8 Tdo 26/2026-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o
dovolání, které podala obviněná K. M. M., proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 230/2025-347, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 20/2025, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná K. M. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp.
„dovolatelka”) byla rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2025,
č. j. 14 T 20/2025-328, uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin
(jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 209 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr.
zákoníku byla obviněné uložena povinnost nahradit ve zkušení době podmíněného
odsouzení poškozené škodu, kterou jí svým trestným činem způsobila. O náhradě
škody poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. (tato povinnost byla
obviněné uložena společně s odděleně stíhaným R. D.).
2. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 4. 2025, č. j.
14 T 20/2025-328, podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 230/2025-347, podle § 256 tr. ř.
zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podala obviněná
prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedla, že se
nepodařilo prokázat, že se skutek stal, resp. nebylo bez důvodných pochybností
prokázáno, že se skutek stal tak, jak byl žalován. Odvolací soud se uplatněnými
námitkami podle dovolatelky vůbec nezabýval, pouze uvedl, že se soud prvního
stupně nedopustil žádného procesního pochybení. Z provedených výslechů podle
jejího přesvědčení mimo jiné vyplynulo, že poškozené se již při prvním výslechu
dozvěděly, že předmětnou nemovitost obviněná pouze spoluvlastní a není
oprávněna samostatně rozhodovat o jejím pronájmu. Podle svých slov je tedy v
podstatě trestána za to, že poškozené provedla po nemovitosti, kterou
spoluvlastnila, a dopomohla tak spoluobviněnému D. inkasovat finanční částku 16
500 Kč ke škodě poškozených. Dále uvedla, že aby mohla svým jednáním naplnit
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, musela by o omylu
poškozených vědět v době, kdy docházelo k obohacení. Ve vztahu k uvedenému však
muselo být poškozeným jasné, že obviněná je pouze jedním ze 3 spoluvlastníků
předmětné nemovitosti a bez souhlasu zbývajících spoluvlastníků nemusí ke
sjednání nájmu vůbec dojít. Poškozené tak nejednaly v omylu, a i kdyby
netušily, že došlo k vydražení nemovitosti, nebyla to natolik důležitá
skutečnost, aby mohla zmařit nájemní vztah. Podle dovolatelky v posuzovaném
případě existují nezanedbatelné pochybnosti o naplnění znaků předmětné skutkové
podstaty a bylo tak na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Rovněž
zdůraznila, že v dané věci nebyl prokázán její úmysl, když otázka vydražení
nemovitosti nebyla pro poškozené podstatná, neboť se jim jednalo o krátkodobý
pronájem „na oko“, který by mohly prezentovat orgánu sociálně právní ochrany
dětí. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 230/2025-347,
včetně vadného předcházejícího řízení, a soudu přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná založila své námitky pouze
na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, přičemž konkrétně neodůvodnila
existenci tvrzeného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem
provedených důkazů. Státní zástupce zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění
popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
odůvodněním usnesení odvolacího soudu svědčí o tom, že obviněná naplnila znaky
trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně
subjektivní stránky. Jestliže dovolatelka poškozené předstírala, že je schopna
jí pronajmout byt v domě, který však byl v dané době ve vlastnictví jiné osoby,
o čemž obviněná věděla, a za umožnění nájmu přijala od poškozené částku 16 500
Kč, nejsou podle státního zástupce žádné důvodné pochybnosti o tom, že došlo k
naplnění všech zákonných znaků uvedeného trestného činu, včetně úmyslného
zavinění, které spočívá v tom, že dovolatelka lživě předstírala stav, který
neodpovídal skutečnosti a o kterém věděla. Obviněná se chtěla na úkor poškozené
obohatit, k čemuž použila nepravdivé tvrzení, že je oprávněna jí pronajmout byt
a zcela záměrně tak způsobila škodu ve výši 16 500 Kč. S ohledem na uvedené
skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného
rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. V replice zaslané obviněnou Nejvyššímu soudu tato sdělila, že závěry
vyslovené státním zástupcem v jeho vyjádření k jejímu dovolání považuje za
nesprávné, na podaném dovolání a jí navrženém způsobu rozhodnutí o něm
Nejvyšším soudem trvá.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání
obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
7. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena
na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést,
že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1.
2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich
vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných
případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a
učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly
žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní
rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně
opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu
důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces
[čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři
případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené
důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz
provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další
skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán
procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k
svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů
a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul
do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného
současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury
Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv
obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d
odst. 2 tr. ř.].
III.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které
obviněná uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou do značné míry
obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především v odvolání, ale
částečně i v řízení před soudem prvního stupně [mj. uvedla, že poškozené se při
první schůzce dozvěděly, že dovolatelka není výlučným vlastníkem předmětné
nemovitosti a není tak oprávněna sama rozhodovat o jejím pronájmu, že poškozené
nejednaly v omylu i v případě, že by o proběhlé dražbě nevěděly aj.]. V
souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných
je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu
Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že z
konstrukce dovolacích námitek je zřejmé, že představují především prostou
obecnou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněná se pokouší o
jejich změnu, tj. zejména přesvědčit dovolací soud o nesprávnosti hodnotících
úvah soudů nižších stupňů. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci
dovolacího řízení disponuje (viz bod 9), je třeba opětovně zdůraznit, že není
jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a
vyvozoval z nich vlastní závěry.
13. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud dále za potřebné
připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou
korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však
v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to
zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a
presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v
souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu
může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní
poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje
významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního
prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob
dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5.
vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro
správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě
bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
14. Pokud jde o provedené dokazování, Nejvyšší soud musí konstatovat, že
ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná
skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tj. ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5,
6 tr. ř. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů,
přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch
obviněné. Soud prvního stupně v bodě 24 a násl. svého rozsudku velmi pečlivě
popsal, z kterých důkazů vycházel a na základě jakých skutečností ke svým
závěrům o vině dovolatelky dospěl. Závěry soudu jsou jím podrobně zdůvodněny.
Za této situace se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího soudu (bod 5
usnesení), že „prvý soud při projednání věci postupoval způsobem, který
nevykazuje procesní vady, které by měly vliv na jím učiněná skutková zjištění,
v souladu s trestním řádem provedl důkazy v rozsahu postačujícím pro objektivní
posouzení věci, a je možno uzavřít, že z provedeného dokazování vyvodil
skutkové závěry, které v něm mají plnou oporu, a jsou spolehlivým podkladem
výroku o vině“. Uplatněné námitky tak jsou nedůvodné.
15. V reakci na dovolatelkou namítané porušením zásady in dubio pro reo
je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní
situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její
věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do
odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady
„v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti
neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn.
II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in
dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom
konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení
důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění
zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o
vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s
nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí
být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením
dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod
číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V
souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále
zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo
613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve
kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je
zpochybňován zjištěný skutkový stav.
16. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti považuje Nejvyšší soud za
potřebné obviněnou upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5.
2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Nad rámec uvedeného
(dovolatelka toto porušení práva výslovně nenamítla) tak Nejvyšší soud
konstatuje, že v posuzované věci rovněž neshledal porušení práva na spravedlivý
proces.
17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou
provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit
obviněnou uplatněné námitky proti právní kvalifikaci předmětného skutku,
spočívající v absenci omylu u poškozené a subjektivní stránky. I tyto námitky
však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.
18. Z rozsudku soudu prvního stupně (tento byl potvrzen odvolacím
soudem, neboť odvolání dovolatelky bylo zamítnuto) vyplývá, že jednání obviněné
bylo právně posouzeno jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění
vyplývá, že obviněná společně s odděleně stíhaným obviněným R. D. po vzájemné
domluvě v úmyslu se obohatit uvedli poškozenou T. Š. v omyl tak, že jí nabídli
pronájem horního patra rodinného domu č. p. XY v ulici XY v obci XY, okres XY,
přičemž jí umožnili prohlídku tohoto domu, následně od ní obdrželi zálohu na
nájemné ve výši 16 500 Kč, ač si byli vědomi, že nemovitost byla vydražena a
vlastnictví k ní měla L. D. a tudíž nemovitost nebylo možno pronajmout. Podle
skutkových zjištění k pronájmu skutečně nedošlo a poskytnuté prostředky nebyly
poškozené vráceny, přičemž oba obvinění je použili pro vlastní potřebu.
19. Vzhledem k výše uvedenému a záměrné snaze obhajoby soustředit
pozornost jiným směrem, tj. k argumentaci, že byla spoluvlastnicí nemovitosti a
o tom poškozenou a její společnici informovala, tudíž nemohly jednat v omylu,
je vhodné poukázat na to, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu nikoli nepatrnou. Z konstantní judikatury vyplývá, že naplnění
skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné
souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných
skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost
mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením
pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozsudek Nejvyššího soudu
publikovaný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je uvedení v omyl
jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným
stavem věci, omylem je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností
(viz rozhodnutí č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb., č. 57/1978-I. a č.
46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou
nepravdivou informaci. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí,
kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a
obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Za
uvedení v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze
považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci
záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté zneužil např. tím,
že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové
dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti
záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor
vlastního majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 19/2019
Sb. rozh. tr.). Za obohacení získané trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku je nutno považovat jakoukoli neoprávněnou výhodu pro pachatele
nebo pro jiného, která vyplývá z jednání poškozeného v omylu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 342/2022).
20. V podaném dovolání obviněná namítla, že se poškozená (v dovolání se
výslovně uvádí poškozené) již při první schůzce dozvěděla, že obviněná danou
nemovitost pouze vlastní a že není oprávněna sama rozhodnout o jejím pronájmu. Toto však zcela zjevně není podstatou omylu poškozené. Tou (podstatou uvedení
poškozené v omyl) je skutečnost, kterou obviněná záměrně upozaďuje (viz shora
bod 18), a to, že věděla, že předmětná nemovitost byla vydražena [vydražena
byla dne 24. 1. 2024, oznámení o nedobrovolné dražbě obviněná převzala 28. 11. 2023] a v předmětnou dobu, kdy bylo jednáno s poškozenou o možnosti nájmu,
vlastnické právo k nemovitosti již svědčilo L. D. (o nemožnosti dům pronajmout
obviněná poškozenou informovala až dne 15. 3. 2024 prostřednictvím e-mailu –
bod 17 rozsudku soudu prvního stupně). Tuto skutečnost ostatně dovolatelka
potvrdila při svém výslechu v rámci hlavního líčení (bod 2 rozsudku soudu
prvního stupně), kde uvedla, že nemovitost „vydražila paní D. za 9 nebo 10 mil. Kč“ s tím, že „se tak stalo v únoru“, tedy v období před tím, než bylo s
poškozenou jednáno o předmětném nájmu. Dovolatelka tudíž v době, kdy s
poškozenou o pronájmu jednala, věděla, že nemovitost pronajata být z uvedeného
důvodu nemůže, avšak tuto skutečnost poškozené nesdělila – ji zamlčela (bod 8
rozsudku soudu prvního stupně), a o možnosti nájmu s ní i přesto jednala. O
znalosti situace u obviněné svědčí i výpověď svědka V. (bod 12 rozsudku soudu
prvního stupně), který se rovněž zajímal o možnost bydlení a „na dům se byl
jednou podívat, přičemž obžalovaná mu řekla, že to nejde, že mají nějaké
potíže“. V tomto kontextu informací pak soud prvního stupně výstižně zmínil, že
informace o nemožnosti poškozené se do domu nastěhovat byla poškozené sdělena
poprvé až prostřednictvím zmíněného e-mailu ze dne 15. 3. 2024, přičemž pokud
informaci o nemožnosti nastěhování byla dovolatelka schopna sdělit svědku V., a
to dokonce rok po sobě, není zřejmé, proč tato informace nebyla sdělena i
poškozené (bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněná se v dovolání snaží
svoji činnost bagatelizovat tím, že „je v podstatě trestána za to, že poškozené
provedla po nemovitosti“, avšak ze skutkových zjištění je zřejmé, že její
jednání bylo součástí celkové strategie, jak vylákat z poškozené zmíněnou
částku, o čemž svědčí i komunikace spoluobviněného R. D., kterou soud prvního
stupně uvedl v bodě 9 rozsudku. Ačkoliv je v ní uvedeno, že celou „hru
rozehrál“ R. D., jednání obviněné nepochybně napomohlo k jeho dokončení
(ostatně také proto bylo jednání obviněné posouzeno jako jednání spáchané ve
spolupachatelství), a ve svém důsledku znamenalo složení předmětné zálohy
poškozenou, která byla obviněnými použita k jejich vlastním potřebám.
Na
uvedených závěrech ničeho nemění ani tvrzení dovolatelky, že nájem měl být
uzavřen krátkodobě (poškozená v rámci hlavního líčení uvedla 1 rok – bod 8
rozsudku soudu prvního stupně), neboť skutečností podstatnou, proč nájemní
vztah nemohl být vůbec uzavřen, byla skutečnost, že obviněné již v dané době
nesvědčilo vlastnické právo (nepodstatné je i její tvrzení o spoluvlastnickém
právu, jak již bylo uvedeno), což však při komunikaci s poškozenou zcela
úmyslně neuvedla (zamlčela) a lze předpokládat, že pokud by se tak stalo,
poškozená by ztratila o pronájem zájem a uvedenou zálohu by nesložila. Za
situace, kdy nemovitost byla prodána v dražbě a následně, v době, kdy obviněná
jednala s poškozenou (a její společnicí) nesvědčilo vlastnické právo k
nemovitosti obviněné ani její matce či bratrovi, nemůže tudíž ani obstát
uplatňovaná argumentace dovolatelky o sdělení spoluvlastnictví a nemožnosti
dopustit se podvodu vůči poškozené, když z hlediska trestní odpovědnosti je
podstatou jejího podvodného jednání právě zamlčení podstatné skutečnosti – tj. že nemovitost nebylo možno pronajmout z důvodů jejího vydražení a jejího
vlastnictví jinou osobou (ne obviněnou ani jejím bratrem či matkou). Soudy
zvolená právní kvalifikace jednání obviněné je tak zcela správná.
21. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněná
uplatnila v dovolání, dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro
lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6
odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí,
„nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že
odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí
odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené
platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se
striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů
již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné
dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je
povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že
institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné
šíři jako odvolání.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně
neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat
podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu