okolností, za nichž k převzetí zboží na prodejně proběhlo (cestování A. G. jako obchodníka s elektronikou v doprovodu obviněného, úhrada ubytování za všechny osoby, čekání na prodejně na kódy zasílané na mobilní telefon z prakticky současně učiněných objednávek za situace, atd). Důsledně posuzoval též věrohodnost přítelkyně poškozeného M. Y., a to nejen jednotlivě, ale především v kontextu s obsahem dalších provedených důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).
24. Soud rovněž reagoval na důkazní návrhy obhajoby, na výslech svědka A. G., který zamítl jako nadbytečný s vysvětlením, že se nepodařilo dostatečně ověřit totožnost této osoby jako skutečného pachatele zachyceného na kamerových záznamech při protiprávním jednání, a po zvážení nutnosti zajištění tohoto důkazu formou mezinárodní spolupráce neshledal takový postup v dané věci nutným (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně).
25. Odvolací soud správnost těchto skutkových závěrů soudu prvního stupně potvrdil (viz body 3. až 8. napadeného usnesení). Neopomenul reagovat ani na jednotlivé odvolací námitky obviněného, včetně neprovedení výslechu svědka A. G., který shodně jako soud nalézací považoval za nadbytečný s ohledem na množství dalších provedených důkazů, jež vedou ve svém souhrnu k závěru o vině obviněného (viz bod 7. napadeného usnesení).
26. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že úvahy soudů obou stupňů o nadbytečnosti provádění šetření po osobě jménem A. G. v Běloruské republice za využití možností mezinárodní spolupráce považuje za logické a opodstatněné, a to zejména s ohledem na stávající stav dokazování, jímž byla vina obviněného objasněna, a nevznikají o ní důvodné pochybnosti. Jak soud předeslal, v tomto smyslu bylo třeba zvažovat i obtíže, za nichž by požadované doplnění dokazování probíhalo, navíc s výsledkem, který je za stávající situace velmi nejistý, neboť obviněným navrhovaná osoba, jež měla být jako svědek vyslechnuta, dosud nebyla se spolupachatelem obviněného ztotožněna.
Lze v této situaci připomenout, že ve smyslu zásad podle § 2 odst. 5 tr. ř. rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Z uvedeného rámce dokazování musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat, jak bylo již vyloženo výše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, či ze dne 6.
2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012). Právě proto, aby postup soudu nebyl v tomto směru projevem libovůle, stanoví se v § 125 odst. 1 tr. ř. mimo jiné to, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, proč soud důkazním návrhům nevyhověl. V opačném případě by se ze strany soudu mohlo jednat o pochybení mající povahu tzv. opomenutých důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04). Přestože předmětnému důkaznímu návrhu obviněného nebylo vyhověno, soudy v napadených rozhodnutích náležitým způsobem vyložily, z jakých důvodů se tak stalo.
Nejde tudíž v tomto případě o tzv. opomenutý důkaz, o který by se mohlo jednat tehdy, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Nejde ani o situaci, že by ve smyslu nové úpravy provedené zákonem č. 220/2021 Sb., „nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
27. K procesním námitkám obviněného Nejvyšší soud uzavírá, že posoudí-li se popsaný závěr soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nelze dospět k závěru, že by šlo o nesprávné procesní postupy při prováděném dokazování, zejména k vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění. Soudy vycházely zásadně z nepřímých důkazů utvářejících ucelený řetězec, jehož jednotlivé články do sebe zapadají a tvoří vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec.
Za této podmínky soud nepochybil, jestliže výrok o vině obviněného opřel jen o popsané nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J. CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342-345; shodně též např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20). V posuzované věci je rozhodné, že soud všechny provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemném kontextu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a dospěl k závěru, že si navzájem neodporují, naopak se doplňují a dotvářejí ucelený obraz o průběhu a motivech skutku, jakož i o míře účasti a aktivního zapojení obviněného do skutkového děje.
Je třeba též zmínit, že soudy respektovaly princip presumpce neviny, z něhož kromě zásady, že obviněnému musí být vina zákonným způsobem prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Toto pravidlo znamená, že není- li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. např. nálezy ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11). Nejvyšší soud shledal, že zejména soud prvního stupně objasňoval stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádat se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci s navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04).
Lze uzavřít, že soudy činné v přezkoumávané věci dostály všem uvedeným povinnostem, vůči nimž obviněný především brojil.
28. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů s výhradami obviněného uplatněnými v dovolání neztotožnil a neshledal je důvodnými, protože z popisu skutku ve spojení s odpovídajícími pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývají všechny skutečnosti rozhodné pro právní závěry o tom, že na dopadají znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019), jehož se dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla opatřena za věc získanou trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj. Soudy podle tzv. právní věty shledaly v posuzované věci uvedenou skutkovou podstatu naplněnou v alternativě, že „zastíral původ věci, která byla opatřena za věc získanou trestným činem v cizině nebo jako odměna za něj“.
29. Obviněný v dovolání namítal, aniž by vznesl konkrétní námitky, které mají hmotněprávní (nikoliv skutkovou) povahu, že použitá právní kvalifikace spočívá na nesprávném právní posouzení jeho jednání jakožto pojmového znaku trestného činu. Vzhledem k absenci konkrétní argumentace lze jen obecně uvést, že objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestným činem nebo jako odměna za něj. Tato skutková podstata má za cíl postihovat rozličné formy jednání nazývané obecně jako praní špinavých peněz, neboť legalizace výnosů z předešlé trestné činnosti má především za cíl ztížit či znemožnit odhalení a objasnění tzv. základního trestného činu, z nějž pramení tento nelegální zisk (např. podvod, krádež, přijetí úplatku, obchod s drogami apod.) Předmětem útoku je majetková hodnota, která nebyla právně nabyta do vlastnictví pachatele, neboť byla získána trestnou činností, tj. protiprávním úkonem, jehož neplatnost se dovozuje z § 547 o. z. ve spojení s § 588 o. z.
30. Zastíráním původu věci (nebo jiné majetkové hodnoty), o které v posuzované věci šlo, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale netýká se jen peněz, nýbrž i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována nebo zkreslována. Zpravidla k tomu slouží fiktivní účetní operace. Původem věci se tu rozumí to, že pochází z trestného činu nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. Věc nebo jiná majetková hodnota může být získána i trestným činem pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti, anebo může jít i o jeho odměnu za spáchaný trestný čin. Pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový prospěch (získaný trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154, či DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s 1311 až 1313, obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 712 až 714, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011).
31. Uvedené obecné zásady plně korespondují s činem, jenž je obviněnému kladen za vinu, protože podle popsaných skutkových okolností vyzvedl a pomohl vyzvednout zboží minimálně v ceně 37.474 Kč, uhrazené zneužitím platebních karet vydaných na území Spolkové republiky Německo, když mu s ohledem na veškeré okolnosti muselo být zřejmé, že zboží je hrazeno finančními prostředky získanými trestnou činností. Nutné je zdůraznit, že činem hlavního pachatele byl čin spáchaný ve Spolkové republice Německo, při němž byly odcizeny platební karty k bankovním účtům ve skutkových zjištěních popsaným, z nichž nezjištěná osoba prostřednictvím internetu k jejich tíži vytvořila 48 objednávek na koupi různého elektronického zboží v celkové hodnotě 386.773 Kč. Realizace tohoto výnosu z uvedené majetkové trestné činnosti spočívala na dalších byť nezjištěných osobách, když obviněný byl jednou z nich, neboť potřebné informace k vyzvednutí uvedeného zboží obdržel od neztotožněné osoby jménem G., jenž obviněného popsaným způsobem instruoval. Posouzením uvedeného činu s obecnými pravidly pro jednání nutné pro legalizaci výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba dospět k závěru, že jsou uvedené skutečnosti plně dostačující, neboť z nich plyne potřebný podklad pro to, že obviněný vyzvednutím uvedeného elektronického zboží zastíral původ zboží, tj. výtěžku ze zneužití odcizené platební karty (podle české právní úpravy srov. § 205 nebo § 234 tr. zákoníku), k níž došlo v cizině, což však pro závěr o tom, že jde o u vedený přečin, nebrání.
32. Pochybnosti nevznikají ani o tom, že uvedený čin obviněný spáchal úmyslně (§ 15 tr. zákoníku). K námitkám obviněného ohledně zavinění je třeba kromě skutkových okolností, které byly vyloženy výše, uvést, že z povahy tohoto přečinu vyplývá, že úmysl obviněného musí krýt nejen samotné jeho jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí být vědom, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem nebo na základě trestného činu jiné osoby, nebo jako odměna za něj. Musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). Pro závěr o zavinění u § 216 tr. zákoníku je třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle něhož vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
33. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a skutečností, o něž soudy své závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, opřely, je zřejmé, že zvažovaly všechny potřebné skutečnosti a tento závěr učinily v souladu s výsledky provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný věděl, že způsobem uvedeným v zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, že věci, které vyzvedává, byly opatřeny za věc získanou trestným činem spáchaným v cizině nebo jako odměna za něj, a byl s tím srozuměn.
34. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.
Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného Vědění (intelektuální složka) zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností.
Intelektuální složka se týká především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211, 222).
35. Pokud jde o vědomostní část úmyslu obviněného, bylo prokázáno, že věděl o všech rozhodných skutkových okolnostech, což soudy zjistily na základě výsledků provedeného dokazování, a dovozovaly je nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých podle zásad správného myšlení usuzovaly na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Postupovaly za podmínek, za kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Braly do úvahy prokázané okolnosti, z nichž nepřímý úmysl dovodily. Úmyslem se zabývaly a na základě zjištěných okolností jej objasnily, přičemž obhajobu obviněného vyloučily se zřetelem na její rozpor s výsledky provedeného dokazování, o její účelovosti, že zde byli jen jako turisti, svědčí mimo jiné to, že v zásadě jediný pohyb mimo prostory hotelu byl u obviněného, jeho přítelkyně i A. G. zaznamenán pouze tehdy, když jezdili vyzvednout převážně ve večerních hodinách zboží do výdejny/prodejny Alza, význam měly i SMS kódy, které chodily na mobilní telefon A. G., který je diktoval pracovníkovi prodejny Alza, jenž mu na jejich základě vydával zboží. Z těchto skutečností, ale i z dalších, jak je zaznamenal soud, důvodně plyne závěr, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že jde o nelegální jednání, které má za cíl dokončit a zakrýt jiný trestný čin. Jestliže volní složka zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci, bylo rovněž objasněno, že obviněný měl aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným rozhodným skutečnostem. Rozhodně nejednal pouze na základě slepé důvěry v tvrzení A. G., kterého, jak uvedla ve své výpovědi přítelkyně obviněného M. Y., znali pouze zběžně ze studentských dob. Ze všech těchto důvodů jsou soudy vyslovené závěry o nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku odůvodněné a odrážejí učiněná skutková zjištění.
36. Na podkladě uvedeného lze konstatovat, že závěry učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních okolnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Popsané skutečnosti svědčí o splnění podmínek nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění plyne, že obviněný si musel být vědom, že svým jednáním zakrývá původ věcí opatřených za věc získanou trestným činem spáchaným v cizině, a obviněný byl jedním z článků řetězu, jehož cílem bylo zakrýt původní trestnou činnost a vyvolat zdání řádné obchodní transakce (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2778/14).
37. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti a z nich plynoucí úvahy soudů obou stupňů nepřisvědčil argumentům obviněného vůči vadnosti právního posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
38. Jde-li o výhrady vůči výroku o trestu, obviněný považoval potrestání za příliš zasahující do jeho osobního a rodinného života, zejména nemožnost vycestovat do zahraničí, čímž poukazoval na nepřiměřenost trestu z hlediska jeho promítnutí do osobního života. Jde o námitku nedopadající na žádný dovolací důvod, protože ve vztahu k výroku o trestu je možno prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) [dříve písm. g)] tr. ř. vytýkat jen „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, za něž lze považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). K nápravě ostatních vad výroku o trestu slouží zásadně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [dříve písm. h)], pro nějž však kromě toho, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání, což se v posuzované věci nestalo, musí být splněny zákonem stanovené předpoklady, a to, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015).
39. I přes závěr, že nepřiměřenost trestu nelze vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že splnění účelu trestu je smyslem a cílem uložené trestní sankce. Pro úplnost je třeba jen připomenout, že hlavním účelem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, která se uskutečňuje prostřednictvím speciální (individuální) a generální prevence, jež klade důraz na přiměřenost trestních sankcí vymezenou v § 38 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 489 až 493, marg. č. 3.).
40. V posuzovaném případě je u obviněného zamezení mu svobodně a volně cestovat, spjato s účelem jemu uloženého podmíněného trestu, který nahrazuje trest přímo spjatý s odnětím svobody, a tudíž k dosažení jeho účelu je zapotřebí na obviněného působit dalšími, s ním souvisejícími omezeními, a to v návaznosti na spáchanou trestnou činnost a jeho osobní poměry. V situaci, kdy obviněný jako občan Běloruska spáchal trestnou činnost v České republice, je zcela přiměřeným důsledkem, že domovský stát omezí po dobu výkonu podmíněného trestu odnětí svobody možnost vycestovat do zahraničí. Omezení pohybu zejména do zahraničí u trestu vykonávaného na svobodě za úmyslný trestný čin je logickým a předvídatelným dopadem uložené trestní sankce, při jejímž ukládání nedošlo k žádným disproporcím, a proto v uloženém trestu nelze shledávat nedostatky.
VII. Závěr Nejvyššího soudu
41. Nejvyšší soud k námitkám uzavírá, že dovolání nebylo možné vyhovět, protože výhrady obviněného byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování i správnými úvahami soudů obou stupňů o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit podle popsaného skutku a na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu