USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání obviněného M. S., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. 8 To 106/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 48 T 3/2021-1109, uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1.) výroku rozsudku] a zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. výroku rozsudku). Za tato jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks zbraně zn. Taurus, model 85, ráže 38 Speciál, včetně 75 ks specifikovaných nábojů (specifikováno ve výroku rozsudku). Městský soud v Praze rovněž rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze 1. 12. 2021 pod sp. zn. 8 To 106/2021 podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že si odvolací soud nedal s vypořádáním námitek uplatněných v odvolání příliš práce, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí zpravidla pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně. Obviněný dále uvedl, že v průběhu soudního řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Pokud jde o porušení práva na spravedlivý proces, pak podle názoru dovolatele soudy zcela ignorovaly pochybnosti, které jsou dány ve vztahu k hodnocení důkazů s tím, že především soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval selektivně a mnohé důkazy byly upraveny tak, aby byly pro odsuzující a další výroky co nejvhodnější. Podle dovolatele tím došlo k deformaci důkazů, která spočívá především v tom, že soudy ignorovaly zjevný úmysl poškozeného obviněného okrást, že došlo k fyzickému kontaktu mezi dovolatelem a poškozeným, že došlo k nesprávné interpretaci svědeckých výpovědí při nezohlednění agresivity poškozeného.
Rovněž namítl nesprávnou interpretaci znaleckých závěrů a porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo. Co se týče námitek vztahujících se k nesprávnému právnímu posouzení skutku, dovolatel zdůraznil, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, neboť se bránil poškozenému, který na místo přišel v úmyslu spáchat krádež, popř. loupež. V této souvislosti zdůraznil, že výstřel nepřišel bez varování, ale až po eskalaci potyčky ze strany poškozeného, který dovolatele chytil za nohu.
Obviněný dále zmínil, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, neboť nemířil primárně na hlavu, ale dráha střely byla dílem náhody, a proto jeho jednání mělo být případně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání vyjádřil rovněž nesouhlas s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně přísný. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze 1.
12. 2021, sp. zn. 8 To 106/2021, zrušil a zprostil jej u skutku pod bodem 2.) výroku rozsudku soudu prvního stupně obžaloby, popřípadě jej uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, nebo aby věc vrátil odvolacímu soudu zpět a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nelze námitky obviněného, kterými soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť jejich podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně, podle mínění obviněného, zjištěnému skutkovému stavu, se kterými se již navíc vypořádal odvolací soud. Státní zástupkyně se dále neztotožnila s námitkou, že obviněný jednal v nutné obraně, když považuje za přiléhavý závěr soudu prvního stupně spočívající v tom, že pokud by jednání poškozeného a svědka B. vybočovalo ze standardního chování, těhotná svědkyně K. by v klidu neseděla poblíž okna, kde celé jednání (konflikt obviněného a poškozeného) probíhalo a na celý incident by zareagovala mnohem dříve, než obviněný spadl z okna do místnosti. Ztotožnila se tak se závěry soudů, že v posuzovaném případě nedošlo k jednání, které by bylo možné označit za přímo hrozící či trvající útok namířený proti obviněnému. Státní zástupkyně vyjádřila souhlas i se závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, přičemž z tohoto důvodu nemůže být podle jejího názoru jednání dovolatele kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný neučinil] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr.
ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoje námitky převážně zaměřil proti hodnocení důkazů ze strany soudů. Z podaného dovolání rovněž vyplývá, že základem pro argumentaci obviněného se stala judikatura Ústavního soudu zaměřená na výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (platná do 31. 12. 2021), což je nepochybné mj. z bodu III. dovolání obviněného (strana 3). Dovolatel dále namítl, že soudy v jeho případě porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, že postupovaly v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Podle názoru obviněného mělo být jeho jednání posouzeno jako jednání v nutné obraně, případně právně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, která byla vymezena v bodě 1.) výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak je nutno konstatovat, že vůči ní obviněný žádné námitky neuplatnil.
V souvislostí s argumentací obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo atd., považuje Nejvyšší soud za prvořadé vyjádřit se obecně k těmto pojmům, jak jsou vykládány v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud) např. v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp.
není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
10. V reakci na tvrzené porušení zásad in dubio pro reo a presumpci neviny je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly soudy do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce porušení zásady in dubio pro reo a porušení zásady presumpce neviny a porušení práva obviněného na spravedlivý proces, kterými podle dovolatele zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněného k tvrzení o jejich porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci a výhradám dovolatele, že ze strany nižších soudů nebyla respektována ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným, jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že jednal v nutné obraně, protože byl poškozeným napaden, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, že došlo k deformaci důkazů atd.]. S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „Řízení, které vynesení rozsudku předcházelo, bylo provedeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, právo obžalovaného na obhajobu nebylo nijak zkráceno. Soud vyslechl řádně obžalovaného i všechny relevantní svědky. Bezchybně provedl i další důkazy. Odvolací soud nemá naprosto žádné připomínky k hodnocení důkazů soudem prvního stupně ani k jeho závěrům. Napadený rozsudek rozhodně není nepřezkoumatelný, soud neporušil právo na spravedlivý proces, důkazy nedeformoval, ani neporušil zásadu „in dubio pro reo“, jak se domnívá odvolatel“ (č. l. 2 usnesení odvolacího soudu).
14. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry.
Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 25. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (č. l. 2. a násl. usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené nebylo možno ani této argumentaci obviněného přisvědčit.
Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 9.). Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o otázku deformace důkazů, Ústavní soud v minulosti zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Jinak řečeno, Ústavní soud zformuloval zásadu, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05). V posuzovaném případě k deformaci důkazů nedošlo, neboť především soud prvního stupně jasně uvedl, z jakých provedených důkazů vycházel, jak je hodnotil a jaké závěry z nich vyvodil. Z námitek obviněného je zřejmé, že za deformaci důkazů považuje skutečnost, že soudy z provedených důkazů vyvodily jiné závěry, než si obviněný představoval, což však za deformaci považovat nelze. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že námitky obviněného, kterými obecně zpochybňuje hodnocení důkazů ze strany soudů a z nich vyvozené skutkové závěry či zjištění, přičemž prostřednictvím nich předkládá vlastní verzi skutkového stavu, nenaplňují žádný dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 tr. ř.
17. Pokud obviněný uváděl, že jednal v nutné obraně, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy, neboť nechtěl poškozeného usmrtit a že předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, pak ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit a vzhledem ke skutkovému zjištění, které učinil soud prvního stupně a skutečnostem rozvedeným v odůvodnění jeho rozsudku k otázce subjektivní stránky trestného činu, průběhu konfliktu a dalším v bodech 40. až 44. zmíněným skutečnostem, nelze obviněným uplatněnou námitku k eventuální aplikaci § 146a tr. zákoníku akceptovat (též body 18. a 19. níže).
18. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. V souladu s § 29 odst. 2 tr. zákoníku platí, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z uvedených ustanovení tak vyplývá, že podmínky nutné obrany naplňuje jednání, kterým dochází k odvracení přímo hrozícího či trvajícího útoku za předpokladu, že takové jednání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku.
V tomto ohledu platí, že k nutné obraně je oprávněn kdokoli, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně sám útokem ohrožen, ale i osoba útokem neohrožená, která vystupuje proti útoku směřujícímu proti jiné osobě, a to bez ohledu na to, zda se tato osoba, vůči níž útok směřuje, sama brání či nikoli (tzv. pomoc v nutné obraně). Proto o nutnou obranu jde i tehdy, jestliže osoba činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok, který je namířen proti tělesné integritě jiné osoby (Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 3614 s.). Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný po krátké slovní rozepři s poškozeným, který v danou chvíli klepal na okno jeho bytu a domáhal se toho, aby mu obviněný otevřel, otevřel okno, postavil se na parapet okna a mířil zbraní proti tělu poškozeného a vyzýval ho, aby z místa odešel, což poškozený neučinil, a proto obžalovaný jedenkrát vystřelil z nelegálně drženého revolveru z bezprostřední blízkosti směrem na hlavu poškozeného.
Takto učiněná skutková zjištění nepotvrzují, že by proti obviněnému byl veden jakýkoliv útok či tento přímo hrozil. Nebylo zjištěno, že by poškozený a svědek B. byli jakkoli ozbrojeni, snažili se do bytu násilím vstoupit oknem (naopak to byl obviněný, kdo okno otevřel), bylo však konstatováno, že v tu dobu byl již obviněný na příchod poškozeného připraven [svědek W. uvedl, že svědkyně B. mu řekla, že obviněný jí sdělil, že má dost nábojů (jednalo se o reakci na sdělení svědkyně, že poškozený a svědek B.
jej chtějí udělat)], a v době, kdy došlo k výstřelu, poškozený, od okna ustupoval [bod 33.) rozsudku soudu prvního stupně]. Nebylo také ani zjištěno, že by poškozený chytil či držel v době výstřelu obviněného za nohu. Touto otázkou se ostatně důkladně zabýval i soud prvního stupně, který uvedl, že „v okamžiku, kdy vyšla rána z revolveru, poškozený si svojí pravou rukou chránil obličej, rozhodně tedy v té době nemohl mít svoji pravou ruku na noze obžalovaného v oblasti kotníku, jak uváděl obžalovaný, neboť v takovém případě by nebylo možné, aby střela pronikla nejprve obličejovou částí hlavy poškozeného a následně skončila v pravém předloktí poškozeného“ [bod 32.) rozsudku soudu prvního stupně].
Tento závěr soudu prvního stupně potvrdil i znalec MUDr. Jiří Hladík, který v doplňku znaleckém posudku uvedl, že „Verze poškozeného, jak ji znázornil při rekonstrukci odpovídala objektivně zjištěným poraněním, pouze v době výstřelu musel být levou stranou obličeje více natočen k pachateli“ (č. l. 162).
Znalec tímto reagoval na verzi poškozeného, který uvedl, že v daný okamžik poodstoupil, zvedl pravou horní končetinu tak, že měl předloktí před obličejem a slyšel výstřel (č. l. 161). Soud prvního stupně se pečlivě zabýval i námitkou dovolatele, že se v okamžik incidentu obával o svoji těhotnou přítelkyni. K tomu soud prvního stupně uvedl, že „svědkyně K. v rámci své výpovědi před soudem výslovně uvedla, že se po celou dobu nikterak nebála, na místě se nacházel její přítel obžalovaný S., a navíc situaci nevěnovala žádnou bližší pozornost, po celou dobu předmětné události seděla v místnosti na posteli u okna, kde se celý incident odehrál, a hledala informace na internetu, rovněž komunikovala se svým otcem“ [bod 33.) rozsudku soudu prvního stupně].
Lze předpokládat, že pokud by se svědkyně K. cítila ze strany poškozeného a svědka B. ohrožena, chovala by se jinak než uvedeným způsobem. Nad rámec skutečností uvedených soudy nižších stupňů nelze bezpochyby přehlédnout ani skutečnost uváděnou poškozeným, že věděl, že obviněný má psa, kterého se bál. Uvedená skutečnost pak znevěrohodňuje obhajobu obviněného a je v kontextu s popisem situace, jak ji vnímala svědkyně K. Pokud se obviněný pohoršuje nad konstatováním soudů, že „jej jako producenta a dealera drog nemohlo rozhodně překvapit, že mu na okno klepou zájemci o drogy“, že šlo ze strany soudů o ničím nepodložený závěr bez provedených důkazů, že by měl být dealerem drog, pak patrně přehlédl výpověď svědkyně B., jejíž hodnověrnosti ve vztahu k jí tvrzenému úmyslu poškozeného se tak vehementně dovolává, že uvedená svědkyně uvedla, že od obviněného občas pervitin dostávala, nikdy mu za něj neplatila.
Tvrdí-li v dovolání, že z výpovědí svědkyň N. a P. vyplynulo, že tyto měly strach z přítomnosti osoby poškozeného a svědka B., pak obviněný nebere v úvahu celkovou situaci spojenou s chováním a pověstí obviněného v bydlišti, kdy osoba obviněného a jeho „aktivity“ vedly k situaci, že svědkyně P. uvedla, že „již v místě nechce bydlet“, uvedené jednání a chování poškozeného a svědka B. tuto situaci jen dokreslilo. Byt, ve kterém obviněný se svědkyní K. bydleli, z hlediska jeho obyvatelnosti popsala zmíněná svědkyně, která rovněž charakterizovala chování psa, který poslouchal jen obviněného, a v té souvislosti uvedla, že s ním měli v místě bydliště problémy, což zapadá do rámce již zmíněné výpovědi svědkyně P., ze které obviněný v dovolání využil pouze jemu vyhovující část, aniž by tuto hodnotil v souvislosti s dalšími důkazy, jak bylo shora naznačeno.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že jednání obviněného nenaplnilo znaky nutné obrany a právní posouzení ze strany soudů je v tomto ohledu správné (skutečnosti shora zmíněné, shodně jako skutečnosti uvedené v bodě 17. vylučují aplikaci § 146a tr. zákoníku).
19. Pokud jde o otázku subjektivní stránky, ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný vystřelil z bezprostřední blízkosti na hlavu poškozeného. Takto učiněná skutková zjištění tudíž hovoří pro závěr o existenci úmyslu obviněného poškozeného usmrtit, neboť k útoku byla použita střelná zbraň, která je ze své podstaty způsobilá přivodit smrt a útok byl veden do oblasti těla, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, uveřejněné pod č. 5/2012 Sb. rozh. tr.). Ostatně střela způsobila poškozenému poměrně závažná poranění (např. úplnou ztrátu vidění na pravé oko), přičemž ke smrti v důsledku pohmoždění mozku nedošlo jen díky shodě náhod nezávislých na vůli obviněného, neboť poškozený v době výstřelu otočil hlavu směrem doprava a kryl si obličej rukou. Závěry soudů týkající se naplnění subjektivní stránky jsou tak správné a obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S námitkou obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, se tudíž Nejvyšší soud neztotožnil (viz též body 17. a 18.).
20. Obviněný rovněž považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. K otázce uloženého trestu se vztahuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. V rámci uvedeného dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že trestní zákoník umožňuje podle 140 odst. 1 uložit za spáchání trestného činu vraždy trest odnětí svobody v trvání 10 až 18 let (totéž platí pro trestný čin vraždy ve stádiu pokusu). Obviněnému byl soudem prvního stupně uložen trest odnětí svobody při samé dolní hranici zákonné trestní sazby s tím, že soud důkladně zvážil polehčující i přitěžující okolnosti [bod 45.) rozsudku soudu prvního stupně]. Nutno podotknout, že i za situace, pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., musel by Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout, neboť obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon umožňuje za trestný čin vraždy uložit a tento trest nebyl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
21. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze opětovně odkázat na již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu