8 Tdo 428/2024

8 Tdo 428/2024-334

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2023, sp. zn. 4 To 245/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 84/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.

1. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 74 T 84/2022, uznal obviněného J. V. vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.

2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, sp. zn. 4 To 245/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 2. 4. 2022 v době od 14:15 hodin do 14:20 hodin v Ostravě-XY na ulici XY, v obchodním centru XY, v prodejně mobilních telefonů a příslušenství XY, s. r. o., poté, co téhož dne v 14:02 hodin v uvedené prodejně zakoupil nabíječku k mobilnímu telefonu do auta, se do prodejny vrátil a požadoval vrácení zakoupené nabíječky z důvodu špatného konektoru, což pracovník prodejny poškozený M. A., nar. XY, odmítl s tím, že zboží zakoupené v kamenné prodejně lze pouze vyměnit za jiné, načež mezi nimi došlo ke slovní rozepři, během které obviněný na poškozeného začal zvyšovat hlas, přičemž mu mimo jiné řekl „neser mě“, následně obviněný obešel prodejní pult a dostal se tak do prostoru vyhrazeného pouze pro obsluhu prodejny, kde se díval na vystavené zboží, přičemž zde stojící poškozený obviněného požádal, aby tento prostor opustil, což obviněný učinil, avšak vzápětí se opět rozešel směrem k poškozenému, zastavil se před ním a pravou rukou vytáhl z pravé boční kapsy kalhot předmět připomínající krátkou střelnou zbraň, přičemž tuto v rozevřené dlani pravé ruky ukázal poškozenému se slovy „uklidni se a dělej“, ihned poté předmět vrátil zpět do kapsy a poškozený v důsledku tohoto chování obviněného v obavě o svůj život a zdraví přistoupil na jeho požadavek spočívající ve vrácení zakoupeného zboží.

3. Za uvedený zločin obviněného odsoudil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. soudům obou stupňů vytýkal, že nesprávně učinily závěr, že předmět, který vytáhl z pravé kapsy, byl zbraní, protože ho opíraly o nesprávně vyhodnocené důkazy. Nejasnost těchto skutkových zjištění dokládal dosavadním stavem řízení, neboť soud prvního stupně nejprve dne 16. 2. 2023 usnesením věc podle § 222 tr. ř. postoupil jako přestupek, protože vyšel z výpovědi poškozeného, jenž uvedl, že si není jistý, zda se vůbec jednalo o zbraň, ale dotyčný předmět vypadal jako zbraň. Svědek však vypovídal po 11 měsících a prožité události interpretoval zkresleně, a proto podle soudu prvního stupně, nebylo možné dospět k závěru, že obviněný vytáhl z kapsy zbraň. Poté, co bylo toto rozhodnutí stížnostním soudem zrušeno a věc vrácena k novému projednání, soud prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 74 T 84/2022, učinil i přes své původní úvahy závěr, že šlo o „krátkou střelnou zbraň o velikosti 15 až 20 cm, dosud nezjištěného typu, avšak připomínající perkusní jednorannou pistoli vest pocket derringer“, což v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud upravil ve snaze napravit nelogičnost, ke které dospěl soud prvního stupně. Změnil proto popis skutku tak, že obviněný „vyndal předmět připomínající krátkou střelnou zbraň“. Podle obviněného povaha předmětu nebyla řádně zjištěna, a i přes odvolací soud považoval za nadbytečný opětovný výslech poškozeného, jenž mohl na kamerových záznamech přesně označit chvíli, kdy došlo k vytažení zbraně, a kdy se cítil být ohrožen. O tom, že šlo o zbraň nesvědčí ani reakce poškozeného, která nedopovídá tomu, že by viděl střelnou zbraň.

6. Obviněný shledal nedostatky i v právním posouzení věci, když podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal nenaplnění znaku, že nutil pohrůžkou násilí jiného, aby něco konal, jelikož násilí mělo představovat užití zbraně, které nebylo z výše uvedených důvodů prokázáno. Z dosavadní soudní praxe podle dovolatele neplyne, že by bylo možné učinit útok důraznějším předmětem připomínajícím krátkou střelnou zbraň, jak vymezil odvolací soud v bodě 14. svého rozhodnutí.

7. Pochybení v postupech soudů nižších stupňů spatřoval obviněný též v tom, že porušily princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016).

8. Protože napadený rozsudek považoval za vadný, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2023, sp. zn. 4 To 245/2023, tak i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 74 T 84/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující. Zároveň navrhl, aby jej dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nejsou opodstatněné. Obviněnému šlo primárně o nesouhlas s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními z něj vzešlými. Tvrdil, že poškozenému neukázal předmět připomínající krátkou střelnou zbraň s cílem domoci se svého požadavku. Tento názor státní zástupce neshledal důvodným, protože v provedeném dokazování nezjistil žádný zjevný rozpor, který by mohl naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá postup v souladu s pravidly § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozhodnutí splňují požadavky podle § 125 odst. 1 tr. ř. Výpověď poškozeného nevyvolává pochybnosti, když koresponduje s obsahem telefonického oznámení na linku č. 158 i obsahem kamerových záznamů. Usvědčující důkazy tudíž vytvářejí komplex důkazů bez podstatných nedostatků. Nebyla naplněna ani alternativní varianta citovaného dovolacího důvodu ve formě opomenutých důkazů u zamítnutí požadavku na opětovný výslech poškozeného, protože odvolací soud vysvětlil, proč není jeho opakovaný výslech nutný.

10. Obdobně se státní zástupce vypořádal i s námitkami podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž se týká posouzení správnosti aplikace hmotného práva, která se však podle něj odvíjí od skutku vymezeného odvolacím soudem, nikoli od toho, jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Obviněný tak výhradami o nenaplnění znaku použití zbraně k donucení poškozeného nebrojil proti hmotněprávním závěrům soudů, nýbrž tvrdil, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. I prostřednictvím tohoto důvodu obviněný zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění zachycená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, podle které však šlo o předmět vypadající jako zbraň, jenž užil proto, aby poškozeného přiměl ke splnění jeho požadavků.

11. Vzhledem k tomu, že odvolací soud své závěry přesvědčivě v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil v souladu s dosavadní soudní praxí, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, nicméně ten na něj do dne konání neveřejného zasedání nereagoval. IV. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

14. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a to v rozsahu a z důvodů, proti nimž bylo dovolání podáno [srov. § 265i odst. 3 tr. ř.].

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

16. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., podle nichž Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou důvodné.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn., zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin.

Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.

5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25.

4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

19. Obviněný námitkami v dovolání shora vymezené zásady respektoval, protože vytýkal, že provedeným dokazováním nebyla objasněna povaha předmětu, který byl právně vyhodnocen jako zbraň podle § 118 tr. zákoníku, a to ve smyslu okolnosti podmiňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, která mu je kladena k tíži. Touto námitkou tedy naplnil alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud poukazoval na to, že nebyl opakován výslech poškozeného, jehož se domáhal, jde o variantu uvedeného důvodu, že nebyl nedůvodně proveden podstatný důkaz. Za právní pochybení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze označit námitku, že nešlo o pohrůžku násilím podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, protože předmět připomínající krátkou střelnou zbraň není zbraní ve smyslu judikatury a § 118 tr. zákoníku. Nejvyšší soud, když shledal, že námitky formálně zákonnému vymezení označených důvodů odpovídají, posuzoval, zda jsou důvodné. VI. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Obviněný namítané nedostatky týkající se vadných skutkových zjištění uplatňoval již v předcházejících fázích trestního řízení, a soudy na ně v potřebné míře reagovaly a své úvahy k nim v přezkoumávaných rozhodnutích dostatečně vysvětlily. Tato situace zásadně svědčí o neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,6 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

21. Z obsahu dovolání je zjevné, že obviněný vytýkal, že soudy obou stupňů učinily nesprávné právní závěry o tom, že poškozenému ukázaný předmět byl zbraní ve smyslu § 118 tr. zákoníku, a tím brojil proti správnosti závěru o naplnění okolnosti podmiňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pro zpochybnění tohoto právního závěru obviněný vycházel z tvrzení, že soudy předmět, jenž měl poškozenému podle jeho výpovědi i kamerového záznamu po vyndání z pravé kapsy ukázat, nebyl řádně objasněn.

22. K těmto výhradám je třeba zdůraznit, že podstatnými pro závěr o vině obviněného jak po skutkové, tak i právní stránce, jsou závěry učiněné v rozsudku odvolacího soudu, který je konečným rozhodnutím v této věci, vůči němuž dovolání směřuje, a jenž výrok o vině obviněného upravil ve prospěch obviněného na základě zjištění plynoucích z výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24.

4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Proto není významný skutkový stav a závěry zjištěné v prvním soudem prvního stupně vydaném usnesení, jímž byla věc nepravomocně postoupena jako přestupek, ani výrok, jenž uvedl ve zrušeném rozsudku soud prvního stupně, ale z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu je vymezení činu, které učinil odvolací soud v tzv. skutkové větě svého rozsudku k odvolání obviněného, jenž je nyní přezkoumáván Nejvyšším soudem [viz § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

ř.]. Závěr, který odvolací soud k obviněným vytýkané okolnosti učinil, je ve znění, že obviněný „vytáhl z pravé boční kapsy kalhot předmět připomínající krátkou střelnou zbraň“.

23. Posoudí-li Nejvyšší soud skutková zjištění a závěry odvolacího soudu, je zjevné, že je opíral o skutečnosti, které vzešly z výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně, jehož výsledky považoval za správné, a pro své závěry z nich vycházel. Ty jsou popsány v bodech 2. až 8. jeho rozsudku, a to včetně hodnotících úvah a reakce na obhajobu obviněného. Je vhodné poukázat na fotografie z pořízeného videozáznamu založené ve spisovém materiálu na č. l. 113 až 115 spisu, který byl soudem prvního stupně proveden jako důkaz (viz bod 7.

rozsudku soudu prvního stupně), a vyobrazují části interakce mezi poškozeným a obviněným a je z nich patrné, jak se děj odehrával. Právě onen klíčový moment, spočívající v manipulaci s předmětem, jenž podle popisu poškozeného připomínal střelnou zbraň, je rozpoznatelný (srov. fotografii na č. l. 114 spisu), neboť v tu chvíli poškozený přestal sledovat vrchní část těla obviněného, kterému do té doby koukal v podstatě do očí, a jeho pohled se zafixoval na pravou ruku obviněného (k jeho pravé kapse u kalhot) a na předmět, který si z této kapsy vytáhl, na základě toho poškozený obviněnému vyhověl.

Zjištění obsažená ve výroku o vině tudíž svědčí o tom, že se soud prvního stupně opíral o výpověď poškozeného a o kamerové záznamy, které vzájemně korespondují, což důvodně shledaly soudy obou stupňů. Odvolací soud výsledky provedeného dokazování přezkoumal a konstatoval ve svém rozsudku, že soud prvního stupně se v zásadě správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vysvětlil, že dodržel podmínky § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. bod 8.

rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se poměrně důkladně zabýval i tím, že v přezkoumávané věci šlo v podstatě o situaci tvrzení proti tvrzení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016), a vysvětlil, proč soud prvního stupně správně shledal, že verze prezentovaná poškozeným je na rozdíl od verze obviněného věrohodná, když je navíc podporována pořízenými kamerovými záznamy (k tomu srov. body 10. až 12. rozsudku odvolacího soudu). Pokud soud druhého stupně zjistil v jeho rozhodnutí zmíněná pochybení, jichž se nalézací soud dopustil, tak na ně, a to i v reakci na obhajobu obviněného, řádně reagoval a své úvahy vyložil, o čemž svědčí zejména bod 14.

rozsudku. V uvedené pasáži je pak obsaženo i vysvětlení, proč odvolací soud korigoval skutkové závěry soudu prvního stupně tím způsobem, že ze skutkové věty vypustil pasáž, že obviněný měl poškozenému „ukazovat krátkou střelnou zbraň o velikosti 15 až 20 cm, dosud nezjištěného typu, avšak připomínající perkusní jednorannou pistoli „vest pocket derringer“ a nahradil ji pouze tím, že obviněný vytáhl z pravé boční kapsy kalhot „předmět připomínající krátkou střelnou zbraň“. Uvedené úvahy jsou výsledkem procesu, který neobsahuje žádné zásadní nedostatky, je transparentní a rovněž i předvídatelný, vychází z logických úvah a má podklad v jednotlivých důkazech.

Nic proto nesvědčí o obviněným tvrzeném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, obzvláště v případě, kdy na ně, kromě zpochybnění výpovědi poškozeného, obviněný nepoukazoval, a tedy tato námitka zůstala pouze v rovině rekapitulace skutkových zjištění.

24. Bez dostatečného vysvětlení ze strany obviněného zůstala i jím uváděná skutečnost, že poškozený s ohledem na jím později učiněnou výpověď je nevěrohodný, když k tomu, proč by měl vypovídat v rozporu s realitou, obviněný neuvedl žádnou konkrétní výhradu kromě toho, že vypovídal po 11 měsících, s čímž se soudy vypořádaly.

25. Nejvyšší soud shledal, že dokazování bylo zaměřeno na objasnění všech rozhodných skutkových okolností. Ze způsobu, jakým soudy postupovaly a jak se v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí s jednotlivými jím popsanými důkazy a výhradami vypořádaly, jakož i z obsahu odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, je zjevné, že dostály všem svým povinnostem. V potřebné míře reagovaly i na obhajobu obviněného, kterou nepominuly, ale rozvedly, proč ji nepovažovaly za důvodnou. Všechna popsaná zjištění soudů svědčí o tom, že důsledně rozhodné skutečnosti posoudily. Dospěly proto k závěrům, které tvoří spolehlivý a zejména zákonný podklad pro závěr o vině obviněného, jenž je výrazem lidsky dosažitelné jistoty při dodržení zásady objektivního zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Posuzovaný skutek byl objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).

26. Nejvyšší soud neshledal ani porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo. K trestnímu stíhání a odsouzení obviněného tedy nedošlo v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny. Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).

27. Tvrzení obviněného, že soudy nedůvodně neopakovaly jím požadovaný výslech poškozeného, je neopodstatněné, protože soud prvního stupně poškozeného k věci vyslechl (srov. č. l. 212 spisu) u hlavního líčení dne 16. 2. 2023 za přítomnosti obviněného a jeho obhájce. Poškozený byl dotazován i na okolnosti, za kterých obviněný z kapsy vytáhl jím zpochybňovaný předmět, jenž popsal, a uvedl k němu, že vypadal jako střelná zbraň, kterou mu v dlani obviněný ukázal. Z těchto důvodů byly nedůvodnými a nadbytečnými zcela opodstatněně shledány požadavky obviněného na opakování tohoto výslechu, když se soudy i s jejím obsahem dostatečně vypořádaly, a i odvolací soud na tento důkazní návrh obviněného reagoval (srov. bod 14., poslední větu, rozsudku odvolacího soudu). Námitka obviněného o nesprávnosti takového postupu tudíž není důvodná, lze jen zmínit, že nešlo o tzv. opomenuté důkazy, protože za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. K porušení zásad spravedlivého procesu v této věci nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, též nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil nedostatky obviněným subsumované pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

VII. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

29. Při závěru, že skutková zjištění vzešla z procesu, který není zatížen žádnými vadami, bylo možné se zabývat výhradami obviněného zaměřenými proti právní kvalifikaci z hledisek určených důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný namítal proti právní kvalifikaci tvrzením, že se nedopustil zločinu podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože nepoužil předmět, jenž má povahu zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku, a že nešlo o prostředek, jehož užitím došlo k pohrůžce násilím.

30. Nejvyšší soud poukazuje zejména na odůvodnění odvolacího soudu, jenž se uvedenými dovoláním napadenými znaky podrobně zabýval a v reakci na námitky obviněného vyjasnil nejen po skutkové stránce, ale i v právních souvislostech jak povahu předmětu, který měl obviněný v ruce a ukazoval ho poškozenému, tak i

jeho právní posouzení. Za tím účelem provedl rozbor znaků skutkové podstaty zvolené právní kvalifikace, přičemž i v tomto ohledu reagoval na námitky obviněného a upřesnil a doplnil ne zcela komplexní a přesné závěry soudu prvního stupně (srov. body 16. až 18. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud takto vyložené úvahy považuje za správné a pro úplnost k nim doplňuje jen to, že zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá se zbraní.

31. Odvolací soud v bodě 16. přezkoumávaného rozhodnutí vyložil pojem zbraně s ohledem na její právní vymezení v § 118 tr. zákoníku i judikatuře, která její použití upravuje a rozvádí její povahu v konkrétních situacích (viz rozhodnutí č. 25/1983 nebo č. 21/2011 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006), čímž reagoval na skutková zjištění, z nichž vyplynul vizuální popis předmětu, který vzhledem připomínal krátkou střelnou zbraň. Za daných skutkových okolností se totiž nedalo nijak zjistit, zda šlo o skutečnou zbraň, neboť nebyla zajištěna pro účely trestního řízení a obviněný uvedl, že vlastní jinou zbraň.

Poškozený ji mohl vidět jen na krátký okamžik, v němž zaznamenal její vzhled, nikoliv funkčnost, která se nikterak neprojevila. Doposud získaná zjištění soudů i přesto dávají potřebný podklad pro závěr o tom, že byly naplněny znaky zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku, jak po právní stránce vyložil a ve svých úvahách shrnul odvolací soud. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. rozhodnutí č. 25/1983-II.

a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021). Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní také tehdy, užije-li pachatel střelnou zbraň, kterou má u sebe např. ukrytou pod oděvem, v průběhu fyzického napadání poškozeného a vyhrožování použitím dalšího násilí, aby ho tak donutil konat podle požadavků pachatele, přičemž postačí, jestliže poškozenému pouze ukáže tuto střelnou zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli a ke zdůraznění pronášených výhrůžek, aniž je třeba, aby pachatel na poškozeného např. namířil střelnou zbraní, popřípadě výslovně vyhrožoval jejím použitím.

Tento způsob jednání pachatele je užitím zbraně ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 53/2007 Sb. rozh. tr.). Za zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku se považuje i předmět, jímž je napodobenina střelné zbraně (např. pistole), která je ve skutečnosti jen hračkou nebo maketou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 5 Tdo 253/2004), což koresponduje s definicí zbraně v § 118 tr. zákoníku, že jde jednak o předměty v technickém smyslu, jako např. zbraně palné, sečné a bodné, ale i jiné prostředky, jimiž lze učinit útok proti tělu důraznějším (např. pracovní prostředky, kámen, kus železa), případně prostředky, jimiž lze dosáhnout ovlivnění psychiky poškozeného natolik, aby jednal podle vůle pachatele trestného činu.

Podstatné je, že jej pachatel použije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí, je-li užit za takových okolností, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná a že se násilí uskuteční, jestliže se poškozený nepodřídí vůli pachatele (srov. též rozhodnutí č. 19/1999, č. 55/2007 Sb. rozh. tr.).

Pro srovnání je možné zmínit i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn 8 Tdo 1377/2021, kde byl za zbraň označen nůž, jejž obviněný vytáhl z batohu, demonstrativně ho poškozenému ukázal, pohrával si s ním před jeho zraky a následně jej uložil tak, aby na něj poškozený stále viděl. Z uvedeného lze dovodit, že právě takové předvedení nebo ukázaní předmětu, jenž má povahu zbraně, plně k vyložení tohoto pojmu postačí, a to i tehdy, když není právě např. u střelné zbraně dostatečně prokázáno, že jde skutečně o střelby schopnou zbraň, protože pro tento účel postačí, že tato opticky jako střelná zbraň vypadá. V tomto směru je totiž rozhodné, že je právě pro svůj vzhled způsobilá vyvolat v poškozeném zamýšlenou obavu, která jej vede k tomu, že se podvolí požadavkům či nátlaku ze strany obviněného.

32. Odvolacím soudem popsaný předmět ukázaný poškozenému za zjištěných skutkových okolností sloužil jako pohrůžka násilím ve smyslu § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Pohrůžkou násilím se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. Rozumí se jí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.

Může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Stačí, aby šlo o pohrůžku násilí nikoli bezprostředního (dopisem, telefonicky apod.). Pohrůžka násilí musí směřovat vůči donucovanému, ale násilím se nemusí hrozit přímo jemu, ale může být v pohrůžce směřováno vůči osobě jemu blízké (např. může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Nemusí být výslovná, ale postačí, že pachatel jiným způsobem dává najevo donucovanému, že násilí vůči němu nebo jemu osobě blízké či na jeho majetku bude v případě nevyhovění provedeno, a proto za pohrůžku násilí ve smyslu § 175 odst. 1 tr.

zákoníku o trestném činu vydírání je možno považovat jednání pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně (např. pachatel dá najevo, že střelná zbraň obsahuje zásobník s náboji, tento vyjme a zbraň ponechá ležet na stole před poškozeným – srov. rozhodnutí č. 32/2013 Sb. rozh. tr.). Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy.

Dokonání trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky násilím nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (srov. rozhodnutí č. 55/2007 Sb. rozh. tr.) [uvedeno v ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2213–2214].

33. Nejvyšší soud na podkladě tohoto právního rámce, zjištěného skutkového stavu a povahy předmětu, jenž obviněný použil ve chvíli, kdy poškozený nechtěl vyhovět jeho opakovanému požadavku, nepochybuje o tom, že obviněný poškozeného nutil k tomu, aby mu vyhověl a zpětně odkoupil jím zakoupené nabíječky. Jednání obviněného se stupňovalo, nejprve se snažil o domluvu, pak přikročil k hrubšímu slovnímu vyjádření slovy „neser mě“, bez dovolení a vyzvání vstoupil za prodejní pult tvořící jistou zábranu mezi prodavačem a kupujícím, když ani to poškozeného nepřimělo, aby obviněnému vyhověl, zvýšil razanci tím, že z pravé boční kapsy kalhot vytáhl popisovaný předmět připomínající krátkou střelnou zbraň, jenž v rozevřené dlani pravé ruky ukázal poškozenému se slovy „uklidni se a dělej“. To byl poslední impuls, v jehož důsledku se poškozený, který do této chvíle odolával nátlaku obviněného, podvolil jeho požadavku. Lze tudíž usuzovat, že uvedená činnost obviněného, při které poškozenému ukazoval předmět, který poškozený dle svých tvrzení vnímal jako zbraň, ovlivnila jeho psychiku a byla dostatečně intenzivní k tomu, aby jej donutila k jednání, které do té doby odmítal vykonat. Jednání obviněného tudíž soudy nižších stupňů zcela správně posoudily jako pohrůžku násilím, jíž poškozeného nutil k tomu, aby něco konal.

34. Nedůvodná je i námitka obviněného, že když měl zbraň jen na dlani a nijak s ní nemanipuloval, nelze v tom spatřovat pohrůžku násilí, protože na takovou situaci již pamatuje i výše uvedená judikatura, z níž je možné v této souvislosti zmínit, že není nutné, aby byla zbraň přímo namířena na osobu, na níž pachatel vytváří nátlak, protože stačí zbraň jen ukázat (viz rozhodnutí č. 53/2011 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1377/2021 viz shora, a další). Rozhodná je konkrétní situace, včetně povahy zbraně. V přezkoumávané věci uvedená hlediska splněna byla, protože byť poškozený přesně nevěděl, zda jde o skutečnou zbraň, tak jak mu ji obviněný ukázal a jak ji viděl, dospěl k závěru, že je to střelná zbraň. Je si totiž třeba uvědomit, že laik nemůže jen podle vzhledu určit, zda je zbraň skutečná, případně nabitá náboji, nebo jakými. Na to jen vizuální pohled nestačí a ověřování předmětu by mohlo mít tragické důsledky. Proto se lze plně opřít o to, že si poškozený myslel, že předmět mu ukazovaný je skutečnou zbraní, protože vše, co viděl či mohl vidět, tomu nasvědčovalo. To v něm také vyvolalo obavu a je na místě i závěr, že poškozený měl strach o svůj život, protože jednal v souladu s požadavky obviněného.

35. Ze všech těchto důvodů soudy nižších stupňů zcela správně shledaly, že obviněným prezentovaný předmět měl v tomto případě povahu zbraně ve smyslu § 118 tr. zákoníku, protože jím obviněný učinil svůj útok vůči psychice poškozeného důraznějším, a vedl k donucení poškozeného. Proto obviněný naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

VIII. Závěr

36. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaného rozhodnutí a trestního spisu učinil závěr o nedůvodnosti námitek obsažených v podaném dovolání, a proto ho odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu