8 Tdo 403/2025

8 Tdo 403/2025-548

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2025 o dovolání obviněné P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 9 To 351/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 49/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 9 To 351/2024, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 24 T 49/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-jih přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 24 T 49/2023, byla obviněná P. V. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustila tím, že dne 20. 7. 2022 ve 13.40 hodin, jako řidička osobního automobilu zn. Alfa Romeo, registrační značky XY, jedoucího po silnici č. XY v XY, okres XY, ve směru od silnice č. XY směrem ke křižovatce se silnicí č. XY a místní komunikací v XY ulici, ve směru na XY, nerespektovala vodorovnou dopravní značku „přechod pro chodce“ a skutečnost, že vozidlo zn. BMW souběžně jedoucí ve středním odbočovacím pruhu s vyznačenou vodorovnou dopravní značkou „příčná čára souvislá, se symbolem směrová šipka“, zastavuje před vyznačeným přechodem pro chodce, na tuto skutečnost nereagovala a před přechodem pro chodce nezastavila, ani rychlost svého vozidla nesnížila z rychlosti nejméně 52 km/h, kterou se bezprostředně před střetem pohybovala, přičemž se jako účastník provozu na pozemních komunikacích nechovala ohleduplně a ukázněně, čímž porušila § 4 písm. a) a b), § 5 odst. 1 písm. h) a § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) [dále „zákon č. 361/2000 Sb.“], a pokračovala v jízdě, v důsledku čehož narazila přední částí svého vozidla do pravého boku poškozené R.

P., která jela po tomto vyznačeném přechodu pro chodce na elektrické koloběžce zn. Mi, bez registrační značky, když přejížděla kolmo vozovku silnice č. XY ulice XY ve směru od XY ulice k náměstí XY., kdy poškozená, které vozidlo BMW dávalo přednost, se již nacházela v pravém jízdním pruhu silnice č. XY, ve kterém jela obviněná, přitom se poškozená jízdou na uvedené koloběžce přes přechod pro chodce bezprostředně před střetem pohybovala rychlostí nejméně 13 km/h, a do jízdního pruhu obžalované vjela, přestože přes vozidlo BMW, které poškozené dávalo před přechodem pro chodce přednost, nemohla mít dostatečný rozhled k jízdnímu pruhu obžalované a přehled o blížícím se vozidle obviněné, čímž se jako účastník provozu na pozemních komunikacích nechovala ohleduplně a ukázněně, přičemž porušila § 4 písm. a) a b), § 54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., došlo k pádu poškozené na přední kapotu vozidla obviněné a následnému odhození poškozené tímto jedoucím vozidlem vlevo ve směru jízdy vozidla obviněné do prostoru křižovatky, kde zůstala ležet na vozovce; přičemž v důsledku tohoto střetu utrpěla poškozená závažná v rozsudku popsaná poranění hlavy, zejména zhmoždění mozku a další zranění s následnou hospitalizací od 20.

7. 2022 do 2. 8.

2022, a i přes rehabilitaci špatně pohybovala pravou horní končetinou a vše musela dělat levou rukou, měla bolesti pravého kolene, stehna i chodidla a horní i dolní čelisti, nemohla zcela otevřít ústa a přijímala spíše kašovitou stravu, měla neustálé bolesti hlavy a problémy s krátkodobou pamětí a s řečí, obtížně se soustředila a byla celkově unavená, měla strach přecházet silnici a další psychické problémy a posttraumatickou stresovou poruchu, přičemž ještě dne 10. 1. 2023 nebyla léčba zcela ukončena.

2. Za uvedený přečin byla obviněná podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených Všeobecné zdravotní pojišťovny a R. P.

3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 9 To 351/2024, z podnětu odvolání obviněné a poškozené R. P. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o povinnosti obviněné k náhradě nemajetkové újmy poškozené R. P. a nově o ní rozhodl. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Dovolání obviněné

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná P. V. prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání s tvrzením, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, protože soudy se řádně nevypořádaly s mírou jejího zavinění, a závěry o něm spočívají ve vadném postupu soudů obou stupňů. Poukázala na to, že jde v pořadí již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně, když dva předcházející rozsudky odvolací soud zrušil, stávající verze popisu skutku i právního posouzení je výsledkem tohoto procesu, zejména přístupu a pokynů odvolacího soudu, jimiž byl soud prvního stupně vázán. Zdůraznila, že prvním rozsudkem ze dne 21. 8. 2023 byla zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., k odvolání státního zástupce však Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 9 To 335/2023, tento zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, kterému uložil doplnit dokazování, což soud prvního stupně splnil, a o vině a trestu obviněné rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2024. Opět z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 9 To 46/2024, tento rozsudek zrušil a uložil soudu, jak má postupovat.

5. Podle obviněné však ani odvolací soud v nyní posuzovaném usnesení svůj původní pokyn nedodržel, protože shledal provedené dokazování za dostatečné ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud jde o skutková zjištění i právní kvalifikaci, s rozsudkem soudu prvního stupně se ztotožnil. Uvedl, že „… pokud jde o námitku obviněné ohledně rychlosti, je pravda, že bylo v předchozím rozhodnutím krajského soudu uvedeno, že bude třeba vyslechnout znalce z oboru dopravy, a pokud se neodstraní rozpory v jejich posudcích, bude třeba vyjít z údajů ve prospěch obviněné… Dále však uvedl, že soud prvního stupně „sice do výroku rozsudku neuvedl údaje o rychlosti nejnižší ve prospěch obviněné, které byly uvedeny ve znaleckém posudku znalce Ing.

Pecha, ale podrobně zdůvodnil, proč vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Mrázka, který své závěry také logickým způsobem v hlavním líčení vysvětlil. Krajský soud se tedy ztotožnil s napadeným rozsudkem, i pokud jde o rychlosti, jakými se měly pohybovat obviněná a poškozená...“. Obviněná tyto závěry odvolacího soudu považuje za neodpovídající zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, protože uvedený výsledek je výrazně ovlivněn postoji odvolacího soudu, jenž svými pokyny k takovému rozhodnutí soud prvního stupně donutil.

Poukázala na to, že prvním rozsudkem (ze dne 21. 8. 2023) byla zproštěna, protože soud vyšel ze spoluzavinění 50 % u ní a 50 % u poškozené. Ve druhém rozsudku (ze dne 8. 1. 2024) bez toho, aby soud prvního stupně vyslechl znalce z oboru dopravy a řádně svůj závěr vysvětlil, přijal návod odvolacího soudu o spoluvině obviněné ve výši 70 % a u poškozené 30 %. V nyní vydaném v pořadí třetím rozsudku (ze dne 23. 10. 2024) na uvedeném závěru setrval s tím, že obviněná nereagovala na skutečnost, že před přechodem pro chodce zastavila svědkyně V.

K., a ani nesnížila rychlost vozidla z rychlosti 52 km/h, kterou bezprostředně před střetem jela. S těmito závěry se obviněná neztotožnila, protože v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2024 (druhý v pořadí) se uvádí, že odvolací soud „po doplnění dokazování trvá na svém právním názoru, který je pro okresní soud závazným – tedy na zmíněném porušení povinností plynoucích ze zákona č. 361/2000 Sb. dovolatelkou s tím, že v dalším řízení měla být pozornost soustředěna zejména na rychlost obviněné v okamžiku střetu.

6. Obviněná vůči tomuto postoji odvolacího soudu brojila již v předchozích fázích trestního řízení, protože zcela nesprávně usnesením ze dne 12. 10. 2024, sp. zn. 9 To 335/2023 zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, který poté podle něj stanovil poměr spoluzavinění na 70 % ku 30 %. S tím, že tento poměr nemůže být 50 % ku 50 %. Tím odvolací soud předestřel nezákonně svůj názor na věc, ač v předcházejícím rozhodnutí vyjádřil, že po doplnění dokazování výslechem znalců bude na soudu prvního stupně, aby vyšel z údajů pro obviněnou příznivějších, což soud prvního stupně nerespektoval. Výhrady obviněné směřují proti tomu, že její vina a trestní odpovědnost za vzniklý následek nebyly řádně posouzeny, zejména proto, že soud prvního stupně po doplněném dokazování výslechem obou znalců uzavřel, že vycházel z posudku znalce Ing. Zdeňka Mrázka, znalce pro obor doprava silniční se specializací pro posuzování technických příčin dopravních nehod (dále „Ing. Mrázek“), neboť jeho zdůvodnění považuje za logické, když znalec Ing. Jiří Pech (pro obor doprava silniční a městské – technické posudky o příčinách dopravních nehod (dále „Ing. Pech“) nebyl své závěry schopen obstojně vysvětlit. Jestliže by soud prvního stupně vycházel z příznivějšího znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Pecha, musel by obviněnou opětovně zprostit, čímž by však nedostál pokynu odvolacího soudu.

7. Popsanou rekapitulací dosavadního průběhu trestního řízení obviněná poukazuje na nedůslednost odvolacího soudu v přezkoumávaném rozhodnutí, jenž se jejími námitkami nezabýval, z čehož plyne, že se spokojil s tím, že poslední rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno zcela podle jeho návodu. Ačkoliv odvolací soud formálně deklaroval, že respektuje výsadní právo okresního soudu hodnotit důkazy, uložil mu zcela konkrétní pokyny, jak jednotlivé důkazy hodnotit, a to stanovením poměru zavinění (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1327/19). Tím soud prvního stupně rezignoval na vlastní hodnocení důkazů a převzal závěry, které po něm chtěl soud druhého stupně.

8. Z těchto důvodu obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 9 To 351/2024, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 24 T 49/2023, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

9. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněné podpořil přesto, že s ohledem na argumentaci, že směřuje proti vadnému právnímu posouzení, uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který mylně označila písmenem g) uvedeného ustanovení (tedy podle předchozí právní úpravy), a že žádné námitky proti skutkovým zjištěním obviněná nezformulovala. Poukázal na rozsah provedeného dokazování, které podle něj bylo zcela dostačující, i když dovolatelka v tomto směru výhrady neuplatnila. Jestliže poukazovala na vady v procesním postupu odvolacího soudu při prosazování nízkého podílu spoluzavinění poškozené, uvedené námitky by důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily, neboť takové vážení viny spadá do hmotněprávních úvah, a proto shledal, že v této části dovolání, i s ohledem na kusé zmínky obviněné, jimiž vyjadřovala nesouhlas s použitou právní kvalifikací, koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Námitky obviněné státní zástupce považoval za důvodné co do jejího nesouhlasu s mírou zavinění ve výši 70 %, protože obě účastnice dopravní nehody se na škodlivém následku z něj vzešlém podílely každá z 50 %, a tedy u obviněné nemělo být shledáno porušení důležité povinnosti jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty. Připomenul, že podle § 57 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., se z hlediska provozu na pozemních komunikacích rozumí jízdním kolem i koloběžka, a zmínil i § 2 písm. j) cit. zákona, podle něhož „chodec je i osoba, která … vede jízdní kolo…“, proto cyklista přejíždějící vozovku příčně vedle přechodu pro chodce musí dát přednost i řidiči automobilu, který před tím zpomalením před přechodem umožnil přechod chodcům (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 10 As 144/2016). Z uvedeného vyplývá, že cyklista či koloběžkář přejíždějící vozovku (namísto toho, aby své vozidlo vedl) nenabývá postavení chodce.

11. Státní zástupce zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2024, k němuž uvedl, že v něm byl cyklista jedoucí po přechodu pro chodce na kole od počátku řidičem, kdežto v posuzované věci poškozená byla v počátku nehodového děje chodkyní, neboť stála vedle své koloběžky, avšak při zahájení pohybu na přechod na koloběžku nastoupila a rozjela se na ní. Jestliže tedy svědkyně V. K. s ohledem na existenci poškozené jako chodkyně u přechodu na chodníku zcela důvodně snižovala rychlost své jízdy, měla tak podle § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb. učinit i obviněná. Podle státního zástupce je však rozhodné, že v době střetu, kdy poškozená jela na koloběžce, neměla výhodu ochrany chodců, na něž se vztahuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. Z tohoto důvodu nemohl být při posuzování trestní odpovědnosti obviněné shledán naplněným znak „porušení důležité povinnosti“, neboť mezi účelem porušené normy a způsobeným následkem musí být daná souvislost (viz rozhodnutí č. 30/2022 Sb. rozh. tr.).

12. Státní zástupce z popsaných důvodů považoval za vhodné snížení poměru zavinění obviněné, jež označil za srovnatelné s tím, jímž se na vzniklém následku podílela i poškozená, nepovažoval však za odpovídající, aby byla obviněná zproštěna obžaloby, jak tomu bylo v prvním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vyhlášeném dne 21. 8. 2021, neboť v posuzované situaci muselo být obviněné ze zpomalování svědkyně V. K. na hraně přechodu pro chodce zřejmé, že se po něm někdo pohybuje. Ve smyslu § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb. bylo povinností obviněné snížit rychlost jízdy, aby byla schopna reagovat zejména na případné rozeběhnutí se poškozené vedle své koloběžky. Jestliže by poškozená vedle své koloběžky běžela, byla by chodcem, a nenesla by žádné spoluzavinění. Jestliže však po vstupu na přechod nastoupila na koloběžku a rozjela se s ní, stala se řidičkou neoprávněnou takto přechod používat, a proto je její spoluzavinění srovnatelné se zaviněním obviněné (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1056/2023). V té souvislosti poukázal na závěr znalce Ing. Zdeňka Mrázka, podle něhož „každá z účastnic nehody nerespektovala při svém pohybu po komunikaci účastníka druhého, a pokud by tak každá z nich učinila, pak by jejich vozidla zastavila ještě před střetem“, každá mohla střetu zabránit. Státní zástupce uvedl, že obě účastnice porušily svou povinnost rovným dílem (50 % na 50 %).

13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

14. Obviněná, jíž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřila.

IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k dovolání

16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy, když jsou formální požadavky pro naplnění dovolacího důvodu naplněny, může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Nepostačuje proto pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

17. Obviněná dovolání ze dne 11. 4. 2025 opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, což však nekoresponduje s aktuálním zněním tohoto důvodu dovolání, ale odpovídá znění před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. Podle té je právní posouzení činu podřazeno pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdežto podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim byly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. Nejvyšší soud, když je zřejmé, že obviněná uvedenou změnu právní úpravy trestního řádu a dovolacích důvodů nezaznamenala, se pro posouzení obsahu dovolání řídil zásadou, že procesní úkony se provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), a zkoumal výhrady obviněné s ohledem na konkrétní námitky, jež svým obsahem dopadají na stávající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h), dříve g) tr. ř., jímž lze vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

VI. Důvodnost dovolání

19. Podle obsahu dovolání obviněná nesouhlasila s právním posouzením činu, tzn. neakceptovala závěr o spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku s tím, že soudy nesprávně posoudily míru jejího zavinění ke vzniklému následku ve výši 70 %, kdežto spoluzavinění poškozené shledaly pouze ve výši 30 %, čímž brojila proti tomu, že by porušila důležitou povinnost ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedená argumentace koresponduje s výše uvedeným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože tím obviněná poukazuje na nesprávnost hmotněprávního posouzení jí za vinu kladeného činu. Nejvyšší soud, jenž se s podstatným obsahem dovolání obviněné ztotožnil, shledal, že nejsou dány důvody pro to, aby ho mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

20. Obviněná nedostatky v právním posouzení přičítala zejména tomu, že soud prvního stupně byl povinen řídit se pokyny odvolacího soudu, které však byly návodné a nutily soud nižšího stupně učinit závěr, který si odvolací soud předsevzal. Tím fakticky vytýkala procesní nedostatky, které vycházely z toho, že nalézací soud nyní v této věci rozhodoval již potřetí, a to toliko z podnětu návodných pokynů odvolacího soudu. Přestože takto uvedené námitky nedopadají na označený důvod dovolání, je zde patrná významná bezprostřední propojenost s právními závěry, s nimiž se obviněná neztotožnila, a proto Nejvyšší soud i přes tuto skutečnost posuzoval, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl.

6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), vědom si zásady, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována a chráněna též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

21. Nejvyšší soud k námitkám obviněné z obsahu spisu ověřil, že obžaloba byla podána dne 21. 4. 2023 k Okresnímu soudu Plzeň-Jih pro posuzovaný čin, v němž byl shledán přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 186), o němž tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 8. 2023 tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil, protože dospěl k závěru, že v naprosto převažující míře to byla poškozená, kdo zavinil střet vozidel (poměr zavinění stanovil na 50 % ku 50 %), která při vjíždění na přechod nedala přednost obviněné (č. l.

270 až 281). Odvolací soud usnesením ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 9 To 335/223 (č. l. 308), tento rozsudek zrušil proto, aby soud prvního stupně objasnil pohyb vozidel a vyhodnotil, zda v protisměru nejelo vozidlo, jemuž by svědkyně V. K., řidička BMW jedoucí v levém jízdním pruhu, dávala přednost s tím, že pokud by toto souběžně jedoucí vozidlo zastavovalo jen s ohledem na poškozenou na přechodu, měla obviněná povinnost zastavit. Pokud by taková situace nenastala, naznačil, že by mělo být zavinění stanoveno ve výši 70 % u obviněné a 30 % u poškozené (viz body 11.

a 13. tohoto rozsudku). Soud prvního stupně doplnil potřebné dokazování (vyslechl svědkyni

V. K. a přehrál videozáznam) a vyhlásil dne 8. 1. 2024 (č. l. 345) v pořadí druhý a tentokrát odsuzující rozsudek, jímž obviněnou uznal vinnou podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť shledal na straně obviněné zavinění 70 % a u poškozené 30 %. Odvolací soud opět z podnětu odvolání státního zástupce uvedený rozsudek zrušil usnesením ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 9 To 46/2024, jímž soudu prvního stupně vytkl, že se dostatečně nezabýval vlastním posouzením spoluviny obou žen zúčastněných na dopravní nehodě.

K námitkám obviněné je však nutné podotknout, že tento pokyn neformuloval striktně, tedy nikoliv tak, aby bez dalšího převzal jím uváděný závěr, ale instruoval ho, aby vše řádně odůvodnil, a to včetně závěrů o nepřiměřené rychlosti, která se má ještě dořešit výslechem obou znalců za účelem vysvětlení, jaká byla počáteční rychlost jízdy obviněné před reakcí a při střetu. Soud prvního stupně následně dne 23. 10. 2024 ve věci rozhodl nyní dovoláním napadeným rozsudkem (viz shora bod 1. tohoto rozhodnutí), v němž v bodě 16.

rozvedl své úvahy týkající se hodnocení znaleckých posudků znalců Ing. Jiřího Pecha, a vysvětlil, proč vyšel ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Mrázka, jenž v souladu s postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. považoval za logicky zdůvodněný. S tímto rozhodnutím se již odvolací soud ztotožnil, jak plyne z nyní přezkoumávaného rozhodnutí (viz bod 2. tohoto rozhodnutí).

22. Na základě takto stručně uvedených skutečností je třeba k námitce obviněné proti způsobu, jakým odvolací soud zasáhl svým zrušujícím usnesením ze dne 12. 10. 2023 (první v pořadí) do zásady volného hodnocení důkazů, zdůraznit, že Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud v tomto směru svým povinnostem zpronevěřil, protože soudu prvního stupně neuložil, jaký poměr musí v zavinění obou účastnic shledat, ale jen stanovil pravidla, jimiž se má pro úvahy o vině řídit. Z obsahu uvedeného rozhodnutí, ale též i z usnesení ze dne 18. 4. 2024 (druhého v pořadí) je zjevné, že odvolací soud se vyjadřoval toliko k nutnosti doplnění dokazování a úvahy, které popsal, byly jen doporučujícími pokyny, jež vyložil v nabízejících se alternativách. Vymezil se tedy k právním otázkám, avšak s tím, že soud je povinen nejen převzít, ale sám vysvětlit a doložit, podle jakých zjištění k nim vlastní úvahou dospěl. Uvedený postup korespondoval s § 264 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Odvolací soud neukládal soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, a proto v tomto smyslu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. V posuzované věci tudíž nešlo o situaci, na níž reagoval nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20, neboť ten se týkal právě nepřípustného ukládání pokynů pro hodnocení provedených důkazů, nikoli vyslovení závazného právního názoru odvolacím soudem. Pokud odvolací soud vyslovil závazný právní názor i alternativně, když zároveň uděloval pokyny k doplnění dokazování, nepředjímal, k jakým výsledkům dokazování má soud prvního stupně dospět (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3130).

23. Podstatou dovolání, jímž obviněná přezkoumávaná rozhodnutí napadá, je míra jejího zavinění na následku dopravní nehody, což je závěr právní, který však má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, a proto, když odvolací soud vyjádřil názor o poměru zavinění obviněné a poškozené s tím, že u obviněné ho není možné shledat ve výši 50 %, nýbrž zhruba ve výši 30 %, jde o právní otázku, jíž byl soud prvního stupně vázán. Jestliže zrušil odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. prvostupňový rozsudek a podle § 264 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně nařídil, aby provedl úkony a doplnění k odstranění vad rozhodnutí a pochybností o správnosti skutkových zjištění, bylo povinností prvostupňového soudu v řízení po zrušení rozsudku tyto úkony a doplnění provést. Soud prvního stupně by nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu jen tehdy, jestliže po doplnění dokazování v novém hlavním líčení došlo k takové změně skutkových okolností, že právní názor odvolacího soudu úplně nebo částečně ztratí svůj skutkový základ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000).

24. Uvedená pravidla v posuzované věci byla ze strany soudu prvního stupně dodržena, Nejvyšší soud však shledal, že odvolací soud nepostupoval zcela transparentně, pokud dával pokyn, jak má nalézací soud v případě dvou rozporných znaleckých posudků z oboru dopravy znalce Ing. Mrázka a Ing. Pecha postupovat, což současně souvisí i s námitkou obviněné, že se odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku, který je v pořadí třetím, dostatečně nezabýval rozhodnými námitkami, které uplatnila v odvolání.

Nejvyšší soud k tomu uvádí, že na námitky obviněné směřující proti výroku o vině odvolací soud reagoval stručně v bodě 13. přezkoumávaného rozhodnutí, v němž odkázal na správnost zkoumaného rozsudku s tím, že pokud jde o její rychlost, připustil, že bylo v předchozím rozhodnutí uvedeno, že bude třeba vyslechnout znalce z oboru dopravy, a pokud se neodstraní rozpory v jejich posudcích, bude nutné vyjít z údajů ve prospěch obviněné. Spokojil se ovšem s tím, že do výroku rozsudku neuvedl údaje o rychlosti nejnižší ve prospěch obviněné, ale zdůvodnil, že soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing.

Mrázka, protože, jak soud uvedl, své závěry logickým způsobem v hlavním líčení vysvětlil. V další části (bod 14. rozhodnutí) odvolací soud již jen uvedl úvahy ke správnosti uloženého trestu. Posoudí-li se uvedené závěry s obsahem obviněnou podaného odvolání (viz č. l. 493 až 495 spisu, které obsahově odpovídá podanému dovolání), je zřejmé, že se odvolací soud uplatněnými výhradami zaměřenými na vadnost právního posouzení a její míry zavinění zabýval jen povrchně, což lze považovat za porušení práva na řádný odvolací přezkum vyplývající z čl.

2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (srov. HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 86). Pro ten svědčí zejména nedůslednost odvolacího soudu právě ve vztahu k závěru o objasnění rychlosti jízdy obviněné, která vede k důvodnosti dovolání pro nejasnost výsledků dosud provedeného dokazování ohledně míry jejího zavinění. Právě závěr o překročení povolené rychlosti soudy považovaly v tomto směru za stěžejní, protože ta podle nich vzbuzovala pochybnosti, a tudíž bylo třeba se řádně vypořádat se všemi s ní spojenými rozhodnými skutečnostmi, a to postupem předepsaným trestním řádem.

Zjevné je, že soud prvního stupně nedodržel pokyn odvolacího soudu při rozporných závěrech znalců přihlédnout k tomu, který znalecký posudek je pro obviněnou příznivější, když sám tyto dva neshodné znalecké posudky postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil tak, že výsledkem jeho úvah o rychlosti jízdy vozidla obviněné bylo upřednostnění zjištění znalce Ing. Mrázka (viz bod 16. rozsudku), což však byl závěr o správnosti posudku pro obviněnou méně příznivý. Pochybnost v tomto postupu soudu vzbuzuje i to, že ohledně jiných závěrů znalce Ing.

Pecha se s ním ztotožnil (viz bod 19.

o výhledových poměrech obou zúčastněných osob), a přesto po vlastním zhodnocení obou znaleckých posudků přihlédl k tomu, který považoval za správnější (avšak jen ohledně jedné skutečnosti, tj. rychlosti), byť byl pro obviněnou nepříznivější (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně). Na odvolacím soudu v takovém případě bylo, aby vyložil, v čem a z jakých důvodů jsou změněné závěry soudu prvního stupně správné, avšak takový výklad neučinil a ve svém posledním (nyní napadeném) rozhodnutí důvody, proč se s novými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, nevysvětlil, a to přesto, že postup soudu prvního stupně vzbuzuje uvedené nedostatky.

25. Nutno podotknout, že právě znalecké posouzení rozhodných skutkových okolností se stalo významným pro posouzení chování obou na dopravní nehodě zúčastněných osob ve vztahu ke vzniklému následku, zejména pokud jde o porušení povinností obviněné, neboť to bylo závislé mimo jiné na rychlosti jí řízeného vozidla před střetem a v době střetu, což je odborná otázka svěřená znalcům z oboru dopravy. V posuzované věci zpracovali znalecké posudky znalci Ing. Jiří Pech (č. l. 96 až 137) a znalec Ing. Mrázek (č. l.

201 až 222). Při hlavním líčení konaném dne 21. 8. 2023 soud tyto posudky postupem podle § 211 odst. 5 tr. ř. přečetl (č. l. 262), a dne 18. 9. 2024 (č. l. 435) podle pokynu odvolacího soudu na základě jeho usnesení ze dne 18. 4. 2024 (č. l. 406) oba znalce vyslechl. Ing. Pech, jenž byl vyslýchán první, po svém znaleckém podání jednací síň opustil. Z obsahu jeho výpovědi (č. l. 436 až 438) nevyplývá, že by se ke znaleckému posudku znalce Ing. Mrázka vyjadřoval. Znalec Ing. Mrázek, jenž podal své znalecké závěry jako druhý v pořadí, se vyjadřoval i k posudku znalce Ing.

Pecha (č. l. 439, 440). Tím nebyl důsledně zachován postup podle § 109 tr. zákoníku, podle něhož byl soud povinen požádat i znalce Ing. Pecha o vysvětlení nesrovnalostí a odlišných závěrů oproti znaleckému posudku Ing. Mrázka. Tato skutečnost má význam pro závěry, které soud prvního stupně při hodnocení těchto znaleckých posudků učinil, protože jak podal v bodě 16. svého rozhodnutí, pokud jde o závěr o rychlosti vozidla obviněné, vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Mrázka. Zároveň však pro svůj závěr, byť o tento znalecký posudek opřený, nevzal do úvahy všechny skutečnosti, které byly z jeho obsahu pro posouzení viny obviněné rozhodné.

Nezabýval se v rámci dokazování a porovnávání znaleckých posudků tím, že znalec Ing. Mrázek uvedl, že „pokud by obžalovaná respektovala možnost pohybu chodců po přechodu v oblasti zakrytého výhledu, lze očekávat, že by byla schopna zastavit před místem střetu“, z čehož by bylo možné usuzovat, že znalec nespatřoval zavinění obviněné v rychlosti jízdy, ale v tom, že nesplnila povinnost plynoucí z § 5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb. Takto však soud neuvažoval a z uvedených podkladů učinil zcela odlišný závěr, přičemž se s uvedeným tvrzením znalce nevypořádal, a to ani ve vztahu ke znaleckému posouzení Ing.

Pecha, který uvedené skutečnosti v tomto směru nezvažoval. Soud prvního stupně nebral na zřetel ani závěr znalce Ing. Mrázka, že „ve věci jde o paradoxní situaci, kdy každá z účastnic nehody nerespektovala při svém pohybu po komunikaci účastníka druhého, a pokud by tak učinila, tak by jejich vozidla zastavila ještě před střetem“. Při těchto tvrzeních znalce měl soud bez pochybností zjistit, jaký význam pro vznik dopravní nehody mělo u obviněné zvažované překročení povolené rychlosti, resp. jakou měrou se tato okolnost na vzniku nehody podílela.

Tuto okolnost však soud nezkoumal a nezabýval se jí zejména za účelem posouzení míry zavinění každé z účastnic. Nevěnoval pozornost ani tomu, jaký význam pro tento závěr mělo zjištění znalce Ing.

Mrázka, že „brždění vozidla mohlo nastat až v reakčním čase 1 vteřina před střetem, což je podle něj závěr jiný, než který učinil znalec Pech, jenž naopak uvažuje průběžném zpomalování a nerovnoměrném brždění vozidla obviněné z počáteční rychlosti 65 km/h.“ Pokud se znalci ani v této otázce neshodli, byl soud povinen je k ní vzájemně vyslechnout a umožnit jim, aby se k ní oba vyjádřili. Obdobně měl soud postupovat i ohledně závěrů znalce Ing. Mrázka k rychlosti koloběžky řízené poškozenou, což se rovněž nestalo (srov. body 8. až 10. a 16. rozsudku soudu prvního stupně).

26. Nejvyšší soud k tomu zmiňuje, že i když soud prvního stupně v přezkoumávaném rozsudku popsal skutečnosti plynoucí z každého z posuzovaných znaleckých posudků (viz body 7. a 8. rozsudku) a rozvedl skutečnosti, které znalci uvedli ve výpovědích při hlavním líčení (viz body 9. a 10. rozsudku), z obsahu rozsudku nelze zjistit, proč v jednom závěru vychází právě ze znaleckého posudku znalce Ing. Mrázka, a na druhé straně, jak se v uvedených pasážích podává, používá pro své závěry oba posudky. Stejně tak dostatečně nevysvětlil ani to, z jakého důvodu nevyhověl pokynu odvolacího soudu užít závěr pro obviněnou příznivější, což je např. závěr tohoto znalce, že „V době spatření poškozené by střetu dokázala obviněná zabránit toliko v případě, že by se sama pohybovala rychlostí 32 km, v jiném případě nikoliv“, a že „Poškozená by odvrátila střet s obviněnou, pokud by nevjela do levého jízdního pruhu v situaci, kdy sama nemohla mít dostatečný přehled o dopravní situaci v něm.

Sama by mohla zastavit před koridorem jízdy vozidla obviněné toliko v případě, pokud by se v okamžik spatření vozidla pohybovala rychlostí 8 km/h. Pokud by se po přechodu pro chodce pohybovala rychlostí chůze, pak by se s vozidlem obviněné bez střetu vzájemně míjely ve vzdálenosti 2 m“. Z uvedeného znaleckého posouzení plynou skutečnosti, které soud pro závěry o míře zavinění obviněné nebral do úvahy, ač rovněž plynuly z posudku, který vzal za základě svého rozhodnutí, a šlo o rozhodná zjištění, která se však do úvahy soudu vůbec nepromítla.

Bylo totiž v dané situaci třeba, aby soud porovnával kromě jiného i tyto faktické možnosti zabránit střetu na straně každé ze zúčastněných, protože obviněná, pokud by jela povolenou rychlostí, tj. 50 km/h, by podle znalce střetu nezabránila, zatímco poškozená, pokud by koloběžku vedla, a šla rychlostí chodce, by mu zabránit mohla. V tomto směru však soud své hodnocení, ač se jeví být významným pro závěr o vině obviněné, neučinil. Vzbuzuje tedy pochybnosti, proč soud z tohoto znaleckého posudku, jež označil za stěžejní pro své závěry o rychlosti vozidel, nevycházel rovněž i z těchto dalších závěrů znalce.

Další pochybnosti vzbuzuje i to, že se opíral pro stanovení rychlosti o posudek uvedeného znalce, jenž komparoval svá zjištění se závěry znalce Ing. Pecha, kterému však nebylo umožněno reagovat na znalecký posudek a vyjádření znalce Ing. Mrázka, a tedy nelze zjistit, zda výhrady, které vůči jeho závěrům znalec Ing. Mrázek uváděl, akceptoval, případně není známo, jak by na ně reagoval.

27. Nejvyšší soud z uvedeného shledal, že soudy obou stupňů při hodnocení znaleckých posudků a závěrů z nich vzešlých nedodržely zcela zásadu objektivního hodnocení znaleckého posudku, jež soud hodnotí volně jako každý jiný důkaz (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a není jím bezpodmínečně vázán. V oborné otázce nemůže libovolně nahradit odborný názor znalce vlastním, v dané věci laickým názorem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72, uveřejněné pod č. 40/1972 Sb. rozh. tr.).

Pokud jsou však v jedné věci pro posouzení stejné odborné otázky zpracovány dva znalecké posudky a jsou v nich rozpory, je takový postup pro soud prvního stupně o to složitější, protože musí nejprve ve vztahu ke každému z nich dostát všem podmínkám stanoveným nejen v § 2 odst. 6, ale i § 109 tr. ř., tedy umožnit každému ze znalců, aby se k druhému posudku vyjádřil, a poté, pokud soud sám dokáže jednoznačně určit znalecký posudek, který považuje za správný, vysvětlit důvody, proč takový závěr učinil.

V posuzované věci jde o dva znalecké posudky k téže otázce, pro něž platí, že soud v hlavním líčení je povinen provést důkaz oběma posudky, vyslechnout zpracovatele obou posudků a při hodnocení důkazů a zjišťování skutečného stavu věci se s oběma posudky vypořádat tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů (srov. rozhodnutí č. 11/1987-II. Sb. rozh. tr.). V takovém případě může určit, o který z těchto dvou posudků své závěry opírá, a to s vysvětlením důvodů, proč takový závěr činí, a rovněž doložit důvody, pro které nelze použít posudek druhý.

Pouze při splnění těchto podmínek z něj může čerpat pro své závěry o vině, avšak s tím, že takové hodnocení bude objektivní a úplné ve smyslu všech kritérií stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř. Jestliže takový jednoznačný závěr učinit nelze, je třeba zvažovat postup podle § 110 tr. ř., pro nějž je nutné, aby soud přihlížel jak k povaze objasňované skutečnosti, tak i k celkové důkazní situaci, a rovněž i k významu objasňované okolnosti pro právní závěry o vině obviněného (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.

4. 2007, sp. zn. 11 Tz 129/2006). Využití § 110 tr. zákoníku je možné ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, které vyžadují zvláštního vědeckého posouzení, a to zejména tehdy, jestliže si navzájem odporují dva znalecké posudky a ani vysvětlením znalců ani zhodnocením znaleckých posudků není možné dospět z odborného hlediska k spolehlivému závěru o skutečnosti důležité pro trestní řízení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1603). Pokud by soud v posuzované věci nemohl učinit závěr, který ze znaleckých posudků jako celek je správnější, odbornější a odpovídající i všem dalším zjištěním, a to nikoliv jen ohledně jedné dílčí otázky, ale z hlediska celého jeho obsahu (byť se v některých závěrech shodují), bylo by možné zvažovat postup podle § 110 tr.

ř., protože v jeho smyslu lze připustit, že by mohlo v této věci jít o obtížný případ, a to především s ohledem na dosavadní průběh rozhodování soudů (napadené rozhodnutí okresního soudu je již jeho třetím rozhodnutím v této věci), jakož i skutečnost, že i když znalci postupovali při zpracování posudku zejména ohledně rychlosti účastnic dopravní nehody stejným způsobem (viz vyjádření znalce Ing. Pecha na č. l. 439 spisu), dospěli k odlišným závěrům o rychlostech poškozené a obviněné.

28. Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností shledal, že za stávajícího stavu řízení, kdy soud prvního stupně, přestože se znaleckými posudky a jejich obsahy podrobně zabýval, při jejich hodnocení zcela nerespektoval § 2 odst. 6 tr. ř. a postup podle § 109 tr. ř., protože kromě toho, že nezajistil, aby se znalec Ing. Pech vyjádřil též ke znaleckému posudku znalce Ing. Mrázka, a to zejména k rozporům mezi nimi, tak ani z hodnocení každého z posudků ani z jejich celkového posouzení není zjevné, který posudek vzal jako celek za podklad svého rozhodnutí, protože k požadovanému komplexnímu závěru soud nedospěl. Vytrhával jen dílčí závěry, v daném případě hlavně o rychlosti vozidla obviněné, které však reprodukoval v neúplných souvislostech bez respektu k tomu, jak je tento znalec všechny své závěry učil a formuloval. Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku. Nemůže být přitom pochyb o tom, že nejen při hodnocení znaleckého posudku jako důkazu, ale též při pokusu o odstranění rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, jenž je též součástí hodnocení důkazů, je soud omezen limity stanovenými v § 109 tr. ř., totiž že není sám oprávněn posuzovat skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, a nemůže tedy přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckých posudků (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014).

29. Nejvyšší soud z těchto důvodů přisvědčil důvodnosti námitky směřující proti postupu soudů při provádění a zejména hodnocení znaleckých posudků a správnosti právních závěrů na nich založených, jak je výše rozvedeno, neboť závěry plynoucí ze znaleckých posudků jsou rozhodné a určující pro zavinění obviněné.

30. Kromě uvedeného však Nejvyšší soud shledal, že se soudy řádně nevypořádaly ani s posouzením povahy povinností plynoucích z pravidel silničního provozu, které obě účastnice porušily, v důsledku čehož je pochybné i právní posouzení činu obviněné podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud je oběma kladeno za vinu porušení § 4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., soudy dostatečně nehodnotily nerespektované povinnosti u každé z nich. U obviněné jde o ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého je řidič povinen snížit rychlost jízdy nebo zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, sníží-li rychlost jízdy nebo zastaví-li vozidlo před přechodem pro chodce i řidiči ostatních vozidel jedoucích stejným směrem.

Tato povinnost je stanovena k zajištění bezpečnosti chodců, kteří pro řidiče nemusí být přes ostatní vozidla dostatečně viditelní. Vznik povinnosti je vázán toliko na skutečnost, že řidič jiného vozidla jedoucího stejným směrem před přechodem pro chodce snížil rychlost jízdy nebo zastavil vozidlo. Zcela bez relevance je, pokud zde řidiči ostatních vozidel nepozorují přítomnost chodce (srov. NOVOPECKY, D., VETEŠNÍK, P., BEZDĚKOVSKÝ, K., Zákon o silničním provozu. Komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s.

101). Uvedené porušení povinností u obviněné mělo být posuzováno (srov. k tomu též vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání) s ohledem na povinnosti, které porušila poškozená, a to se zřetelem na její celkové chování v rámci průběhu dopravní nehody. V tomto směru lze upozornit zejména na to, co vyplynulo z výpovědi V. K. (viz č. l. 338 spisu), ale i dalších důkazů, mimo jiné i z kamerového záznamu. Jmenovaná svědkyně uvedla, že poškozená v době, kdy již stála, „paní nastupovala na koloběžku“ … když paní nastoupila na koloběžku, tak jsem uviděla auto vpravo ve zpětném zrcátku.

Říkala jsem si pro sebe „Tyjo, jede auto, zpomal“. K tomu zdůraznila, že paní „přes moje auto nemohla asi vidět, nezastavila, prostě nastoupila na koloběžku a rozjela se…. Jízda vozidla, které jsem uviděla v zrcátku, se mi zdálo normální…“. Tyto skutečnosti soud nebral do úvahy, ač svědčí o závažném podílu poškozené na nehodě.

31. K povinnostem obviněné je třeba uvést, že ač z výsledku dosud provedeného dokazování plyne, že v době, když se se svým vozidlem blížila k přechodu pro chodce a viděla, že v souběžném pruhu před ním již vozidlo zastavilo, byla povinna zastavit ve smyslu § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., protože to je obecná povinnost, která je dána bez ohledu na to, kdo se v danou chvíli na přechodu pohybuje. Řidiče této povinnosti nezbavuje skutečnost, že se na chodníku pohybuje někdo jiný než chodec, protože podle znění uvedeného ustanovení toto sice primárně chrání chodce, avšak řidič je za daných podmínek povinen zastavit vždy, a to právě i s ohledem na možnost, že přes již zastavující nebo stojící vozidlo nemusí spolehlivě vidět, kdo se na přechodu pro chodce pohybuje, zda je to chodec, jemuž je jinak obecně povinen dát přednost. Z těchto důvodů není sporu o tom, že obviněná uvedenou povinnost nerespektovala, a tedy její jednání je v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody (zproštění proto nepřichází do úvahy). Míru jejího porušení ve vztahu ke vzniklému následku je však třeba posuzovat s ohledem na další skutečnosti, které byly ve věci zjištěny, a to zejména porušení povinností na straně poškozené.

32. Rozhodné v této věci je, že pokud se poškozená rozjela na koloběžce, tzn. že ji netlačila [srov. § 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb.], nebyla již chodcem. Přechod pro chodce je podle § 2 písm. d) tohoto zákona místo určené pro přecházení chodců, vyznačené příslušnou dopravní značkou. Přechod pro chodce je v tomto ustanovení definován nejen místem, ale i svým účelem, jímž je výlučně přecházení chodců, tedy nikoli přejíždění vozovky cyklisty. Podle § 54 odst. 3 cit. zákona chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Podle § 5 odst. 2 písm. f) cit. zákona řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce.

33. Poškozená, pokud po vstupu na přechod nastoupila na koloběžku a jela na ní v době střetu (v tomto případě pro koloběžku platí to samé, co pro jízdní kolo, viz § 57 odst. 2 cit. zákona), nepožívala ochranu danou zákonem chodcům. Tedy už předtím, než se obviněná přiblížila k přechodu, nebyla chodcem, a proto byla povinna respektovat, že nemůže chodníku jako chodec užívat (srov. § 53 odst. 2 cit. zákona), a tedy je ona povinna dát vozidlům přednost. Pro poškozenou jedoucí na koloběžce (obdobně jako u cyklisty na kole) platí, že přejíždět vozovku může pouze při splnění podmínek uvedených v § 57 odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., tj. mimo jiné jen tehdy, jestliže s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, což materiálně vyjadřuje povinnost cyklisty dát přednost přijíždějícím vozidlům, neboť podle § 2 písm. q) cit. zákona dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. V posuzovaném případě poškozená jedoucí na elektrické koloběžce od chvíle, kdy na ni nastoupila a oběma nohama na ní stála a rozjela se do rychlosti několikrát přesahující rychlost chodce (asi 13 km/h), již nepožívala zvláštní ochrany a vozovku mohla přejíždět pouze při splnění podmínek uvedených v § 57 odst. 8 zákona 361/2000 Sb., tj. mimo jiné jen tehdy, jestliže by s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutila jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, tedy musela respektovat, že musí dát přijíždějícím vozidlům přednost. Na této její povinnosti při přejíždění vozovky dát přednost přijíždějícím vozidlům nic neměnila okolnost, že vozovku přejížděla na přechodu pro chodce, neboť v důsledku toho, že jela na elektrické koloběžce, ztratila postavení chodce. Na tom nic neměnila ani skutečnost, že poškozenou pouštěla svědkyně V. K., ta totiž zastavila v době, kdy poškozená ještě stála vedle koloběžky, na kterou nastoupila až na přechodu. Z hlediska obviněné, která jela v levém jízdním pruhu, šlo o situaci, kdy ve skutečnosti měla přednost v jízdě před poškozenou (obdobně jako u cyklisty) přejíždějící vozovku (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 7 Tdo 292/2025).

34. Soud prvního stupně však všechny tyto skutečnosti při posuzování míry zavinění obou účastnic nebral do úvahy, a v důsledku toho stanovil poměr jejich zavinění ve výši 30 % na straně poškozené a 70 % na straně obviněné. Míru spoluzavinění vyhodnotil s ohledem na povahu popsaných porušených povinností nedostatečně, protože všechna porušení na straně poškozené důsledně neposuzoval, resp. se jimi ani nezabýval, zejména tím, že v době střetu již poškozená neměla právo přednosti vůči přijíždějící obviněné, jak také zcela adekvátně komentovala svědkyně V. K.. Vhodně se k této skutečnosti vyjádřilo i Nejvyšší státní zastupitelství, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožnil a odkazuje v daném kontextu i na ně.

35. V daném případě však ani přes uvedené závěry nelze akceptovat požadavek obviněné, aby byla zproštěna viny, protože její jednání je stále jednou z příčin dopravní nehody, jak bylo výše uvedeno. Jestliže při vzniku určitého následku trestného činu spolupůsobilo více různých příčin, lze učinit závěr, že pachatel svým jednáním nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností (např. ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zákoníku) až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti (srov. rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

VII. Závěr

36. Z důvodů rozvedených v předcházejících bodech tohoto usnesení Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je důvodné, proto k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 9 To 351/2024, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 24 T 49/2023. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Plzeň-jih, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

37. Ze shora uvedených důvodů bude třeba v dalším řízení oba znalce opětovně vyslechnout a vzájemně je konfrontovat ohledně nesrovnalostí a rozporů, které se v jejich posudcích objevily, tzn. každého z nich požádat o vysvětlení důvodů toho, proč se konkrétní závěr liší od závěru druhého znalce. Po tomto postupu soud rozhodne, ke kterému ze znalců se přikloní, případně zda bude nutné postupovat podle § 110 tr. ř. Soud bude brát ohled na to, jakou měrou se na vzniklém následku podílela rychlost obviněné (viz výše bod 27). Shora naznačeným postupem tak bude třeba objasnit vliv rychlosti obviněné a poškozené na vznik nehody, a to zejména pro následný právní závěr, jenž podle výsledku dokazování učiní soud o tom, zda lze k tíži každé z účastnic přičítat porušení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., u obviněné bude třeba zvážit rovněž to, zda jí lze k tíži přičítat porušení této povinnosti i s ohledem na odstavec 4 citovaného ustanovení, podle kterého smí řidič v obci jet rychlostí nejvýše 50 km/h. Ze všech výše rozvedených důvodů se bude třeba zabývat posouzením poměru zavinění obou účastnic a důsledně, podle výše uvedených skutečností, posuzovat, k jakému porušení pravidel silničního provozu u nich došlo, v jakém postavení, intenzitě a s jakými důsledky.

38. Bude-li tento poměr zavinění stanoven na 50 % ku 50 %, bude uvedené skutečnosti nutné promítnout do závěru o tom, že u obviněné nedošlo k porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, jak rovněž důvodně rozvedlo Nejvyšší stání zastupitelství, protože když při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, v posuzované věci jednání obviněné a poškozené, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť, a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Jednání obviněné, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 nebo č. 30/2022 Sb. rozh. tr.).

39. Pokud soudy shledají u poškozené větší míru zavinění, než dosud uvažovaly, bude třeba tuto skutečnost promítnout do závěru o tom, že obviněná nenaplnila důležitou povinnost ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku, protože i zde platí, že je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného například jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla shledat, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Naopak, aby bylo možné obviněné přičítat porušení důležité povinnosti, muselo by být porušení konkrétní povinnosti obviněnou v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě by nebylo možné naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku. Právní předpis neobsahuje výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci, porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je však zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Teprve doplnění dokazování v naznačeném směru případně dalším, vznikne-li jeho potřeba, řádným zhodnocením všech důkazů, uvážením a posouzením porušení povinností obou účastnic ve shora konstatovaném směru, bude možné spravedlivě posoudit míru zavinění obviněné i poškozené, bude možné o vině obviněné, s ohledem na závěry výše uvedené, rozhodnout.

40. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož rozhodnutí bylo v uvedené části zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 6. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu