8 Tdo 523/2025

8 Tdo 523/2025-996

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněné H. L., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 51/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 39/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. L. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 6 T 39/2023, byla obviněná H. L. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila společně (§ 23 tr. zákoníku) s obviněným F. T. (dále „obviněný“), zkráceně tím, že v přesně nezjištěné době v létě roku 2021 opakovaně telefonicky kontaktovali L. N., které nabídli uzavření smlouvy o půjčce ve výši 850.000 Kč, se zástavou bytové jednotky č. XY nacházející se v Plzni, část obce XY, na adrese XY č. p. XY, ve vlastnictví poškozené V. T., bez jejího vědomí a vědomosti o tom, že je ve smlouvě uvedena jako dlužník. Obvinění nejprve takto L. N. nabízeli uvedenou smlouvu s podmínkou věcného břemene doživotního užívání ve prospěch V. T. K podepsání této smlouvy však nedošlo, protože byla sjednána jiná smlouva o zápůjčce i o zřízení zástavního práva tak, že zapůjčovaná částka činila 1.500.000 Kč, byl ponechán stejný předmět zástavy, avšak bez zřízení věcného břemene ve prospěch V. T., jejíž inteligenční nedostačivosti a faktické negramotnosti obvinění zneužili jak k podpisu těchto dokladů, tak i k podpisu smlouvy, jako věřitel byl uveden M. B. (syn L. N.) a na straně dlužníka V. T. L. N. předala oběma obviněným ve dnech 19. 9. 2021 až 24. 9. 2021 v šesti splátkách celkem 1.500.000 Kč. Obvinění následně celou finanční částku ve výši 1.500.000 Kč použili pro vlastní potřebu, předmětná smlouva byla vložena do katastru nemovitostí, v důsledku čehož došlo u uvedené nemovitosti ke zřízení zástavního práva k dluhu ve výši 1.500.000 Kč s příslušenstvím ve prospěch M. B., které již bylo zrušeno na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. 3. 2023 sp. zn. 20 C 266/2021, jenž nabyl právní moci dne 3. 5. 2023.

2. Za uvedený zločin byla obviněná odsouzena podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného F. T. a o náhradě škody.

3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 51/2024, odvolání obviněných podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněné

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž brojila proti učiněným skutkovým zjištěním, tvrdila, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Vadnost učiněných skutkových zjištění obviněná spatřovala v tom, že soud prvního stupně důkazy nesprávně hodnotil, protože bral do úvahy jen ty, které ji usvědčují, zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, a proto vzal nedůvodně za prokázané, že se stala trestná činnost, kterou obviněná popírá. Uvedené nedostatky nenapravil ani odvolací soud, jenž se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by bral do úvahy, že je třeba dbát rovnosti stran a provádět důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněných.

6. Soudům vytýkala, že nevyhověly jejím důkazním návrhům, které zamítly pouze na základě domněnky, že s projednávanou věcí nesouvisí, nebo že již byl dostatečně skutkový stav zjištěn, a nebral v potaz, že obsah výpovědi svědka, který nebyl slyšen, nelze předjímat. Z těchto důvodů uvedla, že stále trvá na výslechu soudy odmítnutých svědků J. K., H. R., J. A. a J. Z., a dále na výpisu z živnostenského rejstříku V. T., i na vyžádání zprávy Policie České republiky o trestních věcech vedených v souvislosti s V. T.

7. Odvolacímu soudu obviněná vytkla, že dostatečně nezohlednil prohlášení obviněného F. T. učiněné při veřejném zasedání dne 30. 5. 2024, v němž uváděl, že ona nemá s projednávanou věcí nic společného. Toto prohlášení by měl zohlednit alespoň Nejvyšší soud.

8. Rovněž žádala o zmírnění trestu, a to s poukazem na to, že je matkou nezletilého syna, který navštěvuje první třídu základní školy. Pokud je ve výkonu trestu odnětí svobody, přijde nezletilý o péči obou rodičů, což je skutečnost, jíž by soudy měly brát do úvahy se zřetelem na možný podmíněný odklad uloženého trestu. Poukázala i na to, že při veřejném zasedání u odvolacího soudu dokládala své onemocnění, které je dalším důvodem pro neukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody.

9. Z uvedených důvodů, zejména když nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy a nebylo přihlédnuto k prohlášení obviněného F. T., bylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť skutkový stav nebyl spolehlivě zjištěn, a proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 7 To 51/2024, zrušil, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství zmínil, že dovolání je doslovným opakováním námitek obviněnou uváděných v průběhu celého řízení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly, což svědčí o nedůvodnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

11. Po obsahové stránce v dovolání shledal naplněnými formální podmínky důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho alternativě dopadající na neúplný rozsah dokazování a bezdůvodné nevyhovění návrhům na jeho doplnění. Jestliže obviněná v dovolání uvedla výčet svědků, které navrhovala vyslechnout, nekonkretizovala, co těmito důkazy mělo být prokazováno. Tyto námitky označil za neopodstatněné, protože když některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily jej z hlediska jeho důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, a důvody, proč návrhu nevyhověly, vysvětily zpravidla nadbytečností, když rozhodné skutečnosti považovaly za prokázané jinými důkazními prostředky (viz bod 14. rozsudku a body 8. a 12. usnesení). Státní zástupce se s těmito argumenty ztotožnil s tím, že neprovedením dalších důkazů nebylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, a nezakládá vadu opomenutých důkazů.

12. Jestliže obviněná v dovolání uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nedoprovodila ho odpovídající argumentací, neboť jí učiněné námitky s vymezením uvedeného důvodu nekorespondují, a výhrady proti výroku o trestu, který shledává nepřiměřeně přísným, nedopadají na žádný z dovolacích důvodů, pokud nejde o mimořádně závažné osobní či rodinné důvody. V daném případě však takové výjimečné okolnosti neshledal, protože těmi jsou případy toliko trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod odsouzené osoby. Trest odnětí svobody uložený dovolatelce je přiměřený a soudy řádně odůvodněný s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná má sklony k páchání majetkové trestné činnosti podvodného charakteru (viz rozsudky Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 2 T 104/2020 za pokračující úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, sp. zn. 32 T 6/2022, za pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1 tr. zákoníku). Požadavek na opětovné uložení výchovného trestu nemůže obstát, neboť nyní projednávané trestné činnosti se dopustila ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení. Podle názoru státního zástupce na nutnosti uložení trestu spojeného s odnětím svobody nemůže nic změnit ani péče o nezletilého syna, která sama o sobě není důvodem, jenž by obecně uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody vylučoval.

13. Při závěru o nedůvodnosti podaného dovolání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

14. Obviněná, jíž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřila.

IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., obviněná je oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. k podání dovolání, které bylo učiněno podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, jenž v této věci rozhodoval.

V. Obecně k dovolání

16. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.).

17. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

18. Z těchto důvodů musí být každý označený důvod skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

VI. K obsahu dovolání

19. Obviněná dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování.

Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad, neboť jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

21. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

22. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

23. Na podkladě těchto obecných pravidel Nejvyšší soud posuzoval obsah dovolání, v němž obviněná své výhrady podřadila pod oba uvedené důvody dovolání, jimiž poukazovala na nedostatky ve skutkových zjištěních a vůči uloženému trestu. Z uvedené argumentace je zřejmé, že výhradami proti neprovedení jí navržených důkazů a proti vadnému hodnocení provedených důkazů poukazovala na to, že ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jsou učiněná skutková zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a že nebyly nedůvodně provedeny jí navrhované podstatné důkazy, tudíž naplnila podmínky důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, a proto Nejvyšší soud s ohledem na takto vznesené námitky zkoumal, zda řízení uvedenými nedostatky trpí.

24. Nejvyšší soud na podkladě uvedeného důvodu posuzoval správnost postupu soudu prvního stupně v rámci provedeného dokazování v mezích možností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám žádné hodnocení důkazů znovu hodnotit, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování prováděl a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

25. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že nelze přisvědčit obviněné, že by soudy při posuzování a hodnocení provedených důkazů postupovaly jednostranně nebo upřednostňovaly některou skupinu důkazů na úkor jiné. Naopak z obsahu rozsudku soudu prvního stupně plyne, že se soud prvního stupně zabýval obhajobou obou obviněných (viz zejména body 12. až 14. rozsudku soudu prvního stupně), vyslechl svědky, kteří byli o okolnostech spáchání činu obeznámeni, mimo jiné vyslechl i V. T. S ohledem na její mentální postižení provedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení jejího duševního stavu a schopnosti vyjádřit se ve vztahu k projednávané trestné činnosti (viz bod 10. rozsudku soudu prvního stupně), a rovněž i znalecký posudek z oboru zkoumání ručního písma za účelem ověření pravosti podpisu na příjmových dokladech i předmětné smlouvě (viz bod 7. rozsudku), se zřetelem na jejich závěry a další zjištění z ostatních důkazů plynoucí její výpověď hodnotil. K okolnostem činu, a za jakých podmínek k němu došlo, vyslechl rovněž L. N. a zabýval se i výpovědí M. B., jejichž obsah důkladně zaznamenal (srov. body 4. až 6. rozsudku). Provedl rovněž listinné důkazy (viz body 7. až 11. rozsudku) a rozvedl způsob, jakým se vypořádal s obsahem i těchto důkazů. To, jak je hodnotil, popsal v bodech 12. až 14. rozsudku.

26. Jestliže obviněná odvolacímu soudu vytýkala, že dostatečně nezohlednil prohlášení obviněného F. T. učiněné u veřejného zasedání o odvolání v závěrečné řeči, kde zmínil, že obviněná nemá s projednávanou věcí nic společného (viz protokol o veřejném zasedání o podaném odvolání ze dne 30. 5. 2024 na č. l. 871 až 873 spisu), soud důvodně toto prohlášení neakceptoval, protože uvedené sdělení nemá žádnou vypovídací hodnotu. Obviněný v přípravném řízení i při hlavním líčení využil svého práva a nevypovídal (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Podle obsahu a výsledků provedeného dokazování, jak je výše popsáno, je zjevné, že uvedené prohlášení nemohlo zvrátit skutková zjištění, protože je ve zjevném rozporu se všemi jinak objasněnými skutečnostmi. Podle provedeného dokazování nevyvstaly o vině obou obviněných žádné pochybnosti, a učiněné osamoceně stojící prohlášení je nemůže zvrátit, protože s nimi nekoresponduje, když soud prvního stupně podle výsledků dokazování právě obviněnou určil jako iniciátorku celého jednání (viz body 13. a 17. rozsudku).

27. Po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněné lze uvést, že Nejvyšší soud nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani v procesu jejich hodnocení, jenž odpovídal zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř.), a vypořádal se v rozsudku s její obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

28. Z uvedeného vyplývá, že se soudy obou stupňů vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a provedly dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti, a to ani co do jeho úplnosti. Jestliže obviněná brojila proti tomu, že nebyly jako důkaz provedeny výslechy J. K., H. R., J. A. a J. Z., a dále výpis z živnostenského rejstříku V. T. a zpráva Policie České republiky, lze zmínit, že obviněná jejich provedení navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně (v dovolání uvedla, že na jejich výslechu trvá) s tím, že svědci J. A., J. Z. a J. K. se měli vyjádřit k tomu, zda V. T. sama jednala o prodeji svého bytu s nějakými realitními makléři. Soud prvního stupně k důvodu jejich neprovedení vysvětlil, že s ohledem na vyjádření svědkyně L. N., která potvrdila, že jednala toliko s obviněnými, nikoli s poškozenou, považoval zjištění takových skutečností za irelevantní. Za nevýznamný s ohledem na výsledky provedeného dokazování označil rovněž požadavek na to, aby se J. K. vyjádřil ke schopnosti V. T. ovládat mobilní telefon, neboť k závěru o její nezpůsobilosti je dostačující znalecký posudek, jenž její duševní stav zkoumal z odborného hlediska (viz bod 14. rozsudku). Odvolací soud tuto argumentaci doplnil v tom smyslu, že V. T. sama uvedla, že SMS zprávy vytváří pomocí hlasové služby (viz bod 12. usnesení). Za nadbytečný považoval soud i opakovaný výslech J. Z., vyslechnutého při hlavním líčení dne 19. 5. 2023. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně o nadbytečnosti těchto důkazů a vysvětlil důvody, pro které považuje provedené dokazování za dostatečné a ucelené, dávající potřebný podklad pro závěr o vině obviněné.

29. Při těchto závěrech lze shrnout, že dokazování, které bylo v této věci provedeno, dostatečně bez pochybností prokázalo všechny rozhodné skutečnosti určující pro závěr o vině obviněné, a nic nenasvědčuje tomu, že by bylo nutné dokazování doplňovat o další důkazy. Proto, pokud obviněná tvrdila, že soud pochybil, jestliže k jejímu návrhu neprovedl důkaz výslechem svědkyně H. R., je třeba připustit, že postup soudu prvního stupně nebyl po formální stránce zcela správný, protože jak o něm rozhodl, nezmínil. Z obsahu přiloženého procesního spisu plyne, že obhájce obviněné učinil návrh na výslech H. R. v průběhu prvního ve věci konaného hlavního líčení dne 19. 5. 2023, a to za účelem vyjádření se ke vztahu V. T. a obviněného F. T. (viz č. l. 685 spisu). V průběhu následujících ve věci konaných hlavních líčení již tento důkazní návrh nezopakoval, kdy dne 22. 6. 2023 obhajoba uvedla, že případné důkazní návrhy zašlou soudu písemně (viz č. l. 714 spisu), a ve dnech 10. 8. 2023, 20. 9. 2023 a 26. 10. 2023 učinila jiné důkazní návrhy (viz č. l. 736, 754 a 792 spisu), se kterými se soudy náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz bod 28. shora).

30. V těchto souvislostech lze uvést, že k porušení práva obviněné nedošlo. Celková spravedlnost procesu co do jeho materiální stránky narušena nebyla (srov. např. bod 58. rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 2. 2025 ve věci Macharik proti České republice, stížnost č. 51409/2019). K porušení práva na spravedlivý proces dochází až tehdy, jestliže soud odmítne provést navržený důkaz, který je relevantní, a jehož provedení má zásadní význam pro posouzení viny obviněného, resp. pro stanovení správné právní kvalifikace jeho jednání (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 227/18, nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). Vzhledem k tomu, že obviněná v posuzované věci učinila návrh, jehož provedení nemá zásadní význam pro posouzení otázky viny, což vyplývá i ze skutečnosti, že při dalších hlavních líčeních tento návrh nezopakovala. Navíc je třeba uvést, že pokud jde o vztah obviněného a V. T., šlo o matku a syna, jenž ji uvedeným činem připravil o bydlení, což jsou skutečnosti, které jasně vyplynuly ze všech provedených důkazů, na nichž by svědectví navrhované svědkyně nic nezvrátilo, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve vztahu k posuzovanému trestnému činu provedly potřebné dokazování, na podkladě kterého objasnily okolnosti, za nichž k jeho spáchání došlo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. III. ÚS 227/18).

31. Pochybení soudů, že se v písemné podobě s důkazním návrhem obviněné nevypořádaly, nezpochybnilo spravedlivost trestního řízení jako celku, zvláště bylo-li z obsahu spisu jednoznačně patrno, že se obviněné dostalo plně kontradiktorního procesu, že její vina byla ostatními ve věci provedenými důkazy spolehlivě prokázána, a že se soudy přesvědčivě zabývaly a vypořádaly s její obhajobou. Kasační zásah Nejvyššího soudu by za této situace byl toliko formalistickým postupem, který by vedl jen k precizaci odůvodnění napadeného rozhodnutí, a který by prodloužil trestní řízení, aniž by vedl ke změně skutkových či právních závěrů, což by bylo v rozporu se zásadami procesní ekonomie a rychlosti trestního řízení. Nejvyšší soud, vědom si zásady, že konkrétní řízení musí být spravedlivé jako celek (viz např. HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 21 a 193 až 194, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 2. 1994, Stanford proti Spojenému království, č. 16757/90), ve věci neshledal ani žádné nedostatky, které by svědčily o porušení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

32. Za takto zjištěných okolností nejde o skutečnost, že by soudy nedůvodně neprovedly důkazy významné pro závěr o vině obviněné ve smyslu třetí alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Postup soudů obou stupňů není možné považovat ani za porušení zásad spravedlivého procesu a nejde ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy neporušily zásadu volného hodnocení důkazů, protože vysvětlily, z jakých důvodů nepovažovaly za potřebné důkazním návrhům obviněné vyhovět. V posuzované věci byla důvodem odmítnutí nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, anebo jejich irelevance, tj. argument, podle něhož skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (viz bod 14. rozsudku soudu prvního stupně a bod 12. usnesení soudu druhého stupně). Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhům obviněné nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).

33. Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Za druhé, i v případě řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a nevyhoví-li jim, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564//08). Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu soud věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05 nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08).

34. V posuzované věci odmítnutí převážné části důkazů uvedených v návrhu na doplnění dokazování bylo odůvodněno v bodech 14. rozsudku a 12. usnesení, jak je rozvedeno výše, a proto po vyhodnocení všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Obviněná v dovolání označila i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak (jak zmínil i státní zástupce ve vyjádření k němu) v jeho obsahu neuvedla takové námitky, které by s tímto důvodem korespondovaly. Jestliže tento důvod slouží k nápravě právních vad, a tedy lze se jím domáhat zásadně toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, zda byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, či že o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl dovolatel uznán vinným, a je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, žádné takové vady obviněnou vytýkány v dovolání nejsou. Bez takového potřebného odůvodnění Nejvyšší soud nemůže dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat, protože není oprávněn domýšlet si dovolací argumentaci obviněného anebo ji za něj dotvářet, případně propojovat s jím užitými dovolacími důvody, neboť odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).

36. Brojila-li obviněná proti uloženému trestu a vyslovila-li požadavek na uložení trestu nespojeného s odnětím svobody, kdy jeho nepřiměřenost rozváděla s ohledem na nezletilého syna navštěvujícího prvního třídu s poukazem na to, že by měl soud brát na tuto skutečnost ohled, nedopadají takto vyjádřené námitky na žádný z dovolacích důvodů. Pokud obviněná uvedla důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze k možnosti jeho prostřednictvím napadat výrok o trestu uvést, že u námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Tento důvod však obviněná v dovolání neuvedla, a ani okolnosti, za kterých jí byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Uvedený dovolací důvod však není určen k nápravě nepřiměřeného nebo přísného trestu, ale slouží k tomu, jak byl zákonem vymezen, tj. aby byly vyloučeny případy nepřípustného trestu, nebo trestu mimo trestní sazbu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 330/2024). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.

zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

37. Posoudí-li se trest v trvání dvou roků, který byl v posuzované věci obviněné podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku v rámci trestní sazby od dvou do osmi let uložen, jde o trest na jeho samé spodní hranici uvedeného rozpětí, a proto nejde o trest nepřiměřený ani nespravedlivý. Při zvážení všech skutečností, které soudy braly do úvahy pro jeho výměru, je zjevné, že trestem spíše mírnějším. Brát do úvahy bylo třeba závažnost činu, neboť došlo ke zneužití osoby negramotné, duševně zaostalé, která byla matkou obviněného F.

T., s nímž obviněná udržovala trvale kontakt, přičemž v důsledku jejich činu by tato zvláště zranitelná osoba zůstala bez obydlí, což napravil až civilní soud, jenž předmětnou smlouvu prohlásil za neplatnou. Je tedy zjevné, že kromě vlastního obohacení obviněných na úkor V. T. a vzniku majetkové škody na straně M. B., byla V. T. vystavena závažné životní situaci. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy všechny tyto okolnosti braly do úvahy jak při výměře trestu, tak i u jeho nepodmíněnosti.

Ve vztahu k ní zvažovaly, že je obviněná matkou nezletilého syna, což bylo důvodem uložení trestu na jeho samé spodní hranici, tedy trestu nejmírnějšího. Soudy usoudily, že trest je již nutné uložit jako nepodmíněný, a to zejména proto, že obviněná předchozí odsouzení, v rámci kterého jí byl uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen, nerespektovala (srov. rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 32 T 6/2022, za pokus přečinu podvodu podle 21 odst. 1 k § 209 odst. 1 tr.

zákoníku), a ve zkušení době trvající do 9. 8. 2023 spáchala i nyní projednávanou trestnou činnost. Soudy uvedené skutečnosti zvážily a správně posoudily (srov. body 16., 17. rozsudku, a body 14. až 16. usnesení). I přesto, že jde o trest spojený s odnětím svobody, jej nelze považovat za nepředvídatelný či výrazně nekriticky přísný (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.), a proto vše svědčí pro závěr, že soudy dostály zákonným požadavkům (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4.

4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další).

38. K výhradě obviněné, že je matkou nezletilého syna, je třeba v obecné rovině odkázat na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje [viz např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02 nebo nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, či nález ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16 a další]. Obdobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71).

39. V posuzované věci je však nutné zdůraznit, že soudy při aplikaci výše popsaných kritérií pro ukládání trestu obsažených v trestním zákoníku hodnotily i rodinné poměry obviněné (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku) a zohlednily mimo jiné i zájem nezletilého syna obviněné, jenž promítly do nejnižší možné výměry trestu. Rovněž je v této věci s ohledem na uvedené principy zjevné, že soudy obou stupňů v této věci zájem dítěte respektovaly a dostatečně se s touto okolností v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly. Zabývaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a lze proto konstatovat, že v tomto případě nešlo o rozhodnutí, které bylo v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz bod 17. rozsudku nalézacího soudu).

40. Odvolací soud mimo jiné reagoval i na námitku obviněné vznesenou v rámci odvolacího řízení ohledně jejího onemocnění, jíž se rovněž dožadovala neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, se závěrem, že z lékařské zprávy nevyplývají takové skutečnosti, které by bránily uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz bod 15. usnesení odvolacího soudu).

41. Z uvedených důvodů a z okolností, které soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí popsaly, vše nasvědčuje tomu, že dostatečně uvážily povahu a závažnost trestného jednání, jímž byla obviněná uznána vinnou, především posuzovaly, že zneužila mentální retardace poškozené, a že již byla pro obdobnou trestnou činnost v minulosti odsouzena, přičemž na její straně neshledaly žádnou polehčující okolnost, kterou by jí bylo možné přičíst. Je tedy zjevné, že rozhodnutí jsou přezkoumatelná a dostatečně vyjadřují všechny rozhodné skutečnosti týkající se výroku o vině i trestu. Soudy zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vysvětlily nutnost uložení trestu spojeného s odnětím svobody. Takový postup o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

VII. Závěr

42. Nejvyšší soud dovolání obviněné neshledal důvodným, protože soudy dostály všem povinnostem jak při provádění důkazů, tak i při jejich hodnocení, a čin obviněné správně právně posoudily. Vyměřený trest koresponduje s podmínkami zákonem stanovenými v § 39 až 42 tr. zákoníku, což je z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu patrné. Bylo proto možné na jejich základě konstatovat, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k vytýkaným pochybením. Nebyly zjištěny ani vady svědčící o porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné odmítl jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 7. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu