8 Tdo 430/2025-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného V. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 10 To 400/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 T 58/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 7 T 58/2024, byl obviněný V. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle soudem učiněných skutkových zjištění dopustil tak, že nejméně dne 2. 7. 2024 v době od 08:00 do 08:02 hodin v XY, okres XY, v ulici XY, a na přilehlém veřejně přístupném parkovišti společnosti GZ Media, a. s., řídil po předchozím požití blíže nezjištěného druhu a množství alkoholu osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia, RZ XY, modré barvy, a následně provedenou první dechovou zkouškou mu bylo naměřeno v 09:30:23 hodin 2,45‰ alkoholu v dechu, druhou dechovou zkouškou v 09:45:13 hodin 2,35‰ alkoholu v dechu a třetí dechovou zkouškou v 11:29:56 hodin 1,95‰ alkoholu v dechu, motorové vozidlo tak řídil ve stavu, kdy je nemohl bezpečně ovládat a mohl ohrozit ostatní účastníky silničního provozu.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku ve výši 35.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dvacet sedm měsíců.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 10 To 400/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. V obsahu dovolání tvrdil, že z dokazování provedeného u soudu prvního stupně nevyplynul skutkový děj tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku, a nebylo prokázáno, že by se přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil, protože pro tyto závěry nepostačovalo, že se soud prvního stupně opíral výhradně o výpovědi svědkyně K. S., podle níž učinil závěr o jeho ovlivnění alkoholem v době, kdy vozidlo řídil. Nedůvodně soud nebral do úvahy obhajobu, že na parkoviště přijel střízlivý, vozidlo zde odstavil, a teprve pak se přivedl do podnapilého stavu. Jestliže svědkyně popsala údajné známky požití alkoholu, neuvedla nic, z čeho by se dalo dovodit, že vozidlo pod vlivem alkoholu řídil. Pokud tato svědkyně uváděla, že se po vystoupení z vozidla motal, z provedených kamerových záznamů tato skutečnost neplyne. Obviněný se v této souvislosti neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že není rozhodné, že kamerové záznamy poznatky svědkyně K. S. nezaznamenaly, a opřel uvedený závěr o úvahu, že snímací kamery byly umístěny ve značné vzdálenosti od místa, kde se čin odehrál, a tudíž záznamy nejsou natolik podrobné, aby z nich takové okolnosti bylo možné dovodit.
6. Dechová zkouška byla provedena v 9:30 hodin, ač jízda obviněného byla zaznamenána v čase 8:00 až 8:02 hodin, a tedy byla dechová zkouška nenásledovala bezprostředně po vykonané jízdě. Pokud v této době sledovala svědkyně jeho chůzi tak, jak ji jen ona popsala, pak to nemůže svědčit o tom, že na parkoviště přijel pod vlivem alkoholu, když jiné důkazy k tomuto časovému úseku provedeny nebyly. Zcela chybí sdělení a zjištění policejní hlídky, která by ho např. zastavila a v ten moment mu provedla dechovou zkoušku, jak to bývá obvyklé. Jízda obviněného pod vlivem alkoholu je zaznamenána na soukromém parkovišti, tedy mimo veřejnou komunikaci.
7. Obviněný uvedl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že alkohol požil až po jízdě. Poukázal i na to, že svědkyně K. S. na něj den předtím podala trestní oznámení pro pronásledování, a proto se soud měl její věrohodností a přesvědčivostí její výpovědi podrobně zabývat, a to i s ohledem na její subjektivní vztah k obviněnému. Nepostačovalo takto postupovat bez provedení dalších důkazů a odmítnout jím navrhovaný důkaz na bližší zkoumání její věrohodnosti.
8. Nebylo-li prokázáno jednoznačně a s největším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, že se dopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, není možné bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě (viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3622/10). Podle obviněného nepřímé důkazy, o něž se soudy v této věci opíraly, nepostačovaly k závěru, že se činu, jenž mu je kladen za vinu, dopustil.
9. S ohledem na tyto výhrady obviněný považuje provedené dokazování za nedostatečné a závěry o jeho vině za nepřesvědčivé. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l tr. ř. dovoláním napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby rozhodl o odložení vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Nejvyšší státní zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) ve vyjádření k dovolání prostřednictvím u něj působícího státního zástupce zmínilo, že pokud obviněný poukazoval na nedodržení pravidla in dubio pro reo, skutečnost, že soud dospěl k závěru, který obviněný nesdílí, v situaci, kdy soud neměl pochybnosti o skutkovém stavu, takovou pochybnost nezakládá. Soud prvního stupně si byl vědom alternativních skutkových verzí předkládaných obhajobou, avšak tyto byly výsledky provedeného dokazování vyvráceny a o vině obviněného pochybnosti nevznikají, protože bylo z výpovědi svědkyně K. S. i z kamerového záznamu pořízeného na místě parkoviště prokázáno, že požil alkoholické nápoje ještě před započetím jízdy motorovým vozidlem. Do příjezdu policejní hlídky, resp. do okamžiku provedení odborného měření hladiny alkoholu v dechu, nebyl vytvořen časový ani faktický prostor, v němž by obviněný mohl – ať již během sledování svědkyní nebo dodatečně po návratu na parkoviště – konzumovat jím uváděné alkoholické nápoje. Druh a množství alkoholu, konkrétně malá láhev lihoviny, které obviněný uváděl jako údajně zkonzumované, neodpovídají hodnotám zjištěným odborným měřením. Poukázal na klesající trend hladiny alkoholu, zaznamenaný při třech po sobě jdoucích dechových zkouškách, což svědčí o postupném odbourávání alkoholu v organismu, nikoli o jeho novém příjmu. Obhajoba obviněného, podle níž měl alkohol požít až po zastavení vozidla, tak byla provedeným dokazováním dostatečně a přesvědčivě vyvrácena.
11. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného, že parkoviště obchodní společnosti GZ Media, a. s., má výlučně soukromý charakter, protože šlo o prostor veřejně přístupný, na nějž se obviněný musel dopravit po veřejně přístupné komunikaci, konkrétně z ulice XY, která je součástí veřejné silniční sítě. Neexistuje jiná reálně využitelná trasa, která by umožňovala příjezd na parkoviště bez použití veřejné komunikace. Neztotožnil se ani s výhradami obviněného proti věrohodnosti výpovědi svědkyně K. S., neboť skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost svědkyně odlišně od očekávání obhajoby, sama o sobě nezakládá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konstatoval, že soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a své závěry řádně odůvodnil v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Výpověď této svědkyně nebyla osamocená, nýbrž byla podpořena dalšími důkazními prostředky (viz bod 16. odůvodnění rozsudku).
12. Návrh na doplnění dokazování, který směřoval k podrobnějšímu zkoumání věrohodnosti svědkyně K. S., státní zástupce považoval za důvodně odmítnutý pro nadbytečnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), protože soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany, s návrhem obviněného se podle protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 10. 2024 vypořádal.
13. Podle státního zástupce obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnil tvrzením, že nejednal v úmyslu spáchat trestný čin, avšak státní zástupce jeho námitky neshledal důvodnými, protože stav absolutní nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla je presumován při hladině alkoholu v krvi dosahující alespoň 1,0 ‰. V případech, kdy je zjištěna nižší hladina alkoholu, je nezbytné posoudit i další důkazní okolnosti, které by svědčily o tom, že konkrétní látka v daném množství skutečně vedla ke stavu, jenž objektivně vylučoval způsobilost k řízení. V posuzovaném případě policisté provedli odborné měření hladiny alkoholu v dechu až přibližně hodinu a půl po ukončení řízení motorového vozidla, a to i v důsledku nespolupráce obviněného, který podstoupil měření hladiny alkoholu v dechu až před umístěním do policejní cely během svého zadržení. Naměřené hodnoty 2,45 ‰, 2,35 ‰ a 1,95 ‰ alkoholu v dechu, i přesto, že nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, za účelem zpětného dopočtu hladiny alkoholu v krvi (resp. v dechu), postačují pro závěr o vině obviněného. Oba soudy vycházely z obecně přijímané odborné poučky, podle níž dochází u dospělé osoby k odbourávání alkoholu tempem přibližně 0,12 až 0,20 ‰ za hodinu, což lze považovat za akceptovatelné, neboť je znám časový rámec mezi ukončením řízení a provedením měření, aplikovány byly obecně uznávané poznatky o rychlosti odbourávání alkoholu v lidském organismu a současně existují i další důkazy svědčící o ovlivnění obviněného alkoholem. Avizované důkazy ve svém souhrnu umožnily učinit závěr, že se obviněný v době řízení nacházel ve stavu absolutní nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě zpětné úvahy o dynamice odbourávání alkoholu lze důvodně dovodit, že v době řízení dosahovala hladina alkoholu v dechu obviněného přinejmenším 1,25 ‰, tedy zjevně přesahovala hranici absolutní nezpůsobilosti k řízení, která je dlouhodobě stanovena na úrovni 1,0 ‰.
14. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
15. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jeho případnou repliku neobdržel. IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k dovolání
17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a že je své závěry povinen opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů, může se v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání.
18. Obviněný v dovolání uvedl důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
19. Na základě § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vytýkal naplnění důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. i to, že se odvolací soud s jeho námitkami dostatečně nevypořádal, což koresponduje s uvedeným důvodem, podle kterého lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., a tudíž rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, proto obviněný dovolání dále opřel o další dva uvedené důvody, což koresponduje s alternativou uvedenou v § 265 odst. 1 písm. m) tr. ř., že existují další důvody, pro které je třeba napadená rozhodnutí přezkoumat, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. uplatněné námitky obviněného důvodné.
20. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
21. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
22. Lze připomenout, že Nejvyšší soud je při respektu ke shora vymezeným podmínkám a rozsahu své přezkumné povinnosti vždy povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Obviněný konkrétní výhrady uvedené v dovolání nepodřazoval pod jednotlivé jím uvedené důvody, avšak se zřetelem na jejich obsah lze konstatovat, že v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatky v postupech při prováděném dokazování a z toho dovozoval vadná skutková zjištění. Poukazoval zejména na to, že soudy vadně posuzovaly věrohodnost svědkyně K. S., zdůrazňoval nedostatky při hodnocení kamerových záznamů a vytýkal, že nebyly provedeny důkazy, které k ověření její věrohodnosti navrhoval. Tím vytýkal, že skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, tudíž naplnil podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě. Nejvyšší soud rovněž shledal, že obecné tvrzení, že skutková zjištění, o něž soudy své závěry o jeho vině opíraly, nenaplňují skutkovou podstatu přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, lze považovat za učiněné v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť pro jeho obecnost se jím nelze zabývat v detailech, jež vytýkány nebyly. Připomenout je totiž třeba, že pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). VI. K důvodnosti dovolání
24. Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, provedl dokazování, které vyplývalo z okolností, za kterých k činu obviněného došlo. Lze připomenout, že vycházel z výpovědi obviněného z přípravného řízení (viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně), rovněž z výpovědi svědkyně K. S. učiněné při hlavním líčení (viz bod 3. tamtéž), provedl listinné důkazy potvrzující chování obviněného na parkovišti, úřední záznamy a zejména záznamy o dechové zkoušce (viz body 4. až 9. tamtéž). Rovněž provedl i zvukové nahrávky a kamerové záběry. Pro posouzení skutečností rozhodných z hlediska obviněným namítaných nedostatků je třeba poukázat na zjištění plynoucí z kamerového záznamu z bezpečnostních kamer, kde soud podrobně popsal jednotlivé časově rozvržené události na kameře zaznamenané v časových sekvencích, ze kterých je zřejmé chování obviněného v době od zaparkování vozidla až do doby, než byl svědkyní K. S. přivolanou hlídkou policie zajištěn. Soud prvního stupně provedené důkazy zhodnotil způsobem, který popsal v bodě 16. rozsudku, kde se rovněž vypořádal s výpovědí a obhajobou obviněného a reagoval i na jím uváděné výhrady proti věrohodnosti svědkyně K. S. Popsal i způsob, jak se vypořádal s množstvím u obviněného zjištěného alkoholu i okolnostmi, podle nichž bylo jeho ovlivnění alkoholem zjištěno (srov. bod 17. rozsudku).
25. Obdobnými výhradami obviněného jako jsou ty, jež uplatnil v podaném dovolání, se k jeho odvolání zabýval i odvolací soud, jenž zejména reagoval na tvrzení obviněného, že v době, kdy na parkoviště přijel, nebyl pod vlivem alkoholu, a uváděl, že se soud nemohl pro své závěry opírat o výpověď svědkyně K. S. Své úvahy vyvracející takto obviněným tvrzené skutečnosti soud rozvedl v bodech 8. a 9. svého rozsudku, kde se zabýval výpovědí jmenované svědkyně, že přes zavřené okénko vozidla viděla, jak obviněný (v době, kdy seděla ve svém vozidle a nechtěla s ním komunikovat a přivolala hlídku policie, protože měla strach před jeho pronásledováním) vrávoral. Odvolací soud tuto její verzi považoval v souladu se závěry soudu prvního stupně za věrohodnou i přesto, že podle kamerových záznamů, jak obviněný i vytýkal, taková nejistota v chůzi obviněného patrná není. Uvedenou skutečnost vysvětlil tím, že kamery byly dosti vzdálené od obviněného. Rovněž odvolací soud v reakci na stejnou obhajobu a námitky obviněného vysvětlil, že obviněný nemohl být schopen v mezičase mezi příjezdem a zajištěním svědkyní přivolanou hlídkou, tzn. zhruba v čase necelé půl hodiny, pozřít jím uváděné množství alkoholu tak, aby v době odběrů počínajícím prvním odběrem měl v dechu zjištěno 2,45 promile alkoholu (srov. body 8., 9. usnesení odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, že soudy vadně posoudily výpověď svědkyně K. S. a že v důsledku toho jsou skutkové závěry nesprávné, považuje za nutné zdůraznit, že i přesto, že z obsahu spisového materiálu, zejména výpovědi obviněného, jakož i z jednání této svědkyně (dříve byla družkou obviněného a v době činu se jejich vztah vyhrotil a došlo k jejich rozchodu, jemuž se obviněný snažil zabránit) nic nesvědčí o tom, že by událost popsala v rozporu s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi. S touto námitkou se soudy již dříve vypořádaly a dostatečně posuzovaly okolnosti, které svědkyně zaznamenala a ve své výpovědi uvedla. Ze způsobu, jak soudy přistoupily k posouzení věrohodnosti uvedené svědkyně, Nejvyšší soud nezjistil snahu obviněnému uškodit a zhoršit jeho postavení v trestním řízení. Touto svědkyní uváděné „vrávorání“ obviněného, jež nebylo zaznamenáno na kamerových záběrech, nevylučuje, že takové projevy u obviněného skutečně pozorovala, i když na kamerách patrné nejsou. Vysvětlení vyjádřené odvolacím soudem lze považovat za logické.
27. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, tzn. zejména srovnání tvrzení svědkyně K. S. o tom, že obviněný vrávoral a kamerových záznamů, na nichž nejistota chůze obviněného není patrná. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovala jmenovaná svědkyně, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech ostatních důkazů a konfrontoval je s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
28. Rovněž je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se věnovaly i tomu, zda může obstát verze obviněného o tom, že požil alkoholické nápoje poté, co vozidlo na parkovišti zastavil a vystoupil z něho. Jak soud prvního stupně (viz body 12., 16. jeho rozsudku), tak i odvolací soud (viz bod 8. usnesení odvolacího soudu) se zabývaly tím, zda může uvedená obhajoba obviněného obstát, a shodně nejen s ohledem na tvrzení uváděné svědkyní K. S., ale především z časového rozložení snímaného chování obviněného shledaly, že nic o takovém chování, kdy by z parkoviště odešel, koupil si v přilehlém obchodě lahev tvrdého alkoholu a pivo, nezjistil.
Naopak soud prvního stupně poukázal na rozpor v tvrzení obviněného o tom, že si měl koupit podle jeho výpovědi lahve, kdežto ohledáním jeho vozidla na sedadle byly nalezeny dvě plné plechovky piva (viz bod 16. rozsudku). Rovněž je třeba poukázat i na úřední záznam Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Beroun, Obvodní oddělení policie Beroun, sp. zn. KRPS-172659-14/TČ-2024, ze dne 2. 7. 2024 (viz č. l. 62 spisu), kde je zaznamenáno, jak byl obviněný svědkyní K.
S. přivolanou hlídkou dne 2. 7. 2024 na parkovišti zadržen, že na dotaz, jak se dostal na parkoviště, uvedl, že tam došel pěšky a auto je na tom samém místě, kde jej předešlého dne zaparkoval. Uvedeno je i to, že se na místě odmítl podrobit dechové zkoušce. Téhož dne byl v 8.25 hodin podle § 76 odst. 1 tr. ř. zadržen a převezen do nemocnice XY, kde mu v 9.30 a 9.45 hodin byly provedeny první a druhá dechové zkoušky, v 11.29 hodin třetí, a to s výsledky, jak jsou výše uvedeny.
29. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud neshledal v provedeném dokazování nedostatky, na které obviněný poukazoval, protože všechny skutečnosti, jak byly soudy postupně prokázány a vyloženy, svědčí o dostatečně zjištěném řetězci nepřímých důkazů, které jednak vyloučily možnost, aby obviněný alkohol ve velké míře, o níž svědčí zejména první a druhá dechová zkouška, požil v časovém rozpětí od 8.02 hodin (čas ukončení řízení motorového vozidla) do 8.25 hodin, kdy byl policejní hlídkou zadržen, jak popisoval.
O nepravdivosti jeho slov svědčí i sdělení zakročující hlídce, jíž popřel, že na parkoviště (ve stejný den před půl hodinou) sám uvedeným vozidlem dojel. Soudy zcela důvodně podle výsledků provedeného dokazování učinily skutkové závěry tak, jak jsou uvedeny v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obsahů přezkoumávaných rozhodnutí dostály zásadě, že hodnocení důkazů je proces, při kterém soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vyšel nejen z výpovědi svědkyně K. S., ale ze všech ve věci zajištěných důkazů, které vzaly do úvahy, posoudily eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně na zásadách logiky učinily přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41). Při dodržení těchto zásad postup soudů a jejich závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují pochybnosti, jež obviněný v dovolání namítal, protože z nich není patrná libovůle ani jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností. Nejvyšší soud připomíná, že není-li k dispozici výsledek krevní zkoušky na množství alkoholu v krvi (což obviněný ani nevytýkal), neznamená to bez dalšího, že by nebylo možno vycházet z dechové zkoušky provedené pomocí některého přístroje, jako tomu např. bylo za využití přístroje Dräger (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007, nebo ze dne 11. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 80/2009 a další). Vzhledem k tomu, že naměřené hodnoty v posuzované věci vzešly z celkem tří měření a k tomu z výpovědi svědkyně vyplynulo, že obviněný vykazoval v chůzi nerovnováhu, uvedené závěry o tom, že obviněný byl v zákonem vyžadované míře alkoholem ovlivněn, nevzbuzují pochybnosti.
30. V posuzované věci výsledky provedeného dokazování dostatečně objasnily vinu obviněného i okolnosti, za nichž čin spáchal. Bylo totiž prokázáno, že obviněný, pokud v době od 8:00 hodin do 8:02 hodin řídil své vozidlo na parkovišti, činil tak v situaci, kdy jeho krev obsahovala alkohol v míře podstatně převyšující 1 promile alkoholu. Uvedené závěry vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, jak soudy dostatečně vyložily. Nejvyšší soud proto v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy splnily povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, což však ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. z rozhodnutí ESLP např. rozsudek velkého senátu ze dne 21.
1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11.
10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).
31. Z uvedených důvodů nemohou obstát ani výhrady obviněného uvedené v dovolání, že soud nedůvodně neprovedl jím navrhované důkazy, které měly směřovat k ověření věrohodnosti svědkyně K. S. Soud prvního stupně v bodě 17. vysvětlil, co jej vedlo k tomu, že návrh obviněného na provedení důkazu znaleckým posudkem ke stanovení hladiny alkoholu v krvi na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl a nevyhověl mu proto, že uvěřil svědkyni a nikoliv obviněnému, že po vystoupení z vozidla vypil jím uváděný tvrdý alkohol.
Odvolací soud se uvedenou námitkou rovněž zabýval a ze stejných důvodů názor soudu prvního stupně jako správný potvrdil (srov. bod 10. usnesení odvolacího soudu). Je tedy zjevné, že soudy vyložily, z jakých důvodů uvedeným způsobem postupovaly. Učiněná zjištění postačovala pro závěr o nadbytečnosti tohoto důkazu (viz body 8. rozsudku soudu prvního stupně a 12. usnesení soudu odvolacího). Jestliže se soud uvedeným způsobem návrhem zabýval, nejde o nedůvodně neprovedený ani tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.
Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny. O opomenutý důkaz jde, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Pro závěr o tom, že obviněný řídil v uvedené době motorové vozidlo pod vlivem alkoholu vyšším než 1 promile, byly provedeny dostatečné důkazy.
32. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že nedostatky neshledal. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, a nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Lze dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.
33. Na podkladě výše popsaných zjištění lze uvést, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný tam uvedeným jednáním naplnil znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Výsledky provedeného dokazování byly jednotlivé znaky tohoto přečinu týkající se jak objektivní, tak i subjektivní stránky dostatečně objasněny. Rovněž bylo prokázáno, že vozidlo řídil na parkovišti, tedy v místech, kde i podle záznamů kamer a fotografií zachycených v obsahu spisu parkovalo (srov. č. l. 18. až 31 spisu). S ohledem na množství zaparkovaných vozidel nelze pochybovat o tom, že obviněný zde svou jízdou mohl ohrozit životy, majetek nebo zdraví jiných osob. A v podrobnostech je možné k této námitce též poukázat na úvahy, jež ve vyjádření k dovolání rozvinul státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
VII. Závěr
34. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy čin kladený mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily a s obdobnou argumentací obviněného se již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, jak je patrné na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, a proto Nejvyšší soud mohl učinit závěr, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu