8 Tdo 383/2025-869
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2024, č. j. 67 Tmo 25/2024-779, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 70 Tm 5/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2024, č. j. 70 Tm 5/2024-628, uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 32 (třicet dva) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 2 tr. ř. a o nároku poškozené zdravotní pojišťovny podle § 228 odst. 1 tr. ř. [obviněným bylo uloženo zaplatit způsobenou škodu společně a nerozdílně]. Týmž rozsudkem byli spolu s obviněným odsouzeni také mladistvý AAAAA (pseudonym) a M. H., kteří však dovolání nepodali.
2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2024, č. j. 70 Tm 5/2024-628, napadl obviněný a M. H. odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2024, č. j. 67 Tmo 25/2024-779, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že nikoho nenapadl, neobjednával marihuanu a nikomu nevzal žádné věci, přičemž neexistují důkazy, které by něco takového prokazovaly. Soudy se podle dovolatele zaměřily pouze na prokázání jeho viny a nezabývaly se důkazy svědčícími v jeho prospěch. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Dále zdůraznil, že skutek popsaný ve výroku rozsudku se nestal a dovozovaná verze loupeže neodpovídá provedenému dokazování. V této souvislosti zmínil, že výpověď poškozeného R. není věrohodná, neboť tento poškozený v hlavním líčení úmyslně uváděl nepravdu. V případě výpovědi mladistvého AAAAA měla být vzata v úvahu jeho motivace, aby přiznaná vina (tento obviněný prohlásil svoji vinu, kterou soud prvního stupně po kladném stanovisku státního zástupce podle § 206 odst. 4, 6 tr. ř. přijal) byla co nejnižší.
Výpovědi poškozeného R. a mladistvého AAAAA jsou podle dovolatele rozporné. V řízení dále navrhoval, aby z mobilního telefonu POCO byly sňaty daktyloskopické stopy, což bylo soudem prvního stupně zamítnuto. K této otázce navrhl, aby byl v rámci odvolacího řízení proveden jako důkaz zvukový záznam hlavního líčení ze dne 13. 6. 2024, čemuž nebylo vyhověno. Obviněný rovněž zdůraznil, že nesouhlasí s hodnocením soudu ve vztahu k otázce společenské škodlivosti předmětného jednání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.
12. 2024, č. j. 67 Tmo 25/2024-779, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2024, č. j. 70 Tm 5/2024-628, zrušil a zprostil jej obžaloby s tím, že vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta uvedla, že obviněný ve svém dovolání zcela opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil v řízeních před soudy obou stupňů. Podle jejího názoru obviněný v dovolání prosazuje vlastní skutkovou verzi, když uplatněné námitky představují čistou polemiku se závěry soudů nižších stupňů. V této souvislosti zmínila, že soud prvního stupně provedl s ohledem na rozsah i obsah komplexní a bezvadné dokazování. Ve vztahu k výpovědím poškozeného a spoluobviněného mladistvého nalézací soud náležitě vysvětlil, proč se přiklonil k jejich skutkové verzi. Stejně tak postup orgánů činných v trestním řízení, které podle obviněného nerealizovaly vůči poškozenému zákonný postup v duchu zásady oficiality a zásady obžalovací, ale pouze s ním sepsaly úřední záznam o podezření ze spáchání drogové trestné činnosti, nemá podle státní zástupkyně žádný dopad na skutkové závěry soudu prvního stupně v projednávané věci. Ve vztahu k neprovedenému důkaznímu návrhu (daktyloskopické stopy na telefonu – viz shora) soudy vyložily důvody, proč mu nevyhověly. Ve vztahu k námitce dovolatele týkající se společenské škodlivosti daného jednání nelze podle státní zástupkyně dospět k závěru, že by jeho jednání bylo zcela mimořádné, dané skutkové okolnosti atypické a pro danou skutkovou podstatu zákonodárcem nepředpokládané. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou z převážné části obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, stejně jako v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla shledána relevantní – odůvodňující stanovisko dovolatele.
Z koncepce dovolacích námitek je zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu a soudům nižších stupňů vytýká porušení zásady presumpce neviny, porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., když tento závěr prokazuje již sám úvod jeho dovolání (viz bod II. – konstatuje, že nikoho nenapadl, marihuanu neobjednával, nikomu žádné věci nevzal, soudy se zaměřily pouze na prokázání jeho viny atd.). Z uvedeného vyplývá, že v tomto směru není obviněným činěn rozdíl mezi řádným a mimořádným opravným prostředkem – dovoláním.
Obviněný v dovolání v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového děje se závěrem, že nic nespáchal. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. V předmětné trestní věci však musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost.
Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného, což ostatně potvrdil i odvolací soud (bod 13 usnesení). Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení u soudů nižších stupňů neshledal porušení práva na spravedlivý proces či zásady in dubio pro reo (viz níže bod 12).
12. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo (tvrzení, že nebylo postupováno podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny selektivně v neprospěch dovolatele) je nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad (dříve - extrémní nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) s případným dalším odkazem na porušení práva na spravedlivý proces.
13. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněného k porušení jeho práva na spravedlivý proces zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
14. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení navrženého důkazu [podřaditelná pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) – opomenuté důkazy] sejmutím daktyloskopických stop z mobilního telefonu POCO, Nejvyšší soud obviněného upozorňuje, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je zřejmé, že zmíněný důkazní návrh obviněného byl soudem prvního stupně odmítnut jako nadbytečný, neboť mobilní telefon POCO byl u něj přímo zajištěn a soud tudíž považoval za logické, že otisky obviněného se budou na telefonu nacházet (bod 12 rozsudku). Této námitce se rovněž věnoval i odvolací soud, který v podstatě dospěl k závěru, že vinu obviněného prokazují další provedené důkazy a souhlasil s postupem soudu prvního stupně (bod 15 usnesení). Odmítnutí důkazního návrhu bylo navíc ze strany obou soudů logicky a dostatečně odůvodněno. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že obviněný byl uznán vinným jako spolupachatel (viz blíže bod 14). Shora uvedená námitka byla tudíž shledána neopodstatněnou.
15. Otázce věrohodnosti výpovědí poškozeného R. a mladistvého AAAAA se soud prvního stupně věnoval v bodě 28 svého rozsudku. Je zřejmé, že považoval uvedené výpovědi za věrohodné, korespondující s dalšími důkazy (ohledání místa činu, protokoly o zadržení, seznamy věcí, které měli obvinění u sebe). V tomto ohledu odvolací soud zcela správně konstatoval, že otázka hodnocení jednotlivých důkazů je zásadně věcí soudu, který dokazování provádí (bod 19 usnesení). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč se ke skutkové verzi vyplývající z uvedených výpovědí přiklonil, zatímco verzi obviněného nepřisvědčil.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že je obvyklé, že při výslechu svědka si soud provádějící tento úkon učiní závěr o jeho věrohodnosti. Je tak na orgánu provádějícím výslech, aby výpověď svědka posoudil a rozhodl se, do jaké míry ji považuje za věrohodnou či nikoliv. Na tomto místě se jeví vhodným obviněného upozornit na skutečnost, kterou patrně – záměrně přehlédl. Obviněný AAAAA mj. uvedl, že si objednali marihuanu, přičemž se domluvili, že za ni nebudou platit (bod 2 rozsudku) a tuto skutečnost (objednání marihuany, tedy přítomnost dovolatele – viz bod 5 rozsudku) potvrdil také spoluobviněný H.
Soud prvního stupně také na základě důkazů (viz např. bod 11) dospěl k závěru, kdo objednal marihuanu a jaká částka za ni měla být zaplacena, přičemž pro věrohodnost výpovědi obviněného AAAAA hovoří také skutečnost, že uvedl, že část drogy byla v sáčku zahrabána pod listí, což se nakonec potvrdilo jejím nálezem při ohledání místa činu (viz též bod 18 usnesení). Při objednání marihuany, jejího množství a ceny se rovněž objednavatel identifikoval svým oblečením, [spoluobviněný H. uvedl jako osobu, která si od něj mobil půjčila a objednávku uskutečnila osobu dovolatele].
Činila-li objednávka marihuany částku 2 100 Kč, pak logice úvah odpovídá závěr soudu prvního stupně o dohodě všech obviněných na spáchání loupeže, neboť objektivně neměli obvinění dostatek finančních prostředků k jejímu zaplacení, jak vyplynulo ze seznamu věcí zajištěných při zadržení obviněných (viz bod 14 usnesení). K otázce spolupachatelství (shora bod 13) Nejvyšší soud pouze ve stručnosti odkazuje dovolatele na znění § 23 tr. zákoníku a judikaturu k němu uvedenou, ze které mj. také vyplývá, že „ke spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou.
Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem“. Shora již bylo rozvedeno, že o společném úmyslu obviněných nemůže být pochybnost nejen s ohledem na výpověď spoluobviněného AAAAA a poškozeného, ale také výše uvedenou skutečnost objednávky a nedostatku finančních prostředků na straně spoluobviněných. V postupu soudů nižších stupňů tak Nejvyšší soud neshledal pochybení a uplatněnou námitku tudíž považoval za nedůvodnou.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné s jitou mírou tolerance zařadit námitku týkající se nenaplnění společenské škodlivosti jednání obviněného. I tuto námitku však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
17. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.
Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.
tr.). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný se podílel na fyzickém napadení poškozeného, a to minimálně jednou kopem do oblasti trupu, přičemž v rámci útoku se obviněný spolu s dalšími spoluobviněnými zmocnil ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Jednání obviněného tak jednoznačně vykazuje znaky společensky škodlivého jednání v takové intenzitě, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků a předmětné jednání naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku.
18. Z dovolací argumentace obviněného mj. nepřímo vyplývá, že nemohlo jít o trestný čin loupeže, neboť ve své podstatě je u nich „dovozován úmysl nezaplatit za objednanou marihuanu, přičemž prodej marihuany není zákonem aprobovaná činnost. Proto je třeba skutek odlišit od případů, kdy dochází k zásahu do práv a svobod osob, které trestnou činnost nepáchají a stupeň činu pro společnost hodnotit odlišně. Uvedený závěr obviněného je nutno označit za mylný, neboť z rozhodnutí č. 11/2018 Sb. rozh. tr. mj. vyplývá, že „omamnou a psychotropní látku je možno považovat za cizí věc, k jejímuž zmocnění směřoval úmysl pachatele trestného činu loupeže ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přestože osoba, vůči které byl tento trestný čin spáchán, držela takovou látku neoprávněně. K argumentaci obviněného k postupu orgánů činných v trestním řízení, zahájení trestního stíhání vůči konkrétním osobám [zásada oficiality ve vztahu k poškozenému] lze pro stručnost, neboť se nejedná o námitku pod dovolací důvody podřaditelnou, odkázat jednak na vyjádření statní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (viz bod 15), stejně jako na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (viz bod 19).
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu